Nedostatek času
Nalaya

Tvá matka pohlédla na roh a meč. Dělalo jí to problémy ale udržela svůj klidný smířlivý výraz a poklekla k tobě. Její ruka tě pohladila konejšivě po vlasech.
"Ne mé dítě. Neselhala. Zachránila jsi nás všechny. Udělala jsi, co bylo v tvých silách. A teď....."
Nedořekla větu, protože jsi to sama ucítila. Něco v nitru ti to říkalo.
"Brzy budeš muset jít."
Zašeptala tvá matka pravdu, kterou jsi sama cítila a byla sis docela jistá, že i Laeron cítil to samé. Matka sáhla na zem a zvedla roh a meč.
"Dám jej tam, kam nyní patří.......ale tohle....tohle si vezmi mé dítě. Poslouží ti dobře."
Napřáhla ruku s mečem směrem k tobě. Sama sis moc dobře uvědomila, že jsi vlastně vedle rohu nikdy otcův meč neviděla. Nebyl tam.

Válečná rada

Mlčky jsem procházela zachmuřelým městem, uličkami a nakonec i nádvořím a chodbami paláce. Bylo to tíživé a na mě bylo velmi dobře vidět, že je pro mě tato situace strašlivá. Tak strašně to bolí. Tolik to bolí. Přesto, že jsem ho neznala, přesto, že jsem otce nikdy neviděla, tolik to bolí. Slzy jsem držela sotva na krajíčku, ale snažila jsem se je potlačit. Alespoň pro zatím. Pak možná… až bude víc klidu a času. Až… až budu sama, budu-li vůbec někdy.
Nadechla jsem se a vydechla jsem. V krku mě bolelo, jak jsem se snažila udržet si alespoň odměřenou tvář.
Když jsem uviděla matčinu tvář, zbledla jsem ještě víc a držení mé masky se mi o dost ztížilo. Mlčela jsem, když k nám promluvila obecnou řečí a odvrátila jsem pohled stranou jako zpráskaný pes. S nádechem jsem stáhla z ramene otcův roh a vykročila jsem ke královně. Poklekla jsem si před ní a položila jí roh i meč do klína.
„ Selhala jsem…“
Zašeptala jsem tiše, bolestně. Zavřela jsem oči, ale přes to mi po tvářích stekl proud slz.

Válečná rada
Nalaya

A tak byla svolána poválečná Rada. Finergar, Nal, Ral i Lórna tě následovali. K nim se přidal také Hillbur a zástupce orků, který jak jsi zaslechla se jmenuje Gor´rew a je náčelník a vůdce této armády. Všichni jste zamířili do města a zanechali zbytek armády za sebou. Cestou panovala pokleslá podivná atmosféra a jakmile jste vstoupili do trůnního sálu paláce cestu lemovaly palácové stráže bdělé a ostražité a na trůnu seděla tvá matka. Vypadala, jako krásná vytesaná socha, až když jste přistoupili blíže viděla jsi, že její klidný výraz je pouze dobře nasazenou maskou, pod kterou se skrýval hluboký zármutek. Už když jste přicházeli poznala jsi, že její obavy se naplnily a přišlo pouze smíření se.
"Vítejte, děkujeme za pomoc v bitvě vám všem."
Uvítala vás matka v obecném jazyce a snažila se na vás usmát ač ne moc úspěšně.
"Mrzí nás Vaše ztráta královno a omlouváme se, že jsme nedorazili dřív."
Přitiskl si pěst k srdci Gor ´rew a sklonil se na znamení omluvy.
"Není proč se omlouvat příteli. Bez vaší pomoci by naše obrana jistě padla ceníme si všeho, co jste pro nás udělali."
Odpověděla laskavě královna.

Tvrdý dopad
Lenora

Opět ses střetla s nemrtvým drakem a zakousla ses do jeho krku. Podařilo se ti vykroutit ocas z jejích zubů ač ti na něm zůstaly hluboké rány. A pak jste už nekontrolovatelně obě padaly a padaly. S děsivým rámusem propadla nemrtvá dračice skrz koruny stromů a tebe čekal stejný osud. V poslední chvíli se ti podařilo proměnit se do humanoidní podoby. Propadla jsi prvními patry koruny stromu. Větve tě škrábaly a pleskaly, kamkoli, kde se tě dotkly. Konečně se ti zadařilo chytnout se větve, pak druhé a třetí. Nakonec se jsi takto zpomalila svůj pád natolik, žes přistála na jedné z větších větví. Dodrápaná, unavená a palčivým pocitem na zadku. Když jsi se ohlédla na své pozadí viděla jsi na kalhotách rudou skvrnou od prosakující krve. Hold zranění utrpěná v dračí podobě se projevují i v této.
Naštěstí o kus dál nebylo slyšet další pohyb, takže ses možná úspěšně svého soupeře zbavila. Stále tě to však dost sil.

Výcvik s Hillburem Roslandem
Lirtiel

Uslyšel jsi v se ve tvých myšlenkách starý jezdec směje nad tvou toužebnou myšlenkou.
"Neměj obavy zjistíš."
Potvrdí ti. Po celou dobu tvého létání a cvičení tě bedlivě sledoval. Využívat vzdušné proudy a provádět nálety na pomyslné cíle ti šlo dobře. Jak se zdálo měl jsi to prostě někde v sobě. Když jsi opět konečně pyšně přistál před starým jezdcem usmál se vlídně na tebe.
"Jde ti to dobře Lirtieli. A pokud jde o řeč, tak k té musíš použít hlasivky, které máš ještě před plícemi v krku a pomáhají ti vyluzovat hlas, například, když řveš. Musíš se naučit používat svou tlamu jinak, než jen ke kousání, pohybovat jí, užívat při slovech jazyk, jako já a taky rty, to vše ti pomůže nakonec mluvit. Bude to chtít asi cvik a nějaký trénink, ale zvládneš to."
Pokývl hlavou a bezděky se ohlédl k ležení a také tomu nepřátelskému za řekou.

Přistání

Nevypadalo to, že by moje útoky nějak vnímala, ale na tom nezáleželo.
Nepovolila jsem ve své snaze a dál na ní útočila. Pod moje tesáky dostali se její křídla a z blán mezi nimi, moc nezůstalo. Stejně jako před mím ledovým dechem nebylo úniku. Spokojena s tím, že vynaložila jsem dosti úsilí nad tím, aby nemohla odletět a pád by odvedl svoje, roztáhla jsem tedy křídla s tím, že využiju vzduchu a nechám se vytáhnout nahoru, skoro se to i zadařilo, než ostrá bolest protla můj ocas.
Vztekle zavrčím, když vidím, jak je takhle mrtvola zahryzlá v mém ocase.
Tak jak tedy chceš...
Zaberu tedy, máchnu křídly nikoliv abych odletěla, abych abych do ní narazila, co nejtvrději to půjde a přidala k rychlosti její pádu. Pak pokusím se zakousnout do jejího krku, aby pustila můj ocas. Na odlet asi bude pozdě, ale jakmile můj ocas pustí, odkopnu jí zbylými silami od sebe a sotva se přiblíží vrcholky stromů skoro nadotek, změním svou podobu, abych využila její velikosti a zkusila se zachytit ve větvích těch stromů.

Cesta k městu

Smířeně jsem přikývla, když mi řekl, že si nic nepamatují. Třeba si s tím bude vědět rady matka. Kdo ví, dokud se nezeptáme…
„ Věř mi příteli, že mám podobný pocit.“
Sklesle jsem se pousmála na trpaslíka a ohlédla jsem se po Lórně. Zavolala jsem na ní a ukázala jí, aby šla s námi. Tiše, mlčky jsem procházela mezi Elfy, lidmi, drowy i orky, kteří se pustili do práce. Společně. Tedy Drowowé postávali jen mimo. Pravděpodobně asi pro to, že nám nerozumí.

Kumpanie drancířů
Zumishi

Vyrazil za tebou opravdu jen jezdec s kopím, za povzbuzování svých kolegů. Cválal okolo budovy a zamířil k tvému klonu, neváhal jen rychle a obratně. Tys mezitím utvořil rychlou past. První klon ze sebe dělal lákadlo a dosti úspěšné jezdec mířil dál proti němu. Druhý klon se už blížil po střeše. Jezdec bodl svým kopím, rychle jako had. Klon na zemi se mu snažil uhnout, ale ne dost obratně. Stále ještě nemáš dostatek bojových zkušeností ve všech oblastech, abys své a tedy i bojové dovednosti klonů. Kopí zasáhlo klona do ramene.
"Haháááá mám tě šmejde......ale co to......co je to za čáry?!"
Divil se jezdec, když se najednou po zásahu klon rozplynul o okamžik později vykřikl, když na něj dopadl druhý klon a stáhl jej ze sedla. Málem vás podupal poplašený kůň. Kopí se odkutálelo stranou a klon se na zemi rval s kopiníkem, který se nehodlal jen tak vzdát, chvíli měl navrch jeden chvíli druhý. Mezitím jsi mohl zahlédnout, že ostatní jezdci se rozjeli kupředu, když slyšeli hluk a křik za domem.

Jednání se zajatci
Nalaya

Nakonec se ti podařilo elfy přece jen upokojit a přimět je znovu naslouchat zdravému rozumu, nikoli chtíči po pomstě. Hillbur se zahanbeně zachmuřil.
"Omlouvám se paní avšak má mysl zůstává tápat v temnotách. Kouzlo, které nás svazovalo udrželo naše vzpomínky zahaleny mlhou. Vím jen, že ten čaroděj pocházel z Temných zemí."
Vysvětlil ti, ač sám považoval toto info za velice nedostatečné.
"Pokud to půjde pomůžeme, jak budeme moci."
Kývl nakonec mladík, který jednal za černé rytíře. Ostatní se jali do práce dle tvých příkazů. Odnášeli raněné a odtahovali mrtvé k místům, kde by měli spočinout. Samozřejmě každý národ dle svých zvyklostí. Našli se i takoví, kteří se starali o těla padlých rytířů. Část vašich jednotek pomohla vybudovat lidem tábor a rozmístili dostatek stráží okolo, aby byl tábor neprodyšně uzavřen. Hlídky byly hlavně z řad elfů a orků. Drowové si spíše hleděli svého.
"Jak si přeješ paní."
Kývl Hillbur na tvou výzvu a vydal se za tebou. Když jsi nabídla Finergarovi svezení na koni trpce se usmál a lehce zavrtěl hlavou.
"Děkuji ti, Nalayo ale pudu pěšourem. Teď není pro mňa vhodná chvíla pro sedlo."
Na trpaslíkovi bylo vidět, že jej trápí závěr bitvy, nebylo by divné, kdyby si to bral, jako osobní selhání. Přece jen jeho jednotka byla poslána první zachránit krále, on se tam dostal a mohl jej bránit a v obou případech pohořel a selhal. Ne, že by někdo jiný uspěl, ale trpasličí hrdost a čest byla něčím, co trpaslíci měli v hluboké úctě. Město a jeho brány tebe a tvou skupinu vítaly otevřené dokořán.

Po bitvě

Sledovala jsem černého rytíře, jak si z hlavy stahuje helmici a odhazuje jí stranou, načež pokleká. Pozorovala jsem každý jeho pohyb a naslouchala slovům, která říkal. Slezla jsem z koně, uzdu jsem podala Nalovi. Malého draka jsem nechala na sedle.
„ Nezapudila jsem jej já. On zbaběle utekl. A vzal sebou našeho krále.“
Zadívala jsem se mu do očí. Když se ozval Elf, který volal po pomstě a po jejich smrti vyrazila jsem pomalým krokem k němu. Pak jsem mu položila ruku na rameno.
„ Jejich smrt ti klid nevrátí. A volání po pomstě jen zahaluje mysl temnotou.“
Promluvila jsem k němu tiše, se smutným úsměvem. Pak jsem se otočila a vystoupila opět na kopec, kde jsem zaslechla hlas trpaslíka.
„ Je pryč. A můj otec a Denwer také.“
Zadívala jsem se na něj bolestně a pomohla jsme mu vstát. Když jsem došla na místo, kde můj otec zmizel, povšimla jsem si rohu a jeho meče. Do očí se mi nahrnuly pálivé slzy a několik mi jich po tvářích skanulo, ale nestyděla jsem se za ně. Minulost se změnit nedá. Ačkoliv jsem možná sled událostí trochu posunula, otec je tak jako tak pryč. A Denwer také.
Podala jsem svou hůl Ralovi a zvedla jsem meč i roh do rukou. Projel mnou zvláštní pocit, jako by mi chyběl nějaký střípek do skládačky, protože… vzpomínky, které jsem měla, byly neúplné, ale za to v tuhle chvíli o to víc bolestivé.
„ Král je pryč. Ovšem zůstala tu mocná královna, která však teď bude potřebovat veškerou pomoc s obnovením lesa a našeho království."
Rozhlédla jsem se po elfích bojovnících, kteří volali po pomstě.
„ Chápu, vaši bolest. Dnes jsme ztratili mnoho. Každý z nás tu přišel o někoho drahého. O přítele, partnera, dítě, či rodiče. Všichni jsme přišli o našeho krále. Je to obrovská ztráta, ale tím, že vybijete svůj vztek na těchto lidech, nikomu z nich život nevrátíte. Zeptejte se svého srdce, opravdu zapátrejte až v něm, co by vám smrt těchto lidí přinesla. Útěchu? Spasení? Přišla jsem tu o přítele, o krále, o svého otce. Ale jejich smrt mi nedá nic z toho, co bych si přála.“
Zadívala jsem se na lidi s tetováním ve tvářích. Má hlava souhlasí s ostatními, ovšem mé srdce mi velí jinak.
„ Znak temnoty nejspíše nedokážeme odstranit, ale možná by šlo ho poškodit tak, aby vás už znovu nikdy neovládl.“
Sledovala jsem je, až nakonec jsem se rozhlédla z kopce na zničený les.
„ Ten čaroděj to přežil. A přijde znovu, aby se pokusil království zničit. Musíme ho najít a jednou pro vždy zastavit. To je ten, jenž za všechno tohle může. A je to také on, kdo může za smrt krále!“
Zadívala jsem se na Elfy, kteří tak volali po pomstě, tohle by snad jejich hlas mohlo uklidnit, alespoň pro zatím. Možná by nám mohli pomoct i tito lidé.
„ Pokud víte cokoliv o temném čaroději, kde by se mohl nacházet, co ovládá, jaké má zvyky… cokoliv… mohlo by nám to v jeho hledání pomoci. Možná byste svou pomocí mohli odčinit to, co se tu stalo.“
Rozhlédla jsem se kolem. Bylo tu tolik unavených tváří, tolik zničených životů, tolik smrti a beznaděje. Ale přežili jsme.
„ Je na čase uctít mrtvé a pak zjistit, kde se temný čaroděj nachází a zničit ho jednou pro vždy.“
Zadívala jsem se na Lórnu a také na velkou skupinu orků, kteří tu zůstali.
„ Bylo by dobré, kdyby velitelé spojenců přišli na setkání s královnou. Musím ji spravit o…“
Zarazila jsem se a na krátko se kousla do jazyka. Ona už to všechno dávno ví… Zahnala jsem slzy a narovnala jsem se.
„ O tom co se tu stalo. A musíme projednat další věci, které nesnesou odkladu.“
Jako třeba to, kam všechny uložíme a jak se vlastně bude pokračovat dál. Nadechla jsem se a vydechla jsem, načež jsem se rozhlédla po všech okolo.
„ Sestavte znovu tábor, který jste tu měli, blízko u města, klidně zde na této planině až odneseme mrtvé. Zůstanete tady, dokud se nerozhodne co dál. A ty, jenž se jmenuješ Hillbur Rosland... Ty půjdeš se mnou a budeš jednat za lid, který přišel s tebou.“
Vydechla jsem, než jsem pokračovala dál a chvíli jsem hledala slova.
„ Vytvořte skupinu, která na tyto lidi dohlédne. Skupinu, která dohlédne na to, aby se nestalo nic jim, ale také, aby oni nemohli udělat nic nám. Pokud to bude možné, budu ráda, pokud nám pomohou s tímto i naši spojenci. “
Podívala jsem se na Lórnu. Nevím, jestli mi vůbec rozumí, vždyť nám vždy vše překládal Denwer. Orci snad ale rozumí dobře.
„ Ostatní najděte přeživší, raněné a odneste je do města. Pak se postarejte o mrtvé.“
Podívala jsem se na Laerona, Nala a Rala a také Finergara. Každý tu přišel o někoho důležitého. Oni o Denwera.
„ Vrátíme se do města…“
Promluvila jsem tiše a sklouzla pohledem k trpaslíkovi, který byl stále značně dezorientovaný.
„ Pojď příteli, svezeš se na mém koni. Dnes si bojoval víc než statečně a tady je země rozmáčená, nešlo by se ti dobře.“
Sklonila jsem se k němu a pak poukázala na svého koně. Zavěsila jsem roh na své rameno a otcův meč jsem se vřela pevně v ruce. Ze sedla jsem stáhla Laerona do své náruče a vydala jsem se s ním k městu, mlčky tiše jsem procházela mezi vojáky i lidmi s tetováním a dívala jsem se vpřed.
Bitva možná skončila, ale pokud nedostaneme toho čaroděje, nikdo nebude mít klid.
Zklamala jsem. Nezachránila jsem život ani jednomu z nich. Celé tohle bylo zbytečné. Proč ... proč jsem sem měla vlastně jít a vidět to?

Kopiník - Klon 1 u něj, Klon 2 na střeše

Zdá se, že nájezdníci mají hodně sebevědomí. Ten, který třímá kopí, se vrhne za námi. To mi hraje aspoň trochu do karet, nemusím vymýšlet složitosti, jak je od sebe oddělit. Klon 1, který je blíže k jezdci, se stáhne ještě více za dům, aby ostatní muži z cesty neviděli na dění. Ještě pohledem zkontroluji, zda se skutečně nikdo další nepustí do pronásledování. Pokud je to tak, překřížím jednu dlaň nad hřbetem druhé a soustředím energie. Na půl vteřiny se mi rozmlží zrak. Když se okolí ustálí, stojím na místě, kde předtím stál můj klon 2, vzdálenější od jezdce. Můj cíl je, že klon 2 na střeše, se kterým jsem si vyměnil pozici, seskočí ze střechy na jezdce a srazí jej z koně na zem. Klon 1 funguje jako návnada. Ne že by jezdec měl čas sledovat střechu, ale i tak je lepší, když bude pozornost jezdce zaměřena na zem. Klon 1 se pouze bude snažit vyhnout se kotoulem do strany zásahu kopím, případně poté pomoci usmrtit kopiníka sraženého na zem.
Sám sleduji, jak jen z pozice na druhém rohu domu mohu, skupinu ostatních. Vezmu do ruky dýmovnici, připravený ji hodit proti skupině, kdyby se rozhodli jít svému kumpánovi na pomoc. Klon 2 vezme do ruky zvláštní nůž odkaz, a seskočí ze střechy na kopiníka jakmile bude v dopadové oblasti. Mohl bych to udělat i sám, ale zbytečně bych riskoval zranění z pádu.

Poválečné strasti
Nalaya

Bylo po bitvě zbytky nepřátelské armády čítající asi pár stovek černých rytířů byly obklopeny nepřáteli ze všech stran vašimi jednotkami. Byla jsi jediná komu se podařilo dostat až na kopec, Nalovi, Ralovi, Lórně a zbytku tvé skupinky to trvalo déle, než se k tobě prodrali. I oni viděli tu spoušť. Chvíli po tom, co čaroděj zmizel, se černí rytíři začali trošku zmateně rozhlížet kolem sebe. Jejich pozornost jsi samozřejmě poutala i ty. Vypadali, jako by ztratili něco důležitého. Když jsi je vyzvala, aby odhodili zbraně, začali zahazovat své meče a štíty na zem. A taky jsi spatřila něco dalšího....prvního z černých rytířů v první řadě, jak poklekl na jedno koleno a sklonil před tebou hlavu a sňal si přilbici.
Když zvedl váhavě svou hlavu spatřila jsi tvář mladého vojáka.

"Odpusť nám naše činy má paní. Ten čaroděj nás svázal svými kouzly a vzal nám naši vůli. Znamení na našich tvářích jsou toho důkazem."
Viděla jsi temné tetování, které se mu táhlo okolo očí.
"Tím, že jsi jej zapudila jsi nám dala svobodu. Děkujeme ti."
Vyřkl rytíř ta překvapivá slova a ty viděla, jak další a další rytíři před tebou poklekaji a snímají helmy. Muži i ženy, jejich tváře hyzdila podobná tetování a všichni do jednoho skláněli zahanbeně své hlavy.
"Mrzí mne, co jsme způsobili."
"Zabte je všechny! Zasluhují popravu!"
Ozval se z armády elfí hlas, volající po pomstě za váš lid a vašeho krále. Orkové přihlíželi chápavě nad vaší ztrátou připraveni se dál bít. Drowové naproti tomu stáli, jako sochy z kamene neteční ke všemu čekající na další rozkazy.
"Jako, že se Hillbur Rosland jmenuji přísahám, že už nikdy nepozvednu zbraň jinak, než k obraně království."
Opět sklonil hlavu. Někteří elfové volali po krvi, jiní mlčeli a čekali na tvé vyjádření. Nikdo ze zajatců se nerozhodl se vám postavit, nebo nesložit svou zbraň.
"Tož kurva.....kďe si ty zakuklenec...."
Uslyšela jsi malátný zmatený hlas Fenergara, který mluvil úplně mimo aktuální téma a drápal se jako opilec po opici na nohy hmataje po své sekeře. Je div, že ten náraz přežil. Bezděky ti taky sklouzly oči k zemi, kde ležel nepoškozen, jako zázrakem Roh Králů, roh tvého otce a vedle něj se v trávě třpytilo ještě něco. Jeho meč......v tu chvíli sis vzpomněla na dobu svého dětství, kdy jsi viděla roh poprvé stát na podstavci ve vaší památné síni a matka ti u něj vyprávěla něco ke tvému otci a k tomu, co se tehdy stalo, byly to jen útržky, které nechtěly vyplynout napovrch, ale něco uvnitř tebe ti dávalo pocit jistého dejavu.....i tak jsi měla však pocit, že ti stále něco unikalo.