Cesta kterou to začíná

Už samotná cesta stála za to, vlaky sice znal ale ani to mu nebránilo při všech čekání obhlížet všechny nové stroje a hloubat nad tím jak by něco takového mohlo jezdit mimo koleje být menší ale zachovat si razanci nárazu a celkouvou surovou sílu. Najít cechovní dům ke kterému směřoval dokonce nebyl žádný problém, neb v vlaku týral několik lidí dotazy kde ho najde a co má čekat, podle něj bylo totiž dobré být informovaný. Před budovou stála nějaká slečna a kluka od nich přišla první otázka. Zadíval se na ně chvilku upravil si brýle na hlavě lehce prohodil obřím opravárenským klíčem na rameni a usmál se.
"Ano to sedí.". Plný nadšení vstoupil do cechu,ale když se ocitl v prázdné budově trochu znejistěl mohla to být past? Nebo tu prostě jen teď nikdo nebyl? Opatrně se podíval na ty dva co tu byli s ním, nevypadalo to ,že by se ho snažili přepadnout aspoň zatím ne.

Takže všichni byli na misích páni to jich muselo být spousta,tedy těch misí nebo málo lidí, tak jako tak by to vysvětlovalo stav.
"Aha....proč jsem přišel no myslím,že je to jasné,ale pro pořádek. Jsem tu abych se stal členem tohohle cechu co jsem slyšel, je tu hromada mágů s tak rozdílnou magii ,že se mi tu určitě bude líbit. Vlastně jestli mi můžete ukázat co umíte za magii."
rozzářili se mu oči a nasadil prosebný výraz.
"rozhodně by mi to pomohlo myslím, že vidět víc magie nikdy nemůže uškodit."

Práce

Reilly

Zazubila jsem se na Reillyho, když se promění. Obdivuji to, že se ukázal, na druhou stranu je pitomost se skrývat. Já ho za to určitě nesežeru a Sayuri má prostě smůlu, ale ano trochu chápu proč to skrývá, lidi prostě soudí podle vzhledu, je to jejich špatný zvyk. Možná, čekal, že zhnuseně odejdu pryč, že už s ním nebudu chtít být v týmu. Ale opak je pravdou, alespoň je to zajímavější. "Úžasný!" Rozšířím svůj úsměv ještě víc. "To se jen tak nevidí, ale neboj upálit tě rozhodně nehodlám." Uchechtnu se.
No skvělé... ty máš prostě fakt smůlu na divný týpky. Sayuri znovu začal blábolit nesmysli, zatím jsem žádné divné týpky nepotkala...no pár jo, ale Reilly není divnej a není ani týpek.
Sleduji jak si odchází pro věci a než se vrátí ještě si rychle prohlédnu ten papír s prací. Opravdu je tu málo informací.

Nakonec, ale můžeme vyrazit. Mistr nás sice musel trochu rozhýbat, ale už konečně jdeme. Na pěší trasu jen souhlasně přikyvuji. "Rozhodně pěšky, dopravní prostředky mi nedělají dobře. Netuším proč." Pokrčím rameny a pokračuji v cestě. Jak jsi jela poprvé vlakem, bylo ti tak špatně, že jsi musela vyskočit za jízdy a dojít to pěšky. Sayuri se začal smát. Pro mě ta vzpomínka nebyla moc příjemná, hlavně pro to, že o bylo nedávno.
Rychle jsem se otočila a podívala se na cech. Jsem ráda, že tu jsem, opravdu a Sayuri to určitě také musí cítit. Zase po dlouhé době mohu říct, že mám domov. Fairy tail mi dává ten pocit, jsou tam tak milí lidé, pomocí Fairy tail určitě dokážu zesílit, budu mít přátele, kteří mi v tom pomohou.
Zasnila jsem se ještě víc než jsem chtěla, ale to už nás mistr znovu pobídl ať jdeme. Je tak milé, že už nás mistr považuje za členy jedné velké rodiny. Opravdu jsem se tu začínala cítit velmi dobře. Možná bylo špatně, že jsem se dřív stranila lidí.
Poněkud mě deprimuje, že jsem tu nejmenší, zatím co oni udělají jeden krok já musím skoro běžet. Přeháním! Ale svou chůzi doplňuji sem tam krátkými poskoky a Sayuri se do mě hned začne navážet. Zase se chováš jak malá. Uraženě si odfrknu.
Mistr se zeptá na otázku, vlastně jsem čekala, že se na to někdo někdy zeptá. Ještě jsem nestihla, ale vymyslet odpověď. Nemohu přeci říct, že mě vyhecoval můj meč, kterému se tu přestalo líbit a chce mě dostat pryč. Pokrčila jsem rameny a rozhodla se, že řeknu pravdu, ale vynechám u toho svůj meč. "Hodně jsem se stranila lidí a cestovala, když jsem dorazila sem a viděla cech, řekla jsem si, že je čas na změnu. Že je čas znovu si najít přátele a překonat strach z toho, že mě budou soudit. Čím déle tu jsem tím víc si myslím, že jsem se rozhodla správně." Usmála jsem se a koukla po Reillym i po mistrovi. Jestli jsi na to zapomněla, tak přátele už máš. Zamručí Sayuri. Ale máš pravdu. Renjiro je bůh ví kde a mít za přítele jen magickou katanu je také zvláštní...a neříkám, že to tu není fajn... Ušklíbnu se, moc dobře jsem věděla, že se mu tu také líbí, jenom žárlí.

Práce



,,No... "
Pohlédnu na Oberona a Dariona...
,,Asi ta farma... Já se budu snažit... A třeba budu užitečná... "
Přejdu k tabuli a natáhnu ruku k práci na farmě... Dlouze vydechnu a strhnu jí.
,,Tak... Vyrážíme?"
Kouknu se na ty dva a v duchu se modlím, abych byla taky užitečná. Sílu mám, i když na to nevypadám... Ale nepředčím Oberona, to asi těžko a Dariona... Cha cha... ten je daleko před mým levlem. Takže až já se dopracuji kousek k němu, tak on bude o dost dál. Je to úsměvné, že nás našel právě on...

Práce číslo 4.: Problémový jedinec!
Reilly a Akemi
odkaz

Vybrali jste si svou misi a rozhodli jste se jít naslepo jí splnit. Bohužel Mistr neměl informace navíc, jak jste doufali, ale zase na druhou stranu bude vás doprovázet, takže to strašného by se mohlo stát?
Reilly se ještě před odchodem rozhodne ukázat svou skutečnou podobu a v mírné obavě pozoruje, jak budou reagovat ostatní přítomní. Ale je příjemně překvapen, jak se zdá nikdo mu nechce jít po krku. Nikoho nijak nevyvádí jeho vzhled z míry. Mistr Arek se dokonce usmívá a není jediný také Veric se tváří klidně a usměvavě. Jako by byli spokojení, žes ukázal svou podobu. Ostatní nováčci nevypadají, že by je to nějak zhnusilo, možná jsou trošku překvapení, ale nikdo ti nejde otřískat hlavu o zem.
"Oy! Tak vyrážíme ať tu neskejsneme celý den."
Zasměje se Arek a pobídne Reillyho i Akemi kupředu ven z cechovní budovy.
"Navrhoval bych jít pěšky pro zdraví co vy na to? Je to jen 20 kiláčku."
Usměje se za chůze po jedné z vedlejších ulic. Jde mezi vámi a oba vás sleduje. Zdá se, že je rád, že může zase jednou někam vyrazit. Kdo ví, jak často se jemu, jakožto Mistrovi cechu naskytne ta příležitost jít dělat nějakou práci.
Každopádně musíte říci, že je to zvláštní pocit odcházet od cechovní budovy s její cechovní značkou na těle za prací. Možná trošku hřejivý, uspokojující, přinášející pocit bezpečí, jistoty a toho, že máte kam se vrátit. Je to něco zvláštního a nového, ale rozhodně ne nepříjemného. Doslova vás to nutí zpomalit a ohlédnout se zpět k cechu, jestli je to opravdu skutečnost, nebo jen nějaká iluze, která se vám najednou rozplyne. Ale když tak učiníte cech tam stále je a ač je to jen stará upravená hospoda působí na vás, jako žádná budova ve vašem životě. Z toho celého zasnění vás probere až hlas.
"No tak co tam tak postáváte? Pojďte, však se zase vrátíme brzo domů."
Zazáří úsměvem a ohlédne se také na vás. To slovo domů je magické. Má sílu, jakou byste nečekali. A pak kráčíte dál a pomalu opouštíte Magnolii hezky po cestičce a necháváte to krásné město za sebou. Když jdete mezi loukama je zde čistší vzduch a svěžest přírody, ne že by bylo ale ve městě nějak nepříjemně. Jen prostě tady dýchá surová příroda.
"Proč jste se rozhodli dát zrovna k Fairy Tailu?"
Po očku vás pozoruje Mistr Arek s klidným nenuceným výrazem za pomalé chůze. Je to snad nějaký test? Obyčejný zájem? Či je za tím něco jiného? Kdo ví....

Práce číslo 3.: Záskok v Aquaparku
Veric a Aileen
odkaz

A tak jste se také rozhodli vyrazit kupředu. Jen chvilku po tom, co Mistr Arek odešel se svou skupinou jste vyšli z cechu také a zamířili trošku do jiné ulice, abyste se dostali k místnímu nádraží. To Verica určitě nepotěšilo, patrně celou dobu doufal, že si to Aileen ještě rozmyslí, ale jak se zdá bude se s tím muset nějak vyrovnat.
Kráčíte tedy vedle sebe vy dva a malá kočičí společnice Aillen vstříc místnímu nádraží. Čím jste blíže nádraží tím tíživější pocit Veric má. Už při pohledu na nádraží se mu dělá skoro špatně, ale pěšky by to bylo co Crocusu nehorázně daleko. Když se podíváte na odjezdy jednotlivých vlaků zjistíte, že ten právě do Crocusu odjíždí za necelých deset minut, takže bude třeba si pohnout a vyřídit jízdenky a pak se nacpat někam do už tak přeplněného vlaku, nehledě na to, že zde bude nelehký úkol dostat do vlaku také Verica. Cestování s ním, jakožto s dohledem asi nebude úplně nejlehčí záležitostí.
"Prosím nastupujte do vlaku 62805, který je přímou linkou až do Crocusu! Za chvíli odjíždíme!"
Ozve se záhy průvodčí, který obchází okolo vlaku a upozorňuje cestující.

Otázka ohledně práce
Sora a Oberon
odkaz

Oba jste vyšli nakonec nahoru a šli jste si prohlédnout dvě zbylé práce na vývěsní tabuli. Styx poletoval obačně kolem Sory, aby na tabuli také lépe viděl a vy jste si mezitím vybírali. Oberon se k možnostem práce moc nevyjádřil a Sora by nejraději vzala obě.
Darion mezitím přešel klidnými tichými kroky skoro až k vám a opřel se zády o jeden z nosných sloupů v cechovním sálu. Pak mírně zavrtěl hlavou.
"Bohužel tě zklamu Soro. Obě práce vzít nemůžeme jsou každá na úplně odlišném místě. Takže si vyberte jednu a pokud jí splníme dostatečně rychle, abychom se vrátili a ta druhá tu ještě bude můžete vzít i tu."
Odpoví Darion. Jeho hlas je klidný, ale cítíte v něm náznak toho, že diskutoval zrovna o tomhle s vámi nebude. Nejspíše mají cechy svá interní pravidla, která dodržují, ať již jsou psaná či nikoliv.
"Takže kam vyrážíme?"
Zvědavě povytáhne jedno obočí a pohlédne na vás v očekávání. Svalnaté ruce má složeny na prsou, kdyby se ještě chvíli nehýbal a nezvedal se mu hrudník při dýchání řekli byste, že je to snad dokonce krásně vymodelovaná socha, která tam patří.

Nová setkání ve Fairy Tailu
Liam a Sojun
odkaz

Mia už má na tváři zase úsměv a na Liama už docela spokojeně kývne a přejde ke dveřím, že je otevře.
"Jistě to není žádný problém."

Naproti tomu Sojun právě dorazil do Magnolie za jediným účelem. Přidat se k cechu Fairy Tail, kde by mohl začít dobře fungovat. Jeho polohu si zjistil už na cestě vlakem od pár lidí, kteří také mířili do Magnolie. Když vystoupil z vlaku zamířil tedy na jistotu.
Jeho kroky se zastavily až před budovou staré hospůdky s vývěsním štítem Fairy Tailu. V půlce dalšího kroku se však zarazil, protože spatřil muže a dívku, kteří právě chtěli vejít do cechu.

I Mia a Liam si všimli, že k cechu přišel někdo další. Mia si ho přejela zvídavým pohledem.
"Nováček?"
Optala se Sojuna věcně a než aby čekala na jeho odpověď, tak na vás oba kývla a otevřela dveře a vešla do cechu.
Dýchla na vás atmosféra, na kterou Liam už skoro zapomněl a kterou Sojun neznal. Liam může shledat, že je to cítit podobně, jako kdysi, ač to není starý Fairy Tail, nový se mu dost podobá. Jedna věc je zde však jinak. Cech vypadá, že je prázdný. Nikdo v sálu se stoly není. Ani živáčka. Mia si mírně povzdechne.
"Asi jsou všichni někde na misích. Mistr říkal něco o tom, že dnes půjdou nováčci na své první mise."
S dalším povzdechem se posadí na šenk a zahoupe nohama.

Pak jí pohled padne opět na vás.
"Každopádně jsem Mia pokud jsem to ještě neříkala, no a vypadá to, že z cechu jsem tu zrovna jediná. Takže nejprve ty proč jsi přišel?"
Koukne na Sojuna.
"Promiň Liame, povinnosti cechu. Ale neboj za okamžik prořešíme, co dál."
Zazáří úsměvem. Na tu holku se vážně nejde zlobit. Možná ti trošku připomíná Lisannu, nebo někoho ze starého cechu, těžko říci. Vše je teď tak jiné....

Práce?



Poslouchám Oberona a když jsem viděla, jak ztuhnul, tak se mu musím smát.
,,To na tebe ještě nikdo neskočil?"
Dodám se smíchem a stojím před tabulí.
,,A vůbec... Na jakou práci bys chtěl?"
Zeptám se ho a pozoruji ho Styx mezitím prochází lokálem a prohlíží si hostinec, který je naším novým domovem.
,,Můžeme jít jako doprovod někomu a nebo na tu farmu."
Pohlédnu na Oberona.
,,Na farmě je potřeba hrubá síla, tam bys mohl pomoci ty... Já nemám takovou sílu, tedy, možná mám, ale nevím jestli zvládnu něco tahat nebo tak... Ale musím to vyzkoušet a nebo ten doprovod, který neříká nic než že je to doprovod a že musí vyrazit do nejdříve.
Vzít obojí, to asi nestihneme, i když to by bylo asi nejlepší, měli bysme dost peněz a já bych zaplatila další nájem, kdybychom to zvládli obojí."
Jsem docela natěšená a těkám z Dariona na Oberona.
,,Darione? Můžeme si vzít obě? Nebo jen jednu, jsem si jistá, že to nějak zvládneme obojí."
Oči mi svítí a já čekám, skoro držím ruce u sebe a mé oči se blýskají.
,,Tak co kluci?"

Nesu Soru na ramenou přes náměstí a následuji našeho průvodce. Pořád mě ale pálí divný pocit, že jsem se o přijetí moc nezasloužil. Vždyť... Nech to být! Něco v tobě přeci musel vidět, jinak by tě nevzal, tak už to dál nerozebírej a užívej si tu chvíli! Tak jak tě to učil ON! Napomenul jsem se v duchu a zhluboka nadechl, abych zahnal všechny ty negativní myšlenky.
Když náš provedl bočními uličkami, až na kraj města, sundal jsem Soru ze zad, když tak hezky poprosila. Sám jsem se pak zadíval na ty velké dveře, které před námi rozrazil Darion.
„Je to tady,“ řekl jsem potichu a usmál se. Můj nový začátek.
Kráčel jsem chodbou po boku Sory a prohlížel si vnitřek cechu. Je to úchvatné. I když to vypadá jako v nějaké hospodě, tak to má to své kouzlo. Jeden vejde dovnitř a hned má takové tušení, že zažije velké věci. Pak přišla ta otázka.
Jen jsem natočil hlavu tak, abych odhalil pravou stranu krku a za chvíli jsem byl oficiálním členem cechu Fairy Tail. Upřímně...tak jsem se ještě necítil. Být součásti něčeho velkého, kde se od vás očekávají velké věci. Poprvé v životě jsem měl trochu strach. Pak jsem se podíval na Soru. Ta měla očividně jiné dilema. Jen jsem se opřel o sloup a pozoroval ji, jak hledá vhodné místo na značku cechu. Když už ho konečně našla, měl jsem úsměv od ucha k uchu. Ji pozorovat, to stojí za to. Pak mě ale překvapila, když na mě skočila a objala mě. Jen jsem vytřeštil oči a ztuhl. Tohle se mi taky ještě nestalo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že už mě nedrží a šla za Darionem dolů do sklepa, kam jsem se taky rozešel.
Dole byl příjemný chládek a když nám odhalil ten plakát z časopisu, jen jsem na něj koukal a všechny si je prohlížel. Podle značek některých to je opravdu Fairy Tail. Celkem mě zaujal klučina s růžovou hlavou, jak mu lezou plameny z úst. Docela v něm vidím Soru. Taky takový malý ohnivec. Darion nám řekl kdo to vlastně byl. Tedy až na jejich jména.
„Neznám...“ odpovím tiše Soře a po chvíli se i narovnám a sleduju Dariona jak odchází a nechá nás tu samotné.
„Ne. Budeme lepší a uděláme jim čest tím, že obnovíme věhlas Fairy Tailu,“ odpovím Soře a vyrazím za ní nahoru. Takže už jsme utvořili i tým a teď nás čeká první práce pro Fairy Tail. Už se těším a nemůžu se dočkat.

Vzhůru na misi

"Nesnáším vlaky......a jakýkoli dopravní prostředek."
Zamumlám tiše pro sebe s utrpením v hlase.
"A nemůžeme jít třeba pěšky?"
Kouknu za Aileen, která si jde zabalit věci.
"Co si jde vlastně balit?"
Napadne mne ale nahlas nic neřeknu a počkám až se Aileen a Vinry vrátí. Stojím mezitím dole v našem sále opřený zadkem o jeden z místních stolů nedaleko vývěsní tabule a čekám. S lehkým pokývnutím se rozloučím s druhým týmem a Mistrem. Když se konečně ty dvě vrátí lehce se na ně povzbudivě usměju.
"Já můžu kdykoli řeknete."
Podotknu k Aileen a jakmile bude chtít vyrazit následuji ji. Jen v duchu doufám, že ten hloupý vlak si cestou rozmyslí.

Naše první mise

" My jsme koleje nepoškodili. Opravdu. Veric se snažil neprovést nic strašného..."

Promluvil jsem na Vericovu obranu a podívala jsem se na Vinry, která souhlasně zakývala hlavou.

" Určitě pokud to půjde, pojedeme vlakem. "

Pousmála jsem se a zamávala jsem na odcházející spolubojovníky z našeho cechu. Opravdu už jsme tady doma? Snad ano.

" Můžeme vyrazit, jen co si zabalíme s Vinry věci. Není toho moc, takže nám to ani dlouho nepotrvá."

Pousmála jsem se a vyrazila jsem do pokoje, kde jsem já a Vinry spala. Samozřejmě jsme byly nachystané velmi rychle.

" Tak co?"

Ozvala jsem se, když jsem měla všchno a přišli jsme za Vericem zpátky do hlavní části cechu.

Zpátky v cechu…

Třiašedesát let… stará hospoda… nový mistr… galerie ve sklepě…
No tak jo. Vypadá to, že mě tady čeká spousta novinek, které budu muset postupně vstřebat. Každopádně čas už stejně nevrátím, to nezvládne ani duch hodin Horologium. Alespoň, že podstata cechu zůstala snad stejný, když už se všechno ostatní změnilo, míhají se mi v hlavě roztržité myšlenky stále schované pod posledním úsměvem.
Co?, vrátím svůj pohled k dívce. Eh… jo. Před svým odchodem jsem patřil ke sférickým mágům a podobně jako oni jsem byl schopný přivolávat hvězdné duchy z jejich světa do tohoto. Vždycky jsem si však přál, abych naopak já mohl jít za nimi a navštívit jejich domov. Dá se říct, že jsem tím byl přímo posedlý…,na chvíli se ztratím ve vzpomínkách, ale pak pokračuji.
Ono dostat se do jiné sféry není zase tak těžké, když máš někoho, kdo tě tam vezme. Zůstat tam je však už něco jiného. Proto jsem předtím strávil nějaký čas v cechovní knihovně, abych se byl schopen „ukotvit“. Měl jsem štěstí, že to kouzlo fungovalo, jinak by mě tamní král vykopl hned první den, co jsem dorazil, zazubím se „vesele“, i když to není moc k smíchu. Druhou možností, se kterou totiž přišel, byla má přímá eliminace. Skoro jako kdybych byl nějaká nemoc, které je třeba se zbavit. S klidem bych mohl říct, že má přítomnost málem vyvolala boj mezi duchy, kteří s ním souhlasili a těmi, kteří ne.
No.… nakonec jsme spolu naštěstí vyšli v dobrém, jakž tak. Přísahal jsem mu věrnost jako kdybych byl jedním z jeho duchů, takže jsem mohl zůstat... i když to znamenalo zrušení všech předchozích smluv, které jsem uzavřel.
Zkrátka jsem nevěděl, že tahle výprava pro mě bude mít takové rozsáhlé následky. Nezměnil jsem se jenom já… dokonce jsem se ani nevrátil do správné doby, zamumlám si poslední dvě věty spíše sám pro sebe, ale přesto dostatečně nahlas, že ji Mia mohla slyšet.
Není sice obvyklé, abych začal vyprávět o svém životě první osobě, kterou uvidím, ale po tom všem je příjemné se někomu trochu otevřít. S minulými členy jsem se moc nevybavoval. Říkal jsem si, že mám jiné věci na práci.
Nechci udělat znovu stejnou chybu, jako tehdy. Navíc je z Fairy tail, viděl jsem značku, a komu jinému bych měl v tuto chvíli věřit, než členům vlastního cechu. Pravda, sice ji vůbec neznám, ale… rozhodně nepůsobí jako špatná osoba. Naopak, vypadá, že mi chce pomoct, i když z jejího pohledu musím vypadat jako blázen.
To mi připomíná, že bych se možná měl konečně představ…, mé myšlenky přeruší pevný stisk na zápěstí a následný běh skrze město.Co to je? Vždyť tady přece nikdy žádný obchod nebyl a kam se poděl ten strom… vždycky jsem si pod ním četl. To tady opravdu nezůstalo nic stejné, běží mi mimoděk myslí během cesty, když se najednou zastavíme. Zvednu oči a uvidím vývěsní štít identifikující naši gildu.
Zajímavé. Jenom drobný dotaz, řeknu po krátkém falešném zamyšlení. Předpokládám, že jsi to nebyla ty, kdo vystěhoval celý cech z bývalé budovy sem, že ne? A jestli jsi to nebyla ty, pak nějak nechápu, proč by ses měla za něco omlouvat. Navíc, stejně mám dojem, že mnohým lidem z mé doby by se líbilo, že mají gildu ve staré hospodě, začnu zprvu vážně, ale pak se usměju, abych dal najevo, že vše myslím jako žert.
Mimochodem já jsem Liam. Kvůli všem těm událostem, které mi unikly, jsem se úplně zapomněl představit, nabídnu dámě dlaň. Následně se podívám na doposud zavřené dveře a opět obrátím oči k Mie.
Nyní bych asi měl jít za mistrem. Doprovodíš mě i dovnitř, přece jenom ty na rozdíl ode mě víš, jak vypadá?, zeptám se s nadějí.

První práce…

Akemi

Na ušklíbnutí od Akemi jen povytáhnu výmluvně obočí a pak to nechám být. Já jsem možná „člověk“ jen napůl, ale koho tady vychoval drak? Kdo ví, čím vším se živili.
Už se otáčím, abych se vydal za mistrem a zkusil získat nějaké další informace, ale zjistím, že není třeba. Ať už nás poslouchal, plánoval poradit s výběrem, nebo nás chtěl prostě popohnat, najednou zjistím, že stojí hned vedle.
Jasně, vlastně se to dalo očekávat, pomyslím si rozmrzele, když zjistím, že ani panu Stonharmovi nesdělili žádné podrobnější informace. Koneckonců, většina lidí pravděpodobně mágům pořád nevěří… a i když se na ně obrátí s prosbou o pomoc, mohou taky klidně doufat, že se se spolu svým cílem vyřídí navzájem. Na světě by pak bylo o pár nebezpečných a nekontrolovatelných jedinců méně… ne?, povzdechnu si v duchu.
Ovšemže, vždycky předpokládej to nejhorší, a pokud se pleteš, v nejlepším případě pak budeš pouze příjemně překvapen…, zamumlám polohlasem frázi, která mě provází celý život, ale nesměruji ji na nikoho konkrétního.
To mi připomíná, že bych se ti asi měl „ukázat“. Pokud spolu budeme spolupracovat, stejně bys mě pravděpodobně dříve nebo později viděla takového, jaký opravdu jsem… a osobně nechci, aby to bylo zrovna uprostřed nějakého boje, prohodím náhle.
Nechám uplynout několik vteřin, abych věci příliš neuspěchal, a potom spustím masku, pod kterou jsem se všechny ty roky schovával. Mistr Stonharm mou podobu už zná, protože jsem mu ji odhalil během svého přijímání, proto se soustředím na reakci Akemi… třebaže si pochopitelně dávám pozor i na zbylé jedince v místnosti. I oni by mě přece jenom časem odhalili… ať už náhodou nebo z mého vlastního popudu. Proto asi ani nemá smysl chodit někam do ústraní. Alespoň tady bych mohl zkusit být sám sebou.
Jak iluze postupně začíná mizet, na částech mé kůže se začnou, na první pohled poněkud chaoticky, objevovat pruhy fialových šupin. Dále se mi prodlouží a zostří nehty, které mají nyní černou barvu, mé oči, lépe řečeno jejich duhovky, ještě o odstín více zrudnou a po stranách hlavy mi vyraší dva zašpičatělé rohy.
Usměju se, abych dal najevo, že všechno je naprosto v pořádku. Jakmile však o chvilku později promluvím, je na moment vidět, že i mé zuby prošly lehkou změnou. Jsou o trochu užší a ostřejší, než je tomu u obyčejných lidí.
Takže, ještě jednou. Jmenuji se Reilly a doufám, že spolu i přes naše odlišnosti budeme schopni spolupracovat, řeknu klidným a vyrovnaným hlasem, zatímco uvnitř jsem jako na trní. Mistr byl jedna věc. Dalo se čekat, že bude zvyklý na nejrůznější podivnosti, ale teď tady máme holku odchovanou drakem… doufám, že neztratí svůj optimismus, který se jí prozatím drží. Z toho důvodu prozatím ani neprozrazuji, že umím létat. Přece jenom opatrnost především.
Dejte mi chvilku, než si dojdu do pokoje pro svůj tlumok a taky budu moct vyrazit, řeknu ještě, pokud nemá někdo nějaké námitky k mému „novému“ vzhledu a otočím se směrem ke dveřím vedoucím do patra. Nemůžu vědět, jestli se sem zase vrátím, takže všechny mé věci jdou hezky se mnou.