Andor.cz - Dračí doupě online

Vzhůru do nadcházející bitvy

„ Je možné, že je to on. Je to složité, teď vysvětlovat. Prostě a jednoduše, setkala jsem se s ním před padesáti lety. Laeron mě… zachránil a …“
Vydechla jsem.
„ Přenesl padesát let zpátky.“
Podívala jsem se na svého draka a pak na chvíli opřela hlavu o jeho šupinatý krk.
„ Padesát let jsme strávili ve starém dubu, v srdci našeho lesa. V tom dubu, ze kterého jsme teď vyšli.“
Pohlédla jsem na vejce, které držel v rukou a pak na vak.
„ Nevím. Je to její přání. Chce být s tebou hned. Čekala padesát let, než se objevíš v mé společnosti, a před tím kdo ví jak dlouho. Prostě… Je teď tvá a ty si její.“
Zahleděla jsem se mu do očí. Bylo zvláštní to říct takhle.
Tiše jsem vydechla a zachvěla jsem se.
„ Laeron se účastnil své první bitvy, když mu byli tři dny.“
Přejela jsem po šupinách svého draka a rozhlédla jsem se kolem.
„ Do podzemí už nemáme čas…jít… ale trůn…"
Zarazila jsem se.
„ Trůnní sál… Už jednou je tam matka ukryla.“
Rozhlédla jsem se kolem.
„ Laerone, počkej tady, a zkus popřemýšlet, co tentokrát budeme dělat. Protože teď sice můžu povolat obyvatele lesa a vody, ale na to budou určitě připravení.“
[/b]Pohled mi sklouzl k Arwinovi.
„ Běž se připravit k boji, Arwine. Já se postarám o své povinnosti a za chvíli se k vám připojím.“
Nadechla jsem se a vyrazila jsem do paláce. Musím si pospíšit. Musím je schovat. Mířila jsem rovnou do trůnního sálu a k trůnu. Viděla jsem matku, jak trůn odsunula a ukázala úkryt pod ním. Jen musím najít způsob jak ho otevřela.

Vzhůru do bitvy

"Ach samozřejmě omlouvám se."
Mírně jsem se drakovi uklonil. Stejně, jako můj otec i já měl tato stvoření ve velké úctě a svůj úděl chránit je jsem bral více, než vážně. Z rozhovoru nás vytrhly zvuky bitvy a probíhající vojáci.
"Tak už to začalo."
Zadíval jsem se lehce zamračeně tím směrem a pak jsem pohlédl zpátky na ty dva a na obří vak, který sebou Nalaya tahala.
"Hilbur? Myslíš starého Hilbura velitele pevnosti Trion? Je to starý přítel mého otce. Drží pohraničí v bezpečí již bezmála 10 let a snaží se o to i nyní, když k nám pronikají nemrtví. Armáda z města Trion jej šla dočasně podpořit."
Odpověděl jsem ale nechápal jsem, jak jej mohla Nalaya znát. Co si pamatuji, tak tento starý rytíř nikdy nebyl v elfím království.
"Ty ostatní jména neznám."
Zavrtěl jsem hlavou. Ale pak Nalaya vytáhla ze svého vaku dračí vejce, takové jsem viděl jen v kresbách knih. Zalapal jsem po dechu a zmateně jsem se díval na Nalayu a vejce.
"Počkej počkej. Jak to myslíš?"
Vyvalil jsem oči, když mi narvala vejce do rukou.
"A kam ho mám dát? Vždyť nás čeká bitva."
Moc se mi ho nechtělo nést sebou do boje.

Výzva

"Já... samozřejmě, to chápu." odpovím Fíriel.
"Vím, že tu nenabízím spásu, ani nic nového pod sluncem. Chápu, že pro Vás musí být těžké zažívat pravidelně to zklamání, ale chápejte... já tím ještě neprošel. Já s sám musím pokusit o něco... Jinak... jinak bych se tu zbláznil, kdybych to aslepoň nezkusil. K ničemu Vás ale nenutím." Pak se nadechnu a vyrazím ke dveřím směrem ven.
"Předpokládám, že násilím mě zde držet nebudete, tak odcházím. Jestli je tu ještě někdo, kdo chce zkusit štěstí se mnou, teď je ten pravý čas. Pokud ne, chápu to a přeji Vám jen to nejlepší."
Raději umřít tam venku rychle, než tady pomalu umírat... pomyslím si, když odcházím.

Zranění

V běhu mne zastaví šíp, který se mi zaryje do paže. Síla nárazu se mnou cukne do strany, takže na okamžik ztratím rovnováhu. Těžko ve zraněné ruce udržím svoji zbraň způsobem schopným k boji, takže ji pustím na zem.
Můj fatální zásah je však zablokován velitelem, který se netváří, že by si chtěl nechat zamordovat kohokoliv dalšího ze svých mužů. Vyhlídky jsou velmi bídné. Nepoužitelná ruka, lučištník připravený k dalšímu výstřelu....nejhůře na tom však budou vesničané, kteří se kvůli mému selhání stanou cílem likvidace téhle bandy. Potlačím bolest v ruce a protočím se na místě čelem k veliteli. Neostrou stranou čepele kamy přesměruji jeho úder bokem. Nesnažím se jej zablokovat, ale jen nasměrovat mimo mne. Rychlým výpadem se posunu o krok dopředu, ve snaze kemu zaháknout za zápěstí velitelovi ruky držící meč a trhnutím mu buď vyseknout zbraň z ruky nebo mu přetnout šlachy na zápěstí. Poté se znovu otočkou vrátím k muži, který předtím spadl z koně. Patrně už bude na nohou, připravený k boji. Jeho úderu se budu snažit vyhnout a následně mu zasadit úder do slabin.

Plamínek naděje

Už už jsem chtěla udělat ten poslední krůček k Arwinovi, když se najednou vše kolem otřáslo. Otočila jsem hlavou směrem, odkud se otřes přenesl, a polkla jsem.
„ Matka.“
Vydechla jsem a dala jsem se do pohybu. Rozběhla jsem se i s pytlem přes rameno a holí v ruce. Cítila jsem ve vaku pohyb, ale nebyl čas. Ne teď.
„ Laerone, musíme ji najít. Nesmí vyjet… nesmí padnout.“
Vydechla jsem a proběhla palácovou zahradou na nádvoří. Málem jsem narazila do Elfa, který vykřikoval, že je povede matka do boje. Já byla v plné zbroji. Je to sice padesát let, co jsem byla v boji o město naposledy, ale je to jako před pár hodinami. Já byla připravená v plné zbroji s jistou novou zbraní u pasu.
Cítila jsem jistý známí pohyb a pocit, který vycházel z batohu. Toužebný, rozrušený, natěšený a zároveň nervozní. Něco tam uvnitř cítilo, že je jeho druhá polovina velmi blízko.
„ Já vím.. Já vím. Dej mi chvilinku čas, prosím… chvilinku.“
Promluvila jsem k vaku.
„ Laerone. Jak je ochráníme? Kam je ukryjeme? Není čas je odvést do srdce přírody… A kam je ukrýt v paláci, tak aby je případné zlo nenašlo, kdyby došlo na nejhorší…“
Promluvila jsem k drakovi. Srdce mi tlouklo směsicí pocitů. Znovu jdeme do války. Znovu se před branami objevila armáda, která nás chce zničit. A znovu je to boj o holé životy. Podívala sem se na Arwina. Najednou jsem vypadala strašně unaveně. Hlavně ten pohled v očích.
„ Kam zmizeli všichni naši přátelé, Laerone. Kde je Lórna, Firnergar, Nal a Ral… Kde je Hilbur. Kde jsou jejich draci?“
Znovu jsem otočila hlavou k drakovi.
„ Za své dětství a dospívání jsem je neviděla. Nevzpomínám si, že bych je v prvních padesáti letech, kdy potkala.“
Zamrazilo mě v zádech. Kam mohli zmizet. Vždyť měli draky. Co se s nimi podělo?
Sklouzla jsem pohledem k Arwinovi a konečně na chvíli zastavila. Položila jsem na chvíli vak na zem a nadechla jsem se.
„ Dřív než … než půjdeme dál. Je tu někdo, kdo se s tebou chce seznámit a nedá jinak, než že to udělám hned. Její… Její zvědavost nezná mezí.“
Promluvila jsem k němu tiše a zalovila jsem ve vaku. Vytáhla jsme lesklé vejce a natáhla ruku s ním k Arwinovi.
„ Mrzí mne, že nemáme víc času na to, abyste se seznámili. Musíš ji ale chránit a opatrovat.“
Palác utichal. Útok přišel náhle, ale válečníci našeho království byli připravení vyrazit do boje velmi rychle. Jen je špatné, že to došlo tak daleko. Že se opět se vším střetneme tady před naším městem. Otočila jsem se k drakovi.
„ Dokážeš je ukrýt?“

Mihotající se plamínek naděje
Nalaya, Arwin a Laeron

A tak jste tam stáli. Všichni tři a hleděli jeden na druhého, plni překvapení a zmatení. Tak nějak jste všichni trošku ztratili řeč a myšlenky každého se ubíraly někam jinam a přitom všem stejným směrem.
Byl to okamžik klidu a harmonie,při kterém byste možná i zapomněli, co se v tuto chvíli děje okolo města. A pak se vše otřáslo. Venku šlo zaslechnout vyděšený křik obyvatel a paniku. Vše to začalo. Nepřítel vzal útokem město.
"Pohyb pohyb pohyb! Všichni k hradbám! Musíme ty příšery zastavit! Královna nás v bitvě povede! Za královnu!"
Uslyšela jsi pokřikovat jednoho elfa, který si ještě za běhu nasazoval helmu a dopínal meč u pasu a za ním souhlasně pokřikovala skupinka, která jej následovala a byla na tom s vyzbrojováním se obdobně.
Bylo to tedy jasné. Královna povede vojko v bitvě ať už na hradbách, nebo se rozhodne vyjet mimo ně. Nebyla to zrovna přívětivá myšlenka za to dost pochopitelná, byl to její lid a ona jej musela vést, když tuto úlohu nemohl zastat král.
V paláci jste začali být osamocení. Zvuky utichaly, až na občasné otřesy. Většina vojska byla už patrně venku a bránila město.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Začal jsi rychle obcházet půlkruh, abys dostal lapeného koně mezi sebe a ostatní lapky. Cukl jsi dost prudce řetězem. Kůň bolestně zaryčela skácel se směrem ke straně. Muž ze sedla spadl, ale podařilo se mu na poslední chvíli ucuknout tak, aby mu nohu nerozdrtila váha koně, takže se jen odkulil stranou a začal zvedat na nohy. To už jsi se k němu hnal, abys ho dodělal. Přilétl však šíp, který ti prošel levou horní částí paže. V ní ti vybuchla vlna ohně a bolesti, když šíp prorazil maso a svaly. Bolelo to, jako čert ale překonal jsi se a pokračoval kupředu jen proto aby se čepel tvé zbraně setkala s dlouhým mečem velitele banditů, který se po tobě oháněl ze hřbetu koně. Zahlédl jsi, jak jezdec bez koně se zvedá postupně na nohy a lučištník opět tahá šíp, aby po tobě mohl opět pálit.
"Ty zatracená příšero vykuchám tě, jako mnoho před tebou!"
Prskl velitel a znovu po tobě sekl, v pažích měl sílu a určitě byl nebezpečný bylo vidět, že se vyzná.

Ve vílí říši
Lenora

Vílák se usmál a podíval se na mast, kterou k tobě přinášel.
"Tohle? Několik druhů nektarů zahuštěných mateří kašičkou od lesních včel. Velmi účinné na mnoho druhů zranění."
Objasnil a přiklekl k tobě.
"Mohu tedy?"
Optal se ale přílišně nečekal na tvé svolení a začal ti mazat onu divnou kaši na rány. Cítila jsi, jak to hřeje a příjemně brní. A k tomu sladce voní, nehledě na to, že rány už tolik nebolely. Bylo to opravdu zvláštní a za svůj život jsi se s tímhle ještě nesetkala.
"Jsi hodně podezřívavá viď?"
Vzhlédl k tobě.

Dvounožec ve skořápce
Moander

Cítil jsi stále přítomnost Tariela, ale nezasahoval do tvého osobního prostoru.
"Ještě chvíli si odpočineme a pak znovu vyrazíme. Předpokládám, že za pár dní, možná dříve dorazíme tam, kam máme, snad nepůjdeme pozdě."
V jeho myšlenkovém hlase byly cítit obavy a starosti, které si dělal a i když se své pocity snažil od tebe udržet oddělené, stejně něco málo prosáklo skrz.
"Co vše ses stihl naučit zatímco, jsi byl ve svém vejci?"
Optal se pojednou Tariel, cítil jsi, že zrovna jí tu dobrotu, kterou si opekl nad ohněm, ale svou pozornost plně směřuje na tebe.

na cestě k samostatnosti
Arellana

"Takže typické chování tvého otce."
Odtušil Ratias, prostě to vše bral s nadhledem. Když tě to však nerozveselilo tak si Ratias jen mírně rezignovaně povzdechl.
"Uvařené jídlo, časem vždy ochladne."
Snažil se alespoň nějakým způsobem trošku zachránit celou situaci, i když to třeba bylo už marné.
Neucukl před tvým dotekem a jen se vlídně usmál, když jsi na něj promluvila.
"Neboj já nikam mizet nehodlám. A teď už pojď ať na nás nečekají. Jo nějaký čas ještě máme ale nesmíme se loudat."
Zatáhl tě za ruku, abyste se rozešli směrem k Vessinu obydlí. Cestou jí po nějaké době pustil, aby tě neomezoval a aby to pro okolí nevypadalo příliš podivně. Dobře víš, že už před časem se smířil s tím, jak to mezi vámi je. Jakmile jste došli k jejím dveřím zastavil se a pohlédl na tebe.
"Snad bude doma."
Zaklepal a pak ustoupil od dveří a počkal, než někdo otevře. Jeho výraz ve tváři jsi však znala, mluvení se rozhodl nechat na tobě. O okamžik později už stála na prahu Vessa, která vás trošku zmateně pozorovala.

Zpět do bitvy
Rakash

Barbar se k tobě ohlédl, když jsi se zastavil a vyřkl, že s ním dál nepůjdeš. Pátravě po tobě slétl očima, jako by hodnotil, jaké máš šance na přežití.
"Ať tě ti tví bohové ochrání. Bude to třeba."
Pokývl hlavou a tím se s tebou rozloučil. Nejspíše to nehodlal protahovat, protože se znovu vydal kupředu. Zato ty ses rozhodl začít vracet. Tvé kroky se opět stočily a pomalejším tempem, než jsi zvyklý jsi ukrajoval cestu opět před sebou.
Trvalo to několik hodin, než jsi se přiblížil k místu střetu, kde jste se s Barbarem potkali. Pak jsi v dálce uviděl stoupající kouř a uslyšel výkřiky nesoucí se ve větru.
Šlo to ze směru, kde dle barbara měla ležet ona vesnice, kterou označil již za ztracenou. Mrtví nejspíše právě dorazili a začali rozsévat svá semínka smrti všude, kde to šlo. Jít tam mohlo znamenat jistou smrt, ale taky to mohlo znamenat zachránit pár nevinných životů a zažít dobrý boj, který tentokrát určitě vyrovnaný pro tebe nebude. Rozhodnutí leželo před tebou a s každou další vteřinou nějaký z hlasů utichl a nahradil ho jiný. Vítr byl v tomto nelítostný a nenechal si tyto strasti pro sebe.

Křižovatka osudu
Neznámá země

Na slova válečníka nemám co namítnout. Bojovat umí, a jeho úvaha vypadá bez poskvrny šílenství. Přestože mé dobrodružné srdce pěje píseň heroického boje proti nevyrovnanému boji, zvažuji jeho kroky i jeho chování a uvnitř mé hlavy se zrodí konflikt.

Nechci se vrátit zpět tam, odkud jsem přišel. Ale co jiného mohu dělat ? Sám a zraněn bych si v tomto okolí poradil jen s obtíží a mé tělo se potřebuje vyléčit. Doteď nevím zda mne rána nemrtvého nezastaví na několik dní, zalitého nemocí. Ovšem rovněž chápu, že zatímco já zde kráčím zpět odkud jsem přišel, jiní mohou umírat. Stejně jako ten vozka.

Zastavím se.

Uvědomujíc si nebezpečí, ale mé srdce, které nezastavilo slunce, déšť ani sníh, bije jiným směrem. Jsem zde, abych poznal svět i jeho nebezpečenství. Shlédnu na svoje zranění a rozhodnu se. Vzhlédnu a zavolám na muže.

"Je mi to líto, ale synové Krum´Haar neustupují před nebezpečím, i když přichází z náruče samotné smrti. Půjdu dál kudy jsem šel...ale děkuji Vám za Vaši pomoc válečníku. Pokud se znovu setkáme na bojišti jako spojenci, splatím ho. Pokud jako nepřátelé, prokažte mi čest a zabte mne."

Není řeba říkat nic víc. Byl jsem natolik překvapen a vyděšen událostí u vozu, až jsem zapomněl na to, co mne dělá tím čím jsem. Jsem průzkumník, dobrodruh, zvídavý. Přestože zvědavost může přinést smrt a brzký konec.

Otočím se a pokračuji tak, jak jsem pokračoval. Stejným směrem, který jsem nasadil, když jsem do této říše přišel. Chci vidět armádu mrtvých, ale více než to, chci vidět armádu živých a budu-li schopen, zachránit kohokoliv budu moci. A pokud ta armáda mrtvých opravdu existuje...inu...skřeti vždy vyhledávali úctyhodné protivníky.

"Ať tě chrání předkové...", řeknu mu na znamení štěstí a ochrany a vyrazím.

Sbohem domove

Ratias zrovna vycházel z domu, když jsem přišla. Naše pohledy se na chvíli setkaly a on pochopil. Stačilo mu pohlédnout mi do oči. Nikdy jsem nepochopila jak to dělá. Možná to bylo tím, že jsme se znali tak dlouho, ale já tohle nedokázala.
,,To jsem tak čitelná?"
Oplatila jsem mu úsměv, který se mi ale neodrazil v uslzených očích. Rukávem jsem si otřela poslední slzy. Už nebudu plakat.
,,Trochu ostřejší?" Pomyslela jsem na bouchající okenice a otcův hlas, kterým mi lámal srdce na tisíce kousků. ,,Ratiasi, on řekl, že už nejsem jeho dcera." Hlas se mi zlomil a já musela chvíli počkat než budu zase schopná mluvit. ,,Nazval Dibrona starým bláznem. Říkal, že když oba půjdeme, tak zemřeme, že když posílají do boje nás, sami se bojí nasazovat svoje životy. Jo, rozhodně si nebral servítky."
Při Ratiasových posledních slovech jsem se ale zarazila. Zastavila jsem se a obrátila se na něj.
,,Úsměvná historka?" Nevěřícně jsem pohlédla na svého nejlepšího kamaráda. Můj tón už nebyl tak přívětivý. Nechtěla jsem na něj být zlá nebo tak, ale tohle mě opravdu vytáčelo. Snad pochopí, že se nechci hádat.
,,Tohle bude cokoli, Ratiasi, jen ne úsměvná historka. Táta svá slova nevezme zpět, na to je až příliš hrdý. I kdybych se vrátila jako válečný hrdina, už nikdy pro něj nebudu jeho dcera. Přál si, abych dál studovala, jednou se vdala a měla děti, tak jako mé sestry. Zklamala jsem ho. Když... Když mi to říkal vypadal tak... já vlastně ani nevím jak. Ale rozhodně ne jako obvykle."
Odmlčela jsem se a pohlédla Ratiasovi do očí. V těch mých už zase byly slzy. ,,Neumíš si představit jak moc to bolí. Jako by ti někdo..." Až teď mi došlo jakou hloupost jsem to vlastně řekla.
Ovšemže Ratias věděl jak to bolí. Vždyť já mu provedla něco podobného před dvěma roky, když jsem mu řekla, že k němu necítím to samé co on ke mně. Dlouho jsem s ním potom nemluvila.
,,Promiň, já... já to tak nemyslela. Já... Zatraceně, já už ani nevím, co říkám." Přistoupila jsem k němu a pokud se neodtáhl, chytila ho za ruku, což jsem od našeho "znovu spřátelení" neudělala. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí, protože byl minimálně o čtrnáct centimetrů vyšší než já.
,,Odpusť, co jsem řekla. Nezlob se, prosím. Nechci se s tebou hádat, jen... To poslední co potřebuji je přijít i o tebe. Nevím, co bych bez tebe dělala, jsi můj nejlepší kamarád."
Tím, že jsem ho vzala za ruku jsem začala bortit hranici, kterou jsem mezi námi před dvěma lety vystavěla. Ale už musel přijít konec ostýchavému přátelství, pokud jsme chtěli přežít museli jsme si bezvýhradně důvěrovat. Tak jako kdysi, když byl život ještě tak jednoduchý. Museli jsme si říct to, co zůstalo nevyřčeno a urovnat to. Být zase parťáci. Nejlepší kamarádi.
Po chvíli jsem odvrátila zrak. Už jsem nedokázala dívat se mu do očí.
,,Měli bychom jít. Rozloučit se s Vessou. Máme ještě čas, ne?"

Ve vílí říši

"Hmmm..." zamrmlám.
Mou nynější rozmrzelost způsobovali převážně utržená zranění a pak také fakt, že jsem nebyla zvyklá na to, že by mi někdo nějak pomáhal jenom tak. A taky, protože elfové měli za patami tu pohromu a já místo toho abych jim byla ku pomoci, byla jsem tady.
A zatímco jsme šli živím královstvím, musela jsem se sama sebe zeptat, o co té pohromě šlo? Jestli chtěli zničit vše živé, proč oni tedy přežily? Jaký byl jejich záměr, který je hnal tímhle lesem?
Zavedl mě někam co vypadalo jako nějaká zbykace, že by jeho vlastní?
Vypadalo to tak, ale na větší myšlení jsem byla teď unavená.
Za jiných okolností bych to tu obdivovala mnohem více...
Po jeho výzvě abych se posadila, můj pohled padne na rozvitou květinu, která tu byla. Nebyla jsem si moc jistá, dokáže mě to vůbec udržet?
S mírnými obavami jsem se tedy vydala k té kytce, okamžik si jí prohlížela než jsem se pak zkusila opatrně posadit, opatrně zejména kvůli květině. Spíše než o sebe, měla jsem starosto to, abych tu něco nechtěně nezničila.
"Co je... z čeho to je?" zeptám se spíše než s odporem, více lehkou zvědavostí, když mě sladká vůně uhodí do nosu.