Podařené kouzlo

Cítila jsem ta stvoření, vědoma, že o mne vidí jsem se pokusila kouzlo stabilizovat a dostat ho pod kontrolu. Podařilo se mi to a já byla ponechána tichu v myšlenkách, jestli tehdy to velké stvoření, před kterým nás Petrana skryla nebyla jen nějaká velká verze těchto malých. Nebyla jsem trnem v oku jen Temnotě, ale očividně i těmto entitám…

„Pokud bych na sebe upoutala pozornost, dokážeš zjistit více. I nyní jsem je cítila…“ podotkla jsem, čekající odpověď této entity s pohledem přímo do těch fialových očí. Chvilka ticha a já pokračovala: „Dokážu povolat tebe… též entitu, která mne neposlouchá,“ řekla jsem a prsty nakreslila písmena kouzla: ‚Utzk’Satari al Alkrsai‘, které jsem nevyslovila a ani se nesnažila magií je nějak obohatit.
Aneb, když jsem byla mladší a učila studenty, kteří nedokázali kontrolovat svou magii, tak jsem jim řekla, aby to prsty vyslovily a nepoužívali u toho magii. Bylo to asi to nejbezpečnější, jak se dalo kouzlo popsat bez vyvolání. U magie Thar’A’Taxe jsem si nebyla jistá, jestli by trik se zaměněním samohlásky nevyvolalo něco jiného.
„Existuje zaříkadlo, které vyvolá nějaké stvoření, které mne dokáže chránit a řídí se spíše instinkty, než úvahou?“ Zeptala jsem se, čekající, že pokud bude mít někdo odpověď, tak tato entita by to mohla vědět. Nejednalo se mi nyní o to, abych vytvořila bezpodmínečně něco, co mne bude hlídat, ale spíše pokud ano, tak jsem mohla zjistit, jestli tato stvoření nejsou podobná těm, které jsou všude okolo a snaží se mne ulovit.
Je dost možné, že další Posel se snaží najít ostatní a tato stvoření vyvolal a poštval oproti ostatním. Protože se řídí instinktem, tak je nemohu ovlivnit… i když kdo ví, jestli tu není nějaké zaříkadlo… nebo i jeden z Poslů tyto stvoření vyvolal a ty jej zabila, jen aby tu zůstaly… a nebo… tiše jsem se sama sobě zasmála: Nebo je věc úplně jinak a já jen začínám být neskutečně paranoidní…

Noční zaklínání Sféry

Petrana neprotestovala proti tomu, aby se na noc rozdělily. Stále očividně přemýšlela nad trpaslíkem Hevheimem. Už to dále nerozebírala, i když kvůli tomu možná nevěnovala takovou pozornost ostatním záležitostem. Před odchodem do malých pokojů v podkroví kývla na Kaedor a tiše řekla: „Budu dávat pozor – i když budu spát. Jsem zvyklá i na víc nebezpečné prostředí. Vy si také dávejte pozor, pokud vám to vaše síly umožňují.“
Pak už se za nimi za každou zavřou nízké dveře.
Pokoj Kaedor je nesmírně prostý. Jedna postel stlučená z hrubého dřeva, slamník, deka a plochý, tvrdý polštář. Jedna židle. Malá truhla s vyviklaným zámkem u nohy postele. Na židli kousek svíčky a několik zápalek.
Naproti dveřím bylo zašedlé a zaprášené okno. Bez záclon, ale s okenicemi.
Venku byla černá tma. Pokoj byl plný stínů. Kaedor viděla ve tmě dobře, takže nepotřebovala svíci rozsvěcet. Škvírami pod dveřmi a kolem nich sem pronikalo několik osamělých paprsků.

Světlo by možná bylo na škodu. Usadila se na postel, soustředila se, a promluvila. Jednotlivé slabiky se vracely ze stínů se šeptanou ozvěnou.
Měla pocit, jako by se odkryla. Sféra kolem ní byla více patrná. Opět se ocitla v tom pokřiveném odrazu magické energie tohoto světa. Cítila, že si jejích slov všimla… stvoření. Lovci, ti predátoři ze stínů.
Nebylo jich tu mnoho. I tak tu ale nějací byli. Možná, že na sebe tím zaklínadlem upozornila. Pomalu se přibližovali…

Pak zmizeli. Byla opět skrytá. Získala kontrolu a opět jen sama nahlížela a nic cizího si jí neprohlíželo. Bylo to jen chvilkové zaváhání, které bylo napraveno – možná její instinkty, možná náhoda, možná něco jiného. Kouzlo nezůstalo bez odpovědi.
Ze stínů kolem ní se pomalu skládaly malé temné pramínky. Sledovala je. Stíny se stékaly jako potůčky do louže. Zbytek místnosti se projasnil, jediné místo před Kaedor výrazně potemnělo.
Stíny nabyly podoby neurčité mlhy. Zvedla se vzhůru. Zahořely v ní fialové oči. Kaedor pocítila, že se tu odnikud zjevila síla, kterou už dříve poznala. Nyní jen o velikosti běžné lidské postavy. Poznala úklon temného stvoření, stínu.
„Volala jsi, a já přišel, má paní,“ zašuměly stíny. „Zatím jsem naslouchal jen tmě od konce včerejšího slunce, mladá tma nezná odpověď na tvé otázky, paní…“
Temný stín s fialovýma očima zůstal mlčet.

Chvilka klidu

Musela jsem se na slova trpaslíka mírně usmát, protože to téměř vypadalo, že mne má za nějakého potulného kejklíře. Nemohla jsem mu to ale mít za zlé. Věděla jsem moc dobře, že po planinách se mohla toulat hromada fanatiků a kultistů, jako jsem prováděla já, a proto zde byl jeho skepticismus na místě.

Pohled mi přejel na Petranu, která se jako jediná nepředstavila a místo toho se začala ptát na to, co ve mne trpaslík vidí a na ní ne. Zajímavá to otázka, řekla jsem si pro sebe a nechala rozhovor pokračovat poklidným tempem, do momentu, kdy byl ukončen dobrodruhem. Mírným kývnutím hlavy jsem je nechala odejít, už-už chtějíc jít si odpočinout, ale Petrana se chtěla rýpat více v tom, co na mne trpaslík viděl.
„Mohlo to být cokoliv… ať už od toho, že je citlivější na vycítění nátury magické aury, nebo i to, že mne viděl kouzlit za touto vesnicí. V mých mladých letech jsem znala několik mistrů trpaslíků, kteří dokázali například rozpoznat, jestli je nějaký předmět prokletý, což leckdy magie nedokázala. Může to být něco podobného… ale asi bych se tím nezajímala,“ položila jsem ruku na její rameno a dodala: „Jsem jen ráda, že jste nebyla ovlivněna mnou a ani tím, co ta má sebranka dokáže,“ usmála jsem se na ní a zvedla se od stolu, prsty zastrčila židli zpět na své místo. Chtěla jsem si trochu odpočinout a možná i trochu zaexperimentovat před spaním, bez toho, aby u toho byla Petrana. Věděla jsem, že i kdybych chtěla trochu volna, tak mne má pořád na starost a jedním okem mne bude pořád radši sledovat.

Čím méně bude Petrana vystavena mé magii, tím lépe. Dříve či později si ji mohou Nejmenovaní či někdo jako je Cizinec všimnout. Její nátura by chtěla akceptovat cokoliv, co by mohlo pomoct městu a lidská nátura nevidět větší obraz v pozadí. Mne předtím hnala beznaděje a snaha se dostat zpět tam, kde jsem kdysi byla a moje oči mi byli více méně vnuceny, povzdychla jsem si nad svými myšlenkami a pokud Petrana dovolila, tak jsem se rozhodla spát sama.


Sedla jsem si na postel a stáhla si pásku z očí, chvilku přemýšlela nad kouzlem, o které jsem se chtěla pokusit… věděla jsem, že se může zvrtnout, ale doteď jsem na něj neměla čas a ani prostor. Ale co… stálo to za to.
Kouzlo se mi předtím podařilo trochu jinak, než bych si přála a v nejhorším se snad nic nestane. Nebo jen přivolám opět toho, který pro mne měl zjistit informace…
„Ak Nul Ma Ga Sha Ra“ (33).

Konec rozhovoru

Trpaslíkova tvář zůstane stejně bezvýrazná, i když Kaedor ukáže svou podobu. Člověk vypadá trochu překvapený, tím co vidí. Mezitím přejde blíž i Petrana a celou výměnu sleduje.
„To je dobře… to je dobře.“ zamumlá trpaslík jako odpověď na slova Kaedor. Nakonec uhne očima. Přeci jen ho zjev efky bez špiček vyvedl z míry dost na to, aby ustoupil.
„Tak jen si dávejte pozor,“ zabrumlá ještě. „My nebudem votravovat vás a vy nezkoušejte žádný svoje triky na místní…“
Jediným hltem dopije pivo a vypadá připravený na odchod, když se Kaedor představí. Její jméno trpaslíka zaujme. Zvedne oči a podívá se na ní zase zpříma. Nic k tomu neřekne.
Ozve se člověk: „Jsem Kalko od Brodů.“ Obyčejné jméno, víceméně bez příjmení, žádná šlechta to není. Trpaslík pokrčí rameny a také se představí:
„Já jsem Hevheim.“ Žádné rodové jméno, žádné klanové přizvisko… mohl by to být trpaslík vyděděnec. Nebo ho prostě nesdělil, protože si dobře uvědomuje jeho význam. To samé koneckonců udělal i Doligan, trpasličí vynálezce z Akliany.

Už to vypadá, že trpaslík Hevheim popožene Kalka k odchodu, když promluví Petrana. Na rozdíl od všech ostatních se nepředstavila a dle všeho to ani nemá v plánu. Rovněž neukázala svou tvář.
„Mistře Hevheime, dovolte otázku… říkal jste, že se vám moje kolegyně „nelíbí“. Máte plné právo odmítnout odpovědět mi, ale zajímalo by mě… podle čeho jste tak usoudil? A proč to tak není i u mě?“
Hevheim se na ní podíval, jeho tvář jako z kamene.
„Právo, vo kterým jste mluvila, využiju a uplatním.“
Petrana přikývla a umlkla. Hevheim a Kalko se zvedli. Hevheim vyrazil ke dveřím, Kalko ještě zaváhal. „Šťastnou cestu… a klidnou noc nám všem,“ dodá na rozloučení. Přikývne jim na pozdrav a následuje trpaslíka ze dveří.
Lidská čarodějka udělá krok ke Kaedor. Promluví na ní tiše: „Také jste to slyšela, že? Ten trpaslík poznal, že máte s těmi kultisty něco společného… a že na mě se to neotřelo. To je ještě zajímavější.“ Pokrčí rameny. „Zaujalo mě to. Vím, že vy dokážete takové věci poznat… asi díky těm očím. Jak to ale pozná pan Hevheim?“
Zavrtí si pro sebe hlavou. Očividně nad tím bude ještě přemýšlet a bude ochotná si o tom popovídat, ale je možné, že to Kaedor nezaujalo ani tolik, jako Petranu…

Konfrontace

Mírně se na slova trpaslíka usměji a prsty pravé ruky si a plynulým pohybem si stáhnu kápy, odhalující své uši, kdy levá ruka si přisune nedalekou židli, na kterou se posadím. „Chápu. Bylo by asi něco jiného, kdybyste zde viděli průvod královských mágů, kteří mají stejnorodou uniformu, kterou můžete vidět i na vlajce tohoto království,“ podotknu, slepým pohledem hledící na trpaslíka, který si bezpochyby všiml mých uší, které předtím byly zakryta. I když trpaslíkům byli většinou elfové ukradení, věděli moc dobře, co uříznuté špičky uší můžou znamenat a kdo to asi mohl udělat. Navíc mu hned mohlo být jasné, že mohu vědět o něco víc než nějaký člověk. Ať se již jednalo o nějaké informace o trpaslících, jejich aktuálním stavu, či něco z jejich minulosti. Přeci jen jsem měla pár trpasličích studentů, kteří mi dopřáli některé benefity, které ostatním byli vždy upřeny.

„Nemám důvod nikomu z vesnice ublížit, ani nemám důvod vyhrožovat. Je asi ale jasné, že pokud se ráno probudím a někdo z těch, kteří mne následují mi oznámí, že je dva vesničani špehovali, tak to nebudu jen nepřejdu mávnutím ruky. Nyní to prosím neberte jako vyhrožování, jen to berte tak, že jako my se nechceme plést do chodu vaší vesnice a vašich věcí, ocenila bych, kdyby toto bylo respektováno i vámi,“ přejela jsem pohledem na dobrodruha, který neměl tak ostrý jazyk a zpět na trpaslíka.
„Dnes tu přespíme, zítra ráno opět vyrazíme a zůstane tu po nás jen zaplacený nocleh, večeře a možná nějaká ta povídačka, že elfka s jménem Kaedor di Valiora tu projela se svými následovníky. Když už jsme u sdělování jmen, mohu znát ta vaše?“ Usmála jsem se a čekala, co mi řeknou. U člověka jsem nepředpokládala, že jeho druhé jméno mi řekne mnoho… lidské rody jsem jaksi znala, ale nejspíše nyní byly všechny vyvražděny, nebo se radši nereprezentovali svým příjmením.
Trpaslík mohl být ale jiná pohádka, protože ti si drželi své jména tak dlouho, jako dokumenty a předpisy. Kdo ví, jestli toto není nějaký bratránek někoho, koho jsem kdysi znala.

Konfrontace

Když Kaedor promluví o dvojici, která je sleduje, Petrana přikývne. „Máte pravdu. Mohly by z toho být nepříjemnosti a zbytečná pozornost. Nechceme dávat nikomu zbytečné příležitosti…“
I ona se vyhýbá přímým zmínkám o kultu, do kterého se namočili. I stěny mají uši a je lepší si dávat pozor.
Kaedor se zvedne a vykročí k druhému obsazenému stolu. Člověk a trpaslík jí sledují, jak se přibližuje. Netváří se přímo nepřátelsky, ale vlídné pohledy to nejsou. Nyní si je může ona sama více prohlédnout.

Lidského ozbrojence v kabátci a kroužkové košili už zná. Nyní vidí, že je v tváři už za středním věkem a má pěkných pár jizev. V tomto ohledu je podobný trpaslíkovi, který má kromě toho ve vousech bílá místa a obličej má hluboce zvrásněný, tak jak to bývá u starších jeho rasy. Nemá žádné šperky ani nic podobného a dle všeho nemá žádné zbraně. U pasu má jediný nástroj, a to je menší kovářské kladivo.
Muž na ní hledí poměrně uctivě, trpaslík si hledí svého pití. První jí odpoví člověk.
„Je mi líto, že si myslíte, že by mohly být nepříjemnosti… ale tady nebudou žádný jiný nepříjemnosti, než ty, který si sem přivezete. Nikdo tady nechce žádné nepříjemnosti.“ Mluví trochu jiným přízvukem, než místní a očividně má trochu lepší vzdělání. „Je to opravdu neobvyklý průvod. Neobvyklá doba, že?“
Trpaslík se vloží do hovoru. Jeho tón je ještě méně přátelský. „Hm. Váš průvod je dost neobvyklej i na tuhle dobu. Nejsem tak blbej, abych si z vás chtěl dělat „nepříjemnosti“… ale řeknu vám to vod srdce.“
Člověk skloní hlavu a uhne očima. Trpaslík pokračuje.
„Nelíbíte se mi. Ta vaše kolegyně, s tou problém nemám. Vy a ten váš průvod… se mi nelíbíte. Já možná nejsem žádnej čaroděj…“ blískne po ní očima. „Ale nemyslete si, že ste jediná, která ví něco o „nepříjemnostech“…“
Dobrodruh se nepokusí kováře omluvit. Jen se zahledí do své sklenice a mlčí. Trpaslík bojovně hledí na Kaedor.
Z hlediska magie je tenhle trpaslík trochu odolnější, než je běžný trpasličí průměr, ale mezi tou rasou je různá míra odolnosti vůči magii. Někteří nadaní trpaslíci v sobě nemají žádné vrozené nepřijetí magie a jsou schopní se naučit čarovat jako kdokoliv jiný. Není ale jisté, jak by se odolnost tohohle jedince projevila, pokud by se Kaedor rozhodla na něm testovat své síly ze Sféry…

Dobrodruh a kovář

Jídlo nebylo špatné, samozřejmě mohlo být lepší, ale poslední část života mne naučila nebýt zrovna vybíravá. Netrvalo dlouho a brzo nás následovali ti dva, dobrodruh a kovář, kteří očividně chtěli vědět něco víc. A… upřímně bych nerada byla vzbuzena uprostřed noci, protože se tito dva snažili ochomýtat okolo kultistů, kteří je za to chtěli zabít…
Krátce jsem si povzdechla a řekla Petraně: „Bude lepší, když zjistím, co vlastně chtějí. Mám blbý pocit, že jakmile usneme, mohli by okukovat náš doprovod a… asi je vám jasné, jak by toto též mohlo dopadnout,“ dodala jsem a zvedla jsem se od stolu a namířila jsem to přímo k nim.

„Mohu vám s něčím pomoci? Je mi jasné, že nejspíše podobný průvod zde nemáte zas-tak často, ale nerada bych, aby došlo k nějaké nepříjemnosti, kterou si ani jedna strana nežádá, že?“ Zeptala jsem se, jakmile jsem stála u nich, uvědomující si, že moje slova mohou znít trochu povýšeně, ale… no, bylo to jaksi v mé nátuře, ať již obecné, nebo elfské. Trpaslíci se mohli dožít hodně dlouho, ale i normální elfové to troufli. Hlavně na nás to nebylo zas tak vidět, proto i ti nejstarší vypadali pořád poměrně mladě. Nemluvě tedy o různých kouzlech, aurách a elixírech, které tomu dopomáhali.

Tichá večeře

Petrana s Kaedor z větší části souhlasila. Možná, že byla více nervózní ohledně toho „stínu,“ jak stvoření říkala. Nyní byl čas na večeři. Kaklum se s poklonou omluvil – měl na starosti kultisty tábořící za vesnicí.
Obě ženy si tedy mohly užít večer v hostinci bez neustálé společnosti vyznavačů Nejmenovatelných… pokud si to přály.

Hostinec nebyl příliš rozsáhlý. Byl vybavený pro cestující obchodníky. Jeden z nich tu i nyní přespával, ač ho Kaedor ani Petrana nespatřily. Viděly jen naložený vůz a koně na dvoře hostince, když si tam nechávali ustájit koně. Lyn by se o sebe nejspíš postarala i bez ustájení, ale bylo lepší nevzbuzovavat zbytečnou pozornost.
Hostinský byl vesničan, který jinak farmařil a hospodařil jako všichni ostatní. Ostatně i výčep vypadal spíš jako velká světnice. Bylo zde několik málo stolů. Dost na to, aby se tady mohla sejít skoro celá vesnice. Kolem stolů byly lavice. Po pravé ruce směrem od vchodu byl krb, kde plápolal oheň. Místnost neměla pult, jen stůl naproti dveřím, kde hostinský čepoval pivo ze sudu a kasíroval projíždějící obchodníky.
Večeři obstarávala jeho žena. Oba se zdáli odtažití, ale připravení posloužit. Nejspíš se prostě báli neobvyklých cizinců. Navíc Petrana se nenechávala znát jako královská čarodějka, takže ani tím je nemohli zkusit uklidnit.
Po levé straně bylo schodiště do jediného patra budovy, kde byl i jejich pokoj, případně pokoje, pokud Kaedor nebude chtít sdílet své soukromí. Kromě neznámého obchodníka tu nikdo další nepřespával.

Hostinská místnost, kde spolu Petrana a Kaedor jedli střídmou selskou večeři, byla zpočátku prázdná. Delší dobu tak zůstávala. Hostinský se u nich příliš nezdržoval.
Každý zkrátka chtěl, aby tihle magičtí cizinci byli co nejdříve bez problémů na cestě.
Ale dřív, než se vytratilo poslední světlo, dovnitř vešla dvojice – trpasličí kovář a usazený dobrodruh, kterých si Kaedor všimla už dříve.
Usadili se na druhé straně místnosti. Hospodský jim mlčky přinesl pivo, i když si nic neobjednali, a pak se zase ztratil.
„Přišli nás okoukávat,“ poznamená Petrana tiše nad jídlem, aniž by se ke dvojici otočila. Ti dva mezitím jen tiše a pomalu pijí. Nijak moc se po Kaedor ani Petraně nedívají. „Půjdeme raději spát, abychom mohli vyrazit brzy po ránu, nebo máte jiné plány?“

Ukázka

Samozřejmě, že jsem se neukláněla zpět, jen mi připadalo zajímavé celé toto kouzlo. Většinou vyvolání nějakého stvoření z jiné sféry stálo ty, kteří jej vyvolali život, nebo aspoň se ten tvor snažil na ně zaútočit, pokud je nedokázali udržet ve sféře. Aspoň tak jsem já chápala vyvolávací magii… nebyla jsem v ní moc expert, ale nějaké poznámky od svých kolegů jsem si nechala převyprávět… toto stvoření ale bylo vyvoláno a nechalo ty tři být. Chtěly Hlasy vážně jen využívat kultisty na to, aby sloužili Poslům, a tak i kouzla, které jim propůjčili byly právě na to? Aspoň tedy tato, které měla ukázat moc těchto kultistů, jak jsem chtěla.

Zajímavé.

Na slova Petrany jsem pokrčila rameny, protože za mne byl úspěch i fakt, že toto na nás nezaútočilo a nějak mne to chtělo poslouchat. Samozřejmě jsem nedokázala říct, jak dlouho.

„Ať si odpočinou, nemám pro ně žádné další úkoly, prozatím,“ podotkla jsem a vydala se směrem k hostinci, společně s Petranou. „Je dost možné, že to, co jsem vyvolala a připravilo vás o prsty mělo něco společného s tímto. Jen toto mělo instinkt a mozek, za-což to, co jsem vyvolala bylo poháněno hladem. Uvidíme, s čím se vrátí, a tak budeme moct zjistit, co mne to pronásleduje,“ odpověděla jsem a natáhla si pásku přes oči.
„Je čas si dát něco k jídlu a odpočinout si, obě si to zasloužíme, nemyslíte?“

Šepot stínu

Temné stvoření si poslechlo slova Kaedor. Mezitím vyprchalo kouzlo Atal. Fyzickýma očima teď viděla Kaedor jen opar nafialovělé mlhy a dvě světla v místech pro oči. Zároveň s tím vnímala skutečný, nezměněný a impozantní tvar postavy neurčitých humanoidních obrysů a nesmírné síly, která byla vidět ve sféře. Stvoření tu bylo i nebylo zároveň.
Mlha se pohnula. Připomínalo to úklonu. Na moment se svítící oči ztratily a opět objevily. Pak zazněl ten nepříjemný, šeptavý hlas znovu:
„Jak si přeješ, paní. Zjistím pro tebe, co se šeptá ve stínu a mlze,“ zasyčelo stvoření. Zdá se, že informaci, kterou Kaedor hledala, ta stvůra neměla. Ale zdálo se, že bude schopná jí získat.

Najednou jako by se zatáhla večerní obloha – vše ztemnělo. Nebyl to ještě soumrak. Když se opět oranžové světlo vrátilo, stín byl pryč. Nikdo – ani Kaedor s pomocí svých Očí – ho nedokázal vysledovat. Náznaky stop po něm zůstaly… bylo jasné, že tu skutečně byl.
„Jako stín. Stín,“ zamumlala Petrana, napůl pro sebe. „Zmizelo to. Žádné okázalé výbuchy, žádná velká představení. Co jsme to vlastně na tenhle svět přivedli…?“ zeptala se řečnicky a trochu nejistě čarodějka.

Kaklum, který stál dál a neslyšel její mumlání, si její ohromený výraz vyložil jako pochvalu. Kaedor držela díky své elfské nátuře přesně takový výraz, jaký chtěla. Ať byl jakýkoliv.
Nejvyšší kněz těchto kultistů se usmíval a přikývl spokojeně hlavou.
„Brzy budeš mít odpověď na svou otázku, Posle, pokud se nemylím. Je-li to dosažitelné tou nesmírnou mocí Nejmenovatelných, bude ti to zjeveno.“
Vše však má svou cenu. To ví každý.
Kaklum se obrátil k ní a pokývl hlavou směrem ke kultistům v mdlobách. „Pokud dovolíš, Posle, půjdu vzbudit naše spoluvěrné, a můžeš s nimi naložit dle své vůle.“