Andor.cz - Dračí doupě online

Otec


Poslouchám jeho slova a když řekne, že doufal, že to bude můj dědic, tak vydechnu.
,,Vzpomínáš si na to, že jsem se ženit nechtěl?"
Pak pokračuje.
,,Myslím si, že kdyby tu byla matka, tak by ti oponovala..."
Pohlédnu mu do očí...
,,Vím, že jsi mi to měl za zlé, a ani nevím, jak jsi zemřel?"
Pozoruji ho a pak přejdu k věci.
,,Otče, jak mám zastavit armádu nemrtvých? Lenora je pryč, ani nevím jestli žije... A já sám s lidmi je nezastavím, protože všichni jsou moc vysílení útěkem... Nebo ti lepší jsou mrtví."
Dívám se na něj.
,,jestli mi nedáš radu, tak ti přísahám, že klidný odpočinek mít nebudeš ,protože ten roh budu mít v ruce furt... Abys mi mohl radit co a jak..."

Před oponou

Pokusila jsem se pohnout hlavou, když se opět ozvalo mé vědomí. Bylo to nepříjemné, rozmazané a podivně otupělé.
Přestala jsem se však hýbat, když mě k tomu elf vyzval. Zadívala jsem se na něj, pokusila se aspoň zaostřit pohled, abych mohla zjistit, kdo to je, ale v tuhle chvíli mi stejně hlava nefungovala.
Vydechla jsem a na chvíli zavřela oči, než jsem se znovu pokusila rozhlédnout kolem, co se děje, kde to vůbec jsem. A kde je…
„ K-kde je matka?“
Zeptala jsem se najednou s hrůzou v hlase.
„ Co se stalo?“
Pokusila jsem se zvednout, posadit se, i kdyby se mi v tom pokusili zabránit.
„ O mě se nestarejte… matka… Kde je?!“

Oživlý plesnivý strom

Vstříc a střemhlav nebezpečí, tak by viděla tuto situaci moje matka, ale jednalo se zde o bezpečí vesničanů. Křik příšery nebyl úplně příjemným zvukem pro me uši a lehce se mi nad nepříjemným zvukem zkřivila tvar. Nečekala jsem ze si tu se mnou bude povídat ale křičet umí každý. Musela jsem si sama pro sebe z toho udělat srandu, protože tohle bylo opravdu šílené.
Cítila jsem lehký vanek na svých zádech jak jsem se stihla těsně před špatně sehnout. Nečekala jen ze pohyby toho tvora budou tak rychle, alespoň když je tak veliky. Můj útok vyšel, ale nezpůsobil takové zranění jaké bych si prala. Opravdu tady bojují proti plesnivemu chodicimu stromu který na mě jen řve?
S následným proslovem mého společníka se Onyx vyděsil. Nestihla jsem zeragovat dostatečně rychle a i přes to ze jsem se teoufla prohlásit dobrým jezdcem jsem si nepříjemné dospěla na tvrdou zem a sledovala prach od koňských kopyt. Je pravda ze bych nechtěla ať se Onyxovi něco stane, ale tohle bolelo. Bohužel další uvědomění si ze jsem zde sama proti tomu stvoření také nebylo nejlepší. Jedine plus bylo to, ze nyní jsem měla umřít a vesnicemi už byly nejspíše pryč. I přes bolest zad a nadřazeného zadku jsem se postavila na nohy a lehce se prikrcila.
Co jsou slabosti pro dřevo? Jiste oheň by byl ideální, ale ten po kapse pravdu nenosím. Byla jsem pripravena se vyhýbat útokům a hledat slabinu.
,,Na pokec asi moc nebudeš... a asi mi ani nebudeš rozumět... sakra jsem jak debil co tady mluví sám se sebou.. ale co kruci al chceš?!” křídla jsem proti příšere během toho co běžela proti mě a já se vyhlásila prvnímu útoku spárů. Chtel mě chytit a já nemela v plánu skončit v ničí náruči a natož v smradlave a dřevěné.
,,Můžeme to probrat i po dobrém.. jen umíš mluvit nebo něco jiného než rvát?” Snažila jsem se pobavit k sebe samotnou a i když to bylo jen dřevo podařilo se mi přidat na jeho nohy další rýhy po mych dykach. Potřebuji oheň pokud ho mám zabit a ten tu momentálně nebyl. Rozhlizela jsem se kolem, alespoň v chvíli kdy jsem mohla a hledala stoupající dým, kde je dým je oheň a nyní i smrt toho kriklouna.

Svatyně

,,Ne nevíme co hledáme..." Procedila jsem podrážděně mezi zuby. Nikdo v téhle chvíli nedokáže vymyslet něco lepšího, tak o co jí jde? Tahle ženština má štěstí, že ovládám jen jeden druh magie, protože moje trpělivost začíná vyprchávat.
Už jsem vyndavala z brašny, křesací kamínky a sušené byliny, když v tom mě od Vesky propíchla další jízlivá poznámka. Měla jsem pocit, že mi snad samou podrážděností cukají uši, jak v nich tepalo.
,,Vesko.." Zacvrlikala jsem sladkým, leč jedovatým hláskem.
,,Oheň patří mezi přírodní živly, který rovněž uznáváme jako dar Matky a využíváme ho dle našich prastarých rituálů." Otočila jsem se k ní zády.
,,Zjednodušeně. Nepoužíváme ho k ničení. A světlušky a jiné tvory teď sotva najdeš, když les páchne smrtí." Neměla jsem chuť dál vysvětlovat náš způsob života někomu, kdo to stejně nepochopí.
Obvázala jsem motouzem svazek pár bylin a vykřesala do něj jiskry. Vzniklo mi provizorní kuřidlo, které možná nevonělo dvakrát dobře, ale jako pojítko by mělo postačit.
Mé zaříkání přerušil děsivý zvuk a následné zachvění země. Cítila jsem obrovský výboj koncentrované magie. To nebude dobrý. Už jsem se nesoustředila na to, aby rituál byl dokonale provedený, ale abych ho dokončila co nejrychleji. A přece jen se mi po ruce začal jako malé chapadlo plazit neviditelný provázek neurčité síly a lákal mě dál do temné svatyně. Předala jsem křesadla Vesce. ,,Postarej se o světlo, a neztrať mi je.” Ani jsem se nepodívala na své společníky a snažila se soustředit na neviditelnou nit a jít podle ní, dál do hlubin neznámé cesty.

Nemrtvá příšera v cestě
Ahri

Rozjela ses kupředu proti nemrtvé příšeře. Zahlédla jsi, jak se poděšená žena ohlédla přes rameno, když jsi jí míjela tryskem, ale pak utíkala dál. Příšera zařvala, když viděla, jak se blížíš a rozešla se ti naproti. Když jsi byla už skoro u monstra ohnalo se po tobě svým mohutným spárem, jen tak tak ses sehnula v sedle, aby tě úder nesrazil. Natisknutá na krk koně jsi však byla jen okamžik, než se vyhnula ze sedla a sekla si zboku do místa, kde by měla mít příšera koleno. Nůž se zakousl do tkáně, ale ucítila jsi tuhý odpor a pak odlétla trocha.....třísek? Až nyní z bližšího pohledu jsi viděla, že je příšera protkaná kořeny. Nejspíše bude tedy fungovat jinak, než byly obvyklé stavby těl. A pak se to ohlédlo za tebou a zařvalo to. Děsivě a rozezleně. Přímo vůči tobě, cítila jsi, jak tebou projela husina a Onyx zaržál zděšením a vzepjal se na zadní. Překvapení tím, že se tvůj kůň vyplašil jsi sletěla, jako zralá hruška, div tě netrefilo zadní kopyto svého koně, který uháněl v děsu dál od příšery. A monstrum? To se rozešlo dlouhými kroky přímo na sebe. Tebe mezitím bolel zadek a záda z pádu a byla sis moc dobře vědoma, že tenhle soupeř, nebude nikterak lehký. Alespoň se zaměřil na tebe a ne na vesničany, kteří již prchali někde v dálce.
Zbyl jsi na to jen ty sama, proti takové velké obludě, byl to docela nepříjemný pocit.

Posvátný roh a jeho tajemství
Alasseon

Otec se lehce usmál, jakoby snad věděl více, než ty.
"Trochu jsem doufal, že to bude třeba nějaký z tvých dědiců, nebo, že nikdy nebude třeba ten roh pozvednout."
Vysvětlil ti a svýma pronikavýma očima tě bedlivě pozoroval. Když jsi se rozpovídal, jeho výraz zůstal klidný a smířlivý. Nebyla v něm ani kapka hněvu, nebo výčitek.
"Jsem rád, že jsi mnohé poznal a co se mé smrti týká.....není to nic čím by ses měl trápit. Kdybys tam byl jen bys také přišel o život, bylo to tak lepší."
Odtušil a zadíval se do vánice kamsi za tebou, jako by tam snad viděl více, než ty. Jako by tam bylo více, než jen hromady sněhu.
"Udělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší, abys ochránil svůj lid. To ti nemůže mít nikdo za zlé. A taky nikdo nikdy netvrdil, že vládnout a vládnout dobře je jednoduché. Vždy to chce své oběti a neúspěchy."
Opět k tobě stočil svůj pohled díval se do tvých očí a udělal ty dva kroky k tobě, které vás dělily. Pak jsi ucítil jeho ruku na svém rameni, které konejšivě stiskl.
"Mýlíš se Ale, oni potřebují tebe. Ty jsi teď jejich král. Můj čas již minul a nezapomeň vždy budu s tebou. Tady."
Přiložil ti druhou pěst na srdce. Meč zůstal zapíchnutý ve sněhu za ním. Zadíval se na tebe a znovu se usmál.
"Není co odpouštět Ale. Nikdy jsi mé odpuštění nepotřeboval. Bude z tebe dobrý král právě díky tomu, že jsi poznal to, co jiní třeba ne."
Pomalu se nadechl.
"Rád bych stál po tvém boku a viděl tě dál růst do síly, jako statný strom, ale nejde to."
Byl smířený s tím, jak se věci mají, moc dobře si jich byl vědom, ale přitom nezněl nijak extra smutně. Spíše vděčně, že tě ještě může vidět.

Záchrana dětí
Lenora

Neváhala jsi proběhla jsi s dětmi do portálu, ještě jsi koutkem oka spatřila úlevný úsměv Kvítka, který se díval za vámi a udržoval portál otevřený.
"Díky Velkému stromu stihl jsem to."
Usmál se. Vy už jste byli na druhé straně, někde opět v lese ale řidší části a portál se začal hroutit. Kvítko svěsil ruce unaveně dolů a zpoceně na vás pohlédl.
"Žij dobře Lenoro."
Usmál se a pak jsi zahlédla fialový paprsek, který mu narazil do zad mezi křídla.
"Ygggghhhhh!"
Hekl Kvítko a pak jsi jen viděla, jak ho pohltila fialová záře a portál se rozpadl. Poslední, co sis viděla byl jeho rošťácký úsměv.
Děti se stále bály, portál a nemrtví byli pryč. Holčička se zmateně rozhlížela, klouček ti dál tiskl krk a nechtěl se moc pustit.
"Co se....kde to...."
Rozhlížela se, pokud jsi mohla odhadovat tipla by sis, že budete nyní blíže okraji hvozdu, protože je tu více listnatých stromů a nejsou tak nahusto na sobě a nejsou tak mohutné.

Na okraji opony
Nalaya

Tma tě zahalila a tvé vědomí se odmlčelo, trvalo to, než jsi opět procitla. Cítila jsi, že ležíš na něčem měkkém a když jsi otevřela oči viděla jsi nad sebou rozmazané pohybující se tělo a tvář. Chvilku ti trvalo, než jsi zaostřila a spatřila jednoho z elfích druidů, který nad tebou stál a jeho ruce zářily přírodní magií.
"Nehýbejte se prosím princezno."
Odtušil a pokračoval ve své práci.

Mohla sis všimnout, že léčil tvá zranění, dával tě dohromady. Taky jsi zahlédla několik dalších elfů, kteří postávali okolo a hlídali tě. Patrně jsi tu měla i jakousi osobní gardu, až po nějaké době ti došlo, že tě museli odnést minimálně pod hradby, nebo snad za ně k jakémusi zadnímu voji, kde se kdo mohl staral o raněné.
"Zotavíte se, zranění, která jste utrpěla nejsou tak závažná."
Obličejem se mu mihl stín obav.
"Starosti mi dělá něco dočista jiného."
Pronesl tiše, skoro až zlověsně.

Bitva o celé království, o celý svět…

Cítila jsem jak mne někdo zvedl, slyšela jsem hlasy, které se snažili nezpanikařit a odvléct mě pryč. Všechno kolem bylo tak strašně rozmazané, od chvíle, kdy mě začali zvedat, kdy semnou začali hýbat se všechno rozmazalo do změti šedých, zelených a rudých barev. Krvácela jsem, ještě pořád z rán, které mi způsobil ten mág, když se mě pokusil zastavit a slábnoucí tělo tomu přestávalo vzdorovat. Cítila jsem bolest a jen stěží jsem držela v ochablých prstech svou hůl a otcův meč. Vlastně spíš leželi ty věci na mě, než abych je nějak svírala, ale z posledních sil jsem odmítala je pustit.
Před padesáti lety jsem tu bojovala, abych ochránila naše království, abych zachránila svého otce. Teď jsem tu bojovala, abych ochránila naše království a zachránila svou matku. A i když … I když vyhrajeme, selhala jsem znovu.
Tohle uvědomění neuvěřitelně zabolelo. Matka se skácela k zemi, protože zastavila mou bouři a ovládla ji, udělala to, co jsem nezvládla. Slzy v očích tolik pálily. A ta rána v zádech a v hrudi pálila snad ještě víc. Nejhorší však byl ten tlak na prsou. Nezastavitelná bolest způsobená strachem o matku, o Laerona… O Arwina.
Uvidím ho ještě někdy vůbec?
Hlavu mi pohltila tma a jakýsi vzdálený hukot, řev, zahlušil uši.

Záchrana

Kluka vysoukám na záda a holčinu čapnu za ruku a bez dalších větších řečí narážím od nemrtvých pryč.
Což se rozhodně mnohem lépe řekne než potom dále provádí. Kluk na mích zádech mě prakticky škrtil jak se držel a holčina po mém boku nemohla běžet tak rychle, jak bych chtěla nebo bychom potřebovali. Škobrtala a já skoro párkrát spadla s ní. A já sama měla jsem problém s udržením nejenom rychlosti ale celkově jsem tak trochu podcenila svoje síly, které teď nebyly jinak moc valné.
A aby toho nebyl i tak celkově málo, byly tu další. Další nemrtvý byly před námi, aby nám zatarasili cestu a možnost jim tak utéci. Zastavila jsem a holčinu přitiskla k sobě.
Tak jo, mysli, mysli co dál...
Skousla jsem si spodní ret. Tohle nevypadalo moc dobře, vůbec to nebylo dobré. Už, už jsem začínala uvažovat o tom, že se proměním a buďto budu s těmi nemrtvými bojovat svými drápy a tesáky nebo s těmi dětmi zkusit odletět pryč, když se tu něco kolem nás myhnulo.
Okamžik na to, spatřím Kvítka, srdce mi u toho poskočilo, že nakonec vydal se za mnou, ale na to teď příliš nebyl čas neb tu prováděl nějaký zaříkání. A zřejmě mělo úspěch, protože vytvořil cosi co vypadalo jako průchod pryč.
Nenechala jsem se pobízet dvakrát a vyrazila s oběma dětma do průchodu.

Na cestách za svým pravým já

Bylo to přibližně týden co jsem si na tomhle světě začala připadat sama. Se svou matkou jsem byla, až do jejího konce. Seděla jsem u ní na kraji postele a držela ji za ruku. Opustila tento svět šťastná a klidná, což pro mě bylo hlavní. Nebyla to žádná nemoc, nebo zranění, ale pouhé staří, které mi matku vzalo.
Ihned po jejím pohřbu jsem si sbalila věci, prodala náš malý domek a rozhodla se vydat na cesty. Alespoň můj věrný společník v podobně uhlově černého hřebec byl stále se mnou. Onyx je mladý jsou mu teprve tři roky, ale za nic bych jej neměnila. Každý můj kůň byl stejný jako on i se stejným jménem. Nechtěla jsem zbytečné změny a takto pro mě žil stejně dlouho jako já.
Cesta byla klidná a neměla jsem potřebu nikam pospíchat. Ve vesničkách, kterými jsem projížděla jsem si vždy našla nocleh, ať mohu pohodlně další den směřovat ke království Starého Dubu.
Druhý den byl krásný. Onyx poslušně klusal a já si užívala lehký vánek ve vlasech a klidnou cestu. Byl to opravdu dokonalý den, ale za svůj život jsem už sama zjistila, ze nic netrvá věčně.
Křik! Sám Onyx s sebou trhl a zastavil se. Jeho pohazování hlavou bylo známkou neklidu a pocitu nebezpečí. Dav vesničanů, který kolem nás probíhal byl vyděšený a brzy se na cestě objevil i důvod.
Divný vzhled netvora nebyl to nejhorší, ale když můj nos zasáhl jeho zápach sama jsem jej lehce nakrčila a ze zad stáhla luk a na tětivu ihned nasadila šíp. Hniloba a smrt kráčela mým směrem, ale být roztrhána na kusy jsem opravdu být nechtěla. Můj šíp vyletěl do vzduchu, až bylo slyšet jak si prosekává cestu větrem jak svištěl. Mířila jsem mu na oko. Přeci jen když neuvidí bude snadnější jej zabít, nebo se o to pokusit, protože nic takového jsem ještě neviděla. První šíp úplně minul (16%) a já se pro sebe zavztekala. Onyx začal přešlapovat na místě a já ihned nasadila na tětivu další šíp se stejným cílem. Dobre trefila jsem se(29%), ale hrot se odrazil od kostí z který byla nestvůra stvořená. Pohyb toho stvoření byl pomalý, takže mou výhodou byla rychlost a hbitost. Pobídla jsem Onyxe do trysku přímo proti kráčející smrti. Potřebovala jen vědět, jak moc je jeho tělo silné. V rukou jsem již držela své dýky. Chci mu podříznout nohy ve výšce kolen. Otázkou zůstávalo zda vůbec něco takového má kolena a mohu pracovat s úvahou stavby těla jako u člověka. Přeci jen když člověku podříznete kolena nemůže pak chodit. Přeci jen na konci budu rychlejší a z Onyxe seskočím když to bude moc nebezpečné, ale jen doufám, že tu smradlavou věc zvládnu porazit.

Posvátný roh


Mé plány byly do detailů dokonalé, opravdu dokonalé kdyby se nezačalo dít něco divného... Vánice? A...
Strnu a zapomínám dýchat.... Můj...
,,Otče?"
Pozoruji ho a instinktivně udělám krok vzad...
,,Ale... Jak?"
Dívám se na něj, prohlížím si ho... Je to fakt... Opravdu... Ale je starší než... Já, nevím co mám dělat... Odešel jsem, ani jsem mu nic nestihl říct, než zemřel a ani jsem neodešel dvakrát v dobrém... A Lenora, ona... kdyby ho viděla... Asi by jí znovu puklo srdce... A mě se pomalu trhá...
Chytnu se za hlavu a zhluboka dýchám... Kdybych ho neviděl jak stojí ve vánici, i když tady se počasí prostě změnit nemůže, ale ten roh je kouzelný, takže je to asi pravda... Protože můj otec má spát, a já jsem měl navždy vídat ten jeho obličej, když jsem odcházel...
Podívám se zpět na ten roh a pak znovu na něj...
,,Čekal jsi snad někoho jiného, když pokud vím jsem jediným tvým potomkem já?"
Zeptám se ho... Je to šok, ale přeci jen nemohu mu hned padnout kolem krku.
,,Mám k zanesení tolik map do našich archů, to bys nevěřil... A..."
Zarazím se, zatnu jednu ruku v pěst a zhluboka se nadechnu.
,,A taky mě mrzí, že jsem tu nebyl, když jsi... No... Vždyť víš... To... Zemřel..."
Povídám si s přeludem, s tím na kterého se tak spoléhám, že mi pomůže... Jen on to může udělat, jen on mi může pomoci.
pohlédnu mu do očí. Mrazí mě z toho pohledu, který jsem už tři roky neviděl. Mé srdce bije jako zvon při poplachu, protože jsem nervózní... Ještě víc než při prvním tréninku s ním... ještě víc než, když jsem se sám poprvé vydal za hradby města abych prozkoumal okolí, ještě víc, než když jsem měl začít učit jeho vojáky, protože jsem byl vážně schopný...
,,Kdybys seděl na trůnu ty, tak bys s tou hrozbou, které čelíme byl rychle hotový... Já... Nechal jsem Lenoru v lese, když bojovala s kostěným drakem... Nechal jsem padnout ty nejlepší vojáky... Já..."
Kruci!!!!
Nadechnu se...
,,Já jsem dopustil, aby se se mnou nevrátili všichni... Dopustil jsem abys umřel beze mě... Dopustil jsem to, že jsem se s tebou nestihl ani rozloučit..."
Derou se mi do očí slzy, ale jako někdo mého formátu se to vší silou snažím rozdýchat, i když můj otec je jiná liga a viděl mě brečet už tolikrát, ale i tak, nejsme tu sami...
,,Otče, já a my všichni tě tu potřebujeme... Potřebujeme abys velel, protože nemám tvé zkušenosti a nevím jak dál... potřebuji tě vedle sebe, potřebuji tě tady... Nemůžeš... Nesmíš..."
Kruci... Moje nohy, podlomila se mi kolena protože tohle je i na mě už moc... Výčitky... To je to co se mi teď honí hlavou... Výčitky z toho, co jsem udělal, a co jsem udělat měl... Měl jsem zůstat... S ním...
,,Doufám, že mi někdy odpustíš to, že jsem odešel..."
Vydechnu a zvednu svůj pohled k němu...
,,Prosím tě..."

Na cestě za poznáním
Ahri

Po smrti matky jsi opustila svůj domov a vydala se do světa. Jednak poznat něco nového, jednak možná zjistit, kdo vlastně je, nebo byl tvým otcem. S trochou štěstí jej třeba poznáš a možná tě i přivítá s otevřenou náručí, jako ztracenou dceru. To byla ta hezká představa, kterou ses sice konejšila, ale která byla zatím asi tak reálná, jako že už nevyjde slunce.
V sedle svého vraníka Onyxe jsi byla na cestě už druhý den. Minula jsi jednu, dvě malé vísky, kde si lidé žili podobně, jako ti tví. Mířila jsi na hranice. K hranicím Trionu a království Starého Dubu. Protože právě tam by měl někde žít tvůj otec.
Pohodlný poklus koníka a příjemný vánek ve tváři. To vše by bylo příliš krásné, kdyby se něco nepokazilo.
Slyšela jsi křik a vzápětí uviděla, jak skupinka neznámých prostě oděných vesničanů prchá po cestě tvým směrem. Zakopávali a ale zase se zvedali a křičeli děsem. A pak se to vyřítilo na obzoru za nimi. Obludné monstrum, jaké jsi nikdy neviděla. Rudě žhnoucí oči, obrovské pařáty a obnažené zuby. Zbytky masa z pod kterých vykukovaly kosti, ale přesto to běželo, za vesničany.

"Bohové pomozte někdo!"
Křičela jedna mladá vesničanka, kterou přidržoval za ruku jiný mladík a táhl jí za sebou. Spatřila jsi, že opozdilec, který zakopl byl o pár sekund později rozšlápnut a následně rozerván na dva kusy tou příšerou. Měla ke třem metrům. A i na tu vzdálenost jsi cítila, hnilobu a smrt.

Posvátný roh
Alasseon

Vzal jsi roh z podstavce měl jsi vše naplánované. Vážně jsi chtěl vyběhnout na hradby a zadout na něj. Přivolat pomoc pro svůj lid, ať už jakoukoli. S mohutným rohem v rukách ses otočil na patě a vykročil rychle směrem k rádci, aby ses dostal ven ze síní posledního odpočinku.....srdce ti tlouklo, jako splašené a pak buch buch.....buch buch.....BUCH......Poslední úder srdce byl hlasitý a zpomalený. Vzdáleně jsi slyšel hlas rádce.
"Veličenstvo co se......"
Hlas zanikl stejně, jako vše okolo. Pohled se ti rozmlžil a až po chvíli jsi začal opět vidět.

Všude najednou vanul sníh. Byla vánice, zima a skučení větru doprovázelo osobu, která stála před tebou s klidným vyrovnaným výrazem a opírala se o meč elfí práce. Byl to již prošedivělý elf, kterému se kdysi havraní vlasy pomalu ale jistě měnily ve stříbro. A ty oči, tak pronikavé, tak plné vědění. Tu tvář bys poznal kdykoli. Tvůj otec. Král.
"Říkal jsem si, jestli ten den přijde. A kdo jej zvedne."
Promluvil mírným poklidným hlasem a jeho oči tě pronikavě pozorovaly.