Andor.cz - Dračí doupě online

Svatyně
Ilya

"Pokud je dobře bránitelná tak ne!"
Vydechla zadýchaně Veska. Heremond byl mezitím už zase s vámi. Zbrocený krví a potem, ale jak se zdálo zatím celý.
"Asi nemáme moc na výběr, jsou blízko a dlouho si náskok neudržíme. Na rozdíl od nich my musíme odpočívat."
Odtušil tu nepříjemnou pravdu. Stočili jste trošku doprava a začali stoupat do ostrého kopce. Stromy tam byly řidší a kameny větší. Výstup byl náročný, zvláště pro rytíře ve zbrojích. Když jste byli zhruba v jedné třetině uslyšeli jste a uviděli, jak se zespoda začínají řinout první nemrtví, kteří začínají vycházet kopec nahoru.
"Pohněme máme nezvanou návštěvu."
Pobídl vás Heremond. Po dlouhých patnácti minutách jste zdolali konečně kopec stanuli v jeho dvou třetinách na menší plošině, kterou lemovaly až na jedno místo vysoké kameny a po pár metrech přecházela tato kamenitá plošina v jeskyni, kde byla ona již nějakou dobu nepoužívaná svatyně.
"Tady nás převálcují."
Rozhlédla se trochu zoufale a zároveň hněvivě Veska, která toto místo hodnotila velice kriticky ze strategického hlediska. Tys však věděla, že toto místo by mělo chránit nějaké staré elfí kouzlo, které by mělo bránit zlým silám vstoupit. Ale o jaké se jednalo a jestli ještě funguje tos neměla tušení. Nemrtví se však blížili a tak jste nakonec všichni vkročili cestičkou mezi kameny dovnitř za půlkruh. Když jsi prošla ucítila jsi zavlnění neznámé přírodní magie. Ostatní nevypadali, že by to postřehli. O minutu na to, co jste se rozhlíželi a uvažovali jestli má smysl zacházet dál do jeskyně přišel první nemrtvý, který se chtěl prošourat skrz cestičku ale zastavila ho ve vchodu neviditelná síla.
"Uh....páni. Magie je úžasná věc, když funguje. Ale nevíme jak dlouho je to zdrží. Je odtud jiná cesta?"
Optal se tě Heremond. Z příběhů, cos znala by mohla být někudy pod zemí, ale nevěděla si, kde přesně bude, mohla to být taky změť tunelů pod hvozdem a hlavně většinou takové cesty byly skryté a bylo třeba odhalit jejich vstupy.

Poutník na cestě
Zumishi

Když jsi na sebe upozornil vozku, který toho už asi moc ani neviděl, protože na tebe nejprve zamžoural a pak se zakuckal až mu málem dýmka vypadla z pusy a bouchl se párkrát pěstí do hrudníku.
"Zatraceně, čertovy rohy, a ty si co za přírodní úkaz."
Odkašlával ještě kouř ale už byl trošku klidnější, když zjistil, že chceš jen svézt. Promnul si skoro holou bradu a bafnul znovu z dýmky.
"Ale jo proč by ne. Pekelníky tak často nevozím. Ale s tím ksichtem bys měl něco udělat....uh.....u moc lidí důvěru nevzbudíš."
Prohlásil, pak znovu bafl obláček dýmky. Počkal až se vyhrabeš na kozlík vedle něj a pobídl koně, aby táhl vůz dál po cestě.
Drncalo to a kodrcalo, naklepávalo ti to zadek s každým metrem a cloumalo ze strany na stranu. Vozka, jakoby to vlastně ani nevnímal.
"Už ti chybí si k tomu jen zazpívat a bude z tebe hotový farmář."
Uchechtl se ti v hlavě hlas.
"Chmmf a cože vlastně takový čertisko dělá v končinách, jako tahle?"
Mlaskl nakonec vozka, protože ho už nejspíše nebavilo stále mlčet, když už měl sebou nějakou společnost.

Budoucnost v našich dětech
Lenora

Najít kameny v lese nebyl takový problém. Pak sis vyhlédla vhodné místo, kde to udělá dostatek hluku a hodila, jeden, pak druhý. Zašustilo to, zarachotilo a zakřupaly větve. Nemrtví, které jsi viděla se otočili a zamířili tím směrem s mrazivým chroptěním. Dětem trvalo drahocenné okamžiky, než si tě všimly. Pak se plaše ohlédly na své pronásledovatele. Starší dívka zakryla bratříčkovi pusu a pak se rozběhli tvým směrem. Už byly skoro u tebe, když mladší dítko zakoplo a strhlo svou starší sestru sebou k zemi. Obě dítka poplašeně vykřikla a zarachocení větví bylo více, než slyšitelné taky. Část nemrtvých se okamžitě vydala tím směrem. Tedy k vám. Děti opět vykřikly a sesbíraly se. Doběhly k tobě a chytly tě vystrašeně za nohy.
"Nenechávej nás prosím tady! Všichni jsou mrtví!"
Vypískla holčička div jí nevyhrkly z očí slzy a tiskla tvé stehno nebo pas, dle toho kam až zrovna došáhla. Mladší klučík se tě prostě chytl, jako jako klíště za nohu.
"Ci mámu."
Zakňoural a klučina a nemrtví se neúprosně blížili.

Blesk z nebes
Nalaya, Arwin a Laeron

Na bojišti byl ten správný zmatek, jak má být. Už nebojovaly dvě sourodé armády, ale spousty menších skupiny a uskupení, které se snažily porazit své soky. Kouzla královny a princezny elfů tyto šarvátky ještě více rozbila a hlavní voje odřízla od sebe. Někteří by mohli říci, že se karta obrací k lepšímu. Jiní mohli doufat, že se takto mocná magie královské krvi nevymkne z rukou a nebude z toho katastrofa. Ať tak či onak boj neustal, jen se změnil.
Nalaya spojení s Laeronem nebyla dosud moc dobře schopná navázat. Jeho mysl byla přítomna, ale stažená do sebe a buď neměl čas odpovídat, nebo ani nemohl. Na obloze se mezitím zmítal a poletoval náhodile modrý drak, který vypadal, jako v křečích, nebo jako by ho snad kousala obří neviditelná blecha.

Mezitím Laeron měl dost práce sám se sebou a svým nitrem, kde to slizké cosi se začalo rozpínat a zaplňovat nestřežené kousíčky jeho duše. Oplzle mu šátrat na to, co bylo jeho a drze se to rozhodlo beze strachu dotýkat i těch nejniternějších tajemství.
"Jssssssiiii můůůůůj dráššššškuuuu."
Zazněl uvnitř Laerona hlas, ze kterého mrazilo, hlas toho něčeho neznámého, který slyšel jen on a který se zavrtával až do morku kostí. Laeronovým tělem se rozprostíralo něco, co nepříjemného.....strach.


Mezitím dole na zemi se všichni bili, jako lvi.
"Zformujte se! Držte pozice!"
Pokřikovali kapitáni elfů a dávali dohromady střípky své armády, aby se účinněji mohli bránit nemrtvým. Arwin byl stále poblíž královny a jejich rytířů. Nemrtví za hradbou se snažili dostat skrz ale zatím se jim to nedařilo. Shořeli v ohni, nebo zůstali viset napíchnutí, jako planoucí pochodně, nebo se snažili prorazit hliněný val přes který je bodala elfí kopí obránců, kteří na některých místech zařídili tuhý odpor.
Elfí jednotka okolo Nalayi fungovala také více, než dobře.
"Kryt, bodnout stáhnout!"
Velel jeden z nich, když se přiblížil nějaký nepřítel. Díky kopím si je drželi od těla a bylo těžké se k nim dostat. Štítová hradba držela a elfové svou princeznu chránili i za cenu toho, že někteří nakonec padli. Každý, který však padl mrtev po sobě nezanechal prázdné místo, ale o to více se kruh semkl, aby mohl chránit svou paní.
A pak to přišlo. Na obloze se zableskl a Nalaya začala tahat tuto nebezpečnou a nestálou energii k sobě pomocí magie, snažila se z toho utvořit kouzlo velkého a nebezpečného rozsahu.
"Vydržte!"
Křičeli elfové a snažili se nepřítele udržet. Hliněné hradby se pomalu bortily, ale jas z blesku, který sjel Nalaye k ruce oslnil všechny a pak se začaly dít věci.....
"Kryjte se!"
Křikl někdo z elfů a pak začaly na všechny strany šlehat do sloupů blesky, které se rozlézaly po hliněné kleci a soustředily se do kovových částí. Ne všichni elfové se stihli krýt, nebo dostat do bezpečí. Byli bohužel i takoví, které to doslova zaživa usmažilo. Celou kopulí to praskalo a prskaly jiskry a blesky mezi jednotlivými částmi. Začalo to smažit nepřátele a fungovalo to....fungovalo až do chvíle, kdy ucítila Nalaya, že jí tíha kouzla začíná válcovat, že už ho neudrží. Bylo to moc velké sousto příliš nespoutané magie. Začalo se jí vymykat z rukou, blesky začínaly šlehat i dovnitř kopule a bez síly draka, která by jí pomohla kouzlo udržet to bylo těžké. Nesmírně těžké a pak jí síly povolily a Nalaya padla do bláta na kolena vysílena. Blesky začaly šílet a pak......
"Hrrrráááááááááááárrrrrrr!!!!!!"
Rozhlehl se bojištěm křik, ne draka, ne lva, nebo jakéhokoli válečníka, ale královny elfů, která stála vprostřed bojiště široce rozkročená, holé ruce pozvednuté, tvář napnutou soustředěním a vypětím všech zbývajících sil. Bylo to neuvěřitelné, ale všechna nashromážděná magie, která pableskovala kam se jí chtělo se začala stáčet k ní. Vše, jako pavučinky se stahovalo ke královně a nechávalo její lid, ale i nepřátele na pokoji.
"TOTO......! JE....!!! MÉ KRÁLOVSTVÍ!!!!!"
Zařvala na celé kolo blesky se jí stáhly k rukám a okolo ní pableskovala oslnivá záře veškeré magie. Obličej měla strhaný a magie jí musela drásat i tělo. Tak mocná kouzla byla daleko za hranicemi lidského chápání.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!"
Zařvala a najednou veškerou nashromážděnou energii uvolnila do prostoru. Bylo to, jako výstřel z luku. Obloukem nad elfy na všechny strany se rozlétlo tisíce výbojů bleskové magie, které se rozprskly na všechny strany, jen co dosáhly prostoru za kopulí a jako hustý déšť šípů zasypaly nemrtvé nepřátele. Viděli jste padat k zemi tisíce nemrtvých těl, které magie spálila na uhel. Nepřátelská armáda se začala drolit, jako zuhelnatělý kus papíru. Padali k zemi po desítkách a najednou se karta obrátila. Najednou vás bylo více a nemrtví začali prohrávat.
Tisíce nemrtvých padlo k zemi ale s nimi padla k zemi i elfí královna.

Začala jsem utíkat hned, sotva Heremond stačil říct ,,tři“ a snažila se neohlížet. Nechtěla jsem myslet na to, že ty, které nechávám za sebou, důvěrně znám.
Nelíbila se mi představa, že bych měla své společníky vést do vesnice. V průběhu běhu jsem zvažovala pro a proti.
Nejbližší vesnice zrovna nebyla nejbližší a její obyvatelé by nám sotva pomohli k obraně. Je ale také velmi možné, s ohledem na to, v jakém rozsahu jsem se tu potkala s nemrtvými, že je vesnice už vypleněna.
V takovém případě bychom se tam mohli porozhlédnout po zásobách. No, po zásobách se tam můžeme porozhlédnout i s obyvatelstvem.
,,Při nejhorším je můžeme varovat, třeba se jim podaří utéct.“ Vzdechla jsem si spíše pro sebe, abych alespoň trochu uklidnila svědomí, že se chystám riskovat několik životů.
V hlavě mi stále vířily myšlenky, zda je do vesnice dovést. Poohlédla jsem se na Vesku. Měla zvláštní odhodlaný výraz, který mi pomohl se rozhodnout. Budu věřit jejich zkušenostem rytířů...doufám že nebudu litovat.

Čeká nás ještě dlouhý kus cesty, a tak jsem jako naši dočasnou zastávku zvolila nedalekou opuštěnou svatyni. Terén bude náročný, ale dá se zvládnout.
,,Schováme se zatím ve svatyni!" Zvolala jsem na oba. ,,Nějaké námitky?"

Tváří v tvář smrti

Klečela jsem v bahně a krvi, když jsem ucítila ten podivný osten. Zachvěla jsem se, po zádech mi přejel mráz.
Laerone, co se stalo?
Zvedla jsem pohled k nebi, kde poletoval můj drak. Něco se změnilo, něco … něco zlého se vkrádalo do jeho duše. Cítila jsem, jak tam uvnitř cosi trhá ve dví.
Laerone, musíš přistát… rozumíš mi? Stáhni se… Slyšíš?
Mé kouzlo trochu povolilo, ale jakmile se do toho vložila i matka, povedlo se mi navrátit soustředění, ačkoliv ten pocit, že mě něco trhá napůl nepřestával.
Znovu zahřmělo, začalo krápat. Matka pokračovala v kouzlení, zpevnila mé pilíře a dala jim další užitečné možnosti, které se dali plně využít. Ale hlavně nám dala tak drahocenný čas.
Laerone… zvládnu to… sice to potrvá, ale zvládnu to, matka nám dala čas… Stáhni se. Prosím…
Jakmile byla propletená kopule zpevněná matčinými zdmi, začala jsem se zvedat na nohy. Trochu jsem zavrávorala, chlad, který mi prostupoval tělem, byl nepříjemný, navíc začalo foukat…
Oblohu protnul blesk. Cítila jsem, jak mi přeběhla husina po kůži a takové zvláštní napětí ve vzduchu. Sevřela jsem hůl pevněji a opřela jsem ji o sloup, který byl nejblíže k nám, pokud chci využít síť a sloupoví tak jak se má, musím se s nimi spojit. Být schopná ovládnout tu energii, kterou přináší bouře.
„ Ustupte.“
Vydechla jsem, skoro neslyšně.
„ Ustupte!“
Nabrala jsem trochu na hlasitosti, když znovu pročísl oblohu blesk a jen kratičko za tím zahřmělo.

Nečekaný nález

Nevím co tam se mnou udělali, ale bylo příjemné cítit se opět dobře.
Sic byla tu pořád přede mnou cesta za Alem a ostatními, ale cesta bude o to lepší, když nebude mě na ní něco bolet či nebudu se muset potýkat se zraněními jako takovými.
Rozešla jsem se, byť řádně netušila jsem kam přímo měla bych mířit, neb nevěděla jsem přesně, kde jsem se v lese nacházela, nicméně věřila jsem, že mě les sám povede a také věřila jsem svému nitru, svým instinktům, že mě povedou tou správnou cestou.

A cesta tedy ubíhala.
Z vteřin se stali minuty a z minut hodiny a ty běželi svým tempem. Jeden velmi brzy ztratí přehled o tom, jak a kolik času uteklo, nicméně k zaměstnané mysli jediným cílem, dolehne zvuk, který nespadal do jistého ´normálu´. Zastavím se a nastražím uši více.
Šuštění.... a pak... vzlyky...pláš, něčí pláč?
Možná, měla jsem to nechat býti, nicméně nedalo mi, abych nezkusila zjistit jeho příčinu. A po krátkém hledaní, podaří se mi spatřit v křoví schoulené dvě děti, elfí děti. Schovávali se před někým, nebo něčím?
Na tu otázku jsem dostala odpověď velmi záhy, neb o značný kus dále všímám si dalšího pohybu. Patří postavě, dle prvního pohledu elfí, dle však druhého už tak úplně elfí nebyla. Spíše rozpadající se elfí nemrtvá postava... a nebyl sám. Další, a další a další...
Co tu dělají? Hledají snad ty děti...? To ne...
Co teď? Nechat je tu nemůžu...ani se prostě otočit a dělat, že jsem tu nikdy nebyla a bojovat s nimi? Ne, nemám žádnou zbraň a proměnit se abych s nimi bojovala, na to tu není dost místa a kdo ví, kde všude můžou být ty mrtváci schovaní. Co ale dělat? Odlákat jejich pozornost a mezitím vzít dětia utéci s nimi? Jo, to by jako plán docela šlo.

Pokusím se tedy najít větší kámen, dva by byly ideální, přičemž se je pokusím hodit na opačnou stranu od dětí, ideálně do suchého listí nebo křoví, aby nadělali co nejvíce hluku a jakmile mrtváci skočí na návnadu, zkusím si získat pozornost dětí a ukázat jim, aby běželi ke mě.

Tajemný hlas a odvoz

Stále mi uniká smysl přítomnosti toho hlasu. Jistě, nestává se každý den, aby úkol skončil až takovým fiaskem a jenom rovnováha ví, co by se dělo, kdyby se tam neobjevila ta podivná osoba a nezlikvidovala bandity. A těžko bych tohle přirovnával k nějaké vnitřní osobnosti, kterou bych oplýval. A která by se mne snažila dotlačit k uměním, ke kterým nemám nyní přístup. Má logický pohled na věc, což je pro změnu pragmatický přístup. Což nic nemění na tom, že mi z přítomnosti toho hlasu není dvakrát dobře. Vadí mi, když neznám jeho skutečné záměry.
Cíleně se vyhnul odpovědi na to, co je? napadne mne, když už se k tomuto tématu hlas nemíní vracet. Nebo jen nepovažuje za nutné mi to sdělit a dělat tajnosti.

Zvednu hlavu, když se ozve zvuk kopyt a rachot taženého vozu.
S trochou štěstí. odvětím automaticky hlasu. Nezdá se, že by se nechal odbýt ignorací a minimálně by se bavil mou snahou. Přidám trochu do kroku, abych zastihl vůz na křižovatce a mávnu na vozku, doufajíc, že si mne všimne. Pokud to nevypadá, že by chtěl zastavit, zavolám na něj.
,,Dobrý muži, mohu vás obtěžovat s prosbou, zda mne vezmete do nejbližší civilizace? Potkali mne určité těžkosti a byl bych vám nesmírně zavázán, pokud byste mi mohl pomoci." požádám vozku a pozoruji jeho tvář. Je dobře, že okolo nejsou žádné možné úkryty pro přepad a nebude si myslet, že jsem jen lapka, který ho chce přilákat kumpánům.

Rytířský doprovod
Ilya

Boj vypukl Heremond se oháněl svým mečem a bil se, jako lev. Bylo vidět, že jeho obrana byla stejně pevná, jako jeho tok přesný a smrtící. Snažil se udržovat nemrtvé od těla, ale bylo jich tolik a přicházeli stále další. Snažili se kousat a škrábat, trhat a udolat vás, ale starý rytíř, byl dobře vycvičený bojovník a jak se zdálo i jeho panoška Veska od něj leccos pochytila a držela si nepřátele štítem více, od těla. Byla však mnohem zuřivější a nepozornější v útocích. Inu zběsilost mládí. A takové se nevyplácejí, proto také při jednom výpadu se jí zakousla jedna z mrtvol, která už ležela na zemi do kotníku, když Veska bolestně vykřikla Heremond a ohnal a proťal hlavu zrůdy. To jej však stálo pevnou pozici a zezadu jej jeden nemrtvý udeřil sekerou do ramene. Pláty zbroje většinu zranění vykryly, ale i tak tam zůstalo proseknuté místo, které krvácelo.
V tu chvíli jsi přišla na scénu ty a začala své dočasné spolubojovníky léčit. Úleva, kterou přineslo tvé hojivé teplo byla vítaná a pomohla oběma rytířům opět se sehrát a postupně ustupovat vzad mezi stromy a tlačit se zády sebou.
"Je jich příliš musíme se stáhnout. Až napočítám do tří tak běž Ilyo! Až napočítám do pěti poběžíš ty Vesko. Půjdu hned za vámi!"
Křikl Heremond a srazil jednoho nemrtvého elfa stranou, poznala jsi v něm svého souseda, vždy milého Hima.
"Jedna......dva......huh.....tři!......Čtyři....pět!"
Odpočítával postupně Heremond a na pět Veska sekla dalšího nemrtvého přes prsa až zavrávoral vzad a rozběhla se za tebou. Běžela, jako o závod.
"Veď nás k nejbližší obydlené elfí vsi. Musíme se dostat do bezpečí!"
Oddechovala prudce Veska, slyšela jsi za sebou, zvuky boje a pak dusot dalších nohou, jak se za vámi rozběhl i Heremond, ale také bylo slyšet, jak se za vámi šourá ta hromada nemrtvých.
"Musíme se jim ztratit! Dělejte!"
Volal na vás, když vás i přes tíhu své zbroje postupně doháněl. Musel mít neskutečně dobrou fyzickou kondici. A tys zároveň věděla, že budete muset najít nějaký dočasný úkryt protože nejbližší vesnice, byla na kilometry vzdálená skrz hvozd a hlavně jsi věděla, že nemá žádnou pořádnou obranu, kterou by zatlačilo nemrtvé zpět. Takže je otázka zdali je tam vůbec budeš chtít vést.

Neznámá rozprava
Zumishi

"Sypat si popel na hlavu?.....Ach jak......neužitečný pohled na věc."
Povzdechl si hlas ve tvé hlavě více, než cokoli jiného zklamaně.
"Pokud si nalháváš, že netoužíš po moci, pak sám sobě lžeš. Po moci touží každý. A velkou moc se naučíš ovládat jen tak, že k ní máš přístup."
Odpověděl hlas a nespokojeně mlaskl, byl to odporný zvuk, ze kterého se ti zježily chloupky na zátylku.
Šel jsi dál a v dálce jsi spatřil kodrcající se povoz, který mířil na stejnou křižovatku, jako ty.
"Aaaa helemese zdá se, že máš štěstí a někdo naloží tu tvou ztahanou zadnici."
Posmíval se ti hlas. Už z dálky jsi viděl na kozlíku zakrytého vozu sedět shrbeného vozku, který bafal z dýmky obláčky kouře a popoháněl svého tažného grošáka.

Hlavní město
Alasseon

Když se k tobě přidal tvůj starý opatrovník, tak se důstojník vzdálil splnit tvé rozkazy. Z toho, co se od tebe dozvěděl byl trochu pobledlý, ale kdo by se mu také divil, že?
Rádce tě vedl dál směrem k paláci a zadumaně se mračil.
"Výsosti, je.....ymmm nanejvýš lichotivé, že si o mne tolik myslíte, avšak nejsem tak znalý, jak byste potřeboval....ano něco o Vašem otci vím a pár jeho spisů se mi podařilo přeložit, avšak většinu z nich psal v šifrách starého elfího písma, které jsou nad mé síly."
Uvedl věci na pravou míru, začali jste stoupat po širokém schodišti k vstupu do hlavní síně paláce.
"Každopádně pokud mohu nějak pomoci, pokusím se, zeptejte se na cokoli, co trápí Vaší mysl, nemohu však slíbit, že budu na vše znát odpovědi."
Vyjasnil ti a slétl k tobě unavenýma očima, ve kterých však stále plála jiskra.

Zpět v říši elfů
Lenora

Byla jsi opět velká a byla jsi v naprostém pořádku, taková, jako dřív. Zranění už skoro nebolela a cítila jsi, že se téměř zahojila. Vílí triky dokázaly očividně opravdu velké věci. Jelikož se ti špatně orientovalo vydala ses kupředu pouze svým odhadem a dračím instinktem. Zdali to bylo správně jsi mohla pouze doufat. Minuty míjely a pomalu se přelívaly v hodinu, pak druhou.
Při třetí hodině pochodu lesem jsi něco zaslechla. Bylo to šustění a pak ti došlo, že slyšíš ještě něco. Tiché vzlyky. Když jsi se přiblížila trošku blíže viděla jsi, že v křoví nedaleko od tebe se krčily dvě malé postavičky. Až po chvíli sis uvědomila, že jsou to dvě elfí děti. Starší holčička, které mohlo být maximálně 8, která objímala svého plačícího malého brášku, tomu mohlo být tak 5. Obě děti byly otrhané a dle všeho vyděšené. Krčily se v keři seč mohly.

A pak sis všimla další věci. O kus dál se mezi stromy procházel nemrtvý elf....pak druhý a třetí a další a další....napočítala jsi jich odhadem patnáct a bude jich určitě více. Vypadalo to, jako by jen tak bezcílně bloumali okolím a možná snad něco hledali? Kdo ví.
Je však více, než patrné před čím, by se mohly děti schovávat.

Tváří v tvář smrti
Nalaya, Arwin a Laeron

"Je to ten, která krade duše princezno!"
Odpověděl jeden z Nalyiných elfích obránců pak se jiný letmo rozhlédl po bojišti a po ní, když padla do bláta a vody a začala kouzlit.
"Štítová hradba! Kopí vpřed! Držte pozici! Chraňte princeznu!"
Křikl elf v popředí a okolo Nalayi se do půlkruhu shromáždili elfové. Nastavili štíty a vytrčily svá kopí, takže byli takový rozježený útvar připravený k boji.

Mezitím Nalaya stavěla pilíře, které vypadaly opravdu děsivě. Trčely z nich kusy brnění, mečů a kopí, byly narudlé krví a utvářely kolem vás jakousi odpornou hliněnou pavučinu. Na některé kapalo bahno a krev. Někteří vojáci byli zmatení a nejistí, ale velitelé je umírnili.
Nemrtví však postupovali stále kupředu. Laeron mezitím mohl spatřit ze své výškové pozice, jak to na bojišti vypadá ale zatím se ještě nedostal k tomu, co po něm Nalaya chtěla.
Mezitím Arwin, kterého uchvátila skupina elfích bojovníků, kteří chránili královnu, pozoroval, jak postupně těchto pár elfů zajistilo celou blízkou oblast a chránilo královnu. Žádný z nich nepadl, ba snad neutržil ani škrábnutí.
Zloděj Duší jen pohnul rukou a vyslal vpřed své nemrtvé, kteří se vrhli na elfí obránce u Nalayi a znovu se dala do pohybu také celá nemrtvá armáda, aby dobila vaše pozice dřív, než se vám podaří celé dílo dokončit.
Pak pohlédl k obloze, kde se vznášel Laeron.
"Morte haspe drasus!"
Zahřměl jeho hlas a ze zdvižené dlaně zašlehly krátké fialové plameny, které zase náhle zmizely. Kouzlo se mu nepovedlo!.....ale pak vám došlo, že opak je pravdou. Laeron ucítil, jak se mu něco chladného vkradlo až do duše. Nebyl zasažen viditelným zraněním, ale cítil, jak je najednou v jeho duševním nitru, někdo další. Ne omyl, ne někdo, ale něco dalšího. Chladného, slizkého a nevlídného, něco co vzbuzovalo strach a úzkost z neznáma a nebezpečna. Plazilo se to skrz jeho duševní energii a hledalo si to skulinky k tomu nejhlubšímu nitru. Laeron cítil, že to není dobré a hlavně ztrácel docela soustředění s realitou, protože soustředit se na to, co se děje uvnitř vás a co okolo vás je dost složité.
I Nalaya pocítila onen podivný osten chladu v duši, ale mnohem více, vzdáleně, spíše to připomínalo, jako by jí chtěl někdo zevnitř roztrhnout ve dví.
"Ve jménu Bohyně hoř!"
Zaburácel skrz celé bojiště vyčerpaný ale stále silný hlas Nalayiny matky. Královny elfů. Z konce jejích prstů se zablesklo a pak se rozlétly drobná světélka do všech stran. A pak najednou všechny zbraně, které ve sloupoví, jenž Nalaya udělala byly a trčely najednou planuly jasným divokým ohněm.
"Bohyně je země! Bohyně nás chrání!"
Udeřila královna dlaní do země a ta se zachvěla. Nalaya nikdy neviděla svou matku používat tak mocná kouzla. Celým bojištěm se rozbahněná země zavlnila a najednou začala mezi pilíři vyrůstat hliněná bahnitá zeď, která měla na výšku skoro metr a pomalu tuhla i se vším, co s skrze ní chtělo projít. Někteří nepřátele navíc vzplanuli, takže tím, se vaše ochranná "kopule" dočkala jiného, ale stejně účinného efektu, který nepřátelská vojska rozdělil na dvě části. Tu, která bojovala zde s vámi a tu, která zůstala za zdí, která je pro tuto chvíli držela z dosahu....

Domov

,,Dobrá, očekávám hlášení."
Řeknu jí a pak mi řekne nemilou zprávu ten mladík...
,,Kruci!"
Zakleju a když se mě zeptá, jestli je to tak zlé, tak se zastavím...
,,Je to ještě horší než zlé, lesy umírají, mrtví se mění v živé mrtvoly a zabijí vše, co jim stojí v cestě, jestli ti tohle nepřipadá zlé, tak jsi velký optimista..."
Vydechnu a pak ke mě přijde můj starý známí.
,,Ano ty zvěsti jsou pravdivé, musím vědět, více o mém otci jako o dračím jezdci... Můžeš mi říci více? tys ho znal a umíš číst v jeho spisech, vím to... Musíš mi je přeložit."

Loučení

Na má slova o tom, zda-li by Kvítko nechtěl letět se mnou, nereagovat jak bych si přála.
Pravda, sama jsem to tušila neboť jsem mu to ještě minulého dne sama navrhovala a už tam se vyjadřoval s tím, že nebude moci, přesto jsem si tak trochu uchovávala jistou malou, maličkou naději, že možná mohlo by se něco změnit, že možná mohl změnit názor a nakonec se se mnou vydal na cestu, ale bohužel.
A po jeho slovech, jsem mu tedy posmutnělí úsměv opětovala.
"Chápu... " řeknu mu nakonec.
"Veď mne tedy..." kývnu mu.

Kvítko vyrazil a já jej mlčky následovala. Neměla jsem moc co k tomu říci více. Byla jsem prostě smutná, že nepoletí se mnou, ale na druhou stranu, možná to tak bude i lepší. Moji lidé, elfové mě potřebovali, potřebovali mojí pomoc a pokud je to válka se smrtí, co se šíří lesem jako chorobná nákaza, je lepší když zůstane tady v bezpečí, než aby se mu pak třeba někde něco, mou vinou stalo.
"Jo, to asi jo. Já... děkuji za všechno Kvítko .Ať už nás cesty osudu znovu spojí či nikoliv, vždycky budeš vítanou společnost a dračím přítelem." řeknu mu a chtěla jsem jej u obejmout, ale to mi do obličeje foukl vílí prášek.
Šimralo a štípalo to po obličeji a nemohla jsem pořádně ani otevřít oči, jak v nich prášek štípal.
Nevím potom jestli to byl on, kro mě strčil dolů, nebo to byla moje noha, co mi prostě ujela z nedostatku orientace podle zraku, tak jako tak, z toho co jsem mohla cítit byl volný pád a z toho co jsem pak viděla, bylo jen jak se on vzdaluje.
Sbohem tedy, příteli...

Dopad nebyl nejměkčí, ale nebyl zase nic co bych nemohla rozchodit.
Co bylo na něm podstatné, bylo to, že jsem už byla opět zase sama sebou a to hlavně tedy, co se velikosti týkalo. Vstala jsem tedy ze země, trochu se oprášila, protáhla a tak trochu i zkontrolovala jestli je všechno se mnou, jak má být.
Když tedy vše se mnou bylo jak má, věnovala jsem poslední pohled vzhůru k vílám a poté, vydala jsem se na cestu lesem. Nevím sice pořádně kam, ale cítím, vím, že les sám mě navede tam, kde je mě nejvíce potřeba.

Zuřící bitva

Cítila jsem jak se pán koní vzepjal, když ho zasáhla ta podivná magie.
„ N-ne…“
Uniklo mi tiše, když se najednou začal sklánět k zemi, dlaň s mečem mi sjela k boku jeho krku, tak že byl meč podél jeho hlavy a krku, přikrčila jsem se.
„ Odpusť.“
Zavřela jsem před pádem oči, doufajíc, že mě nerozpůlí vlastní meč. Náraz na zem trochu utlumila všudypřítomná voda, ale i tak padnout na něčí mrtvé tělo bylo … příšerné. Ztratila jsem na chvíli orientaci, ale jedno jsem věděla dobře, jestli se nezvednu, ušlapou mě nebo zavalí, kdokoliv tady.
Udělala jsem fatální chybu a zaplatil za ní můj přítel. Jeho tělo se změnilo na vodu, ale jeho duše byla uvězněná. Můžu si jen domýšlet, jak velká muka jsou mu uchystána, kvůli mně.
Zapřela jsem se za svou hůl, voda se kolem ní obtočila, když mě obstoupili elfové, aby mě mohli chránit.
„ Co je to?“
Obrátila jsem se krátce na to, který označil mága za Anth Karte. Vím, že není čas vysvětlovat… vím… ale musíme vědět jak s tím bojovat. Zvedla jsem oči na chvíli k obloze, k Laeronovi.
Nesmí tě zasáhnout, prosím, dej pozor Laerone.
Srdce se mi chvělo.
Jak … jak s tím mám bojovat.
Pohled mi sklouzl k holi, kterou mi dalo samo srdce přírody a pak k nebesům.
Stáhni vodu mezi nepřátele… všechnu vodu.
Klekla jsem si k zemi.
„ Udělala jsem chybu, když jsem jednala zbrkle, to už se nesmí stát.“
Vydechla jsem tiše a položila ruce na vodou a zemí nasáklé země.
„ Je to v mém srdci, v mé hlavě, v mé duši. Nepromeškala jsem padesát let…“
Zavřela jsem oči. Meč i hůl leželi v bahně spolu s mými dlaněmi, zatímco jsem celé své soustředění věnovala vytvoření řady sloupový z hlíny mečů a zbrojí, z krve. Každý ze sloupů byl obalen zbraněmi našich mrtvých i těch, kteří přicházeli, aby nás zničili. Vedly přes střed bojiště, těsně před krvavou studánkou, jen pár stop nad hlavami mých vojáků.
Laerone… Laerone …s-spoj se s elfy, pokud…. Můžeš… vzlétni… Přivedeme bouři….
Myšlenky bylo těžké udržet, stejně tak, jako Sloupoví, které začalo tvořit nad naší armádou klec. Ale důležitější než myšlenky, bylo bezpečí.
Při…přivolej ji… Laerone. A snaž se udržet blesk, co nejdéle to půjde, ať… získá sílu. Až… až už to nepůjde, rozkaž elfům ať ustoupí. Aspoň o krok od… od… sloupů.
Proletěl kolem mě meč. Zakolísala jsem, málem i sloupoví, které už téměř propojovalo základ sítě a začínalo tvořit průplet.
Bude to muset postačit…snad…. Snad… Teď… nebe….
Zvedla jsem hlavu a pomalu ruku s holí k nebesům. Musela jsem několikrát zamrkat, abych zahnala podivné červené tečky, které se mi objevili před očima.
Zavanul vítr. Cítila jsem ho na umazaných prstech, které svíraly mou hůl, cítila jsem ho ve tváři, špinavé od krve a bahna. Oči mi zšedly, celé, duhovka i s panenkou zmizely v šedých barvách a vlasy pomalu začaly šednout také, barva mé kůže začala být popelavá.
Zahřmělo.
Laerone…

Zrádný hlas

Kdo? Kdo představuje jméno. Jméno není podstatné. Důležitá je podstata, označení existence. Ne její název. napadne mne, když ta entita tak trvá na tom, že má mít nějaké pojmenování. Pokračuji lesní stezkou, která mne vyvede k poli, kolem remízku a následně dál. Dokud se budu držet na cestě, měl bych být schopný dojít do nejbližší civilizované oblasti a tam už se o sebe postarat.

Na chvíli se zastavím, když po obloze přelétne havran. Hlas se snaží být stále neodbytnější, ale nyní přešel do jakéhosi téměř starostlivého tónu. Ovšem jeho otázka má špatný podklad.
Předpokládáš moji vlastní nespokojenost. Ale tak to nefunguje. Existuje mnoho případů, že někdo získal větší moc, než byl schopný pochopit a zvládnout a ta jej zničila. A ano, průběh událostí v té vesnici byl z mé strany špatný. Měl jsem to provést jinak a jednal jsem z okamžitého popudu. Kdyby se tam neobjevila, nikdo z vesničanů by nepřežil. Mě nevyjímaje. přiznám vlastní selhání v rámci této akce. Nemohu si nic namlouvat. Mohl jsem se skrýt, vesničanům doporučit, aby nájezdníkům pro teď vyhověli a připravit mnohem lepší plán pro jejich příští příjezd. Místo toho jsem se snažil jednat bez přípravy, přesně tak, jak bych neměl. Přesto by mne zajímalo, co přesně ten hlas o všem tom ví.