Andor.cz - Dračí doupě online

Hlas

Zdá se, že mě to dokáže nějakým způsobem sledovat. Ať je ta entita cokoliv, zdá se, že má výjimečně dobré sledovací schopnosti. A zároveň asi nemá v úmyslu nějaké negativní myšlenky. Podle toho, jak volí slova, bych řekl, že si krátí čas. Což nic nemění na faktu, že musím být obezřetný. Něco si mě vybralo za cíl a bylo by hloupé to jen ignorovat a nechat být. Bude lepší se z této oblasti dostat co nejdříve. Ani nevím, jestli mám možnost s tím hlasem nějak komunikovat.

Vstanu ze země a ještě jednou se rozhlédnu okolo, zda přeci jen někde neuvidím původce onoho hlasu. Ale nikde nic.
Někdo, kdo dokáže vnímat moji přítomnost a dokáže mi svévolně promítat svůj hlas do mysli. Podle všeho byl nebo vnímal dění ve vesnici. Může mít něco společného s tou dryádou? Možná, ale nevypadá to tak prozatím. hlavou se mi honí diagnozy ohledně původu toho hlasu. Musí to být nějakým způsobem magické, pokud to ovládá telepatii.

Vlna se obrací
Nalaya a Arwin

Voda v širém okolí se začala vlnit, když Nalaya volala na pomoc ty, jež střežili vodní toky. Mág sevřel v ruce standardu a zahleděl se na bitevní vřavu a směrem, kde jste naposledy viděli královnu. Mezitím se vodní posily začaly formovat do nejrůznějších tvarů a vykročily kupředu na pomoc elfům. Nepřátelští oškliví obři dorazili mezitím k bitevní linii a začala další mela. Začali prorážet elfí formace, nedbaly na bodnutí kopími, ani šípy, seky jim působily jen mělké rány a oni přitom trhali vaše bojovníky na kusy nebo je doslova požírali zaživa a působilo jim to nesmírné potěšení. A pak se síly vyrovnaly, když vodní elementálové začali ustálovit linii. Tvorové vody chránili elfí bojovníky pomáhali jim a sami umírali ve sprškách vody.
Jeden obzvláště velký obr prorazil čelem armády a rozmetl několik královniných gardistů, v ten moment se rozeznělo dunění rohu, na který Nalaya troubila. Královský prapor, který nesl praporčík královny klesl k zemi zatímco obr řádil.
"Bohové ochraňujte královnu!"
Křikl mág a přechyl prapor a rozběhl se vodou mezi nepřáteli a svými vlastními kupředu směrem ke královně, pak zabodl konec praporu před sebe a odrazil se od něj, jako o hůl. Prapor zůstal vlát zapíchnutý v zemi ve větru. Mág proletěl vysokým obloukem vzduchem a využil cákající vody, aby svou magií vytvořil ledovou skluzavku až ke královně. Periferně Nalaya viděla z vodního sedla, jak mág přistál před královnou s ledovým štítem před sebou. Obr se napřáhl a praštil do štítu, ten povolil a jeho ruka prošla skrz. Obr uchopil mága a strčil si jej do úst. Mág zmizel v jeho chřtánu a pak když udělal krok kupředu najednou skrz obrovu lebku na několika místech vyrazily zevnitř ledové bodce, najednou vypadala jeho hlava, jako velký jehelníček a obr padl před královnou k zemi. Nedaleko od vás začala nepřátelská armáda tlačit elfy a vodní strážce zpátky k vám. Objevil se tam totiž závan magie. A pak jste zahlédli postavu, které z dlaně sálala prapodivná magie.

Temný šepot
Zumihi

Zbystřil jsi a začal hledat toho, kdo na tebe mluvil skrz tvou mysl. Očima jsi bloudil po blízkém okolí, hledal skryté oči, nebo náznaky pohybu, ale jediné, co jsi nalezl byly pohybující se listy stromoví ve větru.
"Hahah....očima hledáš, co vidět nelze. Vidíš a přec slepý jsi."
Doslova se ti onen hlas vysmíval, neskrývaně a přímě.
"Myslí si, že jej naučili úžasné věci a přitom umí jen zlomek toho, co by mohl."
Uchechtl se hlas ve tvé mysli, ale nikde jsi nemohl najít původce. Mohl s tebou komunikovat na větší vzdálenost? Bylo opravdu tak snadné dostat se do tvé mysli? Ať tak či onak, hlas zde byl a z nějakého důvodu si vybral tebe k trávení času.

Rytířský doprovod
Ilya

"Rád tě poznávám Ilyo, sic okolnosti nejsou zrovna dvakrát vlídné."
Odpověděl starý rytíř.
"Jsem Ser Heremond Grabsteel a tohle je můj panoš Veska."
Představil je oba starý rytíř. O pár okamžiků později jste vyrazili na cestu. Veska si tě prohlížela docela nedůvěřivě a šla, jako poslední. Ser Heremond vypadal přívětivěji a šel víceméně vedle tebe.
"Uděláme pro tebe to samé."
Odvětil Heremond na tvou poznámku o tom, že je nenecháš umřít. Nejspíše nepředpokládali, že bys byla nějaký velký válečník.
Když jste došli k říčce rytíři si doplnili vodu do čutor a napili se. Chvíle odpočinku vám všem přinesla úlevu, jakmile ses objevila s mokrým hadrem, nejdříve se na tebe starý rytíř zadíval a pak s kývnutím svolil. Veska se zdráhala více, nedůvěřivě na tebe hleděla.
"To je v pořádku Vesko."
Ubezpečil jí starý rytíř až potom svolila k otření i své tváře. Trošku se vám ulevilo a začali jste se chystat na další daleký pochod, když tu jste uslyšeli šustění. A pak jsi je spatřila mrtví, kteří se šinuli přímo vaším směrem a co hůř, byli to elfové, ve tvářích některých jsi poznávala své sousedy a přátele. Byli mezi nimi i lidé tvé vesnice. Už nyní jich šlo vaším směrem minimálně dvě desítky.

"Bohové."
Vydechla Veska a sáhla po zbrani. Ser Heremond položil ruku na svůj meč a začal couvat.
"Je jich moc."
Zamumlal tiše k vám.

Lidská společnost

Pokračovali jsme cestou strmější a více prorostlou lesní flórou, za to jsem věděla, že nám ušetří několik hodin možná i den a navíc pokud by se nepřítel objevil, máme široký výběr kde se schovat.

,,Mé jméno je Ilya. Ilya Berlothrin.”

Šli jsme hustým porostem stromů a odhrnovali si větvičky z cesty. Vnímala jsem že, oba rytíři jsou vyčerpaní a jak ztěžka dýchají. I přesto se snažili na sobě nedat nic znát a drželi se mnou krok.

,,Můj rod se od paměti učil léčitelství, nevyjímaje i mě.” Pohlédla jsem na rytíře s důvěrou.
,,Nenechám vás umřít, na to jsem netrénovala celý svůj život.”

Postupně jsme vystoupali ke skalnímu výběžku, kde proudila říčka z vodopádu. Navrhla jsem abychom si na chvíli odpočali, opláchli se a nabyli nové síly. Rytíři se usadili na velkých kusech skály a já zjišťovala zda mají nějaké zranění. Rytířka ovšem protestovala ve smyslu že mi nevěří a že na ni nebudu sahat a rytíř namítl, že na něco takového nemáme čas.

,,Pak se vám to akorát po cestě zhorší a ošetřování zabere více času, jestli na to tedy bude vůbec čas.” Snažila jsem se znít vážně, ale myslím si, že můj dětský vzhled na tom moc nepřidával.

Usedla jsem k říčce zády k nim a vyndala z brašny kus látky, který jsem v ní namáčela.

,,Vodo, dárkyně života, prosím tě pomož ulevit od únavy a vyčerpání .” Zamumlala jsem rychle vodnímu elementu, poděkovala, snažila se zakrýt zlatou zář a vyndala látku z vody. Rytíři vypadali že jsou zrovna zabraní do diskuze a oddychla jsem si. Pomalu jsem přistoupila ke staršímu rytíři, protože jsem měla k němu větší důvěru a přiložila jsem mu namočenou látku na čelo. Úlevou zavřel oči a otřela jsem i zbytek obličeje.
Poté jsem přešla k mé nedůvěrnici a ujistila jsem ji, že jí chci pouze pomoct. Proces jsem zopakovala a pak jsem si též přiložila studenou látku na čelo. Ach děkuji že jsi byla při mne. Pomyslela jsem si a dovolila magii prostoupit celým mým tělem.

Šepoty v lese

Nemohu říci, že bych vesničanům vyčítal jejich náladu vůči mojí osobě. Ale teď, když už je po všem, nezbývá, než se dostat někam do bezpečí a ošetřit vlastní zranění. Poté se vydat na zpáteční cestu a podat hlášení o průběhu akce.

Pronásledování vesničanů naštěstí netrvá moc dlouho. Kryt stromů přinutí vesničany se vrátit ke svým obydlím a nezabývat se jedním nepodstatným temným elfem. Ošetření je samo o sobě komplikované, skrze absenci zraněné ruky. Musím si vystačit s tou zdravou a zuby, aspoň co se utahování týká. Dočasně to bude stačit, ale bude lepší najít někoho, kdo by mi ránu znovu ovázal. V ruce mi mravenčí, ale s tím si teď nijak neporadím. Potlačím bolest a rozhlédnu se po okolí. Než stačím něco konkrétního zaregistrovat, ozve se ten divný hlas. Slyšet hlas a nevidět, komu patří....to mi není úplně cizí. Ale být na té druhé straně není úplně příjemné. Snažím se podle tónu určit, odkud ten dotyčný mluví a očima bloudím po okolí, zda někoho neuvidím.

Zuřící bitva

Klečela jsem a sotva popadala dech, zatím co voda v mém okolí se až nepříjemně zvedala. Slyšela jsem cákání kroků, elfů, nemrtvých i mága, který mne zranil. Slyšela jsem jeho hlas. Každý nádech byl těžší a těžší, bolestivější, až do chvíle kdy mě voda začala objímat, ochranitelsky mě sevřela ve svém náručí. Léčila, tedy… alespoň mírnila bolest, kterou mi rána způsobila. Držela se mne, i po té, co ke mně doběhl bílý lev a začal mě zvedat na vlastní nohy. Objímala mé tělo, které trochu bledlo, vlasy začaly nabírat namodralý odstín a oči taktéž.

Ten jedinečný vzhled kazily jen potůčky krve na zádech, na hrudi a v koutku úst.
Opřela jsem se o obrovského lva, mě tak dobře známého a přesto teď trochu jiného, většího, než jsem ho viděla naposledy. Na chvíli jsem opřela hlavu v tom huňatém kožíšku a potlačila jsem slzy.
„ Neměl bys tu být.“
Zašeptala jsem tiše, přesto tak aby mě slyšel, poblíž jeho uší. Dlaní jsem vjela do chlupů na tváři a jemně sevřela.
„ Děkuju.“
Vydechla jsem a postavila jsem se na vlastní nohy, opírajíc se o magickou hůl, která se rozzářila modrým světlem. Pohled mi sklouzl k onomu mágovi, který mne zasáhl, zastavil mě.
„ Můj drak je velmi mocný. A… neměli jsme možnost vyzkoušet svou moc bezpečně… Můj vlastní vztek, vztek mého draka a ohnivá magie, všechno to vzalo za své spolu se vzkazem mé matky.“
Vydechla jsem a nadechla jsem se.
„ Musíme ji ochránit. Bez ní … bez ní budeme ztracení.“
Podívala jsem se směrem ke královské standartě a vykročila jsem vpřed. Voda se mi vlnila kolem kotníků a stoupala po mém těle, jako by mě halila do svého zvláštního hávu.
„ Před padesáti lety jsem stála na tomto místě…“
Začala jsem tiše promlouvat a sledovala vodu kolem nás. Při dalším kroku jsem zavadila nohou do něco, co tam leželo. Byla to elfí vlajka, promočená, opuštěná a kousek od ní leželo tělo mrtvého elfa. Pomalu jsem se sklonila dolů a zvedla jsem ji. Byla těžká, přesto s tím, jak jsem ji zvedala, ztrácela na váze, jak voda, která ji tížila, začala téct přes mou ruku a tělo k magické holi. Natáhla jsem ruku s vlajkou mého království k mágovi a předala mu ji. Pak jsem se sklonila k hladině vody a přejela po ní dlaní. Pár kapek krve se v ní rozpilo jak nic.
„ Před padesáti lety jsem tě žádala o pomoc. A dnes tu stojím, ve stejné situaci a prosím tě o pomoc znovu…“
Vydechla jsem tiše a ponořila ruku do vody.
„ Vládci vod… duchové a strážci vodních hladin. Vodo.“
Oslovila jsem hladinu.
„ Našemu království hrozí zkáza a zničení. Tvým tůním, potůčkům i řekám hrozí zkažení a vše, oč se staráš, může za pár chvil zhynout… To zlo musí být zastaveno.“
Zavřela jsem oči. Svou mocí jsem se dotkla vody a nabídla ji rozvířené hladině a jejím strážcům.
„ Volám vás…“
Vydechla jsem. Ze rtů mi sklouzla další kapka krve, avšak už nedopadla na hladinu vody. Tedy… dopadla, ale jinou, pevnější, formovanější. Dopadla na drobnou dlaň vodní víly, která se vynořila z vody před mnou.

Vzápětí se otočila a bojovným šuměním, snad výkřikem, nebo tak něčím, vrhla proud vody proti nepřátelům. Jeden by řekl, že voda nemůže být ostrá, ale tahle byla.
Víla nebyla sama. Byly tam další a nejen ony. Vodní koníci, elementálové, strážci vody.
A s nimi i další tvorové. Kousek od nás z vody vystoupil překrásný tvor.

Jednorožec, tvořený vodou, pán vodních koní. Sklonil se před mnou, tak abych se mohla usadit na jeho hřbetě a zvedl mne do své plné výše. Vděčně jsem přejela po hladině vody tvořící jeho hřívu a krk a rty se mi zkroutili do úsměvu. Sáhla jsem pomalu ale jistě k boku a zvedla roh. Otcův roh. Přiložila jsem ho k ústům, kupodivu byl suchý, jako by ho voda spíš chránila, než ničila. Nadechla jsem se a pak táhle zatroubila. A znovu. Praporec mého města v rukou elfa zavlál. Přišla jsem znovu pomoct, ne spálit své království. Jsem tady, abych jej ochránila. Abych zastavila tuhle nákazu…

Nevydařený kšeft
Zumišhi

Když jsi viděl, kam se začaly ubírat myšlenky vesničanů rozhodl ses, že nejlepší možnost je se docela rychle vzdálit a doufat, že nebudou mít touhu tě pronásledovat. Ještě pár desítek rychlých kroků, kdy ses vzdaloval vesničanům, kteří byli již ozbrojeni vidlemi, sekerami a jiným vesnickým náčiním jsi slyšel za svými zády nadávky.
"Srab!.....Budižkničemu!"
A další ještě mnohem horší. Nicméně nešli za tebou mimo vesnici a jali se zachraňovat to, co z jejich domova zbylo.
O pár minut později jsi našel odpočinek pod jedním mohutným stromem, kde jsi ve stínu měl čas si vyčistit a ovázat svou vlastní ránu. V rameni ti nepříjemně pulzovalo bolestí, ale při dobrém zaléčení by to nemělo být nějak ohrožující.
Chvilku sis ještě po tom akčním zážitku odpočinul, než jsi se opět cítil dost silný na další cestu, snad za nějakou úspěšnější prací.
"Takový potenciál a takové utápění vlastního talentu.....politováni hodné..."
Uslyšel jsi cizí neznámý tichý šeptavý hlas, ze kterého ti naskočila husí kůže za krkem. Když jsi se rozhlédl kolem, nikoho dalšího jsi tady neviděl.
"Takové možnost a tak nevyužity."
Šeptal ten neznámý hlas.

Běsnící princezna
Nalaya

Když tvé plameny uhasly a tvé tělo se změnilo zpět do své původní podoby. Podařilo se ti ono ledové kopí zlomit a tys padla na zem. Ona vodní bublina okolo tvé hlavy se najednou rozplizla na zemi. Slyšela jsi šplouchání a zurčení. Vykašlávala jsi vodu a snažila se popadnout dech zatímco jsi cítila, jak ti v ráně bolestně pulzovalo a na plicích řezalo.
"To....není možné.....jak?....Ne...."
Slyšela jsi onoho mága klopýtnout o pár kroků vzad a při každém kroku se ozvalo zašplouchání. Až nyní sis uvědomila, že všude okolo tebe a v okolí protéká nízká hladina vody. Normálně by ti sahala tak po kotníky, ale vzhledem k tomu, že klečíš....
Cítila, jsi, jak voda, která přes tebe protéká, jakoby vtékala zároveň i do tebe skrze tvou kůži. Chladila a přinášela úlevu od bolesti. I ona rána přestala tolik bolet, ač bolest úplně nezmizela. Hučení vody zároveň o kousek dál zesilovalo a bylo slyšel bojové výkřiky elfů, kteří se s novou energií pustili do nepřátel. A také jsi slyšela čachtavý dusot, který následovalo další mocné lví zařvání. Když si stočila rozmžikaný pohled tím směrem viděla jsi velkou bílou masu, která se řítila, jako střela onou vodou a elfové jí uskakovali poplašeně a udiveně z cesty. Tu a tam prostě v zubech roztrhla nějakého nemrtvého, kterému se podařilo ustát metající vlny. Až o pak okamžiků později sis uvědomila, že vedle sebe stojí a svou velkou hlavou tě zvedá onen obří bílý lev, byl snad ještě větší, než sis ho pamatovala. A u boku jsi viděla, že má pevně přivázán kožený, vycpaný vak, ve kterém jsi cítila ono vejce. Byl tady a bitevní vřava pokračovala s novou vervou.

V říši víl
Lenora

Když jsi se opět rozespala probudila spatřila jsi opět Kvítka, který posedával na listové stoličce a dle všeho čekal, až se vzbudíš.
"Již vzhůru?"
Lehce se pousmál a pokývl pro sebe hlavou. Cítila ses mnohem, lépe, než jsi usnula. Měla jsi pocit, jako bys prospala celý týden.
"Jak se cítíš?"
Zadíval se na tebe zkoumavě, jako bys byla jeho poslední experiment, který se konečně povedl. Pak se mírně protáhl a zívl.
"Počítám, že budeš asi chtít vyrazit co?"
Nadhodil a začal se zvedat na nohy. Svá zranění jsi ještě cítila, ale víceméně minimálně.

Hlavní město
Alasseon

Průzkumník byl lehce zmaten, ale spěšně přikývl.
"Jak říkáte tak se stane."
S tím opět zmizel v lese směrem k městu. Když jste docházeli k městu viděli jste, že nejste jediní, kdo přináší zmatek do místních hradeb. Viděl jsi, jak se před otevřenou branou těsnají davy elfů, většinou otrhaných špinavých a značně unavených.
"Musíte nás pustit rychleji! Přišli jsme o domovy!.....Nemáme kam jít!....Nemrtví jsou všude!"
Slyšel jsi hlasy elfích uprchlíků, které se snažila klidnit stráž u brány a postupně je přijímat a přelévat ve městě, které by nyní potřebovalo být o dost větší, pro dostatečné pohodlí všech.
"Zdá se, že nepřítel udeřil na více frontách."
Zamumlala Irilin, která to vše sledovala se starostmi ve tváři.
"Slyšeli jste to padlo Černodubí a taky Mokrý Lístek.....a co Hvízalkov?.......Odtmatud jdeme my taky je pryč."
Bavili se uprchlíci mezi sebou docela nedaleko od vás. Bylo to děsivé, kolik elfů bez domova se tu najednou nacházelo.

Lidská společnost
Ilya

Rytíř ušel pár kroků a pak se zastavil a dlouze vydechl. Mladá rytířka na něj pohlédla zkoumavě skrze štěrbiny své přilbice.
"Pak máme stejný cíl cesty mé dítě."
Promluvil nakonec starý rytíř a pohlédl opět na tebe.
"Vyznáš se tu že?......Dobře veď nás a doufejme, že dorazíme do města dříve, než oni."
Dodal nakonec až příliš vážně. Mladá rytířka si lehce povzdechla.
"Doufám, že nás její přítomnost nebude stát život."
Zabručela spíše pro sebe.
"Jak se jmenuješ dítě?"
Nevšímal si poznámky rytíř a vlídně pokračoval v hovoru s tebou.

V záři modré
Laeron

Když se tvé šupiny změnily v mořskou modrou barvu, mysl se vyjasnila a křídla zabrala. Těsně nad nepřátelskými kopími jsi se prohnal a začal opět stoupat a z tebe začala tryskat prastará dračí magie. Vsakovala se do okolní země a z té prosakovala naopak voda, která začala téct směrem k nemrtvým. Kam kde protekla se elfové podivovali, že se jim celí rány a únava odeznívá a s novou vervou se vrhali do boje. Určitě byli také vděční, že už neřádí žádné další ohnivé peklo.
Rána na zádech tě stále bolela, ale již ne tolik. Až nyní jsi byl dostatečně klidný na to, abys konečně očima našel Nalayu. Viděl jsi jí doje na okraji bitevního pole, kde klečela ve vodě. Vypadala z té vzdálenosti raněná, docela by to vysvětlovalo tvůj náhlý stav bolesti.
A také jsi pak zahlédl, že se k ní vodou přihnal mohutný bílý lev, který jí začal svou chundelatou hlavou pomáhat na nohy.
Ze tvé výšky jsi viděl, že elfové následují onu vlnu vody a pouštějí se opět do nemrtvých. V několika místech jim zarazili do řad docela ostré klíny svých bojovníků a nepřítelova síla útoku ochabla. Zvláště když část nepřátel k zemi smetla ona vodní vlna. A pak jsi to ucítil......temná magie, strašlivě temná a nepříjemná, temná a odpudivá. Temná a děsivá.
Někdo mocný se nacházel někde na bitevním poli, někdo mocný a velmi nebezpečný.
Mezi stromy začali vycházet další větší zrůdy, které si razily cestu svými spolubojovníky. Tři až čtyři metry vysoké masité postavy, které se neostýchaly vzít někoho za hlavu a prostě jí rozmačkat, jako malinu.

Velké odporné ústa se roztahovaly k šílených krvelačných úsměvech. Tyto zrůdy přinesly nový silný odpor nepřátel.

Cesta ku slávě
Rakash

Proběhl jsi za barikádu. Skoro doslova jsi jí přeskočil a začal jsi rozsévat smrt již mrtvým, kteří znovu vstal. Tu se rozlétla hlava na kousky, když jí rozetla tvá sekera, támhle jsi usekl ruku s palcátem jiné zrůdě a tady zase zarazil sekeru hluboko mezi lopatky té, co se drápala na hradbu.
"Kdo je to? Co je to?......Bojuje za nás! Na ně chlapi!"
Slyšel jsi muže za barikádou a pak prošla čepel kosy jednomu mrtvému skrze krk jen dva kroky od tebe. Výhoda dlouhých zbraní i když jsou to nezkušení válečníci. A pak jsi viděl toho divného chlápka s brýlema, co to tam vedl.
"Stáhni se zelenáči!"
Houkl a pak jsi viděl, jak obloukem hodil onu lahvičku, stáhl ses k barikádě sekajíc kolem sebe a dva statnější chlapi ti pomohli přes povalený vůz, kdy tě vytáhli nahoru.
"Dobrá práce."
Chválili tě pak dopadla lahvička a ozvala se ohlušující pecka, kdy zaplálo blízké okolí dopadu ohněm a ti, co byli v epicentru se rozlétli na všechny strany. Na chvíli se to vyčistilo.
"Pane Rarku! Prolamují východní barikádu! Chlapi se tam už dlouho neudrží. Pane Rarku je tam s nimi i můj táta!"
Vyhrkl udýchaný chlapec, který měl tenkrát na krajíčku.
"Udržte to tady. Půjdu jim pomoci. Připravte se stáhnout k hostinci. Nápad začíná být příliš velký!"
Rozkázal Rark a rychlými kroky se vydal zpátky skrz vesnici k jejímu východnímu okraji.

Na poslední chvíli
Rakash, neznámo kde, uprostřed bojiště

"Tam.", uvědomil jsem si, když jsem viděl místo kde byly boje nejtvrdší. Samotná obranná stavení růžových kůžích odvážně čelila mrtvým zlosynům, kteří opět povstali ze svých hrobů, aby udolali živé. Nevěděl jsem přesně pod jakým praporcem, barvou či náčelníkem místní vesnice stojí, ovšem na muži, který stál jako planoucí pochodeň uprostřed toho chaosu byl jasným zdrojem naděje. Chápal jsem proč se můj lid tak častokrát oháněl historkami z naší dlouhé minulosti, kdy růžové kůže zatlačené do zdi, bojovali nejudatněji.

Neexistuje vyšší vůle ani cíl. Jde jen o touhu přežít. Na malou chvíli jsem zvážil jak bych mohl přesunout misky vah. Netušil jsem zda mne zranění udolá, zda mým tělem neprochází nějaká rostoucí nemoc či jed. V tuto chvíli jsem jen viděl statečné muže a ženy bránící své domovy. A věděl jsem, že ve jménu svých předků i svého klanu musím prodat svou kůži draze, abych mohl před nimi stanout očištěn a s hlavou vztyčenou.

Jak jsem se blížil k bojišti, naplnily se mi plíce novou silou. Cítil jsem bojové napětí procházející celým mým tělem a bolest v noze, přestože stále vážná, mi připadala nedůležitá. Rozbíhající se se vší rychlostí, tušící že budu muset bojovat jako nikdy ve svém životě jsem se vrhl do útoku.

"Krug´Ohrm´Ghraaaaaaaaa !", řval jsem z plných plic, zatímco jsem se jako hladový vlk zakousl do prvních nepřátel. Věděl jsem že mohu obráncům získat jen cenné okamžiky, ale mou mysl naplňovala jen jediná myšlenka.

"SLYŠTE PŘEDKOVÉ ! SLYŠTE MOU PÍSEŇ ! NA VAŠI POČEST ! NA SLÁVU MÉHO KLANU ! AR´GHUR´KHAAAR !"

Hrnul jsem se okolo barikád, obouručí sekera v mých rukou, oči rudé a protkané žílami. Protáčející ji v rukách jsem s každým rozmachem nabíral větší a větší sílu pro můj první švih, než jsem neojácně vrhl své tělo, svou krev i duši do moře nemrtvých, pokoušející se odtáhnout od obránců co nejvíce nepřátel tak, abych mohl ulevit nátlaku na jejich obranné postavení a ve správný okamžik se stáhl zpět za hradby vesnice.

Nešlo o žádné triky, chytré manévry, likvidaci jednoho protivníka či dokonce krvežiznivost. Pokoušel jsem se sekat, lámat, trhat, drtit, cokoliv abych nepřátele rozhazoval na všechny strany, popadal je svýma mocnýma rukama pod krkem vrhal je po jejich spolubojovnících, zadupával plazící se ke mě...zatímco jsem z plných plic znovu a znovu zpíval z plna hrdla slova, která se učil každý bojovník mého klanu.

"Ulgu´Krah´Graaaaaa !"

Bojiště

Svět v jednom obrovském plameni, svět hoří, stravuje ho můj plamen. Stravuje ho má moc. Jsem mocný, jsem silný, jsem žár, jsem plamen, jsem požár, jsem nezastavitelný.
Nemrtvé voje před mým dechem padají po desítkách a já se nezastavím. Nezastavím se dokud se ty opovážlivé bestie nezastaví. Nezastavím se.
"Ale co když povstanou?"
Myšlenka jak se zjevila, tak rychle zmizela a já svůj pohled obracím i na voje mrtvých elfů. Jeden či dva plameny mi zajistí že nikdo neublíží těm dalším. Jekot, řev. Ne řev umírajících pod vlivem meče ale pod plamenem, pod mým plamenem. V očích se mi krom ohně zaleskne něco modrého. Kdo by se díval pozorněji všimne si že šupiny samotné poněkud zmatněly. Zakloním hlavu pro další vlnu plamene a v tom se to stane. Bolest, ohromná bolest. Letím dolů, zem. Zem a pouze zem je pode mnou, padám. Nikoho však necítím. Bolest se stává nesnesitelnou. Už neletím na zem, letím vstříc vodě. Můj řev je směsící bolesti a hrůzného uvědomění. I když mi přijde že je to nemožný úkol sloním křídlo ke straně a pád se změní na něco kontrolovanějšího. Pro ty kdo mě sledují mé šupiny přechází s hlasitým syčením do barvy moře. Syčení, ač hlasité však okamžitě utichá ve vřavě bitvy. Není čas přemýšlet, je čas jednat. Mávnutí křídly jako by mi dodalo sílu. Oběma. Zařvu znovu bolestí a odhodláním. Nesmím propadnout znovu svým emocem. Jak mne mohl ovládnout takový vztek? Vzlétnu nad úroveň dostřelu případných šípů. Upřu zrak, prost všech rušivých emocí. Přesunuty na dobu kdy bude čas. Dotknu se svou mocí vody, podzemní, močálů i řeky, nebo snad říčky?
Vyleje se z břehů, prosakuje skrz půdu a teče k místu střetu. Veden prapodivnou jistotou a opatrností, vše s největší precizností. Voda dotknoucí se elfů přináší lehkou energii, přenáší část života který sebou nese, léčí menší zranění, dodává energii k boji. Jakmile však opustí i poslední místo elfích válečníků nabývá na síle, na proudu, jako jedna vlna, ne tak vysoká ale o to silnější se valí proti nemrtvým.

Na cestě lesem

Začala jsem být více skeptická díky lidské ženě, její poznámka a připravenost k boji mě celkem popíchla, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
Nejsem na nich závislá, oni jsou závislí na mě.
Podívala jsem se na staršího rytíře.
,,Jdu do hlavního města. Musím varovat svůj lid.“ Promluvila jsem po tom, co jsem si utřídila myšlenky.
,,A ona má pravdu.“ Ukázala jsem na ženu.
,,O zdravotním stavu toho vím dost na to, abych poznala, že máte namále. Nehledě na to že to tu neznáte.“ Hlesla jsem za rytířem, který si to už kráčel někam jinam. Nežádala jsem pomoc, nabízela jsem ji, protože nejspíš vědí něco víc o tom co se děje. Byliny na energii nemám a kouzlama na ně nehodlám plýtvat. Zatím. Můžu jim jen ulehčit cestu, ale to musí chtít oni sami.
Též jsem se připravila na cestu a byla rozhodnuta vykročit.

Cesta


,,Musíme být rychlý, takže souhlasím s vámi. A ať se začnou připravovat na útok a ne na můj příjezd... Je to ztráta času..."
Podotknu a pomáhám raněným.
,,Zburcujte ranhojiče, druidy a každého, kdo umí léčit, budeme je všechny potřebovat. Ať se připraví generálové a lid ať se chopí zbraní, nemůžeme čekat. každá minuta otálení, nás bude stát víc, než jsem ochotný připustit, Další věc ať se staří a děti připraví na cestu, aby mohli opustit hlavní město. Jsem si jistý, že další velká města budou ještě v bezpečí..."
Vychrlím to ze sebe a vyčkávám, jak zareaguje. Mám obavy... obavy o ty, co zůstali vzadu...