Andor.cz - Dračí doupě online

Setkání s rodinou


,,Ještě se ale nechystám na odpočinek... Ještě ne!"
Zavrčím to skoro a rozejdu se dolů. Nikdy jsem tyto chodby neprošel celé, ale vím, jak se dostanu k celé naší rodině... Asi bych se tu měl jednou zastavit, abych otci i matce vysvětlil, proč jsem byl pryč, a hlavně, proč jsem se vrátil a co dělám... Jdu za rádcem, který mě vede spletitou chodbou z kořenů, je to úchvatné i smutné zároveň. Zhluboka dýchám a když dojdeme do místnosti, kde spatřím roh, který je úplně jiný než všechny ostatní tak se mi zatají dech... Rádce mi začne vysvětlovat, co je to zač a mé srdce začne zaplavovat nevyřčená hrdost, jsem hrdý na svého otce, kterému jsem sice nebyl nejlepším synem, ale nenechám zahynout vše, co vybudoval on a naši předkové... I když kdyby mohl, tak mě praští, protože se to děje... Dojdu až k rohu... a opatrně ho vezmu do ruky...
,,Opravdu je mi tento roh souzen?"
Zeptám se rádce, a pousměju se... Můj otec nebyl tak špatný, narozdíl ode mě...
,,Nikdo neví, co se stane, ale právě teď je ta chvíle... Musíme to udělat... Musíme na něj zatroubit..."
Roh sevřu pevněji a pousměju se...
,,Musím ven! Na hradby!"
S tímto se s velkou nadějí rozeběhnu ven z hrobky všech mých předků, a běžím s větrem o závod, protože každá minuta je drahá... Vystoupám na hradby a musím se vydýchat... Mé tělo se třese, můj dech se chvěje a já vkládám své naděje do věci, kterou tu zanechal můj otec i když nevím, co se stane, ale... Můj otec mi to tu zanechal, takže věřím, že nám to pomůže... Přiložím si roh k ústům, prsty dám k dírám jako na flétnu a fouknu do rohu... Mé srdce je pod palbou úderů a já jsem nervózní, jako když jsem poprvé držel meč a měl jsem otci ukázat, co umím...
Otče... Tvůj dar, je darem nám všech... Děkuji ti nade vše...

Upovídaná cesta na voze
Zumishi

Vozka znovu potáhl z dýmky a vyfoukl obláček, pak popohnal své zvíře kupředu, abyste se kodrcali trošku rychleji.
"Tuž tos měl štěstí, že ťa hned nezamordovali. Banditi na cestách no fuj tajbl."
Odplivl si přes okraj vozu na prašnou cestu a pak znovu zabafal. Cesta ubíhala a dál to hezky drncalo a naklepávalo ti to půlky.
"Hmmm ba ba domů domů. Byl jsem prodat zboží a teď zasejc po pár dnech zpátky do tepla domoviště."
Pokýval hlavou starý vozka a odkašlal si, kouř jej asi podráždil na plicích.
"Doba je zlá, všude zuří války, prej i u nás v pohraničí se to řeže. Joooo....kdysi to byla jiná doba. To sa ještě národy dokázaly spojit za jedním cílem a bojovat, ale teď.....jen čekáme kdy přijde ta řežba i k nám....není kam utíkat."
Mlaskl vozka smířeně.
"Pokud chceš radu čertisko, vrať se odkud si přišel pokud je tam bezpečno, třeba ťa válka mine."
Doporučil ti skoro přátelsky.
"Oh, jak starostlivý chlapík.....dělá se mi z něj zle. Udělal bys nejlíp, kdybys vytáhl kudlu a podřezal ho. Třeba má něco cenného, když nic tak ten vůz."
Zašeptal ti v hlavě opět ten hlas.

Svatyně předků
Alasseon

"Ano výsosti vskutku musíte jít tam dolů a ano i vaše místo je zde připraveno, avšak to není to, o čem jsem mluvil."
Odpověděl rádce a vedl tě dolů do síní posledního odpočinku elfích králů a královen. Viděl jsi chodby, které se stáčely, jako kořeny a mířily k různým královským rodinám, které tomuto království za staletí vládly. Znal jsi některé chodby, jinými jsi nikdy nešel, ale tu, hlavní jsi poznával a také tu vedlejší, skoro na konci tunelu, kterou jste odbočili šikmo doleva a scházeli ještě níž. Chodby byly zpevněny hustým kořenovím, které vám dělalo pohodlnou cestu a zároveň poskytovalo osvětlení díky drobným lalůčkům které z kořenů na vašimi hlavami visely a bledě modře svítily. Kořeny v této chodbě měly spirálovitý prorůst směrem dolů.
Až když jste sešli dolů do menší síně věděl jsi, že drobnější chodby do všech stran vedou k jednotlivým členům tvé vlastní rodiny. Vše bylo řešeno rozvětvením, jako pravý kořenový systém. Byla to úchvatná práce, na které se museli podílet určitě i druidové, ač jsi zde nikdy žádného neviděl. Síň Vzpomínek každé rodiny předcházela chodbám k jednotlivým hrobům a sloužila, jako připomínka toho, co rodina významného vykonala, byly zde občas uloženy artefakty nebo jiné památné věci. Tys spatřil uprostřed síně předmět, který sis nepamatoval. Byl tam na podstavci z krouceného dřeva, který přecházel jednotlivé cípy kořenů, které vybíhaly v oblouku do stran a tvořily jakýsi náznak nevyplněné misky a ve vzduchu v tomto prostoru visel roh....roh, jaký jsi nikdy neviděl. Krásný roh, který tě uchvacoval.

Ten roh vypadal, jakoby žil vlastním životem. Doslova jsi viděl, chlad, který se linul po jeho jedné části, lávu, která bublala na jeho konci i květiny, které z něj vyrůstaly ve středu. Také na něm byly dírky, jako na flétně, což u rohu obvyklé nebylo. Bralo to dech.
"To je největší počin vašeho otce. Získáni tohoto rohu mu zabralo mnoho let a z toho co se říká, může jej pozvednout a zatroubit na něj jen příslušník vašeho rodu Veličenstvo."
Promluvil Rádce v pozadí.
"Váš otec říkával, že pokud jednou nastane den, kdy pozbudeme veškeré naděje, použije ten roh, aby vše v lepší obrátil. Nikdy však ta neučinil, nebylo to zapotřebí a nestihl to. Nevím, co přesně ten roh znamená, nebo dělá, jen vím, že Váš otec byl přesvědčen, že nás v případě nouze dokáže zachránit."
Vysvětlil ti rádce a sledoval tvé počínání.

Hromobití
Nalaya, Arwin a Laeron

Nalaya klesla do vody a bláta, bláta a krve. Všechno dění kolem ní dunělo a rozpíjelo se. Jako z ozvěny slyšela elfské hlasy.
"Princezna! Braňte princeznu! Držte formaci!"
Viděla stíny, které tančily okolo ní a pak mlhavé paže chytly za ruce a nohy a zvedly z bláta. Elfové, kteří jí chránili se rozhodli odnést jí do bezpečí. Čtyři jí nesli na ramenou a po stranách se kryli štíty, další dva dělali cestu před nimi směrem k městu a zbytek couval v zádech. I přes veškerou snahu to nebylo beze ztrát. Bojovníci byli již unavení a sil neměli tolik, co na počátku.
Okolo Arwina a královny se také strhla mela. Královnu téměř okamžitě zaštítili její elitní bojovníci a jali se stejného postupu, dostat jí do bezpečí.
Mezitím se děly divy na obloze, kde se nějakou dobu už zmítal Laeron. Temné slizké cosi se ovíjelo pevně okolo jeho nitra a snažilo se ho doslova sežrat. Ale pak, jako hrom z nebes udeřilo do Laeronovy duše jasné světýlko. Byl to hlas Nalay, a její přání, které projelo Laeronem a pomohlo mu vymanit se ze sevření té příšery. Byl to její hlas, který jej přiměl vystoupat do oblak.
"Néééééé to není možnééééé. Jsssssi můůůůůůůůjjj!!!!!"
Vřeštěl hlásek, když najednou uhodil blesk a Laeron zmizel v mracích. S novou podobou přišla svoboda. Mohl se opět volně nadechnout a cítil, že škvarky té slizké věci opadly z jeho nitra, kouzlo nebo co to bylo bylo zlomeno a on mohl zaměřit svou pozornost na to hlavní. Na černokněžného mága, který si s vámi dole zahrával.
S dalším zařváním se Laeronovi vydral z hrdla a tlamy soustředěný mocný proud bleskové energie, který udeřil, jako ten nejsilnější blesk do černokněžníka. Nestihl se ani pohnout, když to přišlo. Oslnivá záře a výboje, které metaly na všechny strany zabíjely zbytky nepřátelské armády. Laeronův vítězný řev se rozprostřel širým okolím stejně, jako dunění, které ještě vlnilo zem. Tam, kde stál původně mág byl jen kráter a nic......zmizel? Byla jeho existence vymazána? Kdo ví, ale nebyl zde. Bitva byla vyhraná zbytky nepřátel se rozdrolily ještě víc a elfové si mohli oddychnout. Dobojovávány byly jen poslední šarvátky s posledními zarputilci zbytek prchl do hvozdu.
Jásot elfů oznamoval vítězství v bitvě. Ale válka.....ta teprve začala.

Svatyně
Ilya

"Takže absolutně nevíme, co hledáme a musíme se spolehnout na to, že to náhodou najdeš...."
Odtušila Veska ne úplně přívětivě. Nejspíše se jí představa bloudění tunely svatyně moc nezamlouvala zvláště, když ani ty nevíš, kudy přesně jít.
"Ani já ani Veska nejsme magicky nadaní v tomto směru, abychom ti mohli pomoci."
Vysvětlil konejšivě a trpělivě Heremond a zpražil Vesku přísným pohledem. Veska si však nemohla pomoci a střelila pochybovačným pohledem po Ilye.
"Jsi si jistá, že je dobrý nápad rozdělávat oheň zrovna tady na vaší posvátné půdě? Já si vždy myslela, že elfové neradi pálí dřevo a tak, že máte nějaký světlušky, nebo jiný nesmysly."
Zkoumavě si tě prohlédla, jakoby snad začínala pochybovat o tom zdali jsi opravdu elf, nebo jen někdo se špičatýma ušima.
"Vesko nebuď drzá. Ilya určitě ví, co dělá. A zdroj světla určitě potřeba bude, pokud tam máme jít."
Další nemrtvý zhynul v průchodu.
"Tak či onak musíme si pospíšit, nevíme, jak dlouho je ta magická bariéra udrží, mimo svatyni."
Když jste se tak bavili, všimli jste si něčeho podivného. Země se zachvěla a k vám jakoby z velké dálky dolehlo dunění po úderu blesku, na obloze bylo vidět jen temná mračna v dáli. Bouře a velmi silná. Ilya si byla skoro jistá, že je to směrem k hlavnímu městu. A pak, jako v ozvěně děsivý řev, nějaké bestie, ze kterého vám naskakovala husí kůže. Heremond zamračeně pohlédl na nebe.
"Musíme jít."
Opět slétl očima na Ilyu.

Záchrana dětí
Lenora

Klučík s brekem a pomocí sestry i tvé se ti vysápal na záda. Pevně tě sevřel drobnýma pažema okolo krku, div tě neuškrtil a nohama se omotal okolo tvého pasu. Holčička s kníknutím si zakryla ústa a křečovitě sevřela tvou ruku. Drobně přikývla. Běžely jste, klučík se nesl a snažili jste se zmizet nemrtvým. Ti se šourali za vámi, keře a větvičky vás šlehaly do nohou, rukou, těla i obličejů, ale běžely jste dál. Dívenka občas klopýtala ale snažila se ti stačit. Tys taky neběžela, tak, jak jsi byla zvyklá, jednak dvojí zátěž, kterou jsi táhla, jednak taky ještě jsi nenabyla plně sil po svých zraněních.
Zahlédla jsi další nemrtvé, toulali se lesem snad všude dokonce vám šli i naproti. Dívenka si znovu přikryla ústa, aby nevypískla, klučík tiše plakal.
"Jsou všude.....úplně všude....."
Hlesla i jí se řinuly po tvářích slzy. A pak tvůj ostrý sluch zaznamenal něco dalšího. Lehký tichounký blížící se šum a jak něco řeže vzduch a pak se kolem vás něco mihlo.
"Vílí magie: Snový kroky!"
Spatřila jsi toho víláka, který ti už jednou pomohl, jak samý šrám s jedním natrženým křídlem, mnoha modřinami a podlitinami se najednou objevil před vámi s rukama napřaženýma před sebou. Vílí prášek zavířil vzduchem a prostor před ním se zamlžil, v prášku, jakoby se chvěl vzduch a tys viděla na jiné místo, klidnější část lesa, kde nebyli žádní nemrtví.
"Rychle projděte!"
Pobídl vás a dál držel ruce napřažené před sebou. Vypadal mnohem unaveněji a ztrhaněji, než posledně, když jsi ho viděla, ale v jeho tváři byl zarputilý odhodlaný výraz.

Děti

Odlákání nepřátel proběhlo poměrně dobře a hladce.
Dětem okamžik trvalo než mě zahlédli, ale nakonec se chytli a reagovali rychle, jenže věci potom nabrali trochu jinačí směr, než jeden doufal a věřil. Už když spadli společně jsem tak nějak tušila, že tohle nedopadne tak úplně dobře, byť vyběhla jsem jim napůl přikrčená naproti, abych ji mohla případně chytit a prostě odnést tak od nepřátel co nejdále, ale věci se jenom stávali horšími a horšími.
V okamžiku, kdy byly děti u mne, věděli o nás i nepřátelé. A brečící děti rozhodně situaci nepomáhali.
"Ticho, ticho! Ochráním vás, ale musíte být potichu!" řeknu jim tišeji, byť vědíc o nepřátelích za našimi patama, nechtěla jsem i tak přilákat jich mnohem více.
"Vlez mi na záda a drž se!" skrčím se a snažím se kluka vlastními silami usadit si na záda, podpírajíc jej jednou rukou pod jeho pozadím.
Holčičku vezmu za ruku a tak nějak jí možná trochu hruběji od sebe odlepím, na tohle teď nebyl čas a ničemu to nepomůže.
"Teď musíš utíkat co ti nohy budou stačit." nakážu jí, nečekám na odpověď a s dětmi takto vyrážím co nejrychleji pryč od nepřátel, snažím se to brát více kolem keřů a větších stromů, kteří by nám pomohli v maskování útěku.

Svatyně

Myslela jsem že výšlap na kopec bude naše smrt. Upřímně jsem ani nedoufala že se dostaneme ke vchodu do svatyně a v koutku mysli si se mnou pohrávala myšlenka, že už tam žádná svatyně nestojí. Naštěstí se před námi vynořila již pár set let nepoužívaná budova a rty se mi zvlnily do vítězného úsměvu. Juchů, ještě tady je! Ale poskytne nám tolik potřebnou ochranu?

Doslova jsme vpadli dovnitř, jako kdyby nám někdo hodil pomocné lano a my po něm bez váhání chňapli. Překvapila mě přítomnost magie, která mi ihned projela celým tělem. Při stavu, kolik magie jsem vyčerpala u útesu, bych za normálních okolností měla problém vůbec nějaké spojení navázat.
Pohlédla jsem na své společníky, nevypadali na to, že by něco takového pocítili. Stáli pár metrů od vchodu a váhavě na mě vrhali pohledy, které se mě ptaly, zda jít dál.

Chtěla jsem jim říct, že tu necítím nic nepřátelského, ba naopak, ale přesvědčilo je za mě samotné obranné kouzlo. Jak to, že pustilo dovnitř lidi?

,,No abych byla upřímná, o této svatyni prakticky nic nevím. Podle mě je to jedna z takových, která kdysi sloužila léčitelům, jako jsem já. Jelikož se nikdy neučíme boji, stavěly se svatyně tak, aby měly léčitelé jiné možnosti útěku. Nemyslím si, že to bude jednoduchá cesta, můžou to být tunely, labyrint, či dobře ukryté vchody, tak aby zmátly nepřítele. Jediné, co nám zbývá je se soustředit na onu magii, pokud se k nám nakloní a pomůže, nebo jít prostě dál."


Přišlo mi vhodné provést rituál k poctě Matky a magie a promluvit k nim.
,,Máme možnost rozdělat oheň? Myslím, že bude dobré, pokud si k naklonění magie trochu pomůžeme. Navíc dole asi světlo nebude."

Boj o holou existenci

Všechno se semlelo tak rychle, měl jsem to pevně v drápech. Jako kdybych držel laň, jako bych ji sám ulovil...vždyť já nikdy nelovil. Nikdy jsem se k tomu nedostal. Nikdy jsem necítil na jazyku čerstvou krev která by mi stékala po tesácích. Ta chvíle, ta chvíle váhání mě stála možnost se postavit kouzlo, kouzlu toho prašivého mága.
Ale kouzlo selhalo...neselhalo. Dunivé mručení se začalo řinout mou hrudí. Napínat všechny svaly a přitom se neschopen hnout. Nejdřív jsem to cítil v hrudi. Stáhnout se, skrýt se, schovat svou mysl, nepustit k ní nikoho.
"Mohl by ji ovládnout skrze mě...mohl by..."
Utnul jsem myšlenku, tohle není ten správný čas, povedlo se mi konečně znovu mávnout křídly...křídlem. Piruetu jsem téměř nestihl srovnat. Šířilo se to a já proti tomu nedokázal nic dělat, snažil jsem se to každým svým svalem v těle vytlačit ven z těla ale nechtělo se to pustit, nechtělo to povolit ani o píď.
Teprve teď jsem si začal uvědomovat okolní déšť, blesky jenž si hrály po obloze, upřel jsem pohled do dáli a ponořil se, neponořil jsem se však do vody jako takové ale do hlubin samotného strachu. Obklopoval mne, tiskl, mačkal, drtil a já zařval z plných plic. Ty slova která se mi zabořila hluboko do lebky, hluboko do duše. Avšak duše je silnější než tělo a já jsem vyrostl ve dřevě. Tvrdohlavý jako les sám. Nepoddám se, ne jen tak. A v tom jsem si okem všiml Nalayu, ležela v blátě, v krvi a něco se mi úpěnlivě snažila sdělit. Bylo to přání, přání tak silné až se jeho ozvěna dostala až k mé bariéře. Jedno mávnutí křídly, druhé mávnutí křídly. Řev. Bolest, ohromná bolest. Vnitřní souboj jehož konce si nesmím dovolit dojít. Ještě ne. Druhé mávnutí křídly přímo k nebi, natáhnou zadní pařáty. Třetí mávnutí křídly kterého jsem si nemyslel že budu ještě někdy schopen, čtvrté ač v ukrutné bolesti mne vyslalo přímo proti temnému nebi. A v tom to přišlo. První blesk. Řev, snad bolestivý, snad zuřivý, kdo by to rozeznal z takové dáli. Všechny síly vloženy do poslední naděje. Musím to vevnitř spálit. Před zavřenýma očima se mi zjeví chapadla uchvacující mé nitro, ten slizký šepot. Uchopím je pevně do spáru. Je to snad jen představa, možná opravdu tak vypadá můj vnitřní boj, jediné co vím je že je stále držím i když do mne udeří první blesk. Bolí to. Neskutečně to bolí. Propnu záda a vletím do mraků jako bych je vyzýval a byl jsem vyslyšen. Blesky jako by začaly vyhledávat mé tělo. Již nejsem více modrým. Otevřu oči ve kterých se mi odráží blesky. Černočerné mraky jako by obepínaly mé tělo. Jediné co vnímám je bolest téhle proměny. Bolí to, neskutečně to bolí ale znovu cítím svou mysl, svůj vlastní strach, ne však z Něj ale z toho co se může stát. Nedovolím to, nemůžu to dovolit. Z nebe se začne snášet vysokou rychlostí mrak, v tom mraku jsou dvě oči, z toho mraku trčí pařáty a na zem se dívají se zlobou, mířenou zlobou dvě téměř bílé oči. Vidí jen mága, mága který chce zabít tu která mne chránila, tu která si přeje. Soustředíc veškerou svou moc, veškerou moc blesků do jednoho úderu, blesky mne předhánějí za jediným cílem a já je následuji, jsem jako blesky a ON je můj jediný cíl.

Bitva o celé království, o celý svět…

Ta energie byla neuvěřitelná. Bouře přišla s takovou silou, kterou šlo jen ztěžka udržet a to, co se dělo …
Srdce mi svíral strach a bolest. Laeron se zmítal na obloze a já mu nedokázala pomoct. Neslyšel mě, uzavřel celou svou mysl, a něco temného se o něj pokoušelo. A já tu zůstala sama, uprostřed bitvy, s kouzlem, které už jsem nedokázala ani zastavit. Jakmile se to vymkne…
Laerone…
Neslyšela jsem, co vojáci křičí, slyšela jsem jen hučení blesku, když sjel. Zachytila jsem ho a využila veškerý potenciál, který mi dovolil. Který jsem dokázala ovládnout.
Cítila jsem, jak mě magie trhá a zároveň sráží na kolena. Ukročila jsem nohou vzad, snad jako by mi jen postavení těla mohlo pomoct, jako by moje tělo bylo to poslední, co ještě můžu obětovat, pokud to bude nutné.
Tělo se mi třáslo pod náporem, který magická bouře vyvolala a tím, co všechno si začala žádat. Tak jak jsem já žádala její sílu, teď si vyžádala ona sílu mojí. Ten pocit, kdy mi sebrala poslední špetku sil byl nepříjemný. Jako by ze mě ten zbyteček vyškubla a rozervala spojení, které jsem s ní měla.
Zatmělo se. Nevím jestli jen mě, ale najednou všechno bylo úplně tiché. Žádný hluk bouře, žádná zuřící bitva, jen temno.
Dopadla jsem na zem, mé kouzlo se bez pomoci draka zvrtlo a začalo pustošit vše, co bylo v dosahu. A já? Ležela jsem v bahně, odevzdaná bleskům, rozsévajícím smrt všemu kolem a neměla jsem tušení, co se vlastně děje. Neslyšela jsem, neviděla jsem. Kolem byla jen temnota a ticho.
Moje tělo leželo v bahně a krvi mých vlastních lidí, mého lidu, elfího národa, který tu bojoval o své přežití a já mu zrovna moc nepomohla, jen jsem rozběsnila bouři, která všechno smete…
Oči jsem měla otevřené dokořán a přesto jsem viděla jen tmu. Tichou a klidnou, jako ta nejhlubší noc.
Laerone… Neo… neopouštěj mě… nechci tu zůstat… sama…
Tmou nad mou tváří prošvihlo zářivé světlo, jako padající hvězda, nebo snad… kometa?
Říká se, že když padá hvězda, máme si něco přát…Laerone…Přála bych si, abys byl v pořádku. Ať je tvá mysl opět čistá, silná… a pouze tvá, tak jako tvé srdce…
Hvězda zmizela, kdesi v temnotě nebes a znovu byla tma, i když jen na pár okamžiků.
Co … co se asi stane, až tu zemřu… co bude s mým slibem? Slíbila jsem, že je budu strážit.. za života i po smrti... A za života selhávám…
Do očí se mi nahrnuly horké slzy.
Jsem Strážkyní dračích vajec, první z nových dračích jezdců… Víš co je ironií, Laerone?
Rty se mi zkroutili do mírně pobaveného úšklebku, i když mi z očí tekly stále ony bezradné slzy. Ale v temnotách na tom nezáleží, no ne?
Jsme od našeho prvního setkání o padesát let starší, jsem dračí jezdec, ale při tom jsem s tebou ještě nikdy neletěla…
Zahlédla jsem zvláštní změnu mém temném světě. Nad mnou se začalo něco začalo něco třpytit. Zprvu jen jeden bod, který najednou explodoval do celého hvězdného nebe.
Přála bych si, abys mě slyšel, Laerone…
Najednou začaly hvězdy padat a mnou projel strašně nepříjemný pocit. Pocit strachu, pocit ohrožení…
Laerone!!!
Nebyl to ale strach o mě, ale o něco blízkého, velmi… blízkého. Zaslechla jsem hluk. První, takové vzdálené bouření, jako hučící vodopád, který nabíral na síle a hrozil všemu, co mu stálo v cestě, že to smete. Zář padajících hvězd přešla do rozmazaných barev, a hluk se začal míchat s křikem a cinkáním zbraní a zbrojí. A také křikem. Znovu jsem ucítila kapky vody na své tváři, jak dopadají z těžkých mraků bouřky, která však přišla o svou moc. Už jen pršelo, déšť smýval krev a prach z tváří a mísil se se slzami.
To, co jsem považovala za padající hvězdy, byly tisíce šípů tvořených z čisté energie blesků, z mé magie a z magie mojí matky.
Hlava mi klesla stranou, tím směrem, kterým byla matka na svém malém kopci, sotva jsem ji v té změti na pár vteřin viděla, viděla jsem ji však klesnout k zemi.
„ M-maminko…“
Stěží jsem jejím směrem natáhla ruku, téměř jsem se nedokázala otočit ani na bok, pokud by teď kdokoliv přišel a zkusil by mě dorazit, prošlo by mu to téměř bez obtíží.
Z očí se mi kutálely bolestné slzy, padající do bahna a krve elfské říše. Elfského lidu…

Přítel


Pozoruji toho staříka a když se zarazí a začne si nadávat, tak zbystřím. Najednou bere schody po dvou, což mě překvapilo, takže se rozeběhnu za ním...
Tohle bych do něj rozhodně neřekl...
Ušklíbnu se, a běžím dál... Dovedl mě k posvátnému stromu, kde odpočívají moji předkové... Zastavím se, protože jsem tam byl jen jednou... Ani za otcem jsem nešel a neplánoval jsem to tam jít... Zhluboka se nadechnu, dlouze vydechnu a sevřu ruce v pěst...
,,Neříkej mi, že pro to musím jít tam... Mám tam připravené své místo k odpočinku? To je milé, ale já ještě neplánuji zemřít..."
I když až se sem přižene armáda nemrtvých, tak se mi to místo bude hodit, i když nebude nikdo kdo by mě tam odnesl, takže je stejně zbytečné...
Vydechnu a čekám až vstoupí první.

Cesta na voze

,,Omlouvám se, jestli vás můj vzhled znepokojil. Mám za sebou jisté nepříjemnosti s místními bandity." odpovím vozkovi a vlastně ani nelžu. Tedy ne přímo. Říci polovinu pravdy není samo o sobě lhaním. Trochu mi to zní, jako bych se potřeboval ospravedlnit sám před sebou. Asi jsem už jen unavený víc, než bych si připustil a myšlenkové pochody se snaží zatoulat do zbytečných sfér rozebírání osobnosti.

,,Rozumím, pokusím se s tím něco udělat." přitakám vozkovi a posadím se vedle něj na kozlíku. Pokud důvěru posuzuje podle vzhledu, je logické, že společnost stagnuje. I když.....je pravda, že teď nebudu vypadat dvakrát dobře. přelétnu očima své zašpiněné svršky. Vůz se dá do pohybu. Ovšem ani přítomnost vozky nepřinutila onen hlas, aby úplně umlkl.
Farmář? Kdo ví, nikdy jsem to nezkoušel.
Ticho, rušené pouze rachocením vozu, nakonec protne až samotný vozka.
,,Cestování. Mířil jsem za jedním známým, ale cestou mne potkala malá nepříjemnost v podobě skupiny ozbrojených, neurvale se chovajících mužů. Ale jsem naživu, takže si asi nemůžu úplně stěžovat." odpovím vozkovi. Ano, teď už si vymýšlím, ale na tom nyní nesejde. Pravda je v této době přeceňovaná komodita. Neptá se mne na jméno. Ne že by bylo nějak tajné, ale mám za to, že nepotřebuje o svém pasažérovi vědět úplně všechno.
,,A co vy? Míříte domů?" optám se naoplátku, abych nepůsobil úplně nespolečensky.

Les v ohrožení
Alasseon

"Omlouvám se výsosti, ale tohle není něco, co by bylo v mé moc....."
Zarazil se při tvém dalším dotazu a taky zastavil ve stoupání po schodišti. Chvíli se mračil a pak se jeho stará tvář rozjasnila.
"Ach ano, že mě to nenapadlo hned, jsem to ale hlupák!"
Zanadával rádce a začal brát schody na svůj věk po dvou a pak rychle vešel do dveří, které vám pootevřely stráže.
"Že mě to nenapadlo hned výsosti! Samozřejmě, že tu je něco, co tu Váš otec zanechal pro Vás! Jen je to tak dlouho a byla doba, kdy jsme už ani nedoufali, že se objevíte, že jsem na to úplně zapomněl. Pojďte honem!"
Vybídl tě a vedl tě skrz trůní sál, do chodby a ta vás nakonec vyvedla do palácové zahrady a pak k prvnímu stromu, který tu byl zasazen. Mohutnému obřímu dubu, který se zvedal vysoko nad palác. A právě pod jeho kořeny vedlo kořenové schodiště do podzemí, kde byli uloženi k odpočinku všichni členové královské rodiny. Byla to dlouhá léta, co jsi tam nevkročil, dokonce ani po otcově smrti ne. Naposledy si vzpomínáš, že jsi tam byl ještě s otcem, který tě vzal k místům odpočinku tvého děda.

Hrad


,,Zrovna teď by mou mysl dokázal ukojit pouze můj otec nebo někdo znalý starého elfího jazyka, jinak jsme ztraceni..."
Rozhlédnu se...
,,Nenechal vám tu otec něco pro mě? Nedoufal v to, že se vrátím? ANi vzkaz?"
Pozoruji toho staršího elfa a propadám myšlenkovému zoufalství.
Co když se mi to nepodaří, co když nenajdu způsob jak to zastavit, opravdu jsem schopný vyhrát s hordou nemrtvých?
Tyto myšlenky se mi honí hlavou a co hůře...
Opravdu dokážu všechny zachránit?
Začínám pochybovat o tom, že to dopadne dobře... A to není dobré. Lenora je kdo ví kde, vzhledem k tomu, že z ní není létající mrtvola tak žije, to je to malé světýlko, které mě ještě drží jakš takš nad vodou, ale je to sakra málo... A čas se krátí...