Vítězství? Pro naše království ne...

Spěchala jsem.
Vydrž. Vydrž… ještě chvíli otče…
Srdce mi bolestně bušilo v hrudi, jako by se chtělo probouchat ven. Ty, kteří se přidali k mému tažení jsem skoro nevnímala, jen okrajově jsem si všimla Nala, Rala a Lérny a pár zvířat a Drowů. Sledovala jsem vrchol kopce, kde zůstal temný čaroděj a otec s posledními svými muži. Ten muž byl tak strašně mocný, až jsem z něj měla strach. Měla jsem strach. A ne jen o sebe. Otec žil. Přežil bitvu a to znamená, že jsem něco změnila.
Přeci o něj teď nepřijdu!
Kohosi, kdo mi stál v cestě, jsem přetáhla holí a srazila ho k zemi, zatím co mu led zarůstal pod brnění a znemožnil mu další pohyb. To už jsem ale dál nevnímala. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Nezáleželo na nikom jiném než na otci. Bylo to tak strašně daleko.
Slyšela jsem, o čem mluví, ani nevím proč, ale slyšela jsem všechno z toho a viděla každý pohyb. Měla jsem zastavit a zkusit poslední kouzla, zkusit to… ale já se hnala vpřed.
„ Otče!“
Vykřikla jsem. Plamen najednou vzplál a byl tak černý, jako zlo samo v srdci toho čaroděje. A najednou byli pryč. Ale já se nezastavila, jako ostatní. Prohnala jsem se mezi zaraženými válečníky až na samotný vrcholek kopce, kde zůstal jen spálený doutnající kruh. Teprve až tam jsem donutila koně zastavit, tak, že se vzepjal na zadních a málem mě shodil. Ale já se udržela a udržela jsem i malého draka.
Má hlava řvala po pomstě a srdce mi krvácelo.
Zabte je… všechny do posledního… pobijte je!
To se mi honilo hlavou, ovšem mé srdce se vzpíralo takovému činu.
To ti útěchu nepřinese…
Do očí se mi draly slzy. Bolestné slzy. Změnila jsem sice bitvu, ale výsledek byl stejný. Přišli jsme o krále a matka o manžela a navíc i nejbližšího přítele.
Stála jsem tam a snažila se sebrat to, co zbylo z toho, co jsem kdysi byla já. Změnilo se toho až moc. Vidět otcovu smrt z první ruky a ne jen z vyprávění. Vidět celou bitvu ač vyhranou, tak vlastně prohranou a zdrcující.
„ Složte zbraně…“
Můj vlastní hlas se mi zdál cizí. Ochraptělí a sotva slyšitelný.
„ Složte zbraně!“
Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem se zadívala na zbytky černé armády.
„ Černí rytíři vzdejte se a bude vám umožněný odchod. Ti, kdož poskytnou informace o Vašem pánovi, dostanou proviant na cestu a budou odvedeni na okraj lesa hlídkou, takže projdou lesem bez potíží. Pro ostatní... Elfové dostanou rozkaz vám neublížit po dobu dalších tří dnů.“
Sledovala jsem celé bitevní pole.
„ Složte zbraně a vzdejte se, nebo vaše životy skončí teď a tady. Už neuniknete.“
Za zády se mi zablesklo a záhy se kolem rozduněl hrom. Ozbrojení odsud už neodejdou.
Stála jsem tam na kopci a čekala na jejich reakce.

Vítězství za vysokou cenu
Nalaya

Tři různorodé armády a zbytky té tvé drtily z tří různých směrů černé rytíře a nutily je ustupovat jedinou možnou cestou zpátky do lesa. I tak byly ztráty na obou stranách značné a vítězství bylo vydobýváno velmi těžce. Sama jsi se drala kupředu do boje. Laeron nadskakoval v sedle, jako semínko květinky a snažil se udržet. Nal a Ral hnali znaveně své koně v těsném závěsu za tebou. Připojila se k vám i Lórna a několik Drowů. Zahlédla jsi, jak se za tebou zahemžilo několik vlků, medvěd, dvě dryády a tři kentauři. A prodralo se k tobě i pár dalších. Nesourodá skupina, která se vydala skrze vlastní řady do první linie, aby hnala nepřítele zpátky na kopec. Bitva byla v podstatě vyhraná. Nepřátel ubývalo a vaše naděje stoupala.
Mezi vámi a kopcem byly zbytky nepřátelské armády, které se rvaly, jako lvi a ustupovaly pomalu vzad a nahoře na kopci byl dočista jiný výjev. Viděla jsi tam skupinku černých rytířů, ohnivého muže, několik elfů bojujících, jako nikdy v životě, jeden z elfů byl oděn v zářivě bílo stříbrném brnění, které jsi znala jen z obrazů.....obrazů na kterých byl znázorněn tvůj otec......a proti němu tam stál ten neznámý čaroděj, který vám tu způsobil, takové problémy.
"Mě nemůžeš porazit elfe! Padneš, jako nakonec padnou všichni před velkými pány ty jen budeš jeden z prvních z nich!"
Zahřímal do okolí hlas čaroděje prosycený nezměrnou moci, ze které šel mráz po zádech.
"Bitvu jsi prohrál čaroději je čas se vzdát! Za Růži!"
Křikl tvůj otec a vrhl se kupředu jeho meč proťal vzduch nelidskou rychlostí, vzduch naplnil smích čaroděje. Děsivý a posměšný Udeřil koncem hole do země a zadunělo to, jako by hora byla kovadlinou a nebe kladivem, div vám nepraskly ušní bubínky. Než král Miken stihl dokončit svůj sek odlétl o pár metrů zpět kutáleje se v prachu trávě. Elfové, kteří jej bránili odlétli mnohem dál a zůstaly ležet. Miken však ne. Tvůj otec nebyl z těch, co by se vzdávali. Zvedl se na koleno stále svírajic meč.
"Vrať se zpátky odkud jsi přišel zrůdo!"
Zvedal se. Čaroděj byl rychlejší udělal krok dopředu a volnou rukou obepnul prsty okolo Mikenova krku a zvedl jej do vzduchu, jako peříčko, které kope nohama a snaží se osvobodit ze sevření.
Byla jsi tak daleko a vše se odehrávalo tak rychle.
"Ty smrdi držko tu su!"
Vřískl Finergar, trpaslík, který se tam objevil, jako zázrakem a vyšel zpoza klesajícího ohnivého muže. Vzduchem už letěla jeho sekera.
"Nezastavíš mě trpaslíku!"
Máchl čaroděj holí a sekera v letu explodovala a Finergar narazil zády o kmen stromu.
"Já ne....ale von jo...."
Hlesl Finergar než se jeho oči zavřely.
"Hrááááááááááááá! Mikeneeeeee!"
Zařval zuřivý známý hlas Denwera, který se vyřítil z lesa a ťal rychleji, než to stihl čaroděj postřehnout. Ozval se bolestný výkřik a lapání po dechu, když Denwer přesným sekem uťal ruku, která svírala hrdlo krále. Na nic nečekal a vrhl se do dalšího drtivého seku. Čaroděj už však opět reagoval a jako zázrakem se Denwerovi vyhl.
"Za tohle krutě zaplatíš!"
Zavrčel a svírajíc hůl v jedné ruce mu její hlavici osazenou krystalem zarazil do břicha. Denwer bolestně hlesl a vytřeštil oči.
"Vrať se mezi červy, červe!"
Dalším úderem ho zasáhl do obličeje a Denwer padl do trávy. Meč jen s cinknutím dopadl na zem.
"A ty králi půjdeš se mnou, ještě jsme neskončili."
Přišlápl ho čaroděj nohou a pozvedl svou hůl a udeřil s ní do země.
"Jen přes mojí mrtvolu...."
Vydechl Denwer přes zkrvavená ústa a zabodl dýku do nohy svého soupeře. Hůl však již udeřila do země a všechny tři je pohltil černý oheň. Slyšela jsi jen bolestný křik svého otce a Denwera a pak....byli všichni tři pryč. Zůstal jen vypálený kruh. Obě strany byly celým výjevem tak zaskočeny že pro tento okamžik ani nebojovaly a všichni jen zírali nahoru na ono místo. Nemohla ses tam dostat rychleji a pro dostatečně mocné kouzlo, kterým bys zasáhla taky nebylo dostatek času. Byl to palčivý pocit, cítila jsi i Laeronův smutek, ale taky jeho konejšivé obětí na duši.

Bitevní vřava

Les byl poškozený. Hodně zničený a zasažený zlem, které sem přitáhlo, aby nás zničilo. Bude trvat strašlivě dlouho, než se dá znovu dohromady a známky po tomhle střetu tu budou ještě za velmi dlouhou dobu.
Bitva znovu nabrala na spádu a rychlosti, jak orci vtrhli do prvních řad nepřítele. Ovšem mě se to všechno zdálo tak zvláštně zpomalené, když jsem uviděla za našimi vlastními zády armádu Drowů. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Nal a Ral upřeli pohled stejným směrem jako já. Byli unavení a v tu chvíli bylo vidět, že jsou bezradní. Byli jsme tady všichni jako slepice na odstřel, absolutně nechránění, v zádech. Zásadní chyba, ovšem bohužel já nejsem válečný taktik. Ne že by mě to omlouvalo.
A pak kuše zamířili proti nám. Zůstala jsem hrdě stát mezi svými ochránci. Teď už bylo pozdě na cokoliv. Zadívala jsem se na Lórnu, která byla tak krásně rozeznatelná mezi těmi, jež vedla v útoku na blízko do našich řad. Ozvalo se zacvakání a pak byl chvíli klid, jen jsem slyšela svištění šipek. Ale nic nás nezasáhlo. Nás ne. Šipky si našli své cíle mezi černými rytíři. A Lórna se svým vojskem prosvištěla našimi řadami do prvních linií.
Zůstala jsem lehce oněměle stát, sledovala jsem nově rozpoutaný boj, novou naději, kterou nám Drowové a Orci dali.
Bitva ještě není vyhraná, ale snad už jsou váhy na naší straně…
Oddechla jsem si a alespoň na kratinkou chvíli jsem zadoufala, že bude vše už dobré. Zachytila jsem uzdu svého koně do ruky s holí, dost neobratně, ale kůň ač nervní, alespoň neutíkal. Chystala jsem se vyhoupnout zpátky, tedy… první posadit na sedlo draka a pak sebe, když se ozval ten zvuk.
Zamrazilo mne tak, že jsme stála skoro jako přikovaná k zemi a poslouchala jeho volání. Bledší už bych snad být nemohla.
Nikdy jsem ho neslyšela zadout, když ho měl otec v rukou. Neměla jsem tu možnost, když zemřel dříve, než jsem se narodila. Ale jednou jsem ten roh já sama vzala z podstavce u památního obrazu otce a tajně ho odnesla do zahrad. A tam jsem ho rozezněla. Matka tehdy přiběhla bílá jak sníh, ještě bledší než obvykle se slzami v očích. Teď už chápu proč. Protože naposled, když slyšela ten roh, bylo to tady.
Najednou, jako by mě něco kouslo, jsem se překotně vyškrábala na sedlo. S panickou hrůzou v očích. Ani vlastně nevím, jak jsem se tam dostala, ani nevím, jestli jsem tam první Laerona posadila nebo jsem ho prostě nějak pomačkala mezi sebou a sedlem. Ale asi tam seděl první, protože to by se mi asi nepovedlo, ani kdybych byla kamzík.
Z koně jsem měla větší výhled na ten chaos, který se měl nazývat bitvou. Zahleděla jsem se směrem, odkud se ozval roh, když se najednou ozval další, trochu víc známí roh od bran města.
Otočila jsem se a zahlédla poslední jezdce. Poslední zbytek armády, který ve městě zůstal, který původně zůstal na obranu, kdyby se dostal nepřítel přes hradby.
„ Seskupte se!!!“
Zakřičela jsem a zvedla nad hlavu hůl rozzářenou jasným světlem. Jen tím. Nejsem si jistá, že bych přežila další mocné kouzlo. Ale kdyby bylo třeba, udělala bych to.
Notnou chvíli to trvalo, než se uvolnila alespoň malá část toho zbytku, co bývalo mou armádou. Byl to žalostný pohled. Z tohoto se les vážně bude vzpamatovávat velmi dlouho a ne jen les, ale i jeho obyvatelé.
„ Za krále! Za růži!!“
Zakřičela jsem a vyrazila směrem, který byl nejvíce schůdný k místu, odkud se ozval roh mého otce.

Bitevní vřava
Nalaya

Orkská armáda se tvrdě střetla s vlnou černých rytířů. Kolosové a entové spolu zápolili, kde se dalo. Zbytky vaší armády se proplétaly bitevní vřavou a snažily se působit, co největší škody s co nejmenšími ztrátami. Vodní elementálové zápolili s ohnivými muži. Bitva byla krutá a nelítostná, tolik smrti si bude les dlouho pamatovat.
A do toho všeho děsivá armáda Drowů, kteří se hnali z kopce přímo vám do zad. Unaveně jsi tu přibližující se smrtonosnou vlnu sledovala. Laeron se díval podobně, ale s jistým vnitřním klidem.
Nal a Ral zpocení a unavení bojem a tvou ochranou se zadívali na okamžik stejným směrem nejistí si tím, co si vlastně o této další věci myslet.
Bylo však pozdě něco déle rozvažovat bitva zuřila dál.
"Hááááááááááá!!!!!"
Řvala armáda Drowů sborově, když už byla ve svém běhu s odhalenými zbraněmi jen pár metrů od vás.
"Ka´tarná!!!!"
Ozval se silný mužský rozkaz z kopce, kde zůstali přikleklí kušiníci. Muž stál na kopci a mířil mečem do bitevní vřavy a na vás. Kuše všech střelců se najednou pohnuly, v dokonalé souhře zacílili proti vám a pak kuše namířili o něco výše a stiskli spoušť. Ozvalo se mnohonásobné cvaknutí, když déšť šípek lehkým obloukem vylétl kupředu. Bezděky vás zamrazilo a očekávali jste konec. Šipky vám však přeletěly nad hlavami a začaly dopadat mezi černé rytíře, probíjely jejich brnění a zanechávaly je v agónii bolesti umírat. Ve stejný okamžik proběhla vašima řadama Lórna a její armáda za ní.
"Atarian Ru´kar!!!!!"
Řvala Lórna a s ní sborově i stovky a tisíce bojovníků, které sebou přivedla. Zuřivě ale na rozdíl od orků přesto ladně a s přirozenou obratností elfů se vrhli do boje a zatlačili nepřítele zpátky. Nyní v sevření mezi Orky a Drowy mohli černí rytíři ustoupit pouze do lesa, nebo k městu. Další vlna naděje a úlevy vás zahltila. Lórna přivedla svůj lid vám na pomoc. A pak tě zamrazilo. Někde z okraje bitevní vřavy jsi uslyšela zadout roh......roh tak bolestně známý. Byl roh vyrobený z bílého jeleního parohu, který nosil tvůj otec. Krátké dunivé tóny.
O chvíli později na to se ozvaly jiné rohy v odpověď dlouhé táhlé a melodické a brána města se otevřela.
"Ke králi! Za Kvetoucí Růži!"
Křičeli elfové na koních ve svém rodném jazyce a hnali tryskem v klínové formaci přímo proti nepřátelské armádě sevřené mezi dvěma vašimi.

Beznaděj a ztracené životy. A také posily, které snad změní misky vah…

Povedlo se!
Srdce mi poskočilo novou nadějí, kterou jsem přivolala a já se konečně začala zvedat z potoka. Už už jsem se chystala s novým elánem do boje, když jsem najednou pocítila ve své hlavě strašlivý krutý hlas a následně obrovskou bolest, která mne přinutila znovu kleknout. Dokonce jsem toho dotyčného i uviděla. Musí být neuvěřitelně mocný.
Díky Matce za mého milovaného draka. Nebýt jeho, zpanikařila jsem a to by nedopadlo vůbec pro nikoho dobře. Zahnal čaroděje pryč a bolest odešla s ním. Náhlá slabost však chvíli přetrvala. Jen malou chvíli, než jsem se znovu začala zatvrzele zvedat.
„ Já se nevzdám!“
zašeptala jsem první pro sebe, ale pak jsem zakřičela z plných plic.
„ Nevzdáme se!“
Zvedla jsem hůl nad hlavu a i když už jsem cítila víc než jen silnou únavu a vyčerpání, nebylo tu už místo na to, abych se zastavila. Ovšem než jsem stihla znovu začít svolávat déšť a bouři, v dálce se silně zablesklo, tak silně, že jsem se musela odvrátit a skrýt si oči, protože mi jimi projela nepříjemná bolest. Kdo ví, co by se mi stalo, kdybych se do záblesku dívala celou dobu.
Zamrazilo mne. Někteří z temných rytířů padli na kolena ve strašlivém křiku a následně vzpláli. Toho čaroděje, který stál proti nám, nedrželo vůbec nic. Ani jeho vlastní armáda pro něj neznamenala nic víc, než nutné ztráty.
Zbledla jsem při pohledu na tu hrůzu, kterou začali nově povstalí ohniví muži páchat.
„ Laerone…“
[/b]Vydechla jsem, hrůzou z toho, co jsem viděla. Jako bych ho prosila o pomoc. Beznadějně jsem se rozhlédla, protože ani vodní strážci nebyli schopní s tím udělat něco víc.
Ještě dřív než se však stihlo stát něco dalšího, ozval se roh. Mě naprosto neznámí. Vytrhl mne z mého hrůzou zkopnělého stavu a donutil mne vnímat víc než jen strašlivý pocit bezmoci. Rozhlédla jsem se a přitiskla k sobě svého draka.
Zahlédla jsem je. Ty zelené postavy, mohutné a po zuby ozbrojené. Na spojené kmeny orků. Bylo jich tolik. A jejich zuřivost pocítily linie temných.
„ Posily…“
Konstatovala jsem tiše a pocítila jsem jisté trhnutí v srdci. Přišly posily! To znamená, že je rozhodnuto… Pokud vše proběhlo podle linie událostí, otec už nežije… Ale pokud ne…
Polkla jsem a rozhlédla jsem se znovu. Ozval se nový zvuk rohů. A neozval se zrovna ze strany, kde bych očekávala naše posily.
Ohlédla jsem se za sebe, za naši vzdorující armádu, zachvěla jsem se. Armáda temných elfů. A vedených Lórnou.
Snad… snad nezradila…
Tvář mi zbledla, vypadala jako čerstvě napadlý sníh. Bledší už to snad ani nejde, pak už bych asi byla průsvitná.
Musíš věřit, Nalayo… do poslední chvíle. Do posledního dechu…
Zavřela jsem oči. Teď, i kdybych zavelela cokoliv, první salvu šipek to nezastaví. Jen jsem se začala soustředit. Na poslední bouři, poslední možnost, kterou snad ještě budu moci udělat. Poslední možnost, jak vzdorovat těm ohnivým mužům, kteří rozsévali strašlivou smrt v mých řadách. Na matčin smutný úsměv, když mluvila o smrti dvou mužů, drahých jejímu srdci. Na Denwerovu tvář, když věřil, že přežiji tu nákazu. Na Edrona, když jsem přísahala, že ochráním mladé draky. Na otcovi oči, známé jen z obrazů, vyprávění matky a chůvy a odrazu vlastního zrcadla. Na Laerona – mého draka. A také jeho… toho, jež jsem milovala. Arwina…
Najednou se má mysl uklidnila. Vždy jsem bojovala za ostatní. A vždy bojovat budu!
Otevřela jsem oči a z nebe se znovu spustil prudký déšť. Déšť, který chladil, smýval krev a očišťoval rány. Ale také takový, který mrazil, rozklepával zimou, bolel a v jistých případech, když byl poblíž strážce vody i zabíjel. Takový, který je posílil, takový déšť, který smáčel tvář každého tady. Takový, který se dostal i do těch nejmenších skulinek každého brnění.
V hustých mracích zahřmělo… A oblohou v tutéž chvíli prošlehl blesk.
„Učinila jsem vše, co jsem mohla, abych svůj domov zachránila, ale už nemám dost sil.“
Vydechla jsem. Zapřela jsem se o svou hůl a zadívala jsem se k nebesům.

Trhající se praporce
Nalaya

"Tak se nedej!"
Poradil ti Nal, když ťal po hrudi svého soupeře.
"Nevím, od toho, co jsme vjeli do bitvy jsem jí neviděl!"
Křikl Ral a sehnul se před letícím kopím, které by jej jinak zasáhlo do hrudi. Lítý boj pokračoval a oba bratři se znaveně ohlédli směrem k potoku, který byl žalostně daleko.
"Sakra.....fajn! Běž jsme za tebou!"
Křikl Ral a začali ti bok po boku krýt záda, abys mohla postupovat. V celé té změti se ještě proháněly dryády, zvířata a někdy dupl nějaký ten ent, takže chaos jedna báseň. K tomu ještě ti železní obři, kteří se k vám blížili a začali rozsévat smrt všude kolem, kdy to jen šlo.
Nakonec se ti podařilo vstoupit do potoka a navázat s ním magickou komunikaci. Laeron se zachvěl, když jej omývala chladná voda. Bezděky sevřel tlapky k sobě a ocásek sroloval mezi ně.
"Víš jistě co děláš Nalayo?"
Přišla jeho nejistá myšlenka, když očima těkal po rozbouřené vodní hladině.
Ve skutečnosti jsi to nevěděla, ne přesně ale věřila jsi svým instinktům. Cítila jsi, jak se voda pozvolna zklidnila a nakonec z ní za bublání vystoupilo několik vodních elementálů. Strážců místních vod, kteří ze sebe vydali podivný ryk. V odpověď jim přišel ryk entů. Elemtentálové se vrhli do boje, tak rychle, jak se objevili. Valili se kupředu, jako vlna rozbouřeného jezera a válcovali, co jim bylo v cestě. Metali vodní projektily a řádili v řadách nepřátel. Mezitím se již někteří železní kolosy potýkali s enty. Některým drtili větve a trhali z nich kusy. Jindy zase entové roztrhávali svými kořeny železo těchto kolosů od sebe.
"Chceš měřit svou moc s tou mou maličká? Hah....dobrá tedy sleduj, jak tví milovaní umírají!"

Zaduněl ti náhle v hlavě nápor cizího hlasu, tak chladného a krutého, jaký jsi ještě nikdy nezažila. Do mozku ti vyšlehla nepříjemná bolest a kdybys neměla hůl, upadla bys asi do potoku. Dokonce jsi spatřila i jeho siluetu ve své mysli. O okamžik později jsi ucítila v hlavě přítomnost někoho známého. Ochranitelskou a něžnou, která tě tvrdě zaštítila.
"Odejdi čaroději!"
Zaburácel ve tvé hlavě Laeronům hlas a bolest i cizí přítomnost ustala. Pak jsi ucítila, jak vzduch trochu ztěžkl, jako před bouří a oteplilo se. Někde v dálce jsi zahlédla záblesk jasného světla, tak planoucího, že jsi musela odvrátit zrak, aby ti to nevypálilo oči.
Uviděla jsi některé z temných rytíř padat s křikem na kolena.

Najednou z ničeho nic vzplanuli a začali hořet. Rozpálili se do ruda a pak jejich křik ustal. Rytíři opět povstali nyní ve své nové ohnivé podobě. Zahlédla jsi, jak jeden z nich chytl pod krkem dryádu a během pár okamžiků jí vysušil. Vodní elementálové pochopili nebezpečí rychle a jali se ostřelování těchto ohnivých nepřátel vodními proudy, ale účinek nebyl dostačující.
Zdá se, že čelíš opravdu mocnému čaroději, kterému nezáleží ani na jeho vlastních lidech. A aby toho nebylo málo uslyšela jsi dunět roh.....táhlý a dunivý, ne jako ty které máte vy. Žádná zpěvavá melodie, ale tvrdé dlouhé dunění, jako, když se tříští hora, nebo, jako když běží stádo.
Pak jsi uslyšela bojový řev a na stráni na úplně opačné straně, než jste válčili vy začali vybíhat válečníci. Roh opět táhle dunivě zadul.

Začala jsi rozeznávat mohutné zelené postavy vyzbrojené těžkými zbraněmi, jak se zuřivým řevem běží na narychlo formující se linii černých rytířů. Orkové prvním náporem zasadili tvrdý úder, který se zakousl hluboko do nepřátelské linie. Jejich počet jasně ukazoval, že se nemůže jednat jen o jeden kmen, muselo jich být víc.....mnohem více. Už nyní jejich vlna vyrovnávala minimálně vaší početní sílu.
"Do boje! Ke slávě! Splňte své přísahy! Pobijte je všechny!"
Zaslechla jsi vzdálený křik orkského muže, který kupodivu hovořil obecnou řeči....nebo ti to tak alespoň přišlo. Nepřítel byl nyní sevřen ze dvou stran a situace se zase zlepšila ve váš prospěch.
A pak se ozval další roh. Ostrý a méně táhlý. Který zaduněl do tvých zad. Byl slyšet dusot a obzoru za tvými zády se začali rojit bojovníci v tmavých brněních a tmavých kůží. Byli těžce ale elegantně vyzbrojeni, první řada třímala kuše a další byla již připravena vykročit kupředu.

"Atarian Ru´kar!"
Zařvala dívka, která vystoupila do čela armády na kopci. Armáda za ní její křik opětovala.
Atarian Ru´kar!"
Duněl sborový křik a pak se rozběhli všichni bojovníci, jako temná vlna kupředu směrem z kopce. Kušníci mezitím zacílili svými kušemi. Polil tě studený pot, když jsi je viděla přibíhat, tak nečekaně, na tak špatném místě.
Ale pak sis uvědomila, že dívku, která je vede znáš! Byla to Lórna! Nyní v tobě hlodala otázka jestli vás zradila, nebo jestli vám přišla na pomoc. Byla to otázka toho, jak moc jsi věřila svým novým společníkům. V novém nastálém chaosu jsi úplně ztratila z dohledu Finengarův klín i praporec tvého otce.

Dvojnožec věčný společník
Moander

Celým vejcem se ti rozlehl klidný vlídný ale trošku smutný povzdech.
"Kéž by tomu tak bylo. To bych si opravdu přál.....bohužel ani Zářící Jednota nedokázala ochránit každého draka. Mnozí draci se nám v tom rozhodli pomoci, ale jak oni, tak my jsme umírali při obraně, ostatních tvého druhu. Přišel jsem za ta léta o mnoho dobrých přátel, ne jen z řad dvounožců, jak bys ty řekl."
Na chvíli se jeho hlas zamyšleně odmlčel. Cítil, jsi jak na něco vzpomíná, na něco, co ti unikalo. A pak jsi spatřil draka....jen na krátký okamžik jsi viděl sytě fialového draka....nebo spíše asi dračici dle vzhledu.

Sotva jsi to vstřebal byla pryč. Připadala ti známá, i když jsi jí vlastně neznal. Něco v nitru ti říkalo, že bys jí vlastně znát měl.
"Omlouvám se špatně jsem se soustředil.....mé myšlenky začínají býti chaotické. Občas mne přemáhají vzpomínky na to, co již není."
Jeho hlas ve tvé hlavě byl najednou prosycený smutkem a osaměním. Osaměním a ztrátou něčeho milovaného. Bylo to stejně intenzivní, jako pocity, které musely vyzařovat ještě před chvílí z tebe.

Velké putování za poznáním
Rakash

Byl to zvláštní pocit být najednou opět ohrožen něčím neznámým. Když jsi očima zkontroloval okolní terén vše vypadalo až příliš mrtvě nikde se nepohnul ani ptáček, jakoby vše mělo v úctě mrtvé na tomto bojišti. Přikročil jsi tedy blíže k jednomu z těl.
Spatřil jsi zohyzděné tělo, které patrně patřilo jednomu z obchodníků. Obličej byl k nepoznání a krev prosakovala všude kolem.
"Je.....je tam někdo....? Po-moc.....tady jsem!"
Zachroptěl najednou cizí hlas, který vycházel zpod oné rozbité dřevěné stavby lidí. Spatřil jsi tam zvedající se ruku a muže, který měl velkou část těla zavalenou. Musel mít obrovské štěstí, že je ještě naživu. A také velké štěstí, že jsi šel zrovna kolem. Patrně by zde mohl takto umírat i několik dní nepovšimnut.
"Prosím pomozte..."
Hles muž znaveně a jeho ruka opět klesla.

Vesnické trable
Zumishi

Sedlák roztřeseně polkl, kývl a rozběhl se k nejbližšímu z domů, aby se mohl schovat, stejně, jako všichni ostatní.
"Zatracení ubožáci, už zase před námi utíkaj."
Ozvalo se zvolání jednoho z mužů. Patrně patřilo jeho nařčení i tobě, bylo téměř nemožné, aby tě neviděli mizet za domem.
"Hej ty tmavý sráči velez!"
Křikl jezdec s kopím a pobídl svého koně směrem k domu za kterým jsi zmizel. Ten s lukem vypadal připraven vystřelit, když to půjde. Ostatní měli ruce na zbraních.
"To je nemoudré zvát si sem cizince! Mohli by přijít k úhoně a vy také!"
Křikl, ten vypadající, jako velitel a podezíravě se rozhlédl kolem.
"Tady je ten parchant, schovává se, zapíchnu ho!"
Křikl jezdec mizející za rohem a s připraveným kopím vyrazil proti jednomu z tvých klonů.

Vůdce Rakr!
Rakr

Nakonec se tři dobrovolníci přece jen našli. Povětšinou se jednalo o místní pastevce, kteří byli zvyklí vyhánět svá malá stádečka mimo ves.
"Jak daleko od vsi máme vyhlížet?"
Otázal se ještě jeden z nich.
"Slyšeli jste lidi obrátíme ves vzhůru nohama a klidně ji rozeberem na kusy, abychom měli, co potřebuje pan Rakr! Postavíme se těm zrůdám!"
Zaburácel hlas mohutnějšího chlápka, který by mohl být dost dobře místním kovářem, nebo něčím tomu podobného. Nad tvou otázkou ohledně alchymie se rozhostilo delší ticho. Až pak si odkašlal jeden robůstnější muž.
"Ehm....nevím přesně, co to ta alkemie je pane Rakre, ale u nás v hospodském sklepě vyrábím každý rok vlastní pálenku a že je."
Zdá se, že neví jestli se vůbec trefil do kontextu hovoru. A po chvíli v něm poznáváš hostinského z hospůdky, ve které jsi ještě před chvílí byl neznámým postem.

Plánování

Hospoda je dobré místo než jí zapálí. Sice toho moc o nemrtvých nevím, ale pokud je dokáže oheň efektivně ničit, tak by ho zrovna nemuseli ve větší míře používat, ale kdoví... Třeba je to chybná úvaha, ale pořád zní hospoda nejlépe.
"Dobře v hospodě si uděláme základnu. Když nebudete vědět co dělat doražte tam a něco vymyslíme."
K tomu co mi vykládali o nemrtvých se nebudu vyjadřovat. Vidím, že jim to nahání strach a proto už na to nebudu upozorňovat. To je jediná cesta k udržení aspoň malého plamínku v jejich srdcích.
Z nervozity si vytáhnu zapalovač a začnu si s ním hrát a točit v jedné ruce. To je to co mám rád a to co mě uklidňuje, má malá oázka klidu v tom všem zmatku.
"Potřebuju 3 dobrovolníky s rychlýma nohama..." Počkám až se někdo přihlásí, pokud se nikdo nepřihlásí, někoho určím. Zvolili si mě, tak na to mám právo.
"Vy 3 budete stráž. Vy budete první co nemrtvé uvidíte a hned jak se tak stane tak co nejrychleji a nejnenápadněji se vrátíte do vesnice a dáte mi to vědět. Musíme mít moment překvapení v rukávu." Když se ujistím, že vše pochopili, otočím se na ostatní.
"Všichni ostatní! Musíme nasbírat do hospody spoustu zásob. Potřebujeme salnytr, síru, střelný prach..." Tohle jim toho asi moc neřekne... Musím to podat jinak.
"Doneste vše co jde zapálit, hoří nebo vybuchuje... Od balíků slámy, přes dřevo, olej až po síru. Je tu někdo, kdo aspoň trošičku rozumí alchymii? Hodila by se mi pomoc."
Doufám, že se tu někdo takový najde, sám asi nebudu schopný tak narychlo stvořit velké zásoby.

Jen neztratit naději

Něco se mě snažilo vystrnadit z mého vlastního soustředění a dost dobře se tomu dařilo mě rozhodit. Zatřásla jsem hlavou a trochu zmateně jsem se rozhlédla. Mé velké soustředění mě připravilo o pozornost věnovanou mému okolí a bojišti. Jisto jistě tady za těch pár … chvil? Kolik času asi tak mohlo uběhnout... no za těch pár chvil, co jsem byla mimo a soustředila se na svá kouzla, se bojiště změnilo v nenadálí masakr z naší strany. Ovšem… to, že má magie přestávala působit, a také to, že na bojiště přišla jejich pojistka, opět přehouplo misky vah v náš neprospěch.
Musím přiznat, že to, co si přivedli, vyděsilo i mě.
Co to zatraceně je?!
Pevně jsem sevřela otěže, přitiskla si stejnou rukou Laerona k sobě. Klouby prstů na druhé ruce, ve které jsem svírala svou hůl, mi zbělely a pevně jsem sevřela rty.
Nesmím ztrácet naději… Věř v sebe!
Ztěžka jsem se nadechla a pozvedla hůl k nebesům. Rozpršelo se ještě víc a půda se začala promáčet, víc a víc.
Ano stvořím tím nevýhodu tak trochu i pro nás, i když my budeme mít jednoduší pohyb než rytíři v těžkých zbrojích a ty jejich stroje, nebo co to je. Ale Enti by mohli získat převahu. Svými kořeny se mohou bezproblémově zachytit i v hlíně, která klouže na rozdíl od těch… věcí.
„ Je tady někdo hodně silně magicky nadaný… Někdo kdo se snaží mě vyrušit….“
Zpravím bratry o tom, co se snažilo a dost možná ještě snaží, překonat má kouzla.
„ Kde je Lórna?“
Rozhlédla jsem se. Déšť neustával, a viditelnost pro nás byla menší, ale pořád se to ještě dalo. Musíme zlepšit podmínky pro naši armádu. Aspoň trochu. Minimálně Entům, by tohle snad mohlo pomoct. Zvlášť pokud se ty věci začnou bořit do mokré půdy. A navíc je tu ještě jedna šance. Je tu potok. Pokud bych se k němu dostala, možná… možná bych mohla povolat ještě jednu pomoc. Možná dokonce dvě… i když ti druzí mi asi za svůj vzhled nebudou moc vděční…
„ Musíme se dostat k potoku…“
Oznámila jsem těm dvěma a vyrazila hlouběji do bojové vřavy, kde už i já jsem se musela bránit některým útokům. Na každém útočícím, který byl dost promočený, což vlastně byl každý, a koho se dotkla má hůl, začala růst námraza, která zábla, mrzla, zpomalovala a časem možná i zabíjela…
Řev bitvy začínal být poněkud ohlušující. Nedalo se v tom skoro uvažovat, protože jakmile jsem se vypořádala s jedním útočníkem, přišel další a všechno se to horšilo. Přišlo mi to jako předlouhá věčnost, než jsem se konečně dostala na okraj rozbouřené vody potoka.
A tady nastal nevětší problém ze všech. Musím z koně dolů, abych mohla do rozbouřené vody vstoupit.
Pevně jsem sevřela v náručí Laerona a svezla jsem se ze sedla dolů. Otěže jsem zahákla za hrušku Ralova sedla a doufala jsem, že mu tím moc nezkomplikuji boj. Budu potřebovat veškerý možný čas na jednu malou zoufalou prosbu. Anebo velké bláznovství?
Musím využít všechno, co mám po ruce, protože jinak tohle projedeme. Já to vím… Královské město musí přežít. Můj otec musí přežít… Ať to stojí, co to stojí…
Sklouzla jsem dolů k břehu, který obvykle bývá podstatně níž. Normálně tu bývávalo tak po půli lýtek vody v nejhlubším místě, ale dnes? Voda nad kolena už na samém okraji a postupně hlubší…
Potok se téměř měnil v řeku, pomalu ale jistě mohl rozdělit armády na menší bojové útvary s nevyrovnanými silami. Mohl… já vím, že mohl, ale nevím, jestli by to pomohlo.
Voda byla rozbouřená, neklidná a naprosto nechtěla spolupracovat. Cítila jsem, že mi vztekem podtrhává nohy, jako by chtěla utopit všechno, co se jí jen dotkne. Byla rozzlobená na všechny, co jí ublížili a nechtěla to jen tak nechat být. Strhla mne na kolena a já měla co dělat, abych nepotopila i Laerona, když mi najednou voda stoupla téměř k ňadrům. Ucítila jsem v ruce jeho vyděšeně zatnuté drápky.
Uklidni se…
Ani nevím, jestli jsem to říkala sobě, jemu anebo snad vodě ve své vlastní duši.
„ Nejsem ta, na kterou se zlobíš…“
Zašeptala jsem k vodě. Cítila jsem, jak se vzpírá, jak bojuje se vším, co se k ní přiblíží.
„ Povolej své ochránce. Povolej je, a pomož nám zahnat ty, kteří ti ublížili. Povolej duchy vody…“
Přejela jsem po rozbouřené hladině prsty a holí, a hladina se krátce uklidnila. Znovu se rozbouřila, ale tentokrát už nezmítala semnou.
Hladina v mém okolí poklesla, dost možná poklesla i mnohem dál, ale to už jsem neviděla.
Ucítila jsem chladivý dotek na tváři.
„ Volám Vás, strážci vody. Volám vás do boje. Přijměte mou energii, abyste se mohli vzepřít tomu, jenž se snaží vás zničit. Přijměte mou sílu, a použijte ji k boji s naším nepřítelem!“
Můj hlas postupně sílí, až přechází do hlasitého volání. A voda se rázem uklidnila. Jako by na ní snad nedopadali kapky deště. Jako by najednou nebyl nikdo, kdo by do ní šlápl nebo upadl. A pak začala vřít. Ani nevím na kolika místech, ale snad po celé délce bojiště… Nevařila v pravém slova smyslu, ale bublala, jako by se z ní chtěl vynořit někdo, kdo pod ní byl už velmi… velmi dlouho.
„ Bojujte! Po boku strážců lesa! Po boku nás všech! A nic jim nedejte zadarmo! Neustupujte!!!“
Zakřičím. Voda poklesla tak, že jsem klečela jen v jedné z pár kaluží, mokrá víceméně až na kost, držící v náručí zlatého draka, a v ruce hůl. A po mých bocích…

Jim už nevadí vůbec déšť ani krupobití.
„ Použijte všechnu svou magickou moc k tomu, abyste je rozdrtili… zahnali…“

Nájezd

Podle popisu se zdá, že se skutečně jedná jen o jedince, kteří se nechtějí živit společensky uznávanou slušnou činností.
Bylo by dobré, kdyby se všichni vesničané ukryly hromadně do jednoho domu. Větší pocit bezpečí a pro mne více manévrovacího prostoru. Jenže ani to mi není dopřáno. Natočím hlavu ve směru blížících se koní. Sedlákova slova mi potvrdí moji domněnku.
,,Běžte se všemi dovnitř a zabarikádujte se ve sklepě nebo na půdě." vezmu sedláka za rameno a rukou mu poukáži směrem k domům, aby se hnul. Nepotřebuji, aby se tady potloukalo zbytečně moc civilistů. Rukou podvědomě překontroluji svoji vlastní výbavu. Nájezdníci jsou vybaveni přibližně tak, jak bylo popsáno.
Sám se vydám skrýt za nejvyšší z přítomných domů. Netrvá dlouho koncentrovat energie do rovnováhy a vytvořit své dvě kopie. Pro pozorovatele by to vypadalo, že zpoza mého těla vystoupily dva temné stíny, které posléze nabraly moji přesnou podobu. Každý se vydal na jednu stranu, zatímco jsem začal šplhat po zdi na střechu. Chtěl jsem se vyhnout konfrontaci venku, ale bez přípravy je potřeba improvizovat. Ze střechy chci skrytě sledovat dění dole a lépe navádět své dva klony. Musím se nejdříve postarat o toho s lukem, pokud nebudu mít šanci najít prostor pro eliminaci velitele. Nechávám prozatím své klony skryté za rohy domů, než uvidím, kam se nájezdníci vydají prvně.