Andor.cz - Dračí doupě online

Ve stromu

Vílák odešel a já tu zůstala sama.
Tedy né, že by mi to nějak vadilo, byla jsem na samotu zvyklá, občas jsem jí tak trochu i preferovala. Vílák se ale stále nevracel. Nemohl třeba spadnout do nějakých problému nebo naopak se mohli nějaké vyskytnout pro něj, kvůli mě? To bych si asi příliš neodpustila...
Ku činnosti nebo nějakého toho zaměstnání času toho tady taky příliš nebylo.
Jen maličké okýnko, kterým jsem mohla pozorovat okolí skýtalo jistou formu ´zábavy´. Však ta nebyla nijak valná. Kolem poletující víly, přenášející či odnášející věci se nedali zrovna považovat za kdoví jakou zábavu...
Nakonec, ať už tedy z nudy nebo celkovou únavou, či prostě kombinací obojího, poddám se uklidňujícímu pocitu tohohle místa a nechám svou mysl aby odplula do říše snů. Co špatného se může stát, když na chvíli prostě zavřu oči.

Běsnění

Konečně! Konečně přestal překážet!
S mírným úšklebkem jsem udělala krok nebo dva, když jsem to najednou ucítila. Chlad vody, který mi objal krk a hlavu, hlavně má ústa a nos, aby mne začal topit. A jen o malinkou chvilinku později jsem ucítila bodavou bolest, chladnou, štípající a hlavně velmi ostrou a silnou mezi žebry. Vykřikla jsem, i když můj křik slyšet nebyl, protože přes ústa i nos jsem měla vodní clonu, bohužel díky tomu jsem se nadechla vody. Tolik to pálilo a zároveň hasilo můj žár. Voda trochu podklouzla, přesto jsem už byla nalokaná vody moc. Mé rudé vlasy začaly ztrácet svou ohnivou barvu a vracet se do barvy zlata, chvíli vypadaly jako podzimní les, ale pak zezlátly… Zaslechla jsem řev. Řev draka na obloze, když ho cosi zasáhlo a sama jsem v bolestech visela na ledovém kopí, které protínalo mé tělo skrz. Topila jsem se a slyšela, jak můj drak sténá, jak ho to bolí. A pak jsem zaslechla druhý řev. Majestátní, silný a vzdálený. Sotva jsem se dokázala ohlédnout, ale ten pohled už si budu pamatovat na vždy.
Je tady… je tady a míří do bitevní vřavy…
Voda kolem úst a nosu se začala barvit do ruda. Z posledních sil jsem se pokusila udeřit svou holí do ledového kopí, které mne drželo nad zemí.
Nesmím ztratit vědomí. Nesmím tu zemřít… když zemřu já, zemře i matka a s ní království. A pokud padne království, padne celý svět… Celý svět se ponoří do beznaděje a smrti.
V kopí zapraskalo a pod mou ne zrovna vysokou vahou se zlomilo. Dopadla jsem na rozmáčenou a přesto ohořelou zemi, tvrdě, takže část vody jsem ze sebe vyhrkla, ale i tak jsem měla potíž dál, sotva jsem se dokázala mezi bojujícími dostat na kolena a vyzvrátit vodu sama ze sebe byl téměř nad lidský úkol…

Ústup

Nevím, jestli se celý incident mohl odehrát hůř. Kromě faktu, že lidé začali pořádně hasit až ve chvíli, kdy jim chytla krčma, tak rovněž potřebují vybít svůj vztek na něčem. A není tu nic jiného, než má osoba, takže se jejich nevole stočí na mou hlavu. Jak snadno dokáží lidé získat odvahu. Asi je pravda na tom, že jejich chápání je limitováno právem silnějšího. Tady nemá smysl jim něco vysvětlovat. Možná by se spokojili i s tím, že mne nepřipraví o život, ale to nemíním zjišťovat.
Vida toho, jak začnou shánět farmářské náčiní, mne motivuje k tomu, abych se vydal pryč z vesnice. Snad pro ně bude hašení požáru mít větší prioritu než pronásledování osoby, kterou označili za strůjce svého neštěstí. Musím se dostat na nějaké místo, kde budu moci v klidu ošetřit vlastní zraněné rameno. Alespoň natolik, abych s tím mohl cestovat.

Duch řeky
Alasseon

Přebrodil jsi na druhou stranu řeky. Studená voda tě promáčela, ale lépe, než zůstat pozadu a čekat na nemrtvé. Docela rychle se ti podařilo dohnat vaší skupinu. Přece jen plahočili se docela pomalu s těmi všemi raněnými a nemohoucími. A s tvou přítomností se moc tempo nezvedlo, ale tak, co se dalo dělat. Hlavní město se pomalu ale jistě přibližovalo a vy jste mohli jen doufat, že nepřítel se zdrží, než dorazí k městu také. Už několik kilometrů od města se k vám připojili průzkumníci, kteří hlídkovali po okolí.
"Výsosti připravíme vše na váš příjezd a vyšleme pomocnou jednotku."
Oznámil jeden z průzkumníků. Kapitán tvé stráže se stále nevracel. Bylo to znervózňující a chmurné, ale nezbývalo, než doufat, že to zvládne. Tvůj lid mumlal slova úlevy, když si byl jistý, že brzy bude v bezpečí hradeb města. Nejspíše si nikdo neuvědomoval, že může dojít k tomu samému, jak v minulém městě. Ač hlavní město bylo silnější, lépe bráněno a pokud by padlo to, padl by celý hvozd. Irilin se opět objevila poblíž.
"Zdá se, že zprávy o invazi ještě nedorazily až sem. Lid se musí připravit."
Mluvila na rovinu a upřímně. V hlase měla obavy, ale tvářila se statečně a odhodlaně.

V říši víl
Lenora

Zůstala jsi v pokoji sama Kvítko se dlouhou dobu nevracel. Měla jsi čas přemýšlet a vnímat to, jak účinkuje ona podivná mast na tvé tělo. Cítila ses lépe a relativně klidně. Tohle místo, jako kouzlem navozovalo pocit klidu a spokojenosti.
Když ses pak odhodlala a vyhlédla z malého okénka protkaného tenkou pavučinkou spatřila jsi, že venku mezi stromy se pohybují skoro nepostřehnutelně víly a horně nosí lístky, klacíky a jiné lesní materiály někam nahoru. Občas se objevila jiná víla, která je popoháněla. Očividně jsou tady dost pilní.
Další vedlejší efekt celého tvého bytí tady bylo to, že se ti začínalo chtít strašně spát. Bylo to tu tak konejšivé....

Na cestě lesem
Ilya

Když jsi se vynořila mezi stromy a oslovila ty dva jejich pohledy sklouzly k tobě. Mladá rytířka se zamračila a v první chvíli jí ruka slétla k rukojeti meče. Starý rytíř zachoval klid a dobře si tě prohlédl.
"Proč na nás mluví, jako na idioty?"
Zamračila se dívka a pevněji sevřela rukojeť. Rytíř jí upokojil pohybem ruky.
"Nejspíše utrpěla šok. Pokud přišla o svou ves, dá se to pochopit."
Vysvětlil a podíval se směrem, kterým jsi ukázala.
"O té vesnici víme míjeli jsme jí před chvíli, strašná spoušť. Mrzí mne to, ale máme své poslání, nemůžeme tady zůstat."
Oznámil a pak kývl na svou společnici, která se s klením začala zvedat a nasazovat si přilbici.
"Dopadneme, jako ti koně povídám."
Zabručela, ale starého rytíře následovala. Ten opět vykročil do lesa do směru kam mířila i ona nepřátelská armáda.

Nepřirozený obchod
Zumišhi

Po tom co ona neznámá dívka zmizela se svými úlovky a tys zůstal s vesničany sám, tak se začali probouzet, z toho transu, který jim způsobilo veškeré dění okolo.
"Bohové můj dům!......Hoří hospoda! Rychle vodu!"
Křičeli muži i ženy jeden přes druhého a běželi nabírat vodu ze studny a hasit domy. Další se obraceli směrem k tobě.
"Týýýý!"
Ukázal na tebe jeden muž s mohutnými kníry a nahněvaným obličejem.
"To ty za to můžeš! Kvůli tobě je náš domov v plamenech!.....Bídáku! Pojďte chlapi vyřídíme si to s ním!"
Halekali jeden přes druhého a sesbírali na rychlo několik seker, vidlí a kos, se kterými se rozešli tvým směrem se zamračenými výrazy a jasným úmyslem způsobit ti újmu. Nejspíše se ti tenhle kšeft moc nepodařil.

Běsnící princezna
Nalaya

Tvá magie prošla jeho vodou a ohnivý bič se omotal okolo těla a začal utahovat a pálit.
"Nenechám tě.....démone!"
Zavrčel a pak ze sebe vydal bolestný výkřik a klesl do kolen. Viděla jsi, jak se začal roztékat až se z něj stala jen sprška vody, která se vsákla do země. Nechala jsi toho červa se odpařit a cesta dál byla volná. Udělala jsi krok vpřed a pak jsi to ucítila. Lehký chlad za sebou, když se ti okolo krku a hlavy najednou přelila koule vody, která tam zůstala a nutila tě zadržet dech, nedalo se v tom dýchat a v dalším okamžiku jsi něco studeného a ledového prošlo mezi žebry. Bylo to na jednu stranu tak příjemně chladivé a hladilo to tvé hořící nítro, na tu druhou se ti chlad vkrádal až do morku kostí a hasil tvé úžasné plameny.
"Mou královnu ochráním před každým zlem. Nejsem tak neschopný, jak si myslíš ty démonská děvko!"
Zavrčel za tebou onen mladý vodní mág, ač se chvěl a oddechoval těžce, určitě jsi mu předtím docela dost ublížila. A pak jsi to uslyšela, zvuk, který tebou projel až do morku kostí, zvuk ze kterého mrazilo (odkaz) Když jsi sebou trhla a otočila ses instinktivně po zvuku spatřila jsi běžet směrem od brány rychle, jako vítr velkého mohutného bílého lva.

Ten výjev, jako by se ti vpálil do nitra. Touha ničit šla na okamžik do pozadí.

Dračí oheň
Laeron

Letěl jsi nad bojištěm, prováděl výkruty a přelety a pálil své nepřátele. Měl jsi dobrý pocit, když oheň praskal a stravoval ty nenávidění hodné tvory. Vypalované díry v řadách nepřátel byly nemalou pomocí obráncům a pak jsi dostal další destruktivní a velice dobrý nápad. Nepřítel přiváděl mrtvé zpět k životu, aby mohl posílit své vlastní řady, když spálíš padlé spojence, pak je nebude moci využít nepřítel......ano když spálíš ty, kteří bojují na vaší straně nepřátelská armáda může jen ubývat a může být zničena tvou mocí.
Při prvním pálení těchto padlých jsi slyšel také křik a děs těch, kteří rozhodně mrtví nebyli. Několik řad bojujích elfů se rozuteklo ze svých pozic, aby neuhořeli. Ten zvuk umírání byl tak líbezný a připomínal ti, jak jsi mocný. Nemrtví opět zatlačili na své soupeře a využili toho, že nejsou jejich řady už tak stabilní. Proto jsi musel při dalším přeletu spálit ty opovážlivce, co na tom, že u toho uhořeli i nějací elfové důležité bylo ubránit město a spálit ty bestie.
A pak když ses znovu nadechoval že vypustíš další proud ohně, jsi najednou ucítil ostrou pronikavou bolest, bylo to, jako by ti někdo najednou zarazil dlouhé studené kopí přímo pod křídlo. Cítil jsi, že tě to doslova mrazí zevnitř a tvůj let se změnil v pád, který bude třeba zvládnout. Nějaký řev, nebo dění dole jsi v tuhle chvíli jen těžko vnímal, hlavní bylo, aby ustala ta pronikavá mrazivá bolest, ale nikde jsi neviděl útočníka, který by se ti dostal na záda a přesto to tolik bolelo.

Tajemství tunelů
Araoth

Tvůj trpasličí společník se zamračil a rozhlédl kolem. Dle všeho také slyšel to, čeho sis všiml a vůbec ho to neuklidnilo.
"Nikdy som nechtěl chcípnut v takých smrdutých tuneloch."
Zavrčel a znovu se ostražitě rozhlédl, když něco zašramotilo nalevo od vás. A pak to přišlo....náhle a nečekaně ze stínu na vás skočila velká běsnící věc zprava.
"U předků co to je?!"
Zaječel tvůj společník, který se snažil s obří krysí bestií vypořádat, tahle byla dvakrát tak velká, jako ty, co jste viděli.

A zuřivě se snažila rozsápat a pokousat svého povaleného společníka. Problém byl, že jsi zaslechl další šramot nedalo od vás. Bude jich tu asi víc.

Tajemství tunelů

"Těžko říct, přiteli." povzdechnu si, "Bohové mají pro každého z nás nějaký plán. A oni zde čekají, než jej naplní, je jen otázkou zda čekají na někoho nebo na něco, ale doufám, že již brzy přijde to, na co čekají, a že budou moci pokračovat dál ve své cestě na tomhle světě."
Když jsme pokračovali dál, postupně se zužující a svažující se chodba znervózněla, když jsme se však ocitli ve velkém podzemním dómu oddechl jsem si.
"Chvíli jsem se bál, že nakonec budeme muset lézt po čtyřech, abychom se někam dostali."
Ale ten smrad... trochu se bojím toho, co tu najdeme... Zaposlouchám se, když slyším kapat vodu, tak se mi trochu zlepší nálada, než slyším zašramocení.
"Je tu voda, což je dobře příteli... ta by nás mohla třeba dostat ven... Bohužel jsem ale zaslechl ještě něco, a u vody se toho může zdržovat víc, než bychom mohli chtít." pronesu a připravím se k případnému boji.
"Pořádně se rozhlédni, zda něco neuvidíš, buď cestu dál nebo to, co tu vydává ten zvuk."

Bitva

Moje tělo se protáhlo, šupiny změnily barvu aby odrazily můj pocit. Řev, oheň a plameny. Nepřátele jsou jako plamen ohně, když je zapálíš, hoří. A toho se já musím držet. Přimhouřené oči a zkáza. Ale není to dost zkázy. Nemrtví jako by neubývali. Jako by jejich příval nikdy nekončil. V místě kde nejsou tvorové kteří by zářili mými plameny zkroutím křídla do prudkého zatočení a vychrlím plamen. Začnu stoupat v piruletách vzhůru, plamen příjemně hřeje mé tělo které nemůže poškodit, může je jen zesílit. Tělo žhne silnějším žárem, plameny však kloužou níž a tvoří sloupec ohně, velké místo soustředěného plamene. Připadá mi to jako věky ale ve skutečnosti to snad není víc než minuta než dosáhnu svého kýženého cíle, své výšky ze které se znovu vrhnu níž. Několik mocných máchnutí křídly a další ohnivý proud tentokrát rozprostřený do výseče. Nemůžu se přestat hýbat, nesmím přestat letět, let a ničení je jediné co mne může zachránit. Co může zachránit vše. "Proč?" Probleskne mi hlavou jediná racionální myšlenka která se skryje v plameni ohně. Můj vnitřní plamen hoř čím dál jasněji a nechávám jej plynout skrz mé tělo, skrz mé hrdlo, skrz zemi. Proč? ozve se znovu jedna a ta samá myšlenka kterou zahladí zbytek mého běsnění, kdo by se však pozorněji díval, na zadní pravé noze se jedna malá šupina promění z rudé na světle modrou. Mým jediným cílem jsou však nemrtví a jejich definitivní smrt, jsou urážkou, jsou znesvěcením, jsou hrozbou.

Princezna proti vlastnímu lidu

„ Drak není sluha! Je partner, přítel, ty hloupý tvore!“
Zahřměl můj hlas až nepřirozeně rozčileně. Jakmile mne sevřel ve vodní ruce vztekem jsem zařvala a ruku prodrala skrz vodu nataženou rovnou k němu.
„ Moc mi propůjčila matka příroda, abych znovu zastavila tuhle nákazu, jdi mi z cesty.“
Dlaní jsem mírně pohnula k Laeronovi, když vychrlil oheň mezi to zlo, co tohle všechno způsobilo a část jsem ho přitáhla k sobě.
*Nenechám se zastavit!*
„ Stáli mi v cestě! Stáli mi v cestě za ochranou královny a ty mi v ní stojíš také!“
Sevřela jsem drakův oheň v dlani a pak jsem jej vrhla rovnou na toho vodního červa.
„ Nedovolím nikomu, aby mi vzal matku, stejně jako kdysi otce! Nezklamu!! Slyšíš?! Nenechám královnu zemřít kvůli někomu, jako si ty!“
Z ohně jsem stvořila lano, možná tenčí, ale přesto odolné a omotala jsem jej okolo těla a krku toho červa. Trhla jsem rukou, aby se utáhlo, aby se začalo vpalovat do těla a hlavně, aby mi šel z cesty.

Poničená vesnice

Sleduji, jak se ta dívka vypořádá i s posledním nájezdníkem. Nevím, co si o tom přesně myslet. Říká se, že se nic neděje náhodně. Takže za jakým účelem ji Rovnováha poslala na toto místo? Musela vědět, že tady budou a musela přijít z druhého směru, než nájezdníci. Jinak by je patrně přepadla mnohem dříve a ne až zde. Tupá bolest v rameni mi však připomene, že bych se měl také postarat sám o sebe. Rozhlédnu se po vesničanech. Nejsem si jistý, jestli se od nich dočkám pomoci, přeci jen je "zachránil" úplně někdo cizí, komu ani nemuseli nic slibovat naoplátku. Pozoruji, kterým směrem odchází a která místa tou cestou leží.
,,Pospěšte si, než se ten oheň rozšíří víc." upozorním vesničany, který stále stojí v nechápavosti z toho, co se stalo. Já si budu muset nějak poradit se zraněným ramenem. A žádat o pomoc někoho, komu právě hoří střecha nad hlavou, není rozumné.

Jako když tě vypnou

Opřela jsem se znaveně o strom a nasávala les. Naslouchala jsem zvukům okolí, nikde nikdo, až za nepatrnou chvíli jsem uslyšela něčí kroky.
Zatajila jsem co nejvíce dech, i když to moc nešlo díky mému nynějšímu stavu a opatrně vykoukla.
Spadl mi kámen ze srdce, spatřila jsem živé lidi, ale vypadali dosti vyčerpaně. Mám jít na pomoc?
Podle rozhovoru je jejich druh v hlavním městě, takže nejspíš to nebudou nepřátelé, ale i tak budu na pozoru.
Nohou jsem schválně zašustila listím před sebou, abych se před nimi nevyjevila jen tak a aby na mě náhodou hned nezaútočili.
Opatrně jsem před ně předstoupila.
,,Dobrý den…” Sakra, co jsem jim chtěla říct? Stála jsem tam nějakou chvíli a zamrkala očima, jako bych se právě probudila.
,,Já...z vesnice...tam… mrtví...už nikdo...” Plácala jsem jedno slovo přes druhé, a nemohla jsem ze sebe vypravit jednu normální větu. Uvízl mi knedlík v krku, jako by mi až teď došlo, co se vlastně stalo.
Hlavu mi zamotaly mžitky před očima a rozklepaně jsem padla na kolena, sevřela se mi hruď a tělo mi začínal sužovat panický záchvat.
Stále jsem se snažila dívat na rytíře a doufala, že něco z toho mého blábolu pochopí.

Ve stromě

"Jo, to bude asi nejlepší, jednodušší."
Odvětím vílákovy, který se zřejmě smířil s tím, že není žádné síly nebo slov, které by mě tu dokázali udržet když vím, že tam venku jsou stále přátelé a lid, na kterých mi záleží a které musím chránit.
Kdo jiný to udělá? Kdo jiný jim může dodat naději na lepší zítřky...?
Tolika, tolika jsem toho zapomněla... od tolika jsem zbaběle utekla a celou tu dobu utíkala a snažila se skrývat, předstírat, že neexistuje...
Cítím jistou hanbu za to, za svoje chování...
Přesto, i když vidím a vím, že vílák není nijak nadšen tím, jak jsem se rozhodla, věřím tomu, že to bylo to nejlepší mé možné rozhodnutí.
Nejraději byc se zvedla a šla všechny ty svoje slova teď ven potvrzovat a utvrzovat... u všech dračích zubů, jak tu má vůbec jeden sedět, užívat si pohodlí či pohostinosti, když venku zuří válka, přátelé riskují svoje životy a to ani nemyslím na to, kolik životů padá pod rukama téhle pohromy...