Andor.cz - Dračí doupě online

Magický háj

Zatím co mi předával Finergar informace o bojišti, užuž jsem otevírala tajný vchod do podzemí. Svedla jsem svého koně ze schodů a vydala se do bludiště pod městem. Hrad ve skutečnosti není přímým středem lesa, vlastně by to bylo dost velké štěstí, kdyby byl. Na druhou stranu, samotné srdce lesa, magický háj je ukrytý o kus dál a dostat se k němu je zvenčí nemožné. A když město padne, tak se sám háj uzavře a zmizí. Nevím jak to, ale pravděpodobně je to kvůli tomu, aby alespoň to poslední dobro zůstalo uchováno, jak poslední střípek naděje v temnotách, které by mohl pohltit celý svět.
Říká se, že to co je v tom hájku, je první slza matky země. A náš lid je tu od toho, abychom jí ochránili. Pokud město padne a z nějakého důvodu získá nepřítel slzu, zničí vše nenávratně.
Procházeli jsme dlouho stejnou cestou skoro do poloviny původní trasy, pak jsem ale zahnula do jiné odbočky, než kterou jsme přišli. V té jsem položila ruku na stěnu a pokračovala podél loučí, které se postupně rozsvěcovaly. Minula jsem několik odboček, několikrát jsem zahnula. A pak se v chodbě objevilo světlo. Jako by přicházelo úplně odevšad a přesto nepocházelo z žádného přirozeného zdroje. Zářilo na konci chodby, ale já se zastavila ještě pod světlem louče.
„ Sem nesmí přijít nikdo se špatným úmyslem.“
Promluvila jsem v obecné řeči. Na nikoho jsem se nepodívala. Prostě jsem věřila, že jsou dobří. A budou asi jediní zvenčí na hodně dlouhou dobu, kdo to uvidí. Jestli budou schopní projít. Obranu háje neovlivním ani já. Vlastně ani nevím, jak by nás mohl odstranit. Tohle místo by musel napadnout někdo opravdu strašlivě mocný, někdo, kdo by opravdu měl moc zrušit všechna opatření, která se tu za ty roky utvořila a upravila. Nedokážu si nikoho takového představit…. Protože mocí jakou vládne háj, nemůže vládnout snad nikdo. Dokonce, i kdybych použila veškerou svou moc, bude to jen drobný střípek toho, co by se mohlo dít tady…
Hranice světla byla jasně viditelná, protože poslední louč byla na stěně, která byla v odbočce. Když jsem vkročila do temnoty mezi světli, jako by mě pohltila. Projel mnou zvláštní pocit, jako by se mě něco dotklo, ale ne na kůži. Přímo na duši. Jako by ji to zkoumalo, jako by to chtělo zjistit, co tu chci.
„ Chci zachránit svého otce… Chci zachránit město a zahnat temnotu, která se ho snaží získat. Chci ochránit své přátele a draky, kteří mi byli svěřeni...“
Zašeptala jsem tiše, snad jako bych potřebovala, aby to bylo slyšet, i když zrovna to potřeba nebylo, protože to, co zkoumalo mou duši, vědělo, že je to tak.
Pokračovala jsem dál, aniž bych se ohlédla, jak jsou na tom ostatní. Až jsem prošla do světla, které mě na chvíli oslnilo. Jako tehdy v Edronově doupěti. Na chvíli jsem přivřela oči, aby si uvykly, a po chvíli jsem se rozhlédla kolem. Stála jsem v nádherném háji, v naprostém klidu a harmonii jaká snad může být. Sem se nechodí, jen tak. Tady se nikdy nestalo nic špatného. Nikdy tu nikdo nezemřel. A nesmí se tak stát. Tohle místo se nesmí poskvrnit.
Vkročila jsem do měkké trávy a kůň tiše zafrkal. Tohle místo působilo zvláštním uklidňujícím dojmem, snad jako by nic zlého nikdy neexistovalo. Tady nic zlého neexistuje. Všechno zlé zmizí v těch temnotách tam venku…
Šla jsem přímo, pomalu tiše, tady čas jako by snad ani neběžel. A nebo běžel jinak, než tam venku. Procházela jsem mezi stromy, poslouchala jsem zpěv ptáků, kteří mimo tohle území už dávno nežijí a cítila, jak nás všechny pozorují zvířata v okolí. Nebyla plachá, jen opatrná, pozorující z mírného povzdálí nově příchozí. Říká se, že tady žije i stádo jednorožců, předků našich elfích koní.
Výhled nám najednou zakryla houština, která se až s mým příchodem mírně rozestoupila, sestoupila jsem na písčitý břeh, kam se ještě dostali i ostatní. Zůstala jsem stát a pozorovala ostrůvek, na kterém kvetl keř růží. Nádherných bílých růží, avšak jedna z nich byla jiná. Tak z dálky zářila jako diamant na slunci. Odrážela, nebo snad vyzařovala duhové světlo, krásné třpytivé odlesky. Byla jiná než ostatní. Byla slzou matky přírody.
„ Dál už nesmíte.“
Oznámila jsem svým společníkům a podívala jsem se na Nala. Podala jsem mu otěže svého koně a usmála jsem se. Tady tohle místo působilo na všechny. Tady by chtěl každý zůstat, ale nesmí. Kdo ví, co by se vlastně doopravdy stalo, kdyby tu někdo z nich zůstal.
Zula jsem se a vzala jsem Laerona beze slova do náručí, načež jsem vykročila do vody. Chvilinku před tím, než jsem došlápla na hladinu, vytvořil se mi pod chodidlem leknínový list a pak za chvíli před mnou další i s pár květy po okolí. Jezero začalo rozkvétat, každým krokem, který jsem na něm udělala.
Když jsem přešla přes jezero na suchou zem, tráva tam byla jako to nejjemnější hedvábí, chladivá a hebká, tak že by do ní každý z nás nejraději ulehl a už nikdy nevstal. Já přesto šla dál až k věčně kvetoucímu keři růží, kde jsem se zastavila a poklekla na trávu.
Už dávno ta růže věděla, proč jsme tu. Byla to ona, kdo tam v temnotách zkoumal naše duše. Byla to ona, kterou jsem tolikrát poprostila o pomoc. Je to ona, ke které se modlím a věřím v ní.

Na steč
Nalaya

"Pokusím se, ale nemohu nic slíbit."
Odpověděl ti v myšlenkách Laeron. Sám si určitě nebyl jistý tím, jakou vlastně vládne mocí a jak přesně by jí měl využívat. Všichni jste se shromáždili v trůním sále. Vaše malá skupinka odhodlaná změnit průběh boje, který lítě probíhal někde za hradbami. Koně stáli klidní a připravení. Patrně byli na stresové situace více, než zvyklí.
"Ano bojuje. Naše síly okolo města se stále snaží prolomit neúspěšně obležení, tedy alespoň z toho, co bylo vidět z hradeb se tka dá usuzovat. Nepřátelé mají tuhý kořínek a drží pevně pozice."
Poškrábal se Finergar ve vousech.
"Eh....naděja mi může políbat řitisko. Jdeme tam vyhrát ať ti zmetci dechnu."
Zašklebil se Finergar a pohladil hlavici své sekery.
"Tak, jako tak již není cesty zpět."
Podotkl Ral a jeho bratr Nal souhlasně kývl. Lórna jen stála mlčky a hleděla, jakoby do prázdna. Okamžik vypadala, jako socha.
"Jen to, co se dalo vypozorovat, tedy že je město obleženo a nepřátelské síly, jsou značné. Okolo su hlavně lesy, takže náročný terén, přirozený pro elfy. Jak sa ale zdá, jim to taky takové problémy nedělá. Navíc náš odpor je už spíše slabý a roztroušený. Nesmí sa soustředit na jedno místo, ináč by nás společnu silu dostali."
Snažil se vše trpaslík zhodnotit.

Poslední střípek naděje

Opírala jsem se o svou hůl a pokračovala v cestě do trůnního sálu, kde jsem se měla sejít s ostatními.
„ Dokážeš mi pomoci, Laerone?“
Ohlédla jsem se po něm tázavě. Je ještě tak maličký. A já po něm chci tak velké věci…
Kousla jsem se do rtu a nejistě se rozhlédla. Úplně jsem se zbláznila. Muselo mi přeskočit. Já s takovou malou družinkou, kterou vedu na jistou smrt, jen pro to, abych zachránila krále? Co když mě les odmítne poslouchat? Co když se všechno pokazí a umřeme tam všichni?
Byla jsem nejistá a popravdě trochu zoufalá, ale přesto jsem tam stála s odhodláním to zkusit. Musím to zkusit. Protože když to nezkusím, nezjistím to.
Poděkovala jsem služebné za zástavu a převázala jsem královskou vlajku na vlastní hůl. Nebudu schopná vézt obojí najednou. Vzala jsem si od Nala krásného bělouše a přejela koni po čele.
„ Musíš zůstat klidný.“
Zašeptala jsem mu a pohlédla na svou skupinku. Nadechla jsem se a vydechla.
„ Finergare, bojuje se ještě mimo město, že ano?“
Počkala jsem na jeho reakci a pak jsem pokračovala.
„ Nejsem na proslovy…“
Ušklíbla jsem se mírně, přesto jsem se nadechla ještě k dalším slovům.
„ Bude to tam zlé. A nevím, jestli dokážu povolat poslední obranu města. Nevím. Ale snad ano. Musíme si udržet poslední střípek naděje.“
Sevřela jsem v prstech otěže a podívala jsem se na draka.
„ Udržíš se v sedle, když koně teď povedu? Potom pojedeme a budu si tě přidržovat s otěžemi. Jen nás nikdo nesmí shodit.“
Zástavu s vlastní holí jsem prozatím upevnila na sedlo a vyrazila jsem do tajné chodby, kterou jsme přišli do města.
„ Finergare, víme něco víc o situaci na bojišti?“

Vůdce Rakr!
Rakr

Rozhodl jsi se tedy, že se staneš jejich vůdcem. Že budeš tím, za koho tě považují. Hrdinou. Začal jsi udílet rozkazy, jako zkušený armádní důstojník a sledoval své nové stádéčko, jak se začalo mísit a dělit a hemžit.
Trvalo to asi hodinu a půl, než se všichni prohnali svými domovy. Rozloučili se s těmi, kteří odcházeli, nebo zůstávali a rozešli se každý jiným směrem. Jedna část, většinou ze starších, nebo moc mladých, nebo těch, kteří se nehodlali odtrhnout od rodiny se vydala směrem k nejbližíšmu možnému bezpečí, o kterém jste se bavili. V jejich očích se zračily obavy a strach.
Jiné to však nebylo ani u skupiny, která zůstala s tebou ve vesnici. Čítala asi patnáct mužů. Dobře bylo mezi nimi i pár žen, ale to na jejich počtu nic neměnilo. Ano byla to skoro polovina počtu lidí ve vesnici, ale i tak žádná armáda. Výzbroj ubohá, kdo co kde našel a odhodlání na vlásku. Nepřítel se, kterým se měli utkat byl strašlivý a zaručeně má početní přesilu.
"Nejlépe bránitelná je asi hospoda....tedy do chvíle, než jí nepřítel zapálí. Jinak asi leda někde mezi domy, ale žádná z pozic tady není moc dobře krytá."
Přizná jeden ze sedláků možná to byl dokonce on, kdo pomáhal tyto domy stavět a tak má trošku přehled.
"O nemrtvých?....Nic moc jsou to zrůdy, které by tu neměly být.....zabijí vše, co potkají......prý je dokáže zničit oheň....zbraním dokáží dobře odolávat.....nemají slitování ani strach..."
Začali mluvit vesničané na přeskáčku zkazky, které patrně někde zaslechli. Nikomu to na náladě moc nepřidalo.

Vzhůru k osudu
Nalaya

"Ani já neznám odpověď na každou otázku."
Zašeptala tvá matka. Pak jen pomalu kývla nad tvými slovy o víře a pak už jste se dávali do pohybu. Nal a Ral rychle kývli a vyběhli směrem ke stájím, jako dva šípy. Nikdo nechtěl ztrácet čas.
Finergar kývl na tvou žádost a zamířil směrem ven z paláce. Práce byla tedy rozdělena.
"Když to nezkusíš, tak to nezjistíš."
Ozval se ve tvé hlavě konejšivě Laeronův hlas.
"Pak musíme doufat, že jsme dostatečnou posilou."
Služebná poplašeně kývla a vyběhla pryč splnit příkazy. Laeron ťapkal vedle tebe a tvářil se vážně, což vypadalo až úsměvně. Skoro bys zapomněla, že za tvými zády, jako duch kráčí tiše Lórna, která tě neopustila ani na minutu.
O nějakou dobu později jste již všichni tři čekali v trůním sále, služebná donesla zástavu, Nal a Ral se vraceli s koňmi a Finergar se zprávami.
"O Denwerovi nic nevědí, ale kde probíhá největší boj je jasně vidět.....a předpokládám, že právě tam bude i král a Denwer."
Podotkl Finergar ustaraně.

Vesnická prácička
Zumishi

"Jak vidíš můj pane je tady málo stavení. A byli v podstatě v každém z nich, když hledali jestli před nimi něco nezkrýváme. Nemají z nás strach, takže je jim lhostejno, kam vrazí."
Povzdechl jsi. Okem jsi napočítal 7 domů, malou sýpku, nějaký ten kuřín a 3 stavení. Malá vesnička, ale dost velká na to, aby hold někoho zajímala. Hodně špatně bránitelná vzhledem k absenci, jakékoli palisády, nebo alespoň rozumného uspořádání domků. Tady to prostě bylo, jako když vysypeš zrní na zem, kam co dopadlo tam to postavili.

Ve vesnici

Při vstupu do vesnice mi připadá, že všichni místní jsou obeznámeni se situací. S tím, že vesničan, který se mnou mluví, mluví opravdu za všechny. A z toho, jak se všichni skryli, mi připadá, že moji přítomnost považují za něco jako nutné zlo. Nikdy jsem se nepovažoval za zloducha, ani za vyloženého dobráka. Někdo by řekl, že jsem obchodník se skutky.

Poslouchám odpovědi farmáře. Podle všeho se jedná jen o osoby, kterým se nechce do armády. Kam by je patrně normálně poslali verbíři. Může v tom být sobeckost, ale také snaha zachránit si vlastní krk. Nemrtví nejsou hrozba, kterou se dá brát na lehkou váhu. Navíc farmář velice rychle souhlasil s mojí podmínkou o případném ponechání si majetku těch lupičů.
Nejdůležitější informace, tedy kdo je vůdce a jakými disponuje faktory. Informace o jeho fyzické síle nemohu podcenit. Zmíněný Váňa se zřejmě chtěl zachovat statečně a doplatil na to. Popravdě mu mohu poděkovat, že mi takto nepřímo daroval víc informací.
,,Byli už přímo v některém z domů? Do kterého domu by pravděpodobně nešli, kdyby zde nikoho nenašli?" zeptám se vesničana dále. V hlavě mi klíčí plán. Bojovat proti přesile na otevřeném místě je jen málokdy dobrý nápad. A já budu nucený eliminovat efekt náhody. Pohledem přelétnu vesnici, počítajíc domy.

Jak jen se vzepřít osudu

„ Ne matko, v budoucnu to může být jiné. Já můžu být jiná. Nevěřím, že to nejde… Kdyby budoucnost nešla změnit, k čemu bych tu byla…“
Promluvila jsem k matce tiše. Vydala jsem se ke dveřím. Ovšem zastavil mě nečekaný pohyb. Ohlédla jsem se a zadívala se na skupinu, která v čele s Finergarem vyrazila za mnou.
„ Já? Do boje… Nebudu tu čekat na špatné zprávy.“
Odpověděla jsem mu obecnou řečí a podívala se na dva muže, kteří mu šli v patách.
„ Nejste mi dlužní. To spíš já vám… nikdy bych se tam odtud sama nedostala. Ačkoliv jsem měla svůj úžasný doprovod, asi bychom to nepřežili.“
Usmála jsem se na ty tři. Když přišla Lórna, skousla jsem si ret. Pozorovala jsem ji, co dělá a nechala ji ať vše dokončí. Koutkem oka jsem pak pohlédla na matku a následně na ostatní.
„ Děkuji, Lórno.“
Uklonila jsem se mírně a zadívala jsem se na svou skupinu.
„ Vypadá to, že v tom nebudu sama.“
Usmála jsem se a vyrazila jsem ven, ještě než jsem však vyšla ze dveří, ohlédla jsem se po matce a pousmála jsem se na ní.
„ Věř nám... a třeba se to změní…“
S tím jsem vyrazila rovnou k trůnnímu sálu.
„ Nale… Rale, víte, kde jsou stáje? Běžte a nechtě připravit koně. Já se bez něj neobejdu, hlavně ne uprostřed bojiště…“
„ Finergare… zjisti, kde je hlavní boj, a pokud to půjde, kde se nachází Denwer a král.“
Nadechla jsem se a vydechla.
„ Sejdeme se v trůnním sále. I s koňmi… provedu vás ven z hradu a tam se pokusíme sehnat si spojence…“
Šibalsky jsem se pousmála.
Laerone, bude to těžký boj, a bude to hodně náročné… myslíš…. Myslíš, že budu moct povolat les? Zvládnu to?
Otázala jsem se nejistě v myšlenkách.
Zničehonic mě polilo horko, až jsem se musela zastavit.
Co když jsem ta zatracená posila já?
Zbledla jsem. Na krátko jsem se ohlédla po chodbě, kterou jsme přišli, a pak jsem přidala do kroku. Jestli to tak je, musím si pospíšit. Musím… Musíme je zachránit.
Cestou jsem drapla jednu ostrašenou služebnou, mladou dívenku, skoro ještě dítě. Přesto mohla být možná i mého věku… jak strašlivé, to jak se osobnost mění, když je kolem všechno zlé…
„ Přines královskou zástavu. Pospěš si. Do trůnního sálu.“

Tak ať je po vašem

Ne nemůžou to vědět! Jak by mohli? Vždyť je to jen chvíle. Sice ano necestoval jsem závratnou rychlostí... To opravdu ne, ale i tak. Leda by nějaký obchodník náhodou šel v TEN den a šel tímto směrem. Ale ne... Neví to. Jinak by to řekli.
Potvrdí mi to i další slova. Že prý o mě slyšeli, že jsem jako dělaný pro velké skutky. Jasně... Slyšeli o mě, když jsem celý život nevytáhl paty ze své rodné vesnice a nic závratného jsem neudělal. Jen jsem si vyráběl a přežíval.
Z toho už se nevymotám. Snaha byla. Smutně si povzdechnu. Schovám hlavu do dlaní, ale jakmile je ze svého obličeje sundám, jako by se na dav díval někdo úplně jiný. Když ve mě vidí svého vůdce... Tak jim budu. Možná je zklamu, ale jiná možnost už není, takže do toho dám vše.

"Dobrá tedy... Každý zdatný muž či žena, kteří chtějí bránit své domovy, nechť se vybaví tou nejsilnější zbraní co mají, ať už je to meč, luk či vidle a příjdou za mnou! Starší, děti a ti co nechtějí bojovat nechť posbírají to nejcennější a vydají se na cestu do města o kterém jste mluvili."
Prohlásím silným hlasem. Pokud je neporazíme, aspoň je zdržíme.
Počkat počkat... Kde se to ve mě bere? Tohle nejsem já. Na chvíli zapochybuju nad tím co tu dělám. Začnou se mi třepat kolena. Za chvíli možná všichni tito lidé zemřou... a já s nimi.
Zatřesu hlavou a mé myšlenky se ubírají jen jedním směrem. Na nemrtvé.
"Kde by se tady dalo nejlépe bránit? A co vůbec víme o těch nemrtvých?"
Rozhlídnu se po lidech a vesnici.

Cesta za osudem
Nalaya

Tvá matka se slabě pousmála a opřela se zády o stolek.
"Hodně štěstí dcero, nechť při tobě Matka stojí a ochraňuje tě. Vím, že nemá smysl ti bránit."
Zhluboka vydechla a nechala tě jít. Laeron se rozťapkal odhodlaně za tebou. Pohnuly se však další postavy.
"Kam si myslíš, že si to hopkáš elfino hmm?"
Ozval se Finergar, který nejprve vypadal, jako bouřkový mrak, před bleskem, ale pak se rozjasnil a došel tě.
"Sama nepudeš. To by nám Denwer dal. Smiř sa s tím máš nás za zadnicou."
Ušklíbl se a nekompromisně se kolem tebe protáhl dveřmi. Nal a Ral vás došli také.
"Dluhy musí být splaceny. Chránila jsi nás a naše životy teď je řada na nás."
Promluvil Nal a na okamžik se ti zadíval do očí. Lórna k vám došla poslední. Její oči byly posmutnělé ale přátelské. Mlčky se dotkla tvého ramene a pak ti na čele nakreslila měsíční srpek. Mírně pokývla hlavou a předvedla znaky na prstech, které jsi nikdy neviděla. Zdá se, že plýtvat slovy ve své řeči, když jí stejně nerozumíš, se rozhodla vynechat. A tak jsi měla svou skupinu, která se tě nehodlala vzdát....opět....

Smrti se říká, dnes ne...

Zbledla jsem, když začala mluvit. Věděla to. Všechno to věděla. Neměla jsem ponětí, že její moc až tak velká. Zazáblo mě v zádech, zůstala jsem stát a poslouchala její slova.
Věděla všechno do posledního mrtvého, který padne na obranu města.
„ Nedovolím to…“
Zadívala jsem se jí do očí.
„ Možná vidíš všechno, ale já rozhoduju sama za sebe. A vždycky tak rozhodovat budu. Možná se to projeví, až budu starší, ale …“
Smutně jsem se usmála.
„ Ať se stane, co se stane, vždycky tě budu mít ráda… ať povím, co povím…“
Podívala jsem se na Laerona.
„ Musíme jít…“
S tím jsem vyrazila z pokoje kvapnou chůzí, přesto pomáhajíc si holí. Nebude to jednoduché se někam dostat a bude k tomu potřeba kůň, dobrý, cvičený kůň. Ale musím zabránit tomu nejhoršímu. Pomoct v bitvě, pozdržet co se dá, aby přišly posily. Musí přijít… prostě musí.

Sužovaná ves
Zumishi

"Na věcech těch lotrů nám vskutku nezáleží pane. Klidně si od nich vezměte, co budete chtít. My chceme mít jen klid."
Odpověděl farmář vroucně a pod dalšími dotazy svraštil čelo, jak za chůze přemýšlel. Mezitím jste již vešli do vesnice, která vypadala dosti plaše a plná očekávání, kdo vlastně přišel. Moc lidí na ulicích nebylo a ti, co přece jen ano, se rychle přesouvali do bezpečí z dohledu.
Vesnička to byla opravdu malá čítající jen pár domů a nějaké to stavení, ale i tak to byla vesnice, která potřebovala pomoc v těžkých časech.
"Chovají se.....hmmm hrubiánsky můj pane. Povýšenci a chvástalové to jsou. Prachsprostí mordýři. Výzbroj....eh.....většinou nějaké prošívanice, nebo posešívané kožené brnění. Žádní rytíři to věru nejsou. Patrně nosí, co kde ukradli....jezdí jich sem 5 z toho minimálně jeden má sebou vždy luk, ostatní mají meče, sekery, někdy dokonce kopí. Všichni mají koně, jinak by lup dobře neodvezli a vůdce.....hmmm to bude asi ten hentok.....takový škaredý chlap, vypadá z nich nejstarší ale nenechte se mýlit je z nich nejnebezpečnější. Tuhle zlomil mladému Vaňovi úderem pěstí hned 5 žeber. Chudák to těžce rozdýchává a nevíme jestli přežije zimu."
Snažil se být farmář nápomocen, jak to jen šlo.

Kruté pravdy
Nalaya

"Já vím....."
Odpověděla tvá matka tiše a smutně. Jako by jí ta pravda, kterou sama možná věděla mnohem dříve, než ty trýznila neuvěřitelnou bolestí.
Královna s dlouhým povzdechem našla oporu stolku, který vyrůstal doslova z podlahy a pohladila jeho nádherné přírodní zdobení.
"Je to můj věrný dobrý přítel a ochránce a nejlepší přítel tvého otce Mikena."
Zdá se, že jí již nebavilo chodit okolo horké kaše a hrát si na to, že neví kdo jsi. Na okamžik bolestně zavřela oči, skoro to vypadalo, jak by měla ztratit rovnováhu, ale když je otevřela opět pevně stála, ač její oči byly smutné a unavené, tolik unavené.
"Žádám jej, aby zůstal zde v bezpečí. Aby nezahodil svůj život. Aby dál žil.....věděla jsem, že mě neposlechne ale musela jsem to zkusit.....pokud se dnes zapojí do bitvy....zemře...."
Vyřkla ta slova královna, jako by jí tížila snad celý život. Tvá matka ti nikdy neodhalila veškerá zákoutí moci, kterou vládla. Možná proto, že jsi byla více nadaná v jiném odvětví. Byli ve městě však takoví, kteří tvrdili, že královna vidí napříč časem. Že umí číst v minulosti i budoucnosti. Že jí bohyně dala nezměrný dar.
"Město přežije ač s těžkými následky, tak jak jsi řekla. Posily přijdou, ale ne tak, jak bychom chtěli a..... tvůj otec a Denwer dnes v bitvě položí život, aby město mohlo žít, abych mohla žít já. Věděla jsem o tom a přesto jsem tomu nedokázala zabránit."
Usmála se královna posmutněle.