"Nevím... Život?" nadhodím, když se zeptá, co by mohla ztratit. "Byla by tě škoda." dodám a zamyslím se nad její otázkou. Ne, asi ne. "Podle mě ne. Jednám na rovinu." odpovím nakonec. "A co se týče pomsty... Víc je nasereš úspěchem." dodám.

Když tvrdí, že je zbytečná námaha, jen pokrčím rameny. Já si to nemyslím, ale nemám ji jak přesvědčit. Nakonec se ale přece jenom odhodlám. "Dobře. Tak proč po tobě jdou?" zeptám se nakonec ale spíš konverzačně než že bych se to z ní snažil dostat.

"To je na tobě." odpovím a vzpomenu si na to,.co jsem jí slíbil. I když ona možná Betchanovi něco řekla, já slovo držím. "Já mu to neřeknu a slíbil jsem ti, že ti pomůžu." dodám a zamyslím se. Jo, nový začátek je dobrá motivace. I když to už nahlas neříkám.

Postupně během chůze poslouchám její odpovědi a přemýšlím. "A pomohlo by to? Myslíš, že by se na to opravdu vysrali?" reaguju jen na její odpověď. "Uražené ego je slušná motivace k pomstě..." dodám spíš pro sebe. Vypráví ale dál a já poslouchám. "A jsi zbytečná námaha?" ptám se. Připadá mi to jako lepší otázka než Proč po tobě jdou? a může podnítit ke správné odpovědi.

"To by asi šlo... Ale musel by to být Kluzký, on má tenhle bordel na kolečkách na starosti..." souhlasím s touhle myšlenkou. Něco na tom je. "A kdyby náhodou, dá se tahle nesrovnalost v hlášení snadno napravit..." pokrčím rameny. V pustině se nikdo moc neptá...

„Jo, to jo...“ souhlasím „Určitě mají nějaký způsob dorozumění i mágové, ale...“ vysvětlím pokrčením ramen jak moc tomu rozumím. Když se pak zeptá na umístění klecí a na cenu, ani nemusím moc přemýšlet, máme to celkem po cestě. „Mají tu něco jako radnici, tam bývaly klece co vím... Ale kolik za to chtějí? To fakt nevím. I když to asi nebude nijaká velká částka. Je to jenom kousek od hospody.“ odpovím a zamyslím se, jestli mám pokládat další otázku nebo raději ne. Nakonec ji ale po pár metrech přece jen položím.

„Myslíš, že je tam někdo, kdo ti bude ochotný pomoct?“ zeptám se pak. Sice jsem celkem zvědavý, ale... Je to takový malý detail, který mou důvěru v Gab opět nahlodává. Ale možná jsem po dnešku opravdu jen příliš paranoidní.

Hospoda

Na Freyinu pobídku jen přikývnu. Má pravdu, pořádné jídlo a spánek je důležitý a kdo ví, kdy se mi zase dostane pořádné koupele. Zvednu se tedy od stolu a zamířím k hostinskému, od kterého si objednám něco teplého k jídlu a k tomu něco k zapití.

Jen co se vrátím ke stolu, všimnu si, že Freya hovoří s nějakým mužem, kterému i sebrala kousek jídla. Trochu mne to překvapí, ale nic moc na to nereaguji. Jen se usadím na své místo a pustím se do svého. Když se pak Vědma sebere a kamsi odejde, jen přikývnu.
Ač se zdá, že se plně věnuji svému jídlu, pravdou je, že stále po očku sleduji dění u stolu. Prohlížím si oba gymnazisty, zvláště toho muže, co tak podivně sledoval Sestru. Mému pohledu neujde ani rytíř, jehož si neodpustím kriticky zhodnotit. Ráda bych ho viděla v boji, hlavně to, jak se umí ohánět tím tesákem. Zároveň si uvědomím, že mě ten muž, s nímž Freya mluvila, Benjamin, po očku sleduje. Je mi jasné, co se mu honí hlavou. Odhaduje, jak na tom jsem, co umím. A já právě dělám to samé.

Když pak mág, Aric, sjede rukou k pasu a rytíř na to reaguje stejně, jen přidá ještě ruku pod stůl, ztuhnu a i v sedu se trochu nakrčím, připravena okamžitě se vymrštit od stolu do obranné pozice. Pak se ale rytíř uklidní, stejně tak i magič. Dojde mi, že to byly jen instinktivní doteky, ujištění, že jejich zbraně jsou stále tam, kde by měli být. Mě ale uklidnění o něco chvíli trvá. Stále jsem ještě ve stavu vysoké pohotovosti a abych byla upřímná, stačilo o chvilku déle a už bych tu stála s katanou v ruce.

Když se konečně uklidním, vrátím se k jídlu. Moc toho už nezbývá, takže jakmile dojím, odsunu tác se zbytky, pořádně to zapiju ne příliš chutným pivem a o trochu pohodlněji se usadím na židli. Hned na to si začnu více prohlížet své nové společníky. Rytíř řádu, dva gymnazisti a... podívám se na Benjamina patrola? Zajímavé. A ještě tu jsou dva další. Takže i s Kluzským, mnou a Freyou devět lidí.

"I to je možné... Tam má aspoň nebezpečí konkrétní podobu. Většinou..." odpovím i když konec odpovědi už má hořkou pachuť. Vzpomínky na dnešek jsou přece jen až příliš živé.

Všímám si jejího výrazu při odpovědi. Ne, že by se vyloženě smála, ale aspoň v očích je o něco veselejší a měkčí výraz. Jo, může to hrát, pořád bych neřekl, že ji věřím na sto procent, ale... Je lepší jít do něčeho s někým než sám a pokud se oba dožijeme konce téhle výpravy, bude ještě dost příležitostí přesvědčit se o tom, jestli jí věřit můžu nebo ne.

Pak už ale vykročíme ven. Opět s sebou beru Tokareva, ale i když je v pouzdře, ale chlopeň zajištěná není. Co kdyby náhodou... "Šla." odpovím cestou k Jankovi. "Co vím, mají tu vysílačku, ale to by slyšel kdokoliv... A nebo pak přes havrana nebo co je to za ptáky. Ale toho zas může někdo sestřelit. Pokud by k tomu měl důvod." dodám mě známé způsoby komunikace. Je možné, že jsou i jiné, ale ty neznám.