Andor.cz - Dračí doupě online

Vše je pryč

♬♬♬♬♬

Je tu klid. Pro mě až nezvyklý klid. Hlavní město sultanátu, ve kterém jsem poslední měsíce trávila velkou část svého života, bylo vždy živé nehledě na denní dobu, a nakonec ani vzdálenost od paláce. Ticho jsem tak ve svém životě příliš často nezažívala. Ani doma, ani na bitevním poli, kam už vůbec nepatřilo. Nevyhledávala jsem jej… A přesto jsem v něm teď byla. Vznášela se pod hladinou nekonečného oceánu, který nebyl ani příliš teplý ani studený a sledovala mihotavé paprsky probleskující vodní hladinou.

Netušila jsem, jak jsem se sem dostala. Proč tu jsem. A nakonec ani pořádně, kdo jsem. Jen jsem prostě byla. Existovala.

Někdy se vjemy prosakující sem odkudsi změnily, ale nikdy to nebylo nic, co by mne vytrhlo z té ustálené nehybnosti a… klidu. V některých chvílích jsem cítila, že je to špatně. Nesnášela jsem to! Tu nicotu. Ne, tohle nebylo správné. Ale stejně rychle, jako ta myšlenka přišla, byla zase odplavená kamsi pryč, aniž bych se na cokoliv zmohla.

A tak jsem prostě byla. Vznášela se v hlubinách nebo ležela na samém mořském dně, aniž bych tušila, kolik času jsem tu vůbec strávila.

๑ ๑ ๑

Rozlepím oči a s nakrčeným nosem se zhluboka nadechnu. Svět se se mnou houpe, a tak jen pootevřu přimhouřené oči, aniž bych se snažila snad zvedat. Vše ke mně přichází zpomaleně. Zvuky, vjemy… myšlenky. Notnou chvíli mi tak trvá, než si vůbec uvědomím, cože tomu mému probuzení všechno předcházelo a že se v první řadě vůbec neprobouzím na místě, kde bych se měla probudit. Nejsem ve své posteli ani nikde na žádné z misí. Jsem… Kde to sakra jsem?!

Zvednu hlavu ze zatuchlých dek, na kterých ležím a rozhlédnu se mžouravě kolem. Je zde šero a vše se se mnou houpe. Avšak záhy mi dojde, že to není tak úplně můj problém. To tiché praskání dřeva trupu ponořeného pod hladinu a slanou vůni ve vzduchu znám až moc dobře. Jsem… na lodi!

„Ahh… sakra.“ Zachraptím a zvednu ruce, abych si shrnula zacuchané vlasy z tváře. V ten moment se však ozve kovové zacinkání. Oči se mi rozevřou, když jako ve snách hledím na své zápěstí, kolem kterého je železný okov, z kterého se táhne řetěz k mé druhé ruce, jenž je na tom úplně stejně. Jak… Jak jsem se sem dostala? Nedává mi v první chvíli nic z toho smysl a rozuteklým myšlenkám zrovna nepomáhá tiché kvokání hejna slepic z klece nedaleko.

Vytáhnu se do sedu a zhnuseně se zašklebím, jakmile polknu. V ústech mám hořko a jazyk se mi lepí na patro. Možná mě nic nebolí, ale s okovy na rukách a noze si připadám jak spráskaný pes připoutaný za trest ve svém kotci. Zapřu se rukama o pokrčená kolena a vložím čelo do dlaní. Najednou mi všechno do sebe začíná zapadat. Ta nasládlá chuť, kterou jsem v tom nevědomí cítila. Ty hlasy. Ty prchavé vjemy, které se ke mně dostaly. Ti hajzlové mě zdrogovali do bezvědomí a dotáhli až sem! Jak dlouho to muselo trvat? Určitě týden cesty do přístavu a pak… Jak dlouho jsme vůbec pluli?

Se zajíkavým povzdechem jsem pohlédla k oknu, které osvětlovalo nepříliš prostorné podpalubí. Muselo to být dlouho. Příliš dlouho do mě museli cpát kdovíjaké drogy, abych nedělala problémy. Volch měl tehdy pravdu. Už další možnost jim tam utéct jsem nedostala. A teď…? Pohlédla jsem na stíny táhnoucí se všude kolem, které ale byly zvláštně tiché. Netečné k mému volání. Jako kdyby jej neslyšely a nebo nechtěly slyšet. Vzali mi to. I tohle mi vzali! Překryla jsem si ústa dlaní a zadusila jakýkoliv další zvuk, který se mi dral ven hrdlem. Ten svíravý pocit beznaděje, kterému jsem se před tím snažila vzdorovat a upínat se k vidině nějaké šance, která zcela jistě přijde… Tu byl opět. Žádná šance nepřišla.  

Pohlédnu na své ruce v okovech, do kterých se vkrádá lehký třas. Je to vztek, smutek a spousta jiných silných a rozhodně ne kladných emocí k tomu. Teď mi teprve dochází, že život, který jsem budovala doslova z ničeho celých pět let. Život, který patřil jen mně. Byl najednou pryč. Všechno to, co jsem dokázala. Mé jméno i zodpovědnost. Lidé, které jsem znala a mohla je nazývat přáteli. Vše, na čem mi kdy záleželo, zůstalo někde tam daleko za mořem. A já neměla nic. Opět.

A zase to bylo to zasrané Společenství, které mi vše vzalo! Všechno… Cítím, jak se mi nehty zarývají do dlaní, zatímco k sobě tisknu rty tak silně, až v nich nezůstane ani kapka krve. Nejdřív zničili její život a teď zničili i ten můj. Neumí nic jiného… Jen ničit, zabíjet a brát si, co chtějí. Ale to jim nedovolím. Ne, i kdyby… I kdyby… Nedostanou, co chtějí. Nikdy! Když už mi oni sebrali vše, můžu jim zkazit alespoň ten jejich posraný úkol! Uklidňuji se v hlavě, avšak možnosti toho, jak jim to celé překazit, nejsou zrovna ty se šťastným koncem. Rozhodně ne pro mě.

Pohnu nohou bez boty, na které zachřestí řetěz, který se od kotníku táhne kamsi do dálky. Je to jen další připomínka toho, v jak beznadějné situaci jsem. Spoutaná, zdrogovaná, na lodi plující, kdo ví kam a bez jediné jiskřičky magie. Jako dravec v kleci, kterého si panstvo veze, aby si jej vystavilo na nějakém ze svých zámků a nebo jen vycpalo do loveckého salónku. Ať bude cenit zuby přes mříže sebevíc, nic na svém osudu nezmění. Je to hnus!

A tak tam chvíli sedím a snažím se v prvních chvílích zaplašit ty poraženecké myšlenky, které se v takové situaci nabízejí. Opravdu mě nenapadá příliš východisek. Ne, dokud budu mít tohle na sobě a… A možná nemysleli úplně na vše. Svitne mi jiskřička naděje. Zhluboka se nadechnu a trochu se narovnám v zádech, abych se lépe soustředila mohla se lépe podívat na samotná pouta. Každá věc má své slabé místo, a i něco takového se dá rozbít, když jeden ví, kam udeřit.

Ale v ten moment mě vyruší zvuk otevíraných dveří a já se svým snažením ihned přestanu. Není to nikdo jiný než Volch, samozřejmě.

„Kéž by.“ Zavrčím v odpovědi, ale neprohlížím si jej a ani to, co nese. Ostentativně od něj odvrátím pohled a raději se dívám kamkoliv jinam, jen ne na něj. Nebudu jej o nic prosit a ani od něj nic nechci. Přitáhnu si pokrčené nohy k tělu a ruce nechám opřené na kolenou, zatímco pohled upřu na malé lodní okno. Hodlám jej ignorovat. Ať si říká nebo dělá, co chce. Snad si brzy půjde hledat zábavu jinam, až zjistí, že tady si jí moc neužije.

Walerie

k hladině toho temného širého oceánu a nadechla se. Cítíš na tváři paprsky slunce, do kůže se ti vsakuje konejšivá horkost. Jsou chvíle, kdy si připadáš lehká i těžká zároveň, zatímco okolí širá temná voda připomíná spíše přelévající se duny v písečné poušti. Skoro jako by ses topila v šeru a zvládla se vždy jen na chvíli vynořit. Čas utíká zvláštně, uvozen zvláštní nasládlou chutí střídající v pravidelných intervalech nijakou chuť čehosi kašovitého klouzajícího krkem. Je to zvláštní bezčasí, ve kterém žiješ. Nebo nežiješ? Myšlenky ti utíkají z pod prstů a jakkoliv na pár z nich s vynaložením veškerého úsilí dosáhneš, tak nakonec tě vyčerpání z té námahy stáhne zpátky do hlubiny.

A tak vším jen proplouváš… Někdy skrze tu masu nicoty obestupující mysl pronikne i pár známých hlasů. Nerozumíš jim, snad jen pár slov, která se ovšem vzápětí zase vytratí. Ovšem není to zase tak špatné. Nic tě nebolí, nic tě netrápí.

Jsi jen ty…

… a nic.

Pomalu procitáš. Vnímáš, jak tě temný oceán zvolna propouští ze svých kalných vod, přesto stále vnímáš, jak se svět kolem tebe lehce houpe. Kdo ví, jak dlouho ti trvá, než si uvědomíš to, že to nemá nic společného s tvojí myslí, ale… Je to tohle místo. To se zlehka pohupuje v rytmu mořských vln omývajících trup lodi. Vzduch, který dýcháš, je cítit slaností moře i vlastního potu. Sama se necítíš zle, naopak jsi přes lehkou malátnost nečekaně odpočatá, jako by ses po dlouhé době dobře vyspala. Ruka je zahojená, ani v břiše ti netepe ta neurčitá bolest.

Ležíš… No, zrovna měkká matrace to není. Není to totiž vůbec postel ani prostý kavalec, spíše to připomíná několik tlustých dek složených přes sebe. Při pohybu se ozve zacinkání… Kovové zacinkání a tvé ruce se náhle zaseknou. Okovy. Máš na rukou okovy poutající ruce před tělem. Řetěz je dost dlouhý na to, abys mohla pohodlně do něco vzít do dlaní, ale nedáš je od sebe dál než na úroveň boků. Další svírá jednu z nohou a klikatící se řetěz mizí kdesi… Mimo tvůj dosah.

Panuje zde řídké šero protkané temnými stíny. Za jiných okolností by sis v něm připadala bezpečně, ale… Tohle je jiné. Stíny tě neobjímají ani se k tobě nenatahují. Jsou to prostě jen obyčejné stíny. Tiché. Hluché. Tvůj prostor je poměrně dost omezený. Dlouhý tak akorát, abys sis mohla lehnout a nemusela se příliš krčit. Široký jako na napražené paže. A vysoký tak, aby ses dokázala postavit. Jestli ses někdy dívala na zvířata zavřená v kleci a přemýšlela, jak se asi musí cítit, tak už to víš.

V malém podpalubí lodi tvá „ubikace“ uprostřed. Kolem jsou ještě nějaké bedny a ze vzdáleného rohu se ozývá tiché kvokání slepic. Vybraná společnost, ne že ne. Denní světlo sem proniká skrze škvíry mezi prkny a jedním malým kulatým oknem. A čas plyne. Tentokrát zatraceně pomalu, jak se na vše kolem díváš s čistou myslí. V ústech cítíš kyselo a připadáš si poněkud vyhládle. Voda by také nebyla k zahození, ale nemáš nic ve svém dosahu. Jen na jednom ze sudů u stěny vidíš plechové nádobí.

Až nakonec…

Dveře vedoucí do podpalubí se s tichým zaskřípáním otevřou. Dovnitř pronikne takřka oslepující pruh světla a zvenčí skutečně zaslechneš šumící moře. Nicméně to vše se záhy zase ztratí, když po prkenných schodech vedoucích dolů začne někdo sestupovat.

„Ah, výborně. Už jsi vzhůru. Trochu jsem se bál, že jsme to trochu přehnali,“ prohodí konverzačně ten protivně známý hlas patřící tomu poslednímu, koho bys tu chtěla slyšet. Volch se drobně ušklíbne, když udělá krok z posledního schodu. Všimneš si, že něco nese v rukách. Malý balíček? Vypadá to tak.

Kratší konec

Na jeho poznámku o možném ulehčení si, pouze otráveně odfrknu. Vyhrožovat mi může, ale já nemám zájem na tom, abych snad přicházela o částí svého těla. Tedy ne, když jdu poslušně vpřed, jak by se od zodpovědného vězně dalo očekávat. Avšak… Všeho do času. S každým krokem si v hlavě skládám plán nebo možné plány na to, jak se z téhle role zase rychle dostat. Posledně jsem musela čekat několik týdnů, kdy jsem se dávala dohromady a než přišla chvíle, kdy jsem se probojovala na svobodu. Ovšem pochybuji, že tentokrát budu mít tolik času. Ne s těmi dvěma. Na druhou stranu tentokrát nejsem vyjukaná dívka, kterou vyplavilo moře bez jediné vzpomínky a nakonec i schopnosti. Teď už se o sebe umím postarat o poznání lépe. Jen tentokrát mě netáhne nýmand jako Daud ale rovnou Volch, který dost věcí komplikuje.

Utéct by se nabízelo, avšak s Gretel v patách bych nemohla, byť na chvíli zastavit. Ne, logičtější bude ji prostě zabít, pokud se k tomu nabídne příležitost. Bez stopařky bude Volch o poznání méně otravnou hrozbou. Teď jen… Kdy a… Volch se mnou netrpělivě trhne kupředu v momentu, kdy se trochu zapomenu ve svých chladnokrevných úvahách a přetrhne jejich nit. Jen po něm střelím popuzeným pohledem, ale nic neříkám. Potřebuji jen vyčkat na vhodnou chvíli. Zabíjela jsem už kvůli menším provinění nebo i jen rozkazům, ale tohle bych si užila. Už jen kvůli všem těm jejím vzpomínkám na tu prokletou ženskou.  

Před námi se otevře pohled na město, které s sebou nepřináší zrovna moc dobrých vzpomínek. Na druhou stranu už tehdy se vše zdálo ztracené, ale dostala jsem se z toho. Nějak. Nebylo to zadarmo. Už tehdy jsem musela dělat věci, na které by se mnozí dívali skrz prsty, ale účel světí prostředky. V tomhle jsem byla vždy… Racionální.

Pohnu zkusmo prsty na ruce, které už se pomalu dávají dohromady a udělám další krok. Než dorazíme do Karadži, budou snad už plně funkční. Jen kdybych ještě ze sebe sklepala tu únavu a ten hlad. Avšak s tím si iluze nedělám. Některé věci jen tak zázračně nezmizí, dokud jim člověk nepomůže. To jsem si už v praxi ověřila nesčetněkrát.

„Copak? Nemohla jsem přijít k rozumu? Třeba se mi zrovna vrátila vzpomínka na to, jak skvělý ten domov byl.“ Ohlédnu se po Volchovi s odpovědí, kterou nikdo nemůže brát vážně. „Ne? Hmm, no pravda, ta šance je dost malá.“ Odpovím si vzápětí, ale nemám chuť reagovat na Volchovu hrozbu. Říkat si může cokoliv. Ale nemůžou mě hlídat pořád. Ne, pokud se mi vrátí zpátky mé plné síly. A že k tomu potřebuji jen čas a pořádně se najíst. Pak… Do myšlenek mi vstoupí tichý hlas Gretel. Rozdělí se? To je vlastně… ideální. Soustředím se na to, aby se nic z toho, co se mi honí hlavou, nepromítlo i do mého výrazu. Jakkoliv je zde tma, nedělám si iluze o tom, že by to někomu z bývalých mistrů činilo nějaký problém.

„Hmm, Tubas není zrovna nejblíž. To nás čeká docela dlouhá cesta.“ Vmísím se do jejich rozhovoru s nejapnou poznámkou, přičemž o tom bližším přístavním městě raději pomlčím. Opravdu to zde neznají tak jako já. Naštěstí.

„Co..?!“ Vyjeknu, když mě zničehonic Volch stáhne k tobě, až do něj narazím. Ale nic dalšího už říct nestihnu, protože mi jeho dlaň překryje ústa a nakonec i nos. Modré oči se doširoka rozevřou v tom momentu pochopení a pak se poprvé zkusím vzepřít. Trhnout hlavou ve snaze nějak ho ze sebe setřást. Ale i když se snažím sebevíc, nedaří se mi to a vzduchu se mi stále více a více nedostává. Plíce i tělo protestují.

Zatraceně! Ne, takhle ne! Letí mi hlavou, zatímco nehty nakonec zaryji do paže ovinuté kolem mého krku. Nehledím na to, že prsty na mojí jedné ruce ještě nejsou plně zhojené. Ne teď. Je to holý boj o přežití, který ale… Nevyhrávám, a nakonec ani neremízuji. Místo toho doslova slyším v uších zrychleně tepající krev, která buší ve spáncích, zatímco se mi svět začne rozpíjet do černých kaněk. Naposledy seberu síly, abych se vzepřela a pokusila se mu vytrhnout, ale pak už mé pohyby ochabnou a tělo i hlava se více zapřou o muže stojícího za mými zády, než vše pohltí tma.

Tohle bude rozhodně těžší, než se zprvu zdálo.

Walerie

Když Volchovi vmeteš do tváře poznámku o Eryn a jejích referencích, Volch se na zlomek vteřiny zarazí, ovšem vzápětí mu levý koutek škubne zpátky do křivého úšklebku. „Dobrý pokus,“ narovná se. Hledačka se na okamžik zatváří… Zvláštně. To, jak zatne čelisti – ovšem neřekne ani neudělá nic. Očividně její intervence začíná i končí v bodě, kdy Volcha zastaví pouze aby tě tu neukopal do bezvědomí. „Ale tu myšlenku si podrž. Cestou budeme mít ještě dost času na to si o tom pohovořit,“ ucedí chladně.

Na tvé rozčarování ohledně jména mrtvé dívky ani jeden z nich nereaguje. Vlastně se ani nedočkáš odpovědi na svoji otázku – stejně jako oni. Na rozdíl od nich moc dobře víš, kde jste. Tam, kde to celé začalo. Ne, tvá odpověď Volchovi skutečně nic neřekne. Akorát po tobě sekne pohledem a chvíli to vypadá, že se k tomu přidá i něco dalšího, ale nakonec to nechá být. Ostatně namísto toho se po tobě vzápětí natáhne, aby ti pomohl udržet se na nohách a přinutil tě se společně s ním rozejít.

„Opatrně. Nepřeceňuj svoji důležitost. S tvojí regenerací je dost vhodných způsobů, jak si ulehčit tíhu, kterou bych musel tím pískem vláčet,“ shlédnou na tebe ty dvě ledově modré oči, když s tebou hrubě smýkne dopředu.

Nebráníš se, i přesto to není příjemné. Drží tě silně, prsty se ti bolestivě zarývají do paže, když tě mistr vede po svém boku. Postrkuje tě, abys mu stačila. Hledačka se už dle všeho oklepala z toho, co se stalo. Je sice bledá a na oblečení jí zasychá vlastní krev, dokonce i lehce kulhá – ale nezpomaluje ji to. A tak společně v poměrně ostrém tempu odcházíte z pláže směrem do vnitrozemí. Za obzorem dun ohraničujících pláž se před vámi otevře pohled na noční město postavené kolem blízké oázy. Víš, že za zálivem je i menší přístav – ovšem o tom těm dvěma říkat nehodláš.

A tak se blížíte k městu, působícímu jako maják uprostřed temnoty. Nemáš pocit, že by ti ten pochod nějak pomáhal, potřebovala by ses najíst a na chvíli vydechnout. Polámané prsty se pomalu hojí, není to ještě úplně ono, ale aspoň ti v nich už při sebemenším pohybu bolestivě necuká, dokonce i otok takřka splaskl. Přesto si uvědomuješ únavu tuhnoucí ve svalech pokaždé, když tě Volch popožene do rychlejšího tempa.

„Co vlastně ta náhlá změna? Nepovídej, že ses rozhodla jít cestou nejmenšího odporu jen proto, aby sis mohla vyhlídnout nějaký okamžik pro další pošetilý útěk, hm? Protože jestli ano, tak pro tebe mám špatnou zprávu. Žádný takový už nebude,“ promluví na tebe Volch, když začnete sestupovat k městu. Už jsou rozpoznatelné obrysy budov, dokonce i jisté hemžení lidí mezi nimi. S nocí zde život rozhodně nekončil – ne tady. V Karadži se čile obchodovalo se vším, co bylo pro svět, ze kterého jsi pocházela, nepřípustné. Především tedy s otroky, ale západní obchodníci zde ve velkém nakupovali i opium a další drogy, které odsud vyváželi k vám. Proto zde u moře nebyl velký přístav, ale několik menších, rozdrobených po pobřeží.

Sama jsi v Karadži strávila několik týdnů. Nejprve jako zboží a posléze jako otrok na útěku. Musela ses nějaký čas schovávat, než jsi našla způsob, jak se bezpečně dostat z města pryč. Rozhodně to nebylo lehké, zvláště s tvým nápadným vzhledem. Bylo to poprvé, co ses o sebe musela postarat sama na pokraji sil, vydrápat se z té černé propasti bez ohledu na to, kolik nehtů si přitom zvládneš.

A dokázala jsi to. Byl to první krok ke skutečné svobodě.

„Ve městě se rozdělíme, Dariuszi,“ promluví po chvíli tichým hlasem Gretel, aniž by se na tebe podívala. „Seženu odvoz do Tubasu, ta loď tam by na nás měla ještě týden čekat,“ sdělí Volchovi vcelku jednoduchý plán. Tubas… Zní ti povědomě. Přístavní město, vzdálené několik dní cesty odsud. Nebude tam příliš prostoru pro zdržení a komplikace. To nahrává v tvůj…

„Dobrá,“ vstoupí ti do myšlenek Volchův hlas. A nejen ten. Mistr tebou škubne směrem k sobě a bez varování si tě přitáhne blíže. Vlastně natolik blízko, že narazíš zády do jeho hrudi. Dlaní tě chytí za obličej, přitiskne ti ji přes ústa i nos, zatímco se ti předloktí druhé paže přitiskne ke krku. A drží tě. Bez ohledu na cokoliv tě pevně drží a nepouští, odpovědí na snahu se z toho dostat je akorát o to silnější a bolestivější stisk.

„Trochu se prospat ti jen prospěje,“ zaslechneš jeho vzdalující se hlas, zatímco se svět kolem čím dál více topí v černý mžitkách… Dokud se neztratí úplně.

Kazandra

Zmínka o tom, že vás čas v dnešní den přeci jen asi nebude úplně jen váš je v něčem nepříjemná. Předzvěst něčeho, co přichází příliš brzy. „Žádný strach,“ broukne – skoro jako by ti četl myšlenky. „Sivak ani Baronka se netvářili, že by někoho z nás chtěli posílat zase pryč. Spíše… Naopak,“ naznačí ti. Bylo by záhodno, kdyby pokračoval dál a vysvětlil to, co tím myslí… Přesto se váš nepříliš typický ranní rozhovor vrtne zcela jiným směrem. Zdá se, že tohle Krisztiána pálí trochu více než plány na odpoledne. A tak se tě zeptá. Radost ti tím sice neudělá, na druhou stranu… Možná lepší, kdyby o tom naštvaně mlčel a nechal tě marně tápat v tom, co se děje.

Tentokrát zůstane Tian mlčet a nijak ti nepomáhá v tom, co se mu chystáš říci. A tak to řekneš, nemá smysl to oddalovat nebo snad zastírat. Ovšem ať už od tebe Tian čekal cokoliv, tak ve chvíli, kdy padne těch pár slov… Zaskočeně povytáhne obočí. „Co?“ vysloví pomalu. Jako by ti špatně rozuměl a chtěl se ujistit, že jsi to opravdu řekla. „To myslíš… Vážně?“ jeho tvář má nyní k úsměvu dost daleko.

Zatímco pokračuješ dál, odtáhne se od tebe a vytáhne se do sedu. Opravdu působí, že tohle nečekal. Ať už mu tedy Arek řekl či naznačil cokoliv, tak tenhle jeden moment v závěru vašeho slavného tance to skutečně nebyl. Nicméně se toho skutečně zase tolik nestalo. Pilo se. Tancovalo. Bavili jste. Sotva jste se udrželi na nohách, když jste se dostali do pokoje, kde jste všichni čtyři svorně jako bratři a sestry odpadli.

Tian na tebe hledí s vážným výrazem vepsaným do tváře. Je to možná horší, než kdyby hněvivě krčil obočí a mračil se, protože takhle se i tobě špatně odhaduje, co mu vlastně běží hlavou. A když domluvíš… Nastane mezi vámi ticho.

„Hmmm,“ zamručí po chvíli táhle, zamyšleně, zatímco se do tebe vpíjí pohled jantarových očí, jejichž barvu prosvětlují paprsky světla dopadající na postel. „Dobře,“ vysloví nakonec. „Uznávám, že tohle bylo nečekané,“ konstatuje, „jeden na tebe chvíli nedává pozor a…“ bez varování se drobně ušklíbne. „Takže říkáš, že si nemám dělat obavy, že se přestěhuješ k Arekovi? Hm, v tom případě hádám, že s tím dokážu žít,“ dodá s náznakem pobavení. Dokážeš si představit, že vnitřně ho to ovšem přeci jen žere trochu víc, než dává najevo a je dost pravděpodobné, že pokud Arek bude mít další hloupou poznámku či narážku, tak to nemusí dopadnout jen slovní výměnou názorů, nicméně teď… Teď se zdálo vše úspěšně zažehnáno.

„I když…“ drobně přimhouří oči a pohne se. Ovšem namísto toho, aby vstal z postele, tak se přetočí směrem k tobě. Bez větší námahy tě s trhnutím stáhne více pod sebe a obkročmo se nad tebe vyhoupne. Nijak zvláště se přitom nesnaží být zrovna jemný a vlastně tě ani nechytí jen tak „na oko“. Ne, z tohohle se dostat by už vyžadovalo opravdové úsilí. Ruce ti drží za hlavou, když se nad tebe skloní.

„Sice se říká, že přiznání je polehčující okolnost, ale řekl bych, že bys to měla příliš snadné,“ poznamená. „Takže… Nějaká poslední slova na obhajobu, hm?“ nosem se takřka dotkne špičky toho tvého, avšak jakkoliv je jeho tvář blízko tvé, tak se už víc nepřiblíží. „Nebo je tu snad ještě něco, co bych měl vědět? Víš, že zapírat nemá smysl, akorát by sis to dělala o to… Hm, horší,“ zeptá se tě o poznání tišším hlasem. Když se k tobě přeci jen skloní ke krátkému polibku. Je to trochu jiné než včera. Naléhavost z odloučení i radost ze shledání nahradí něco jiného, ačkoliv neméně intenzivního. Tohle je ryze majetnické gesto.

První kolo

Zkurvysynu. To slovo ze mě vypadne naprosto přirozeně. Však, někdo jako Volch si nezaslouží nic jiného, snad jen horšího. Ani mi v ten moment nedojde, že tohle by mé staré já rozhodně nikdy neřeklo, a dost možná ani nikdo jiný z učedníků. Ne, na to v nás za ty roky vybudovali až moc dobře tu úctu hraničící se strachem. S mistry se takto rozhodně nikdy nemluvilo. Neodmlouvalo se jim. A rozhodně se jim nestavělo na odpor.

Až na to, že ta dívka už byla mrtvá. A mě žádné z těchto pitomých pravidel nesvazovalo.

Očima se do něj zabodnu, kdy se ke mně pohne. Je mi jasné, že mi to vyslouží další ránu. Minimálně. Ale za ten kratičký moment, kdy jsem jej viditelně vyvedla z míry to stálo. Tohle zcela jistě nečekal. A vzhledem k mé prekérní situaci si musím vážit i tak drobných vítězství, jakkoliv jsou titěrná a bezvýznamná.

Gretel ho však zastaví, a tak dostanu jen krátký výklad o mé matce, který… Ne, nemůžu lhát. Nečekala jsem to. Moc jsem toho o ní nevěděla, ale je to možné? Že by zrovna ti dva? Nakonec na tom teď už nesejde. Ale to, když tam stojí s tím vítězoslavným úšklebkem, je přesně ten moment, kdy bych mu s velkou chutí pěstí natáhla a zase mu ho smazala ze rtů. Jen kdybych neležela na zemi v písku a nebyla ráda, že jsem ráda. Přesto…

„Hmmh, no ne všichni si na tom zájmu zakládají, že? Ale když to nejde jinak…“ Začne mi povyjíždět koutek rtů vzhůru, zatímco mu hledím do tváře. Tohle bude bolet, ale co už můžu ztratit. „Škoda že Eryn o tak dobrých referencích nemluvila… Tedy, co si pamatuji.“

Neuhnu pohledem, ať už to dopadne jakkoliv. Je mi fuk, že mluvím o věcech, o kterých se nemluví. Je mi fuk Společenství a jeho podělaná pravidla. Nejsem už jejich členem a čím dřív to pochopí oni, tím líp… pro všechny. To už nás ale okřikne Hledačka, která už rozdýchala svá zranění a byla schopná se vytáhnout na nohy. Možná protože do ní nikdo v mezičase nekopal.

Elzbieta. To jméno mě donutí se nespokojeně zašklebit. Zní cize. Stejně jako vzpomínky na dobu před lety.

„To není mé jméno.“ Ohradím se a začnu se dnes už poněkolikáté pomalu drápat na nohy. „Elzbieta je mrtvá. Po útoku té věci šla ke dnu i s celou císařskou galeonou. A to je další hotová věc, se kterou toho moc neuděláte.“ Parafrázuji Gretel, zatímco se si kleknu a rukou zabořenou do písku se zapřu o zem, abych se konečně postavila. Prsty už vypadají spravené. Alespoň, že tak.

„Na začátku.“ Ohlédnu se s povytaženým obočím na Volcha s nic neříkající, avšak pravdivou odpovědí, kterou jistě nechtěl slyšet. Tohle místo znám. Nevážou se k němu příjemné vzpomínky, které nepřibydou ani dnešní večer. Ale pořád si díky tomu uvědomuji jistou výhodu, kterou snad oproti těm dvěma mám. Tuhle zemi znám. Jestli něco v mém životu mělo blízko ke slovu domov, byly to tyto končiny. Pokud mám mít šanci se jim dostat ze spárů, bude to zde. Jen počkat na ten správný moment.

To už mě ale Volch chytí za paži a silou mnou smýkne dopředu, až klopýtnu, což neopomene doplnit výhrůžkou. I když bych se za jiných okolností bránila, teď se cítím slabá a jsem ráda, že stojím. Nemluvě o té ráně na břiše, ze které stále pulsuje bolest, i když se kůže už zhojila. Zvláštní a nepříjemné.

„Jsem skoro až v pokušení to udělat. Už jen protože to město není zrovna za rohem.“ Zachraptím s úšklebkem, ale jen co do mě strčí, vykročím po svých. Raději. Ne, potřebuji se prvně dát do pořádku a srovnat síly. Teď bych jim nikam neutekla. Pokud se ale dostaneme do civilizace, a že tam míříme, bude to hned jiná situace, než se jim snažit utéct zraněná uprostřed prázdné přehledné krajiny.

A tak jdu. S hlavou vztyčenou kladu nohu před nohu a sem tam si prohlížím ty dva. Ty duchy z mých vzpomínek a nočních můr, kteří se vrátili, aby mě odnesli do zásvětí. S přerývavým dechem a bodavou bolestí v útrobách vím, že možná vyhráli první kolo, ale bitva ještě není zdaleka u konce. A já si na příhodný okamžik počkám, přestože trpělivost nikdy nebyla mou silnou stránkou.

* * *

Walerie

Skutečně. Když se tak skrze závoj vlasů i černých mžitek rozhlížíš po pláži skrývající se v širokém zálivu, připadá ti až bolestně povědomá… Dokonce i přestože jsi zde byla pouze jednou v životě. Tehdy, když ses probrala z bezvědomí mezi troskami rozlámané lodě a čekala zde dlouhé hodiny… Tehdy to pro tebe nedopadlo dobře – a ani dnes to nevypadá, že bys odsud měla odejít jako svobodná žena. Osud? Ironie? Možná jen zatracená smůla, kdo ví.

Gretel klečí v písku jen pár metrů od tebe a přerývaně dýchá. Ať už se stalo v tom stínovém šerém světě cokoliv, tak jí to zřejmě dalo poměrně dost zabrat. Ostatně ani ty se rozhodně necítíš nějak zvláště bojeschopně, pokud vůbec. Útěk do hlubin šera tě vyčerpal, stejně jako rána na duši, kterou ti Volch způsobil. Doslova. Ostatně je to on, kdo tě opět uzemní a překazí tvé pokusy se zvednout do nějaké důstojnější pozice.

Při nadávce, která ti vypadne z úst sotva popadneš dech, se Volch na okamžik zarazí. Úkosem na tebe pohlédne a výraz v jeho tváři potemní. „Vážně?“ ucedí a chvíli to vypadá, že tě s gustem nakopne znovu. Do ledvin dle toho, jak k tobě přistoupí. Ovšem nesouhlasné zasyknutí Hledačky ho včas zastaví. Volch tak jen znechuceně odfrkne a pokračuje dál. „To jsou dost silná slova na někoho, jehož matka šoustala s každým, kdo projevil, byť jen trochu zájmu,“ ušklíbne se. „Ale jedno se Lilianě muselo nechat, nebyla v tom špatná.“

Nikdo ti v tvém úmyslu srovnat si prsty nebrání a je vlastně až znepokojující, jak rutinní věc to pro tebe je. Rovnání vlastních zlámaných kostí, aby se zhojily správně. Ovšem ne nadarmo se říká, že zvyknout se dá s trochou snahy všechno.

Zatímco se dáváš aspoň nějak do pořádku, Gretel se vytáhne ztěžka do stoje. Několikrát se dlouze nadechne a vydechne a teprve poté se narovná. Pořád slabě krvácí, ovšem do tváře se jí začíná vracet barva. Volch jí při vstávání pomoc nenabídne a ani nevypadá, že by ji snad chtěl podepřít.

„Přestaň s tím,“ zachraptí Hledačka tvým směrem, zřejmě nemá o moc lepší náladu než Volch. Ale aspoň nepůsobí, že by se tě tady chystala začít pohlavkovat. „Vracíš se s námi zpátky domů, Elzbieto bez ohledu na to, jak moc kolem sebe budeš kopat. To je hotová věc, smiř se s tím,“ odpoví ti tím tónem hlasu, který není otevřený jakýmkoliv debatám.

„A má vůbec cenu ti něco vysvětlovat? Nikdo neočekává tvoji dobrovolnou účast na čemkoliv, drahá, takže nemá smysl nechat trápit tu tvoji blonďatou hlavinku takovými zbytečnostmi. Ale nemusíš se bát, všechno se dozvíš v ten pravý čas,“ dodá Volch, který stojí na metr od tebe a pozoruje tě, jak se soukáš na nohy.

„Kde to vlastně zatraceně jsme?“ zamračí se a krátce se rozhlédne po pláži. „Hádám, že ty nám to stejně neřekneš, viď?“ pohledem se vrátí zpátky k tobě.

Všimneš si, jak se Hledačka dlouze nadechne a na krátký okamžik přivře oči. „Na tom nezáleží. Cítím město,“ nakrčí nos a naznačí kývnutím hlavy směr.

„Dobře. Čím dřív budeme odsud pryč, tím budu raději,“ poznamená Volch a těžko říci, zda myslí pláž nebo snad tenhle kontinent. Ať už je to jakkoliv, tak se po tobě natáhne a chytí tě za paži. Stejně jako předtím, tak ani teď se nesnaží být nijak ohleduplný ani něžný, když tě s trhnutím přinutím k tomu udělat krok vpřed, zatímco se sám rozejde.

„Dej mi důvod a odtáhnu tě tam klidně za vlasy, je mi to jedno,“ sykne na tebe varovně a ty moc dobře víš, že to není planá výhrůžka.

Kazandra

„Hmm,“ vydechne Tian do tvých rtů, „tobě nic neunikne,“ zamumlá. Skutečně, jeho vlasy jsou o něco kratší – těžko říci, zda to bylo jeho přání nebo rozhodnutí lazebníka, ale nakonec na tom nezáleží. Teď je důležitá pouze jedna věc – je tady. A ty s ním. Cítit jeho blízkost, horkost rtů i tu známou vůni pižma je opojné. „Vážně teď chceš… Abych ti povídal… Hm, o městě?“ nadhodí poněkud zastřeným hlasem na kolik se ti daří rozptylovat jeho myšlenky i soustředění k něčemu zcela jinému než rozhovor o… Vlastně o čemkoliv.

V jednu chvíli se od tebe sice k tvé nelibosti odtáhne a něco v jeho tváři… „Kaz, hm, měli bychom…“ ovšem ať už má na srdci cokoliv, tvé argumenty to přebijí. Pousměje se a přitáhne si tě blíže, zatímco jeho ruce sklouznou po tvých bocích. „… v tom případě bychom to neměli už odkládat,“ šeptne a stvrdí ta slova dlouhým polibkem, se kterým tě bez dalšího uchopí za pas a zvedne tě do vzduchu.

„Korzet, hm?“ zamumlá mezi polibky, zatímco tě nese do vaší ložnice. „Tady někdo pokouší moji trpělivost,“ poznamená s náznakem pobavení, ovšem tím čas pro slova skončí. Tam, za dveřmi ložnice, které za sebou Krisztián pro jistotu kopnutím nohy zavře, aby vás nikdo nerušil. Jistota je jistota.

A pak…

Pak se čas natáhne, ztracen a utopen ve vzájemné blízkosti, ve které se rozptýlí i únava z dlouhé cesty. Přeci jen… Jak je to dlouho, co jste se neviděli? Na jak dlouho vás Společenství zase rozdělí? Ovšem to v dnešní noc už ani jednoho z vás netrápí. Jste spolu. Tady a teď. A že je to více než příjemné shledání…

„Hm… Myslím, že jsme zaspali snídani,“ ozve se z polštářů vedle tebe rozespalé zamručení. Krisztián tam leží a rozhodně nevypadá, že by se v následujících minutách chystal z postele ven. To vůbec ne. Namísto toho mžourá směrem k oknu, kterým se do místnosti derou sluneční paprsky, jak jste včera měli poněkud jiné starosti než zatáhnout závěsy. A má pravdu, ráno jste úspěšně prospali, snídaně se mohla podávat tak před dvěma hodinami. I po těch letech je trochu zvláštní – to, jak moc se změnil váš život tady. Žádné povinné vstávání na úsvitu, úmorná cvičení a nevábná šlichta k jídlu.

Natáhne k tobě ruku a zlehka se dotkne tvé tváře. Zastrčí ti pramen vlasů za ucho a s úsměvem se zvedne lehce na loktech, abych se nad tebe mohl naklonit a krátce tě políbit. Vzápětí se převalí na záda zpátky mezi polštáře a s přivřenýma očima se krátce protáhne.

„No… Myslím, že máme ještě tak dvě hodiny, než se po nás někdo začne shánět,“ konstatuje, „bohužel,“ povzdechne si nakonec. „Kdy jste vlastně včera dorazili?“ zeptá se po krátké odmlce. „Potkal jsem… Dvojčata,“ spíše zamručí než cokoliv jiného a dokážeš si představit, že z toho včera večer radost rozhodně neměl.

„Arek říkal, ať jsem na tebe… Hm, no,“ krátce se zachmuří. Vzápětí se ovšem výraz v jeho tváři opět vyhladí a místo toho na tebe tázavě pohlédne s povytaženým obočím. „Stalo se snad něco? Já jen, abych nebyl překvapený, až začnou padat u stolu další nejapné poznámky,“ ušklíbne se.

Nicméně se vzápětí odmlčí, aby ti dal prostor na odpověď, co ho očividně dost zajímá.

Nikdy

Ne, není to jedna ruka, která by se po mě sápala, ale rovnou celý zástup. Jednu odseknu, ale je to jako utnout stéblo trávy na louce. Z písku kolem vyrážejí další a další a tvoří kolem mě nepravidelný vlnící se kruh. Je mi jasné, co je přitahuje. Zároveň ale také vím, že s tím nic nesvedu udělat. Můžu se jen bránit.

Odseknu jednu ruku a pak další a další. Černé uťaté končetiny se freneticky zmítají na písku, jako kdyby jim ještě nedošlo, že postrádají zbytek těla. Ukračuji, přesouvám se, ale s tím, jak se kruh kolem uzavírá, se můj manévrovací prostor povážlivě zmenšuje. Jistý pocit zadostiučinění a záblesk naděje ucítím až v momentu, kdy si všimnu, že už to nejsem jen já, koho se ty věci snaží stáhnout k sobě do písku, ale také svou pozornost věnují Volchovi s jeho bestií. Je to pěkná představa, že by za mě udělali špinavou práci, ale také dosti naivní. Ostatně já sama jsem ráda, že se mi je prozatím jakž takž daří držet od těla. Nevydržím to ale dlouho. To zcela jistě. Nakonec… Ale stačí vydržet déle než oni. Se sebezapřením tnu po další z těch věcí a přetočím se bokem k druhé blížící se ke mně zezadu. Vydržím to!

Avšak můj plán dostane trhliny v momentu, kdy zaslechnu Volchovo zvolání. Ne… „NE!“ Křiknu, když ke mně přiskočí, zatímco ta černá bestie trhá prostor mezi sférami vlastními zuby. Ale můj výkřik k ničemu není, jen se zlomí do bolestivého, když mi jednou prudkou ranou vyrazí zbraň z ruky. Dal do toho pořádnou sílu, protože to odnese i mých pár prstů, které se během pár okamžiků zlomí. Jen to zakřupání není přes ty zvuky boje a vřeštění vyschlých oživlých mrtvol slyšet. V tuhle chvíli mám ale jiné, horší problémy, než je pár zlomených kostí.

„Ne… Pusť mě, ty sráči!“ Snažím se po něm ohnat, zatímco prsty vplete do mých vlasů a nekompromisně se mnou trhne směrem k trhlině. Na okamžik mi v hlavě probleskne vzpomínka na jiný, cizí život a tu studenou vlhkost koupelny, kterou ji surově táhnul ke kádi s vodou, aby jí dal cennou lekci do života. Ráda bych řekla, že se za ty roky něco změnilo, ale… ne. Ani tentokrát se mu neubráním, a tak skončím dovlečená až k trhlině, kterou mě bez dalšího otálení prohodí. Skutečně jako toho králíka.

Svět se zase rozmaže a celý přetočí, když mě náhle gravitace stáhne jedním směrem a přistanu tvrdě do písku. Jen vyheknu pod tím nárazem a přetočím se na břicho. Viditelně ta trhlina nebyla otevřená zrovna u země.

Přes prameny bílých vlasů spadaných mi do obličeje se rozhlédnu kolem. Jsem… Tady to znám. Ta povědomá scenérie mi zadrnká v hlavě na pár strun. Není to to místo, kde mě moře před lety vyvrhlo po ztroskotání císařské galeony? Je to možné? Avšak to už je venku i Volch a za ním ta jeho černá b… Ale místo zvířete vystoupí z trhliny žena, kterou poznávám. Samozřejmě, že ji poznávám. A radost z toho rozhodně nemám. Ještě Gretel mi byl čert dlužen! Netuším, jak je možné, že mezi stíny vypadala takto, ale zpětně mé sny o zvířeti, které mě pronásledovalo poslední měsíce napříč sny, dávaly smysl. Hledala mě? Zcela určitě. A našla mě. Svině! Kéž by ji tam ty věci roztrhaly!

S nasupeným výrazem se nadzvednu na zdravé ruce, abych hned na to od Volcha schytala tvrdý kopanec do břicha, který doprovodí otrávenou průpovídkou. Tlumeně vyheknu, jak mi ta rána na chvíli vyrazí vzduch z plic, ale automaticky se schoulím tak, abych alespoň minimalizovala škody. Ostatně tohle není poprvé. Zdaleka ne.

„Ty zkurvysynu!“ Zavrčím nevybíravě, když se mi podaří zase popadnout dech a odplivnu do písku. Ztěžka oddechuji, jak se to vše včetně cesty do hlubin stínu na mě podepsalo. Nemluvě o té ráně na břichu. Ale i tak se rozhlížím kolem, jestli… jestli tu není něco, co bych mohla použít, abych se dostala z jejich spárů. Je to ale marné. Měla bych si přiznat porážku… Ale… Ne, tak snadné jim to neudělám.

Přetočím se na záda, abych zvedla ruku s polámanými prsty a začala je jeden po druhém rovnat. Tyhle věci jsou nepříjemné, pokud špatně srostou a že u mě to jde nebezpečně rychle. „Jestli… Jestli si myslíte, že s vámi někam… odejdu… Jste na omylu!“ Prokládám zadýchaně slova jednotlivými pauzami, které jsou nutné vzhledem k tomu, že v těch momentech vracím kosti na ta správná místa a rozhodně to není příjemný proces.

„Co po mně vůbec chcete?!“ Vyplivnu podrážděně, když jsem s tím hotová a nechám rukou rozlít šimravé teplo, aby dokončilo, co jsem začala, než se se zamručením přetočím na bok. „Nevrátím se!“ Zabodnu do nich přes urousané prameny vlasů pichlavý pohled a začnu se zvedat. „Nikdy!“