Andor.cz - Dračí doupě online

Tak jako možná ho chceme poto, no!

To je otázka, jestli ho chceme nebo nechceme pojebat! Jakože... Chce společensky přijatelnou, nebo pravdivou odpověď? Chceme dělat to, co vyhodnotíme, jako největší srandu. No a teď je to holt asi ho trochu pojebat. Teda, zajímalo by mě, kde jsou jeho reální kumpáni. Nebyl Marco ten, co jsme ho zamordovali u tý řeky? Ten co chcal do vody a prostě musel nutně vyvolat šarvátku? Jaká je šance, že je to ten samý? Hm, asi nijak velká. I když jeden z nich mluvil něco o tajné zbrani vévody, takže třeba měli přístup i do vojenského tábora, nebo se okolo něj motali. Hm. Ne, že by to nebylo jakože fuk, no.

"Tak seš idiot?" řeknu mu a zamračím se.
Improvizační divadlo, tady jdeme znovu!
"Já jsem Marco, tohle je Giovanni!" ukážu na Bastiana obviňujícím prstem. "Jak moc seš namol, idiote, žes to nepoznal, hm? By ti nejenže vychlastal medovinu, ale sebral i můj baret!"

Odpočítám stříbrné a zachrastím mu jimi před nosem.
"Ale hej, jasně jsme se dohodli, že ho doneseš a dáš mně, šak ses posral? Jinak bych se o takovejch peněz nevsadil!"

To jsou obchody!

"He?" vyhrkne ze sebe pobuda.
"To né vole, ten je můj. Nedám. Jsme se dohodli na deset, tak dej deset. A nebo mám zapakovat to NEBO? Hmmm," dodá v tonu, který má být asi výstražný, kdyby nebyl na mol.

"A Giovanni, mluvím s tebou do píči. Tak KDE JE MOJE MEDOVINA VOLE POVÍDÁM."

Načež zavrávorá a div nespadne na sem.

Proto se raději opře zády o zeď.

"Vy mě chcete *škyt* pojebat?"

Ooh, Heaven is a place on Earth

Heh? Já ho ale neznám. A nejsem tu ani dva dny, to jsme s ním nikde nemohli pít do němoty, vsadit se a zapomenout. Ale... baret je to pěkný. Až tak, že doufám, že není můj!

"No, hééj, vidíš to kamaráde. Zrovna jsme tě tady s... Giovannim hledali, že se půjdeme podívat, jak si vedeš. A jak vidím, tak asi dobře a ten baret jsi sebral. Dobrá... práce, asi? Gratuluju!"

SNAD FAKT NENÍ MŮJ.

Šáhnu do měšce a začnu počítat mince.

"Dám ti pět. Deset, jenom pokud mi ho necháš. Ber a nebo nech být."

Ať je či není můj, přece ho nenechám nějakýmu pobudovi!

Tak pome, jako ve Skyrimu! Kolikrát zvládnu napsat slovo baret?

Mi skoro snad přijde, že v tom "co já vím, jsem tu taky prvně" slyším jakousi ironii! Tak jasně, on se nikdy neztratí, protože si cestou obchčí všecky rohy a zpátky jde po čuchu!

Hej, to je dobrý jak svině, to mu musím říct nahlas, jako nejlepší vtípek! Hahaha, počuchu! Neasi!

Vnitřně se pořád bavím svým vlastním vtipem na účet mého místy notně dobytčího manžela. Nadechnu se, že to tedy vyslovím, když jsem si to tak pěkně v duchu nacvičila a...

"EEeej, Marco, eeehhj,"
Heeee? Cože?
Pomalu se otočím k vyřvávající osobě - a zjistím, že to volání je doopravdy na nás. Ne na někoho jiného o kousek dál třeba, ne teda, že by tady bylo úplně přelidněno takhle v noci.

Jak jako Baret? Z vojenského tábora? To by mohl být Bastianův baret. Je to Bastianův baret? Těžko říct tady ve tmě, ozářené jen lampou. Pozná Bastiano svůj baret? Líp, než já poznám jeho baret? Jako samozřejmě, pokud někdo jiný má taky podobný baret, musely by to být od pohledu rozpoznatelné barety, protože stejný baret měl jen Lorenzo, chudák a ten se vrací zpátky domů i se svým baretem. A samozřejmě existují i jiné fialové barety, existuje spousta fialových baretů - ale pravděpodobně tady nebude fialový baret od Benátského výrobce baretů a tím pádem se bude jednat o nějakým způsobem odlišné barety.

Sleduji, jak mává ve své ruce baretem, zatímco tomu druhýmu údajně dlužím prachy.

No, co teď? Co teď hlavně s tím baretem, žejo? Můžu prostě nic neříct a počkat, jak Bastiano zareaguje na existenci baretu a zda pozná svůj baret a nebo usoudí, že se jedná o cizí baret a nebo že by mohl mít barety dva! No a nebo něco dělat, než Bastiano zase udělá nějakou nevyzpytatelnou a nepochopitelnou kravinu o které si bude ve svém nestydatém mozku myslet, že je vtipná a třeba se rozhodne zaplatit tím, že předvede taneček, při kterém bude divoce točit přirozením a volat něco o mlýnským kole.
Jen tak, mimochodem, bez viditelného důvodu, vyprsknu smíchy. Já teda důvod mám, až mi slzy skoro tečou, no, ne skoro, haha, když si to představím.

Ještě by u toho mohl zpívat nějakou debilní odrhovačku, "kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský!!!" Doprdele, já nemůžu, nechci se smát a dost! Aaaaaa!
Nádech, výdech.

Volal Toddislav Howardů, že chce taky hrát

Najednou se z postranní uličky vynoří chlapík.

Než však ho stačíte zpacifikovat za jeho prudké a neohlášené pohyby, pochopíte, že se není čeho bát.

Chlapík je totiž viditelně na mol, ale nevypadá nebezpečně.

"EEeej, Marco, eeehhj," a začne vás vítat.

"Mám to vole, mám toooooo!" řekne a zavěsí se na Bastiána a začne mávat levou rukou, v které drží fialový baret.

"Vyhrál jsem tu sázku a vypůjčil si, pššššššššššššt, baret z vojenskýho tábora. Já svoji část sázky splnil, takže hezky vysol těch deset stříbrných vole. Jak mi náleží!"

Načež se zadívá na Alessandru.

"A ty mě nepozdravíš radši, co Giovanni? Pokud si myslíš, že ti ten dluh za tu medovinu odpustím, protože si tě nevšimnu, tak se pleteš vole. Solte chlapci, nebo se *škyt* vole rozlobením. A vím, jaké dělám nebo! Teda, já vím, ale vy taky víte. Ha!"

Ono, hmmm pinco...

No, to je dobrá otázka.
Zastavím se a prohlížím si uličku, ve které se zrovna nacházíme. Je taková dost úzká, no řekla bych, že jsme v takové snad ani nešli, ale tadyten barák mi přijde určitě nějak povědomej, beztak jsme podél běželi po střeše, nebo tak, tady a tamtím směrem, protože jsem si jistá, že hostinec je tamtudy, ale na druhou stranu, tady ten dům o kus dál bych si určitě pamatovala, ale nějak mi to úplně dohromady nefunguje a... A...

"No... Však tudy se jde domů, ne?" řeknu pak, ale jistě to úplně nezní.

Kde je ten potok? Podle toho potoka bych se určitě zorientovala!!!

Gubie Maps

Hele, ale tam my nebydlíme! bleskne mi hlavou, zatímco mě tedy Alessandra bere někam úplně do prdele.

Mám jí to říct? Nemám? Co když se naštve? Co když nás zavede někam do pryč? A nebo mě vede někam do temné, boční uličky? A kdy se začne pořádně smát tomu, že jsem pochcal Giarovi boty? Tolik otázek...

"Už tam budem?" zeptám se.

Pozdní noc v Gubbiu


Prostředí okolo se zatím nijak extrémně nezměnilo. Občas projdou nějací lidé, kteří už mají pocit, že svátek je třeba slavit nejméně pár dní předem. Do hospody už nikdo nemíří, však je pozdě - ale z ní za tu krátkou dobu, co spolu konverzujete u jejího východu, vyjde nezajímavý náhodný muž. Pokývnutím pozdravil a pokračuje dál, nejspíše domů. Protože tohle není typ podniku, kde se scházejí kupci a náboženští poutníci. Okolo projdou i dva metaři, jedni z mnoha chudých nádeníků majících za úkol udržovat město po dobu oslav a svátků čisté. Jeden tlačí kárku a druhý jde s lopatou opřebou o rameno.

Vzhledem k orientačnímu smyslu Alessandry v neznámém prostředí, chytne Bastiana za ruku a pak se suverénně vydává na úplně opačnou stranu, než hostinec doopravdy je.

Tohle není konec epizody, jakej jsem chtěla

"Co kdybysme se tedy na ty hajzlíky i střechy vyhajzlili, celé to přeskočily a vy mě prostě rovnou pozvala k vám domů?"
Pokrčím rameny a nezakrývám určitý smutek. Ono - taky si myslím že je nejvyšší čas jít domů, protože poslední epizoda dnešní noci mi poměrně zkazila chuť pokračovat v dobrodružstvích. Nacdruhou stranu ale - tohle prostě není konec, jaký jsem chtěla. Ani jaký jsem čekala. Doprdele, není to ani konec, jaký bychom si zasloužili!

Měli jsme se nad ránem vplížit v notně podnapilém stavu do společného pokoje, sami si myslící, jak jsme dokonale tiší a tajní a přitom vlastně stejně vzbudit ostatní, protože bychom nebyli tak nenápadní, jak jsme si mysleli. V duchu se smát všem kravinám, co jsme tu a tam vyvedli a usnout s vyhlídkou na spánek až do poledne.

Takhle prostě jdeme domů a já přemýšlím nad tím, proč jsme si ze všech lidí na světě museli ztropit ostudu před Berengiarem Carlesi da Marcem. Povzdechnu si.

"Nojo, tak asi prostě půjdeme," vezmu Bastiana za ruku a táhnu ho tam, kde tuším, že je náš hostinec.