U stolečku

Svou reakcí mě opět překvapí. Zatraceně... S ženskýma v Pevnosti to bylo v určitém smyslu jednodušší. „Dobře. Budu.“ odpovím jí, když cítím možná trochu křečovitý stisk prstů kolem mého zápěstí. „Slibuju. Není bláznivý.“ dodám. Víc jí opravdu říct nemůžu i když bych chtěl.

Když ale zjistím, že mě drží i za druhou ruku, nevím vůbec, co si o tom myslet. „Díky.“ reaguju jen stručně. Trochu mi trvá, než se s jejími dalšími slovy vyrovnám a přijdu na to, co odpovědět. ne, že bych nakonec vyslovil něco smysluplného. „Gab... Nemůžu ti toho moc slíbit, ale držím slovo.“ odpovím měkce. „Nevím, čím sis prošla nebo co jsi v Pevnosti dělala a upřímně je mi to jedno. Důležité pro mě je, co děláš teď a že ti věřím.“ pokračuju tiše „Nebo aspoň chci věřit.“ dodám snad ještě tišeji, ale musí to slyšet.

„Gab. Počkej zatraceně...“ zastavím ji ještě a pro změnu ji za předloktí chytím já. „Myslím to vážně.“ dodám ještě. „Díky. Fakt.“ dodám když zjistím, že vlastně nevím, co jsem jí chtěl říct. Ale měl jsem pocit, že něco bych měl. Pak už ale jdeme dovnitř a zamířím rovnou ke stolu s naší partou. Pití si můžu objednat i potom. „Kluzký... Potřebujem s tebou mluvit.“ oslovím ho když k němu přijdu a on se ke mě zvedne. Pokud bude ochotný, půjdem asi ven před hospodu.

No, tahle otázka mě překvapila. Jako že celkem dost. "Tak tímhle jsi mě trochu překvapila..." odpovím upřímně "Ale jestli bychom měli někde závit znovu, chce to mít s čím. A já nemám víc než co mám s sebou." naznačím, že jako řadový patrolář se nebohatne. Pokud teda člověk nemá extrémní štěstí. "Nevím, co ti na to mám odpovědět. Zatím nevím, ale budu nad tím přemýšlet." odpovím nakonec popravdě. Zároveň bych se na to celkem rád vysral, ale začínat někde s holou prdelí a ještě mít cejch zrádce... No, to by nebylo to pravé ořechové.

Její zdráhavá odpověď ohledně důvěry mě zasáhne víc, než bych čekal. Cítím, že není úplně upřímná, ale co se dá dělat. "Dobře." odpovím jen stručně i když si může všimnout, že mi po její odpovědi trochu ztuhla záda. "Doteď jsem to řešil s tebou a neplánuju tě z toho začít vynechávat." dodám a přemýšlím, jestli mám dodat něco o důvěře, ale nakonec to neudělám. "Nevím proč jsi šla ohledně toho celého za mnou, ale... Vážím si toho." připomenu jí rozhovor v uličce. Jen... Teď už mám pocit, že je tohle celé z její strany opravdu jen hra, kde výhrou je její život.

"Nemusíš." odpovím během chůze. I když... S jejími zebry je to spíš takové důchodcovské šourání, ale asi mi to nevadí. "To jo. Ale abychom nebyli, musíme to celé přežít." ušklíbnu se trochu kysele.

Už pomalu vcházíme do uličky s jankovou hospodou když mě překvapí její otázka. Doteď jsem celou dobu předpokládal, že tam půjdeme spolu. ""To určitě. Ani mě nenapadlo, že bych za ním šel bez tebe." odpovím "I když to tak možná nebereš nebo mi pořád nevěříš, já to myslel vážně a nechci tě podrazit." dodám už skoro před hospodou. Podle toho co vidím oknem je tam ještě pořád celý zbytek naší skupiny a hlavně Kluzký, kterého teď potřebuju nejvíc.

"Chápu a respektuju." odvětím, když zmíní, že se nepotřebuje mstít nebo jim něco dokazovat. "Ale když jsme si tak vykládali na stodole... Bylo příjemné mít aspoň na chvíli pro co žít a ne tu jen přežívat." odpovím po chvíli. "Netuším, co ti Betchan řekl nebo neřekl. Ale ano, ta šance tu je." souhlasím. "A kdo z nás tu anděl je? Sem se nechodí za odměnu..." pousměju se při představě naší skupiny. Nejlepší válečníci z Pevnosti se vydávají vstříc Ledovým. Jo, přesně tak to je.

"Dobře." okomentuju jen její rozhodnutí neposílat zatím zprávu. "Jestli jsi pro, promluvíme si s Kluzkým o medu. To o hlášení nechám na tobě, ale teoreticky by to mohlo projít..." odpovím, protože mě teoreticky nenapadá důvod, čemu by reálně vadilo, že se do Pevnosti nevrátí. A i kdybychom to přežili a žili jinde - změnit vzhled neni zas takový problém