Andor.cz - Dračí doupě online

Přítel a osud



,,Já vím, ale..."
Bratr? Opravdu jen tak nechá bratra... Věří mu... A já bych měl také... Ještě pár vteřin se dívám do prázdna, kde není nic... A pak přebrodím řeku a vydám se dál, dál do hlavního města elfů... Domů...
Pomáhám raněným a unaveným. I když sám jsem unavený. Ale jsem princ, vlastně... Král... Musím jich co nejvíce dostat do bezpečí... A hlavně...
Lenoro, kde ti je konec? Doufám, že jsi v pořádku...
Pomyslím na ní, protože ano, ta bílá dračice toho pro mě udělala tolik, nechci, aby se jí něco stalo. Doufám, že nad ní příroda drží ochrannou ruku.

Na cestě lesem
Ilya

Vyběhla jsi lesem kupředu. Nechal jsi za sebou celou tu zkázu a celý svůj dosavadní život. Vše co jsi znala a co bylo spáleno na uhel jsi nechala daleko za sebou. Běžela jsi rychle a ladně, neměla jsi zbroj, ani přílišnou zátěž, která by tě omezovala, ale hlavní město bylo tak daleko. Cestou by mohlo být ještě několik vesnic, nebo menších měst, každopádně když ses pohybovala lesem cítila jsi, jak byl tichý a mrtvolný a jak doslova páchl smrtí. Zem byla zhnědlá a zčernalá, stromy povadlé a začínaly trouchnivět. Moc hvozdu upadala stejně, jako jeho zdraví. Nemrtví, kteří pochodovali do jeho srdce jej pomalu, ale jistě svou přítomností zabíjeli.
Po půl hodině zběsilého běhu ses musela udýchaně zastavit u jednoho stromu, který vypadal pokroucený a umírající. Musela sis chvíli vydechnout, než jsi mohla pokračovat trošku méně ostrým tempem dál.
Jen díky tomu jsi uslyšela, jak listí šustí opodál, když se někdo prodíral podrostem mezi stromy.
O chvíli později jsi spatřila, jak rytíř ve zbroji usedl na padlý strom a znaveně si sundal svou přilbici. Pod ní byla upocená mladá žena s ušmudlaným obličejem a znaveným výrazem.

"Dál už nemůžu musíme si odpočinout jdeme bez přestání 4 dny. I naše koně jsme už uštvali...."
Vydechla a zvedla pohled k někomu za stromem.
"Nemůžeme odpočívat. Veličenstvo se musí dozvědět, co se děje na našich hranicích a v království. Musíme se za ním dostat, odjel prý do hlavního města elfů."
Namítl postarší mužský hlas, který vystoupil zpoza stromu blíže k rytířce.

Také rytíř, ale dost postarší, s již šedobílými vlasy a gryfem vyznačeným na hrudním plátování.
"Možná už tak jdeme pozdě. Tohle tempo nás zabije."
Zanaříkala dívka.
"Přísahali jsme pamatuj."
Upozornil jí starý rytíř, ale i on byl ve tváři unavený a ztrhaný. Kdo ví, kdy naposledy spali. Museli být ze sousedního lidského království Trionského.

Běsnící princezna
Nalaya

"Jestli slouží drak démonům, pak je jeho srdce ztraceno a musí zemřít též."
Zamračil se mladý elfí mág. Ohnivá koule byla pohlcena vodou a nakonec vyhasla, ale dle všeho to mágovi dalo také dostatečné úsilí své kouzlo udržet.
"Zaplatíš za životy mých bratrů a sester, které jsi zabila démone!"
Křikl a z jeho stěny vystřelilo několik ledových střepin. Musel tedy části vodní stěny proměnit v ledové projektily, které tě měly zasáhnout. Nebude těžké se jich zbavit.
"Drak ti nepomůže!"
Jak měl mág ruce rozpřažené od sebe a držel mezi vámi stěnu, najednou přešlápl do útočnějšího postoje levou nohou dopředu a rukama pohnul v obloucích tak, že je najednou překřížil a vodní stěna se najednou slila dohromady a jako jeden celistvý drtivý sloup vody do tebe se vší divokostí a prudkostí narazila. Cítila jsi, jak se okolo tebe postupně svírá, jako obrovská vodní ruka.

Tajemství tunelů
Araoth

Vyrazil jsi se svým trpasličím společníkem do tunelů. Ostatní vaší dočasní přátelé zmizel v jiném tunelu za svým přítelem, kterého šli hledat.
"Proč myslíš, že tu musejí zůstat?"
Zamračil se lehce trpaslík, který tě následoval. Postupovali jste tunelem, který vám dovoloval jít vedle sebe a tyčil se ještě dobrý metr a půl nad vás. Bohužel nestoupal, ale spíše klesal a byl cítit jistou vlhkostí. Po půl hodině cesty tě do nosu také udeřil pach zatuchliny, plísně a taky výkalů. Tunel několikrát zatočil a zužil se. Nakonec jste museli jít za sebou. Došli jste až do dómu, kde jste slyšeli kapat vodu, ale jinak tu byla tma, a taky jsi měl pocit, že jsi zaslechl, jakési zašramocení a zašátrání někde o kus dál za skalisky, které dóm na několika místech rozdělovaly.

Loučení

"Bylo mi ctí Vás potkat. Boží cesty nás občas pošlou na nevyzpytatelné cesty, ale každá má svůj smysl. I když naše setkání bylo krátké určitě na něj jen tak nezapomenu. Pomohli jste nám v době nejvyšší nouze a věřím, že Vám tuto laskavost Bohové splatí a že se dočkáte, o co usilujete." Ještě jednou potěžkám své nové kladivo.
"A ještě jednou děkuji za tohle všechno. Nyní máme šanci aspoň přežít nástrahy těchto tunelů. Pokud se dostanu ven a najdu cestu odsud slibuju, že se vynasnažím, abych odsud dostal i Vás."
S rozhodným krokem pak vyrážím do tunelů, doufaje, že bohové mi ukáží cestu zpátky ven.

Měl to být šťastný den

Byl to den, o němž jsem ani nedoufala že přijde. Na jednu stranu mi bylo líto, že opouštím svou rodinu (hlavně babičku), na druhou jsem snila vždy o tom, že se podívám také jinam, než po našem okolí, kde celý život žiji.
Do brašny jsem si hodila svoji knížku s poznámkami, pár bylinných extraktů a nějaké sušené bylinky, jen pár, protože jsem věděla, že je kdykoliv mohu nasbírat po cestě. Čerstvé jsou ostatně nejlepší. Pro jistotu mi babička připravila ještě pár pomůcek pro první pomoc.
Po dni cesty se hvozd změnil. Stromy byly neklidné, vzduch tížil na plicích a ptáků nebylo doslechu.
Nad žaludkem se mi sevřel uzel. Temnota.
Nejdřív jsem myslela, že jsou to zranění a byla jsem připravená vyběhnout pomoct, ale instinkt volil NE. A udělala jsem dobře, žádní zranění, ale temná armáda….mrtvol? A šli k mé rodné vesnici! Co mám dělat?!
Nikdy jsem nic takového neviděla, ba jsem o takové armádě ani neslyšela! Krev mi tuhla v žilách a já se ne a ne pohnout.
Sakra seber se už… Před očima mi vstanul obrázek mé rodiny a rozklepané nohy se daly konečně do pohybu.
To, do čeho jsem přišla, jsem mohla nazvat peklem. Naše rodná vesnička lehla popelem. Zabíjelo se tu. Běžela jsem od domu k domu, najít alespoň jednoho přeživšího. Ale nenašla jsem ani těla. Kolena se mi podlomila a slzy se kutálely po tváři, přemohl mě usedavý pláč.
Proč jsem odešla?
Po nějaké chvíli jsem se vzchopila a snažila se přijmout skutečnost, která se stala.
Vstala jsem a zkoumala stopy. Míří do hlavního města, srdce mi bylo jako splašené, ale věděla jsem, že je nemá kdo varovat a budu to muset udělat já. V koutku duše jsem doufala, že někdo uvidí kouř z vesnice. Snažila jsem se na zemi najít různé úlomky zbroje či cokoliv jiného, ale nic jsem nenašla.
,,To nemá cenu, musím vyrazit hned.” Špitla jsem si pro sebe.
Před cestou do hvozdu jsem se rukami a čelem opřela o prastarý dub a šeptem, jsem požádala o přízeň Matky přírody na cestu, jako mě to vždy učili, kdykoliv jsme šli na sběr, nebo jen tak na procházku.
,,Prastará Matko, nyní tě nežádám o tvoje dary, prosím tě o něco více, o Tvou ochranu a pomoc tuto katastrofu zvrátit. Prosím zajisti mi hladký průběh cesty, stromy ať jsou klidné, drozdi ať zpívají pokud bude nebezpečí...musím se tam dostat co nejrychleji.” Utřela jsem si slzy, pohladila kmen stromu, instinktivně sáhla po dýce, kterou nosím připnutou v opasku na stehně, jako kdybych se chtěla ujistit že tam stále je. A dala se do toho nejrychlejšího a nejtiššího běhu, jaký elfové dokážou.

Peklo

Procházela jsem a nezáleželo mi na ničem jiném než jen dojít k matce. A bylo mi jedno, kolik životů to stálo. Všechno shořelo na popel, co se mi postavilo do cesty. Až na toho jednoho.
„ Chráníš královnu… před špatným cílem, hlupáku!“
Rozkřikla jsem se na něj.
„ Já nejsem démon…“
Promluvila jsem k němu s pokřiveným laskavým úsměvem. Jako bych mu snad jeho chybu chtěla odpustit, ale jak moc se nezaujatý pozorovatel mohl plést.
„Nebojuj semnou, nebo se drak otočí proti tobě! Pust mě ke královně!!“
Zařvala jsem na něj a zvedla jeden z plaménků, který se pokusil uhasit, načež jsem ho hodila proti němu v obrovské ohnivé kouli.
„ Neochráníš matku, když budeš bojovat semnou, hlupáku!“
Zatla jsem zuby. Popadl mě vztek, když jsem uviděla tu stěnu z vody.
„ Laerone!“
Laerone!!
Vykřikla jsem zároveň nahlas i v myšlenkách a vztáhla ruku k nebesům, kde přelétával rudý drak.

Na útěku
Ilya

Už je to pár dní, co ses rozhodla, že život ve vesnici již není pro tebe. Chtěla jsi rozvíjet své schopnosti a poznávat. Poznat více z království Kvetoucí Růže. Více z celého světa, a to prostě ze své malé vesničky nikdy neuděláš. Samozřejmě tvá rodina by tě raději udržela doma, ale bránit silou se ti nerozhodli, a tak jsi před dvěma dny sbalila svých pár věcí a vydala se na cestu skrz hvozd za dobrodružstvím. Poprvé sama, poprvé takhle daleko od vesnice.
Naštěstí velká Matka Příroda musela stát při tobě, protože po dni své cesty sis všimla mezi stromy pohybujících se stínů. Přikrčila ses do křoví a pozorovala je. Po chvíli jsi odhalila, že jsou to těla, ze kterých odpadává maso, mají na sobě zbytky zbrojí a třímají zbraně, jiní zase vypadali, jako otrhaní vlci a medvědi. Armáda mrtvých, která kráčela lesem a mířila stejným směrem, jako byla tvá vesnice.
Strach tě přemohl a tys zůstala skrytá dalších několik hodin, než ses konečně odvážila zvednout s jistotou, že už jsou nepřátelé pryč. A pak jsi udělala to jediné, co jsi považovala za správné rozběhla ses zpátky k domovu. Dostala ses tam až na úsvitu dalšího dne. Když jsi scházela do údolíčka vaší vsi udeřil tě ze všeho nejdřív do nosu pach kouře, ohně a spáleného dřeva. Pak pach smrti a krve. Nejprve se ti zvedl žaludek, bylo těžké přinutit se jít do vsi. Když jsi jí konečně spatřila na vlastní oči. Do očí ti vhrkly slzy. Vesnice byla zničená, lehla popelem. Domy byly vypálené a pobořené. Úroda zničená, zvířata byla pryč. Zem nasáklá krví a její obyvatelé....po těch nebylo ani stopy, jako by tu snad ani žádný boj neproběhl.
Jakmile ses přinutila sejít do vši bylo ti úzko, vše co jsi znala bylo pryč. Nemrtvá armáda se tudy prohnala, jako kobylky a zanechala po sobě jen smrt a zčernalou zem. A dle stop to vypadalo, že míří k hlavnímu městu vašeho království.

Běsnící princezna
Nalaya

Procházela jsi bojištěm. Nemrtví nedbali toho, že okolo tebe planul oheň a vrhali se na tebe z jedné strany. Planuli, hořeli a tavili se a jejich ohořelá těla padala k zemi. Pach spáleného masa byl najednou tak příjemný a lahodný. Elfí bojovníci někteří uskakovali poděšeně z cesty, kdo si to razí cestu jejich řadami, jen aby v příštím okamžiku na ně opět dorazili nemrtví o to tvrději.
Ti odvážnější se ti postavili se zbraní v ruce a pokusili se tě zastavit, ale jakmile prošli ohnivým kruhem začali hořet, bolestně křičet a jejich brnění se na nich začalo roztékat. Mladí či staří, muži či ženy, živí či mrtví všichni, kdož se ti postavili si zasluhovali jen jedno a to hořet a potěšit tě svou bolestí, beznadějí a svou smrtí.
Blížila ses ke své matce a tedy ke svému cíli, už to bylo jen pár desítek metrů. Když ti v bitevní vřavě zastoupil cestu mladík v brnění, s lehce zašpičatělýma ušima, čupřinou krátkých vlasů a odhodlaným výrazem. Jeho ruce se zavlnily magií, když z okolí se stáhla veškerá vlhkost k jeho dlaním.

"Ke královně tě nepustím démone! Vrať se zpátky do pekel!"
Křikl mladík odhodlaně a z jeho dlaní vytryskla vodní magice byly to mohutné proudy vody, která tě oblila a začala v půlkruhu tlačit na tvé ohně a hasit je.
"Neprojdeš dál!"
Zakřičel a z prstů mu vytrysklo ještě více vody a ta začínala nabírat na výšce a přelívat se pře vysoký okraj vodní stěny dolů přímo na tebe.

Nepřirozený obchod
Zumišhi

Dívka slétla pohledem na tebe a pak na poraženého nájezdníka. Rozešla se ladným krokem směrem k tobě a švihla rukou proti vám. Vzduchem proletěl trnitý bič, který se omotal okolo krku nájezdníka, ten jen vyvalil oči a zachrčel a pak to sním škublo k nohám dívky, ta v dalším ladném pohybu uřízla hlavu chrčícího muže jedním rychlým pohybem dlouhé zahnuté ostré dýky a strčila ji do krvavého pytle, který měla přehozený přes rameno. Nějakým záhadným způsobem po ní krev netekla. Věnovala ti klidný pohled.
"Nezkušené ptáčátko."
Uchechtla se posměšně s klidem se otočila na patě a vyrazila se svým úlovkem pryč. Vesničané, kteří se třásli opodál na nádvoří celí zmatení z toho, co se stalo nyní upírali své pohledy na tebe. Někteří zmatené, jiní, překvapené, další nenávistné. Nejlepší dojem jsi určitě neudělal, ale jde to vůbec někdy?

Cesta ku slávě
Rakash

Rozběhl ses poklusem nakonec zpátky směr vesnice, ze které přišel onen barbar, abys pomohl vesničanům v jejich marném boji. Barbar tě nechal jít bez většího povšimnutí. Asi usoudil, že tvůj život je tvůj a sám si musíš rozhodnout, kdy chceš zemřít.
Běh byl únavný a o kus dál ses musel zadýchaně zastavit a jít krokem, protože zranění se ozvala. Ale v dálce jsi uviděl onu ves. V údolíčku posazenou. Obehnanou zátarasy, tvořenými z vozů, plotů, sudů a kdejakého harampádí, které se tu dalo najít. Ze vzdáleného konce vesnice byl slyšet boj, viděl jsi velkou skupinu tmavých postav, které se snažily prorazit jednu stranu barikád vši mezi dvěma většími domy a pak se ozvalo křáááách když něco vybouchlo v záplavě jisker a ohně a část nepřátelského nátlaku ustála. Když jsi se dostal blíže viděl jsi muže, který stál na jednom vozů postaveném bokem.

"Rychle! Posilte severní barikádu! Nedovolte těm stvůrám přelézt, nebo jí rozebrat, bodejte je vidlemi a sekejte kosami! Ale držte si je od těla!"
Křičel rozkazy zatímco se přikrčil do vozu a s něčím si tam pohrával.
"Pane Rarku pane Rarku západní barikáda přišla o dva obránce a nepřítel jí prolamuje!"
Přiběhl jeden mladý vesničan s naostřenýma hráběma v ruce.
"Udržte je, co to půjde. Musíme jim získat čas! Už tam jdu!"
Křikl a sebral nějakou lahvičku s načervenalou tekutinou a vyrazil za chlapcem do ulice.
Vesnice čelila mnohonásobné přesile ale zatím se nepříteli nepodařilo prorazit do vsi, útok musel začít teprve před chvílí.

Těžké loučení
Arella

Vessa se třásla a popotahovala nosem, když se jí po tvářích kutálely slzy. Bylo jasně vidět, že se cítí velmi bezmocná a zbytečná, protože, kdyby uměla kouzlit, tak jako vy, mohla by jít s vámi.
Nějak nebyla schopná dalšího slova, jen se jí řinuly po tváři další a další slzy.
"Budeme muset jít."
Zašeptal k tobě tiše Ratias. Vessa si otírala slzy a snažila se tvářit statečně, ale rozhodně se jí to nedařilo. Jako by tušila, něco co vy jste vědět nemohli.

V říši víl
Lenora

Vílák tě pozoroval a lehce se nad tvými slovy posmutněle usmál a pak potřásl chápavě hlavou.
"Chápu.."
Zhluboka se nadechl.
"Inu pokud bys někdy chtěla naleznout svůj klid ptej se na Ikelwaberdoronchalona.......ymm ale lepší asi bude ptát se po Kvítkovi a já tě najdu"
Pousmál se a pak vyhlédl s prázdného okýnka ven.
"Teď si odpočiň brzy budeš moci vyrazit na svou cestu. Ještě musím zařídit pár věcí."
Oznámil a pak s dalším pokývnutím se s tebou rozloučil, zavřel za sebou dveře a zmizel, kdo ví kam.

Rozprava s dvounožcem
Moander

"Třeba to, jak ovládat svou moc, která se v tobě ukrývá, nebo jak zkoumat vědomosti tvého rodu, které jsou ukryté ve tvé mysli, ale ne všechny jsou zatím dostupné. Je toho ještě spousta, co nevíš Moandere."
Ozval se ti v hlavě hlas Tariela. V mezičase se tvůj "únosce" pustil do jídla, byly z něj cítit spokojené a lahodné pocity, nelze neříci, že by sis taky nechtěl dát.
"Tvá mysl je ještě mladá a má mnoho, co se může naučit a kam se rozvinout. Jen ty rozhodneš nakonec o tom, jakým drakem vlastně budeš."
S tím, co ti elf říkal, jsi cítil i smíšené pocity, které z něj vyzařovaly, nějaké hezké vzpomínky zastřené závojem posmutnělosti.

Ve stromě

"K čemu bys byl platný? Mno, každý potřebuje přítele po svém boku." řeknu mu.
Jeho slova o válce, ano vím o tom, vím, že pokud se nám podaří vyhrát tuhle, nebude to navždycky. Možná, objeví se nový nepřítel, který bude daleko mocnější a strašnější, ale my se nevzdáme. Budeme mu čelit a budeme bojovat za naše životy a svobodu. Já to nevzdám....
"Vím a chápu, že války nejsou nic jednoduchého. Když vyhraješ bitvu, neznamená to,že vyhraješ celou válku, ale pakliže bojuješ za správnou věc, za svoje lidi, za jejich svobodu a svobodu jejich slova. Aby nehladověli, aby měli svoje domovy a teplo rodinného krku... je to boj, který má smysl bojovat." řeknu mu pak dále.
"Před mnoha lety, mohla jsem si vybrat, jestli žít normální dračí život,přivést na svět a vysedět svá vejce, dívat se jak mladí vyrůstají..." tenhle život mohl být otolik jednodušší. Nestarat se o svět a jeho bezpečí, jenom o bezpečí své vlastní rodiny.
"Vybrala jsem si ale boj. Nejsou slova na to, abych mohla popsat to, co drak cítí když nalezne svého jezdce. Je to ale něco, co cítíš, že je správné, že je to tvá součást, tvůj životní cíl, něco pro co si se narodil."
Chudák, musela jsem ho teď zahltit věcma, který zřejmě moc nebude chápat, protože se mi tu teď snažil vymluvit přesně jejich opak.
"Žít poklidně, skrytě nezní jako špatná myšlenka, není to špatná myšlenka. Jenom, není to myšlenka pro mě. Dokud můj vnitřní plamen neuhasne, jsem a navždy budu Zářící jednotou."

Těžké toď loučení

Pevně jsem stiskla víčka a přemáhala pláč, když se mi moje nejlepší kamarádka vrhla kolem krku. V uklidňujícím gestu jsem jí pohladila po zádech.
,,Je mi to moc líto. Ale nemůžeš s námi, mohlo by to být nebezpečné." Raději jsem nedodala, že když není mág stejně by ji nevzali. Bylo by to jako sypat sůl do rány.
,,Zase se brzy uvidíme. Slibuju, že se ti vrátíme. Oba dva."
Proč mám pocit, že minimálně v jedné věci lžu?
Odtáhla jsem se od Vessy a povzbudivě se na ni usmála. Vyšel z toho ale spíš škleb.
Už byl čas jít.
Ale ještě mě zarazila jedna Ratiasova poznámka.
,,Jo, tak ty na mě dohlídneš." Koutky rtů mi pobaveně cukaly a tentokrát opravdovým úsměvem. ,,A víš co? Já zase budu tak hodná a dohlédnu na tebe. Abys nedělal průšvihy a tak. Mám totiž pocit, že náš velitel tě moc nemusí." Nevinně jsem se na něj usmívala. Musela jsem ho trochu poškádlit a třeba trochu rozveselím i Vessu.

Volba a ortel
neznámá říše

Vyrazil jsem. Nebylo o čem uvažovat či přemýšlet. Zapřisáhl jsem se dávnými sliby vůči svým předkům, ovšem mnohem silnější je slib vůči mému srdci. Když jsem opustil svůj klan a rodinu, když jsem dal přednost odporným nástrahám počasí a opuštěným kryptám, před bezpečím ohňů mého domova...je to stejný vnitřní plamen jenž mne žene do mé záhuby ?

"Předkové, budiž jste v tuto noc mými ochránci. Dejte mé krvi žár ohně a mému srdci sílu plamene."

S tím se rozběhnu kupředu, se zbraní v ruce. Jako mnohokrát předtím.