Andor.cz - Dračí doupě online

Betchanovu ironickou poznámku ignoruju, je mi jasné, že tohle byl jeho plán. Ale dejme tomu. "Schovej meč, nepůjdu k pistoli. Dobře víš, že čepel je na tuhle vzdálenost lepší." odpovím mu nakonec. Netuším,.co od něj čekat, ale pořád - pokud ke mě někdo jde s vytaženým železem v ruce, neberu to tak, jako že si chce jen vykládat. To je jako bych já držel nataženou pistoli u nohy. Teoreticky nic, ale důvěru to nevzbuzuje.

Jeho přecházení k lepšímu krytu neřeším, sám bych se přesouval asi stejně. Když požádá Gabrielu aby šla s ním, nechávám rozhodnutí na ni. "Rád bych s tebou též mluvil, sire rytíři. Původně jsem chtěl až ráno oslovit všechny, ale když jsi tu..." pokrčím rameny. Rozhodnutí nechávám na něm, ale každý, kdo ráno bude aspoň něco vědět by mohl být přínosný.

Jsem rád, že můj výběr šatů měl úspěch. Nebo to minimálně nebyl propadák. "To určitě. Vypadala bys skvěle." odpovím a jej si užívám ten moment. Když dojde na svlékání, jen si to pomalu vychutnávám. Sama by určitě byla rychlejší, ale já nevidím důvod spěchat. "To jsme dva." odpovím když se kochám jejím výrazem. Užívám si občasný dotyk nehtů když mi rozepíná a stahuje košili. Sotva ale ucítím dotek ruky na opasku kalhot a vidím drobné jiskřičky v jejích očích, zaslechnu zvenčí zvuk, co sem nepatří. Jako by drhl plech o plech. Divné. Když se ale otevřou dveře a promluví Betchan, je mi najednou všechno jasné. Tokarev je sice blízko, ale kdyby nás chtěl rovnou zabít, asi by minimálně jednoho stihl. Ale neudělá to.

"Rušíš." odtuším "Ale to byl předpokládám záměr. V Bratrstvu je normální zahajovat hovor s železem v ruce?" neodpustím si chladnou poznámku. Vzhledem k tomu že ani jeden z nás ozbrojen není mi to přijde trochu nepatřičné. V duchu ale přemýšlím jestli bych to k pistoli stihl. Náboj je v komoře, stačí jen stisknout...

„Jo, občas je. Ale škoda že nezůstalo nic z kořisti...“ pokrčím rameny. Nemá smysl se tím už zatěžovat. Mrtvolu zavál sníh a vzpomínky postupně přemazává čas. „To je asi pravda.“ nepřu se. Nezjistíme to a minimálně teď má Kluzký asi důvod zabít nás oba. I když zrovna jemu jako jedinému ze skupiny věřím v tom, že by to neudělal bez důkazů. Není tak impulzivní jako ostatní.

Potěší mě, když se do mě zavěsí i na tu krátkou cestu. Aspoň drobný náznak civilizace v téhle pustině. I ta snaha o humor a odlehčení přijde vhod. I když tomu možná napomáhá těch pár panáků co máme v sobě. Nad otázkou ohledně šatů se musím zamyslet. Tohle bývá od ženských vždycky chyták. Tmavší vlasy, hubená, úzký pas... „Červená by byla fajn, ale bilo by se to s kobercem, takže... Mě by se líbila modrá, tmavá. Vypasované, rozparek, na jedno rameno a k tomu nějakou stříbrnou výšivku nahoru ať to rozbije?“ nadhodím mou představu a čekám na verdikt. Když pak ale vidím, že se sama svlékat nehodlá a ještě mě požádá o pomoc, byl bych idiot, kdybych odmítl. No... Dobře, viděl jsem chlapa, kterého taková pomoc stála pilník mezi žebra, ale to teď nečekám.

„Rád.“ odpovím když k ní zamířím jen v kalhotách a košili. Takové momenty jsem si užíval vždycky a byl bych blázen, kdybych si to teď odepřel. Postupně se pustím do rozepínání opasku, jednotlivých řemínků a zipů než se propracuju až k tělové vestě. Prsty přejedu po roztřepeném okraji vrstvy kevlaru a přesunu je kousek stranou. Bez vesty a kousek vedle, mrtvá na místě. I s tou vestou... Kousek vedle a roztrhala by rameno, venku stejně smrtelné. No, jsem rád, že to tak dopadlo. proletí mi hlavou. Pak už ale povoluju i jednotlivé popruhy a opatrně jí vestu přes hlavu přetáhnu. „Dobrý?“ zeptám se, když vidím výraz v obličeji. Pak už pomalu pokračuju se zbytkem.

"Je mrtvý." potvrdím její dotaz. Když se ale zeptá jestli s jeho smrtí mám něco společného, odpovím po pravdě. Na rukou mám krve dost, ale tuhle ne. "Ne, zabila ho pustina nebo někdo jiný. Netuším jestli jo nějaká bestie roztrhala předtím nebo potom, ale kořist už u sebe neměl." vysvětlím.

"I to je možné... Minimálně by tě ale Kluzký nechtěl zabít, ne?" zeptám se. I když svůj podíl na tom celém těžko nějak umenším. "To jsme dva. I když já na výsluní nebyl nikdy." dodám. Pak ale moc nepochopím její gesto. Musím počkat než mi to vysvětlí, ale pak se taky usměju. "Jo, to jo. Bude to epická hra. Škoda, že tu nemáme kino abych ji viděl až to bude zfilmované." odpovím pobaveně. Ale jo, když to vezmu kolem a kolem, mohl by to být opravdu zajímavý příběh. "Nebo spíš Dostojevskij. Přece jen... Sedí to k tomuhle víc." doplním své znalosti klasické literatury.

Pak už ale u vody začnu stejně jako předtím postupně odkládat všechny své krámy a nahoru položím pouzdro s Tokarevem. Na samotný vstup do vody ale počkám na ni kdyby chtěla pomoct s vestou...

Při její odpovědi se jen pousměju. Sám jsem si to kdysi užil a ještě mám v živé paměti jaká paráda to byla. I když já až pak zjistil, že jsem měl i jedno naštípnuté. To jí snad nehrozí. "No, jsem rád, že to dopadlo jen tak." reaguji jen. "Pitomec to byl... Kdyby ne, mohl si užívat prachy a ne hnít někde tam venku..." vzpomenu si na neslavný konec mého parťáka. Ale kořist stejně sebral někdo jiný, takže jsem byl rád, že jsem se z toho dokázal sám dostat.

"Víc? Nebýt mě a pak medu, jsi celkem v pohodě." odtuším "Jo, na tohle se celkem těším. I na tu koupel." přesměruju svou pozornost zase k něčemu příjemnějšímu. Fjodor sice není zapomenutý, ale je mrtvý, tudíž už celkem nepodstatný. "Máš pravdu. Na podstatné věci by se zapomínat nemělo." souhlasím a trpělivě čekám, jestli dostanu odpověď nebo ne. Nenaléhám, nechci ji zahnat do kouta nebo vytvořit takový pocit. "Dobrá, dej si načas. Chápu, že to není jednoduché." odpovím nakonec. Důvěra je ošemetná věc. Těžko se buduje, lehce ztrácí, takže se nedivím její opatrnosti.

"Tak s tímhle jsem problém nikdy neměl." odpovím a zvednu se že zídky. Láhev nám ale beru s sebou k vodě. Chci si dopřát luxus odpočinku. Asi posledního na dlouho dobu...