Andor.cz - Dračí doupě online

Ústup silnějšímu

Je s podivem, jak se dokáže situace otočit během chvíle. Velitel nájezdníků, ještě před chvílí pro mne neřešitelný problém, teď leží zhroucený na zemi. Zřejmě se zlomeným vazem. Ale nad mrtvolou není potřeba, ani čas přemýšlet. Pořád je tady jedna zbraň, ohrožující teď přímo můj krk.
Naštěstí se zdá, že rychlý kolaps podlomil i síly posledního z nich.

Podaří se mi svého soupeře odzbrojit a rychlým švihem nahoru mu přilétne čepel kamy a zastaví se pod jeho bradou, když vzduchem prolétne poznámka od neznámé pomocnice, která se zde objevila.
,,O jejich hlavy mi nejde." pomalu spustím ruku, ale stále pozoruji nájezdníka, kdyby chtěl udělat nějaký pohyb proti mě. Ustoupím stranou a nechám dívku, aby si dokončila svoji práci. Chce jejich hlavy, tak ať si je vezme všechny. A doufám, že tím u sběru hlav pro dnešek skončí.

Spalte je... Spalte je všechny!

Šla jsem zpříma rovnou k brance, která vedla z města tou nejkratší cestou k bojišti, kde byla má matka. Ale někdo tam stál. Někdo, kdo mi bránil v tom odejít z města a zachránit matku. A ještě si dovolil nazvat mě zrůdou. Mě, vládkyni ohně.
„ Jsem tu, abych ochránila královnu, ustup mi z cesty.“
Neustoupil, já šance nedávám, a i když on jednu jedinou dostal, nevyužil toho. Vzplál a zvuk toho, jak ryčel, prošel spolu s uspokojením mým ohnivým srdcem.
Vstoupila jsem do bitvy. Každým krokem, který jsem udělala, někdo zemřel. Stvořila jsem kolem sebe ohnivý kruh, který se mě držel. Ne nijak velký, ale dostatečný na to, aby se ode mě držel každý dost daleko, aby uhýbali z cesty a nesnažili se mě zastavit. Procházela jsem přes bojiště a spalovala všechno, co se pokusilo přejít přes okraj kruhu.

Spalte je všechny
Nalaya

Elfové utíkali a křičeli, když tě viděli. Nikdo asi nepoznal princeznu Nalayu v planoucím démonovi, kterého jsi připomínala spíše nyní. S každým krokem syčely kameny a zůstávaly za tebou žhavé stopy. Ta spalující touha ničit, byla o to lákavější a snadnější, že tvůj drak cítil to samé.
Kráčela jsi přímo, brána za tebou byla již dávno jen kousky roztaveného železa a ohořelého dřeva. Nyní ses blížila k výpadové brance, která se používala jen zřídkakdy, když bylo třeba dostat se nepozorovaně z města, věděli o ní jen někteří, ale pro tebe to byl nejrychlejší cesta, jak ven. Stál tam elf na stráži.
"Ty tam stůj! Co tady děláš?! Co jsi zač zrůdo?!"
Pozvedl své dvoubřité kopí k tomu, aby ti zabránil v tom projít. Jeho elfština ti zněla otupěle a divně, vzdáleně a ne úplně srozumitelně.
Každopádně nechtěl tě pustit brankou, zdržoval tě od toho moci si to se všemi nepřáteli tam venku vyřídit. Byl tedy také nepřítelem. Kvůli němu mohla tvá matka zemřít. Hněv tebou sálal a cítila si jisté uspokojení a naplnění, když ten elf vzplál, čepel se mu roztekla a doslova se uškvařil ve svém brnění, které do něj rozžhavené vteklo. Ječel, jako prase na porážce a najednou tu ležela jen ohořelá mrtvola a cesta byla volná. Venku tě vítala bitva. Co záleželo na tom, kdo je přítel a kdo nepřítel. Nejblíž k tvém matce to bylo přímo středem bitvy.

Ve víru s dryádou?
Zumishi

Hlasité křup oznámilo, že velitel bandy už asi problémy dělat nebude. Ale ty ses věnoval tomu, který se po tobě oháněl sekerou. Sekera minula a tys mu jí vyrazil z ruky a následně ho skopl k zemi. Když jsi chtěl zasadit smrtící ránu uslyšel jsi dusnutí a pak rychlé kroky.
"Jejich hlavy patří mě."
Ozvalo se kus za tebou společnou řečí. Byl to silný vyrovnaný dívčí hlas té, ženy, která ti pomohl. Pak jsi uslyšel zapraskání a koutkem oka jsi zahlédl, jak se opět vzduchem pohybuje onen bič.
"Nehodlám se o odměnu za jejich hlavy s někým dělit."
Oznámila na přímo a dost nesmlouvavě. Její oči se upínaly na tvá záda.

Ve stromě
Lenora

Vílák se zahleděl z drobného okénka a chvíli zarytě mlčel.
"Války byli jsou a budou.....a vždy jsou zbytečné a kruté. Vždy jen připravují o blízké. Ty už sis válek vytrpěla dost. Zůstaň v bezpečí."
Otočil se k tobě, jeho návrh byla spíše prosba, nebo zbožné přání kdo ví.
"Já? Jít s tebou? A co bych ti byl platný mm? Jsem jen víla."
Smutně se Kvítko usmál a zadíval se na poupě na jedné z polic.
"Mohla bys žít pohledně dlouhá léta. Ve skrytu před vším....vždy proto ty války jsou ne? Kvůli drakům a tomu co představují." Když zmizíš možná zmizí i důvod téhle války."
Navrhl ale patrně nevěřil tomu, že tě přesvědčí.

Nečekaná "pomoc"

Přijde mi, že dneska se mi nedaří pořádně vůbec nic. A situace, ve které jsem, se nijak nezlepšuje. Potřeboval jsem se zapřít nohama při odraženém úderu velitele. Nejhorší komplikací je zraněné rameno a nemožnost využívat své dovednosti, jak bych normálně mohl.
Útokům velitele se snažím uhýbat spíše než je nyní blokovat.
Náš boj na chvíli ustane, když se lučištník se zachrčením zhroutí na zem. Pozoruji padající siluetu a hledám důvod takového konání.
Na střeše jednoho z domů se objevila nějaká postava. Jak se tam vzala se mohu jen domnívat, stejně jako ohledně jejích motivů. Těžko říct, co je to zač, ale podle držení rukou a jiskřící energie se zdá, že ovládá nějakou magii.
Komplice? Někdo, koho by poslal cech? Nepravděpodobné. zhodnotím situaci. Ať je to jak chce, můžu jenom využít nastálé situace a odstranění lučištníka a velitele bandy. Na mě prozatím zůstal nepřítel, ozbrojený sekerou a štítem. Musím počkat na jeho první úder a pokusit se rozhodit jeho pozici, pokusit se mu z boku podrazit nohu. Absence použitelnosti zraněné ruky mi však tuto situaci značně tíží. A stejně tak pořád nevím, co má v plánu ta osoba na střeše.

Ve stromě

Jeho jisté pochopení mého svěření se, jsem docela ocenila.
Vlastně jsem byla i docela ráda. Jenže, čím mě poněkud nepotěšil on, byla jeho slova o tom, že nesmím se teď několik dnů moc hýbat, prakticky tu zůstat a na změnu podoby nemám pomýšlet už vůbec. Jinými slovy prostě nedělat nic.
Trochu si pak povzdechnu, když zmíní slovy to, že zřejmě tuší, že tu s nimi nezůstanu.
"Ráda bych, ale nemohu. Ne dokud tam jsou ty přízraky a ničí vše co jim přijde do cesty. Král Ven´tas je mrtev, ale já jsem pořád, pořád součástí Zářící jednoty a stále spadá na má křídla ochrana téhle říše, tohohle lesa. A já udělám všechno abych je zastavila..." řeknu mu s jistým odhodláním.
"Tím nechci znít nějak nevděčně, vážím a cením si tvé pomoci, ale nemůžu už jenom tak stát a přihlížet jak ničí a zabijí vše na čem mi kdy záleželo." dodám ještě k tomu.
Jestli tu mezi svými není oblíben, nemá tu žádné přátele nebo známé, kteří by o něj stáli, je mi docela jasné, proč ta změna v jeho tónu a chování. Možná proto mi i pomohl...

"A... co kdyby jsi ty šel pak se mnou?" nadhodím nakonec.

Spalující žár zloby

Spěchala jsem, jak jen to s vakem šlo. Bitva byla slyšet i tady uvnitř a já měla strach, jak to tam probíhá. Když se ozval řev draka, zamrazilo mě.
Je to Laeron? Nebo nějaký jeho protivník?
Zachvěla jsem se a dotkla jsem se trůnu, který se pod mým dotekem pohnul a odsunul se stranou.
„ Bude to v pořádku. Bude to dobré… za chvíli se pro vás vrátím.“
Zašeptala jsem k vejcím a přejela jsem po nich dlaní. Lístek jsem vytáhla a položila místo něj vak. Srdce se mi zastavilo, když jsem zahlédla matčin rukopis. Sevřela jsem dopis v dlani a zadívala jsem se na vejce.
„ Slíbila jsem, že vás ochráním i svou duší. Vrátím se k vám.“
Šeptla jsem k nim a skryla jsem trůnem. Bylo těžké od nich znovu odejít, ale teď je potřeba moje moc tam venku. Musím je zastavit, musím zachránit naše království, naši naději v dračích vejcích.
Rozešla jsem se sálem, že vyjdu ven, ale pergamen v ruce mi zašustil o plášť a já si uvědomila, že ho ještě pořád držím a nevím, co v něm stojí. Na krátko jsem se rozhodla se zastavit. Ovšem to, co tam stálo, mě přikovalo k zemi na delší chvíli, než jsem chtěla. V hlavě mi hučelo, nějak jsem se nemohla soustředit na to, co se dělo kolem. Ruka s pergamenem mi klesla k boku a po tvářích mi steklo pár slz, které však už nedopadly na zem.
Cítila jsem, jak mi srdce silně zatlouklo do hrudi ten nesnesitelný pocit bezmoci.
Matka to ví. Matka ví, že padne… Nedovolím to...
Vydechla jsem. Pohodila jsem hlavou a srdce mi sevřel vztek. Najednou jsem ucítila tu spalující touhu ničit, stejnou, jakou cítil Laeron. Pergamen vzplál.
„ Nedovolím jí to!“
Procedila jsem skrz zuby. Pocítila jsem, jak mi ruku obalilo horko.

Ne nutně nepříjemné, ale vzpurné, rozzlobené a plné moci. Zničující, destruktivní síly. Plné zuřivosti. A stejný oheň sevřel i mé srdce. Mé tělo začalo procházet změnou a stejně tak i mé smýšlení.

Vykročila jsem, v kamenné podlaze zůstávaly po mých krocích stopy. Vypálené zlostí.
Došla jsem k palácovým dveřím, stály mi v cestě a byly mi překážkou, možná jen drobnou, ale o to víc mě sevřela zlost. Vztáhla jsem ruku před sebe a bránu roztavila, nezáleželo mi na ní ani v nejmenším… Vyšla jsem ven a zamířila nejkratší možnou cestou k bojišti. Procházela jsem městem a všichni, úplně všichni mi uhýbali z cesty. A co mi z cesty neuhnulo, vybuchlo v žáru ohně.

Vzhůru do boje
Nalaya, Arwin a Laeron

A tak jste se všichni tři rozlétli do všech stran za svými povinnostmi. Nalaya běžela rychle opatrně chodbami do trůnního sálu, kde by mohla schovat pod trůnem, tak jako to udělala tvá matka před lety. Došla až k trůnu. Sál byl v tuto chvíli prázdný a zdál se až příliš pustý. Vše se na okamžik otřáslo, pod neznámou silou. Když se Nalaya dotkla trůnu sám se odsunul vzad a odhalil skrýš pro vejce a ještě něco.....kus pergamenu, který tam ležel přeložený na půl. Když jej Nalaya vyměnila za vejde a rozložila, poznala matčin rukopis v elfštině.
"Vítej zpátky dcero má. Jsem ráda, že ses nám vrátila. Je na čase, abys ochraňovala svůj lid, tak, jako jsem to dělala po generace já. S tebou přichází obrození a nový věk. Díky tobě opět uvidíme létat draky na obloze a vezmeme si zpět naše země. Jen ne všichni to uvidí. Dobře si rozmysli s kým chceš svázat svůj život, ač dobře vím, že ses již asi dávno rozhodla.
Pamatuj hlavně, že každá útrapa nese i sladké plody.
Mám tě ráda Nalayo."
Strohý ale jasně napovídající, že se s ní chtěla její matka rozloučit. Z vajec byl cítit neklid a obavy, ale tvá přítomnost je konejšila.

Arwin se vydal rychle jinou chodbou. Tak jak přijel, tak vyrazil kupředu připraven bít se za město, které skoro ani neznal. V jedné ruce stále nesl vejce, které se chvělo a křoupalo to v něm. Nejspíše nebude trvat dlouho a dráče uvnitř se vylíhne. Bitva nebyla vhodným místem, pro takovýto akt, avšak zoufalá doba si žádá zoufalé činy a tak nezbylo, než vejce uložit do cestovního vaku, který měl přetažený Arwin přes záda.
Jakmile vyběhl ven byl vidět chaos a zmatek. Civilisté prchali do úkrytů. Vojáci spořádaně pobíhali na hradby. Podpírat brány a chystat se na výpady. Dle zvuků a křiku, který se k vám donášel, už byla patrně část elfí armády i za hradbami před branou, aby ulevila obráncům trochu v nátlaku na hradby.
Občas kolem vytryskly proudy ohně, jak dopadla a rozprskla se střela z katapultu, jindy bylo vidět, jak některý z vojáků na hradbách klesl a s šípem v těle se hroutil z hradeb. Kapitáni křičeli povely a snažili se udržet disciplínu svých mužů. Občasně byly vidět zášlehy magických štítů, nebo jiných kouzel, která na hradbách vytvářeli nadaní elfové.
Celkově bylo cítit, že bitva již začala.

Laeron se vznesl do vzduchu a opustil zahrady nejrychleji ze skupinky. Zamířil výš a výš aby měl výhled na bojiště. To bylo vskutku rozložité. Nepřítel obléhal snad celé město, ale hlavní síla tvořila nápor na hlavní bránu. A právě zde bylo vidět i obránce, kteří vyjeli, aby získali více času.
Řev Laerona se rozezněl po širém okolí a donutil velkou část obránců se polekaně přikrčit, nebo ohlédnout za tímto zvukem. Některým se to samozřejmě stalo osudným. Jak se zdálo s nemrtvými tento zvuk moc nehnul.
Barvené ohně najednou zaplavily těla nemrtvých v čele armády. Byly vidět rudé, modré, žluté a další barvy plamenů. V první chvíli si obránci nebyli jistí, co si o tom myslet a jejich obrana polevila.
"Vpřed! Máme na své straně draka!"
Zakřičel silný elfí ženský hlas, který až nápadně připomínal rozzlobenou Nalayu ale nebyla to ona. Od jezdkyně v čele obránců za branou vyšlehl poryv větru, který několik nemrtvých rozsekl na půl a pak vyrazila se svým doprovodem opět dopředu, aby zarazila do nepřátel klín.
Laeron se mezitím změnil. Jeho tělo prošlo drobnými úpravami a šupiny krvavě zrudly. Hněv a zuřivost se rozprostřely celým jeho tělem a myslí. Najednou bylo obtížnější jasně uvažovat a myšlenky sklouzávaly jen k jedinému.....k tomu, co chtěl, k tomu po čem toužil....ničit. Při prvním přeletu vypuštěný proud ohně zanechal v řadě nemrtvých cestičku, která se brzy zaplnila dalšími. Bylo vidět, že nemají strach, že jejich jediná pozornost patří jejich nepřátelům a jejich ničení.
Vlastně v některých věcech si nyní byli s Laeronem podobní. Díky záři barvených plamenů se Laeoronovi dařilo odlišovat nepřátele. Touha ničit a zabíjet byla silná a táhla jej zpátky do bitvy. Ale mohl si povšimnout ne jen toho....cítil také v koutku své mysli rostoucí touhu ničit nekontrolovaně, prostě spálit a zničit vše v dohledu. Ukázat světu, jak je mocný, jak je destruktivní a moci se kochat spouští která po něm zůstane. Ovládat tento pocit, nebylo zrovna jednoduché. A najít místo k případnému přistání, pokud by se chtěl účastnit bitvy přímo....jednoduché také nebude.

Ve střetu
Zumishi

Velitelův úder byl tvrdý a prudký. Podařilo se ti jej svou zbraní na poslední chvíli přesměrovat a nechat sklouznout. I tak jsi cítil tlak úderu, který přišel. Snažil ses mu vytrhnout zbraň z ruky. Naneštěstí Kama je dost krátká zbraň a dlouhý meč tvého nepřítele měl tedy výhodu a nebylo možné mu zbraň jen tak vytrhnout. Cinkly o sebe tedy jen čepele.
Správně jsi však odhadl, že po tobě půjde ten druhý muž, který už pozvedl svůj středně velký kulatý štít a máchl ve vzduchu svou příruční sekerou. I když ti v rameni pulzovala bolest uhnul jsi relativně instinktivně. Ale dostával ses do sevření dvou nepřátel, kteří šli každý z jiné strany a do toho proletěl kolem tvé tváře další šíp a jen tak tak ti nelízl obličej. Lučištník se upomenul a s další upomínkou na sebe určitě nenechá dlouho čekat.
"Rozsekám tě na kaši ty černý bastarde!"
Zavrčel velitel a svými seky tě tlačil ke svému společníkovi, aby si tě udržel v bezpečné vzdálenosti. Bylo vidět, že dokázali spolu dobře kooperovat a využívat svých výhod a nevýhod. Už to bylo dlouho, co ses s něčím takovým setkal.
A pak jsi uslyšel zachrčení. Když jsi sebou trhl a podíval ses tím směrem spatřil jsi, jak se bezvládné tělo lučištníka svezlo z koně dolů a s dusnutím dopadlo na zem. Na nejbližší střeše stála dívka oděná v očividně dost pohyblivém brnění, podivnou helmou, nebo co to bylo a jasně zářícíma očima. Ruce měla sevřeny v útočném gestu a mezi nimi jí pableskovaly proudy žlutozelené energie.

"Co to kurva?"
Ohlédl se velitel a napůl se otočil v sedle po zvuku právě ve chvíli, když dívce mezi rukama z proudu oné energie vystřelil kupředu šlahoun připomínající liánu, proletěl vzduchem nelidskou rychlostí. Kroutil se ve vzduchu a pak narazil do hrudního plátu velitele s tím to trhlo vzad až málem spadl ale liána prošla skrz brnění a doslova se uvnitř musela zaklesnout, protože sténajícího velitele dívka začala přitahovat zpátky k sobě. Odhadl bys jí snad možná na lesní elfku, ale nikdy jsi nic takového neviděl.
"Ych ych....mrdko!"
Zachraptěl velitel a snažil se udržet v ochablé ruce meč, aby se mohl bránit.
"Ten....sráč má komplice...."
Procedil skrze zuby a pak už se po tobě ohnal pro změnu zbylý bandita sekerou a kryl se proti tobě štítem.

Tajemství tunelů
Araoth

Fíriel a ostatní na tebe pohlédli.. V jejích očích se zračila lítost a něco nevyřčeného.
"Nemůžeme odejít Araothe. Nemůžeme jen tak opustit toto místo."
Promluvila polohlasně a ostatní mírně přikývli. Starý trpaslík vypadal neklidně ale i tak se jeho ruka konejšivě dotkla paže Fíriel. Knog naproti tomu hleděl směrem k cestě, kterou jste původně přišli.
"Balgin zpoždění....."
Promluvil chraplavě. Trpaslík se podíval stejným směrem a mírně kývl hlavou.
"Máš pravdu Knogu to má. Možná bychom se měli po něm podívat, co?"
Koukl na Fíriel, ta se zadívala na ty dva a pak na vás a lehce kývla hlavou.
"Souhlasím, Balgin poslední dobou tráví v tunelech příliš času."
Povzdechla si.
"Tobě ani tvému společníkovi nikdo v odchodu bránit nebude, snad najdete cestu ven, kterou hledáte. Jak jsem řekla, my jen tak odejít nemůžeme."
S tím vyšla se svými společníky ven z místnosti a počkala, až vyjdete taky aby mohl starý trpaslík zavřít těžké kamenné dveře a nyní se měly vaše cesty rozdělit.

Ve stromě
Lenora

Vílák chápavě pokývl hlavou.
"Něco jsem již o těchto propojeních zaslechl. Dle všeho to dokáže udělat dost problémů."
Mlaskl nad tím zamyšleně a odložil mističku se zbytkem mastičky.
"Ještě den dva nesmíš tělo moc namáhat, aby mast správně účinkovala a dala tvé rány do pořádku.....Ano chápeš správně to znamená, žádné puf huf přeměny se šupinkama."
Usmál se vlídně, pak si umyl ruce ve vodě, která byla nasbírána v miskovitém listu, který vyrůstal ze stěny.
"No a co plánuješ dělat teď? Předpokládám, že tu asi s námi nezůstaneš co?"
Znělo to, jako pobavené popíchnutí, ale někde v koutku jsi ucítila, že by byl asi vlastně rád, kdybys zůstala.
"Hmmm 50 let.....jsi ještě mladičká."
Usmál se rošťácky, jako malý kluk, ale byla to spíše poznámka jen tak do větru.
"Je dobře, že ses rozhodla zůstat."
Dodal ještě k tomu, co jsi řekla a pak přešel k dřevěnému pultíku, který trčel ze stěny a vzal z něj obří malinu, kterou začal porcovat na menší kousky ostrým listem.

Těžké toď loučení
Arellana

Tvé poznámce se Ratias jen zasmál a pak už jste klepali a loučili se se svou kamarádkou. Vessa stála ve dveřích, jako opařená, když jsi jí oznámila, že odcházíte do války. Brada jí poklesla, pak zamrkala a pak zavrtěla hlavou.
"Cože?! Vy oba?! Vy jdete do války? Ale to nejde nemůžete mě tu nechat!"
Vyděsila se a z očí jí skanuly slzy. Pohled jí létal mezi vámi.
"Já...já chci jí s váma nemůžu tu zůstat sama."
Rozbrečela se a padla ti okolo krku.
"Neopouštějte mě."
Zašeptala ti roztřeseně do ucha.
"Neboj Vesso budeme v pořádku, dohlédnu na Arellanu, brzy budeme zpátky. Slibuju."
Usmál se povzbudivě, ale nějak extrémně to asi nepomohlo.

Na cestě k samostatnosti

,,Já nechápu jak na mě pořád můžeš být tak hodný. Já bych si občas nejradši nafackovala za to jak se chovám." povzdechla jsem si a následovala svého kamaráda.
Ještě jedno loučení. Ještě jednou řeknu sbohem někomu koho mám ráda. A pak bude čas jít a dospět. Přestat se chovat jako děcko. A všechen pláč a fňukání nechám za sebou. Už nebudu plakat.
Povšimla jsem si že Ratias už mou ruku pustil. Po zbytek cesty jsem ale mlčela. Už jsem nechtěla mluvit o tom co se mi stalo. Už to nezvrátím.
,,Doufejme. Jinak budeme muset jít bez rozloučení s ní." přisvědčila jsem, když jsme konečně stanuli před kamarádčiným domem. Ratias zaklepal a pohledem mi řekl, že mám mluvit já.
Než jsem mohla začít protestovat, Vessa otevřela. Zmateně nás pozorovala.
Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na to co chci říct.
Nebudu plakat.
,,Vesso, doufám že nerušíme. My... Přišli jsme se s tebou rozloučit, protože odcházíme bojovat do války spolu s dalšími mágy." Hlas se mi slabě chvěl a v očích mě už zase štípaly zrádné slzy. Ale tentokrát jsem jim už nedovolila skanout.
,,Jsi moje nejlepší kamarádka. Budeš mi chybět. Snad se brzy zase setkáme." zakončila jsem poněkud neohrabaně svou řeč a nenápadně šťouchla Ratiase loktem aby taky něco řekl, protože já už neměla sílu mluvit a taky jsem netušila co dál říct.
Jen jsem doufala, že jsme Vesse nezpůsobili moc velký šok.

U stromu

Protáhnu krk a zadívám se k nebi. Jako by mne něco neodolatelně volalo. Už to nemůžu vydržet, je to snad ono vyřčené přání a já odkládám jeho plnění tak dlouho? Kdo ví.
S lehce přimhouřenýma očima ještě malou chvíli sleduju jak se ti dva baví, jeden krok, druhý krok a skok. Mávnu mocně křídly abych se dostal co nejvýš. Už vidím přes hradby, vidím ty divné voje nemrtvých. Zakloním hlavu a zařvu, můj řev se rozhledne po okolí, je plný...vzteku? Díky němu však dokážu povolat svou sílu, svou moc. Po nemrtvých se přenesou barevné ohně které je označí. Nepálí je ale pokud mají alespoň nějaké základní instinkty budou se jich snažit zbavit. Také ohraničí jejich těla takže se v zmatku bitvy velmi jasně rozhodily strany.
Otevřu tlamu podruhé ale tentokrát se neozve řev, z tlamy se vyvalí čistě rudý plamen kterým v dalších chvilce proletím, jako by to zhmotnilo všechen můj vztek, všechnu mou nenávist proti oněm bytostem. Jsem bytostí vzteku, jsem bytostí nenávisti, jsem rudý. Jsem ničitel. Znovu mocně mávnu křídly, mé šupiny se již nelesknou všemi barvami, spíše jako by všechny barvy pohlcovaly a ukazovaly na obdiv temně rudou, barvu draků o kterých mi "otec" říkal že jsou zrozeni k ničení. Spustím se střemhlav dolů, proletím však stále dostatečně vysoko nad hlavami elfí armády. Zakloním hlavu a pokusím se plamenem vyčistit největší nátlak. Je jich však tolik...vyletím výš pro lepší přehled nad bojem, něco mne však táhne do té nejprudší šarvátky, měl bych tam být, měl bych zabíjet ty stvůry, měl bych je drtit, pálit, ničit...

Ve Stromě

Mast, která sladce voněla, ukázala se býti jen směsicí několika bylin a vlastně tak nějak celkově jenom dobrých věcí. Né, že bych mu nevěřila nebo tak, spíše jsem prostě byla jenom zvědavá, neboť jsem se s podobným dosud nesetkala.
Lehce tedy přikývnu, aby se tedy postaral o moje zranění.
Kromě toho, že ta mast tak sladce voněla, což nevím jestli je cítit hlavně díky mému čichu, který byl lepší než ten lidský, nebo to bylo prostě mastí samou. Každopádně byla tu i další překvapení.
Rány na které byla mast nanesena totiž po chvíli přestaly bolet. Což bylo vskutku nečekané, ale nikoliv nevítané.
Když pak pronese ona slova o důvěře, skousnu lehce svůj spodní ret a neodpovídám hned a trochu přitom hledím pohledem do strany.
"Není to tak, že bych nechtěla.... věřit... spíše, jen je to těžké..." řeknu né zrovna moc ochotně či nadšeně.
"Padesát let jsem strávila sama... pro draka ztráta jeho jezdce je rána, která se nikdy nezahojí a mnohdy raději volíme odchod, znovu se setkat se svým jezdcem... není moc těch co by žily bez jezdce dlouho a nikdo kdo by našel a byl ochotný přijmout dalšího. Samota a nedůvěra byly prostě jednodušší..." řeknu pak díle a trochu více si u toho povzdechnu.