| |||
"Výbušničky, třeskavinky a takový tyhhlensty radosti myslíš?" Odpovíddám vzrušeně Tellcharovi a je vidět jiskření v mých očích. "Něco vymyslíme." Kývnu s úsměvem. Jak Himring řekl, tak udělám. Respekt k tomutu chladnému elfímu kouzelníkovi jsem měl a mít budu. Nejednou prokázal, že je velmi mocný a ví za čím jde. Poté co odejde Himrig zpět po schodech na horu, a Delph a Krystián také odfrčí. "Tak bando, nevím jak vy, ale já si jdu také poslechnout co nás čeká." Zvedám se od stolu. Jdu k Himringovi do pokoje vyslechnout co nám chce předložit. |
| |||
V hostinci Hněv v Delphenaenových očích jsem sice zachytila, ale ve spojení se svou poslední otázkou se mi nezdá, že by byl na místě. Jen jsem se zeptala na tu jejich holku, co s nima byla posledně...co mu je...? Vypadá to na rodovou degeneraci, čím starší rod tím horší zmetky...leze jim to na mozek...všem... pokrčím bez zvláštního zájmu, snad trochu znechuceně, rameny a nechám Delphenaena odejít, jako by tu před chvílí ani nebyl. Vždycky poslouchají za dveřmi nebo jim Himring už zase chybí? Potřesu nechápavě hlavou, když si uvědomím, že se společnost zase zvolna přesunula téměř kompletně do patra s tím, že pár vyvolených zmizelo za dveřmi a další postávají na chodbě před nimi. U stolu zbyl nejspíš jen Tass a Tellchar (MH: i když teď si tím jako hráč nejsem docela jistá), takže svůj dotaz nasměřuji jen k nim. Byl ale spíše řečnický, zjevně mě udivilo, s jakou dychtivostí se někteří dokáží mačkat na dveře, za nimiž jedná společnost, ke které nebyli přizváni... Stojím teď vedle stolu, opřená ležérně o stěnu a vypadám zamyšleně nebo ospale. Oči mám téměř zavřené, ústa našpulená a ...to je důležité, mlčím....klidná a soustředěná čekám, co bude dál. Začíná se to moc protahovat, tohle je horší než audience u krále...škatule, hejbejte se sem a tam a zase zpět...tichounce si povzdechnu, ale pozici nezměním ani o píď. |
| |||
Stojím u himringova pokoje. Vyběhl jsem z výčepu tak rychle že jsme to sotva postřehl. Zaklepal jsem ale sotva slyšitelně. Vlastně jsem ještě nechtěl vejít. Musím se uklidnit. Musím se uklidnit... Všechno bude v pohodě, musím se uklidnit, nebo mě Himring nic neřekne... Takhle myslíš že něčeho dosáhneš? Zvládnu to... Musím... říkám si. Ale to už přichází Delph. Přišel, a jako by si mě nevšiml zaklepal na dveře. Já sám stojím opřený o zeď vedle dveří a sleduji ho. Jsem bledý jako ta stěna. zelené oči mám vytřeštěné a čelo zpocené. Přsto se pokusím na kamaráda usmát. "A-shoj... Prominˇjsem teď trochu mimo, zaklepal byhc už před chvilkou jen... Musel jsem se vydýchat dole byl... Hrozný vzduch..." řeknu i když to není zcela pravda. Beznaděj, kterou cítím rozhodně nezavinil žádný špatný vzduch. |
| |||
Když uvidím, jak si Thinwë hraje se svým oblečením, vzpomenu si na prostitutky z města, které se takto předváděli před zákazníky, kdy se snažili vypadat cudně, přesto dostatečně vyzývavě, aby o ně byl zájem a přesto nevypadali jako šlapky co jdou za každou minci. Zhnuseně se ušklíbnu. Ač se elfové chovají nadřazeně, vypadají u toho alespoň elegantně a graciézně, jako třeba Himring, ale tahle se chová jak nadřazená elfská šlapka. A její přístup k rodu jehož přední zástupci celá tisíciletí stáli nejblíže ke královské linii taky o něčem svědčí. zvedne se ve mě něco mezi hněvem, když se ve mě zavládne pocit náležitosti k matce a opovržením z jejího chování. Nechám ten pocit také prostoupit do očí. Vidím, že mě sleduje a jistě si toho všimne. Hned jak ten pohled Thinwë zachytí vstanu, "Už jdu za Himringem se konečně dovědět co nás čeká. Rád bych věděl jestli jdem hned, nebo si mohu jít v klidu zacvičit." A odejdu k Himringovu pokoji, kde zaklepu a čekám, až budu vpuštěn dovnitř. |
| |||
Tiše následuji Himringa jak do výčepu tak i z výčepu zpět do pokoje. Stojím vždy pár kroků za ním. Lehce se usmívám a jeden zvědavý pohled věnuji trpaslíkovi zvanému Murmeo s nímž jsem ještě neměl tu čest kvůli jeho stavu prohodit ani slovíčka. Ani tentokrát však nezačnu s Murmeo hovor a následuji Himringa do pokoje. Zavřu pečlivě dveře. |
| |||
Ve výčepu u stolu Jakmile se mi Delphenae představí svým celým jménem i se starobylým přízvyskem, roztáhnu rty do širokého, pobaveného úsměvu. Mávnu jakoby chlácholivě bílou, útlou rukou a zavrtím pomalu hlavou. Aaaah, další postižený, to je mi líto, starobylé rody jsou jako nakažlivá choroba, jak se tě jednou chytnou, už se jich nezbavíš, i když se fakt snažíš......snažím se o to celý život a opravdu nechápu, jestli mě chceš tímhle jménem oslnit nebo otrávit... nakrčím málem chápavě nosík a obrátím se k nově příchozímu. Je to trpaslík, zdá se, že si prodělal svoje a tak jej prostě pozdravím zdvořilou kratičkou úklonou hlavy, s dvěma prsty u skráně, které pak, poněkud frivolněji, rychle odtáhnu na délku dlaně od hlavy. Další, kdo se představí, i když si jej příliš nevšímám, je Kristián. Nějaký zmatený, snad není nemocný...nerada bych něco chytla... pozvednu lehce obočí, když se k němu také konečně obrátím a zlomek vteřiny jej bedlivě pozoruji. Pronikavým, přísným pohledem, chladným a přesným jako dva ocelové hroty. Nakonec se jen nadechnu, obdařím mladíčka vlídným úsměvem a znatelně měkčeji k němu promluvím. My už jsme se tu potkali, nemýlím-li se. Třeseš se jako osika, Kristiáne, snad to není tréma. Zazubím se své vědomě nechutně sebevědomé poznámce a vzápětí se už zase věnuji ostatním u stolu. Jistěže to není tréma před ženskou, je prostě divnej...buď někde dostal na budku a bojí se o tom mluvit nebo ho něco vyděsilo...něco co se týká tohoto místa nebo nás...tak na tebe si dám bacha, klučino. Na Tellchara jen familierně mrknu a zhoupnu se na desce stolu, abych zlehka seskočila zpět na zem, jako by mě právě omrzelo být tu středem pozornosti. Nebylo vás víc?...O jednu? ... Nadhodím jen tak mimochodem ke skupince a loupnu pohledem ke Kristiánovi a Delphovi, zatímco si zvolna kontroluji všechny tkaničky, popruhy a přezky na svém oděvu, obuvi i zavazadle. |
| |||
Dívám se na elfku a vlastně i na ostatní. Sleduji Lilien s jejím neurčitým pohledem, himringa i ostatní, ale zvuky jako bych neslyšel. Vidím hýbat se jejich ústa, ale má mysl nedokáže prostoupit jakýmsi šálem jejich hovoru. Cítím se ztracený, mnohem více sám než jsem si poslední dny dokázal sám připustit. Probrat mě dokáže až Murmëo. Jako bych až teď začal vnímat sám sebe. Kde to vlastně jsem a proč. co se to vlastně chystám a uvědomím si že vlastně nci nevím protože jsem pposlední čas nevnímal. Co se to se mnou děje? Záchvaty apatie? To není dobré... Tohle by se mi stávat nemělo... rozpačitě se usměji a abych nedal příliš najevo že vladstně jsem teď vůbec nic nevnímal sklopím pohled zpět ke stolu. Tak už někdo řekněte, že jdeme, tohle je k zbláznění... Prosím... Ale ale... co je, zas?! Tohle se mi stávat nesmí. Musím se soustředit co jsem to vlastně chtěl dělat? ěco jsem měl v plánu... Jo jít za tím obchodníkem a musím si s ním promluvit a pak chtěli nějaké ty výbušniny... Kdybys byl trochu víc pozornej všiml by sis, že Himring s Tinwë přišli až teĎ po dlouhé době. No a? Záleží na tom snad? ruce se mi začínají nekontrolovaně třást a polévá mne studený pot. Taky se tě Delph původně ptal zda byste se neměli jít podívet na Murmëa. jo? On se ptal? Ne... Takhel už ne... musím se vzpamatovat... Pohlédnu na ostatní se pokusím se o úsměv. Zaslechnu Telcharův projev k Murmeoni a zachvěji se. Cítím se podivně sevřený v jejich společnosti. Cítím ale také strach, jako bych si už nemohl být jistý sám sebou. Měl bych jim to říct...? Když jim to řekneš už s tebou dál nepůjdou... Ale... Jsem pro ně ohrožením... A do teď jsi nebyl? Nikdo z nich tě nebera vážně. všichni si myslí, že jsi jen někdo na koho musejí dávat pozor a komu musejí zvedat sebevědomí tím, že ho chválí i za to, co si pochvalu nežádá. Dost! Už dost... "A-ahoj Murmëo..." vypravím ze sebe nakonec otřesen sám sebou. abych zakryl svou nervozitu ryhcle si setřu pot z čela a ruce otřu do kalhot. Potřebuji mít dojem, že něco dělám. "A-a jo jasně..." pronesu směrem k odcházejícímu Himringovi. "Kristián..." představím se pak ještě Thinwë. Jako bych měl omdlít. Hlava mi přímo třeští. "Murmëo, j-já... klidně ti pomůžu, jo? Lil tu není?" rozhlédnu se pátrajíc pohledem po Lilien. Můj pohled je zmatený. Z náhlého popudu rychle vstanu až téměř převrhnu svou židli a pak ji narovnám. Otočím se ke všem protože je mi jasné že jsme asi způsobil menší rozruch a raději co nejrychleji řeknu. "P-půjdu už nahoru, jo? Ani... Nemám hlad..." vyhrknu spěšně a rychlím krokem si to zamířím ke schodům a nahoru k Himringově pokoje, kde zaklepu. |
| |||
Když se objeví Murmeo, samou radostí ho chytím do svých obrovských pracek a poplácám ho po zádech, až se málem zakucká.. Aááá no vidíš, ty pardále. Já to věděl, že se dneska už postavíš na nohy. Přec jsi trp,ne?! Podívám se s úsměvem na Delpha, který si nebyl tak skálopevně jistý jako já, že Murmeo již dneska bude fit.. Jaká příteř? Co to plácáš?! Naposledy ses bil jako divoký grifon a ne nějaká přítěž.. Třesky plesky.. Šak neboj, já myslím, že zrovna tedka se nám bude hodit tvoje pomoc.. Nakloním se ke stolu, aby mě slyšeli jen ti, co u něj sedí.. Pokuds si dobře pamatuju Murmeo, tak dokážeš i vyrábět nějaké ty výbušniny, co se hodí k otevírání dveří a podobně.. Myslím, že by se nám něco podobného hodilo. Uvidíme, jak to naplánuje Himring.. |
doba vygenerování stránky: 0.29806995391846 sekund