Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Dračí tesáky a drápy
Družina
| |||
 | Na vlnách smrti Stojím na místě, které je opět jiné, než to předešlé a má hruď se zvedá, jak do se naplňuji novým vzduchem. Novými zápachy a chutěmi, které prohánějí mé smysly. Užívám si to, stejně jako pokaždé, když navštívím novou zem, která se mi ukáže ve své kráse, či hrůze. Po celou dobu mého putování jsem si mohl užívat svobody, zbaven odpovědnosti radou starších ,kteří se zhostily úkolu pánů mého klanu. Život dobrodruha mi byl příjemnější než život náčelníka, či válečníka klanu. Být neustále proplétán v nekonečných rozepřích mezi soupeřícími klany a válčícími, slávy chtivými syny svých otců. Opřel jsem se o mou věrnou sekeru, která mi při mé cestě sloužila jako poctivá, loajální zbraň, stejně jako nezlomná opora. Utáhnul jsem si svůj plášť z ovčí kožešiny. Jeho pach mne uklidňoval a přinášel mi útěchu. Věděl jsem, dle pronikavého puchu, že již dlouho nevydrží, ovšem pro tuto chvíli plnil svůj účel více než dobře. Nebo aspoň měl. Slova prchajících mužů a žen z řad obchodníků, kteří prchali z tohoto kraje jsem slyšel mnohé zvěsti. Jedna byla horší než druhá a každá historka mne zaváděla k čím dál temnějším myšlenkám. To co se v tomto kraji dělo nebyla jen pouhá potyčka mezi soupeřícími klany, roznož či prostá bitva. Pohlédl jsem k nebesům, cítící jemný vánek hladící mou bradu. "Ukruchg nu khrarak....", uvědomím si. Je to pravda, tento kraj je zjizvený, či aspoň bude zjizvený v nějaké době invazí, která přinese spoustu smrti. Z dětí udělá muže, z mužů mrtvé, z žen truchlící vědmy. Oheň pozře pole, smrt sklidí svou krvavou úrodu...ovšem tentokrát nebude nikdo kdo může zem opět zasít. Vzpomínky na vlastní domov mne neutěší. Uvědomuji si vzdálenost, která představuje jisté utišení blížící se hrůzy, ale z hloubi mých myšlenek vystoupí přání sjednotit můj klan pod mým vedením a vyzvat smrt k boji. Podobné myšlenky zaženu rázným zavrtěním hlavy. "Narkasch...už dávno nejsem Kramnach´gu´Korhaak.", nebyla třeba si lámat hlavu s něčím co jsem nemohl v tuto chvíli ovlivnit. Sotva si uvědomuji jak dlouho bych musel utíkat zpět do říší svého národa, abych své lidi varoval. Ovšem ukáže-li se tato země jako konečná cesta mého putování, či bude nepřekonatelná, zvážím něco takového jako návrat domů. S obnovenou vůlí opět vyrazím v chůzi kupředu, pravou ruku u topora, co nejblíže hlavice mé sekery, připraven krájet a trhat těla mých nepřátel. Či pokusit se bránit před případným útokem. Nejedna zkušenost mne naučila že mnozí válečníci, se nechtějí utkat v boji tváří v tvář. Kráčející po stezce předemnou jsem se opět vydal na cestu, připraven vidět tuto zem sužovanou smrtí na vlastní oči. Teprve pak jsem se mohl rozhodnout co vykonám, či co je v mých silách. xxxxxxxxxx Byly to vrány, kdo mne jako první upozornil na to co bylo předemnou. Ovšem v nejhorším jsem očekával, že zvěstovatelé smrti divočiny našli vhodnou hostinu pro svůj nekonečný hlad. Ani ve snu mne nenapadlo, že vrány kroužili nad jatky, která byla vystavena na obdiv komukoliv dost bláhovému aby se přiblížil. Celá scéna předemnou připomínala nejtemnější z legend, které přišli mezi prosté a smrtelné, aby přinášela slova temnot. Zvážil jsem zda by bylo vhodné se přiblížit a zjisti blíže co se stalo, ovšem zápach krve byl tak silný, až mne to donutilo zaváhat. První krok, bylo zjistit zda tu nejsem sám. Svou sekeru jsem již nenesl jako prostou opěrnou hůl, ale jako nástroj války. Můj postoj se změnil, ramena nahrbila a svaly se napnuly. I mé dýchání se stalo obezřetnější. Rychle jsem se rozhlédl okolo sebe a přikrčil jsem se, abych tvořil co nejmenší cíl. Svým zrakem jsem ještě jednou zkoumal scénu. Ať už dřevěnou stavbu lidí napadl kdokoliv - matně si vzpomínám že lidé, nazývali tyto stavby "voz´hy" - měl dost síly nato, aby zničil nejen dřevo, ale narušil samotnou stavbu vozu. Sám jsem viděl nejednu bitvu. Byl jsem zocelen bojem a válkou, ovšem scéna předemnou mne nutila myslet si, že se karavana opravdu nesetkala jen s nějakou potulnou tlupou raubířů, ale pronásledovateli, či lovcem , který byl odhodlán je zničit. Do jednoho. Malou chvíli setrvám na svém místě, sledující okolí. Ujišťující sám sebe, zda v okolí nejsou nepřátelé, nebo bytosti, které by mne vyzvali k souboji. Teprve potom vyrazím obezřetnými kroky k první z obětí. Už teď cítím pot, jenž se mi tvoří na povrchu mých dlaní. Ovšem zvědavost a touha zjistit co se zde stalo, je pro mne v tuto chvíli mnohem, mnohem silnější než strach. | ||
| |||
 | Ve víru bitvy "U krutivousu! Chceš po mňa ale lehké úkoly cha..." Zašklebí se Finergar nevěřícně a pobídne svého koně. "Slyšeli sta?! Za mnu vy chlupatci! Za mnu stromáci! Ku králi! Ku slávě!" Zamával trpaslík obouruční sekerou v jedné ruce nad hlavou. Možná by to vypadalo méně komicky, kdyby byl trošku vyšší. A pak se rozjel kupředu směrem, kde byla vidět královská korouhev. Za ním se vyrojil houfek jelenů, medvědů, vlků, několik kentaurů s pár dryádami na zádech a klín uzavíral dupající Ent. Klín se začal zuřivě prodírat řadami černých rytířů a prolamovat jejich pozice. Ral na tvé zavolání reagoval v podstatě okamžitě zahlédla jsi, jak se kolem tebe na svém koni mihl a zaujal obrannou pozici. Držel ti nepřátele od krku, to samé udělal Nal, společně drželi dvě půlky kruhu proti nepřátelům. V podstatě sami tě bránili proti přesile a ty začala sesílat své ničící kouzlo. "Drž se bráško!.........Jasně jen jim dej.....pozor zleva......jdou další dva......" Slyšíš, jak na sebe dvojčata pokřikují, povzbuzují se a bojují, jako jeden. Jeden z nich stále třímá volnou rukou tvou hůl a vaši zástavu. Třeskot zbraní je stejně hlasitý, jako krupobití, které zasévá smrt do řad černých rytířů, kteří v prvních chvílích překvapením nevěděli, jak reagovat. To pomohlo Finergarovi a jeho skupině postoupit hluboko do srdce jejich řad a pokračovat v štěpení jejich formace. Náhle jsi však pocítila odpor a psychický tlak a tvé kouzlo opadlo.....byl tady někdo další. Někdo, kdo se rozhodl svými kouzly ochránit černé rytíře a poskytnout jim možnost znovu bojovat. Trhlina za Finergarem a jeho klínem se uzavřela a řady opět posílily. Tvá armáda se setkala s tuhým odporem a asi největší bojovou silou byli Enti, kteří proráželi nepřátelské řady. A pak se ozvalo skřípění a zběsilý řev černých rytířů, kteří jásali. Královská zástava i Finergarova skupina ti zmizeli z dohledu ve chvíli, kdy mezi stromy do armády vstoupily další jednotky, děsivější a nebezpečnější, než celá armáda dohromady. Každý krok se ozývalo skřípění kovu, když tito obří vojáci, snad golemové kráčeli bojištěm, aby posílili nepřátelské řady. Když se první z nich utkal s Entem byl to více, než vyrovnaný souboj. Jejich velikost byla podobná a síla také.
Misky vah se opět naklonily ve váš neprospěch a ne poprvé.....každopádně uvědomila sis také, žes nikde už nějakou dobu neviděla Lórnu. Dvojnožec věčný společník V hlavě se ti ozval smích onoho dvojnožce. "Proč bych tě hledal? Hah, že spolu nemáme nic společného? Ba naopak maličký, ba naopak. Jsi jeden z nejúžasnějších tvorů, kteří kráčeli kdy po našich královstvích a já patřím mezi ty, kteří se zapřísáhli tvůj rod chránit. Jsem člen Zářící Jednoty a mou povinností a údělem je chránit draky tedy i jejich vejce." Objasnil ti poklidně a docela vesele. "Hmmm chápu pomsta je mocná vůdkyně na cestě životem, netvrdím však, že ta správná. Často nám zatemňuje úsudek. Něco málo o tom vím.....řekl bych věř mi, ale to je v tuto chvíli asi zbytečné." Na chvíli se odmlčel. Skoro to vypadalo, že už s tebou nepromluví, nebo že se na tebe snad nahněval. "Ano jsem jen dvojnožec ale ne všichni jsme stejní. I dvojnožců jsou různé národy a rasy, a každý myslí jinak. Časem tyto rozdíly poznáš.....hmmm před čím? Třeba před takovými, jako byli ti, kdož tě chtěli odnést do temných zemí, kde by si tě zotročili nekromanceři a temní pánové. Takoví, kteří by nechali tvé srdce uvadnout a zčernat. Chráním tě před takovými, kteří by ti chtěli vzít život nebo duši." Pokusil se ti přiblížit a objasnit. Ucítil jsi, jak jste zastavili. "Také tě mohu ochránit od šílenství, které způsobuje samota a život bez přátel." Dodal, jakoby nic. Tvrdé přistání Drásáš zuby a drápy tělo nemrtvé dračice, ale zdá se, jako by jí to nijak zvláště nevadilo. Bolest z ní patrně vyprchala společně s její duší a životem. Snažila ses dostat ze spletence, dříve, než byste se rozplácli v korunách stromů. Podařilo se ti protrhnout nemrtvé dračici jednu blánu na křídle, vychrlila jsi led a trochu jí přimrazil, začala jsi stoupat abys unikla ale pak....chňap....a ostrá bolest, která ti prošel špičkou ocasu až k jeho kořeni. Ostré zuby se ti do něj zahryzly a táhly tě dolů vstříc korunám stromů. Bude to tvrdé přistání ale je ho možné ustát. Navíc stále máš šanci se změnit do své elfí podoby v naději, že se ti podaří dopadnout lépe. I tak určitě to nebude bez následků a náraz to bude pořádný, jak pro jednu, tak pro druhou. Když budeš mít štěstí třeba tímto dopadnem ale vyřídíš nemrtvou dračici. Velké putování za poznáním Už je to nějakou dobu, cos nechal svůj klan v rukou rady starších a rozhodl ses putovat a poznávat. Šel jsi, kam tě nohy zanesly. Tu jsi byl tam, a jindy zase onhle. Někde tě vítali přívětivě, jinde nevlídně. Někde jsi sklízel obdiv, jindy zas nenávist, dle toho, jak se měnily kraje, které jsi navštěvoval. Nedávno jsi došel zase do nějakého tobě neznámého království, nicméně už po rozpravách s pár obchodníky, kteří prchali daleko odtud jsi pochopil, že se zde potýkají s nemalými problémy. Dle všeho království je okupováno armádami nemrtvých, kteří na několika místech prolamují jeho hranici a zvěsti praví, že jiná království, na tom nejsou o moc lépe. Na okamžik tě napadlo i to zdali nejsou v nebezpečí tví lidé, ale ti jsou relativně daleko odtud, takže by měli být snad v pořádku, ale kdo ví. Ušel jsi další kus cesty, když jsi spatřil na obloze kroužit vrány. Když jsi se trošku přiblížil spatřil jsi ten hrůzný výjev. Převržený vůz, rozsekaní koně, rozbité vozové kola a mrtví kolem. Jak se zdá jednalo se o lidské obchodníky a jejich ozbrojený doprovod, ale byli někým krutě zmasakrování, jestli tohle mohl někdo přežít je otázka, ale na první pohled ta spoušť vypadá děsivě a nepřívětivě. Už na tuto vzdálenost tě do nosu udeřil pach krve a smrti. | ||
| |||
 | Dračí let Můj, vcelku riskantní pokus docela fungoval. Jakmile byla mlha kolem nás, mohla jsem pokračovat. Vznesla jsem se výše a pak hledala svůj cíl. Jakmile jsem ji, tedy spíše možná už jen to, našla pustila jsem se do ní vcelku s vervou. Ale i přesto, že moje drápy pronikali skrz její šupiny, mrtvolná schránka, nenechala se dáti jenom tak a vcelku oplatila mi můj útok. Bolestně zanaříkám, ale nehodlám se vzdát. Zatímco, její tlama, sápe se po mě, drápy předních pařátů útočím jí na krk, zatímco ten svůj, snažím se držeti v dostatečné vzdálenosti od její tlamy. Zadními drápy, pokouším se jí zaseknout kam kolem o jen půjde, břicho, boky, ideálně potrhat i křídla. Však země a stromy tyčící se na ní se blížily nevídanou rychlostí. Proto, jakmile podaří se mi zasadit, snad, několik ran, co nejvíce poničit mrtvolnou schránku, rozevřu tlamu, vychrlíc na ní jasný bílí oheň s úmyslem zmrazit jí a dále vymanit se z jejích pazour, abych mohla volně roztáhnout křídla, odletět či odplachtit a ochránit se tak dopadu z volnému pádu. | ||
| |||
 | DVOJNOŽEC Směje se mi?! Byla první myšlenka, když jsem „viděl“ jeho reakci. „Samozřejmě, že se ti směje, Mo.“ Odvětil ten druhý s potutelným vypočítavým výrazem. „Řekl jsem, že máš spát!!“ Zadurdil jsem se. „Nic ti do toho není!!!“ Snažil jsem se ho zahnat, ale nevypadalo to, že bych slavil nějaký úspěch. „…Nic?“ Otázal se mě prostě s tím svým povýšeným pohledem a pokřiveným zubatým úsměvem. Mrazilo mě z toho. „Neopovažuj se má sova obracet proti mně!“ Vyjekl jsem spěšně v obavách, když se proti mému vědomí postavil. „Máš ze mě strach?“ Zavrněl s uspokojením a já se jen v duchu otřásl. „To je dobře.“ Zabroukal si spokojeně, kdy se přenesl až těsně ke mně. Otírali jsme se o sebe a já hleděl do duše toho druhého. Byla chladná, vypočítavá a sem tam v ní člověk cítil touhu po krvi a bolesti druhých. S vyjeknutím jsem ucukl. „To nejsem já!“ Odpovědí mi byl jen tichý smích. „Uvidíme.“ zněla odpověď, než naše já si přivlastnil hlas toho neznámého cizince. | ||
| |||
 | Zuřící bitva Každá bitva je nepřehledná. Kdyby v tom byl řád, nebyla by to bitva, ale šachy… A ty se hrají přeci v salonku daleko od všeho tohohle násilí. Všímala jsem si svého okolí a odrážela každého nepřítele, který se pokusil na mě zaútočit. Po každém třesknutí holí do kohokoliv z těch černých, ze země vyrazil šlahoun, nebo kořen a projel zasaženým až k srdci nebo mozku. Využívej hůl moudře… Ale tady jde o přežití… Zachvěla jsem se, při pomyšlení na slova, která pronesla Matka příroda. Je tohle moudré? Není. Kdyby to bylo moudré, možná by se povedlo mírové řešení, ale… s nimi? Všímala jsem si co se děje kolem mě. Armády černých rytířů se rozdělili a pokusily se nás chytit mezi sebe. A také tam v dálce v té záplavě černoty byla vidět královská korouhev až moc podobná té, kterou nesl Nal. Projel mnou děs. Ti už to dlouho nevydrží. Z té paniky mě vytrhl až Finergar, když na mě ostře zařval. „ Veď armádu na pomoc králi Finergare, já se postarám o to tady!“ Zařvu na něj a vyjedu mezi naše bojovníky. Potřebuji klid a soustředění, abych mohla bezproblémově kouzlit. „ Rale!“ Zařvu, abych ho k sobě přivolala, ale už tou dobou se soustředím na přivolání deště. Deště a bouřky. A krupobití. Potřebovala jsem čas na to, abych bouři přivolala a ještě víc času, abych tu smrtelnou smršť udržela tam, kde nebyli naši. Nebylo to nijak jednoduché. A už vůbec nemůžu přísahat, že jsem nezasáhla aspoň pár kroupami i ty, kteří byli na naší straně, ale hluboko v řadách nepřítele, ale dělala jsem všechno pro to, aby se to nestalo. Musím ochránit svůj les, svůj domov. A musím zachránit krále. Otce… Kámen na holi se modravě rozzářil a z nebe vyšlehl první blesk, který rozčísl oblohu. Začalo pršet. Po celé téhle pláni. A pak začali v určitých místech padat kroupy. První takové malinké, nepříjemně štiplavé, rozptylující, ale pak se postupně zvětšovaly. Musela jsem zůstat stát na místě ať se kolem mě dělo, co chtělo, abych kouzlo udržela tam, kde jsem potřebovala já a abych s ním byla schopná alespoň trochu pohybovat, abych neučinila ztráty na naší straně. | ||
| |||
| Rozprava s dvojnožcem Ve své mysli jsi slyšel, jak se dvojnožeč srdečně zasmál. Ne škodolibě, nebo zle ale skutečně srdečně vřele a pobaveně. "Ne maličký nemyslím si, že určuji čas tvého vylíhnutí. Jen vidím a cítím věci, které jiní nemohou." Odpověděl ti tajemně. Cítil jsi jeho teplý dotek na své skořápce. "Hledal jsem tě více, než deset let. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nebylo snadné tě najít. Zvláště, když tě u sebe skrývali ti odporní zrádci a byli s tebou na cestě do zemí temná." Hlas dvojnožce ztvrdl nenávistí, avšak ne vůči tobě, bylo z jeho pocitů, možné vyčíst, že onu nenávist cítí k těm, kteří tě "unesli". "Všichni za svou křivou přísahu a nečestné jednání již zaplatili životem. Jsem rád, že se mi tě podařilo najít právě včas. O pár měsíců později a již bys byl patrně ztracen v temných zemích......možná časem shledáš, že ne všichni dvojnožci, jak ty říkáš, jsou špatní." Promluvil ve tvé mysli již opět klidně a přívětivě. "Sám se budeš moci rozhodnout jestli mě nebo komukoli dalšímu budeš věřit, či nikoli. V tuto chvíli jsem pouze tvůj....ochránce a strážce." Řekl to s náznakem jakési posvátné úcty, ze které tě zamrazilo na krku. Dle všeho to myslel opravdu vážně. Velká lesní bitva "Nikdy tvé tajemství nezradíme, tak přísaháme na náš život." Pravili k tobě Nal a Ral, když jsi je požádala, aby o tomto místě nikomu neříkali. Finergar se zatahal za vousy. "Při mých vousech nikdo ze mňa nic nedostane to rača zhebnu." Stvrdil svůj slib i trpaslík. Lórna si pěsti poklepala na srdce, pak nakreslila na svém čele měsíční srpek a pak si přitiskla tři prsty levé ruky na rty. Její gesta by se asi dala přeložit, jako přísaha od srdce k jejím bohům, že bude mlčet. A pak jste vyrazili ven do lesa. Hůl opět nabyla nové podoby a z jejího nitra se vynořil křišťálový krystal, který koruna objala, jako své srdce. Když jsi dala svou starou hůl se zástavou Nalovi hrdě kývl a pozvedl jí do výše. Les se začal probouzet. Všichni tví společníci byli z toho celí nesví. Bylo to něco, co nikdy ani v nejmenším nezažili a rozhodně se s tím nemohl rovnat tvůj kousek v lese při boji. Tohle bylo na zcela jiné úrovni, tady se probouzel celý les a volal všechny své obyvatele do boje. Dovolil postavit se bok po boku zvířatům a tvorům lesa nejrůznějších druhů, kteří by spolu za normálních okolností nikdy nevyšli, ale tentokrát tu stáli, jako jeden. A nebyli jediní. Mohutné koruny stromů se za hlubokého brumlání pohnuly a entové vstali, aby chránili svůj les. Pastýři stromů se rozhodli vyslyšet volání a chránit ty, kteří se sami chránit nemohli. Armáda vám postupovala v zádech pomalu, ale jistě, vedena svým generálem, kterým jsi nyní nepochybně byla ty. (Poznámka PJe: Důležité rozlišit tys probudila les, tedy to živé v něm, spící enty a tak....to co zažil Alasseon se "Strážci lesa" bylo něco trošku jiného a bylo to tam vysvětleno, tak jen ať pro představu víš ;)) Tvůj kůň se vzepjal na zadní, když jsi vykřikla do boje a pak vyrazili všichni koně jako jeden kupředu. Černí rytíři sledovali pět blížících se jezdců a jejich armádou se ozval výsměch. "Zoufalci!" Byl slyšet, nějaký hrdelní hlas, ale pak za jezdci vyrazila armáda, jakou svět ještě nepoznal zvířata a lesní obyvatelé v závěsu s enty se vrhli za svými vůdci a napadli nepřátelské řady. Vaše armády se střeskly a začal masakr. Nepřehledná bitva, ve které bylo třeba dávat pozor, aby si neublížili spojenci mezi sebou. Prolomili jste jejich línii a zůstali uvězněni v mase černých rytířů, kteří se dali trošku do kupy a začali klást tuhý odpor a stahovat některé své části armády z obležení právě k vám, aby vás sevřeli do kleští a pořádně zmáčkli. V té nepřehledné změti jsi zatím nikde neviděla onen druhý odpor, který měli klást tvůj otec se svou hrstkou bojovníků, až.....na druhé straně bojiště jsi spatřila, jak se skupina jezdců s královskou korouhví bije s nehoráznou přesilou, která je doslova zaplavovala. Byl to šílený a strašlivý výjev, ti muži neměli proti tolika nepřátelům nejmenší naději. "Soustřeď se Nalayo bitva zuří i tady!" Probral tě ostrý hlas Finergara, který máchl kolem sebe na svém koni sekerou a rozrazil helmu i lebku černému rytíři, který se tě pokoušel seknout svým mečem. | ||
| |||
| V OBJETÍ NEJISTOTY A VÍRU VŠEHO NOVÉHO Z mého letitého spánku jsem se téměř jako v horečkách probouzel a zase neklidně usínal. Stále jsem byl obklopován temnotou a bezpečnou skořápkou, jedinou dochovalou památkou na matku, která již nestrážila mé vejce, drobné tělíčko a mého ducha. Byl jsem opuštěn a osamocen, i když to nebylo zcela přesné. Sám jsem byl ve svých myšlenkách a srdci. Kolem mě se ale střídala dvounohá stvoření a buď více, či méně mi připomínala palčivé vzpomínky na mé poslední sbohem s matkou. Svou mysl jsem vůči těmto primitivním dvounohým tvorům uzavřel. Nechtěl jsem se bratříčkovat s vrahy a hrdlořezy, kterým ukrást život druhých není cizí. Za ty roky se mi zdály různé sny a v mysli se mi vybavilo tisíce máminých příběhů, ale její přítomnost to nahradit nedokázalo. Truchlil jsem. Truchlil jsem zvláště proto, že jsem na to nyní měl celou věčnost. Přece jen, teprve jsem čekal na dobu, „kdy přijde ten správný čas“. Čím více jsem vzpomínal na matku a její slova, tím více jsem vůči dvojnožcům trpkl. Pochyboval jsem, že s mou maličkostí nakládal někdo jiný, než právě oni. A i toto jejich zacházení bylo kolikrát hrubé až bezohledné… Možná z tužby po pomstě jsem toužil být stejný jako oni. Stejně k nim chladný a krutý, abych si mohl přivlastnit vše, co jim patří a nehledět na to, kolik z nich při tom umře… Dobře, bylo to určitě z tužby po pomstě. Na druhou stranu mě tyto myšlenky stále rozechvívaly. Bál jsem se. Bál jsem se toho, jakou zrůdou bych se stal, kdybych těmto touhám podlehl… | ||
| |||
| Do boje! S pokorou jsem sklonila hlavu před růží a zůstala tam v pokleku, vyčkávajíc, co se vlastně stane. Neměla jsem tušení, co se stane a popravdě měla jsem strach, že se nestane vůbec nic. Avšak tyhle obavy byly zahnané o malinkou chvilinku později, když jsem ucítila zvláštní dotek na tváři. Byl nadpřirozený, a přesto mi připadal tak strašně skutečný. Ucítila jsem přítomnost něčeho mnohem magičtějšího, než jsem kdy poznala, dokonce i Edronova přítomnost byla méně magická než tahle. Matka příroda mě poctila svou přítomností, svým dotekem a úsměvem. Zachvěla jsem se a zavřela na krátkou chvíli oči, abych si ten pocit mohla užít o trochu víc. Mírně jsem naklonila hlavu snad, jako bych mohla tvář víc přitisknout na éterickou dlaň a trochu víc se k ní přitulit. Další záchvěv mnou prošel, když jsem zaslechla líbezný hlas, tak důvěrný, jak jen může být mezi matkou a dcerou. Hlas přicházel odevšad, a přesto jsem ho slyšela jen já ve své mysli. Otevřela jsem oči a zadívala jsem se na růži, zatím co jsem poslouchala, co mi chce Matka příroda říct. Srdce se mi sevřelo, když řekla, že to co tu hledám, tady najít nemohu. Na chvíli mnou zacloumala bezmoc, ovšem slova, která následovala, ji, snad bezpečně, zahnala. Musím víc věřit v sebe. Ve svou moc a své přátele… Nadechla jsem se a vydechla, načež jsem se ohlédla na skupinku stojící na nedalekém břehu. Věřím jim… Sklonila jsem se zpět k růži a zadívala jsem se na zem, odkud začala rašit rostlinka, která sílila a nabývala na velikosti, své délce. Překvapeně jsem se nadechla a zahleděla na růži. Děkuji. Vydechla jsem a vrátila jsem se pohledem zpět k nádherné holi. Velmi opatrně a s velkou úctou jsem se hole dotkla a pak sevřela v dlani. Zvedla jsem ji ze země a zachvěla jsem se vzrušením z moci, kterou hůl vládla. Poskytla mi naději na záchranu otce i Denwera. Teď si ale musím pospíšit. Už už jsem se zvedala na nohy s holí v jedné ruce a s drakem opřeným na druhé, když jsem se zarazila. Kousla jsem se do rtu a zahleděla jsem se na růži. Mohu změnit něco, co je v mém životě už dávno dané? Je šance zachránit město, otce i Denwera? Ptám se na hodně, já vím. Bylo mi dáno mnoho z toho, co mi dalo naději, ale přesto jsem zůstala nejistá. Musím v sebe víc věřit. „ Děkuji ti, Matko Přírodo.“ Uklonila jsem se růži a ucouvla jsem o pár kroků. Pak jsem se otočila a s novou nadějí v srdci vyrazila za svými přáteli. Rozešla jsem se po leknínových listech, které postupně s každým mým krokem uzavíraly své květy a každý z nich se schovával pod hladinou jezera, hned jak jsem z něj překročila na další. Cesta k růži se uzavírala s každými mým krokem. Když jsem došlápla na pevnou zem a zmizel poslední leknínový list, posadila jsem dráče do sedla svého koně. Pohlédla jsem do tváře každému z nich, načež jsem vzala uzdu svého koně a vyrazila zpět krásným hájem až k průchodu do podzemí hradu. Z této strany vypadal jako průchod v malém kamenitém kopci, skoro až měl jeden pocit, že se musí sehnout, že je to malý průchod, ale nebyl. Byl dost velký pro každého z nás. Čekala jsem, že cesta za průchodem bude temná, ale byla to jen loučemi osvětlená chodba, kouzlo, které chránilo háj, působilo jen na ty, kteří chtěli vejít. Přesto jsem promluvila až ve chvíli, kdy jsme vstoupili na chodbu a ohlédla jsem se zpět, k průchodu. Chodba byla opět temná se světlem na konci. „ Je to tajemství mého rodu. Tajemství tohoto lesa a musí zůstat skryto. Prosím vás, abyste si jej nechali pro sebe. A kdyby náhodou jste o něm museli promluvit… neposkytněte žádné zásadní informace.“ Podívala jsem se na ně. Je to tíživé tajemství, ale krásné. Takové, ke kterému se všichni budou vracet ve svých snech a bude je provázet nadějná připomínka až do konce života. „ Jste jediní cizinci, kteří do tohoto háje měli možnost vstoupit. Jinak jsem jej mohla navštívit jen já a pár vyvolených z mého rodu. Teď si ale situace žádala, vaši přítomnost.“ Pousmála jsem se. Pak mi tvář ale zvážněla a já se dala do svižné chůze. Musíme se odsud dostat, co nejdříve. Tam v hájku možná běžel čas jinak, to co tam trvalo dlouhé desítky minut, tady to zabralo sotva minutu možná méně. Teď už meškat nemůžeme. Nesmíme dovolit, abychom ztratili krále. Matka je sice úžasnou královnou, plnou laskavosti, shovívavosti a síly, ale také byla vždy velmi smutná. Tolik bych si přála, aby její oči opět zazářily radostí. Pospíchala jsem, abych nás dostala z tajných chodeb, co možná nejrychleji, protože probudit les taky nějakou chvíli zabere. Jakmile jsem se dostala ke schodišti, které vedlo ven, pronesla jsem heslo, dotýkajíc se určitého místa pod schody a pak nás vyvedla ven. Tajný vchod se za námi opět uzavřel a já se rozhlédla kolem, všude byl klid. Naštěstí. Vytáhla jsem se do sedla, za svým drakem, kterého jsem se vážně snažila neshodit na zem a pevně sevřela hůl. Svou druhou hůl jsem podala Nalovi. „ Jsme poslední armádou našeho lesa. Nes ji hrdě.“ Usmála jsem se na něj a zadívala jsem se na svou družinu, svůj doprovod. Přátele. Ve větvích stromů začal šustit vánek. Anebo to snad nebyl vánek? Pomalu ale jistě se začali ozývat zvuky ohýbaného dřeva, praskání větví. Sténání mezi stromy. A také v pozadí zvuky zvěře a zvonivý smích. V mé holi, v koši, který tvořily větve, zazářilo zelené světlo, které postupně žloutlo, až zbělelo a změnilo se v krystal křišťálu. Čirý kámen se tam usadil a vydával jemné třpytivé světlo. Zvedla jsem hůl nad hlavu, k paprskům slunce, které se proplétaly v koruně stromu. Kůň pod mnou zadupal a napjetí, které pocítil on, ucítili i ostatní jeho druhu. Každý živočich, každá živá bytost spjatá s tímto lesem ucítila mé volání. Tu naléhavou zprávu o tom, že potřebujeme pomoc. Že potřebujeme každou ruku, každou větývku, každou tlapu k tomu, abychom vyhnali zlo, které se nás pokouší zničit. Hučení života v lese zesílilo a za chvíli se ozvali podivné, nahodilé zvuky drtivých dopadů, mezi nimi praskání samotné země, jak kořeny který stovky let spaly, pomalu ale jistě přicházeli k vědomí, když Enti povstávali, aby se připojili k našemu vzdoru. Každý, kdo se kolem rozhlédl, mohl zahlédnout pohyb v okolí. Mohli zahlédnout cokoliv, co žije v lese. Paroží statného jelena, zelenou kůži dryády, peří krásných ptáků. A také moc dobře slyšeli brumlání medvědů a vlčí vytí. Ale nejvíc hlasitý zvuk byl dupot, těžké dopady nohou, a praskání dřeva při každém kroku. A kousek od nás se pohnulo křoví, postavilo se a vyrazilo vpřed. Můj kůň se vzepjal, když jsem ho pobídla a najednou vyrazil vpřed. Ostatní ani nepotřebovali pobídnout. Každý kůň věděl, kam šlápnout, kam skočit, a jak vybrat sebemenší zahnutí na naší trase. Byli k tomu cvičení. Bylo pro mne velmi nečekané, když jsme zničehonic vyjeli z lesa. Tam, kde kdysi byl háj se zurčícím potůčkem, kam se zvěř ráda chodila pást a pít, teď byla planina. Žádné stromy, žádné keře, jen spoušť, vypálená země a otrávená voda. Zastavila jsem se na kraji, v zádech jsem měla les a zadívala jsem se na šílený výjev přímo před námi. Město bylo v pozadí, od nás oddělené jen úzkým pruhem lesa, a také armádou černých rytířů a kdo ví čeho dalšího. Kůň se pod mnou vzepjal, když jsem přitáhla uzdu, aby zůstal stát. Byl neklidný. To, co tady bylo, bylo naprosto nepřirozené. Po mém boku zastavili i ostatní, les za námi hučel, ale nic se z něj ještě neodvážilo vyrazit. Zamrkala jsem a nadechla jsem se. „ Za les! Za růži!! Za krále!!!“ Zakřičela jsem a pobídla koně do prudkého cvalu. Hůl jsem zvedla nad hlavu s bojovným křikem a rozjela se vstříc nepřátelům. Ujela jsem tak dvě desítky metrů a krom mě a mých společníků nikdo z lesa nevyrazil. Vypadalo to trochu směšně, pět jezdců řítících se na jistou smrt. Ovšem když se rozzářil krystal v mé holi, ozval se ohlušující řev lesa a z něj se vyřítila armáda. Ta nejrůznorodější, podivná, ale armáda. Dryády, které se vezly na hřbetech medvědů i vysoké zvěře, vlčí smečky, samostatná zvířata, divočáci a dokonce i ti menší, jako myši a ptáci. A nad vší tou směsí zelených těl, chlupů, luků, zubů a drápů se tyčily ti největší. Enti. Pastýři lesa. Jeho ochránci… Snad ještě není pozdě… Srdce se mi trochu sevřelo strachem, ale přesto jsem si snažila udržet naději. Třeba to nejsme my, kdo jsou ty posily, které mají zachránit město. Třeba nejsme ti, na které se tak dlouho čekalo… Nesmí být pozdě! | ||
| |||
| V obětí nejistoty a víru všeho nového Uvnitř svého vejce jsi byl celou věčnost. Od té doby, co jsi přestal slyšet hlas své matky jsi se stal osamělým a opuštěným. Ztratil jsi pojem o čase a čas ztrávený ve vejci se stal v podstatě prokletím. Neměl jsi přehled o tom, kde jsi byl, nebo co se dělo okolo tebe. Víš jen, že jsi se občas pohyboval. Jindy zase pro změnu nehybně ležel. Někdy tvé vejce cestovalo v teplých rukou, jindy se kutálelo po tvrdém povrchu, občas tě obklopovala tráva, jindy kamenné zdi, nebo prostě tma. Trvalo to celou věčnost, než jsi uslyšel onen neznámý, ale přátelský hlas. "Už se neboj maličký, už jsi v bezpečí. Dostal jsem tě ze spárů těch lotrů a nyní ti najdu nový domov." Byl to libozvučný jazyk, kterému jsi rozuměl, ač jsi jej nikdy předtím vlastně neslyšel. Něco ve tvém nitru ti řeklo, že se jedná o elfštinu. A pak jsi ve své mysli spatřil tvář onoho muže, jako maják temnotě.
Vypadal mladý a plný odhodlání, oděn byl však v bojové výstroji a někam spěchal. "Viděl jsi záblesk skutečnosti neboj se. Naše země je v nebezpečí, ale já dohlédnu na to, aby se ti nic nestalo.....tak přísahám. Už brzy se určitě vylíhneš. Vím o někom, kdo na tebe čeká již hrozně dlouho. A něco mi říká, že ty na něj. Tvé vylíhnutí je na dosah, jen ještě trošku vydrž a věř mi." Pravil k tobě onen hlas něžně a pokusil se tě ukonejšit. Vesnické trable "Ano pane chodí vždy po cestě, nejspíše se jim nechce projíždět přes naše políčka a tak. Vlastně chodí stejnou cestou, jako my a všichni ostatní." Objasnil ti. Zdá se, že z tvých dotazů je již mírně zmatený a plně nechápe k čemu ti odpovědi na tyto otázky budou. "Většinou se zde objeví co pár týdnů, aby měli zase co ukrást. Odkud přesně přijíždějí to opravdu nevím." Přiznal sedlák možná trošku zklamaně. V duchu sis plánoval, co vše bude potřeba vyřídit a připravit. Právě ses rozhlížel po vesnici a hodnotil její možné využití v obranném měřítku a políčení nějakých pastí, když jsi uslyšel klapání kopyt. Sedlán se roztřásl a ustoupil o pár kroků za tebe. "Dobrá pane....to to....to jsou oni.....prosím spaste nás....." Klesl prosebně do kolen a vyděšeně pozoroval přijíždějící jezdce. Bylo to pět jezdců, kteří poklidně mířili směrem k vám. Zahlédl jsi na zádech jednoho z nich luk, většina z nich byla opásána mečem, nebo sekerou, jeden měl dokonce štít a další kopí. Nebyl sis jistý, ale na boku jednoho z koní jsi měl pocit, že se pohupovala i lehká kuše. Zbroje byly přesně taková, jaké je popsal sedlák. Prostě posešívané, co se jim zrovna podařilo ukrást. Byli od vás asi na dvacet kroků a vzdálenost stále pomalu snižovali. V poklidu beze strachu. Háj Matky Všichni tě následovali, jako věrní společníci do neznáma. Dokonce i v místech, kde nikdy nebyli, ze kterých možná měli strach, nebo až posvátnou úctu, si ani slovem nepostěžovali a následovali tě dál. V dobré víře, že je dovedeš do zdárného konce, že tě na vaší cestě ochrání před vším, před čím bude zapotřebí. Mohla jsi zachytit zvídavé pohledy svých společníků, které často přecházely v až fascinované. První částí do posvátného hájku, jste prošli všichni. Jak se zdá, každý z tvých společníků prošel onou němou ceremonií, kdy jeho duše byla prozkoumána a označena jestli je hodna vstoupit. Jakmile jste spočinuli na okraji jezera všichni se zastavili ani jsi jim to nemusela nijak zdůrazňovat, jak se zdálo nikdo se ani necítil hoden vůbec se pokusit jezýrka se dotknout natož do něj vstoupit, a tys přesto šla a nesla přitom tvého malého dráčka sebou. Poklekla jsi před růží, která představovala tvou bohyni a Laeron se ti stulil v náruči. Růže byla nepopsatelně krásná ani ty sama sis jí nepředstavovala takhle krásnou. Aniž bys potřebovala vidět svou bohyni ucítila jsi její přítomnost, její hřejivý dotek na své tváři. Její laskavý úsměv a smích, které až nebyly vidět, byly doslova hmatatelné. "Vítej mé dítě." Ozval se ti v hlavě líbezný hlas té, kterou jsi nikdy neviděla a přesto jsi jí tak důvěrně znala. "Máš odvážné srdce, když přicházíš pro pomoc až sem k samotnému srdci lesa. Avšak to, co hledáš zde nenalezneš má drahá. Ne tak, jak si myslíš." Pokračoval vlídný hlas, který se ti vpíjel do duše. Ten, kdo spasí tento les, ten kdo zachrání svůj lid jsi ty sama Nalayo. Důvěřuj svým schopnostem a těm, jenž tě věrně následují. A také ode mne přijmi tento dar dcero a užívej jej moudře. Velká moc znamená velkou odpovědnost." Cítila jsi, jak se na tebe bohyně usmála a pak z mechu před tebou ze země začala vyrůstat rostlina. Tvarovala se a rostla, až se ustálila ve tvaru, který jsi bezpečně poznala......hůl.....
Cítila jsi, jak holí prostupuje moc a jak ti sama svým tichým hlasem říká, aby sis jí vzala. Jako by měla svou vlastní duši, jako by sama hůl byla živoucí. "A nyní běž a pokračuj ve své cestě. Piš dál svůj příběh dcero." Rozloučila se s tebou Matka vroucně. | ||
| |||
 | Přípravy ,,Rozumím. Chodí vždy z jednoho místa nebo přicházejí náhodně?" zeptám se poté, co si prohlédnu rozložení vesnice. ,,A také zda přicházejí z jednoho směru? A v jakých časových intervalech?" chápu, že se to musí zdát farmáři zmatečné, ale všechny tyto informace jsou potřebné pro vytvoření plánu, nachystání pastí a také ukrytí vesničanů. Nevadí mi brát životy, ale také nechci vystavovat do zbytečného nebezpečí obyvatele zdejší osady. Doufám, že budu mít dostatek času. Alespoň pro malou přípravu. Není toho potřeba moc, uklidit obyvatele někam mimo ohnisko dění. Sklep nebo tak. Úplně nejlépe, kdyby odjeli na čas z osady. Ale můj odhad je, že toto je vše co mají a nebudou to chtít opustit. | ||