Úprk z Trnínu
Zumishi

"Už to tak vypadá."
Přikývla tajemně dívka aniž by k tobě stočila pohled.
"Moc často ne."
Špitlo jedno z děvčat vzadu, nebyl sis jistý, která. Hlasem si byly dost podobné, hold matka a dcera. Ponocný na vás třeštil oči a nejprve si vás důkladně prohlížel, jestli nejste třeba opilí, nebo blázni. Nakonec se zamračil a poděšeně rozhlédl po pár dalších, které hluk vytáhl z postelí a vykoukli, se podívat, co se tu v tuto noční hodinu děje.
"Ale pane...to myslíte vážně? Ale....my nemáme koně."
Začal blekotat ponocný a hryzat si nervózně knír.
"To to bude třeba říct starostovi a a...."
Prostý muž se nakonec jal halapartny a rozbelhal se rychleji k jednomu z domů. Nejspíše ke starostovu. Viděl jsi nyní, že napadal na jednu nohu.
"Doufejme, že ti nájezdníci nebudou tak rychlí, jak by mohli být jinak to tu lehne popelem ještě dnes v noci."
Podotkla tišeji tvá zachránkyně.

Z Trnínu

,,To počítá s tím, že se někdy v budoucnu zase potkáme. Doufám, že to nebude za stejných okolností."
Odpovím dívce. Přes vyrovnaný tón, kterým mluvím, se však cítím poněkud nesvůj a nervózní ze svého zranění.
,,Dobrá. Na tom asi stejně příliš nezáleží. Jak často se stane, že se uprostřed noci objeví vůz, který vás varuje před invazí."
Usoudím, že nebude důležité, kdo koho v rámci místních osad zná.
Po příjezdu do vsi se k nám tmou přišourá ponocný. Zdá se, že i v těchto místech se udržuje noční pořádek. V patách má několik vesničanů.
,,Téměř." odpovím ponocnému, když se k nám dostane se svým dotazem.
,,Trnín byl napaden nepřátelskou invazní armádou. Pokud máte koně, měli byste vyslat co nejdříve posli směrem do okolních měst s varováním. A obyvatelé by se měli připravit, pokud by museli opustit tuto vesnici."
Obeznámím ponocného se základními informacemi ohledně událostí této noci. Řekl bych, že ta halapartna je nejlepší zbraň, kterou tato víska disponuje, takže proti dobře vyzbrojeným rytířům by měli stejnou šanci, jako obyvatelé Trnína.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Žena na koni mírně pokývla hlavou.
"Jednou si svůj dluh vyberu."
Ubezpečila tě přátelsky. Dívky ve vozu byly stále ještě otřesené, ale dostal jsi z nich, že jsou v pořádku. Vesnice se kvapem blížila. Nakonec se rozhodla promluvit matka děvčete.
"Muž tam měl pár starých přátel ale my moc Trnín neopouštěli. Neznám je osobně."
Vysvětlila ti, žena která vás doprovázela mírně zavrtěla hlavou.
"Ne těchto míst moc znalá nejsem a obvykle si nedělám všude známosti."
Když jste se přiřítili do vesnice, ponocný a pár vesničanů, které hluk vzbudil se šli podívat na náves, co se to kruci děje a celí vykulení vás sledovali.
"No no no co se děje hoří snad?"
Zabrumlal ponocný, starší muž s pořádným mrožím knírem a šoural se s něčím, čemu se snad ani halapartna říkat nedalo, směrem k vám, aby zjistil, co jste vlastně zač.

Opět hlavní město
Nalaya a Laeron

Laeron ti věnoval pár myšlenek, které odkazovaly na to, že spíše draci pobývali kvůli své velikosti často mimo město, než že by tu přímo bytovali a zároveň ti také potvrdil, že žádného jiného draka poblíž bohužel necítí.
"Spolehněte se výsosti zařídím to. Na sezení rady budeme samozřejmě čekat na Vaší účast."
Dvorně se uklonil, pak se však jeho pohled změnil v unavený a jeho oči v oči starého muže, který zažil už příliš i na elfa.
"Omlouvám se výsosti ale v tomto ohledu nemáme žádné nové zprávy. Stále probíhá sčítání raněných a odklízení mrtvých. Tělo ani jednoho z nich jsme však dosud nenašli. Snad jsou naživu, jen se odpojili od bitvy, i když si nejsem jist, jak by to bylo možné."
Vyjasnil rádce, jak jen byl schopen.
"Ještě něco?"
Otázal se nakonec se zájmem a přátelstvím, které vždy projevoval i tvé matce.

Starší přátelé
Lenora

"To uvidíš tetičko, zvládneš to."
Usmála se dívka a opětovala tvé obětí svým pevným a vřelým. Mladík tě taky objal ale decentněji.
"Hodně štěstí teta."
Popřál ti, než tě pustil. Když jsi zamířila ke vstupu do chrámu cítila jsi jejich pohledy. Tak nějak sis nebyla schopná vybavit jestli jsi tento chrám již někdy navštívila, ale něco na něm ti přišlo povědomé. Vstupovala jsi se zvědavostí a jistou dávkou nejistoty, ale přec. S každým krokem ti bylo trošku více těžko, doslova jsi cítila to hmatatelné očekávání, které jsi měla sama, a které mělo toto místo od tebe. Zmizela jsi v temném vstupu a kráčela hlouběji chodbou až do malé místnosti sloužící, jako chrám samotný. Nebyl velký, nebyl honosný. Jen kamenná místnost, kterou prorůstaly kořeny na jejichž některých koncích cosi světélkovalo mdlým modravým světlem. Snad jacísi důšci přírody kdo ví. Uprostřed místnosti byl menší oltář ze kterého vyrůstal malý strom s obdobně modře světélkujícími listy koruny, jako byly ty věcičky na kořenech.
Kdysi jsi už o těchto stromech slyšela. Znala jsi je. Vzpomínka přišla úplně sama. Alaseonův otec ti o nich vyprávěl. Označoval je, jako ztělesnění živlů a Matky Přírody. Byly to vzácné a fascinující rostliny, které se zpravidla nacházely jen v obdobných chrámech a za svůj život jsi jich viděla jen pár. Tyto stromy také značili místa, kde vládla magie. Chvíli jsi nevěděla, co od tohoto místa očekávat a tak jsi se jen rozhlížela kolem sebe a oči ti nakonec vždy skončily na onom stromě. Neměl více než metr, možná metr a půl ale byl krásný a trochu připomínal bonsai.
"Tak konečně jsi přišla mé dítě."
Uslyšela jsi konejšivý, vlídný a laskavý hlas, který jsi sice nikdy neslyšela, ale nitro ti napovídalo, že je to samotná Matka Příroda, která k tobě odkudsi promlouvá. Vlastně sis nebyla ani jistá jestli hlas slyšíš jen ve své hlavě, nebo také nahlas.
"Přišla jsi získat zpět to, co jsi ztratila? Jsi si jistá, že je již ten správný čas? Jsi si jistá, že to tak opravdu chceš?"
Ptal se tě hlas nyní velice vážně, nezněla tam výhružka pouze varování a předzvěsti odpovědnosti, kterou budeš za své rozhodnutí muset přijmout.
"Varuji tě dítě, tvůj život se od základů změní, jakmile budeš souhlasit.......možná tím, že získáš ztracené, ztratíš něco jiného. Jsi ochotna i tak podstoupit rizika?"
Tázal se tě hlas, chvíli ti dal na rozmyšlenou, než se znovu vrátil.
"Víš nejsi zde dnes poprvé. Máš tušení, proč jsi sem přišla tehdy?"
Ta podivná otázka byla jako těžký kámen, který by ti někdo vložil do rukou. Tohle místo bylo tak zvláštní, ale ne nepřívětivé a věděla jsi, že se tu skrývá něco důležitého, něco co bylo jen o píď mimo to, co jsi byla dosud schopná vidět, něco co jsi považovala rozhodně za známé, ale nedokázala jsi zároveň přijít na to, co to je.

Na cestě

"Hmm.."
Jejich odpověď neřekla mi příliš, ale.. neměla jsem důvod mi nějak nevěřit nebo se pokoušet zpochybňovat jejich plány. Ať už byly jakékoliv. Moje instinkty mi prozatím nenapovídali nic, čehož bych se měla obávat a ti dva, nevěřím tomu, že by byly schopní se uchýlit k něčemu, co by mi nějak ublížilo.. koneckonců, nebýt mojí maličkosti, nebyly by tu dneska.. nebo tedy, my by jsme tu teď společně nebyly..
Pokračovali jsme v cestě a i když místy, museli jsme se vyhnout nepřátelům, sourozenci zkušeně našli kličky a stezky, které nás bezpečně vedli mimo nepřátelské zraky a povědomí. Jeden.. nemohl si pomoci, ale svým jistým určitým způsobem, byla jsem na oba hrdá za to, jak zkušenými se stali.
"Připravená? Připravená na co..?" optala jsem se zpátky, ale odpovědi se mi nedostalo.
Pokračovali jsme ale dále, než nakonec nás naše dlouhá cesta zavedla ku vstupu do podzemního chrámu.. nějak nedokážu si vzpomenout jestli jsem tu někdy byla či nikoliv. Je toho tolik co jsem už stačila zapomenout za ty roky...
S nepatrným povzdechem jsem se otočila k sourozencům, kteří mě obeznámili s tím, co mělo se stát dále.
"Půjdu sama, udělali jste už dost." kývnu jim a na několik málo okamžiků každého z nich obejmu, než tedy vydám se do chrámu..

Okolí hlavního města

„ Jestli ti to místo bude vyhovovat… je to tvé rozhodnutí, přesto bych asi byla ráda, kdybys měl možnost uložit se i v nějakému suchém hnízdě… draci tu kdysi museli být, takže… tu přeci musí být někde i místo, kde pobývali…“
Promluvila jsem k Laeronovi v myšlenkách, značně unavená a vyčerpaná. Přesto jsem se snažila to vydržet, jak nejdéle se dalo. Úlevou mi bylo, když jsem zahlédla další mágy, o kterých se zmínil ten trpaslík. Přišli na pomoc, snad nejsou stará spojenectví ještě úplně mrtvá.
Ovšem úleva přešla ve chvíli, kdy se objevil rádce královny. Viditelně jsem zbledla při jeho slovech. Bylo víc než jasné, že matka tu není, protože takový proslov by jinak vedla přeci ona ne?
„ Laerone… necítíš přítomnost jiného draka?“
Obrátila jsem krátce pohled ke svému drakovi, než jsem se znovu zadívala na rádce.
„ Svolejte lid. Hned po radě, která se má konat… počítám nejpozději do půl hodiny. Potřebuji vědět, co vše bylo ztraceno, jaké jsou naše stavy a jak rychle jsme schopni opravit město před dalším útokem. Doufejme, že žádný další nebude, ale nemůžeme se na to spolehnout, takže pokud to jen trochu jde, ať jsou hradby alespoň trochu připravené.“
Zachvěla jsem se.
„ Pokud to jen trochu půjde, připravte také listiny s prosbou o pomoc, které poslové zanesou do ostatních království…“
Krátce jsem se odmlčela a rozhlédla jsem se kolem.
„ Král Arwin druhý. Nalezli jste ho?“
Zadívala jsem se znovu na rádce. Pokud budeme muset napsat, že jsme v bitvě přišli o krále lidského království, myslím, že je už neokouzlíme na to, aby nám někdy ještě pomohli…
„ A matka?“
Dívala jsem se rádci do očí. Můj pohled byl plný bolesti, stejně jako mé srdce. Nechtěla jsem si připustit, že ji už neuvidím a nemíním se s tím jen tak smířit.

Úprk z Trnínu

Zdá se, že se za námi žádní další nepřátelští jezdci neřítí. A ačkoliv neznám úmysly té ženy, zjevně představuje bezprostředně menší nebezpečí.
Trochu srovnám rychlost vozu, i koně potřebují trochu popadnout dech po tom zběsilém úprku po lese.
Prohlédnu si znovu onu ženu, přesněji hledám tu očima tu zbraň, kterou použila.
,,Díky za pomoc. Znovu."
Všimnu si, že mluvila v množném čísle, což značí, že invazní vojsko je i její nepřítel. Ne, že by to nebylo zjevné z toho, že jich několik zabila. Ovšem jakým způsobem toho docílila, je z profesního hlediska značně zajímavý.
,,Jste všichni v pořádku?"
Zeptám se pro pořádek, protože posádka ve voze je potichu, očividně nesvá z přítomnosti té ženy, která jim zachránila, možná nevědomky, život.

Další vesnice, ke které se dostaneme na dohled, vypadá podobně jako Trnín. Možná je trochu větší, ale také nijak zvlášť stavěná proti nájezdu. Ale určitě zde bude několik koní i lidí, kteří na nich umějí jezdit a roznést tak zprávu o útoku.
,,Znáte zde někoho?"
Zeptám se napůl rodiny ve voze a napůl ženy, která nás doprovází.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Obě ženy ve vozu se nyní tiskly k sobě v očekávání, co s nimi bude a jestli tato záhadná jezdkyně je jejich spása, nebo naopak zkáza. Ruka tě stále bolela, ale kdyby bylo třeba byl bys schopen jí používat. Následky, které by přišly potom, by byly nejspíše dost nepříjemné a musel by tě zase někdo dát dohromady, ale pokud by šlo o život.....Jako jediný ses tak tedy s ní dal do hovoru. Srovnala koně s jízdou vašeho povozu a věnovala ti pohled.
"Jestli si dobře vzpomínám nejbližší další ves by měla být tak ještě půl hodiny svižné jízdy po cestě."
Zapřemýšlela nahlas.
"Další pronásledovatele bychom snad mít neměli."
Ubezpečila vás ještě, i když to nejspíše úplně nutné nebylo. Každopádně ta půlhodina jízdy vám utekla, jako voda a slyšel jsi úlevné výdechy obou žen, když jste se blížili k siluetám prvních obydlí vesnice, skrz patrně cesta procházela. Vypadala trochu větší, než Trnín, ale žádné hradby, nebo jiné větší ochranné prvky, zde k vidění nebyly.
Na druhou stranu nebyly zde ani zatím známky napadení tohoto místa, takže alespoň nějaká dobrá zpráva.

Úprk z Trnína - stará známá

K mým uším dolehne svist něčeho, co se v mé představě zhmotní do podoby tenké linky, která projde lidským hrdlem jako horký nůž máslem. Reflexivně tak skloním hlavu. Když ji znovu zvednu a rozhlédnu se, vidím, jak jeden z jezdců vedle vozu s cuknutím hlavy vyletěl ze sedla a skončil někde v temnotě za námi. Mám z toho divný pocit, když si uvědomím, že stejný pohyb jsem již viděl a není to vůbec dávno.
Na jednu stranu se mi trochu uleví, ale na straně druhé neznám motivaci osoby, která se rozhodla nám pomáhat. Možná vůbec nejde o pomoc nám.
Moje tušení se potvrdí, když se na koni přiblíží jezdec, který nás zbavil rytířů z cizího invazního vojska. Znovu je to ta žena, která se předtím objevila ve vesnici. Lehce sevřu pěst zraněné ruky, abych zjistil, jak moc se projeví případná bolest a jak moc bych reálně tu ruku mohl používat. Přeci jen, co by jí bránilo v tom, aby stejně přistupovala i k ostatním. Ve vesnici mne nechala být, protože jí šlo patrně o hlavy těch banditů. Jedno pozitivum bych na celé věci přeci jen viděl. Ten temný hlas v mé hlavě zřejmě nadobro utichl a mohu ho přičíst na seznam symptomů, spojených s předchozím střetem ve vesnici.
,,Už to tak vypadá. Rád bych se zeptal na pár věcí, ale musíme se dostat do další osady a odtamtud vyslat posly se zprávou o útoku."
Dívka má zjevně schopnosti bez váhání zabíjet jiné, takže kdyby chtěla cíleně mne nebo rodině ve voze ublížit, neobtěžovala by se s hovorem.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Vrhnul jsi po bližším jezdci dýku. Přišlo ti, že jsi zasáhl ale vzhledem k situaci a úkonům, které jsi musel vykonávat nejspíše ne moc precizně, protože jezdec zůstal v sedle. Za jsi viděl, jak se ten poslední nový jezdec, který se k zbylé dvojci přidal dál přibližuje. Něco zasvištělo, instinktivně ses přikrčil a ohlédl, jen abys spatřil, jak se něco jezdci, který byl nejblíže vozu něco omotalo okolo krku a vzápětí strhlo ze sedla. Provázelo jej jen chrčení. Spatřil jsi, že jezdec, který byl nový nyní stál v podřepu na koni a rozmachoval se znovu něčím dlouhým. Patrně bičem, poté, co jej vyprostil z obětí spadlého rytíře. Kůň tohoto jezdce běžel vyrovnaně a přibližoval se k vám. Rytíř zaváhal a pokusil se stočit koně s tím, že by se vzdálil ale i pro něj si o okamžik později přišel onen precizní bič. A pak už vás poslední jezdec dohnal, bič opět schovaný a když dorovnal běh svého koně s vaším vozem zadívala se na tebe tvář, kterou jsi již jednou nedávno viděl.

"Zdá se, že se opět potkáváme."
Odtušila s úšklebkem na rtech žena, která ti již jednou zkřížila cestu. Tví pasažéři jí jen vyjukaně pozorovali a neodvažovali se slova, zvláště, když vyšlo najevo, že se znáte.

Opět hlavní město
Nalaya a Laeron

Laeron nakonec navrhnul, že vhodné místo k odpočinku by mohlo být to, kde jste odpočívali posledních 50 let a to tedy v zahradě u onoho obrovského stromu, který se vám stal po delší čas útočištěm, když se minulost křížila s přítomností. Zdálo se to, jako docela dobrý nápad.
Když jste se vrátili do hlavního města, vaši ochránci vám tedy hlavně tobě byli stále na blízku. Zvláště potom, co se stalo v posledních hodinách. Také jste si měli možnost povšimnout několika dalších možných změn. Hned na několika místech se pohybovaly pro vás neznámé osoby, které většinou třímaly nějakou hůl. Jak se zdá, opravdu dorazilo mágů více, než jen onen trpaslík, kterého jste měli tu čest potkat. Alespoň nějaké dobré zprávy. Tedy za předpokladu, že se zdrží.
Ve městě jste byli jen chvíli, než tě vyhledal rádce tvé matky s ustaraným výrazem na tváři.
"Výsosti? Až si odpočinete bude potřeba promluvit k lidu. Uplynulá bitva byla těžká a mnohé jsme ztratili. Váš lid potřebuje někoho, kdo jim dodá odhodlání. Zvláště, když válka vyhraná ještě není."
Apeloval na tebe starostlivě. Všude stále byla spoušť, ale mágové, druidové i řadoví vojáci se snažili uklidit a opravit co se dalo ať vlastními silami, nebo kouzly. I tak bude stav města a jeho obyvatel značně pošramocen, pokud by mělo dojít v blízké době k další šarvátce nebo bitvě s nepřítelem.

Starší přátelé
Lenora

"Hmmm kam? Zpátky k hlavnímu městu, tedy s jednou zastávkou po cestě, protože tam nás bude nejvíce třeba, ale jsou ještě drobnosti, které je třeba udělat."
Oznámila dívka s odhodlaným úsměvem, když odkrývala větve z cesty a kráčela opatrně vpřed. Často jste se museli vyhnout nepřátelským oddílům nemrtvých nepřátel, ale obě děti, tedy nyní již mladí elfové se zde vyznali dost dobře na to, aby volili tajné stezky, kterými jste nepřátelům proklouzli.
"Doufám, že jsi připravená teto."
Koukl po tobě chlapec, v jeho hlase se zračily starosti smíšené s obavami. Trvalo to další asi dvě hodiny cesty, než jste stanuli u malého vstupu do podzemního chrámu Matky Přírody. Sourozenci se zastavili a pohlédli na tebe.
"Jestli chceš doprovodíme tě, ale tohle je asi cesta, kterou bys měla absolvovat sama. Protože právě v tomto chrámu nalezneš to po čem toužíš. Odpovědi. Alespoň některé."
Promluvila dívka a pozorovala tě zkoumavým pohledem, zatímco mladík vám dělal stráž a sledoval bedlivě okolí, aby vám někdo nevpadl do zad.

Zachmuřila jsem se, po tom co mi v myšlenkách Laeron řekl. Záchvěv, který mnou prošel, nebyl příjemný.
„ Jsem za ně zodpovědná, Laerone.“
Pohlédla jsem na něj. Když zmínil trpaslíka, který nám přišel pomoci, mírně jsem se kousla do rtu.
„ Možná přišel jen on. Nevíme, jestli dorazí ještě někdo další…“
Rozhlédla jsem se kolem. Pomalu jsme se blížili k městu.
„ Budeme muset vymyslet, kde budeš mít své místo k odpočinku, Laerone.“
Podotkla jsem mírně zamyšleně. Potřebuji trochu změnit téma, ačkoliv se to nedělá zrovna snadno, kvůli všudypřítomné smrti a zkáze. Jak bych teď měla odpočívat, když je tu potřeba udělat tolik věcí.