Andor.cz - Dračí doupě online

Nejlepší obrana je....útok?

Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Otevřela jsem naprázdno pusu a pak znovu zavřela. Můj pohled přelétal z nemrtvých na Heremonda s Veskou.
,,Nemůžeme je zabít! Jsou to naši lidé!“ Vykřikla jsem prosebně.
Veska se na mě zamračila, pak její výraz vystřídalo pochopení.
,,Ilyo, těm už nelze pomoct, už jsou mrtví!“
,,Ne, ne..“ Po tvářích se mi začaly kutálet horké slzy a beznadějně jsem ze sebe dostala pouze chabé vzlykání.
,, Musí tu být řešení… odlákám je pryč… odvedu je odsud. “ Veska mne chytla rázně za ramena a zatřásla se mnou.
,, Tím budeš riskovat nejen svůj život, ale i ten náš! Odlákáš jen část a co potom?!“
Měla pravdu a já se s tím musela smířit. Tohle je naposled, kdy vidím své přátelé.
Rytíři se mezi sebou začali dohadovat, jakou taktiku použijí. Není zbytí, musím jim pomoct. Boj pomalu začínal. Rytíři se postavili zády ke mně. Srdce mi bilo jako splašený ptáček –sem, tam, sem, tam, sem, tam. A žaludek byl jeden velký uzel, slzy nepřestávaly, panika mě ovládla.
Hermond utrpěl zranění do ramene, Veska do nohy, chci je hned vyléčit, ale jsou hbití a nestíhám se jich dotknout. Všechno je pro mě zmatek, rytíři se pohybují, jako když tančí a já k nim nestíhám ani natáhnout ruku.
A to srdce pořád lítá sem,tam,sem tam a já v jeho rytmu létám s ním. Najednou můj pohled spočinul na jednoho nemrtvého, kterého jsem dobře znala z vesnice. A pocítila jsem lítost. Obrovskou lítost, že nezemřeli s úctou, a nejspíš nebudou ani řádně pohřbeni a my jsme jediní, kdo je může z tohoto stavu dostat a dopřát jim mír a klid.
Srdce se uklidnilo a bilo pravidelně a silně jako zvon, zavřela jsem oči a uklidnila jsem se. Tím že tu budu vyšilovat ničím nepomůžu.
Ponořila jsem se do svého vnitra a hledala. Hledala ten jasný malý plamínek života. Mám ho! Matka je při nás. Nechávám ho v sobě růst, probublávat na povrch. Cítím, jak se zlaté prameny obepínají okolo mých svalů, do mé mysli a postupují až na konečky prstů, kde cítím příjemné teplo.
Sílu jsme měla v hrdle nahromaděnou tak, že jsem myslela, že ji neudržím a všechno ze mě vytryskne najednou, ale podařilo se mi ji ukočírovat.
Pomalu jsem otevřela oči a viděla, že mi ruce světélkují zlatou září.
Roztáhla jsem prsty na levé ruce a zaměřila ji na Heremondovo zranění a druhou rukou jsem udělala totéž směrem na Vesku. Z prstů vyšlehly světelné provazy, které se plazily kolem zranění a hojily je. Vypadala jsem jako loutkař, který vede své loutky v boji. Jakmile byla zranění ošetřena, stáhla jsem provazy zpět a čekala na další příležitost, jelikož jsem si nemohla dovolit plýtvat touto magií. Tato forma mě neskutečně vyčerpávala, protože jsem na tyto situace nebyla cvičená, a já si potřebovala své umění rozdělit do několik časových úseků.

Neznámá rozprava
Zumishi

"Bojíš se, že uvidím nějaké tvé tajné myšlenky? To je mi ale roztomilé."
Zasmál se hlas ve tvé hlavě mrazivě, je pravda, že díky téhle myšlenkové rozpravě jsi méně vnímal bolest v rameni, ale zároveň bylo těžší soustředit se na své okolí.
"Neměj obavy ve tvé hlavě toho moc cenného pro mne není.....a co jsem zač? Hmmm spíše bych se ptal na tvém místě kdo, ale to není podstatné."
Odpověděl hlas pobaveně a tys mezitím minul menší remízek a napojil se na polní cestičku, která vedla dál od vesnice.
"Nikdy jsi neuvažoval nad tím, proč ti tvůj řád ukázal ze svého umění a naučil tě tak málo a tak podřadného?"
Šeptal hlas, až tě z toho mrazilo v zátylku. Nad sebou jsi zahlédl přeletět havrana, který zakrákal a zmizel v koruně jednoho ze stromů. Přítomnost toho neznámého hlasu jsi cítil dokonce, i když zrovna mlčel.
"Ta vesnice to byla velice ubohá akce....máš na mnohem víc."
Popíchl tě hlas, ale cítil jsi v tom také osten upřímnosti.

Hlavní město
Alasseon

"Shromáždím nějaké své lidi a zkusíme zjistit, jak na tom naše říše je."
Kývla Irilin a vzdálila se z tvého dosahu. Důstojník místní hlídky si tě mezitím vzal na starost a vyvedl z toho největšího shonu a chumlu.
"Obávám se výsosti, že tu jeden byl, ale ten před dvěma týdny odcestoval do nedaleké vsi na severu a ještě se nevrátil. Byl to knihovník vašeho otce. Prý tam objevili nějaké důležité spisy, které sahají daleko do minulosti, nechtěl si je nechat utéci."
Pak si důstojník povzdechl a vedl tě dál k paláci.
"Uděláme, co bude v našich silách, abychom se o naše lidi postarali. Je to ale opravdu tak vážné?"
Zadíval se na tebe tázavě, byl to ještě relativně mladík, nezažil nejspíše žádnou s větších válek.
"Veličenstvo, jsme rádi, že jste se vrátil je tu absolutní chaos."
Spěchal k tobě tvůj starý elfí opatrovník. Byl to váš rodinný přítel, čaroděj a rádce.
"Dostali jsme sovu z některých větších měst v blízkém okolí, je tam situace dost obdobná, spousty uprchlíků nesoucích temné zvěsti."
Vedl tě do paláce.

V říši víl
Lenora

Kvítko se lehce posmutněle usmál.
"To bohužel nebude v mých silách. Jsou zodpovědnosti, které zde musím plnit, nemohu s tebou."
Pronesl a ukázal ke vchodu.
"Pojď tedy vyvedu tě a vrátím ti velikost."
Oznámil a vyšel ze svého pokoje a vedl tě květinovanou chodbou až k jednomu z mnoha východů skrz hlídanou bránu, kde stáli další dva víláci.
"No a teď nezbývá nic jiného, než ti popřát hodně štěstí. Sbohem drahá Lenoro."
Usmál se, když jste došli na okraj plošiny, odkud víly odlétaly naposledy se na tebe smutně usmál a pak ti do tváře foukl nějaký prášek.
"Leť."
Zašeptal a tebe to štípání v očích a v nose přimělo ucouvnout a začala jsi padat dolů ze stromu. Viděla jsi, jak se Kvítka chápou stráže a ten se nechává se smutným úsměvem odvést zatímco hleděl na tebe. Ty jsi cítila, jak padáš a zvětšuješ se a padáš a zvětšuješ se až vílí úkryt z tvého zorného pole zmizel a začaly tam být větve a listy a pak jsi narazila tvrdě o zem, ale ne tak tvrdě, jako bys měla. Opět jsi se cítila.....velká.

Tváří v tvář smrti
Nalaya, Arwin a Laeron

Laeron byl první, kdo si všiml toho nově příchozího temného mága a začal okolo něj kupit vodní magii. Vysoké vodní stěny, které se utvářely okolo nově příchozí drtily a smetly některé nemrtvé v cestě a nechaly z nich krvavou kaši. Voda se řítila i na onoho temného mága, ten byl však klidný tak, jako byla voda rozbouřená a pak se pohnul vpřed přímo proti vodě a pohnul jen svou rukou, která planula fialovým plamenem. Pro každého, kdo to viděl to vypadalo, jako by se před ním voda rozestoupila a utvořila mu oválný průchod ven. Mág proskočil skrz a voda se zavřela za jeho zády s děsivým šššrrrrrchhhhhh. Jeho pohled zabloudil na okamžik k Laeronovi na obloze. Jeho tvář byla však maskovaná, takže jej propalovaly jen dvě chladné oči. Ty slétly dolů na Nalayu, která skrz bitevní vřavu uháněl na vodním pánu koní směrem k němu.
Už v ten moment, když začal mág zvedat ruku před sebe planoucí fialovým ohněm došlo Nalaye i Laeronovi, že vyjet proti němu na přímo byl hodně špatný nápad.
"Angh soule!"
Zachraptěl hlas toho neznámého jazykem, který jste neznali a z dlaně vylétla fialová ohnivá kulička, která prosvištěla bitevním polem a zasáhla hruď pána koní. Ten překvapeně a zároveň bolestně zařechtal a pak Nalaya cítila, už jen jak padá z vodního koně, který se prostě rozplynul. Kotrmelec vodou div se nepořezala o otcův meč a pak na kolenou mohla vzhlédnout a spatřit, jak temný mág drží v dlani, ze které oheň vypálil malý bleděmodře zářivý krystal, skoro se zdálo, jako by se v něm pohybovala voda. Mrazivý smích zahltil okolí, když temný mág schoval drobný krystal do útrob svého oděvu.
Před Nalayu se najednou postavila čtveřice elfů, kteří pozvedli své dlouhé štíhlé elfí čepele a udělali hradbu ze štítů.
"Zpátky princezno! Stáhněte se! To je Anth Karte!"
Vykřikl jeden z elfů ve tvém jazyce, tohle slovní spojení Nalaya nikdy neslyšela, ale nejpřesnější překlad by mohl znamenat Ten, který krade duše, nebo Zloděj duší.

Mezitím Arwin ve své lví podobě se prodral zuby a drápy až na bitevní pole, kde měla být královna. Ta těžce oddechovala a třímala dlouhé kopí s elfí čepelí na konci. Druhým koncem se podpírala, aby se udržela na nohou. Její jezdecký kůň ležel mrtev opodál, stejně, jako většina jejího osobního doprovodu. Elfové tam leželi v kalužích krve, ale okolo nich se válel bezpočet padlých nemrtvých, které vzali sebou. Z mága, který se pro záchranu královny obětoval moc nejspíše nezbylo a přicházeli další nemrtví, nová vlna, která se drala trhlinou v obraně.
"Chraňte královnu!"
Křikl ženský elfí hlas a dívka ve stříbřité zbroji zaujala místo před královnou a společně s ní několik dalších elfích rytířů v stříbrných zbrojích. Arwin o těchto válečnících slyšel kdysi vyprávět svého otce. Byla to Měsíční Garda, elitní elfí vojáci, nebo spíše řád či komando, které mělo děsivou pověst, říkalo se o nich, že nikdy v plnění svých úkolů neselhali. Nemrtví se blížili a oni pozvedli své zbraně. Dívka třímala dva krátké zakřivené elfí meče.
"Pobijte je! Haruvare pomoc královně!"
Křikla dívka rozkazy a pak se trhla bitevní vřava, kdy asi šest těchto stříbrných rytířů drželo několik desítek nemrtvých víceméně na místě. Sedmý mohutnější rytíř, dost mohutný na elfa přispěchal ke královně, záda jí kryl svým štítem a pomohl jí na nohy, v druhé ruce třímal jehlanovité cosi, co by se dalo přirovnat k nějakému druhu snad elfího kladiva?

Ve jménu života

Přelétl jsem svýma kočičíma očima bitevní pole. Tlapy jsem měl mokré a ponořené ve vodě. Mysl jsem měl zatím jasnou, měl jsem jisté tušení, že to dračí vejce mi v tom pomáhalo. Viděl jsem Nalayu byla tak jiná, ale byla to stále ona. Bitva byla tvrdá a těžko říci, která strana měla navrch, spíše bych řekl, že nepřítel, který měl snad nekonečnou zásobu přisluhovačů. Na obloze se míhal modrý drak.
"To bude Laeron."
Blesklo mi hlavou. Viděl jsem toho mága, jak se jal zachránit elfí královnu a sám při tom zahynul. Viděl jsem vojáky, jak lítě bojují a slyšel Nalayu, jak jede na svém vodním koni do bitvy a volá, abych šel pomoci její matce. Nesouhlasně jsem zařval, ale to už byla pryč.
"K čertu."
Zaklel jsem pro sebe v duchu a rozběhl jsem se směrem ke královně. Proskakoval jsem mezi elfy a mohutnou tlapou srážel nemrtvé, kteří mi stáli v cestě. Řval jsem a probojovával jsem si cestu dál. Maso nemrtvých bylo hnusné a zkažené. Trhat ho nebylo žádné potěšení, spíše mi zůstávala hnusná pachuť v tlamě, ale bylo třeba bojovat všemi prostředky, abych dosáhl cíle a mohl jít pak chránit taky Nalayu.

Zuřící bitva

Seděla jsem na hřbetě pána vodních koní a měla jsem rozhled nad bitevní vřavnou. Než jsem se vzpamatovala ze svého ohnivého deliria, byla bitva nevyrovnaná, ale teď s pomocí vodního lidu elfové udrželi aspoň nějakou linii. Zuřící bitva byla všude kolem, zahlédla jsem, jak královská standarta padla. Už už jsem se otáčela, že vyrazím k matce, aby na to mág nezůstal sám, ale pak jsem ucítila ten závan magie. Nadechla jsem se a vydechla, prošel mnou třes. Bylo to něco… něco strašně zvláštního. Zahlédla jsem Laerona, jak se vznesl do nebes a zaměřil se na … na tu postavu s podivnou magií, přesto mi pohled sjel směrem k matce. Kůň pod mnou přešlápl z nohy na nohu, poposkočil, když kolem cosi prolétlo, a skoro se vzepjal.
„ C-co teď… matka je v nebezpečí, ale… ale ten mág.“
Pustila jsem roh, který se na řemínku svezl k mému boku. Otočila jsem pána koní směrem k mágovi a pobídla jsem ho tam.
„ Pomoz matce!“
Obrátila jsem pohled k Arwinovi a vyrazila vpřed. Arwin se k tomu mágovi nesmí dostat. Neměl by tu ani být… Prošlo mi hlavou ustaraně. Rukou s holí jsem se přidržovala vodních pramínků hřívy. Kdyby to byl normální kůň, asi bych hodně dlouho prosila o odpuštění. Tou druhou jsem tasila otcův meč, připravená s ním udeřit. Musíme se toho mága zbavit a čím dřív, tím lépe.

Město


,,Irilin, potřebuji nashromáždit informace o tom, jak velká část říše padla..."
Rozhlížím se, a jsem zničený, je jich tu opravdu velké množství, že se ani nevejdou do města, tohle kdyby viděl otec, tak mě zabije... Jenže otec, ten by se o to postaral a bylo by to v pořádku, jenže on tu není...
,,Dejte jim deky, jídlo bude na příděl, aby bylo pro všechny... Dále je tu někdo, kdo umí číst v otcových knihách? Řekněte mi, že ano, prosím!"

Šepoty ve tmě

Takže mi vidíš do hlavy. To není úplně pozitivní zpráva, ale pro teď s tím nemám co udělat. Co jsi zač? zeptám se v myšlenkách. Hádám, že se jej nezbavím teď nějakou dobu. Promnu si spánky. Fakt, že může ta entita vyvinout takový psychický tlak je nepotěšující. Bude lepší se s ní pro teď nehádat a jen nemyslet na víc, než je v takovém hovoru nezbytně nutné.

Zamířím mezi stromy dál, opatrně našlapujíc, abych náhodou nezahučel do nějaké zaječí nory. Ve svém stavu nepotřebuji ještě zvrtnutý kotník. Na druhou stranu, ať ta mysl patří čemukoliv, aspoň nejsem prozatím úplně o samotě a mohu svou mysl zaměřit na něco jiného, než pulzující bolest v rameni.

Vílí říše

Usnula jsem a spala bohové vědí jak vlastně dlouho.
Nicméně probuzení to bylo docela příjemné. Vždycky je totiž příjemné když se probudíte sami, aniž by to bylo třeba volání o pomoc nebo poplach či tak něco podobného. A kupodivu nebyla jsem tu sama. Vílák tu byl taky a bohové vědí jak dlouho tu byl, seděl a sledoval mě jak spím.
"Jo..." zívnu trochu na jeho dotaz a trochu se i protáhnu.
Spánek byl příjemný a rozhodně jsem se cítila líp, né úplně ale bylo to o poznání lepší než předtím, což bylo jedině dobře. Což ale taky znamenalo, že můžu pokračovat ve své myšlence pomoci Alovi a elfům.
"Lepší, rozhodně lepší." kývnu mu.
Však vidno, ona věc s odchodem nebyla jenom mou myšlenkou. Přikývnu mu.
"Chci jim pomoci. Nechci vidět svůj domov zničený a je mrtvé..." řeknu odhodlaně, hledíc přitom na něj. Nezměním svůj názor ani myšlenku.
"Vážně se nechceš přidat ke mě a jít se mnou?" řeknu nakonec já, s maličkým úsměvem.

Bitva

Křik, řev, smrt. Bolest, hrůza, zkáza. Strach, čistý a nefalšovaný strach...odvaha. Sebeobětování, věrnost. Strach...ale ne strach o sebe, strach o své přátele, o svou rodinu. Dvě mrknutí. Jako bych se na malou chvíli dotkl mysli všech kolem, nebo se mi to snad jen zdálo? Zmatek z mé hlavy rychle vymizí, jediné co je důležité, povedlo se. POVEDLO!
Dvě mocná máchnutí křídly mne dostanu výš. Vidím jak se formují vodní tvorové, vidím jak Nalayi pomáhá prapodivné stvoření.
Lev, je to lev.
Probleskne mi hlavou než mi příchod něčeho děsivého přeruší jakýkoliv tok myšlenek. Velké stvoření jako by stáli dva nebo tři lidé nebo elfové na sobě jen široké je to jako tři trpaslíci. Šíří kolem sebe strach, šíří kolem sebe smrt. První přelet nemohl mít moc velké účinky. V moment kdy jsem se mimo dosah obrů pokusil ze sebe dostat onen legendární dech do mne narazil ten pocit jako beranidlo. Zařval jsem abych ze sebe dostal všechen ten hnus, všechnu tu divnou magii, byla tak nepřirozená a já věděl že bych se k ní mohl přidat. Mohl bych znovu změnit barvu svých šupin. Mohl bych využít tuhle magii, mohl bych bojovat hnusem proti hnusu. Být stále rudý udělal bych to ale voda je moudřejší než oheň, klidní, nutí přemýšlet racionálně. Znovu jsem se vznesl o něco víc.
A pak jsem ho zahlédl, nejdřív snad jen jako postavu mezi ostatními ale jeho magie přilákala mé oči znovu, zabodl jsem je do něj jako dvě ostří a vyletěl o něco výš. Voda není jenom život, voda je i smrt, povodně, vodopády. Vodu začnu shromažďovat kolem mága, navyšovat, spouštět vodní vír ani nedoufaje ve velký účinek ale pokud se bude soustředit na mě...pokud budu já jeho cíl přežijí ti dole...

Temný šepot
Zumishi

"Tvé myšlenky mne uráží chlapče."
Zaduněl ti v hlavě onen hlas mnohem silněji, než před tím, až jsi cítil bolestivý pulz uvnitř lebky. Bylo to nepříjemné a hlavně nové. Nikdy jsi nic podobného za svůj krátký život nezažil.
"Asi jsem přecenil tvou inteligenci."
Odfrkl si hlas pohrdavě. Nikoho jsi však stále nikde neviděl.
"Myslíš si, že přede mou utečeš? Hahahaha......naivní chlapče."
Prakticky se ti vysmál. Zdálo se, že jej tvé chování baví a popuzuje zároveň ale nevypadalo to, že by se chystal dát ti pokoj.

Hlavní město
Alasseon

Irilin a pár dalších ti pomáhalo prodírat se cestou kupředu. Na tvé dotazy však místní nic moc neodpovídali. Byli příliš zkroušení.
"Zdá se, že o lidském království, které s námi sousedí nikdo zatím informace nemá."
Posteskla si Irilin. Všechny názvy, které jsi slyšel většinou týkaly větších vesnic, nebo menších měst, avšak nezanedbatelného významu. O velkých městech zatím nikdo zprávy nepřinesl.
"Nejsem si jist, jestli máme dost výstroje pro tolik uprchlíků, někteří ani neumí pořádně držet zbraň."
Ozval se jeden z vojáků po tvém boku. Když jste se konečně dostali k bráně, stáže si vás chvíli prohlíželi nevraživě, než vás poznal jeden seržant.
"Výsosti. Konečně, je to tu šílené, jsme rádi, že jste zpět. Pojďte dovnitř."
Vybídl alespoň přední část tvé skupiny a s vojáky vám zabezpečil cestu, aby se přes vás netlačili další elfové. Když jsi vzhlédl k napůl otevřené bráně spatřil jsi, že město se hemží uprchlíky. Takového obyvatelstva jsi tady nikdy nezažil, ani za dob oslav, když ještě vládl tvůj otec.
"Je jich tu tolik."
Vydechla Irilin nevěřícně. Bude to určitě chtít posbírat informace a zjistit, jak velká část království již padla.

Nové domovy


Přišli jsme blíže k hlavnímu městu elfů, které... Vypadalo přeplněně, a to ani všichni nebyli uvnitř... Mé obavy se naplnily, velká města padla, proto tolik elfů.
,,Musíme je vyzbrojit."
Řekl jsem nahlas ale spíše pro sebe.
,,Jak jsou na tom lidské města? Ví to někdo?!"
Křikl jsem, když jsme se prodírali k bráně.
,,Pokud bude nejhůř půjdeme k lidem, ale... To bych opravdu nerad."
Lenoro, doufám, že jsi v pořádku... Musíš být v pořádku, potřebujeme tě...
Přemýšlím nad Lenorou a nad těmi, co zůstali vzadu. Jsem naštvaný, že se to tak zvrtlo. Jsem naštvaný na sebe, že s tím nemohu nic dělat.
Otče, kdybys tu byl... Určitě bys věděl, co dál...