Tři mušketýři, co mají pokec

Koupel a spánek

Freya se zvedla spolu se mnou a následovala mne ven z hostince, kde spustila svůj monolog. V tichosti poslouchám vše, co mi Sestra říká, přemítám o tom, ale nijak moc. Snad jen, že si musím na všechny krom Sestry pozor. Ten Kluzský se zdál nebezpečný, zvláště, jestli byl schopen vzít jí moc. Věděla jsem, že si na něj budu muset dát velký pozor a nepouštět ho do její blízkosti.

Jak se zdálo, nikdo ze skupiny si asi moc nedůvěřoval. Snad jen ten Benji se zdál jako někdo, komu by se mohlo dát věřit, alespoň v tom, že nám nebodne dýku do zad, i když jen do chvíle, než se mu to bude hodit. Ale s tím se dalo žít. O ostatních se to už tak moc říci nedalo.
"V tom případě bychom ho při tom měly nechat. Ať krom respektu pocítí i strach," navrhnu tiše na otázku Kluzskyho. Opravdu se mi nelíbí ta myšlenka, že je někdo schopen vzít Vědmám jejich moc. Ne, když do toho můžu co mluvit.
"Zásob mám prozatím dost, při nejhorším něco ulovíme," dodám nakonec a vezmu si k srdci to, co mi poradila. Když mne pak obejme, trochu překvapeně ztuhnu, ale jen na kratičkou chvilku. Uvědomím si, že to potřebovala, stejně tak jako já a tak ji obejmu zpět. "Už nejsi sama, Sestro," řeknu tiše a s tím se i rozloučím. Ještě nějakou chvíli ji sleduji, jak kamsi odchází, než nakonec vyrazím k svému původnímu cíli, k pramenům.

Když tam přijdu, je tam již klid. Nikde ani noha a to mi vyhovuje. Je na čase si trochu odpočinout, omýt se a shodit ze sebe ten stres. Jenže ono to není tak jednoduché. V první řadě odzbrojit se tak, abych měla zbraně stále poblíž, ať se stane cokoliv. Takže katana, všechny čtyři sekery, tanto i oba dva nože. Trochu mne zamrzí, když prohmátnu prázdným pouzdrem na pistoli. Sice jsem v ní měla jen jeden zásobník, ale i tak. Možná bude ráno ještě čas si někde nějakou sehnat a když ne, nic se vlastně ani nestane. Jakmile se odzbrojím, sundám i batoh, či spíše vak a začnu se svlékat. To už netrvá tak dlouho. Nakonec se konečně naložím do vody a oddechnu si. V tu chvíli, kdy ležím až po bradu ve vodě, si, ani nevím proč, vzpomenu na dobu před, snad dvaceti lety. Desetiletá holčička, kterou rodiče poprvé vzali do lázní. Byli jsme tam všichni, já bratři, mamka s taťkou, babička i děda. Pamatuji si, jak jsem z druhé části lázní slyšela hluk, jak tam kluci blbnuli.
S cuknutím jsem se probrala, jak jsem sklouzla pod vodu. Opět v plném střehu jsem se rozhlédla po okolí, ale nikde ani noha. Těžko říci, na jak dlouho jsem usnula, ale radši jsem se dala do očisty. Chtěla jsem si ještě užít trochu sauny, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji vynechám. Místo toho jsem se po očistě sebrala, oblékla, navěsila na sebe všechny své zbraně a vrátila se do hostince, do svého pokoje. Moc lidí tam už nebylo.

V pokoji, ještě než jsem šla spát, jsem před sebe rozbalila sadu na údržbu zbraní a pustila se do ní. Nejdříve jsem očistila sekery, jen ty, které jsem použila. Očistit od nečistot, přebrousit ostří a poté řádně naolejovat, aby nerezly. S katanou to ale bylo jiné. Nebylo to jen praktické očištění zbraně a její pravidelná údržba, byl to kompletní rituál. Nejdříve zbraň otřít bavlněným hadříkem, odstranit starý olej a nečistoty, pak poklepat čepel leštícím práškem, který následně otřít jiným bavlněným hadříkem. Vše pomalu s citem, není třeba to nějak uspěchat. Nakonec jsem čepel jemně potřela olejem, opatrně a důkladně. Tak abych se čepele nedotkla holou rukou, nebo na ní nedýchala. Jakmile bylo u konce, zasunula jsem čepel do sayi, položila ji co nejblíže k posteli a jakmile jsem si byla jistá, že jsem dostatečně zajistila okno i dveře, šla jsem spát.