Andor.cz - Dračí doupě online

Nemocenská… rozhodně ne dovolená

„Víc nežádám.“ Přikývnu vážně a mám co dělat abych při tom nesyknul, jak mě celé tělo bolí. Představa že by projevil lítost mě téměř rozesměje. Ne to od něj nečekám. Hlavně ani nechci. Naše pozice je jasně daná. On je pán a já pes na krátkém vodítku. „Budu očekávat další pokyny. Hezký večer i vám.“ Řeknu a pak mi dojde že když jsem byl v destilerii byl den. Pokud uběhlo tolik času nedivil bych se, kdyby otec vyhlásil pátrání. Snad mě ale Edward nějak pokryl. Stejně budu muset vymyslet, jak se vymluvit z toho, jak vypadám. Rozhodně nebude tak snadné, aby se starý White moc nezajímal a nechtěl se angažovat v tom kdo jeho mladšího syna takhle zřídil. To se v Jeruzalému nedělá.

Edgar zmizí a nahradí ho doktor. Lepší než výslechová četa s nástroji. Vypadá to, že jsem prozatím uspěl. Budu si muset ale dávat zatracený pozor co udělám dál. Nevím, zda mě nenechá sledovat. Zatraceně ani nevím, zda mě nesleduje normálně. Uši a oči mají i zdi a on o nich všech ví. Dobře, možná ne o všech vzhledem k tomu, co jsem viděl u Lva. O většině ale ano.

„Jak jsem na tom?“ Zeptám se unaveně doktora, když se za mým pánem zavřou dveře. „Ran jsem schytal doopravdy dost a nějak jsem přestal počítat kolik z nich bylo jak vážných.“ Protože půl času jsem byl najetý na bílém prášku a druhou půlku jsem cítil odchod jeho účinků tak silně že jsem na bolest taky kašlal. I přes to že mě to zajímá je můj mozek napůl jinde.

Získat oblečení z Edwardova domu, dát vědět rodině, podle závažnosti zranění se rozhodnout, zda se vydat tam nebo se dostat z nejhoršího v nějakém hostinci. Nebylo by to poprvé. Zase to ale nejde moc dlouho. Vidět se s Agnes. To by nebylo špatné. Dalo by se to spojit s tím hostincem. Pak se vydat za Cass… Elizou. Musím jí říct co se stalo, třeba vrhne víc světla na to, co se děje. Ne nejdřív si musím ověřit, jak moc mě Edgar sleduje, jak to ale udělat. Taky budu muset nechat opravit oblečení, nebo sehnat nové. To tak těžké nebude. Horší bude zbraň. Jsem vybíravý. Tohle bude drahá záležitost. Na to že jsem se ani nezdvihl z operačního stolu mám starostí víc než dost. Musím sestavit plán a jednat. Ne… ne… ne… musím se hlavně dát dohromady. Jinak to bude moje smrt. Jenže nečinnost mi nejde. Zatraceně hodně mi nejde. Možná nejdřív nějaké lehčí pochůzky, odpočívat během jízdě kočárem a zdravotními procházkami. Sehnat co potřebuju a pak se pustit do skutečné akce. Agnes mě nenechá nic dělat, pokud mě v tomhle stavu uvidí. Co jí navíc mám říct, že se stalo. Nechci mluvit o tom co jsem zažil. Ne s ní. Nevím, jak to vysvětlit sobě, natož jí. Možná by stálo za to probrat do s Elizou jenže to narážím na problém s dalšími Edgarovími psy…

„Děkuji, doktore.“ Povzdechnu si a pokynu mu. „Pusťte se do mě.“ Ať je hlavně rychle hotovo. Podle možností svého stavu chci co nejdřív vyrazit. Nechat se dovézt k místo kde stojí Pascal, odvést ho do stáje k Edwardovi a vyměnit oblečení. Pak se uvidí, co bude dál. Pokud nezkolabuju někdo napůl cesty.

Kamael se posadí na kamenný sokl vedle mě, dost blízko na to, aby se naše paže zlehka dotýkaly a já cítila teplo, které sálá z jeho kůže. Díky Zerachiel nenastane rozpačité ticho, které se nabízí. Má sestra s jiskrou v oku položí otázku, která se nabízí a... Která sebou přinese Kamaelovu nečekanou reakci. Rozpaky nejsou něčím, na co bych u generála byla zvyklá, viditelná bezradnost v jeho tváři mne překvapí. Přelétnu pohledem mezi jím a Luciferem ptajícím se na svolení k vyprávění příběhu, který nebude šťastný ani veselý. Poznám to. Cítím to z napětí, které se vkrade do Kamaela těla.
Tuším, kam Luciferovo vyprávění bude směřovat, vždyť já sama... Viděla Kamaelovu vzpomínku. Zmrzačené tělo měnící se ve zlatých prach stoupající k nebesům. Lehce sklopím hlavu, rusé vlasy se rozestřou podél mé tváře jako opona. A pak... Pak mi teprve dojde pravý význam Luciferových slov.

Oči se mi rozšíří. Pokaždé byl trochu jiný... Kolikrát? Kolikrát musel zemřít a vrátit se zpátky? Sám Lucifer tu domněnku poté sám potvrdí. Mimoděk se o Kamaela více opřu, pohnu nohou a přisunu se blíže k němu v tom gestu tiché… Podpory? Nevím. Možná chci jen cítit jeho vnitřní oheň, aby zaplašil mráz na vlastní duši.

Neposlouchá se to snadno. Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela, avšak nyní musím a jen z té představy, že bych musela prožívat to samé, co Lucifer s Kamaelem mi není dobře. Pohledem kmitnu k Zerachiel – jaké by to bylo, kdyby se tohle stalo jedné z nás? Ne… Nechci to vědět. Drobně sebou trhnu, když to Lucifer nazve prokletím. Když pokračuje dál v řeči, která by mohla být nazývána... Rouháním. Takové nás Otec stvořil, takovými nás zamýšlel, jak bychom to mohli rozporovat? Nevážit si nesmrtelnosti, kterou nám věnoval. Přesto...

... Kamael tu chvíli zachrání, když se sám vloží do rozhovoru. Opět se s Luciferem usmívají, jejich vyprávění dostane odlehčený tón, jakmile dojde řeč na setkání v aréně. Aspoň zdánlivě. Z oblohy se vytrácí i ty poslední paprsky slunce a objevují se první hvězdy. Je to krásný pohled, konejšivá představa – zahalit se do noci a splynout s ní.

"Někdy mohou být i smutné věci k něčemu dobré," ozvu se z ničeho nic a dotknu se prsty paže generála. "Nebýt ničeho z toho... Neseděla bych tu s vámi, teď ani kdykoliv jindy," brouknu. Kamael by mě nikdy nepotřeboval, a on ani Lucifer by mě v té aréně nevybrali. Nyní... Nyní jsem to už plně chápala, stejně jako celou váhu úkolu, který mi byl svěřen – naléhavost v hlase Generála, kterou jsem slyšela v ten večer i úlevu, když jsem ten úkol přojala. A který jsem od té chvíle plnila tak dobře, jak jsem jen dokázala. Natolik usilovně, až mi na životu Kamaela začalo doopravdy záležet.

Vzhlédnu k noční obloze prosvítající místy skrze mohutnou korunu starého stromu a tiše si povzdechnu. Dokázala bych tu sedět celé hodiny, obklopena nočním městem a klidem, který mi přinášel potěšení. Odtáhnu se od generála, prsty vyšplhají po jeho paži až k rameni, které na okamžik jemně stisknu, zatímco se s jeho oporou vytáhnu pomalu do stoje. Tohohle budu litovat. Vlastně toho lituji už teď, ale... Nic nemůže trvat věčně.

"Tak pojdťe, přeci tu nebudeme sedět celý večer a mluvit o tom, co nás nemusí trápit," měkce se pousměji, "vzal jsi nás sem, Lucifere, abychom okusili něco ze života smrtelných, takže... Pojďme někam, kde se dá najíst a hraje hudba," přelétnu všechny tři pohledem. Aspoň přijdou na jiné myšlenky, to je to nejmenší... Co pro ně můžu udělat. A to... To přátelé přeci dělají.

Benedikt Tskilekwa

„Jistě, jistě…“ Mručí zamyšleně Robert, zatímco se chystáte k odchodu a ty mu z čiré vděčnosti skládáš poklony.

„To od mladíka jako ty zahřeje mé stařecké srdce.“ Ušklíbne se pobaveně, když zmíníš narážku na jeho věk. „Ale tak, vzpomínám si, že když jsem byl ve tvých letech, všichni o deset let nahoru mi připadali skoro nad hrobem… No, ten pocit mě neopustil, ale naskákaly mi jen nějaké ty roky navíc.“ Shlédne krátce k tobě, zatímco si oblékne kabát. Tvá otázka ho ale zarazí v půli pohybu. „Co?“ Zamrká, než mu přeci jen sklouzne kabát na ramena.

„I kdybych se neozval, myslím, že víš, kde mě hledat. Nevypadáš jako někdo, kdo by se bál zaklepat.“ Pohodí pobaveně hlavou a ukáže ti ke dveřím.

Pak zazní jeho jméno. Ne Robert. Ne Barlow. Ale Ramiel. Neznatelně nakloní hlavu na stranu a jeho oči, které se do tebe vpíjí, na chvíli začnou skutečně připomínat dva ledovce. Jeho tvář je vážná a jakákoliv familiárnost a lehkovážnost je ta tam. Až z něj jde takto znenadání strach.

„Hmm, se jmény bych byl opatrný.“ Šeptne nakonec po nepříjemně dlouhém tichu. „I Hariel má své nepřátele.“ Dodá stroze, než mu svaly ve tváři přeci jen o trochu povolí a kývne ke dveřím. „Tak už je konečně otevři. Nebudeme tu stát přece celý zbytek dne.“

Vyjdete ven. Robert se skloní k zámku, od kterého se ozve cvaknutí, zatímco ty scházíš po schodech. Seběhne kolem tebe opět jako duch. Ladně a naprosto neslyšně. Jen na tebe kývne na rozloučenou, než ti zmizí v patře pod tebou. Ty se vydáš ke dveřím do vašeho nového bytu. Dveře jsou odemčené. Věšák je prázdný. Vratislaw sedí v jednom z křesílek a prohlíží si zbytek novin, který jste dnes ukořistili.

„Bene?“ Napřímí se, jakmile tě zaregistruje, až židle trochu zavrzá.

„Co to mělo být? Ten muž? To je náš soused? A co ti chtěl? Nemáme nějaký problém, že ne?“ Prohlíží si tě, zatímco noviny se zašustěním rychle odloží na stůl.

„Vy se znáte? Nebo… je to někdo od vás? Eh, ne to asi ne, že? No, tak pojď. Řekneš mi to po cestě. Nebo to nepočká?“ Vypadá to, že se zvedá ze židle a chce se vydat na cestu pro svá zavazadla, jak jste se původně domluvili.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Nakonec se i Kamael posadí na zídku za vámi, nad kterou se klene rozložitá koruna staletého stromu.  Sedíte tu všichni společně v posledních paprscích dohasínajícího slunce. Generál sedí vedle své pobočnice a lehce se o ni opírá ramenem, zatímco serafín propletl prsty se Zerachiel. Je to moment naprostého klidu a doslova oko v hurikánu chaosu a věcí, které se na vás jindy valí ze všech stran. Povinnosti, problémy, rozkazy… Dnes ne. Dnes prostě jen jako kdybyste byli jedni z těch obyčejných smrtelníků, kteří žijí v přítomném okamžiku.

„Ehm, my?“ Vykloní se zpoza Dumah Kamael a trochu bezradně pohlédne na Zerachiel, která se musí také lehce naklonit přes muže po svém boku. „Já… To je… těžká otázka.“ Generál je viditelně v rozpacích, až takových, že i Dumah to překvapí. „Nemůžu to tedy říci tak úplně přesně, protože… je to…“

„Komplikované.“ Dokončí za něj větu Lucifer. „My se znali…?“ Zabloudí modré oči serafína ke generálovi a ten po chvíli zamyšlení jen beze slova kývne. Dumah ucítí, že se jeho tělo napjalo, ale jinak jeho vnitřní rozpoložení není na jeho výrazu jakkoliv znát.

„My se znali už před staletími. Tedy ne tak docela my… Prvního generála jsem blíže poznal při plnění mise zde ve světě smrtelníků. Vybral jsem si ho, protože jsem v něm viděl potenciál, odhodlání a zápal… pro věc.“ Pousměje se trochu smutně Lucifer. „Byl velmi inspirativní osobností. Tedy… stále je, jen… Skutečně to mám příteli říkat zrovna já?“ Nevydrží to přeci jen a tikne pohledem ke generálovi. „Ty jsi na to nejpovolanější. Sám moc dobře víš, že já tam nebyl.“ Pronese polohlasně Kamael.

„Dobře, jak si přeješ. Tedy… to bylo naše první setkání. Stali jsme se přáteli, avšak pozice generála Zlatého města s sebou přináší i mnohá rizika. Ten muž, kterého jsem tak dobře znal, prostě jednoho dne zemřel při plnění povinnosti. Tedy… neříkáme tomu smrt. Je to prostě konec.“ Ušklíbne se Lucifer, zatímco Kamael dál sedí tiše a hypnotizuje zem před vámi. Rozhodně je to poprvé, co něco takového slyšíte takto pojmenovat vaše znovuzrození. Dar, díky kterému se nemusíte o nic bát a nic tak neovlivňuje ani vaše rozhodování při plnění povinností. Nemusíte mít strach o vaše blízké, o vlastní život, nic…

„Když se můj přítel vrátil z Háje nesmrtelných, myslel jsem, že to bude jako dřív, ale nebylo. Přesto jsem měl nového generála také rád. Pokaždé byl trochu jiný… a při tom svůj. Rozhodl jsem se, že mu pomůžu, aby si mohl vzpomenout pokaždé na to, kým byl, ale…“ Jeho prsty bezděčně trochu více sevřou ty Zerachiel.

„Ale nikdy jsem to nebyl já…“ Pousměje se měkce a nezvykle chápavě Kamael a jeho pohled se setká s Luciferovým, který jen tiše přikývne.

„Je mi to líto… Každý z vás mi byl skvělým přítelem. Opravdu. Každý jiný a při tom tak jedinečný. Za všechny jsem truchlil… Ale díky tomu všemu jsem si uvědomil jednu věc.“ Lucifer viditelně zvážní Narovná se v zádech a stáhne ruce do klína. „Tohle opěvované znovuzrození není ve skutečnosti požehnání, ale prokletí. To, že si díky tomu připadáme výjimeční a vyvolení Bohem, nás ve skutečnosti činí jen více slepými pravdě, poslušnějšími a…“  Zarazí najednou svou plamennou řeč a zatřese hlavou. „Omlouvám se, to sem nepatří. Ne, dnes.“ Hlesne pak tiše.

„My se potkali v aréně.“ Ozve se najednou od Kamaela, který působí zase trochu uvolněněji. „Tím myslím skutečně nás dva. Vlastně jsem prošel dost podobnou zkouškou jako vy dvě. O tom, jak to dopadlo, si dovolím pomlčet.“ Povytáhne koutek v křivém úsměvu, jen v očích mu zůstává stopa smutku.  

„I muži mají nárok mít svá tajemství.“ Vrátí mu pobavený úsměv Lucifer, zatímco se zase zakloní a vezme Zerachiel za ruku. „Ale tady cvičný boj s generálem mě přiměl k tomu, že jsem začal zdokonalovat své schopnosti šermu. Tehdy byl rovnocenným soupeřem serafína, a to vypovídá dost o jeho i mých kvalitách. Bohužel pro mě.“ Uchechtne se hledíc na dvojici Kamaela a Dumah.

„Asi jsi čekala veselejší historku. Je mi líto, že tohle asi nebylo úplně něco na… projasnění dne.“ Otočí tvář z vedle sedící Zerachiel. „Ale nechme minulost minulostí. Dnes nás nemusí trápit ani minulost a ani budoucnost. Alespoň dnes…“ Zahledí se na nebe, na kterém začínají vysvítat první hvězdy a ve tváři se mu opět mihne ten podivný… stín.

Tohle přesně jsem... Nechtěla, prolétne mi hlavou tak trochu nešťastně, když vidím jak Kamael znejistí a věnuje mi pár opatrných pohledů. "Vše je v pořádku," zopakuji v tiché ozvěně jeho vlastních slov, když se mne zeptá na oplátku a krátce u toho kývnu hlavou. Na jazyku mne sice pálí hned několik slov, ale zkrátka je polknu a raději se věnuji neposlušnému pramenu vlasů, který mi vyklouzne zpoza ucha a zhoupne se před očima.
Zerachiel navrhne najít nějaké klidné místo - tuším, že je to spíše kvůli mne než cokoliv jiného a trochu se mi uleví. Věnuji jí ten krátký vděčný pohled než pokračujeme v cestě večerním Damaškem. Kráčím po Kamaelově boku tak jako mnohokrát předtím, mlčím a topím se v pocitu, že bych měla něco říci - ale nevím jak začít. Raději se tak rozhlížím po ulici a vstřebávám ten klid a tichý šum zvuků, které sem tluměně doléhají ze zbytku města. Pohledem nakonec vždy sklouznu k dvojici Lucifera a Zerachiel kráčejících poblíž s hlavami nakloněnými k sobě v tichém hovoru. Je zvláštní je takhle oba... Vidět.

Nakonec dorazíme k náměstí, kterému dominuje strom, který musí pamatovat první obydlí, které zde smrtelníci vystavěli. Snad mne až překvapí úcta, kterou mu lidé vzdali tím, že ho tu nechali a udělali z něj součást svého života. Mohutná koruna vrhá přes náměstí dlouhý stín, listí se v rudém svitu zapadajícího slunce leskne a z větvoví se ozývá ševelení větru. Oproti rušnému trhu to je pro mé uši takřka pohlazení. Chybí tomu už jen tichý zvuk strun a tklivý zvuk píšťaly.
Z myšlenek mne vytrhne Luciferův hlas i pohled, který mi věnuje - stejně jako generál. Lehce se ošiju, ta pozornost i čekání na to, co udělám mi nejsou dvakrát příjemné, bez okolků se tak na kamenný sokl posadím po vzoru Lucifera a Zerachiel, zatímco očima zalétnu k vyčkávajícími Kamaelovi.

Lucifer se vzápětí rozhovoří - spíše mne překvapí, když se k němu přidá právě i Kamael, který se zdá jako vyměněný. Na okamžik snad i podezíravě přimhouřím oči a nakloním hlavu ke straně s tou nevyřčenou otázkou "kdo jsi a co jsi udělal s generálem". Avšak trvá to jen chvíli než mi na ramena dosedne ta nečekaná tíha... Melancholie uvozené oběma anděly. Přátelé. Nikdy jsem nečekala, že ta chvíle strávená v aréně nakonec ovlivní můj život... Tak moc. Těch pár rozhodnutí, ta malá Luciferova lest, díky které se generál toho dne objevil na prahu mého domu. Přesto o ničem z toho nedokážu hovořit, neumím to vyjádřit v těch pár slovech - tak jako Lucifer, Kamael, Zerachiel... Tváří mi proběhne zasmušilý úsměv, se kterým ze sebe shodím většinu zbývajícího napětí tuhnoucího v zádech a uvolním se.

Nemá cenu se tím trápit. Oni to chápou. Věřím tomu - nebo tomu aspoň věřit chci. Víc neumím.

Nadechnu se, chtěla bych na Luciferova slova něco říci, ale... Nenapadá mne nic vhodného. Nic správného. Nic, co by nenarušilo tuhle klidnou chvíli. Pohledem tak sklouznu k tmavnoucí obloze. Zlatavá záře našeho domova mi v tu chvíli nechybí, je... Osvěžující se před ní nemuset schovávat. Možná... Možná má v tomhle Lucifer pravdu. A možná si to vše jen představujeme příliš jednoduše. Nakonec potřesu zlehka hlavou a věnuji Kamaelovi omluvný pohled, koutky zdvihnuté v náznaku kajícného úsměvu. Dnes... Dnes nejsem zrovna ta nejlepší společnice.

Jacob White

Edgar tě poslouchá. V jeho očích, ani kamenné tváři nevidíš žádnou stopu lítosti. Naopak ti věnuje ten chladný hodnotící pohled, který tak dobře znáš a jenž v tobě vyvolává neodbytný pocit, že ti musí vidět až do morku kostí. Mluvíš. Předkládáš mu svou upravenou verzi, ale doufáš, že není upravená natolik, aby v ní zaznamenal jisté odlišnosti od reálného průběhu tvého posledního dne.

V ústech máš sucho a jazyk se ti nepříjemně lepí na patro. Podávat hlášení v tomto stavu rozhodně není nejpříjemnější zážitek, to ani zdaleka, ale zažil si už horší momenty. Když zmíníš, zafačovaného muže ze sklepa pod Lihovarem, Edgar na tebe dál jen hledí svým výrazem mistra v pokeru. Ač se snažíš zachytit nějakou změnu výrazu, či postoje, která by prozradila jeho vnitřní pohnutky, nic takového neuvidíš. Je dobrý. Zatraceně dobrý.

Nijak nereaguje ani na tvá další slova o takových jako jsi ty. Nechá tě dokončit celé hlášení, a nakonec si vyslechne i tvou… prosbu? Jeho obočí trochu vyjede vzhůru, když se začneš hrnout do pokračování vyšetřování tohoto případu.

„Hmm… děkuji za hlášení.“ Zamručí a nastane poněkud tíživé ticho. Prohlíží si tě opět pátravě a ty nevíš, jestli nedá každou chvíli povel skupině mužů stojící za dveřmi, aby ti dali okusit pohostinnost tajné policie anebo zda se ti prostě jen nevysměje. Netušíš, co všechno ví a to je na tom to děsivé, když se snažíš fabulovat s detaily svého příběhu.  Našlapuješ po velmi tenkém ledě a jen čekáš, až se s dalším krokem prolomí…

„Tvou žádost zvážím.“ Prořízne nakonec mučivé ticho Edgarův hlas. „Tohle je rozhodně něco většího… Do té doby máš volno. Dej se do kupy. Pokud tě budu potřebovat. Ozvu se.“ Pronese stroze, aniž by se obtěžoval tě, jakkoliv zasvěcovat do toho, zda neví něco dalšího, co by na celý případ vrhlo nové světlo. Je skoro jasné, že ví víc než ty, ale to, jak tvá slova zapadají do skládačky informací v jeho hlavě, se můžeš jen dohadovat. Stejně tak vůbec nekomentuje to, co jsi zač, ani nějaké tvé osobní pohnutky. Prostě… mlčí.

„Misi beru za splněnou…“ Dodá slova, která si chtěl slyšet. To znamená, že si alespoň v jeho očích uspěl a nehrozí ti nějaké perzekuce za to, že si svou práci neodváděl tak dobře, jak by si měl. „…Prozatím.“ Dodá pak ale vzápětí. „Jinak ti přeji hezký večer. Zase se uvidíme, Jacobe.“ Rozloučí se s tebou, otočí se na patě a vyjde z místnosti, ruce sepnuté za zády. Otevře dveře do chodby, ze které se jen ozve jeho tichý rozkaz.

„Postarejte se o něj.“

Do místnosti však ale nevběhne skupina ozbrojených policistů, ale pouze lékař, který tě před tím ošetřoval. Odkašle si při pohledu na tebe a dojde pár kroky k tobě, zatímco se dveře na chodbu zavřou.

„Tak, kde jsme to skončili…“ Omluvně a dosti nervózně se usměje, než hned uhne před tvým pohledem zatímco se začne opět věnovat tvým zraněním a obvazům.