Čekání před radou

*Odpočinku se mi snad dostane po radě. Šetři své síly, kdyby tomu tak nebylo, Laerone.*
Divala jsem se jak se uložil okolo mě a natáhla jsem k němu ruku. Opatrně jsem prsty začala bloudit po šupinách na jeho hlavě. Rozhlédla jsem se kolem po sloužících, jak dokončovali práce okolo chystané rady. Nakonec jsem se náhlá přes Laeronovu hlavu, lehce jsem se o něj opřela a zavřela jsem oči.
*Co bychom měli dělat dál? *

Rozhodnutí


Nebyl čas řešit minulost, nebyl čas na to rozebírat to, co jsem měl udělat nebo neměl. Jak jsem se měl chovat, jak jsem měl vyrůst. Skoro před branami jsem měl nemrtvá vojska která ničila všechno, co mohla a s každým dalším mrtvým se stávala silnější.

Pozoruji rádce a dívám se na mapu.
,,Mohl bych to nazvat třemi slovy... Nepřítel před branami..."
Dlouze vydechnu.
,,Z jakých míst nejsou zprávy?"
Zamračím se a vstanu.
,,Mohlo se stát, že stihli utéct dříve, než je útok zasáhl. Nebo se mohli schovat. Vždyť pod hvozdem by měly být tajné chodby. Nebo ne?"
Zapřemýšlím, protože vedou tajné chodby z hlavního města, tak to muselo být i jinde...
Pokud o tom Neya ví, tak může odejít do ještě většího nebezpečí. Notabene, když chce jít ještě hledat svého otce...
Zakroutím hlavou.
Nemám na to čas, nemůžu teď zahodit životy všech kvůli lásce z dětství.
,,Nikdo z těch míst, ze kterých nemáme žádné zprávy, tak není v hlavním městě? Kontrolovali jste to?"

Na prahu domova

"Ano maličká válka je krutá a nelítostná a nese sebou mnohá utrpení. Cítím tvou bolest a sdílím ji."
Odvětil jsem v myšlenkách své malé Nalaye a svou myslí jsem se otřel o tu její. Pozoroval jsem jí. Cítil jsem její vyčerpání, únavu a strasti. Nikdo nemohl pochopit lépe, co cítí, než já. Sklonil jsem hlavu a přelétl jsem vše okolo pohledem.
"Tolik smrti. Tolik zla v tak krátké době. Rovnováha světa je narušena."
Cítil jsem to, nemusel jsem být mocný, ani nějak extrémně moudrý, tohle bylo něco, co se dalo vycítit. Stočil jsem hlavu k Nalaye a pomalými kroky vyrazil za ní.
"Samozřejmě, mé místo je při tobě. Tak, jako vždy."
Vypustil jsem z nozder obláček kouře a sám jsem se v té obrovské síni cítil trošku nesvůj. Nebylo tu kam vzlétnout a to bylo divné a navíc všude pobíhali ti malí elfové, nechtěl jsem na nějakého šlápnout, nebo jej shodit ocasem. Nakonec jsem ulehl poblíž trůnu a hlavu složil Nalaye jako nějaký hlídací pes pod nohy.
"To je špatné místo na odpočinek, měla bys nabrat síly, jinak se zhroutíš na jednání. Mohu ti půjčit svou sílu, ale......měla bys načerpat i tu vlastní."
Upozornil jsem svou malou elfku docela vážně a jedním velkým okem jí starostlivě pozoroval.

Přípravy na radu

Dál už jsem nekomentovala to, že matku do teď nenašli. Moje naděje se ztenčily na minimum. Ztratila jsem dva krále během jednoho dne. Kdyby tu matka někde byla, byla by tu první. Armáda by se postarala o to, aby byla královna v bezpečí. Teď už je to několik hodin, od bitvy. Kdyby tu byla, už by byla tady…
Necítila jsem se dobře. Ne vnitřně.
„ Dobře. Uvidíme se na radě.“
Kývla jsem na Rádce na rozloučenou a vydala jsem se na hradby. Podívat se na to, jak to vypadá na bojišti z větší výšky. Svíralo se mi nad tím pohledem srdce.
*Tolik ztracených… Tolik mrtvých a raněných…*
Dívala jsem se na bojiště.
* Selhala jsem, Laerone. Nedokážu je ochránit.*
Ohlédla jsem se na svého draka, který stál tam dole. Nakonec jsem se vydala z hradeb k němu a následně k paláci. Sledovala jsem komíhající se Elfy a čaroděje, kteří se snažili opravit, co se dalo, ošetřit koho bylo možné a zmírnit trápení těch, u kterých už to možné nebylo. Tolik elfů ještě zemře, protože naši léčitelé nejsou schopni poskytnout pomoc úplně všem.
Mlčky jsem zkontrolovala vak s vejci a upravila si ho, aby se mi lépe nesl. Budu muset svým svěřencům sehnat dobré strážce, dokud se nedostanou ke svým společníkům na cestě životem, ke svým jezdcům, pokud se nevyklubou sami.
Došla jsem až ke dveřím, které jsem vyhodila z pantů, když mě popadl vztek. Byly tak velké hlavně pro to, že se tudy dovnitř mohl dostat i drak. Nebylo to tak neobvyklé, nebo ano?
* Budeš tam semnou?*
Ohlédla jsem se na Laerona. Naposled jsem se dotkla jeho šupin, než jsem vešla dovnitř. Ještě před chvílí tu leželo tělo. Dýka, kterou mého ochránce zavraždili, byla nedaleko a i to jsem potřebovala vyřešit. Páchla temnou magií, jeho duše byla uzavřená v ní a já mu slíbila, že ho vysvobodím…Přešla jsem dál až do trůnního sálu. Pobíhalo tu několik elfů a chystali všechno na zasedání rady. Matčin trůn byl tak prázdný. Nakonec jsem k němu přišla. Srdce mě bolestivě svíralo a bylo mi do pláče. Pomalu jsem odložila vedle trůnu vak a následně jsem o opěradlo trůnu opřela otcův meč a na polstrování sedadla jsem položila roh.
Mlčky jsem se posadila vedle trůnu na zem a dál pozorovala, jak elfové kolem vše připravovali. Spíš jsem ale nepozorovala nic, byla jsem tak strašně unavená, vyčerpaná ve všech ohledech…

Úprk z Trnínu
Zumishi

"A-ano jistě."
Zakoktal ponocný a rozkulhal se směrem zpátky do vesnice. Mezitím již samozřejmě si lidé mezi sebou šeptali a řešili, co se to vlastně děje, nebo jsi ty a ona druhá podivná osoba zač. Nejméně pozornosti sklízely ženy ve voze, ty byly pro tyhle drby až příliš obyčejné.
"Stejně, jako jim nevadilo zaútočit v noci na vesnici? Nebuď si tak jistý mladíku. Přílišná důvěra v zažité fakty by tě mohla zahubit."
Upozornila tě mírně a přátelsky, pak pobídla koně a vyjela pomalu kupředu do vesnice.
"Co teď budeme dělat?"
Ozvalo se špitnutí za tebou z vozu. Ona tajemná žena se ti brzy ztratila ve tmě z dohledu. Trvalo to dobrých dvacet minut, než se konečně dovalil starosta. Již stárnoucí chlapík, který dost nabral na váze, s dvojitou bradou a povislými líci. Celý zarudlý a zpocený v řídkých krátkých vlasech, které snad kdysi bývaly sytě hnědé, ale stříbrný prach to již dávno změnil.
"Prosím všichni se rozejděte do svých domovů přátelé. Hlavně zachovejte klid s tím tajemným pánem si promluvím."
Zahláholil starosta a rukama naznačil lidem umírňující gesto. Jen někteří se rozešli domů, jiní zůstali okounět.
"Zaparkujte prosím vůz támhle a pojďte se mnou do hostince, zkusíme tam vše vyřídit......uh.....všichni."
Všiml si konečně, že z vozu vykukují další dvě hlavy a pak se chvatným valivým krokem vydal k budově, která se tvářila, alespoň trošku, jako hostinec, kde se posadil k prázdnému stolu. Hostinský docela střízlík zíval a protíral si oko, nejspíše byl také narychlo vzbuzen. Děvčata se držela celou cestu za tebou tobě v patách.
"Tak posaďte se a povídejte, co se to děje v tuhle noční dobu za čertoviny a co vás sem přivádí. Zdá se, že jste měli náročnou cestu."
Zabručel starosta a měřil si vás zkoumavým pohledem.

Opět hlavní město
Nalaya a Laeron

Rádce se zachmuřil a mírně přikývl sám si moc dobře pamatoval, jak to posledně bylo, přece jen sám, tam tehdá byl také přítomen.
"Mrzí mne to princezno a děláme vše pro její nalezení. Bojiště byl zmatek a možná se do města nedostala. Může se nacházet někde v okolí raněná. Vyšlu pátrací skupiny do okolních lesů."
Zauvažoval nahlas a snažil se ti být, co největší oporou. Nad tvou starostí o jeho odpočinek jen mírně zavrtěl hlavou.
"O mé zdraví se bát nemusíte, je mým údělem tyto věci unést. Odpočinout si musíte hlavně vy, protože vás čeká rozhodování o Vašem lidu. Zařídím, zatím, co je potřeba."
Mírně se ti rádce uklonil.
"Zasedání rady je připravováno v paláci, už kvůli možnému úniku informací, nebo potencionálnímu šíření paniky."
Vysvětlil, načež pokud jsi po něm nic dalšího nechtěla se sám vydal po svých dalších povinnostech, kterých jistě zrovna málo nebylo.

Starší přátelé
Lenora

Doslova jsi cítila, jak se hlas osoby, kterou jsi neviděla ale přesto jsi věděla, že zde je, se usmívá a hladí na duši. Byla sis jistá, že je to Matka samotná.
"Ten háv temnoty a zmatení jsi přes sebe přehodila ty sama a z vlastní vůle má drahá."
Nebyla to výtka jen laskavé upozornění, skoro, jakoby tě někdo láskyplně pohladil po tváři.
"Vůbec ses za ta léta nezměnila. Stále kladeš všechny ostatní před sebe. Taková cnost je obdivuhodná, ale stejně tak moc dobře vím, že i ty sama máš přání, která se obáváš vyslovit. Bojíš se totiž toho, že by ses dozvěděla, že jsou nesplnitelná."
Krátká odmlka cítila jsi, že tě objímá po těle teplo.
"Pokud je to vše, co si přeješ, pak je nejspíše skutečně čas, aby opět našla své obě poloviny. Přišel čas, aby se Lennie a Lenora opět staly jednou osobou."
Znělo to divně, ale začala tě z toho příjemně brnět kůže.
"Temnota v tobě se rozplyne, aby ses mohla přičinit o rozplynutí temnoty, která jímá náš svět.......Teď buď silná. Budeš zmatená, ale poznání přijde a vše pochopíš."
Teplo se ti rozlilo po celém těle, stejně, jako brnění. Začala tě bolet hlava, až ses musela přichytit stěny.
"Odvahu mé dítě, pro lásku jsi zapomněla a pro stejnou lásku nyní přichází poznání."
Mysl ti začaly zaplňovat vzpomínky. Vzpomínky o kterých jsi ani nevěděla, že je máš....vzpomínky na život, který jsi zapomněla, že jsi měla, ale čím více vzpomínek přicházelo, tím, více jsi chápala, tím více tvůj život začínal dávat smysl a háv temné prázdnoty vyplňovalo světlo poznání.
Vybavovaly se ti dny, vlastně léta, kdy jsi měla vlasy obarvené na hnědo. Byly to dny plné štěstí a spokojenosti. Dny, kdy jsi měla po svém boku toho, koho jsi tolik milovala Ven´tase. Byly to společné vzpomínky plny toho, kdy ti říkal Lennie. Vzpomínky, kdy jste nežili, jako drak a jezdec, ale jako muž a žena. Spolu, jako král a královna. Jako rodiče, kteří vychovávali svého někdy až příliš temperamentního syna, který měl svou vlastní hlavu.
Etapa tvého života, kdy jsi vídala sama sebe, coby draka, ale nemohla jsi nic říci věděla jsi totiž, že tato Lenora o tomto budoucím zážitku zatím nic neví, že teprve vrtkavý osud jí dovede k možnosti vrátit se a prožít tuto pohádkovou část života a nejspíše, kdyby věděla, vše by se pokazilo. Přeci jen nikdo nemůže existovat v jeden čas dvakrát a právě proto jsi nebyla Lenora, byla jsi Lennie....královna Lenni´veah. Avšak, jak ti Ven´tas vysvětlil Váš čas jednou pominul a tys musela zmizet vrátit se do svého vlastního světa, do času toulání se a zpátky za Alem, protože on tě potřeboval ze všeho nejvíce. Lenora musela existovat i v přítomnosti, abys mohla dál žít život, který ti byl určen. Proto ses musela vrátit z tohoto šťastného období, do doby, kdy jsi odešla, což bylo na tvých cestách, když ses vyrovnávala se smrtí Ven´tase, protože právě to byla také ta doba, kdy tě navštívil a umožnil ti jít okouzlit své minulé já, které o tom, že Lenora a Lennie jsou jedna, také nevědělo. Ale Ven´tas, který tě tam posílal a který tě pak vzal také zpět do tvého času, si vše pamatoval. Byl to Ven´tas, který přežil svou vlastní smrt, jak jsi zjistila teprve nedávno, když jsi jej znovu potkala. Vše se zdálo tak zmatené, ale postupně do sebe zapadalo.
A po svém návratu jsi s ním navštívila právě tento chrám a musela zapomenout, alespoň na nějakou dobu, protože to tak bylo bezpečnější. Vzpomínky se měly vrátit ve správný čas, aby se řád věcí mohl urovnat a vše být, opět tak, jak má.
"Ano má drahá je tomu opravdu tak, pro svou lásku jsi cestovala časem a žila jiný život, abys mohla být s ním. Pro svou lásku k němu jsi zapomněla na všechno štěstí, které jsi zažila. Pro svou lásku k němu a vašemu dítěti jsi obětovala vše, včetně sebe. Pro ně a pro lepší budoucnost světu a vašemu lidu. Přichází hodina onoho zlomového okamžiku.......proto se nikdy nemohl stát Alasseon svým jezdcem. Není to pouhý elf, je tvé krve, ale i jeho. Jeho žilami proudí dračí krev a drak draka sedlat nemůže. Proto tě to k němu vždy táhlo, chtěla jsi jej tolik chránit a být mu na blízku. Je podoben svému otci, ale skryté mateřské pudy tě k tomu měly stejnou měrou. Al je dřímající naděje a konečně přišel čas, aby se plně probudil je čas, aby poznal pravdu. Je čas, aby stanul tváří v tvář hrozbě, jako opravdový král, ale nebude na to sám. Bude mít po svém boku ty, které myslel, že ztratil.....své rodiče, neb čas jejich návratu se nachýlil. Nyní jdi Lenoro Lennie´veah Redmoon, královno elfí říše Starého Dubu. Jdi a zaujmi místo vedle svého manžela a syna. Jdi a společně zažeňte temnotu, která halí náš svět."
Kůží ti rezonovalo každé slovo, které Matka Příroda pronesla, zavrtávalo se pod kůži a slepilo rozbitou skládačku dohromady. Hlava už nebolela, vlastně dnes byla lehčí a čistší, než kdykoli dřív.

Domov

Už tak nervozitou svírající srdce se mi ještě stáhlo, po tom, co řekl, že není nic nového. Nikdo je neviděl, nikdo nic neví. Na krátko jsem zauvažovala s pohledem zabodnutým mimo všechno okolo, než jsem se znovu zadívala na rádce.
„ Před padesáti lety, takto náhle zmizel i můj otec...“
Zahnala jsem nutkání kousnout se do rtu. Mohlo se stát, že něco podobného se stalo i teď? Jak to mám zjistit… kdo to může vědět?
„ Matka byla blíže hradeb než já. Naposled jsem viděla, že se ji pokouší z bojiště odnést. Není možné, aby sem nedorazila už dávno…“
Pokusila jsem se setřást nepříjemný pocit z ramen, jako by mě za ně někdo držel a svíral, drtil mě.
„ Měl byste si odpočinout. Jste unavený a vyčerpaný. Potřebujete sílu a energii na to, abyste mi mohl pomoct s čím bude třeba.“
Pousmála jsem se na něj laskavě a tiše jsem vydechla.
„ Sejdeme se na radě. Nachystali jste místo zde nebo v paláci?“
Ohlédla jsem se k hradbám mého domova. Zatím udrželi každého nepřítele mimo město, ale bude to tak i nadále? Určitě vydržíme další takový útok? Jsou tu teď mágové, ale bude to určitě stačit?

Cesta do neznáma

Rozloučení proběhlo krátce, byť jsem netušila co mě tam čekalo.. raději jsem to nechtěla brát jako něco z čeho se nemusím vrátit..
Cítila jsem jejich pohledy v zádech a raději se tak nějak ani neotáčela, protože jsem cítila, že možná... bych si to nakonec i rozmyslela a celé tohle by přišlo nakonec vniveč.. i když pořádně netuším, co si mám o tomhle myslet. Poslední dny.. a nejenom ty, ale celkově události poslední doby byly naprosto.. mimo moje jakékoliv chápání. Chyběl mi nadhled, větší obrázek celku.. nějaká konečná věc toho proč..
S množstvím otázek i myšlenek pokračovala jsem dále ve své cestě, v uších slyšíc nejenom svoje tiché kroky, ale stejně tak i vlastní tep. Kroky nakonec donesli mě k jakémusi oltáři. Byť nebyl velký, ani honosný, vnitřní hlas mi říkal o tom, že musí starý... prastarý.. velmi, velmi prastaým. Už jenom z toho důvodu co kolem něj rostlo za rostliny. Poznávala jsem je, ale nikoliv od pohledu. Spíše mi to napovídala intuice.. zbylo jich tak málo, tak velice, velice pramálo..
Na mysl mi vplula myšlenka o tom, že vlastně nejsem ani příliš hodná tu být..
Už, už jsem se chystala k tomu, že odejdu zase zpátky, abych tohle posvátné, prastaré místo nezneuctila ještě více, když v tom se ozval hlas, který mě donutil s sebou trhnout i když jeho tón nebyl nikterak nepřátelským. Když promluví znovu, maličko rozhlížela jsem se po místě, trochu podvědomě zkoušejíc najít zdroj toho hlasu, který vycházel tak jako.. neurčitě z okolí a přitom nikoliv..
A jak mluvil dále, zatnula jsem ruce maličko v pěst, zavírajíc svá víčka abych tak oddělila realitu a mohla se soustředit více na sebe samu.
"Abych byla upřímná... netuším pořádně co chci..." hlesla jsem tiše nakonec.
"Jsem tu, ale.. nevím vůbec proč... všechno je tak zmatené, zahalené hávem temnoty ve kterém bloudím a nenacházím cestu ven.." pokračovala jsem tiše ve svých slovech.
"Ptáš se mě, jestli vím proč tu jsem... říkám, že nevím... co ovšem vím je, že chci ochránit lesní lid a nejenom ten, tak jak jsem přísahala před lety...chtěla bych navrátit zpátky svou rasu do oblak, které by křižovali.. chci ochránit ty, kteří nemají na to svých sil.. chci aby Temnota, která putuje těmihle zeměmi zmizel a my se mohli žít zase v míru.." řekla jsem tiše a z pod zavřených víček se vykutálela jedna, droboulinká slzička.

Noční zmatek

Pohled ponocného je značně podezíravý. Nedivím se, všechen ten noční ruch musel působit podezřele. Snad přítomnost rodiny na voze je nakonec ten rozhodující faktor, který je přesvědčí, že si nevymýšlím.
K vozu se začne stahovat vícero osob. Můj odhad je, že v těchto končinách se toho vzrušení moc neděje a tak je tohle přiláká. Jako můry ke světlu ohně. Problémem je, že tento oheň jezdí na koních, je ozbrojený a zlikviduje všechno v dosahu.
Zamračím se, když poznamená, že nemají koně. To je dost špatná zpráva.
,,Běžte pro starostu. Pospěšte si."
Vybídnu ponocného, který svou funkci dělá patrně jen ze setrvačnosti. Možná ho jednoho dne najdou mrtvého stářím, opřeného o halapartnu.
,,Nemyslím si. Jízda takto v noci je nebezpečná. Divím se, že se tolik jejich jezdců hnalo za námi tmou. Nicméně, všichni by se měli přesunout k nejbližšímu městu."
Zajímalo by mne, proč zrovna tu dívku trápí fakt, že by tato vesnice lehla popelem pod kopyty invazní armády. Podle všeho se o sebe dokáže postarat více než dostatečně. Ale nahlas se neptám, k ničemu by mi ta odpověď teď nebyla.

Ohnivý mág
Ahri

Mág ti věnoval ještě jeden klidný pohled a pak mírně přikývl.
"Dobrá, neloudej se."
Poznamenal k tobě a vyrazil kupředu. Nijak zvláště na tebe nečekal, takže jsi s ním musela držet krok. I když jsi to na sobě nedávala znát ruka ti pulzovala bolestí. Ta spálenina nevypadala vůbec hezky a sama se bude hojit docela dlouho.
Během následujících deseti minut jste došli až k okraji lesa a kousek do něj. Netrvalo to dlouho a narazili jste na rozličnou skupinu osob, dle oděvů a vybavení to vypadalo, většinou nebo zcela na mágy, všichni vám věnovali zkoumavé pohledy.
"Koho to sebou vedeš?"
Zatvářil se tázavě jeden z mužů.
"Jen jednu holku, kterou jsem potkal cestou. Pustila se do křížku s tím, co nám utekl. Pomohla mi jej zabít, slíbil jsem jí, že se jí někdo tady podívá na zranění. Jak to tu dopadlo?"
Přelétl zkoumavě pohledem tříčlennou skupinu.
"Hikse jsme ztratili. Rozervalo ho to na kusy."
Oznámila jedna mladá dívka ještě celá pobledlá.
"Zatraceně."
Zavrčel mág, který tě doprovázel. Pak k tobě přistoupil mladík, který vypadal, že by mohl být snad nějak míšené krve a podíval se na tebe.
"Mohu?"
Otázal se a vzal tvou ruku do dlaní, něco zamumlal a rozlila se ti skrze ní chladivá úleva, mohla jsi zase lépe hýbat prsty, puchýře a osmažená kůže se zahojila a po zranění zbyly jen nepatrné památky v podobě zarudlých míst. Pak tvou ruku pustil a zase ustoupil.
"Kam máš namířeno?"
Otázal se tě mág bez obalu a nějakých dalších formalit, když považoval vaši dohodu za zatím splněnou.

Společnost s ohnivým mágem
______________________________

Mluvil se mnou, jako kdyby se nechumelilo. Stále jsem v sobě cítila nával vzteku, ale uměla jsem ho v sobě dusit - šetřila jsem si ho na jindy.
,,Nechám to tedy tak, že Ti děkuji za pomoc. S tím, že je na světě aktuálně tolik temnoty jsem obeznámena blíže až nyní. Měli jsme u nás doma nějaké tušení, ale přesto ... Je něco jiného tomu čelit tváří v tvář." přiznala jsem a lehce zavrtěla hlavou, ať nemám stále nakrčený nos nad zápachem smradu, který se šířil od příšery.
Nad slovy mága jsem lehce pozvedla obočí. Vždy jsem byla spíše samostatná jednotka, ale nyní jsem pomoc potřebovala. Pokud bych nějakou takovou bestii měla potkat znovu potřebuji být při síle a ne zraněná.
,,Děkuji za tvou nabídku...využiji jí, protože pokud je opravdu tomu tak a svět se posetý temnotou budu potřebovat být funkční a ne takto rozbitá." snažila jsem se mluvil lehce s pobaveným podtonem, ale neočekávala jsem, že mág se uvolněnjší atmosféry chytne. Popálenou ruku jsem držela u svého hrudníku a bolest se snažila díky klidnějšímu dýchání ignorovat. Učil jsem se takto od dětství v sobě potlačit bolst z samoty bez otce a nebo vztek. uměla jsem celkem ovládat své emoce a i pocity, takže jsem trpěla pouze vnitřně, ale na pohled z mé tváře bolest vymizela. Byla jsem více vážná a na tváři se už neobjevil ani náznak úsměvu, ale nepotřebovala jsem ze sebe dělat chudinku.