Ona má o mě strach? Nebo to je jen nějaká finta... Ale má pravdu, sám je člověk vždycky víc v nebezpečí než s někým, kdo mu kryje záda. "Je..." odtuším neurčitě. "To by byl problém až potom, ale jo, něco to znamená. Ty smlouvat umíš?" zajímám se a její nabídka mě překvapí. "Zlobit se nebudu." pousměju se "S poldou se budu cítit určitě bezpečněji." dodám a vypadá, že se konečně pro něco nadchla, což mě těší.

"Může." souhlasím "Není za co." odpovím a položím svou dlaň na její ruku na pažbě pistole. Zvláštní okamžik, ale uvědomuju si, že nechci, aby zemřela. Možná jsem staromódní, ale pořád jsou pro mě ženské něco, co je třeba chránit a smrt Katrin mě zasáhla víc, než bych čekal. "Jestli chceš, odpočiň si. Chvíli hlídat vydržím a nenechám si zabít partnera na kšeft." navrhnu

"To jo... Ale dostat se k ní nebude jen tak. A přece jen... Pojem za územím Ledových je dost neurčitý." odpoví a ohledně její otázky se zamyslí "Vsadil bych se, že to zkouší... Ale pochybuju, že by se dělili." vyslovím to, o čem jsem přesvědčený.

"Nemám ke komu ani čemu." odpovím popravě jak to je. "Jak jsi naznačila, chce to změnu. A člověka, co se vyzná ve zbraních tu uvítají skoro všude. Nejsem sice žádný extra obchodník, ale to už by se nějak zvládlo..." podělím se s ní aspoň o část plánu. Nijak neohrožuje nikoho ze skupiny a je to spíš takový sen, takže by to nemusel být problém.

"Tak takhle to je... To ti řekl Betchan? No... Nikdo máš nemohl předhonit. Leda že by poslali zprávu... A to pak může být kdokoliv. Střela odkudkoliv... Ale minimálně u mě si můžeš být skoro jistá - já to nejsem." odpovím jí. Nevím, jestli si pamatuje, že jsem jí slíbil pomoc, ale třeba jo.

"Jo,.to si dokážu živě představit..." zasměju se s ní a překvapí mě, že jí to fakt sluší, když se směje. I když je tak zmlácená. Ale překvapila mě tím smíchem. "Stejně jako cokoliv co se tady povídá... Ale... Je příjemné tomu věřit." odpovím jí po pravdě tak, jak to cítím. "To fakt netuším... Někteří říkají, že naše známá místa jsou poslední, co Ledoví nedrží, jiní zase že má na šířku jen relativně pár kilometrů. Kde je pravda opravdu nevím " odpovím s pokrčením ramen. Tohle už není zdaleka tak dobrá zpráva.

"Byl to zmrd." opravím. Přece jen, teď je po něm. Nebo aspoň po jednom z nich i když vím, že tohle byl první problém, který jsme měli. "Ale kdybys o tom chtěla mluvit, můžeš. Stejně se tam nevrátí ani jeden z nás. Minimálně já ne " odpovím jak to cítím. Celkově mi připadá, že žiju na dluh a jen někdo omezil padání písku v přesýpacích hodinách. Nebo je položil na bok. Kdo ví. Stejně nevím, co bych s odměnou dělal a zkusit se dostat přes Ledové dál? Stejně dobrá smrt jako cokoliv jiného.

Gruppen stůl

"Třeba... Bůhví, ale taky si kolikrát říkám, že by to bylo lepší vrátit zpátky." odpovím jí. "To chápu. Určitě jim prospěl i nějaký profík." zhodnotím její přínos Družině. Pokud jim to teda profík víc nenaboural, ale o tom, jak vlastně Družina funguje uvnitř, prakticky moc nevím.

"Jo, to asi každého, kdo tady ztvrdnul... Slyšel jsem kdysi že se odtud dá dostat. Prý je to za územím Ledových, ale bůhví, co je na tom pravdy..." podělím se s ní o jeden z patrolářských příběhů "Ale nikdo nikdy neslyšel o tom, že by se odtud někdo dostal a je to spíš jen taková legenda...." dodám a krátce se zamyslím, zda mám položit další otázku nebo ne. Tak nějak čekám že o tom nebude chtít mluvit. "Jo, všiml... Co se tam vlastně stalo? Vypadali dost nasraně..." zeptám se nakonec. "Jestli o tom nechceš mluvit, chápu." dodám. Nechci na ni tlačit, ale třeba se jí uleví.