Andor.cz - Dračí doupě online

Popolezeme - #Hue #Hue

"No, ale to štěstí máme možná právě proto? Tě nenapadlo co? Princezno naše nejprinceznovatější." odpovím Alessandře na bezesporu pravdivou poznámku, že nejsem mrtvoly.

"A já to víno neztratil, ono se samo, to no. Zmizelo mi. Já za to nemůžu!"

Můžou za to ti otrapové, co nás vždy otravují. Ale zase, mi přišli jenom o víno a ti první o život a ten druhý o důstojnost.

***
"Furt mi to jde, že?" řeknu nadšeně Alessandře, když se dostaneme na okraj náměstí. "Není to vůbec tak, že bych jenom seděl u stolu a neuměl už řemeslo. No, vypadá to, že to nikdo nehlídá, takže asi můžeme klidně skočit dolů. Tadyhle je i nějaký seno. Úplně jako zamlada. Jo a mimochodem," řeknu a poklepu si vědoucně na čelo, "ještě, že jsme sebou neměli ty lahve. Mohli celou dobu cinkat a teď se i rozbít."

Není no

Naši hrdinové se tedy vydávají na cestu parkůru, neboli jak se říkalo v renesanční Itálii, Dello Parkouro a vyhlídli si nejbližší dům, v klidné lokalitě, kde si nikdo nevšimne, že najednou z ulice zmizí a objeví se na střeše.

Naštěstí pro ně, si to nikdo doopravdy nevšiml a neměli sebemenší problém se jako za starých časů proběhnout po střechách a přeskákat pár ulic, než se bez potíží dostali až na okraj náměstí.

A není?


"Já se rozhodně nerouhám, hlavně, ty to říkáš, jako bysme měli někdy smůlu, nebo co," dám svoji ruku dolů i s tou jeho.
"Přijde ti, že máme v něčem smůlu? Lidi, co maj smůlu, vypadají podle mě jinak. Lidi, co maj smůlu v našem řemesle vypadají... No, trochu víc mrtvě."
Naopak, máme tak nějak Eziův grif, stejně jako i jemu nám vlastně vychází nakonec všechno, na co položíme pracky.
"Teda, dějou se nám vtipný náhody, to jo - jaká byla šance, že narazíme na toho švindlíře od brány? Já mu hajzlovi dám horší než dýmějovej mor!" dramaticky se naprčím, když zopakuju jeho slova.

"Hm, ale tak jo, tak prostě v táboře někoho oberem o víno, aspoň máme jistotu, že ho tam, ehm, doneseme," vrátím se k předchozí ptoblematice plánu naší další výpravy tohoto večera. "Kdybychom ho zas koupili, určitě bychom ho ztratili někde cestou," vypláznu na Bastiana jazyk a udělám výsměšnou grimasu.

Lol, kostka není Bambuch neasi

"Tak furt je ta mince taková pomůcka, já jen říkám, že ji nemusí brát za bernou minci."

Muhehe

"Ale když střechy, tak tedy střechy! Souhlasím s tebou, že to bude super snadné. Téměř ani ne komplikace. Jenom bych si navrhnul jednu alteraci tvého plánu, pokud dovolíte princezno! Co kdybychom si nekupovali žádné víno, ale pak si nějaké obstarali v táboře? Co ty na to? Hmm... a je na tobě, zda si ho někde půjčíme a nebo si prostě přijdeme za Marcem, který určitě nějaké má."

A chytnu Alessandřinu ruku, který hrozí k nebesům.

"A nerouhej se. Ještě nás sejme blesk. Víš, jaké máme štěstí."

Tak snad kostka řekla, ne!

Sleduju let mince i její následné chycení s neskrývanou zvědavostí. Ne, že by nebylo skoro jedno, jak to dopadne, ale i tak mě to prostě zajímá.

"Respektujeme tedy osud či si ho vytvoříme svoji vlastní budoucnost podle sebe?"
To jsou mi filozofické otázky takhle kvečeru!
Uchechtnu se.

"No, lev řekl jasně, takže střechy. Nemá smysl si házet mincí, když je pak výsledek úplně jedno, nebo ne? Střechy tedy. Bude to jednoduché, viděl jsi, kolik je všude navezeno sena pro koně? A stejně jsme chtěli vylézt na ten palác, tak to můžeme spojit celé dohromady."
Jsem geniální. No.

"Ale předtím bychom měli sehnat víno. Dneska je prostě zřejmě naším osudem je ztrácet," aby se neřeklo, zahrozím k nebesům.

Tak lev tedy

"No, osud chce střechy," řeknu Alessandře a neskrývám nadšení, protože se přiznám, že mi přijdou jako možná méně zábavný, ale určitě příjemnější vstup do tábora.

"Ale mě osud nezajímá," řeknu Alessandře a mrknu na ni, "ale zajímáš mě ty, ooo moje blahorodí. Respektujeme tedy osud či si ho vytvoříme svoji vlastní budoucnost podle sebe?"

Tý vole, někdy jsem taky takovej malej Marcus Bastianus.

Whooš, random hod kostkou.

Mince letí do vzduchu, kde ji Bastiano chytne a přiloží jednou rukou na druhou.

Po chvilce napětí ruku oddělá a je vidět benátský lev. Tedy, vyhrály střechy.

Byl to troll, ano.

"Máte pravdu princezno," řeknu na Alessandřino absurdní osočení, že její plán by vyšel.

"Stejně tak máte pravdu s osudem. Tak tedy, lev je střecha!" řeknu a vytáhnu soldi z měšce a hodím ji do vzduchu.

Tvl nejvíc trollil tam prodavač!

"Určitě by nás pustili, kdybychom byli kumuly!" zatímco mu objímám krk po polibku, řeknu s hraným přesvědčením, ze kterého jde docela dost poznat, že asi jako určitě nepustili, protože vypadali dost neoblomně. Ale i tak to řeknu, protože můžu a chci!

No a nebo by nás vypruzoval ten prodejce a my bychom mu provedli nějakou lumpárnu. To by taky byla sranda. Všechno je sranda, když se na to podíváš z dobrého úhlu.

"Hm, nevím, co je lepší možnost," usoudím ale nakonec vážně, sundám z něj ruce, znovu ho chytím za dlaň a vedu tak nějak naběžno mezi dav lidí.
"Můžeme si třeba hodit mincí, co nám k tomu řekne osud."

Jsme trollové no

Tak, nakonec to hezky dopadlo, mihne se mi hlavou, zatímco mě Alessandra táhne za ruku pryč.

"Já nikdy zloděj být nepřestal. Však i tvoje srdce jsem si hezky ukradl, no ne?" a zasměju se, co mi dech za běhu dovolí.

Až doběhne za roh a "schováme se" tam, oddechnu si nadšeně a hnedka dám Alessandře upocenou pusu.

"Tak, tama to nepůjde," řeknu hlasem učence a pokračuju "tím pádem musíme buď tedy ze střech a nebo to teda podlézt. Oboje bude si myslím legrace, takže co vám zní příjemněji, ooo naše princezno?"