Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Konec hladu Hmm koupel Konečně se ten pocit nekonečného hlavu vytrácí. Sním ještě pár soust, pak se spokojeně odtáhnu. „Já to ocením.“ Přikývnu jako by „já“ bylo důležitější než nějaká záda. Odpověď mě překvapí. Zaskočí. Takže ji prostě zkusím zlehčit. Bojím se, že by to mohla být pravda. Děsí mě, že by se to stát nemuselo. Je to tak reálné a přeci tak nemožné. „Nepovídej mi, že ti nikdo za celou dobu tady, nenavrhl, že spolu utečete do západu slunce.“ Nadhodím. „Dva, to už je něco jiného.“ Zopakuji. Na chvíli se kousnu do rtu. Mozek konečně objevil ten fakt, že na některé věci teď nejsem sama. Líbí se mi? Nebo je to jen riziko? A není to teď jedno? „Možná bychom si měli nechat vytetovat PLÁN přes celý hrudník.“ Vyhrknu a teprve pak začnu přemýšlet o tom, proč jsem to vlastně řekla. „Pak to bude reálnější.“ Pokrčím rameny. Z mého výrazu je jasné, že tenhle návrh nemyslím vážně. | ||
| |||
 | Alkohol a teplo „To jo, je to jedno z těch příjemnějších míst k životu v Příhraničí.“ souhlasím s Gab. I když pro uskutečnění našeho plánu je to ještě dost blízko Pevnosti. „Proč ne, moje záda to ocení.“ nebráním se nijak dalšímu prohřátí ve vodě. To, že u toho budu mít příjemný výhled je jen bonus. Zatím tu ale přes sebou ještě máme jídlo, takže jen do prázdného kalíšku opět naliju trochu pálenky a sám si přihnu z lahve. Kdyby nebylo toho zatraceně posraného zbytku dne, byl by to opravdu pěkný večer. | ||
| |||
| Alkohol Nikam nespěcháme „Úplně chápu, proč tu lidé žijí.“ Přivřu spokojeně oči. „Určitě se nepotřebujeme úplně ztřískat.“ Souhlasím. Potřebuji si jen maličko vyčistit hlavu, to je celé. Přistrčím kalíšek k Alexovi. „Půjdeme ještě do vody?“ Zeptám se. Lázně mi přijdou jako docela bezpečné místo…. bezpečnější a lákavější než seník. Díky mě překvapí. Nakrčím čelo. „Za co?“ Na odpověď jsem opravdu zvědavá, i já se pustím do jídla. | ||
| |||
| Rozjímání nad lahví Sám si užívám chvíli klidu při jídle. Otázka mě nepřekvapí, zvlášť po dnešku. "Říkají tomu vřídlovice. Místní pálenka. Ale tahle je trochu jemnější, nepotřebujem se úplně ztřískat, ne?" nadhodím. Když pak zdůrazní plán, jen se usměju. Sice slabě, ale přece jen. To, jak malá je šance na to, že vyjde, mě teď nezajímá. Je to pořád lepší než žádná naděje. | ||
| |||
| Večeře a alkohol Spěcháme někam? „Dobrou chuť.“ Odpovím až po chvíli – až když sežvýkám jedno opravdu velké sousto. Každá další lžíce hlad netiší, ale naopak přiživuje. Musím uznat, že tohle jsem fakt podcenila. Zítra si musím dát větší pozor. Polknu a vezmu si kalíšek. Přičichnu. „Co to je?“ Zeptám se. Nezním ani moc podezíravě. „A život a na PLÁN.“ Souhlasím. Je to téměř jako magie, při zmínce o plánu mi v očích slabě zajiskří. Ta představa je tam lákavá. Počkám, až se napije Alex a pak do sebe otočím kalíšek i já. Zadívám se na jeho dno. Těžko říct, jestli hledám zbytky jedu nebo jsem se jen zamyslela. „Vypijeme celou láhev?“ Zeptám se, když konečně zvednu oči. | ||
| |||
| Večeře Je pro mě zvláštní takhle někde sedět a i po tom dnešním vypětí dělat, že je vlastně všechno v pohodě. Pořád se cítím víc doma spíš v divočině jen u nějakého malého ohýnku s ohřívající se plechovkou jež takhle u aspoň náznaku kulturního stolování. Mám chuť na cigaretu, ale nekouřím už pár let a jako vzpomínku na tý doby nosím akorát zapalovač z nábojnice z kulometů. Sice do něj nemám skoro žádný benzín, ale pořád se ho nechci vzdávat. "Ty nejlepší." pousměju se. Výhled, iluze tepla od horké vody, aspoň zdánlivé bezpečí hradeb... Co víc si přát. | ||
| |||
| Večeře A co dál? „Přesně tohle mě trápí nejvíc.“ Přikývnu vážně. Celá tahle situace je zvláštním způsobem… přirozená. Což je příšerně znepokojivé. Je to úplně nová zkušenost. Jistě, v minulosti jsem dokázala řídit lidi, mít situaci pod kontrolou, odhadnout několik kroků dopředu, podstrčit myšlenky, aby si ostatní mysleli, že jsou jejich vlastní… tohle je však něco jiného. Tady je vše přesně tak, jak má být, i bez mého zásahu. Šílím z toho, protože mám pocit, že mi něco uniká – že jsem ztratila kontrolu. Což je samozřejmě nesmysl – věci se dějí tak, jak mají. Vše je v pořádku. Měla bych být spokojená a klidná. A stejně mě to děsí. „Stůl.“ Přikývnu. „Nechápu, jak se ti povedlo, získat během chvíle, tak skvělé místo. Máš tu konexe, že?“ Posadím se – tak abych měla dobrý výhled a přehled o všem, co se kolem děje. Nevím, jestli mám větší hlad nebo chuť na alkohol. Panáka bych si vážně dala. Jako první si však utrhnu kus chleba a pustím se do jídla. Kdyby se něco pokazilo, musím mít energii, ne opici. | ||
| |||
| Teplo a jídlo Když zmíní že bude čekat na místě, jen se pousměju. Ne, že bych čekal něco jiného. Jídlo je velká motivace nikam neutíkat. Vidím tu očividnou radost při pohledu na ešus. "Neboj, chvíli horký vydrží." uklidňuju ji. Ale jejímu spěchu se nebráním, k sauně a horké lázni je to kousek a i když budeme jen sedět venku a jíst, bude to určitě příjemnější než stát někde venku. | ||
| |||
 | O pokladu Mám pocit, že Arica můj popis skupiny neuspokojil. „Neznáme se. Ne moc. Moc se ani nemluvilo a když zemřela Katrin...mluvilo se ještě méně. Je to problém, který se bude muset vyřešit.“ Říkat každému na potkání co si myslím o lidech se kterými putuju, je nesmysl. Zvlášť když o nich sám nic moc nevím. Reakce Arica mě překvapí. Takovou jsem na amulet ještě neviděl. Podrbu se na hlavě. Tohle se mi nelíbí. Vůbec. Na jednu stranu bych řekl, ať ho má klidně u sebe, ale když to rozlouskne, jaká je záruka, že mi ho vrátí? „Nechám si ho u sebe. Ne že bych ti nevěřil. Ale víš jak to tady chodí.“ Skoro se mu omlouvám za nedůvěřivost. „Když to zkusíš ve chvílích odpočinku, budu rád. Jindy na to nebude čas.“ Povzdechnu si. „Teď, když mě na okamžik omluvíte…“ Zvednu se od stolu a zamířím k hospodskýmu. „Dá se ještě teď poslat pošta?“ Zeptám se muže a v hlavě už si sumíruju, co bude obsahem dopisu. | ||
| |||
| Jídlo Sníme to hned tady? K ostražitosti se musím do slova a do písmene nutit. Sama nevím, proč je tak těžké zůstat soustředěná… hlavní vinu určitě nese hlad a vyčerpání. Když mě Alex opouští znovu lehce polaskám jeho zápěstí, až pak nechám jeho ruku vyklouznout. "Budu přesně tady." Teď, když jsem sama, je soustředění o poznání lehčí. Znovu na mě doléhá tíha dnešního dne a informací, které jsem se dozvěděla. Znovu začnu uvažovat o tom, co dál. Ty myšlenky nejsou moc pozitivní. Spíš naopak. Naštěstí nečekám dlouho. Žaludek se mi sevře a hlasitě zakručí. "Paráda." Polknu naprázdno, když uvidím guláš. "Jdeme." Popoháním svůj doprovod. Kdyby se tohle jídlo pokusilo utéct, bude hořce litovat. | ||