Andor.cz - Dračí doupě online

Zamrkám. Nedává to smysl? Jak by to mělo fungovat? V další chvíli už si to podoben generálovi rázuje ode dveří k oknu, zatímco přemýšlí nahlas. Pocit deja vu, který to ve mne vyvolává, se nedá popsat slovy. Je pro mne tak těžké zapudit představu, že už nejsme ve Zlatém městě, že muž přede mnou není opravdový Kamael a já nejsem skutečná Dumah.
„Možná… Možná je to kvůli nám dvěma? Máme… Kamael s Dumah k sobě měli silnou vazbu. Může to být stejné jako když mě má píseň přivedla do té vzducholodi, aniž bych o tobě měla ponětí…“ vyslovím nahlas, byť hlas mám stále nejistý, rozechvělý, obtěžkaný tíhou toho, co se stalo. Bylo toho… Bylo toho tolik. A nedalo se to nijak rozlišit od mých vlastních vzpomínek – vzpomínek Delilah.

„Ah…“ sklopím hlavu. Doufala jsem, že Alexander bude vědět více, přesto… Se před námi otevřela zcela nová kapitola života těch, kterými jsme byli. „Nedostali jsme na výběr, jakkoliv to tak mohlo působit,“ poznamenám tiše. Sleduji ho, jak stojí u okna, prohlížím si jeho temnou siluetu. „Já vím, že s tím nesouhlasil. Jak by mohl. Byl to jeho přítel, vděčili jsme mu… Za hodně,“ smutně se pousměji. Mrzelo mě to – Dumah to mrzelo. Na okamžik uhnu pohledem, když se na mne Alexander obrátí s tou naléhavou otázkou.

Kousnu se do vnitřku rtu, chvíli mezi námi nechávám viset jen ticho než opatrně – zdrženlivě – odpovím. „Myslím… Myslím, že jsem se spletla. To, co jsem myslela, že vidím… Byl to můj první Verš a viděla jsem jen krev a peří, to, jak se Kamael postavil do rány před Dumah, tehdy… Když zemřela Shilmai,“ odpovím nakonec.

Mlčím, když Alexander pokračuje ve svých neveselých úvahách, bojuji s nutkáním k němu jít a obejmout ho, přesně jak by v tuhle chvíli udělala Dumah. Udělám i krok, dva blíže, než se sama zarazím a zůstanu stát. Prsty zatnu v pěsti. Ten krutý boj toho, co chci udělat s tím, co udělat nesmím je… Bolí to a vyčerpává. Přesto v jednu chvíli zpozorním, přemýšlivě se zamračím a drobně nakrčím nos. Několik desítek let? Vždyť… Kolik Alexovi bude? Třicet? Od kdy je… Od kdy to ví? vyvstávají v mé mysli další a další otázky.

Další neodkladné věci k vyřízení. Alyia nebude mít radost, prokmitne mi hlavou. Už takhle působí jak tygr zavřený v kleci. „To mě mrzí,“ poznamenám polohlasně, byť to ve mně hlodá, abych ho nezasypala dalšími a dalším otázkami, které mne napadají snad za každou větou, kterou vysloví.

A pak… Zarazím se, když mi až díky Alexově přeřeknutí dojde, že mu vlastně celou dobu nevědomky… A on mě… Odkašlu si. „Neděsí mě to. Spíše mě děsí představa, že nevím, co se děje…“ namítnu. Chystám se dodat ještě něco, když mne dokonale zaskočí svojí otázkou, kterou jsem… Já nevím, jestli nečekala, ale… Cítím, jak mi zahoří tváře studem, zatímco si mnu vlastní ruce složené na břiše.

„Hledaly Kamaela. A když ho nikde nemohly najít… Tak měly aspoň tu karafu, kterou si u Dumah nechal,“ povzdechnu si, byť si neodpustím jeho směrem přeci jen tázavý pohled. A kde byl on? Co řešil? „Víc nechtěj vědět, protože ani Dumah si přesně nepamatuje, jak se k ránu dostala zpátky do svého domu,“ dodám rozpačitě. O to více, když si uvědomím, že jsem opět sklouzla k tykání.

Ostýchavě si zastrčím pramen vlasů za ucho a krátce semknu rty, než se odhodlám opět promluvit. „Alexandře… Jak moc nevhodné je, abychom si… My dva…“ zaváhám na kolik… Na kolik je tahle situace pro mne nová, na kolik mi bolestně připomene naše začátky s Bartholomewem.

Začínáš se vzpamatovávat. Vzpomínky Zerachiel v tobě ještě silně rezonují a nedá se říci, že by narozdíl od slabosti, jakkoliv slábly. Je to jako kdyby si právě měla za sebou den někde jinde. Den ve Zlatém městě se všemi těmi silnými emocemi. Vaše setkání. Ten úkol, který tnul doslova do živého i večer s lahví alkoholu v širokých ulicích Zlatého města. Vše se zdá naprosto reálné. Možná reálnější než některé tvoje vlastní vzpomínky.

Abigail už se natahuje po zlaté schránce, když v tom na jejím víku přistane tvá dlaň. Ihned ucítíš to podivné brnění, které se šíří pod kůží při sebelehčím dotyku.

„Co, prosím?“ Zamračí se na tebe Abigail a chvíli to vypadá, že se o tu skříňku začnete přetahovat. „Lady De Lacey? Asi jsem vás přeslechla?“ Zkusí to alespoň na oko po dobrém, ale ty jsi neoblomná. Tmavovlasá žena na tebe upřeně hledí, než přeci jen po chvíli stáhne ruce, jako kdyby ji snad něco ve tvém výrazu přesvědčilo.

„Lady De Lacey, myslela jsem, že vám nebudu muset připomínat dohodu, kterou jste s vévodou uzavřela, ale patrně ano. Tyto předměty máte předat mně, jako jeho vyslanci. Dohoda zněla jasně. Nedodržení podmínek může mít dalekosáhlé následky. Dobře je zvažte.“ Šlehne po tobě jasnou výhrůžkou, kterou se ani nesnaží skrývat za sladká slůvka.

„Samozřejmě se tu s vámi o ně nehodlám přetahovat a ani vám je silou sebrat. Pokud si je chcete nechat, je to vaše rozhodnutí. Rozhodnutí, které oznámím vévodovi.“ Narovná se v ramenou a zvedne hrdě bradu.

„Pokud o ty předměty vévoda stojí…?“ Odfrkne si. „Viditelně zapomínáte na své postavení, lady, když si diktujete nové podmínky.“ Zavrčí tiše.

„Ale jak si přejete. Jen doufám, že tyto hry umíte hrát tak dobře, jak se tváříte, jinak se připravte na rychlou prohru.“ Pohlédne na tebe chladně, než se doslova vojenským pohybem otočí na patě a vydá se ke dveřím, které otevře.

„Ehm, už jste skončila s jednáním, lady? Mám vás vyprovodit zpátky ke dveřím?“ Zeptá se Abigail za dveřmi stojící majordomus.

„Ano, skončila.“ Odsekne Abigail a krátce se na tebe ohlédne.

„Přeji vám klidný zbytek dne, lady De Lacey.“ Pronese odměřeně, než se otočí, aby se nechala Jacobsonem vyvést z vašeho sídla a ty osaměla v pracovně se schránkou a tubusem s plány.

Je to snad poprvé, co takto vidíš Alexandera. Je překvapený. Skutečně překvapený. Možná by se to dalo srovnat s tím, kdy tě uviděl za dveřmi, když zrovna končil jednání s Radní, ale to byl spíše zaskočený okamžikem. Teď je patrné, že se snaží poskládat jedna a jedna dohromady.

„To bylo… společné snění? Ale to nedává smysl. Takhle to nikdy nefunguje. Ano bylo to silné. Nezvykle… Nikdy jsem nic takového za ty roky nezažil a ani o ničem podobném neslyšel.“ Přejde ode dveří k oknu a ty na sobě jen ucítíš jeho zamyšlený pohled, když tě míjí. Krok už má jistější, ale na čele se mu táhne zamyšlená vráska. Sama cítíš dozvuky toho zážitku. Nejenom, že byl silnější, ale máš za sebou prakticky celý kompletní den vzpomínek. Den, který jako kdyby si právě prožila. Rozhodně to byly tvé zatím nejdelší verše.

„Lucifera?“ Zastaví se o okna a odmlčí se. To jméno vyslovuje stále hlasem, který je rozechvělý emocemi. „Nevím. Popravdě, netuším, co se stalo pak. Tohle byla nová vzpomínka i pro mne. Netušil jsem, že se něco takového stalo. Že jsme souhlasili s něčím takovým. Že… jsme se ho skutečně vydali zabít.“ Povzdechne si.

„Vím jen, že jsem s tím… Kamael s tím nesouhlasil.“ Otočí se na tebe s vážným výrazem ve tváři. „Neřekl to nahlas, ale nesouhlasil s tím. Ta má… generálova smrt, o které jsi mluvila Delilah, že jsi ji viděla… nesouviselo to s tímto? Jak zemře?“ V jeho slovech je patrná naléhavost.

„Trochu se bojím, že tohle…“ Zaváhá na moment. „… nedopadne dobře. Nebo… nedopadlo.“ Je vidět, že se v tom také poněkud ztrácí. Opře se o parapet a hledí z okna.

„Něco se v poslední době děje. V tomhle městě. Všude. Tohle je jen další důkaz, že se muselo dát něco do pohybu. Za těch několik desítek let se mi nic takového nikdy nestalo, ale teď se toho děje až moc najednou.“ Zavrtí hlavou.

„Myslím, že budu mít nějaké neodkladné věci zařízení. Zase.“ Mlaskne spíše pro sebe a s nakrčenými rty se zahledí z okna. Chvíli je tiše, než se na tebe opět otočí s už o něco uvolněnějším výrazem ve tváři. Naproti sluncem ozářenému oknu se jeví jen jako vysoká temná silueta.

„Omlouvám se, nechci tě… vás tímhle děsit. Vysvětlí se to. Nemusíte se bát. Měla byste se především soustředit na odpočinek a rekonvalescenci. Tak.. ano.“ Svěsí hlavu a založí ruce na hrudi.

„Možná jen jedna otázka… Co přesně dělala Dumah ten večer se Zerachiel?

… zlatá záře před očima se rozplyne a zeleň bující kolem altánu nahradí stěny pokoje. Stojím opřená o stůl, chvíli trvá než se… Nevím, jak to popsat. Vrátím? Jako bych tu byla a zároveň ne, vlastní tělo ne snad že by neposlouchalo, jen… Jen jako by v tu chvíli nebylo. Přesto vidím vlastní ruce, vidím Kamaela zhrouceného u zdi, díky které se drží na nohách. Roztřeseně se nadechnu, zatímco se přinutím narovnat se. Stále se chvěji, i tehdy když si roztřesenými prsty vjedu bezděčně do vlasů a na okamžik přivřu oči.

Bojuje se s tím jen špatně. Myšlenky i pocity mi víří hlavou, vše se proplétá a slévá do sebe a… Jen těžce se srovnávám s tím, kde jsem, kým ve skutečnosti jsem. Smýšlet o sobě jako o Delilah namísto Dumah… Rozdělit ty dvě a vytyčit jasné hranice mezi tím, co bylo a co je nyní… Na okamžik sklopím hlavu a potřesu hlavou. Pohled na vlastní měděné vlasy mi příliš nepomáhá a už vůbec ne pohled na… Něj.

Promluví a jeho hlas zní přesně tak, jak se cítím. Oči mu stále slabě žhnou silou ukrývajícím se v naší krvi i odkazu, zatímco v ostře řezané tváři se zračí překvapení. Stále slyším ozvěnu jeho vlastních posledních slov a je pro mne tak snadné si vybavit… Všechno. Ten altán. Vypálený kruh trávy. Rudovlasou Zerachiel i mírnou tvář cheruba nabízejícího čaj.

„Ne, nestaly se jen tobě… Byla jsem tam… Dumah tam byla,“ potřesu hlavou, zatímco pohledem lustruji jeho tvář. „Jsi mu tak… Stejný,“ zamumlám roztěkaně, „bože...“ promnu si kořen nosu. Je to jako balancovat na úzké lávce rozdělující dva světy za silného větru, který s vámi smýká ze strany na stranu.

Nadechnu se a krk se mi na chvíli stáhne.

„Zabili jsme ho? My… Zabili jsme Lucifera? Nebo…“ hlesnu, myšlenkami u Zerachiel, u našeho rozhovoru ztrácejícího se v alkoholové mlze na nekonečných schodech. Zbytek mé věty splyne s tichem. Stisknu rty. „Bylo to… Bylo to silnější, než jsem zvyklá,“ vysoukám ze sebe vzápětí.