Andor.cz - Dračí doupě online

Proti lapkům

Prostor, který mi můj útok poskytne, se pokusím využít tím, že se rozběhnu bokem k jezdci, jehož koně se mi "podařilo" chytit, abych tak dostal jezdce mezi mne a ostatní lapky. Pokud se nechám obklíčit, bude situace značně špatná.
Cuknu prudce svojí zbraní s řetězem, abych koně pobídnul směrem ke mně, aby vyhodil jezdce ze sedla přímo mým směrem. Snad se mi tak i podaří vyhnout se dalšímu vystřelenému šípu. Pokud se mi podaří jezdce shodit, hrot volné kamy se mu pokusím zabořit do krku a trhnutím mu rozervat hrdlo. Švihem ruky, kterou držím zbraň s řetězem, se ji pokusím vyprostit ze zaháknutí za koňskou hlavu a odskočit kousek dozadu, když se proti mě vyřítí jejich velitel.

Tajemství dubového srdce

Stála jsem tam a sledovala muže před sebou. Byl to zvláštní možná až trochu nepříjemný pocit, a trochu možná i zmatek, prožila jsem padesát let navíc zatím co on, jen sotva půl dne.
Ucítila jsem za zády šupiny svého draka a mírně jsem se zachvěla. Vyrostl. A já si ani nestihla užít to, jak byl malý. Vážně jsem se soustředila hlavně na ochranu lesa, celou tu dobu?
Trochu se mi při té myšlence sevřelo srdce.
A pak jsem zaslechla ten hlas. Arwin mne oslovil a já se k němu najednou tak straně moc chtěla rozběhnout. Tedy, kdyby do toho Laeron nezasáhl. Zamrkala jsem a mírně zatřásla hlavou.
Tiše jsem se odstrčila od šupin, vak s vejci jsem však nechala tak, aby ležel Laeronovi opřený o nohu, aby o něm věděl a nepošlapal je.
Volnou ruku jsem nechala na jeho šupinách a jela mu po krku až k hlavě a nechala jsem ji ležet na koutku jeho tlamy. Zadívala jsem se na Arwina a mírně jsem se pousmála.
„ Nezná tě, Laerone, nevyčítej mu to.“
Promluvila jsem k němu tiše a krátce přitiskla čelo na jeho tvář.
„ Laerone, tohle je Arwin druhý, král Trionu.“
Představila jsem muže a pak jsem se vydala pomalým krokem k Arwinovi.
„ Arwine… tohle je Laeron. Můj drak. A naše nová naděje.“
Zastavila jsem se kousek od Arwina a zadívala jsem se mu do očí. Cítila jsem, jak mi poklesla ramena, jako by mi na nich ležela obrovská váha.

Dostávání se z další skořápky

Tentokrát jsem si již opravdu jist že to všechno zabralo. Má iluze se pomalu rozplyne jako by tam nikdy nebyla a já lehce natáhnu krk jako bych se chtěl dotknout stromu ale přitom se k němu nepřiblížím, vyčkávání je jediné co v téhle chvíli může pomoci.
Hlavu po malé chvíli skloním a příjimám slova i když z nich nejsem vyloženě moudrý, hraje si s námi? Dokazuje nám svoji nadřazenost nebo se nám opravdu snad snaží v tuhle chvíli pomoci? To je otázka na kterou se nikdy nedozvím odpověď. To se však kůra začíná rozevírat. Cítím radost, cítím naději ale ani jedno není mé. V mém nitru se rozlévá dobře skrývaná obava. Pomalu se pohnu k otvoru, křídla pevně semknutá u těla, hlavu skloněnou téměř na hrudi. Několik pohybů do stran a opravdu se mi podaří ze stromu vylézt. Hlavu hrdě vztyčím těm několika slunečním paprskům, mé šupiny se rozehrajou desítkami různých odstínů barev dokud se neustálí na jediné, světle zelené. Sleduju onoho človíčka a přijdu si snad trochu...nepatřičně?
Tak to teda ne, teď jsem vylezl a lidičkové mne nedonutí se cítit takhle.
Zamručí mi lehce uražený hlas v hlavě. Jako kočka prohnu záda, několikrát švihnu ocasm ze strany na stranu a roztáhnu velká křídla, pro mne pouhé protáhnutí pro nezaujatého člověka by to snad mohlo vypadat že na něj během malé chvíle můžu skočit. Pozvednu hlavu znovu ke koruně stromu a vydám dunivý hrdelní zvuk. Snad jako bych zíval. Upřu svůj zrak, v očích mi stále hrajou všemožné odstíny barev na človíčka, křídla znovu stáhnu k tělu a přistoupím k Nalaye tak aby se dotýkala tělem mé hrudi, hlavu lehce skloním tak abych se človíčkovi díval do očí já.
"A Lareone."
Ozve se hlas, hlubší ale ne nepříjemně ani výhružně. Má hlava nejspíše většinu výhledu na Nalayu momentálně zakrývá.

Zázrak zrozený ze stromu

Seděl jsem u stromu s hlavou poraženecky svěšenou. Zuby jsem zatínal bolestí, která mi svírala nitro. Nevěděl jsem, co si počít. Byl jsem ztracený. Nikdy jsem si nepředstavoval, že si nebudu vědět rady zrovna v takovéhle chvíli a situaci. A přece ve chvíli, kdy jsem tam tam seděl jsem ucítil teplo pod dlaní a oslnila mě zář vycházející zpod ní.
"Co to....?"
Vydechl jsem úžasle a pozoroval, jak se záře rozšiřuje. Hlas, který jsem slyšel byl zvláštní neznámý, ale ne nepřátelský.
"Děkuji."
Napadlo mě pouze v ten okamžik, kdy už se světlo postupně rozlinulo v zářící průchod.
Posbíral jsem se na nohy a bezděky ukročil o pár kroků zpátky od stromu, abych viděl, co se přesně děje. Dobře, že jsem tak učinil, protože z něj vyšli v záři zalitá Nalaya a pak nějaký velký drak. Úžasle jsem jsem zůstával stát a zírat na ty dva.
Nalayu jsem opouštěl v lesích a přece byla tady v doprovodu něčeho, co jsem považoval spíše za pohádky. Otec mi o dracích vyprávěl ale bylo to již dlouho, co jsem měl možnost nějakého spatřit.
"Nalayo."
Hlesl jsem tiše, plíce se mi svíraly, takže nedovolily vypustit více vzduchu.
Najednou mi připadalo, jako bychom se neviděli hrozně dlouhý čas, jako by minuly roky zatímco ona odešla. Bylo to zvláštní ale tahle chvíle tenhle okamžik byl.....jedinečný. Nebyl jsem schopen slova, nebyl jsem schopen pohybu. Byl jsem, jako zmražený kouzlem, ale přece jen jsem byl za to rád.

Tajemství dubového srdce

Stesk a smutek svírali mé srdce i mysl. Byla jsem doma, v srdci svého domova, ale přesto jsem nemohla udělat nic, abych pomohla zastavit to, co teď obléhalo město. To, s čím jsme již jednou válčili. A nemohla jsem ani sevřít v náručí muže, který kleček jen kousek před mnou, téměř na dotek blízko. Zůstala jsem „opřená“ o místo, kde se naše dlaně téměř setkávaly, a druhou dlaní jsem si přikryla oči, z kterých rozutíkal proud slz. Sklonila jsem hlavu a jen sotva zadržela tiché vzlyknutí.
Hřejivé teplo mne však překvapilo a hlas, který jsem zaslechla, stejně tak. Zvedla jsem hlavu a otřela si slzy, musela jsem nadvakrát, abych něco viděla. Ovšem světélko, které se objevilo pod mou dlaní, bylo nepřehlédnutelné. Polkla jsem a na chvíli ruku stáhla, snad jen pro to, abych přitáhla vak s vejci. Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem si všimla, že se tento úkaz zvětšuje. Že je to všechno pravda a jen se mi to nezdá.
„ Laerone.“
Zašeptala jsem tiše, hlas se mi chvěl. Radostí a nadějí zároveň. Nebudeme tu čekat do skonání světa. Nebudeme jen přihlížet devastující síle nepřítele, jak ničí náš domov. Znovu jsem se dotkla světla, prsty zmizeli v hřejivém teple. Ohlédla jsem se na Laerona, s úsměvem na rtech. Trochu nemotorně jsem se zvedla na nohy a zvedla jsem vak a svou hůl. Usmála jsem se a vešla jsem do světla.
Bylo to zvláštní zaslechnout zase křupání bílých kamínků pod nohama. Takový obyčejný zvuk po padesáti letech.
Přimhouřila jsem oči, ale temné nebe nad námi rychle pohltilo i poslední ostré světlo z magického průchodu do srdce lesa. Byl to smutný pohled v tom radostném okamžiku. Pohled, který okamžitě upozornil na to, že za branami města je velké zlo a hodlá si město podat na krvavém podnose.
Nadechla jsem se a vydechla. Padesát let. A přitom dneska jsem z města odešla.
Dnes je ten den, kdy jsem vyjela požádat o pomoc Edrona.
Při té myšlence jsem se kousla do rtu.
Edron. Zvládl to vůbec? Přežil ten útok? Zachránil mi život, tak jako tady těm všem maličkým.
Ohlédla jsem se a dokud jsem nezahlédla hlavu svého draka nehnula jsem se. Pak jsem sklouzla pohledem k Arwinovi a zůstala jsem stát. Mlčky, tiše. Dívala jsem se mu do očí.
Uběhlo padesát let a při tom ani den…

Tajemství srdce dubu
Nalaya, Arwin a Laeron

Nalaya a Arwin každý usazený na jedné straně kůry stromu. Ruce přitisknuté na stejném místě s tím rozdílem, že Arwin to neviděl. Arwin o tom nevěděl. Arwin vás teď neslyšel. Bylo to mučivé a tíživé. I Laeron cítil tíhu smutku, které se rozlévalo nitrem Nalay.
Myšlenky byly temné a smutné a mračna, která se stahovala okolo elfího hlavního města byla ještě temnější.
A pak přece jen slabounce ale přece zazářila naděje. Zazářilo matné hřejivé trošku oslnivé světýlko, které vycházelo z kůry skryté pod dlaněmi Arwina a Nalay.
"Štěstí přichází, když ho nejvíce potřebujeme."
Zaduněl hluboký vám neznámý, ale přesto přívětivý hlas, který jste nebyli schopni určit jestli přichází z venku, nebo se ozývá jen uvnitř vašich hlav. Když ta slova odezněla mohli jste všichni pozorovat, že zářivé světlo se rozrůstalo v pavučinkách do stran a ty se pak vyplňovaly, jako když se pramínky rozvodňují v jednu velkou řeknu. Třpytilo se to a oslňovalo a hřálo a rozrůstalo se to stále víc a víc. Až zářil velký oblouk kůry stromu přímo mezi Arwinem a Nalayou. V dalším okamžiku byla kůra stromu pryč zůstalo jen zářící světlo a volná cesta mezi vámi. Pro Laerona bude průchod trošku těsný, ale s trochou vůle a pokory se dostane ven i on.
"I v sebevětší tmě raší semínka života."
Ozval se ještě onen hlas a pak odezněl. Jakmile Nalaya a Laeron vyšli ven z nitra stromu, tak se postupně průchod zase uzavřel a zmizel a byl tu opět jen strom.

Ve vílí říši
Lenora

"Mmmm ne to nejsi, ale docela obstojně tak teď vypadáš."
Usmál se zářivě mužík a vedl tě spletitými chodbičkami vílího sídla.
"Navíc my se neobracíme zády k těm, kteří nás potřebují."
Dodal, jakoby nic. Několikrát jste zahnuli, pak ještě párkrát, vyšli několik houbičkových schodů nahoru nebo dolů a nakonec jste zůstali stát před dveřmi z sytě zeleného lístečku. Vílák na něj jen klepl a dveře se samy otevřely, netrvalo ti dlouho, abys pochopila, že dveře, stejně jako vše zde je jeden velký živoucí organismus.
"Tak posaď se a já se ti kouknu na ty rány."
Ukázal na postel, která připomínala nadýchanou květinu s roztaženými okvětními plátky. Vypadalo to úchvatně. On mezitím něco hledal v mezi srolovanými listy něčeho, co snad mohla být skřínka, nebo polička, ale o dost jiná, než které jsi vídala. Pak vytáhl malou mističku s světélkující žlutou tekutinou.
"Ukaž mi své rány tímhle ti to musím pomazat bude ti pak lépe."
Ubezpečil tě. Nikdy si takovou tekutinu neviděla a voněla divně a nasládle.

Duch řeky
Alasseon

V odpověď ti přišlo jen lehké nespokojené zabublání. Je dost možné, že sis vyřčené slovo jen špatně přeložil a znamenalo úplně něco jiného, než draka.
Každopádně tvůj národ dorazil. Vedla je Irila tvá průzkumnice, která ti byla nápomocna již předtím. Když viděla klidnou vodu začala všechny pobízet, aby jí překročili. Zdraví nesli raněné, táhli je na nosítkách, nebo je nesli Strážci Lesa, kteří zbyli a postupně se dostávali na druhou stranu řeky. Irila zůstávala mezi posledními. Její pohled padl na tebe, když viděla, jak se díváš do lesa.
"Nemusíte mít o mého bratra starosti výsosti, pokud někdo může zdržet nepřítele a dohnat nás je to právě on."
Usmála se. Neměl jsi ani tušení, že kapitán tvých stráží je Irilin bratr. Než ses nadál líbla tě lehce na tvář a už byla v půlce řeky.
"Neotálejte dlouho."
Slyšel jsi jí ještě zavolat. Když jsi obrátil opět své oči k místům odkud jsi přišel odpovědí ti bylo jen ticho. Nikde ani živáčka. Kapitán a jeho muži se nevraceli. Možná již byli mrtví. Možná ještě někde zdržovali nepřítele, kdo ví. Ale nepřicházeli a každý okamžik, který jsi na ně čekal se mohl stát osudovým.

Sbohem domove
Arellana

Výstup otce tě dost zasáhl, zdrcenost matky nebyla o nic lepší. Její tiché rozloučení bylo tím posledním, cos od svých rodičů slyšela. Měla jsi vše sbaleno a opustila jsi svůj rodný dům a se smutkem v srdci zamířila k Ratiasovi. Ten právě vycházel ze svého domova také s taškou přes rameno a holí v ruce. Jeho pohled se setkal s tvým. Dle všeho v tobě četl, jako v otevřené knize.
"Tak pojď zvládneme to."
Usmál se a tím úsměvem, jakoby říkal, že vše zase bude lepší. Srovnal s tebou krok a nechal se svým způsobem tebou vést.
"Naši to vzali docela sportovně, ale můj odchod se jim taky nelíbil. Znáš to bojí se, aby se mi něco nestalo a takový řeči."
Pokrčil s úsměvem rameny a pak koukl po tobě.
"Tys to měla asi trošku ostřejší co? No jo tvůj táta byl vždycky dost tvrďák a nebral si servítky."
Mírně si povzdechl Ratias a slétl k tobě znovu očima.
"Určitě to tak nemyslel. Až tohle vše bude za námi bude to jen úsměvná historka."
Nadhodil bezstarostně. Bylo s podivem, jak dokázal být Ratias vždy nad věcí.

Nepřístupný otec

Jo. Rozhodně jsem to přepískla. Otec na mě vztekle zařval a okenice třískly až se skoro rozletěly na kusy. Matka mlčela, když chtěla něco říct otec ji umlčel. Jeho následující slova zněla jakoby mi do srdce vrazil nůž.
Už nejsi má dcera.
Skoro mě to srazilo na kolena. Musela jsem se opřít o hůl, abych to vůbec ustála. Teď už mi z očí vytryskly slzy doopravdy. Jen jsem ho němě pozorovala jak odchází a práská za sebou dveřmi. Rychle jsem se podívala na matku a k
její zničený výraz.
Rychle jsem vyběhla schody do patra a zmizela ve svém pokoji. Dříve jsem ho obývala se sestrami, ale teď už byl jen můj. Popadla jsem brašnu a začala do ní skládat věci na cestu.
Po tvářích se mi koulely slzy a já skoro neviděla na to, co dělám. Do brašny jsem hodila náhradní oblečení a plášť, mapu okolních zemí a váček s léčivými bylinkami. Pořád mi zbývalo dost místa na jídlo a vodu. Také jsem se převlékla z šatů do haleny, kabátce a kalhot a vzala si vysoké pohodlné cestovní boty. Na krku jsem si ponechala své dva přívěsky. Aby mi připomínaly domov, který teď už vlastně nemám. První z nich - modrý kamínek, jsem dostala od matky k šestnáctým narozeninám. Druhý o něco prostší stříbrné kolečko, mi dala moje nejlepší kamarádka Vessa.
Měla jsem teď chuť padnout na postel a brečet, ale to jsem nemohla. Šla jsem do války a tam jsem nemohla brečet. Proto jsem si otřela slzy, přehodila brašnu přes rameno, vzala hůl a znovu sešla do přízemí. Zabalila jsem si s sebou trochu jídla a čutoru vody. Naskládala jsem to do brašny a rychle se rozloučila s matkou.
,,Moc mě to mrzí. Ale já musím. Mám vás oba ráda. I sestry. Sbohem." Při poslední větě se mi zlomil hlas a po tváři mi zase stekly slzy.
Opravdu je opouštím?
Dřív než jsem stihla vzít své rozhodnutí zpět, jsem vyšla na ulici a zavřela za sebou dveře. A tím zavřela dveře i mému starému životu.
Zavzlykala jsem a musela se na chvíli opřít rukou o dveře, abych se neskácela.
,,Sbohem." šeptla jsem a vydala se ulicí směrem k Ratiasovu domu. Cestou jsem si přitom otírala slzy. Zpět už jsem se neohlédla. Už jsem neměla rodinu. Jen sebe.
Už nejsi má dcera.

Na Ve Stromě

Jeho odpověď mě moc neuspokojila.
Bohužel pro mě totiž za ty roky co jsem se potloukala kde í kde, jsem tak trochu ztratila přehled o tom kde co a kdo, v tomhle lese byl. Asi bych se za to měla stydět, ale hambou se můžu do země propadnout jindy, teď by to totiž ani moc dobře nešlo.
Letěly jsme tedy nějakou chvíly a i když jsem tomu začínala trochu přicházet nakloub, pořád jsem byla zastánce toho, že tomuhle nachuť asi tak úplně nepřijdu a nic se prostě nevyrovná větru pod křídly.
Letěly jsme tedy až jsme se po nějaké chvíly dostaly ku stromu, ale stromu s velkým S, protože si to zasloužil svým vzrůstem, svou velikostí. Při pohledu na něj mi v hlavě kolovali myšlenky o tom, jak starýý musí být, kolik a co všechno zažil a musí si pamatovat.
To, že strom sloužil jako domov pro víly mě nijak nepřekvapilo, přece jenom v zemi a pod ní tahle stvoření vážně nebudou žíti, ale nechala jsem se stromem unést natolik, že stráží u vchodu jsem si všimla až v poslední chvíly a skoro se trochu i lekla. Mno a ani tak se netvářily moc nadšeně, když jsme je míjely.
"Hmmm..." zamručím když pronese, že být vílou není tak špatné.
"Já ale vílou nejsem..." utrousím ještě k tomu.
Věděl to vůbec? Došlo mu vůbec, proč viděl dopadnout do lesa jenom jednoho draka? Kdo ví... byly časy, kdy jsem tu znala skoro každé poupě, nedivila bych se vůbec, kdyby na mě zapomněly, tak jako skoro já...

Cesta dál


,,Jestli myslíš draka, tak jí tu nemám..."
Pronesu a rozhlédnu se po ostatních jestli už dorazili. S tím, že se mohou přebrodit.
Já počkám na kapitána a ty, co zbyli. Musí být nějaká šance, nebo cesta jak les zachránit.

Náruč starého dubu

Sledovala jsem Laeronovo počínání a musím si přiznat, že zesílil víc, než jsem čekala. Dospěl a jeho moc se natolik rozšířila, až dokázal ovlivňovat svět, ačkoliv byl tak nějak mimo něj.
Jsi úžasný, Laerone…
Vydechla jsem v myšlenkách a pozorovala jsem svůj obraz tam venku. Bylo to zvláštní sledovat jeho kouzla tak blízko nás a nemoct pokusit se jich ani dotknout.
„ Děje… Všechno ti vysvětlím… Arwine.“
Zašeptala jsem k němu. Zoufalství v jeho hlase i v očích bylo strašlivé. Svezl se k zemi, s rukou přitisknutou na kůře stromu.
„ Jsem tady, má lásko.“
Zašeptala jsem tiše, zoufale. Dotkla jsem se místa, kde se dotýkal stromu i on a svezla jsem se stejným způsobem k zemi. Pomalu ale jistě mi dochází, že pokud se odsud nedostaneme, nemusí následující bitvu přežít. A i s námi to nemá úplně stoprocentní.
Jsem tady… tak strašně blízko a přesto tak strašlivě daleko.
Po tvářích mi skanulo pár slz.
Máme být novou nadějí pro náš lid a při tom jsme tu uvěznění… Máme naději pro všechny obyvatele tohoto světa. Dračí vejce… Ale nemůžeme je odsud dostat…