Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhovor v jeskyních

"Fíriel, hezké jméno. Víš, Fíriel, já chápu, že i na Vás tam venku čeká, co jste nechali za sebou, ale já to nechápu, jak tady někdo může chtít zůstat. Co tady děláte? Co dělat tady... někde v jeskyni? Tohle je jen... přežívání. Nebo je tu snad něco, co nevidím? Život má mít smysl, má Vás hnát něco dopředu. Ne se jen snažit přežít a zůstat na živu někde... schovanej na věky. Proto chci najít cestu ven. Jít dál, a když to nedej bože dopadne tak, že zemřu, tak radši zemřu s tím, že za něčím jdu, než abych tu zemřel za věky věků stářím, strachy schovanej před životem." povzdechnu si a pokračuju na její otázku.
"To, co mě žene dopředu je spravedlivý trest. Kdysi moji vesnici napadli a vyvraždili nájezdníci. Do té doby jsem si žil poklidný život a plánoval jak si jej prožiju kovářstvím, které mě bavilo a že si najdu někoho, s kým založím rodinu a budu spokojenej. Teď mi z vesnice přežila jen sestra a já se rozhodl, že mi nezbývá nic, než abych dovedl ty, kteří to zaslouží spravedlivému božímu trestu. Proto chci jít tam ven a pokračovat v tom, co jsem začal. Ale třeba máte jiný návrh, co si teď počít? Tak povězte, co vy tu děláte, co plánujete, co bych měl podle Vás dělat?" ptám se ostatních.
"Rád si nechám poradit, ale shnít tu nehodlám." Dodám ještě odhodlaně.

Otec



,,Můj otec bojoval za všechny, já se snažím zachránit to, co zbylo z těch vesnic, které jsou před touhle řekou! Můj otec tu není a já nevím, jak se jim mám bránit!!! Nevím to protože mi otec nenechal nic, co by mi pomohlo... A ty tu teď necháš zemřít ty, co by tuto zemi mohli ještě nějakým způsobem spasit? Nebo pomůžeš těm ,kteří tvou pomoc potřebují a dáš nám nějakou nápovědu, jak s nimi bojovat!"
Dívám se na vodního ducha a čekám nejhorší, pokud lidé nepřejdou tuto řeku, tak je všechno ztraceno...
,,Pojuji i za les, za stromy, za vodu, za všechny, ale když nemám jak nebo čím, tak je boj jen zbytečná ztráta... Bojují entové, mágové.... Bojují všichni, kdo mohou a ty se k nám stavíš zády? Zrovna voda? Voda, která může všechno změnit?"

Po stopách temnoty
Lirtiel

Rozhodl jsi se reagovat na to, co jsi viděl ve své hlavě. Rozhodl jsi se čelit a komunikovat s tím mužem, ze kterého vyzařovala temnota. Lákavá a děsivá zároveň.
"Jsi mladý a naivní. Mě nemůžeš obelhat! Cítím tvůj strach! Cítím tvou nejistotu! Cítím tvé obavy!"
Hučel ti v hlavě hlas toho neznámého. Po svém pádu jsi slyšel ve své hlavě mužům smích. Nepříjemný a a řezavý až z něj mrazilo v šupinách.
"Jsi stále mladý a nezkušený. Ještě dráče, které netuší, co je v jeho silách. A já ti mohu ukázat čeho můžeš dosáhnout. Leť za řeku. Leť do tábora těch, kterých se tak obáváš a podvol se mé vůli a já ti dám to po čem toužíš."
Ta slova byla tak příjemná na poslech a tak lákavá. Muž tě naváděl přesně opačným směrem, než jsi letěl. Naváděl tě letět zpátky nad hradem a táborem lidí, přes řeku do tábora mrtvých, kteří neumírali.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Vydal jsi se směrem k jezdcům po boku svého klonu a oba jste roztáčeli své netypické zbraně. Jezdci vás pozorovali stejně bedlivě, jako vesničané, kteří se krčili v houfu na náměstíčku v očekávání, co dalšího jim osud přinese.
"Zasraní přivandrovalci kdo ví odkud."
Zavrčel jeden z přítomných nájezdníků. Lučištník na nic nečekal a vypálil šíp dokud mezi vámi byla dostatečná vzdálenost. (Hoď si procentuální kostkou, pokud padne 1-50% zasáhne šíp klon a zničí ho, 51-100% šíp letí po tobě a jeho zásah záleží na tom, jak zvládneš situaci popsat dál.)
"Bohové měli jsme se jim vzdát a dát jim, co chtěli.....můj mů.....manžel je kvůli nim mrtvý! Mrtvý kvůli němu!"
Naříkala nějaká žena klečící nad mužem, kterého předtím střelili do zad.
"Správně jeho příchod přinesl více smrti do naší vesnice! To tys ho přivedl! To ty za to můžeš!"
Křičel jiný vesničan na sedláka, který za tebou přišel s žádostí o pomoc.
"Ale Jane tak to přece není! On....on nám pomůže zbaví nás jich a.....nehody se stávají...."
Hlesl sedlák. Někde v pozadí se patrně strhla menší roztržka, ale nájezdníci se věnovali dál tobě.

Detrinská reorganizace
Arellana

Ratias mírně kývl na souhlas a ještě jednou na tebe pohlédl.
"Uvidíme.....dobře za hodinu tě budu čekat před domem."
Odsouhlasil a zamířil k sobě domů. Tys šla mezitím k sobě domů a hned ve světnici jsi narazila na své rodiče. Matka vařila a otec seděl zamračený za stolem a vzhlédl k tobě oči. Zlobil se, vypadal, jako bouřkový mrak před úderem blesku.
"Vím, kde jsi byla.....nech mě hádat chceš se přidat k mágské armádě a jít na smrt do nějaké nesmyslné bitvy, jako velký počet z nich, protože to ten starý blázen řekl."
Nebyla to otázka, jen prostě položený fakt, nepříjemný a ostrý, jako dýka do břicha. Prsty si propletl na stole a probodl tě dalším pohledem.
"Nevím, co ti to do té tvé hloupé hlavy vlezlo, ale nikam nepůjdeš zůstaneš ve městě a budeš dál studovat a žít, jako počestná dívka! Nedovolím, aby má nejmladší dcera umřela kdo ví kde, jako nějaký obyčejný zatracený žoldák!"
Zaburácel otcův hlas, jako hrom a ozvalo se zadunění, když bouchl pěstí do stolu. Cítila jsi, jak se vzduch zavlnil a zavanula v něm magie. Tvůj otec byl impulzivní muž a to se projevovalo i na jeho moci, jako takové.
"Klid drahý. Arellana je chytré děvče určitě jí takové šílenosti ani nenapadly."
Snažila se jej uklidnit tvá matka.

Zrozeni ze srdce
Nalaya a Laeron

Jak roky plynuly událo se toho mnoho a vy jste stárli, aniž byste to nějak více postřehli. Bylo zajímavé sledovat svět a samozřejmě byly okamžiky, kdy vám to nedalo se pokusit něco tam venku ovlivnit. Ne vždy to šlo, ne vždy to bylo takovým způsobem, jaký byste čekali, nebo chtěli. Ale nějaké cestičky se našly.
Například, když strom malou Nalayu shodil z vůle jejího staršího já.
Zatímco Nalaya primárně poznávala celý hvozd a za ty roky cítila, co se okolo ní děje mnohem intenzivněji, než Laeron a zjišťovala, že kromě moci spojené s jejím drakem může rozvíjet svou moc, kterou již znala, Laeron naproti tomu byl více ponořen do svého niterního dění, protože začal odhalovat, že jak roky plynuly, tak jeho mysl sílila, s myslí jeho moc a také vědomosti, některé dosud neodhalené a ukryté v koutech vědomí, které ani nevěděl, že existuje. Bylo to, jako nacházet klíček k věcem, které ani nevíte, že víte. Fascinující zajímavé a hodně náročné, ale stálo to za to.

Laeronovi třeba jednoho dne jen tak vytanula v mysli vzpomínka na jiného starého draka, kterého vlastně nikdy neviděl, ale stejně mu byl známý. Znal jej ze vzpomínek jiných draků. Byl moudrý a jeho slova mnohé inspirovaly k tomu, aby vešli ve spojenectví s jinými rasami....lidmi, elfy....trpaslíky a jinými. Patřil mezi jedny z prvních, kdož směřoval dračí národ k tomu, aby vznikli první dračí jezdci, aby byli vůbec draci, kteří se k tomu uvolili.

Nalaya naproti tomu třeba jednoho dne ucítila, jak se hvozdem kradlo něco temného, ale brzy to bylo pryč.....

Také jste zaznamenali, že za ty roky se zde párkrát zastavili vaši přátelé, navštívit královnu a zeptat se na Nalayu. Královniny odpovědi byly vždy mlhavé a časem návštěv ubývalo, až z vašich přátel nepřicházel již nikdo. Bylo to smutné a podivné. V této záležitosti vás jímalo neblahé tušení.

A jak se blížil čas vašeho probuzení. Stahovaly se stále větší mraky nad tímto královstvím. Až Nalaya v onen osudný den zavolala ve své mysli Arwina, aby se vrátil a varoval město. Aby uposlechl její mladší já v přítomnosti, které hledalo Edrona a vrátil se včas do jejího milovaného města, ve kterém nyní ona a Laeron "spali".
Arwin se zastavil a rozhlédl, jako by někoho hledal, jako by něco zaslechl, i když nebylo nic vyřčeno a Nalayin hlas nemohl slyšet. Ještě pár okamžiků stál, než obrátil koně nazpátek a zabodl mu paty koni do slabin a vyrazil tryskem do města.
I vy jste v kmenu jakožto strom cítili, jak se poslední měsíce roztahuje temnota po hvozdu, ztráceli jste možnost nahlížet do některých částí a cítili jste, jak se zlo dává do pohybu směrem k tomuto městu. Bylo to něco co jste za těch 50 let nezažili. Ale když se začalo zlo plížit zdravými kraji hvozdu přišlo vám známé. Chladné, nepříjemné a děsivé, ale známé a o to to bylo děsivější.
Cítili jste Arwina ve městě. Tedy Laeron věděl jen díky Nalaye o koho se jedná. Pak jste viděli, jak se bavil s královnou ve spěchu a naléhavosti a ta jej vedla k vašemu stromu. Vkročili společně do zahrad. Královna s ustaraným výrazem, Arwin s trochu zmateným.
"Chápu tvé zmatení mladý králi. Ale teď je tě zapotřebí zde.....připravím obranu města. Nepřítel tu bude brzy a my potřebujeme veškeré prostředky a možnou pomoc, která se nám může naskytnout, abychom tento zásah ustáli......čas nadešel."
Slyšeli jste královnu, jak promlouvá k Arwinovi a vzápětí jej tam nechala bez dalšího vysvětlení samotného. Zmateného a ztraceného. A vy jste tam byli stále uzavřeni. Bylo to, jako.....jako by vám chyběl klíč, který by vám odemkl zamčené dveře....

Duch řeky
Alasseon

Duch řeky se nad tebe naklonil a natáhl tvůj obličej nepříjemně blízko nad ten tvůj. Kapaly na tebe krůpěje studené vody z jeho těla. Viděl jsi, jak se na tebe mračí.
Ty lhát.....oni vám v patách!"
Zavrčel duch lámanou elfštinou a jakoby se na okamžik zahleděl někam za tebe a pak zpět přelétl pohledem rychle k tobě.
"Stále lhát.....ty nebojovat.....vy nebojovat...vy utíkat."
Zamračil se nepřívětivě.
"Vy chtít aby my překážka. Jít do bezpečí a my zemřít. Nechat se zkazit. Ty chránit jen sebe princi elhalan a tvé elhalanil, ne hvozd. Ne nás!"
Slova říčního duch a se do tebe zabodávala, jako ostré elfí nože. Možná měl v pár věcech pravdu. Možná měl na celou věc jiný pohled, ale byl správný?
"Elhalan král marga za nás!"
Zdá se, že tvého otce měl tento duch ve velké úctě a nesmýšlí o něm nikterak špatně. Bohužel některá slova, stále říkal svým podivným jazykem, nejspíše neznal elfí ekvivalent.

Ve vílí říši
Lenora

"No co myslíš si snad, že jen tak vylézáme z kytek odnikud?"
Povytáhl trošku zvídavě a nechápavě jedno obočí a rukama v bok se na tebe zadíval. Pak naklonil hlavu ke straně a nakonec zavrtěl hlavou s potměšilým úsměvem.
"Ne všechny pohádky, které ti o nás navyprávěli jsou pravdivé, stejně jako ne každý příběh o dracích je pravdivý. Máme své říše, stejně jako elfové a jiné národy, jen je umíme lépe schovávat."
Objasnil a přelétl k tobě. Bez většího ostychu tě vzal za ruku a popotáhl tě lehce za tebou.
"Uklidni se, udržuj klid a rovnováhu, zbytek jde sám, je to, jako bys šla po cestě, ale vzduchem. Více zlehka a delšími kroky. Důležité je udržet tělo v rovnováze, abys nešla třeba vzhůru nohama."
Instruoval tě s úsměvem a chvíli tě za pomalého letu přidržoval, aby ses do toho trošku dostala.

Pochod válečníků
Rakash

Podařilo se ti dát se provizorně do kupy. Barbara zdá se tato skutečnost tvého zranění moc netrápí. Patrně považuje za samozřejmé, že si poradíš sám.
"Chyba....vědět kdy ustoupit, je nutnost přežití."
Odpověděl na tvou poznámku barbar nevzrušeně. Možná je to něco co slyšel, možná se tím sám řídí, kdo ví. Kráčeli jste dál po prašné cestě, která skoro nebyla vidět. Jakmile ses zeptal barbara na dění v tomto kraji, lehce se zamračil, ale nezastavil.
"Vím.....válka....válka s mrtvými. Prohraná válka...."
Jeho tvář zůstávala vážná a pevná.
"Viděl jsem je. Jejich počet. Nelze vyhrát jen utéct. Kdo zůstane....zemře...."
Bylo znát v jeho hlase, že je to něco čemu opravdu věří a tímhle se určitě řídí. Napovídal tomu i váš směr, který mířil do srdce království, kde by mohlo být snad ještě bezpečno.

Strom a plynoucí léta

Rozloučím se jen kývnutím hlavy, tohle loučení je soukromé. Pomalu vejdu do stromu. Světlo mne opravdu překvapí. Je to jako bych se znovu dostal do vejce. Trochu znervózním a potřepu hlavou. Je to jen na padesát let, jinak to nejde. Párkrát se ještě nadechnu než přijde ten prapodivný spánek. Hvozd promlouvá ke mě a já mám tolik otázek na které je mi postupem času zodpovězeno...a jak rostou mé vědomosti rostu i já, cítím to i když mi není dovoleno to spatřit.
"Až se odsud dostaneme, budu chránit já Tebe, víš o tom?"
Pronesu jednoho dne stále trochu hravě ale i můj vnitřní hlas zesílil, již nejsem jen dráče ale dospívající jedinec. Všimnu si dokonce i toho co Nalaya provedla svému mladšímu já, divím se jen malou chvíli a mnohem delší se věnuju sledování toho jak vyrůstala. Je snad jen fér že se teď už známe oba od svého narození. Ne každé dvojici jako jsme my je to dovoleno a já si toho tolik vážím. Jemně křídlem přikryju Nalayu, už jsem toho schopen.
"Jak moc velké překvapení bude když ze stromu vyjde velký drak?"
Zazní další otázka položená trochu víc nahlas po letech. Hvozd mi vypráví i o moci draků, o dracích jako jsem já a stále poslouchám, snad i chápu jak to dělali a jak to udělám já. A pak přišel onen neklid. Vnímali jsme ho oba stejně, instinktivně jsem trochu víc schoval Nalayu pod křídlo, já, ochránce. Ale co mi zbývalo než jen čekat?

Cesta přede mnou
Rakash

Už z lhostejnosti se kterou ten člověk mluví, mi dochází, že jeho pomoc byla opravdu jen náhoda. Pousmál bych se, kdybych nebyl zraněn. Až příliš mi svým chováním připomíná válečníky mého vlastního národa. Nosí v sobě chlad oceli, která jen čeká na to, až bude pokropena krví. Je mi jisté, že tento muž nebude tím, co přistupuje k problémům s rozvahou.

Když na něj hledím, dochází mi jak rozdílný jsem já a on. Mne naplňuje touha vidět svět a vše co ukrývá. Růst v jeho darech a dorazit k něčemu velkolepému. Je možné, že tento muž je zadumán sám do sebe, či do své vlastní cesty, aniž by mrhal čas na to hledět okolo sebe.

Pomyslím nad tím, že bych se vrátil směrem k vesnici o které mluvil. Srdce se mi sevře, když pochopím, že stejné zlo, které vládne zde, vládne i tam. Ale ve svém stavu jim nemohu pomoci. Dlouhodobé cestování či dodatečný boj v tomto stavu, by pro mne neskončil dobře. Má rána potřebuje vypálit a vyčistit.

Jsem rád, že jsem pomyslel na dostatek vody, ve svých zásobách, stejně jako na léčivé bylinky.

"Vede.", řeknu prostě, ovšem ne nepřátelsky. Chápu, že tento muž je mužem málo slov. Respektuji to. Nebudu naplňovat jeho uši zbytečnými řečmi. Rovněž si uvědomím jinou věc. Kdybych se jej nezeptal, nezastaví se. Pokud zpomalím, odpadnu, nebo budu zraněn, aniž bych mohl chodit, ponechá mne zde.

"Ano, to je.", uznám a pousměji se, zatímco se sekerou, kterou jsem otřel o oblečení mrtvých vrátím zpět na její místo na mých zádech.
"Ale já z boje necouvám.", opět řeknu prostě. Rozhodnu se postarat se o svou nohu tak rychle jak to jen jde. Vodou z čutory umyji své ruce a vyčistím svou ránu. Ovážu ji obvazem a sáhnu do váčku, kde jsou bylinky, které utěšují bolest. Naberu si dost na prst a strčím si bylinky mezi tesáky, žvýkající ji.

Vyrazím za válečníkem, aniž bych se ohlédnul. Přesto, držím uši nastražené, stejně jako svůj nos. Když doběhnu onoho muže a kráčím po jeho boku, zeptám se jej.
"Ty víš, co se v této zemi děje ?"

"Hmm..." zamručím polohlasně.
Z téhle jeho odpovědi jsem nikterak moudrá nebyla. Natož z jeho dalšího vysvětlení. Měla jsem chuť mu říci, že jsem byla už kolikrát v horších situacích a vylízala jsem se z toho, stejně jako jsem mu chtěla opáčit, že takováhle pomoc je mi platná asi jako je mrtvému zimník, ale kousla jsem se do jazyku a všechny tyhle poznámky spolkla.
A střelila po něm pouze dosti nespokojeným pohledem.
"U nás doma?" zopakuji jako kdybych oné poznámce nerozuměla, však chápala jsem jí až moc dobře, jen mě to poněkud překvapilo. Tedy to, že předtím říkal, že tudy ti mrtví už prošli, proto mě lehce zaráželo, že tu byl někdo schopný přežít. Což i ale vyvolávalo jednu otázku, po čem vlastně prahnou? Co je jejich cílem?
"Hej, co takhle počkat? Nejsem zvyklá na let, bez pohybu křídel..." zavolám na něj nakonec, protože jsem s tím měla trochu problémy. Jedno je brázdit nebesa s větrem o závod, větrnými proudy pro vlastními křídly, a druhá zase provozovat toto...

Vodní enlement



Matka lesů a elfů mlčí ale já nepřestávám věřit, načež se stalo něco... Voda mě škrtí a já nemohu dýchat ke svému překvapení se vody stane bytost....
,,Já nikoho nepřivedl."
Řeknu kašlajíc, protože se snažím chytit dech...
,,Já bojuji za les a náš lid, vedu hodně mých lidí do bezpečí, aby jsme se mohli připravit na další vlnu nemrtvých... Kolik ještě elfů, dětí přírody musí zemřít?
Můžeš nám pomoci, ale tím, že se budeš zlobit i na nás, tím všichni ztratíme to, co milujeme domov....
"
Při této řeči pomalu vstanu a pozoruji jej.
,,Nevím, co udělal můj otec, ale já jsem zde proto, abych to napravil..."

Dlouhé půlstoletí v náručí prastarého dubu

Byl to zvláštní pocit, když nás přijala náruč stromu a doslova nás objala a vtáhla do sebe. Schoulila jsem se okolo vaku s vejci a svého draka a zavřela jsem oči. A přesto jsem věděla snad o všem, co se dělo tady v lese. O mém vlastním narození, o tom, jak se les s naší pomocí uzdravoval, jak město opět začalo vzkvétat i o osamělých a smutných chvílích mé matky, když sedávala pod stromem. O její vlastní bolesti ze ztráty, kterou prožila a také radosti, kterou dostala.
Sledovala jsem, jak mé malá já rostlo a popravdě zlobilo. Až mě občas bral stud. A proto, když matka jednou řekla, že na strom lézt nemám, a mé malé já tam stejně vylezlo, neodpustila jsem si to a flákla se. Vzpomínám si, že jsem tehdy měla pořádnou bouli a taky jak jsem mámě zatloukala, že jsem určitě na dub nelezla a určitě jsem se k němu ani na deset kroků nepřiblížila. Malá dětská lež. Vím, že to matka věděla. Ale já se přece vytrestala sama, no ne?
Ani nevím, kdy, ale najednou jsem neobjímala svého draka, ale drak se choulil okolo mne. Rostl. Choulila jsem se v jeho klubku okolo vajec, která jsem měla chránit a dál odpočívala. Když jsem si tu informaci uvědomila, objal mne neklid. Stárl a já stárla také. Dalších padesát let… Chvíli trvalo, než se mé srdce zase uklidnilo. Jsem dlouhověká, nezáleží na tom… Jen Arwin takový není…
Nevím ani jak dlouho to trvalo. Netuším. Čas tady ztratil svou podstatu a tam venku… ten pocit tam odtud byl zamlžený. Vzpomínky a pocity lesa se mi slévaly dohromady s mými vlastními a s Laeronovými a smysl unikal hned, jak se objevila možnost z toho vyklouznout a probudit se.
Jen že pak se pomalu ale jistě začal objevovat neklid. První ve vánku, který si pohrával s travou a korunami stromů. Pak už začala být neklidná i voda a nakonec i samotný les. Nákaza, která před padesáti lety málem duši lesa zlomila, se začala vracet…
„ Máme velký problém Arwine.“
Zaznělo mi hlavou.
„ Otoč se a vrať se varovat město!........“
Zneklidněně jsem se pohnula. Ten neklid vládl celému lesu.

Památný den v Detrinu

Mágův bedlivý pohled se mi ani trochu nelíbil. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše. Strašně se mi ulevilo, když konečně promluvil a přestal si mě a Ratiase tak prohlížet.
,,Rozumíme." kývla jsem a lehce sklonila hlavu. Dalo mi práci, aby se mi netřásl hlas. Z toho muže byla cítit ohromná moc a přirozená autorita.
Rychle jsme se s Ratiasem propletli davem a rozešli de ke svým domovům.
Půjde má rodina také bojovat? Resya určitě ne. Ta má malé děti. A Kaila? A moji rodiče?
Ze srdce jsem si přála, aby raději zůstali tady v Detrinu. V bezpečí.
Z myšlenek mě vytrhl Ratias.
,,Hmm... Netuším." odpověděla jsem stále trochu nepřítomně. ,,Možná na hranice, nebo k elfům, nebo k lidem. Těžko říct..."
Chvíli jsme oba mlčeli a ubírali se ulicemi Detrinu.
,,Taky se musíme rozloučit s Vessou." řekla jsem, ale to už jsme stanuli před mým domem. Ten Ratiasův byl jen o dvě obydlí dál. Vessa ale bydlela až na konci ulice.
,,Tak za hodinu před tvým domem?"

Buď a nebo?

Slyším slova jezdců, ale jen malou váhu jim mohu přisuzovat. Zdá se, že si stále myslí, že mám nějakou zodpovědnost za bezpečí vesničanů. Krouživým pohybem zápěstí vzduchem začne kmitat koule na řetězu, vytvářející tak určitý prostor. Stejně tak můj klon. Přeci jen by bylo moc nápadné, kdyby se jeden z nás hýbal a druhý ne.
Je potřeba nezapomínat na to, že stále mají k dispozici lučištníka. Nemíním jezdcům odpovídat. I jen intonace v hlase může naznačit rozpoložení mysli. Mé zbraně by mi mohly dát určitou výhodu, přeci jen to nejsou nástroje, které by takový lapkové mohli vidět každý den. Navíc fungují trochu jinak, než by jejich tvar mohl napovídat. Mohu pro teď jen doufat, že některý z jezdců ztratí trpělivost a udělá nějaký pohyb, který by mi dal možnost zasáhnout.