Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Dračí tesáky a drápy

Příspěvků: 1272
Hraje se Denně dle časových možností PJe  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Arwin II. král Trionu je offline, naposledy online byla 16. června 2024 12:35Arwin II. král Trionu
 Postava Laeron je offline, naposledy online byla 16. června 2024 12:35Laeron
 Postava Nalaya Kenemi je offline, naposledy online byla 16. června 2024 14:32Nalaya Kenemi
 Postava Lenora je onlineLenora
 Postava Alasseon Redmoon je offline, naposledy online byla 04. června 2024 19:40Alasseon Redmoon
 Postava Zumishi je offline, naposledy online byla 14. června 2024 22:08Zumishi
 Postava Ahri je offline, naposledy online byla 14. února 2024 15:25Ahri
 
Arellana - 11. listopadu 2018 12:50
257feb1d1bbb4c81bfa12aebfc4ee62f3884.jpeg
Památný den v Detrinu

Zazubila jsem se. ,,Děkuju, že mě v tom nenecháš." Nejradši bych ho objala, ale teď na to asi nebyla ta nejvhodnější chvíle.
Následovala jsem Ratiase k jedné skupině mágů. Zamířili jsme k jednomu muži, který byl bezpochyby velitel.
V životě jsem ho tu nepotkala ani nikde nezahlédla. Musel být zdaleka. A taky neskutečně mocný podle té zvláštní hole. Byla celá zářivě bílá. Takové dřevo jsem nikdy neviděla. Tedy pokud to bylo dřevo. Taky to mohla být nějaká kost nebo něco podobného. Určitě měl vysoké postavení.
Krátce jsem pohlédla na svou bukovou hůl. Do povrchu dřeva byly vyryty nejrůznější runy a symboly. Byla sice obyčejná, ale byla moje.
,,Zdravíme vás. Já jsem Arellana a tohle je můj přítel Ratias. Smíme se připojit k vaší skupině?"
 
Laeron - 02. listopadu 2018 20:39
laeron21579.jpg

Dostanem se pryč?



"Oni mě ignorovali, Nalayo bylo mě vůbec slyšet? Dělají tohle lidi normálně? Mě to přijde hrozně neuctivé."
Ozve se v mysli můj hlas hraničící s lehkým fňuknutím. Opravdu se mne to silně dotklo. Smutně svěsím hlavu a pajdám za Nalayou a její matkou, nepodívám se na nikoho z přítomných. Snad je vychováte dobře. zamručí mi hlas v hlavě který se mimo ni ale nedostane nikam.
A pak ta další část, ani to se mi nepovede. Něco mi snad brání nebo to jen není v mojí síle. Mám co dělat abych zoufale nezavřískl. Tolik jsem to chtěl udělat, umět a přitom se mi to nepovedlo. Zůstaneme tady kvůli mě...ale nemůžeme tady zůstat, Nalaya je přece jen elf, ani oni nemůžou být na jednom místě dvakrát, svět by to nedovolil. Alespoň to je to co mi říká moje hlava. Bez jediného slova či myšlenky se pomalu vydám za královnou, tlapu za tlapou, občas švihnu ocasem do stran, snad i na mém postoji je pořád vidět ono zklamání které ze sebe samého mám...a trocha oné dotčenosti. Když konečně dorazíme k velkému stromu, pohodlně se uložím a hlavu položím mezi přední tlapy, sleduju je obě přimhouřenýma očima. Lehce nakloním hlavu ke straně, snažím se sledovat motýla poletujícího kolem i slova královny-matky. Při posledních slovech vyskočím na nohy abych do tlamy chytil motýla, minu, a tak pomalým, rozvážným krokem jako by se nic nestalo vykročím znovu k Nalaye, jediné co mě prozrazuje je ocas nervózně mrskající ze strany na stranu. Jak já bych toho holomka rád zklidnil ale je to jako by nebyl můj.
"Jiná možnost není, že ne...ten strom nás ochrání před vlivem okolí pokud se mu samotnému nic nestane takže světu nebude vadit že je tady Nalaya dvakrát, že ano."
Můj hlas zní znovu dospěleji. Příběhy o moci s časem jsem slyšel a taky o tom že čas není uplně rád když je někdo někde dvakrát. Vykládat mi to ON...vlastně teprve bude vykládat. Čas je taaaak zmatený zamručí mi znovu můj hlas v hlavě.
 
Nalaya Kenemi - 01. listopadu 2018 21:05
560ce729418db264f102158950963ef62087.jpg

Prastaré srdce lesa a matčino další tajemství


Znovu už jsem se k nim neotočila. Naše cesta bude ještě dlouhá, ale kdo ví, jestli se ještě někdy zaplete s cestami, které povedou oni. Kéž by ano…
Následovala jsem matku do zahrad, tiše jsem se rozhlížela a přemýšlela, kam nás to vlastně vede, až jsme nakonec zastavili před nejstarším stromem v zahradě. U srdce lesa.
Často jsem si tu hrála, vzpomínám si na to, jak mě matka často varovala, abych na strom nelezla a dávala si na něj pozor.
„ Tím… tím myslíš…“
Zbledla jsem.
„ Padesát let…“
Vyhrkla jsem zděšeně a zahleděla jsem se na strom. Z její otázky na mé vzpomínky jsem byla celkem zaražená, přeci jen, se to v tomhle čase ještě nestalo.
„ Srdce lesa… říkalas… říkalas mi, že když k němu přitisknu ucho, uslyším, jak tepe. Říkala si, že když padne… padne celý hvozd.“
Odpověděla jsem na její otázku a zadívala jsem se na strom, když ho pohladila. Pomalu jsem natáhla ruku a stromu jsem se dotkla.
„ Prožijeme těch padesát let tady…“
Sklouzla jsem pohledem k Laeronovi, co na to říká.
„ Není jiná možnost? Nemůžeme… zůstat mimo strom a klidně i mimo království? Je tu tolik práce, kterou bychom mohli udělat….“
Zadívala jsem se na matku.
 
Rakash - 30. října 2018 20:30
wrc_doomhammer_rgb_0404_1smkopie2660.jpg

Ruce mrtvých
Rakash




Krev a zápach smrti jsou všude okolo mne. Cítím jak se mé boty ponoří hluboko do bahna pod mýma nohama. Země zvlhčená krví čvachtá a bublá, když má sekera opíše další krvavý oblouk při kterém protne krk a hruď dvou dotěrných nemrtvých.

Směji se a útočím pěstmi i sekerou. Loktem drtím čelisti, čelem srážím nejdotěrnější. Má sekera pěje a tancuje ve zvucích srážející oceli a létající krve. Malé potůčky, které sebou mrskají ve vzduchu ke mne promlouvají svým vlastním tónem boje. Horko naplňuje mé tělo stejně jako bojová nátura.

Cítím jak se mé svaly napínají a odhalují můj bok pro nemrtvého sekerníka, který mě nešikovně sekne přes břicho. Zasáhne, ovšem jen mělce, cítím jak se jeho zásah přidá k zásahu dalších nemrtvých, kteří mi nyní leží u nohou. Zavrčím vztekem a má volná ruka vystřelí kupředu, svírající hlavu nemrtvého přede mnou. Bez námahy jej pozvednu nad zem, ponechávajíc jeho kopající nohy ve vzduchu a divoce zvrátím a škubnu svou rukou, drtící jeho páteř. Cítím jak každý kloub mé ruky ohýbá mé prsty a pod mou silou se drtí lebka nemrtvého. Sotva si uvědomuji jak jeho hnilobná kůže praská a smazává se z jeho lebky, když sebou jeho hlava bezmyšlenkovitě třese, než nakonec praskne.

Mrtvolu odhodím směrem k další dotírající nemrtvé. Stojím zkrápěný potem a krví z malých ran po mém celém těle. Jaká to opojná slast bojovat o svůj holý život. Mé bušící srdce uhání krev v mých žilách a měnící se v oheň dodává mému tělu sílu. Můj bojový řev naplní vzduch, když vidím jak jsou poslední dva nemrtví na nohou, třímající své zbraně. Tvář mi zbrázdí divoký úsměv, který jen zveličuje pot tekoucí po mé tváři. Mé tesáky vystoupí mezi mými zuby.

"Raaaaaaaaaaargh ! Tak pojďte !", zvolám na ně a protočím sekeru mezi rukama, připraven se nemrtvým postavit. Ovšem když skrze mé chodidlo projede bolest, jako když se mladý vlk zakousává do své kořisti strnu.

"Dokázali mne obejít ? Ne ! Ten...duchové ten přeživší ?!", uvědomil jsem si hrůzou a mé tělo naplnil chlad. Jaký odporný rituál...jaké zlo mohlo postihnout nebohého muže, který ještě před malou chvílí dýchal ? Mé rozptýlení se mi mělo stát osudné. Už jsem viděl útočící nemrtvé. Věděl jsem že nemohu pozvednout zbraň dost rychle nato, abych se zachránil.

Ne. Já ne. Ale neznámý cizinec, jehož bojový pokřik se tak moc podobal tomu mému. Sotva jsem zaznamenal jeho velkolepost, když se on sám vrhl do boje. Já sám jsem pochopil, že nejtěžší úkol připadá mě. Svírající svou sekeru jsem se vztekle pootočil a sekl za sebe, pokoušející se zabít muže, kterého jsem se ještě před chvílí připravoval zachránit. Něco v mém nitru se tomu bránilo, toužící muži pomoci.

Ovšem srdce válečníka ve mně jasně promluvilo. Sekl jsem. Hleděl jsem do jeho mrtvých očí. Lítostivě, ale i tak, jsem ránu nezastavil.
 
Tvořitel - 29. října 2018 21:03
tvoitel39852.jpg

Matčina děsivá tajemství
Nalaya a Laeron


Laeron byl zamlklý nad svým neúspěchem dostat vás domů do vašeho času. Hlas Nalayiny matky byl však, jako pohlazení a uklidňoval na těle i duši. Když vás odváděla královna ze sálu cítili jste v zádech hrdé pohledy vašich přátel, kteří věděli, že vás dnes možná vidí naposledy a že jejich cesta, stejně, jako ta vaše teprve začala.
Prošli jste chodbou a královna zamířila do zahrad. Mlčky bez jakéhokoli vysvětlení došla až k prastarému dubu. Srdci tohoto města a možná i celého města.
Byl obrovský a zabíral obstojný kus královské zahrady. Jako malá si zde Nalaya často hrála a matka jí často varovala, aby Velký dub nepokoušela, že když na něj přitiskne ucho uslyší, jak tepe životem celého lesa.
Samozřejmě že to zkoušela mnohokrát a nikdy nic neslyšela. Byla to patrně jen povídačka, kterou chtěla své dceři zabránit, aby se škrábala do jeho vysoké mohutné koruny.
Až u tohoto stromu se královna zastavila a chvíli na něj mlčky hleděla, než se obrátila zpátky k vám dvěma.
"Věděla jsem, že nebudeš moci odejít zpátky stejnou cestou, jakou jsi přišla. Existuje však ještě jedna o které vím, taková, která se vám nebude líbit a která vás bude možná děsit, ale podstoupit jí musíte, jinak navždy uvíznete v tomto čase a váš čas upadne bez vás v chaos."
Usmála se smutně královna a přejela bledou ručkou po kmeni stromu, jako by hladila tvého otce po ostře řezané tváři....něžně a důvěrně.
"Budete si teď muset zažít mnoho smutku, bezmoci a zděšení, avšak také klidu, prostoru a odpočinku, poznání i zapomnění. Prozření a zároveň spánek. Bytí i nebytí."
Pronesla královna tajemně.
"Pamatuješ si, co je tenhle strom zač Nalayo?"
Pohlédla na svou dceru, bylo jisté, co odpovíš. Říkalo se že pokud padne Velký Dub padne celý hvozd, možná to byla jen metafora protože byl v srdci hlavního města, ale možná na tom bylo zrnko pravdy? Když Nalaya zmínila úryvek o tepu stromu královna se lehce usmála.
"A přesto si jej nikdy neslyšela že? Ani jsi nemohla, ne z této strany, ale nyní uslyšíš a mnohem víc má drahá dcero."
Znovu pohladila Dub.
"Cesta do vašeho času je vstoupit do Velkého Dubu, stát se součástí hvozdu. Být stále s ním a přitom nemoci zasáhnout. Bdít a usínat s ním, cítit jeho radosti i bolesti, vidět očima hvozdu, být jeho srdcem a dechem. Být jeho myslí, útočištěm i klidem. A až nadejde čas a tahle pouť plná zmatení a poznání skončí, opět procitnete, tam kde máte být. Pro normálního smrtelníka by tato cesta znamenala skoro jistou smrt, pro vás to bude jen dlouhý odpočinek. Minou dlouhá léta, ale vám to neublíží, stárnete jinak."
Vysvětlila královna a vám pomalu ale jistě začínalo docházet, co vám vlastně říká, že se bude dít dál.

Těžké loučení
Lirtiel


"Možná neutekla jen se setkla s problémy, které zaberou čas. Každopádně nemůžeme na pomoc spoléhat. Musíme hrát s figurkami, které máme."
Odpověděl Hillbur a zahleděl se někam do slunce.
"Víš kdysi dávno jsem slíbil, že už nikdy nenechám zlo páchat co se mu zachce a že se mu vždy postavím. Proto i nyní nemohu ustoupit, dokud dýchám je naděje, že mohu tady a teď zastavit zlo, které se tu šíří a pokud ne, alespoň koupím čas někomu dalšímu. Má cesta byla dlouhá ale stála za to, pokud má nyní skončit.....jsem připraven.....jen škoda, že jsem jí už znovu nemohl vidět."
Usmál se tak zvláštně smutně, jako by na něco vzpomínal, na něco, co bylo hrozně dávno, v oku sem u snad zaleskla i slza.
"Každopádně ty Lirtieli potřebuješ, aby ti někdo dál pomohl ve tvém výcviku, musíš zesílit, najít svého jezdce a odkaz svého rodu, aby ses mohl postavit zlu a zastavit ho. Má doba již skoro minula, teď přichází doba nových jezdců a jejich draků.....cítím to."
Usmál se a znovu se zadíval na obzor a nasál vzduch do plic.
"Pokud se mě chceš zeptat kam letět.....nemohu ti poradit.....snad.....ano snad by mohlo být jedno místo, kde bys mohl nalézt to, co hledáš......Království Kvetoucí Růže tam bys mohl najít to co hledáš.....a.....pokud bys tam náhodou potkal elfí dívku, nebo ženu, která by se jmenovala Nalaya pozdrav jí prosím ode mne."
Vyřkl ta slova těžce, jako by to byly kameny. Zasažen náhlým přívalem emocí se zdál najednou úplně někým jiným. Ztraceným v myšlenkách, do kterých jsi neviděl.

Pohled jiných rozměrů
Lenora


Vílák se usmál, když ses pokusila zvednout, ale tělem ti prošel další záchvěv bolesti a tys opět klesla na větev.
"Elfové jsou už daleko na před. Sic mají v patách ty s uhnívajícím masem. Je to už nějaká doba, co zmizeli z blízkého okolí. Vidíš vracejí se pomalu zvířata, když už není kolem všude ten smrad. Ve svém stavu je teď nedoženeš a už vůbec nejsi ve stavu procházet davem těch temných smradlavých, aby ses dostala za svým princem."
Zavrtěl hlavou a popolétl nad tebou, takže se špičkama skoro nedotýkal tvého břicha. Zašátral v malém váčku, který měl u pasu a škodolibě se usmál.
"Ale máš štěstí, žes mě potkala pomohu ti."
Právě, když ses nadechovala rozhodil na tebe třpytivý prášek, který vytáhl z onoho váčku, až jsi se z toho zakašlala a musela párkrát kýchnout.
"Jo je to nezvyk já vím."
Pokrčil rameny vznášející se vílák, zatímco tys ucítila, že jsi najednou lehká, jako peříčko, začala ses doslova vznášet pod jeho nohama, bylo to tak úlevné nemuset táhnout celé tělo. Jako by tě tvořil jen vzduch, něco úplně jiného, než jsou křídla. Prošlápla jsi vzduch, trochu zabolela tvá zranění, ale vyrovnala ses tak, abys ve vzduchu stála a.....hleděla Vílákovi do očí? Drobný mužík se na tebe usmíval a až teď sis uvědomila, že všechny ty krásné pocity kazí trošku fakt, že jsi najednou stejně velká jako ten vílý mužík. Nebo snad on vzrostl? Pohled na listí stromů tě ubezpečil, že to ty ses smrskla.

Tariel a večeře
Moander


"To se těžce vysvětluje Elfové jsou rasa, stejně, jako draci, trpaslíci a jiní....dvounožec je jen označení toho kolik má daná bytost nohou ale to neznamená že se od jiné se stejným počtem neliší."
Odpověděl Tariel nenuceně. Cítil jsi na jeho tváři lehký úsměv.
"Tak dlouho jak to bude potřeba."
Byla to tak jednoduchá slova a přitom tak hrozně těžká k vyřčení. Kdo by se chtěl ujmout takového závazku?
"Ano voní, je to jídlo, večeře....tohle konkrétně je pečený zajíc."
Vysvětlil, když to něco sundával z ohniště. Mezitím sis mohl všimnout, že své emoce již utišil a opět dostal pod kontrolu natolik, aby ti je nedával znát.
Kolik vás vlastně v tom vejci je?"
Optal se Tariel, jako by nic, možná vycítil přítomnost Moandera? Nebo jen hloupě hádal?

Útěk hvozdem
Alasseon


Kapitán mírně kývl hlavou a společně se svou družinou zmizel za vašimi zády. Tys mezitím vedl svůj lid dál. Stáhli jste se obvykle používaných pěšin a cestiček a rozhodli se jít přímo tvrdým jádrem hvozdu, které bylo nehostinné a vzpurné. Divoké a nepředvídatelné. Byla to však šance.
Postupovali jste trochu pomaleji, ale postupovali. Průzkumníci, kteří pročesávali terén a okolí před vámi, vám pravidelně hlásili, do se kde děje a kudy bude nejlépe jít.
Mnozí z elfů však jistě pociťovali únavu, ostatně ty také. Byla to útěk na rychlo, před tím jste se účastnili bojů a nyní i přes pomoc Strážců Lesa je to těžký pochod k městu, které je ještě dost daleko. Musíte doufat, že hlavní město ještě stojí a že se nepohybujete nyní mezi dvěma frontami.
Princi blížíme se k vodnímu toku. Řeka je rozbouřená a divoká, zlobí se."
Oznámil průzkumník, kteří ti přišel předat informace o tom, co se děje cca sto kroků před vámi.
A kapitánův oddíl vás stále nedohnal.

Tunelová výzva
Araoth


"A za čím se vlastně tak hrozně ženeš mmm?"
Zeptala se ohnivá žena s lehkým úsměvem a náznakem zájmu.
"Nepoznáme....nebo alespoň ne tak, jak si myslíš prostě to vycítíme jestli je den nebo noc."
Pokrčila rameny, jako by to nic neznamenalo. Musí zde být již opravdu dlouho.
"Tady mi říkají Fíriel."
Zodpověděla tvou otázku, při tvém horlivém projevu o návratu nahoru nehnula ani brvou.
"Když jsme sem přišli byli jsme, jako ty, horliví dostat se pryč, ale roky, které jsme zde strávily nám ukázaly, že je to nemožné a my přestali s nemožným. Každý z nás za sebou nechal nedořešené věci, ale také jsme přijali fakt, že se odtud jen tak dostat nemůžeme, jsi příliš naivní a to by tě zde mohlo stát život."
Rozmlouvala s tebou Fíriel.

Ruce mrtvých
Rakash


Bojoval jsi udatně a ničivě. I když byli nemrtví děsiví soupeři nezalekl ses jich a drtivými údery své sekery krájel jejich maso a končetiny. Drtil hlavy a držel si je od těla. Občas jsi musel couvnout, před výpadem některého z nemrtvých, který byl až příliš nepředvídatelný.
Když už jsi čelil jen posledním dvěma, kteří třímali jeden sekeru, která spíše připomínala něco na štípání dřeva, než bojovou zbraň a druhého se štíhlou čepelí meče všiml sis, žes zacouval až k tomu nebožákovi, teď už jsi dál couvnout nesměl byla jediná možnost jít vpřed a dorazit je. Patrně kočího a jednoho člena ozbrojeného doprovodu. Rozmáchl ses sekerou, aby ses mohl vypořádat s prvním z nich, když jsi ucítil jak tě něco....ne něco....někdo chytl na nohu a pak ti prošla nohou ostrá bolest, když se ti nebožák, kterého jsi chránil zakousl do nohy v oblasti achylovky. Bolelo to, jako čert, bylo to, jako by měl zuby, jako rozpálená želíska, která pronikají tvou kůží a chtějí roztrhnout důležité svaly a šlachy. Nepřátelé toho využili, jeden se ohnal sekerou a druhý udělal výpad štíhlou čepelí. Věděl jsi, že v tento kritický okamžik i jestli je zabiješ, tak obdržíš minimálně jedno nepříjemné zranění, které by se ti mohlo stát osudným.
"Hrrrrrrrááááárrrrrggggg!!!!"
Slyšel jsi zuřivé mručivé odfrknutí a pak najednou odlétl nemrtvý se štíhlou čepelí stranou o dobré dva kroky a zůstal ležet s drobnější zahnutou sekerou a to jak čepelí tak rukojetí zaseknutou v lebce. Když jsi pohlédl tím směrem spatřil jsi, jak už k vám duše a poutá pozornost tvého druhého soupeře mohutná postava která by se mohla rovnat té tvé, ale byla lidská.

Obrázek


Barvené malby na jeho těle, jizvy a trofeje na krku i výraz ve tváři říkaly jasně že je to válečník každým coulem, který se nebál vrhnout se do neznámé bitvy. Takového člověka, jako on jsi ještě neviděl, většinou byli o dost menší tenhle měřil bezmála určitě více, než dva metry a svaly se na něm jen dmuly.

Památný den v Detrinu
Arellana


Ratias se rozhlédl po tom velkém shromáždění a pak spočinul očima zpátky na tobě. Vypadaly klidné a ostražité, rozhodnuté.
"Jasně, že půjdu s tebou, kdo by na tebe dohlídl, kdyby ne."
Usmál se tak, jak se smával, když jste byli ještě malí.
"Tak pojď ať nám všichni neutečou."
Zamířil k jedné houfující se skupině mágů u jednoho z těch, kteří měli být patrně veliteli skupin.

Obrázek


Od pohledu jsi toho snědého muže neznala. Na akademii jsi ho nikdy neviděla. Ale vyzařovala z něj velká magická síla. Byl zvláštní beze slova autoritativní a jeho pohled byl pevný a rozhodný. Spousta zlatých prstenů na rukou tvořila kdo ví jaký účel ale jeho hůl....perleťově se leskla, kroutila se, jako pevný úpletený konopný provaz. Nikdy jsi takové dřevo neviděla, vypadalo to spíše, jako kost, roh, perla, nebo tak něco.

Vykouření krys
Zumishi


Stavení a domy začaly hořet. Střechy plné slámy a dřeva chytly a temný kouř se začal linout po okolí. Byl těžký a štípal v nose, klesal, jako mlha všude kolem. Kdyby to byl jen malý oheň šlo by to nahoru, ale takhle, když je vše v plamenech a vítr fouká nepříznivě se to tu valí, jako chuchvalce vlny černých ovcí.
Jezdci se smáli a vyčkávali a bylo to tak, jak jsi počítal ty i oni. Začali vybíhat vesničané z domu, ve kterém se schovávali. První, který vyběhl neušel ani pár kroků, než lučištník vypálil a muž se svalil s šípem v krku.
"To máte za ten podraz vy chátro! Ve a na kolena, nebo vás postřílíme, jako zajíce!"
Zařval lučištník, zatímco ses snažil s klonem přiblížit. Jezdci se však drží pohromadě a i když si všímají vesničanů nezapomněli, že se tam někde musíš skrývat také a žes je připravil o jednoho společníka. Vypadalo to, že se klon k lučištníkovi přiblíží bez potíží a sundá ho. Ostatní si ho také zatím nevšimli. Už to chtělo jen pár kroků za jeho zády k jeho koni a zabít ho, když tu.......vzduchem se mihla dýka rychle, jako útočící had a zabodla se do klona, který se rozplynul v kouř. Ten, který byl patrným velitelem, aniž by se otočil tím směrem, vrhl před chvílí dýku do docela slepého úhlu a zasáhl nemístně přesně srdce klona.
"Zasranče, neschovávej se za ty své čáry a postav se nám, jako chlap!"
Zařval naštvaně a posměšně zároveň velitel.
"Jestli nevylezeš přísahám, že začnem podřezávat a zabíjet ty tvé drahé vesničany, jako prasata! A je mi jedno jestli to bude muž, žena nebo dítě! Jejich krev bude na tvých rukou!"
Křikl a lučištník popotáhl opět tětivu připraven na pokyn vystřelit do davu kuckajících lidí.
 
Zumishi - 21. října 2018 11:23
beznzvu6224.jpg

Potíže s ohněm


Podařilo se mi vyřadit z boje alespoň jednoho. Ale zabralo to víc času, než by bylo vhodné. Početní převaha v otevřeném prostoru hraje do karet nájezdníkům.
Chování koní mi naznačuje, že to jsou zvířata zvyklá na bitevní vřavu. Takže pochybuji, že by tihle lapková spadali jenom pod nějakou skupinu pobudů. Taková zvířata jsou drahá a nedají se sehnat jen tak někde.
Skrz roušky alespoň částečně filtruji kouř, který bych jinak musel dýchat a mohl by mi přivodit závrať.
Přesto přemýšlím, co teď dělat. Normálně bych se měl stáhnout a vypracovat si nový postup. Ale pokud něco neudělám, vesničané přijdou o svůj majetek. Tak či tak, brzy začnou vesničané vybíhat z domů.
Stáhnu se ze svého úkrytu. Musím vyčkat až začne zmatek. Na přímo proti čtyřem jezdcům rozhodně nemohu útočit. Podle logiky chování lidí se pozornost jezdců stočí k první osobě, která vyjde z domu. To by pro mne mohla být šance na eliminaci dalšího nepřítele. Časová mezera na úder nebude příliš dlouhá. Můj primární cíl je lučištník. Klon, který vyřídil kopiníka, se o něco stáhne a zamíří obloukem do zad nájezdníkům. Pokud se mi nepodaří se dostat k muži s lukem než si mne všimnou, jsem připravený si s klonem vyměnit pozici, jako předtím. Tím bych mohl získat další čas a soupeře znovu zmást.
 
Arellana - 20. října 2018 23:26
257feb1d1bbb4c81bfa12aebfc4ee62f3884.jpeg
Shromáždění mágů v Detrinu

,,Napadá tě proč nás dnes svolal arcimág?" Obrátila jsem se na svého přítele - kouzelníka - Ratiase, zatímco jsme společně kráčeli na Náměstí magie, kde se velké shromáždění konalo. ,,Je to zvláštní, nemyslíš? Tak najednou..."
Údivem mi klesla brada, když jsme konečně dorazili k našemu cíli. Tolik mágů. V životě bych neřekla, že je v Detrinu tolik mágů. Nejspíš museli přijet i z okolních měst a vesnic. Zaslechla jsem útržky několika rozhovorů. Všichni se ptali na totéž - Proč tu jsme? Snad brzy dostaneme odpovědi.
Vzhlédla jsem k pódiu, kde se zjevil arcimág Dibron. Naslouchala jsem jeho proslovu a po zádech mi přitom běhal mráz.
Tak je to pravda... Temnota znovu povstala a chce zaplavit svět. Ale jak? Nebyla snad Zářící jednota vytvořena proto, aby tomuhle zamezila? Království jsou bezradná? Padnou a s nimi i svět?
Srdce se mi svíralo obavami a najednou se mi hůře dýchalo. Skoro jsem omdlela, když arcimág řekl, že je na čase také bojovat. Musela jsem se opřít o hůl.
Měl pravdu. Království musela vydržet třeba i s pomocí mágů. Ale já nikdy nebojovala. Nikdy jsem nestála na bojišti. Nikdy jsem nezabíjela. Měla jsem strach. Strach z toho, co mě čeká.
Zbytek Dibronova proslovu jsem příliš nevnímala. Mysl mi běžela na plné obrátky. Viděla jsem samu sebe s holí ověnšenou plameny uprostřed bojiště potřísněného krví a těl přátel i nepřátel. Spousta z nich byla ošklivě smrtelně popálených.
Otočila jsem svůj šokovaný obličej k Ratiasovi a hledala u něj podporu.
,,Půjdeš se mnou?" vyhrkla jsem dřív než jsem si to stihla promyslet. Nečekala jsem na jeho odpověď a začala se rozhlížet kolem. Nějací mágové - očividně ti velitelé o kterých arcimág mluvil - ostatní sháněli do skupinek.
Ke komu se přidám? A půjde Ratias vůbec se mnou?
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že bych nebojovala. Bylo by to zbabělé a navíc mou magií byl oheň. Vyvolával strach už jen samotnou svou přítomností. Ničil a ubližoval. A o tom válka přeci byla, ne?
Ačkoli mě děsila už jen samotná představa být někde, kde se bez slitování vraždí a krev teče proudem, když budu mít po boku Ratiase zvládnu to. Ale i bez něj si snad nějak poradím.
Byli jsme nejlepšími přátely už od dětství a i přesto, že jeho city ke mně náš vztah poněkud změnily, stále jsem ho měla ráda.
Upřela jsem na mladíka před sebou prosebné oči. ,,Prosím, nenechávej mě v tom samotnou..."

 
Rakash - 20. října 2018 15:24
wrc_doomhammer_rgb_0404_1smkopie2660.jpg

Boj se smrtí



Mé oči přebíhají od protivníka k protivníkovi. Pohybuji se mezi nimi, rozdávající kruté a ničivé údery s cílem rozdrtit jejich těla. Ovšem v tom všem vidím i jejich pomalost. Neohrabanost a přesto...houževnatost, která nepatří do říše živých. Uvnitř mé duše sebou něco pohne. Nechuť nad osudem takových jako jsou tito nemrtví. Tělo válečníků i všech mrtvých má být spáleno či pohřbeno, jejich odkaz předán předkům a zemi. Ovšem ten...či ti, kteří způsobili toto krveprolití věděli přesně co dělali. Nebyla potřeba žádná jatka, aby dosáhli svého.

Ten jenž vládl lidským bestiím, jenž tahají jejich dřevěné domy, měl bodnou ránu. Na místě, které mu mělo způsobit nepředstavitelnou agónii. Cítil jsem jak ostří mé sekery proniklo jeho oděvem a drtilo křehké kosti. Jeho tělo odletělo, jako bych srazil hlouček krys.

Ovšem k mému potěšení jsem zasáhl dost úspěšně nato, aby toporo mé sekery nepokryla krev. Vládnout zbraní v boji dlouhodobě je bláznoství, pokrývá-li ruce válečníka krev. Zbraň je kluzká a nepoužitelná. Ovšem jak jsem uskočil před krutým výpadem kopiníka, který na mne dotíral, mé uši uslyšeli chrčení sraženého nemrtvého, které jsem zasáhl jako prvního. Je možné, aby tyto bestie neumírali ani po takovém zásahu ?

Když po mne kopiník opět zaútočil, zavrčel jsem mu vzdorně do jeho rozpadající se tváře a zaklínil jeho kopí ve své ruce. Zapřením nohou a přitáhnutím jsem jej vyvedl z rovnováhy a s nelítostným úšklebkem jsem jej setnul a připravil jej o hlavu, strkajíc do jeho bezhlavé mrtvoly jsem jej pohodil k zemi.

Jen těsně uhnu před údery, které mi ze všeho nejvíce připomínají dotěrné nohy pavouka. Ovšem nedokážu ujít plně úhoně a odporný meč mi zanechá na předloktí šrám. Jsem překvapen že pronikl se svým mečem přes moje plátové chrániče. Rána byla mělká a sotva představovala hrozbu, ale bude třeba ji vyčistit ohněm nebo vodou.

Ustoupil jsem abych znovu zhodnotil svou situaci. Muž za mnou byl pro tento okamžik v bezpečí, jelikož se smyčka smrti stahovala okolo mne. Nemrtví byli jako vlci, jenž se pomalu chystali k útoku. Každý lovec ale ví, že smečka má slabinu. Činit a jednat překvapivě je hlavní způsob jak jeden nad takovouto sílou zvítězí. Pokud byli nemrtví podobného smýšlení a jediné co v nich převládalo byl hlad a touha zabít, musel jsem jejich kruh narušit.

Hledal jsem slabiny, zlom v kruhu na který bych mohl zaútočit. Kdybych prorazil tento prsten smrti, mohl bych poté využít své velikosti, síly a agrese k tomu, abych nemrtvé na sebe zatlačil a znemožnil jim mne obklíčit. Kdyby nebyla jiná šance, pokusím se za pomocí rychlých útoků, kdy budu sekeru svírat u její hlavice, abych měl maximální kontrolu nad svou zbraní a využívajíc délky svých paží, i zbroj, kterou na nich nosím k tomu, abych držel nemrtvého šermíře od svého těla a přitom mu dokázal v příhodný okamžik vrazit řádnou ránu, za pomocí přechycení topora mé sekery.

Cítím jak se v mém nitru buduje touha bojovat. A já ji vítám !
 
Araoth - 10. října 2018 09:39
200106220253dwwisel1951.jpg

Jeskyní přátelé



"Já... já nevím... Někam. Prostě pryč, chci se vrátit zpátky k tomu, co mě žene dál už nějakou dobu. A tady v jeskyních se k tomu nepříblížím ani o píď. A já věřím, že bohové jsou na moji straně, a že mě dovedou ke zdárnému cíli." pronesu odhodlaně.
"A v tuhle dobu? Jak... jak vlastně poznáte co je teď za dobu tady v jeskyni..." uvědomím si, že ji vlastně ani neznám jménem.
"Omlovuám se, ale vlastně ani nevím, jak se jmenujete."

Poté se obrátím na staršího trpaslíka. "Pokud nechcete vyrazit s námi, dobrá. Asi jsem až příliš troufale předpokládal, že i vy byste chtěli pryč odsud, někam... no zpátky. Ale já, já mám ještě nedořešené věci zpátky nahoře. A dokud to tak tomu je, tak se jen tak nevzdám a nezastavím, i kdyby cesta přede mnou měla být jakkoliv složitá a zdát se jakkoliv bezvýchodná." pronesu odhodlaně.
 
Alasseon Redmoon - 29. září 2018 20:35
nath64.jpg
Jdeme dál


,,Počítám s vámi, a vím, že nás doženete..."
Kývnu na kapitána a sám se ujmu vedení.
,,Pokračujeme dál ne po cestách, ale mimo ně... Je to trochu delší, ale pro ně obtížnější, dá nám to čas. Vyrážíme!!!"
otočil jsem se a podíval na kapitána.
,,Neztrácejte čas složitými pastmi, i ty jednoduché je zdrží."
Kývnul jsem a rozešel stezkou vyšlapanou od zvěře. Musím je tam odvést, musím věřit a doufat...
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.17074584960938 sekund

na začátek stránky