Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Teplo a jídlo Když zmíní že bude čekat na místě, jen se pousměju. Ne, že bych čekal něco jiného. Jídlo je velká motivace nikam neutíkat. Vidím tu očividnou radost při pohledu na ešus. "Neboj, chvíli horký vydrží." uklidňuju ji. Ale jejímu spěchu se nebráním, k sauně a horké lázni je to kousek a i když budeme jen sedět venku a jíst, bude to určitě příjemnější než stát někde venku. | ||
| |||
 | O pokladu Mám pocit, že Arica můj popis skupiny neuspokojil. „Neznáme se. Ne moc. Moc se ani nemluvilo a když zemřela Katrin...mluvilo se ještě méně. Je to problém, který se bude muset vyřešit.“ Říkat každému na potkání co si myslím o lidech se kterými putuju, je nesmysl. Zvlášť když o nich sám nic moc nevím. Reakce Arica mě překvapí. Takovou jsem na amulet ještě neviděl. Podrbu se na hlavě. Tohle se mi nelíbí. Vůbec. Na jednu stranu bych řekl, ať ho má klidně u sebe, ale když to rozlouskne, jaká je záruka, že mi ho vrátí? „Nechám si ho u sebe. Ne že bych ti nevěřil. Ale víš jak to tady chodí.“ Skoro se mu omlouvám za nedůvěřivost. „Když to zkusíš ve chvílích odpočinku, budu rád. Jindy na to nebude čas.“ Povzdechnu si. „Teď, když mě na okamžik omluvíte…“ Zvednu se od stolu a zamířím k hospodskýmu. „Dá se ještě teď poslat pošta?“ Zeptám se muže a v hlavě už si sumíruju, co bude obsahem dopisu. | ||
| |||
 | Jídlo Sníme to hned tady? K ostražitosti se musím do slova a do písmene nutit. Sama nevím, proč je tak těžké zůstat soustředěná… hlavní vinu určitě nese hlad a vyčerpání. Když mě Alex opouští znovu lehce polaskám jeho zápěstí, až pak nechám jeho ruku vyklouznout. "Budu přesně tady." Teď, když jsem sama, je soustředění o poznání lehčí. Znovu na mě doléhá tíha dnešního dne a informací, které jsem se dozvěděla. Znovu začnu uvažovat o tom, co dál. Ty myšlenky nejsou moc pozitivní. Spíš naopak. Naštěstí nečekám dlouho. Žaludek se mi sevře a hlasitě zakručí. "Paráda." Polknu naprázdno, když uvidím guláš. "Jdeme." Popoháním svůj doprovod. Kdyby se tohle jídlo pokusilo utéct, bude hořce litovat. | ||
| |||
| Cesta za jídlem „Janek. Tady si nikdo nehraje na jména jako v Pevnosti.“ pousměju se při jejích pokusech o skloňování jména. Ale když od té osoby kráčející po mém boku zaslechnu něco, co by přece jen mohlo být slabým uchechtnutím, spokojeně se usměju. Aspoň na prchavou chvíli se mi to podařilo a snad to trochu zahladí předchozí nepříjemný zážitek. | ||
| |||
| Cesta za jídlem Jestli to jídlo zabalí, tak je zabiju Na krátký okamžik je celý dnešek zapomenut. Jsme tu jen my dva, vyhlídka na jídlo a teplo. Informace, že mě Alex nenechá zabít. Že mu stačí moje společnost. Protože pokud se něco počítá, tak tohle! "Janek?" Zopakuji neobratně. Jako bych hledala, jak tak složité slovo uchopit. Při zmínce o jídle, které se nesnaží utéct z talíře. Zvednu překvapeně obočí a pak… se ozve zvuk, který je nejspíš zadrženým uchechtnutím. Tohle se Alexovi povedlo. Jenže já se nesměju. Čím blíž slíbenému jídlu jsme, tím víc se rozhlížím. Moc dobře si uvědomuji, že nejsem v bezpečí. Musím si dávat pozor. Vlastně teď toužím po jediném – po jídlu, které nebude otrávené. Alexovi vtisknu do dlaně zlaťák. Humor mě přešel. "Kup, co uznáš za vhodné." Šeptnu. Ruku položenou na zbrani. | ||
| |||
| Naděje. "Já vím." odtuším po její odpovědi a i když vypadá strhaně, pořád je krásná, takže si chvíli jen užívám výhled. "I proto si tě nenechám zabít." doplním. | ||
| |||
 | Pokec s pokladem Rytířův popis skupiny nepřinese žádné zvláštní překvapení. Bylo to vlastně takové jednoduché shrnutí toho, co jsme měli možnost vidět. Škoda… Trochu jsem doufal, že by nám k jednotlivým členům mohl prozradit trochu víc. To se ale nestalo a já nehodlal zbytečně tlačit na pilu. ”Ukaž.” vezmu si od rytíře amulet za řetízek a chvilku s ním jen ve vzduchu otáčím. Už na první pohled bylo jasné, že to není obyčejný kousek kovu. Magie z něj doslova sálala a až když ho zkusím sevřít v dlani dojde mi, jak moc silná je. Amulet mi totiž do ruky vyšle tak silný výboj, až ho upustím na stůl. ”Zajímavé…” utrousím spíš pro sebe. Očima přeskočím zpátky na rytíře. ”Kde si k němu přišel?” zeptám se zjevným zájmem. Byl to silný magický předmět. Chvilku váhám, jestli to rytíři chci říct, ale vzhledem k tomu, že k nám byl zatím vstřícný neviděl jsem důvod mu cokoliv tajit. ”Je příliš silný, abychom ho v tuhle chvíli já nebo Yuli dokázali aktivovat. Jestli chceš, můžu si ho prozatím nechat u sebe a během cesty mu přijít na kloub.” nabídnu první možnost, jak bych mu mohl pomoci, ale automaticky počítám s negativní odpovědí a podávám amulet za řetízek Betchanovi zpátky. Klidně pro něj mohl mít citovou hodnotu o které nevím a dávalo by smysl, že si ho chce nechat u sebe. | ||