| |||
Famfrpálové hřiště Deirdre Občas mám pocit, že si mě Dee plete se svojí nejlepší kamarádkou. Právě teď si připadám jako některá z jejích zmijozelských lejdynek, se kterou musí nutně u kafíčka probrat všechny ptákoviny, protože nechat si byť jen jednu jedinou informaci pro sebe by byl smrtelný hřích. Nemít pro Dee takovou slabost, už jí něčím zacpu pusu. Z toho jejího neustálýho žvanění mi jde hlava kolem, ale asi by mě to nemělo překvapovat. Je to typická ženská. „Popo je v pohodě, ta by pro tvůj žertík měla pochopení. Spíš si dávej pozor na tu zrzavou babiznu.“ ušklíbnu se při vzpomínce na Ettariel. „Nemám z tý ženský dobrej pocit. Myslím, že bychom se od ní měli držet dál...“ Já se tím rozhodně budu řídit. Ta drbna je totiž stejně hloupá jako nebezpečná a to není ani trochu dobré. Už z toho důvodu bych měl co nejdřív napsat otci. Nemůžu se dočkat, až se o tom dozví a začne celou situaci řešit. Snad to bude brzy. Alespoň bude o jednoho zbytečného člověka na škole míň. Vezmu si od Dee pergamen s brkem a zběžně si prohlédnu jména, která stihla napsat. „Na těhlech jménech by si jeden zlámal jazyk. Buď trochu víc originální.“ poučím jí. „Co kdyby se kluk jmenoval Pája a holka Mája?“ navrhnu a rychle svůj úchvatný výmysl na pergamen připíšu. Dee si mezitím přehodí nohy přes můj klín a nevinně se u toho uculuje. Potvora jedna, ví jak na mě. Tímhle úsměvem mě vždycky dostane a určitě si je toho dobře vědoma. Jenže pak zmíní čokoše a začne vychvalovat jeho jméno. Do toho se tváří tak vážně, že jí to na chvíli skutečně uvěřím. „No tak to ani náhodou, zamítá se. Žádný dítě by se nemělo jmenovat jako on. To je odporná představa…“ odfrknu si pohrdavě. „Chraň tě ruka páně, jestli tak jednou pojmenuješ našeho syna. To bych ho musel buď vydědit, nebo reklamovat.“ Varuju jí zamračeně. Jenže Dee si z toho nic nedělá a dál vesele brebentí. „Hej hej, zadrž. Proč se zase bavíme o čokoších?“ Dělá mi to naschvál? Musí přece vědět, že mě to nezajímá. Co je mi po tom, kterýmu z těch teplomilů stojí či nestojí a jestli maj s kým vrzat, nebo ne? „Delacour?“ zopakuji s povytaženým obočím. „Ten je k nerozeznání od holky. To je teď nějaká nová móda? Ale nebude jedinej, mohl by si podat ruce s Kripplem. Co na něm vlastně tak vidíš? Není to kvůli těm vlasům?“ zachmuřím se. Vlastně by to dávalo smysl a odpovídalo by to Derdreřině uvažování. S jejími kleptomanskými sklony bych se nedivil, kdyby mu ty pačesy chtěla ustřihnout a prodat, nebo je dát na charitu. Taky by je mohla věnovat Snapeovi a získat za to pár bodů navíc. To by nebylo vůbec marný. „Slyšel sem, že si teď hodně přes charitu. Co kdybys věnovala i něco pěkného té chudince z Mrzimoru? Víš kterou myslím... Ta, co zpívala kousek od tebe. Maureen.“ Nikdy jsem jí neviděl v ničem jiném než v otrhaných, nebo stokrát zašívaných, věcech. Klidně bych jí i něco koupil, což o to, peněz mám víc než dost, jenže nechci, aby se o tom dozvěděla Jordyn. Mohlo by jí to urazit a pak bych měl po srandě. A to nechci. „Já vím, že jsem tam chyběl. Ale nechci plýtvat svůj hlas na ubohý školní sbor. To je pod mou úroveň. Jednou si zazpíváme, třeba v muzikálu.“ Pyšně se nafouknu, když začne Dee vychvalovat můj zpěv. Alespoň někdo mě dokáže ocenit. „Taky to nechápu. Takhle složitá píseň si zaslouží pořádný potlesk.“ Úsměv jí oplatím, stejně tak polibek. Je roztomilá, když se směje. Měla by to dělat mnohem častěji. „Větší oblečení, říkáš?“ zopakuji zamyšleně, když se mi svěří se svou obavou. „Co kdyby sis vypůjčila něco od Jordyn?“ navrhnu. Mít prostorově výraznou holku vlastně není nijak špatný. Má to svoje výhody. „Nebo se musíš nechat od někoho zbouchnout. Ale doopravdy. Třeba ti pak konečně narostou prsa…“ zarazím se. „Tohle sem říct nechtěl, hrudník máš moc fajn, jen víš jak se to říká, čím větší, tím lepší! A tobě by těch pár kil navíc na kráse neubraly, spíš naopak!“ snažím se to nějak zakecat, jenže vychvalujte někoho s malým hrudníkem, když chodíte s holkou, která má největší prsa na škole. Znenadání zakručí Dee v břiše. Překvapeně zamrkám. „Co já vím kde je. Já ti snad nestačím?“ zašklebím se a vytáhnu z kapsy sladkosti, které jsem si tam dal během snídaně. „Tohle ti bude muset stačit.“ Vecpu jí do pusy lízátko. „Ty už seš jeho holka, jo? Já mám vlastně taky přítelkyni. Kde vlastně je?“ rozhlédnu se kolem. „No, to je jedno, najdu jí pak. Co si to říkala?“ Otočím se zpět. „Proč už zase mluvíš o čokošovi?“ zavrčím. Nechápu, proč mi toho teplomila ustavičně připomíná. To se s ním chce tajně kamarádit či co? „Šálu? Alespoň se bude mít na čem oběsit. To bylo od tebe chytré.“ pochválím jí. „Co se stalo na ošetřovně s Klátičem?“ zeptám se a přisunu se k Dee blíž. „Není ti zima? Nepůjdeme se zahřát tréninkem?“ navrhnu s úsměvem, přičemž krátce pohlédnu dolů na hřiště, kde se mezitím objevil křivonos z Čokospáru. |
| |||
Kostol->Spoločenka->Ihrisko Alastor, Marián, Tristan, spoluhráči a ľudia v kostole, na ihrisku a na ceste medzi nimi Ako tam tak pred kostolom postávame a Alastor nás počíta, započujem o pár krokov vedľa rozhovor Snapea a Lawsona. Jemine, čo to kecá. Ak spieva normálne tak, ako spieval včera pri večeri posmešnú pesničku o Alovi, tak to môže na kariéru zabudnúť. Prečo vlastne nie je medzi zboristami? A čo ma vlastne do toho? Pomyslím si. Akonáhle nás Alastor spočíta vojdeme do kostola a sadneme si do prvej rady. Nerád sedím tak vpredu. Ani v kostole ani v škole. Ak náhodou počas omše alebo vyučovania zaspím, som priamo na obzore, aj napriek porekadlu, ktoré hovorí, že pod lampou býva najväčšia tma. Mňa si však v predu určite nikto nevšimne, o to sa postarala Noelle, ktorá zaručila, že sa k nej otočila polka kostola. Dám si ruku na čelo jednak, aby som vyjadril svoje predstierané pohoršenie, zároveň aby som zakryl úsmev derúci sa mi na pery. Typická Noelle. Sadnem si vedľa Mariána , z druhej strany si ku mne prisadne Runa. Pozriem sa, kam sa pozerá. Na Cassandru predsa. Zakývem na ňu tiež, aby vedela, že som s ňou. Tiež spievam v zbore, ale nie tu na škole. Občas ma zavolá kamarátka zaspievať v kostole na nejakej špeciálnej príležitosti, občas sa zas vtriem do priateľkinho zboru, ak náhodou cez leto niečo podniknú. Tento rok boli v Thajsku a keďže im chýbali členovia, veľmi rád som sa pridal. Zaspieval som si Carminu Buranu vo veľkej sieni v Bangkoku, samozrejme som následne prežil pařbu v Bangkoku a nasledujúci deň som strávil nad vedrom. Ale stálo to za to. Pri Patayi sme si zaplávali na neďalekom ostrovčeku a v noci sme navštívili vychýrený walking street plný hmyzu na paličkách a pobehlíc skláňajúcich sa pred barmi, zatiaľčo len polka z nich boli ženy. Takže viem, aké je to spievať v zbore, do školského som sa však nenáhlil, pretože už toho mám dosť. Vlastne tak veľa, že premýšľam, čo by som ešte mohol nechať. Zatiaľ mi však prepadnutie nehrozí, tak načo to tlačiť. Usadil som sa tak pohodlne, ako to na tých drevených laviciach šlo a započúval som sa do skladby, ktorú nám predniesli. Išlo im to, to sa im musí nechať. Pri pohľade na tvár Jacqueline som sa už nemal chuť smiať. Aj keď som ju veľmi nepoznal, dostala ma atmosféra. Neplakal som, to nemám vo zvyku, ale musel som sa držať. Keď dospievali, do reči sa pustil starec. Pozeral som sa pri jeho reči do zeme, avšak keď spomenul, že Jacqueline nezomrela nadarmo, zdvihol som k nemu zrak a nadvihol som obočie. Čo tým akože myslí? Na úteku je smrťožrút, ona zomrela a jej kamarátka leží v nemocnici. Čo dobré z toho vzišlo? Vytrhla snáď vrahovi vlasy, podľa čoho ho chytia? A stálo by to vlastne za smrť? Určite nie. Ale uznávam, že ani veľký riaditeľ nemusí mať vždy pravdu a tak som myšlienku nechal plávať. Myknem sa pri jeho posledných slovách. Ruší sa výuka? Akurát som mal chuť učiť sa. Po prázdninách mi to aj začalo chýbať. Ale prečo nie, viem sa zabaviť aj inak. Buď si budem čítať, hrať metlobal alebo stvárať somariny. Keďže obrad skončil, všetci sme sa začali veeeľmi pomaly tisnúť k východu. Pri situáciách ako je toto som mal najväčšiu túžbu vedieť sa premiestňovať a proste vypadnúť. Nerád strácam čas. Pri východe ma zastaví Alastor, že ideme trénovať. "Super. Rozumiem. A čo ti povedala na tvoje prijatie do tímu? Básniš o tom už pár dní. Škoda, že si zameškal oficiálny nábor." Nechám ho ísť zohnať ostatných. "Tak čo, Marián, pridáš sa?" Otočím sa k nemu. "Však neuprednostníš knihy pred metlobalom? Nerob sa, že ťa nebaví. Videl som, ako si si minule čítal knihu o základných technikách. Knihy ti však nestačia. Naber odvahu a začni trénovať. Čo sa bojíš výšok?" Zasmejem sa a pobúcham ho po pleci. Pri východe akurát narazíme na Tristana. "Tristaaan. Od začiatku roka som ťa poriadne nevidel. Kde si bol zahrabaný? Hodilo by sa ti trochu slnka." Žmurknem naňho. "Tu s Mariánom si môžete podať ruky. Stále len čítate knihy. S tým, že sme v Bystrohlave to netreba preháňať. Ideme do spoločenky a potom na ihrisko trénovať, nechceš nás prísť podporiť? Na Anglicko je nádherné počasie." Zasmejem sa. Po príchode do spoločenky hneď zamierim do izby, kde sa prezlečiem z oficiálnej uniformy do svojich tréningových teplákov. Čochvíľu z izby vybehnem a spolu s ostatnými sa vydám na ihrisko. To je celkom prázdne, akurát na tribúnach sedí pár študentov, poväčšinou samí šiestaci, niekoľko zaľúbených párikov alebo napríklad Deidre a Caylus. Len nech pekne ostanú tam hore na tribúnach, tu dole mi ich netreba. Pomyslím si a začnem so strečingom. |
| |||
Kostol Benji Tak nejak som sa stratila v myšlienkach, kým bol v kotole rozruch. Precitla som, až keď zazneli prvé tóny klavíra. Zdvihnem hlavu zo záklonu a sledujem menej a viacej nervózne tváre zboristov. Pieseň je... vhodná na túto príležitosť. Hudbu som mala rada, aj keď toto nebol zrovna môj štýl. Prišlo mi to, akoby atmosféra v kostole ešte viac oťažela. Zo všetkých svojich nálad, ktoré sa u mňa striedali ako na bežiacom páse, som smútok mala najmenej rada. Pôsobil na mňa neskutočne zbytočne. Hnev, hnev vedel prinútiť ľudí robiť veci. Ale smútok ma nechával zaseknutú na mieste s pocitom že neviem, čo mám robiť. Zavriem oči, aby som sa nemusela ďalej dívať na Jackie, pozerajúcu sa na nás z okna, a zvyšok spevu prečkám so sklonenou hlavou opäť nevnímajúc svoje okolie. V hlave mi blysne niekde z podvedomia myšlienka, že by som mala lepšie počúvať, keď mi tam spievajú kamarátky a kamaráti, ale tak rýchlo ako prišla tak aj odíde. Budú lepšie príležitosti. Dubledorov preslov ma znervózni ešte viac v mojej snahe udržať sa preč od smútku a apatie, ktoré na mňa začali útočiť. Odmietala som znova nad tým začať premýšľať a zložiť sa ako včera. Hrám sa s prstami a očami behám striedavo z riaditeľa na svoje ruky. Vždy, keď som bojovala proti svojim emóciám a náladám, bolo to zlé, ťažké. Asi ako bojovať proti svojej schopnosti, ktorá sa tiež hlásila na vedomie vďaka môjmu vnútornému nepokoju. V istých momentoch moja tvár vyzerá ako roztápajúci sa vosk, keď celá zbledne, zúži sa, zmení svoje črty a potom sa vracia do normálu, ako sa snažím ovládať. Nemali by kostol ľudí upokojovať? Zahryznem si do pery až mi celá zbledne. Čím viac sa snažím ukľudniť, zatlačiť slzy a ovládať, tým horšie to s tými premenami je. Občas som tieto náhle návaly pocitov a zmeny nálad naozaj neznášala. Takmer len okrajovo sa mi do hlavy donesie informácia, že sa ruší vyučovanie. Inokedy by ma to dostalo do vytŕženia, teraz som vedela len to, že chcem vypadnúť. Hneď ako sa rozpustíme, zdvihnem sa medzi prvými a očami začnem hľadať Sin. Ale tá tu niekde nie je. Skontrolujem prvých vychádzajúcich študentov, no bez úspechu. Prejdem znova rad po rade Slizolinských. Určite prišla, každý mal povinnú účasť a aj keď neznáša kostoly, nedovolila by sa nedostaviť, už len kvôli Snapeovi... Kam zmizla? A kedy? Zapátram v mozgu, zatiaľ čo si nevšimnem, že vo vlasoch sa mi tvoria čierne pramene. Bola pravda že takmer celý dobu počas spevu som si nevšimala nikoho a nič, tak bolo možné že vtedy sa niekam vyparila...možno ju aj pustili, ak povedala že jej prišlo zle alebo niečo podobné. Ale ja som potrebovala rozptýliť a vedela som, že ona by ma priviedla na iné myšlienky. So snahou udržať si svoju podobu sa poobzerám okolo. Zbadám akurát tak chrbty niektorých zdrhajúcich spolužiakov, ktorý asi tiež chcú prísť na iné myšlienky, a potom mi pohľad padne na Benjiho. V mihu sekundy sa mi v hlave vyrojí náš plán na testralov a ako ma vedel upokojiť keď nám o Jackie povedali. Bolo rozhodnuté, v okamihu som bola pri ňom a s krivým úsmevom na ustálujúcej sa tvári. Hej Benji... Mala som pripravené čosi v zmysle - "tieto dni si bol vybratý ako moja obeť na vyplnenie voľného času", povedané s humorom v hlase, ale nejako sa mi to zasekne v hrdle. Spolu s rozrušenými prstami, ktoré sa teraz hrali s lemom sukne, a vlniacou sa podobou by mi aj tak neuveril že mám práve teraz chuť žartovať. Je mi na prd. Nepôjdeme skúsiť nájsť tie testraly ako sme sa o tom bavili? Trocha vypadnúť...od tohto. Vydýchnem nakoniec popravde na rovinu, prečo som prišla, ako som mala vo zvyku. |
| |||
Jeho Veličenstvo Caylus Už mě zase bolí břicho. A tím imaginárním dítětem to fakt není. Rozmrzele vzhlédnu. Proč musím mít pořád hlad? Kdyby nebylo toho děsného sboru, snídala bych v nějakou normální hodinu. Ale ne. Museli jsme prostě vstát dřív a ještě to krákání zkoušet. Být na profesorčině místě, vyřešila bych to mnohem jednodušeji. Banána bych vykázala z kostela, protože rytmus křováckých písní je úplně jiný než ten náš. Banán akorát kazila harmonii zpěvu celého sboru! A navíc... neuctívaj křováci spíš nějaký bůžky úrody nebo tak něco? Už tak stačilo, že tam dojel Zahradník. Kdybych byla chytřejší a nechtěla mermomocí trénovat, byla bych teď místo toho na procházce kolem jezera se Zahradníkem. Vsadila bych se, že by si určitě rád zaplaval. I s tím vozíkem. Musím se o svůj nápad podělit s Princem, až dorazí! Opět jsem se zabrala do vybírání jmen, že jsem si Prince zprvu ani nevšimla. Ucítila jsem teprve jeho polibek na tvář a oslovení. Zakabonila jsem se na něj. "Ne tak nahlas. Nechceš přece, aby si mě odvedla Popo..." Udělala jsem mu místo vedle sebe, přehodila si nohy přes jeho klín a přisunula se blíž. Podala jsem mu papír a brk. "Posluž si. Určitě tě napadnou nějaká lepší než mě. Ale ve výsledku by to asi bylo stejně jedno. Jak znám tátu, tak to bude nakonec on, kdo bude vybírat jméno. Být to na mě, tak pojmenuju svoje dítě Reece. To jméno je tak magické!" Nasadila jsem svůj vážný výraz a podívala se na Cayla. Moc dlouho jsem to nevydržela a radši jsem vyprskla smíchy. "Dělám si srandu. To jméno je ohavný stejně tak, jako on. Nejen, že je to tragéd, ale on se musel nechat podpálit až tak, že teď ze sebe dělá chudinku na vozíku. Chápeš to? Kde na ten vozejk vůbec vzal? S tím svým zahradnictvím...určitě prodává potají nějaký drogy... Beztak je dával Meadowsovi, aby se mu vůbec postavil. Nedokážu si představit kluka, kterýmu by se při pohledu na Zahradníka postavil..." Zavrtím hlavou. "A teď už si ta obluda ani nevrzne... Hm, i když... Mohl by zkusit dát vědět tomu... " Usilovně přemýšlím. Ro... Roláda? "Roláda? Ro.. Vypadal jak dvojče Delacoura! Roux!" Nakrčím nos. Z Romaina to křičelo na míle daleko. Tristan byl na rozdíl od něj alespoň pohledný. "Mimochodem... děkuju za potlesk! Chyběl jsi tam! Měli dát duo jen nám dvoum... Ostatní mi to akorát kazili. Máš skvělý vkus." Zasmála jsem se a vtiskla jsem mu polibek do koutku úst. Věděla jsem, že mě nikdy nezklame. "Víš, čeho se trochu bojím? Pokud to budu dál předstírat, budu asi potřebovat větší oblečení... a nějaký vycpávky. Myslíš, že by mi Mařena půjčila nějakej svůj tuk z tý její korby?" Nasadím zoufalý výraz. "Nebo si od ní vezmu to, co jsem ji naposled koupila. Oblečení na charitu jsem už dala Maxwellovi... a je mi blbý to po něm chtít zpět. Představím si jen ten jeho obličej, který musel zářit štěstím, když to oblečení dostal... Nechci mu zkazit druhé Vánoce..." Opět mi zakručí v břiše. Povzdechnu si. "Tak kde sakra tem Krimmer je? To si tam ještě s tou jeho bandou tupounů dělaj dobře a u toho vysvětlujou pravidla, ne?" Protočím oči. "Chtěla jsem ho překvapit. Měl by ocenit, že ho jeho holka jde podpořit, když mě prosil o to, abych ho trénovala. Ale né... ani si mě v tom kostele nevšiml! A netleskal mi!" Nafouknu naštvaně tváře a podívám se na Prince. "Neodpustitelné! Vidíš, kde jsem to skončila?! Jeden ani neocení, když mu člověk udělá dobře na veřejnosti a ani si ze sebe nedokáže udělat legraci a radši podpálí nějakýho random Zahradníka a druhej ho radši ignoruje úplně. To jako čeká, že mi bude věnovat pozornost teprve až po tom, co se s ním vyspím? To si radši natáhnu nějakej gumovej oblek a vyspím se s tou Mařenou..." Zoufale na Prince zamžourám. "Nemáš něco k jídlu? Prosím..."Už zase žebrám... No, asi lepší než krást, ale... "Mimochodem, všiml sis toho, jakou krásnou šálu Zahradník má? Dal mu jí Wolfram!" Poťouchle se zašklebím a natáhnu k Princovi blíž, abych mu mohla šeptat do ucha. "Ale dala jsem mu ji já. Chtěla jsem Wolframovi pomoct... odhalit jeho pravou sexualitu, víš... Po tom, co spolu ti dva a Klátič měli na Ošetřovně..." Promnu si obě ruce. Začíná mi být zima. "Tak kde to sakra vázne?! To si pro ně do tý jejich věže mám dojít nebo co? Už jsme mohli být dávno na projížďce s Sheehanem!" |
| |||
Kostel – Chodba u kuchyně – Pozemky Mé bezeslovné volání o pomoc vyslechne Fabian, i když možná se tím ani nesnažil zachránit mě. To mi bylo však úplně jedno, byla jsem šťastná za jakoukoliv hozenou udičku. “Strašně ráda.“ Vděčně se na něj pousměji a vstanu z lavice společně s ním. Teda pokud to nevadí, nevadí?“ Natočím se zpoza mého zachránce tak, abych viděla na Noelle a usmála se na ni. Snažím se vypadat nevzrušeně, jakože by mi skutečně nevadilo, kdyby chtěla mít nějaký ten čas jenom s Fabíkem, ale ve skutečnosti mi v očích hraje tichá prosba. Počkám na její odpověď a pak se na ni vděčně pousměji. “To je úplně super nápad! Kvůli sboru jsem se nestihla ani nasnídat a tak mám teď hlad jako vlk. Za kus žvance dám klidně život a trest se Snapem.“ Zaculím se na oba a souhlasně přikývnu na onu zločineckou akci. Nejsem zrovna typ, co by měl na svém trestním rejstříku neustálé porušování školního řádu, ale jednou za čas se snad nic nestane. Obzvlášť, pokud se to neprovalí a za takových okolností by to mohlo být i vcelku pochopitelné. Vydám se za Fabianem a se zaujetím poslouchám jeho poučku. Zatvářím se překvapeně, abych mu udělala radost, že je o něco chytřejší než já. “Fakt jo? To by mě asi nenapadlo, v hradě je takových obrazů, že se lehko ztratí jakožto běžná dekorace.“ Promluvím tichým hlasem zrovna jako on, pokývu zamyšleně hlavou a znovu se na Fabiana usměji. Máme štěstí, že aspoň on už tohle tajemství zná a my si můžeme dopřát trochy toho zakázaného ovoce. Vlastně je pravda, že mi Alex tohle tajemství nikdy nesvěřila. Možná ze strachu, že bych tam něco rozbila a pak už by tam nepustili skřítci ani mě, ani ji. A jak mé myšlenky ubíhají tímhle směrem, musím nakonec uznat, že bych sama sobě to heslo taky neřekla. Když se dostaneme k danému obrazu, postavím se na druhou stranu chodby než Noelle a zamžourám daleko do chodby, jestli sem náhodou nikdo nemíří. “Tady dobrý.“ Informuji Fabiana a pokynu mu rukou, že se může dát do díla. Sleduji, jak lechtá hrušku a jak se ona směje. Taky bych se smála, být lechtivý je hrozné prokletí. “Bravo!“ Zasměji se a okázale Fabianovi zatleskám na znak uctění jeho talentu rozesmát namalovanou hrušku. Je pravda, že se díky téhle malé výpravě cítím o hodně líp. V krvi mi lehce bublá trochu toho adrenalinu, který mi vstřikuje do žil strach, že by nás snad někdo mohl načapat. Je to ale svým způsobem hrozná zábava, a jestli nám to všechno vyjde, bude to pokračovat ještě lepším dnem. “Jsme jako hlídací psi, ale pospěš si. Za chvíli se budou vracet opozdilci. Kdybys tam našel nějaké slané pečivo, budu šťastná, ale sním cokoliv.“ Usměji se na něj a ohlédnu se Noelle, jestli je zrovna tak náročná, jako já. Pak už nám Fabian zmizí z dohledu a na nás zbyl úkol hlídat chodbu. Pohlédnu na druhou hlídačku a nevinně pokrčím rameny. “Vlastně vůbec nevím, co bych dělala, kdyby tudy někdo procházel.“ Pobaveně se nad tím zaculím, ale zároveň se v koutku mysli tiše modlím, aby se fakt chodbou nezačaly ozývat kroky nebo tak něco. Naštěstí se tak nestane a obrazem se za chvíli zase protahuje zloděj jídla, pyšně nám ukazujíc obsah svého košíku. Div se mi nesbíhají sliny, kolik dobrot vyfasoval, to je přece úplná paráda! “Fabe, jsi oficiálně pasován na hrdinu dne!“ Nadšeně jej poplácám po rameni a vydám se společně se svými dvěma komplici na školní pozemky. Do tváří se mi nahrne barva a smuteční obřad, jako kdyby už byl dávno v minulosti. Ten okamžik, kdy jsme tam stáli, na mě dopadl a ani teď mi nebyla ztráta Jackie úplně lhostejnou, zase na druhou stranu určitě by nechtěla, abychom kvůli ní probrečeli celé dny. A ve společnosti tak milých lidí, jako jsou zrovna Fabian a Noelle se dalo na těžkosti těchto dní jednoduše zapomenout. Abych se donutila nemyslet na všechny ty ponuré myšlenky, které mě zachvátily v kostele jako přívalová vlna, brebentím celou cestu až na určené místo. O počasí a o tom, jak je to na jednu stranu fajn, že nemáme celý týden výuku, ale že zase na druhou stranu nemám moc ponětí o tom, co budu vlastně tak dlouho dělat. Sdělím jim své obavy z lektvarů a profesora na ně a polemizuju, jak to asi tenhle rok uhraju. Posadím se na zem, ale je vcelku studená, sice svítí sluníčko, ale není úplně nejtepleji. Navíc zem je pořád chladná a lehce zablácená ze včerejšího deště. Zašátrám ve své tašce a vytáhnu obyčejný svetr. “Tumáš Noelle, ať si neušpiníš ten hezký hábit. A tady máš ty, Fabe.“ Hodím po něm obyčejné triko s potiskem kotěte, doslova, aby se nemohl dát do protestů. Sama pod sebe složím černé tílko, mé heslo ‚vždy připravena‘ se opět vyplatilo. “Já poprosím svoji slanou objednávku!“ Vděčně se zazubím a natáhnu se po housce, na které je rozpečená slanina se sýrem, do které se spokojeně zahryznu. Mohla bych jíst pořád a nikdy bych neměla dost, leč bohužel moje postava se odmítne byť jenom zakulatit a pořád si zanechává ten kostnatý vyhublý zjev. Chvíli jím mlčky, protože se cpu jako nedovřená a teprve po housce a půl jsem schopná navázat nějaký rozhovor, nicméně tímhle kouskem rozhodně nekončím. Sleduji Fabiana, který očividně má problém o něčem mluvit. Nejsem si úplně jistá, jestli za to může včerejší večer nebo ještě něco jiného. Mám však pocit, že bych měla nechat na něm, jestli před Noelle ukáže karty, nebo bude hrát nezlomného rytíře, kterého nezmůže ani nic takového, jako je slušná porce ranní kocoviny. Jestli se tedy vůbec hodlá přiznat, že včerejšek byl poněkud náročnější a on teď zažívá těžkou fázi společenské únavy. Smířlivě se proto na něj usměji, a když se natahuji po třetí housce, tázavě ji nejdřív natáhnu jeho směrem. V tu chvíli však přijde ten známý třas, který rozvibruje mou pravou ruku (ne zase tak výrazně, ale na první pohled lehce patrné), a proto ji s obezřetným výrazem okamžitě stáhnu zpátky, jako kdyby mě něco popálilo. Vskutku jsem doufala, že si ničeho nevšiml a pokud snad ano, usměji se na něj v gestu, že to nic není. Raději pak pouze ukazovákem druhé ruky ukážu na housku a tázavě zvednu obočí. Jeho odpověď mi pak dá jasnou představu o tom, jak se vlastně cítí. Všimnu si, že jídla je sice dostatek, ale co se týče pití, nikde nic. Vytáhnu proto z tašky lahev vody a položím ji vedle koše. “Kdybyste náhodou měli žízeň, tak se klidně napijte.“ Hodím přitom významným očkem po Fabovi, ale je to jenom vteřinka, než zase házím cukrbliky na všechny strany. Je pravda, že co se týče všeobecně všeho, všechno řeším spíše mudlovskou cestou. Kouzla využívám jenom minimálně, a pokud je to nezbytně nutné, jinak se raději vždy spoléhám na svou černou taštičku plnou mudlovských vychytávek ovšem schované díky kouzlu. Opět se pak otočím na hezounkou zrzku a usměji se na ni. Nikdy jsem neměla moc velké šance se s ní bavit, proto mě hrozně těší, že mohu i po těch pěti letech více poznávat ostatní. “Jsi už v pořádku, Noelle?“ Smířlivě se na ni usměji a v očích mám přitom skutečný zájem. Nevnímám přitom fakt, že jsme při konci obřadu na tom byly stejně. Naučila jsem se snášet své těžkosti až v soukromí za zavřenými dveřmi a do té doby se chovat naprosto normálně. Někdy mám dokonce to štěstí a samu sebe přesvědčím, že je vše v pořádku. Vezmu si do ruky jablko a zakousnu se do něj s tím, že je to můj poslední kousek z košíku. Po třech houskách už bych se měla trochu krotit a především jim všechno nesežrat, protože to by je asi zrovna dvakrát nepotěšilo. To by mě pak asi už na žádný piknik nevzali a to by mě hrozně mrzelo. Je ale pravda, že bych klidně jedla dál. Táta vždycky říkal, že žeru jako kyselina a není ode mě vůči ostatním dívkám fér, že za to nepřiberu ani gram. |
| |||
Kostel >> Kolej >> Hřiště Snape, Rosalie, Richard, Deirdre Po odchodu z učebny se nepřekvapivě vracím zpět do hlavní síně. Pokud si dobře pamatuji, jídlo ze stolů mizí až v devět hodin, tudíž mám ještě dvacet minut na to, abych si dopřál druhou snídani. Jídla není nikdy dost, navíc se potřebuji posilnit před tou šaškárnou v kostele. Ten otřesný nácvik sboru před několika minutami mě utvrdil pouze v tom, že pro tuhle školu nemá cenu dělat cokoliv navíc. Nezaslouží si můj krásný hlas. Zpívání nějaký pohřební hrůzy je urážka mého talentu, protože se svým nadáním se hodím minimálně na muzikál nebo operu. Živě si umím představit, jak stojím na jevišti a přijímám potlesk od lidí, kterých je plný sál. Myšlenka je to krásná, což o to, jenže něčeho takového se tady v Bradavicích těžko dočkám. Sečteno podtrženo, snažit se tu uplatit svůj potenciál není nic než ztráta času. Pár minut před devátou si do kapsy u hábitu nacpu pár sladkostí a pak už svým klidným, výletním tempem odcházím ke kostelu. Skoro nikdo tu ještě není, a protože čekat venku jako vořech před obchodem se mi nechce, zapluji dovnitř a posadím se na jednu z předních lavic. Znuděně sleduji nácvik sboristů až do chvíle, než se přiřítí Snape. „Ani jedno, ani druhé, profesore.“ ušklíbnu se, když mě podezírá z lenosti a neúcty. „Jen mě nějak bolí v krku a navíc se nemůžu zbavit dojmu, že nová profesorka hudby,“ pohledem sklouznu k Mirabel. „-Nedokáže dostatečně ocenit mé kvality.“ zakončím své vysvětlování o tom, proč nestojím vpředu mezi zpívajícími spolužáky. Netrvá dlouho a objeví se vedle mě Helen s Richardem. Ten je jako vždy zvědavý a ihned se snaží zjistit důvod mé neúčasti ve sboru. „Nová profesorka je značně demotivující.“ pokrčím rameny. „Myslím, že mám na víc, než na obyčejný školní sbor. Nechci, aby si to někdo špatně vyložil, ale chci se ubírat zajímavější cestou a to vystupování v kostele není. Já se narodil pro muzikál.“ Chci, aby mě slyšelo co nejvíc lidí. Mrtvá holka ale těžko posoudí můj zpěv, stejně tak její ubulení kamarádi, kteří by přes vzlyky pořádně neslyšeli sílu mého hlasu. Než stihnu říct cokoliv dalšího, sboristi zahájí svou píseň a Sinestra bere nohy na ramena. Škodolibě se zasměju. „Jojo, střevní problémy uměj jednoho pěkně potrápit.“ Neodpustím si rýpnutí. Nikdo mi nenamluví, že utíká proto, že jí zdrtilo úmrtí nějaký holky, se kterou se nikdy nebavila. Prostě to jen včera trochu přehnala s pizzou a její zažívání se ozvalo v dost nevhodnou chvíli. Její problém, ne můj. „Bejt Daniels, tak za ní radši neběžím.“ utrousím suše, když se mluvící prdel zvedá a jako největší hrdina utíká Sinestru zachránit. Jenže mu krapet nedochází, že od těhlech věcí jí fakt nezachrání. Maximálně jí může přinýst ruličku toaletního papíru. To by možná ocenila. Zpěv skončí a Deirdre se vrací zpět na své místo vedle mě. Začnu tleskat. Nechápu, proč to nikdo jiný neudělal, když podala tak dobrý výkon. „Páni, bylas skvělá!.“ zalichotím jí. „Famfrpál? To zní fajn. To hřiště určitě rezervovali i pro nás, protože někdo jako my tam logicky nesmí chybět.“ pokývám hlavou. „To je dobře, že je ti líp. Sinestra už takový štěstí neměla, bohužel.“ prohlásím rádoby lítostivě. „Asi má běhavku, jinak si ten úprk neumím vysvětlit. No, to se holt stává i vám holkám…“ Trochu se protáhnu, protože sezení na lavici je poněkud nepohodlné, když v tom zaregistruji přítomnost někoho, kdo by tu neměl být. Buď mám vidiny, nebo támhle vážně sedí ohořelej čokoš. On ještě žije? Naivně jsem doufal, že už ho prodali na orgány, nebo se ze žalu oběsil na té své šále. Alespoň by jednou za svůj nudný čokoší život udělal něco prospěšnýho. „Bože, oni sou fakt všude.“ zavrčím podrážděně. Mezitím začne mluvit ředitel, ale z jeho nezajímavého monologu si nic kromě odpadlé výuky nepamatuju. No, lepší něco, než nic. Otočím se zpět k Dee. „Utíkej, krásko. Já za tebou hned přijdu.“ Nechám jí odběhnout, to už mě ale kdosi oslovuje jménem. „No co je?“ poněkud nevrle se otočím. Střetnu se s pohledem profesorky Primrose. Vytřeštím oči. „Uh… Prom…“ nedořeknu, jelikož mi oznámí, že čas mého trestu se přesunul. „Cože, už v jedenáct? Ne, to nejde. Mám teď famfrpál a pak musím za svou dívkou, bude potřebovat utěšit.“ zamračím se. Tohle celé mě obtěžuje. Proč mám být ve skleníku a hrabat se v hlíně společně s tou vlčí holkou? „Támhle máte čokoš… Chci říct Sheehana. Koukejte, už je mu dobře, když přišel z ošetřovny až sem. Určitě by vám ve skleníku chtěl také pomoct a dokonce dobrovolně!“ Snažím se profesorku ukecat, lež marně. Ani trochu to s ní nehne. Zdá se, že se trestu nevyhnu. „No tak teda nashle.“ zabručím naštvaně, když se rozloučí a odejde pryč. Já udělám to samé. Tady už nechci zůstávat ani o minutu déle, proto vystřelím z kostela jako raketa a uháním na kolej, kde se převleču do věcí na famfrpál. Cestou z pokoje popadnu své koště a pak už pádím za Dee na hřiště. Sedí na tribunách a cosi píše na kus pergamenu. „Čau, těhule.“ Pozdravím jí, uvelebím se vedle ní a zlehka jí políbím na tvář. „Co provádíš?“ Tázavě nakloním hlavu na stranu a prohlédnu si, co má na pergamenu napsané. Je to seznam jmen. „Vybíráš jméno pro mrně, jo?“ zazubím se. „Můžu pomoct?“ nabídnu se automaticky. Vlastně je celkem škoda, že tohle všechno Dee jenom předstírá. Zkusil jsem už spoustu dívek, ale s holkou v jiným stavu jsem to ještě nedělal. Ta mi pořád ve sbírce chybí… |
| |||
Před kostelem > společenská místnost Profesorka McGonagallová Podle očekávání... S neveselým pousmáním přikývnu slovům profesorky přeměnování, zdvořile poděkuji a vyrazím do společenské místnosti naší koleje. Titul, který mi profesorka McGonagallová poradila, jsem ještě neznal - buď jsem jej v knihovně přehlédl, nebo se kniha nachází v oddělení s omezeným přístupem. Na každý pád se v knihovně však stavím později, plánoval jsem dočíst jednu rozečtenou knihu a pak vše vrátit naráz, zeptám se pak při té příležitosti. Když usadím se s knížkou v havraspárské společenské místnosti, navzdory svému předchozímu odhodlání o společenštějším chování, stejně se nemohu na písmena soustředit. Svírám rozevřenou knihu, místo do stránek mi však pohled sklouzává ke krbu a myšlenky k právě uplynulému... a tomu, co následovalo. A že by mi bylo dobře z toho, že jsem si za ta léta nezískal nikoho, s kým bych mohl bezstarostně plánovat vycházku k jezeru, piknik či kdo ví co ještě... to není. |
| |||
Před kostelem Jen co dohovořím s Erikou, objeví se u mne další student. Pan Delacour. Pozvednu hlavu a urovnám si vysoký klobouk. Možná takový rozhovor v téhle chvíli není úplně nejvhodnější, ale pokud dokáže studenty rozptýlit natolik, aby na smrt spolužačky nemysleli, myslím, že je to vskutku přijatelné. ,,Úvod do zvěromagie je od letošního ročníku součástí mých hodin přeměňování. Jenže vzhledem k tomu, že zvěromagie není součástí NKÚ ani OVCE, více se ve svých hodinách budu zaměřovat na přeměňování. Pokud v hodinách stihneme probrat všechnu zadanou látku a zbyde nám čas, budu se s vámi věnovat i zvěromagii. Je nutno mít na paměti, že zvěromagie je velice složitá věda a dosáhnutí úspěchu trvalo některým kouzelníkům i několik let." Připomenu mu, jelikož mám z jeho slov pocit, že by snad svou přeměnu plánoval na co nejdříve. Ani mé začátky ve zvěromagii nebyly lehké. ,,Pokud narážíte na soukromé hodiny, tak ty vám bohužel z nedostatku času nemohu poskytnout. Mohu vám však doporučit knihu o zvěromagii pro pokročilé od Ivana Křovničky - Zvěromágem v pěti krocích. Požádejte o ni madam Pinceovou." |
| |||
KostelEttariel, Minerva, Erika a CaylusKostelík se pomalu plní. Postávám u zdi, ani sedět se mi nechce. Přejíždím pohledem od jedné tváře k druhé. Každá jiný výraz, každá jiné emoce. Je zvláštní, že smrt tak mladé dívky, co položila život za svou kamarádku, se některých lidí vůbec nedotkne a některým změní celý život. Kontrast, který by se jen těžko dal označit za fascinující. Pár chvilek před tím, než to všechno začne, zaregistruji, že se k nám konečně připojuje i Ettariel a Severus. Skoro bych zapomněla, že jeli do Londýna. Je hezké, že to stihli. I když to není nic, na co by jeden spěchal. S tichými díky si od kolegyně vezmu kapesníček. I když jsem si slíbila, že už brečet nebudu, stane se tak chvilku po tom, co se kostelem rozezní nádherný smuteční zpěv našich sboristů. Sleduji, jak z kostela utíká Sinestra a za ní Ryan. Není to vůči Jackie fér, ale na druhou stranu si myslím, že ona by pro takové věci měla pochopení. Pro někoho je, zdá se, atmosféra obřadu spolu s tesknou melodií těch nádherných hlasů až příliš. Když hudba utichne, je v kostele hrobové ticho. To je podle mého mnohem tíživější. Proto jsem neskutečně vděčná, když Brumbál začne svou řeč. Krásná slova, opravdu. Kapesníček už mám celý promočený a papír se začíná rozpadat. Strčím ho tedy do kapsy šatů a nechám slzy volně stékat. Tady se to ztratí. Na pohřbech to přeci není nic neobvyklého. Párkrát se zhluboka nadechnu, když je po všem, snažíc se uklidit. Jsem ráda, že ředitel zrušil vyučování. Studenti potřebují nějakou chvilku na to, aby se smířili s tím, že jejich kamarádka tu už není. Přesto ale… tresty stále platí, bohužel. „Ano, děkuji.“ Věnuji Minervě chabý úsměv. „Byl to moc krásný obřad.“ Povzdychnu si, ale to už si Minerva odchytla procházející Eriku. Stojí kousek ode mě, takže k nim těch pár krůčků udělám. Pravda. Zapomněla jsem, že jsem dostala na starost i Eriku. „Budu vás čekat v jedenáct hodin.“ Pohladím studentku po rameni. Přijde mi necitelné tohle řešit v kostele. Speciálně s někým, kdo si byl s Jackie tak blízký. A Erika je velmi citlivá dívka. Ale když už jsem v tom, je lepší to udělat pořádně. Rozhlédnu se po zbylých studentech a pohledem najdu Cayluse. Pravda, původně jsem myslela, že nechám trest na večer, ale čím dřív si to odpracují, tím dřív budou mít volno. A lepší bude, když to spácháme teď, aby měli večer volný. „Caylusi.“ Odchytím si ho a lehce provinilým výrazem. Je mi trapné to řešit tady. „Teď, když vyučování odpadlo, přijďte prosím už v jedenáct hodin. Čím dřív to budete mít hotové, tím dřív vás a slečnu Claythorne pak budu moct propustit.“ Nedělá mi radost, že je takto obírám o volný čas, přesto je to nutné. Sama bych to ve sklenících nezvládla. „Zatím nashledanou.“ Rozloučím se a pak konečně zamířím do skleníků. Do konejšivého prostředí svých květin. |
| |||
KostelBarbaraPostávám stranou, čekajíc, až to všechno začne. Trpělivě sleduji proud studentů, tlačící se dovnitř skrz až příliš malé dveře kostela. Ten praská ve švech. Všichni studenti, všichni profesoři, ředitel, Filch. Bože… opravdu na svatou půdu pustí kde koho. Včetně Richarda a jeho „oveček“. Nechápu, o co se to včera snažil, ale jsem tak rozčílená kdykoli si na to vzpomenu, že mu ty zpropadený knížky radši z knihovny přinesu. Jen abych ho měla z krku. I když představa, že bych to neudělala a on byl jako včera úplně brunátný vzteky… ta je neskutečně příjemná. S nic neříkajícím výrazem se postavím na své místo k ostatním sboristům. Teď se tím zatěžovat nebudu. Ten šupák mi za to nestojí. Pohledem sjedu na Helen. Upřímně mě pobavilo to, co včera předvedla, když nás našla. Jsem si jistá, že Richard dokáže ocenit, že si ho tak hlídá. To včerejší majetnické gesto bylo přinejmenším roztomilé. Na jednu stranu mi neskutečně lichotí, že mě bere jako konkurenci, ale na tu druhou mě to uráží. Jako kdybych o toho kontrolou posedlého maniaka měla snad zájem. Jen ať si ho nechá. Vyžaduji jen své doučování a Richardovu mlčenlivost. Nic okolo mě nezajímá. Mirabel usedá za klavír, což je pro nás jasným znamením, že máme začít. S prvními tóny kláves se pomalu rozezní i naše hlasy. Usmála bych se, kdyby to nebylo naprosto nevhodné. Celou dobu jsem se smiřovala s tím, že to bude naprostá katastrofa a nakonec… i ta příšerná písnička zní v našem podání docela dobře. Fascinuje mě, jak akustika kostela pracuje s ozvěnou, jak se světla svíček vlní, jako by tančily. Usmívající se vitráž mi to trochu kazí. Jsem z ní nervózní. Soustředíc se na text, který nemusím ani číst. Za tu chvilku jsem se to stihla naučit, ale abych nevybočovala z řady, nechávala jsem text alespoň levitovat před sebou předstírajíc, že ho čtu. Za chvilku bylo po všem, ale musím uznat, že se nám to povedlo. Rozhodně jsme pro uctění památky udělali mnohem víc, než pár vybraných jedinců. Jako například Sinestra s tím… klukem, co mu právě pohřbíváme kamarádku. Utéct uprostřed obřadu. Neskutečné. Dojdu k našim lavicím a posadím se co nejdál od těch dvou hrdliček. Richardovi se nevyhnu, ale čím míň přijdu do kontaktu s Helen, tím líp. Slova se ujme Brumbál. Ať chci, nebo ne, přepadne mě jistá pochmurná nálada. Brumbál zní tak přesvědčivě, že i mně na chvilku ta holka začne chybět. Rychle ze sebe ale ten pocit setřesu. Výuka je zrušena. Skvěle. Od příštího týdne toho budeme mít nad hlavu. Skvěle. Na druhou stranu to znamená, že Richard své knihy nebude teď potřebovat. Tudíž do knihovny nemusím. Obřad skončí a spousta studentů se začne tlačit ven. Nedivím se jim, kdo by tu chtěl zůstávat. Můj pohled spočine na Barbaře. Našla ho? Nebo se na to vykašlala? Pomalým krokem dojdu k ní. „Barbaro, jsem ráda, že tě vidím. Jsi v pořádku?“ Lehce se dotknu jejího předloktí a velmi nenápadně jí nasměruji k východu. Neušlo mi, jak se při našem zpěvu tvářila. Nahrává mi to. Ráda bych jí přivedla na jiné myšlenky. „Byla jsi už u jezera? Nemám teď nic na práci, tak mě napadlo, že bych ti pomohla hledat.“ Nabídnu jí. Vlastně mám co na práci. Musím odeslat věci matce. Ale ráda bych, aby v nich byl i ten prsten, co Barbara ztratila. |
doba vygenerování stránky: 0.80318784713745 sekund