Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Dračí tesáky a drápy
Družina
| |||
 | MOANDER Mou myslí se rozeznělo tiché jízlivé pochechtávání. Věděl jsem, komu patří. Moander stále ležel v koutě, ale nyní mě pozoroval pobavenýma očima. „Řveš jak mimino, Mo.“ Zavrněl spokojeně. Líbilo se mu, že trpím?! „Snad víš, že nám to matku nevrátí.“ Pronesl povýšeně, jakoby nic… Jako bych byl jen hloupé malé dráče a on starší vyspělý bratr. „Mlč!! Nechci tě slyšet!!!“ Zavřískl jsem při svém nářku, který jen zintenzivněl. „Nechceš poslouchat pravdu?“ Rýpal s tichým pochechtáváním. „MLČ!! MLČ!! MLČ!!!“ Vrtěl jsem zarputile hlavou, kdy krom mého nářku cizinec mohl vnímat i nové nárazy mého těla o skořápku. Proč mi tohle dělal?! | ||
| |||
 | Řeč myšlenekŠťastně jsem na jeho pochvalu zavrtěl ocasem. Dál jsem jen napjatě očekával další střípky vědomostí. Jsem mlád a byl jsem dlouho sám. Tento denní chodec toho ví mnoho a vládne nemalou moudrostí i silou. Je jen správné být mu nablízku a objevovat jeho tajemství. | ||
| |||
 | Na větvy Zůstala jsem na místě ležet, protože povězme si to upřímně, nebyla jsem v kondici se pohnout. Zavřela jsem oči a prostě sbírala síly. Za posledních kolik let, nepamatuji se, že bych někdy takhle dopadla... Moje myšlenky, ale záhy, kdo ví ale za jak dlouho, utne něco jiného. Pohyb. Nejdřív, myslela jsem si, že je to mrtvá, která se bude drát pro svou pomstu vůči mě, ale když jsem pak zahlédla to stvoření, oddechla jsem si. "Nejsem tak snadno zabitelná, maličký." odvětím mu lehce unaveně. "Ano, já vím. Letěla jsem od ní..." řeknu mu s krátkým povzdychem, neb mi připomněl, že vlastně pořád není vyhráno. Al a ostatní elfové tam pořád někde jsou a musejí bojovat o své životy. "Kdyby jen praštila..." utrousím. "Maličký, pověz. Z nebe spadl drak. Je mrtví?" | ||
| |||
 | Bojové přípravy Záludná otázka. Tak daleko jsem nepřemýšlel. Byla to chyba… Po tom co jsem vystupoval naoko celkem sebejistě, teď na chvíli zamrznu a nejsem schopný ze sebe nic dostat. „Tak daleko abyste stihli zprávu předat alespoň půl hodiny před jejich příchodem. Předpokládám, že budete rychlejší než pochodující jednotky… A už běžte, můžou být za humny.“ Nejsem si tím stoprocentně jistý… Vlastně vůbec, ale čas bezprostředně předtím bude třeba. Bude to klíčový moment. Ale tihle ovčáci by měli znát okolí natolik dobře, aby to klaplo. Zápal! Obrazně i doslovně to je třeba pro úspěch. A ten tito vesničané mají. Přeci jenom brání svůj domov, nedivím sem jim. „No je to něco docela ji…. Něco co budeme potřebovat! Kápl jste na to hostinský! Naplňte co nejvíce skleněných lahví pálenkou a vložte do nich kus látky, ať ta látka dosáhne až do pálenky a zároveň jí kousek čouhá nahoře.“ To by mohlo dobře fungovat. Nejlepší zbraň co by se dala vytvořit… Teda pokud máme dost lahví a pálenky. „ A všichni ostatní.“ Zavolám, abych znova upoutal pozornost. „Musíme sehnat co nejvíce pochodní. Pokud má doma ještě někdo nějakou pálenku ať ji donese tady hostinskému, on už ví co s ní.“ Přitom ukážu na robustního muže, který mi před chvílí vnukl spásný nápad. „Zbytek bude shánět cokoliv co hoří a nachystáme past. Pokud je pravda, že je ničí oheň, tak se jej pravděpodobně budou bát nebo alespoň štít. Proto JIM musíme připravit nejlepší očividnou cestu a ostatní zahradit hořícím dřevem. Sehnat všechny na jedno místo a pak jim zahradit cestu, nejlépe nějakým vozem a vše v tom uzavřeném prostoru zapálit… Zapálit právě tou pálenkou o které jsme před chvílí mluvili. To už vám všem vysvětlím později.“ Pokud nikdo nebude mít žádné otázky vydám se rázným krokem do hostince, abych zkontroloval jak jde výroba „ohňolahví“ a taky si musím zkontrolovat své výbušniny, ty taky budou třeba. Čím jistěji budu vypadat tím lepší to bude pro morálku vesničanů. I když... Teď mám velkou chuť odejít za barbarem a doběhnout jej… | ||
| |||
 | Vesnice | ||
| |||
 | Lapený nebožák Muž k tobě zvedl oči plné utrpení, když jsi se tam objevil a začal prozkoumávat, jak je tam vlastně zavalen. Hrana vozu mu zavalila spodní část těla a část pravé půlky trupu, takže je zaklíněn pod vozem opravdu nešťastně a lze předpokládat zlomeniny a vážnější zranění, možná i vnitřní. Abys mohl trosky nadzvednout a odsunout z raněného muže, bude třeba vzít vůz za to co zbylo z jeho boku. Budeš muset prostě doufat, že dřevo vydrží. Zabral jsi a dřevo zapraštělo, zavrzalo a.....vydrželo. Pomalu jsi napínal svaly a zvedl tu tíhu na svá bedra. Vůz byl těžký, jako tažný vůl, ale s trochou píle jsi jej začal posouvat po kousíčcích od zraněného muže a postupně jsi jej takto vysvobodil. Slyšel jsi, jak úlevně vydechl. Při pohledu zpět na něj jsi viděl pokroucené končetiny a krev prosakující na několika místech oblečením. "Děkuji ti cizinče...." Hlesl vděčně, těžko říci, jestli tě vlastně viděl, nebo jestli je jeho zrak zakalen. Chtěl jsi se ho začít ptát na věci, které tě zajímaly, ale než jsi stačil promluvit a muž zasténal a pokusil se zdravou rukou nepatrně pošoupnout. "Mu-síme pryč.....tady nejsem v bez....pečí." Vydechl přerývaně a námahou. Jeho slova ještě neodezněla a uslyšel jsi zakřupání, pak mlasknutí a nepříjemné loupání, ze kterého mrazilo. Když tvůj pohled slétl směrem po zvuku spatřil jsi, jak ti, které jsi zde našel vstali s dokořán otevřenýma nepřítomnýma šílenýma očima a vydali se tvým směrem, neohrabaně ale přesto. "Ach bohové ne....to neeeee." Zakvílel muž, napočítal jsi asi 8 těchto oživlých mrtvol, z čehož snad jen tři byly nějak slušně ozbrojeny mečem nebo sekerou. I tak ti instinkt velel, abys nepodcenil tohoto nového nepřítele. Po tvrdém přistání Zůstala jsi ležet roztažená na větvi a odpočívala. Únava byla větší, než jsi očekávala a bolest se rozlévala celým tělem, nebyl to jen nakousnutý zadek, co bolelo. Čas se ti na okamžik slil, zpátky k pozornosti tě přivedl až lehký tlak na tvém břiše. "Seš mrtvá?" Ozval se zvědavý jemný lehce pobavený hlásek směrem od tvého břicha. Když jsi zvedla hlavu a podívala se tam uviděla jsi, jak ti na břiše stojí rozkročený malý mužíček.
"Tak přece jenom žiješ.....hmm no neměla bys tu tak ležet kolem zuří válka." Prohodil mužík s křidélky a kriticky si tě okem zhodnotil. Určitě se jednalo o druh víly. "Ty teda koukáš.....ses praštila do hlavy?" Povytáhl tázavě obočí. Hlasy v hlavě Starý Hillbur se usmál. "Moudrá slova Lirtieli. Naučit se komunikovat myšlenkami není až tak těžké naštěstí." Pokývl hlavou a když se svezl rozhovor k nepřátelskému ležení za řekou. Jeho bílé obočí se stáhlo zachmuřeně k sobě. "Způsob určitě je Lirtieli, ale jestli k němu budou prostředky, to je věc druhá. Obávám se, abychom další útok ustáli. Naše armáda se tu nezdrží věčně bojuje se na více frontách." Odpověděl zamyšleně ale pak se lehce usmál. "No....ale zpět k tomu, co se chceš naučit. Když s někým chceš navázat myšlenkové spojení, je třeba nejprve vyhledat onu mysl. Vycítit jí svým nitrem a lehce se cizí mysli dotknout, když tě pozná otevře se ti, v opačném případě se může uzavřít. Zatím tě nebudu učit, jak do něčí mysli proniknout násilím, to by bylo na dýl, ale tento základní princip navázání spojení a následné komunikace si zautomatizuješ rychle neboj." Odlehčil a změnil najednou jezdec celou situaci. Sladké a zmatené dítě Matka se na tebe konejšivě usmála a pohladila tě po tváři. "Jen klid mé dítě. Udělala jsi, co bylo v tvých silách." Laeron seděl smutně se skloněnou hlavou vedle tebe s ocáskem omotaným okolo svých tlapek. Patrně i on nebyl nadšen z výsledku bitvy a možná se sám trápil tím, že toho moc neudělal. "Nemusíš se bát tvůj poklad je tady." Kývla matka a jako na povel se odsunul její trůn o kus vzad a v prostoru pod ním byl vidět vak s tvými vejci. "Ne má drahá, viděla jsem, že přijdeš, budeš bojovat a zachráníš náš lid." Řekla konejšivě a znovu tě láskyplně pohladila po tváři. "Neděkuj má to tak být. Pomůže ti v těžkých chvílích." Pokývla hlavou k meči. První, kdo na tvůj proslov reagoval byl Finergar. "Tuž pravdu máš. A bylo mňa ctí s tebu stát v bok v bitvě." Poptáhl nosema utřel si ho rukávem košile. "Poneseme jeho odkaz dál." Kývl Nal. "A nikdy nezapomeneme, cos pro nás udělala." Dodal Ral s vděčným úsměvem. Gor´rew si přitiskl opět pěst na srdce a sklonil hlavu. Uslyšela jsi tichounká klapnutí a zašustění, když se tvým směrem vydala Lórna se smířlivým výrazem na tváři. Když došla na dosah usmála se a stiskla ti lehce rameno. "Terekvil arte.....arhhhh...." Začala ve svém jazyce, ale pak se zdála rozzlobená sama na sebe. Na chvíli jsi jí viděla, jak se soustředí, přemítá a jazyk se jí srandovně převaloval mezi rty, jako dítěti, když se o něco snažila. "Děkuji......sestro...." Vyšlo z jejího hrdla nakonec lámaně a dost krkolomně, patrně se jednalo o první slova, které kdy vyřkla v obecné řeči. A až nyní sis všimla, že Hillbur byl jediný, kdo celou dobu zůstal klečet mezi tvými společníky se skloněnou hlavou a neodvažoval se vzhlédnout k tobě ani tvé matce. "Ne zas tak těžké.....já tebe taky." Usmála se na tebe vlídně a podala ti vak s vejci. "Jsem na tebe pyšná Nalayo." | ||
| |||
| Hlas Byl jsem ze všeho toho létání dobře naladěný. Nyní jsem dovedl věci, ke kterým jsem byl před tím slepý a šly mi, jako darem od samotné černé matky! | ||
| |||
 | Válečná rada Zavrtím hlavou, když mi řekne, že jsem neselhala a nakonec přitiskla tvář k její dlani. „ Věřila jsem… věřila jsem, že ho zachráním…“ Zašeptám s tichým vzlyknutím, skoro jako malé zrazené dítě svou nejpohádkovější představou o konání svého hrdiny, který je však ve skutečnosti jenom obyčejný člověk. Ten pocit, který mi prošel tělem byl víc než zvláštní. Neobvyklý a celkově takový… jako by bylo něco neodkladného, co dál musím udělat. Zachvěla jsem se a se slzami v očích pohlédla na matku. Musím jít… ale kam… Sklouzla jsem pohledem k Laeronovi a skousla si ret. „ Musíme pro vak s vejci…“ Šeptnu k němu tiše a zvednu se na nohy. Rychle si otřu slzy a už už chci jít pro to cenné, co mám ochraňovat, když mě matka zastaví. Zadívám se na to, co mi dává do rukou a znejistím. Otcův meč. Nikdy jsem ho vlastně neviděla… až dnes… „ Tohle si viděla ve své vizi, že? Že přijdu a budu tu bojovat… A stejně přijdu pozdě. Vždycky sem dorazím pozdě.“ Šeptnu tiše a sevřu v dlani meč, který nakonec připevním k pásku. Sice trochu krkolomně ale prozatím bude držet dobře. „ Děkuji.“ Podívala jsem se jí do očí, ale pak jsem sklouzla pohledem k Laeronovi. „ Vak zůstal v pokoji, nebo je někde tady?“ Zeptala jsem se matky. Vejce měla zůstat pod nejpřísnějším dohledem, moc doufám, že to byl dohled královny. Protože ona vždycky měla velmi přísný dohled. Otočila jsem se k mým novým přátelům, tedy Nalovi, Ralovi, Finergarovi a Lórně. A také vůdci orků. „ Děkuji vám všem, že jste při mně stáli a pomohli zahnat to zlo. Ačkoliv zůstalo neporaženo, naše království přežilo. Se strašlivými ztrátami, ale jsme tu a jednou naše království znovu vykvete.“ Se smutkem v očích jsem se pousmála a vzala si od Rala svou hůl. „ Držte při sobě. I po tom všem, co se stalo. Denwer bude navždy ve vašich srdcích.“ Zašeptala jsem k těm čtyřem a zahleděla jsem se zpátky na matku. „ Čekají tě semnou těžké chvíle…“ Tentokrát byl můj úsměv trochu veselejší, ačkoliv v něm smutek byl stále. Nikdy to nebude mít jednoduché… „ Mám tě ráda…“ Zašeptala jsem k ní. | ||
| |||
| Pád Podařilo se mi osvobodit si ocas z jejího sevření. A pak už byl jenom pád a pád. Tak, tak se mi podařilo změnit se, dá se říci na poslední chvíly a využít tak o něco menší podoby při záchraně sebe sama. Nemrtvá padala skrz koruny, stejně jako já, ovšem snažila jsem se větví zachytit a pomoci si tak, při prvních pokusem je všechny pokřupaly pod mou vahou a to ani nepočítám rány, které ošlehávali moje tělo snad ze všech stran, podobně jako kůru samotnou, než se mi povedlo se konečně zachytit také, která mě udržela. "Ughh..." uteče mi potlačený bolestný stén, když pád konečně zastaví se. Ale nebylo to nic příjemného, svět se poněkud trochu točil a všechno mě bolelo a pálilo jak nevím co, ale žila jsem. Což nemohu říci o té, co padla se mnou, soudě podle zvuku, tedy spíše naprostého ticha. Snad... pro mě teď znamenalo dostat se nějak dolů a pak zpátky k Alovi... nebo ugh... až za chvilku... | ||
| |||
 | Velké putování za poznáním "Hlas větru a přírody mlčí...ptáci...u předků, co se mohlo stát v tomto kraji ?", pomyslel jsem s hrůzou. Ani mrchožrouti nepožírali těla mrtvých. Žádní vlci, vrány, nic co by poukazovalo na život v tomto okolí. Tohle nebylo bojiště. Něco v samotné zemi bylo špatně. Skrze srdce mi projel náznak strachu a já jsem jej akceptoval. Co mohlo pobít tolik mužů a přitom pošpinit samotný odkaz boje ? Sevřel jsem svou zbraň pevněji. Každý instinkt válečníka na mne křičel, že nebezpečí je blízko a přestože jsem původně nezastihl nic, co by nasvědčovalo přítomnosti nepřítele, nepolevil jsem v ostražitosti. Znetvoření jaké bylo vykonáno na tělech růžových kůží mne hluboce zasáhlo. Válečník má svého nepřítele porazit jasnou, čistou ránou, aby jeho duše mohla přejít k předkům s úctou a ctí...takové zohyzdění. Uši mi zastříhali a já málem odskočil, pozvedající zbraň, když jsem uslyšel hlas někoho z přeživších ! "Štěstí, či past ?", přemýšlím. Myslí mi víří mnoho možností, jak mohl nepřítel čekat v zákoutí a napadnout mne. Je rovněž možné, že ten muž nosí nemoc, která by mohla nakazit i mne. Ovšem to je riziko se kterým se na svých cestách setkávám už od doby, kdy jsem opustil svůj klan. Rychle překonám vzdálenost dělící mne od hlasu a předstoupím před podivnou konstrukci lidí. Opatrně prozkoumám kde všude je možná osoba uchycená. Vím že hraji o čas, proto jím nemrhám. Hledající vhodné místo odkud bych mohl zvednout a pokud možno odsunout trosky ze zraněného mi v tuto chvíli příjde jako nejlepší řešení. "Vydrž ještě chvíli cizinče. Zvednu z tebe tvé břemeno.", řeknu co nejčistčí lidskou řečí kterou zvládnu, ovšem vím že se neubráním přízvuku a bestiálnosti v mém hlase, která patří všem orkům jako jsem já. Prsty mnohem silnější než lidské sevřu okolo spadeného kusu dřeva. Je mi proti srsti ponechat mou sekeru zpět v koženém očku na mých zádech, ovšem potřebuju obě ruce volné. Bez jakéhokoliv váhání se vrhnu do práce. Potřebuji vědět co se zde stalo a ten muž potřebuje pomoc. Ovšem...nevím zda mu dokáži pomoci jakkoliv jinak než jej odeslat k předkům s trochou úcty. Pokud bude jeho stav dostatečně přijatelný, ponesu jej. | ||