Andor.cz - Dračí doupě online

Další den, další práce

Je pro mne stále s podivem, jak malá soudružnost mezi lidmi panuje. Ani společný nepřítel neodradí od zlých skutků, konaných na vlastní rase. Rád bych v tom viděl nějaký vyšší smysl, ale nemohu si nic nalhávat v tomto ohledu. Prostě jen někdo využívá situace. I když jejich pohnutky mohou být jiné. Ale zákony města jsou jednou nastaveny tak, jak jsou. Pokud je chtějí změnit, mohou to zkusit různými cestami.
Prohlížím si sedláka, který nás kontaktoval se svojí žádostí. Pravda, nemá mnoho co nabídnout výměnou. Ale vždy lze smlouvat.
,,Chápu, že nebudete moci zaplatit tolik, kolik si naše organizace normálně účtuje za takový úkol. Proto si ponechám to, co tady ti lupiči po sobě zanechají." začnu spíše od konce. Je potřeba se domluvit však na platbě než přejdeme k samotné podstatě úkolu.
,,Rovněž chci znát veškeré informace, která o nich můžete mít. Stavbu těla, výzbroj, chování, koho považují za vůdce, přijíždějí na koních?" vyjmenuje své první otázky směrem k farmáři. Především mne zajímá informace, který z těch banditů je vůdce. Vždycky je jeden vůdce. I tím, že se začnu vyptávat, chci dát najevo, že mám o tuto práci zájem. A platba je pro mne jen prostředek směny za požadovaný úkon.

Město v obležení

„ Věř, že město přežije. S velkými… velmi těžkými ztrátami… ale přežije. Posily dorazí…“
Zadívala jsem se na matku. Nechtěla jsem říct včas, protože včas to rozhodně nebude. Ovšem, když jsem viděla ten její pohled, který mi věnovala po zmínce o otci, zatrnulo mi. Už jen ty slova, která od ní přišla, mi ubírala na barvě ve tváři, až jsem nakonec vypadala, jako bych opět byla nemocná a na pokraji smrti. Zalapala jsem po dechu a podívala se na Denwera. Ví to… řekla jsem mu, co se stane. Do očí se mi nahrnuly slzy a ze všech sil jsem se posadila a shodila nohy z lůžka. Chovaly se, jako by mi ani nepatřily, ale teď jsem prostě musela bojovat.
„ Cítíš k němu víc než jen přátelství?“
Podívala jsem se jí do očí. Chci vědět pravdu. Proč s ním tak mluví. Proč říká, že je jeho místo po jejím boku? Vždyť to místo má patřit otci!
„ Oč Denwera žádáš?“
Sledovala jsem jí. Když se Denwer rozhodl odejít, postavila jsem se na vratké nohy a natáhla jsem se po své holi, abych se o ni mohla opřít. Možná budu chodit jako mátoha, ale musím otce najít.
„Vysvětlíš mi, co se tu děje, nebo se mám zeptat otce či Denwera?“
Zůstala jsem stát zapřená o hůl. Potřebovala jsem ještě chvilinku čas, abych dostala do nohou sílu, abych se na nich udržela i při prvních krocích, proč ho tedy nevyužít…

V obležení
Nalaya

Denwer nechal tvou otázku bez odpovědi. S rukama složenýma na mohutných prsou pozoroval královnu a tebe s tichým očekáváním.
"Je to zde horší, než si myslíš. Město už dlouho takovýto druh obležení nevydrží ale posily, které nám měly dorazit se někde zpozdily."
Zamračila se nespokojeně tvá matka a pak na tebe opět vlídně pohlédla, když ses zeptala na svého otce.
"Bohužel tady v tuto chvíli není mé dítě. Společně s dalšími se nyní snaží prolomit obležení nepřítele zvenku a zasadit jim, co nejdrtivější úder. Pokud nepřijdou posily, je tento tah naší jedinou nadějí."
Zachmuřila se mírně. Denwerovi se rozšířily překvapením zorničky a pak rozhodil rozhořčeně rukama.
"Proč jsi mi to neřekla hned?! Miken je tam venku a bojuje za nás zatímco my tady sedíme?! Musím mu pomoci mé místo je po jeho boku!"
Bylo zvláštní vidět Denwera najednou tak rozhořčeného.
"A také po mém drahý příteli. Vím, že to, oč žádám je těžké...."
Denwer sebou trhl a zamířil ke dveřím.
"Ne ty vůbec netušíš, co po mě žádáš Tei´kin."
Odtušil Denwer velmi odměřeně a chladně.
"Postarajte se o Nalayu bude vás potřebovat."
Oznámil Denwer svým zmateným společníkům. Nal i Ral byli zaskočeni, Lórna vypadala smutně a Finergar se tvářil až příliš chápavě na to, že Denwer vykřikoval elfštinou. O okamžik na to, za ním bouchly dveře a tvá matka si dlouze a unaveně povzdechla.

Mezi svými

„ Ne nekončí, to máš pravdu Laerone.“
Povzdechla jsem si a s vypětím všech sil jsem se posadila v posteli. Rozhlédla jsem se dobře kolem a nakonec jsem zůstala pohledem na Nalovi. Díval se z okna a tak nějak mi přišlo, že se raději ani nepodívá mým směrem. Vyčítá si to snad? Že jsem kvůli němu málem zemřela? Bylo to mé rozhodnutí, přece…
Vydechla jsem a podívala se na Denwera.
„ Co se stalo?“
Naklonila jsem hlavu trochu na stranu.
„ Přišli jsme ve chvíli, kdy jsme přijít měli.“
Pousmála jsem se na matku, přesto v tom bylo cosi smutného.
„ Co se teď tedy děje? A jak moc špatné to doopravdy je?“
Sledovala jsem královnu, jak přechází z místa na místo a zůstala jsem tiše. Celkem dlouhou chvíli.
„ Mohla bych vidět … krále?“
Zeptala jsem se najednou po chvilince ticha. Pořád je tu má tužba, poznat otce. I když kdo ví, jestli si to pak v budoucnu budu pamatovat… pokud ho tedy teď nezachráním. Kdo ví…

Tam kde je třeba
Zumishi

Království Trion je velké a rozlehlé a právě sem jsi přesunul své pole působnosti, protože právě zde se začaly rojit potíže s nemrtvými a tím pádem i zakázky, na které si tebe, nebo takové, jako jsi ty najímali. Armáda Trionu byla někde v pohraničí, aby se utkala s nepřátelskou armádou a zbytky obyvatelstva byly takřka nechráněny proti tomu, co proniklo za frontu.
Právě dnes jsi přišel do jedné vsi, kam tě dovedl obyčejný sedlák. Přislíbil zaplatit, co budou moci.....což pravděpodobně nebude opravdu mnoho. Výměnou za to, že jim pomůžeš s lapky, kteří se tu vykytují. Prý je okrádají o jídlo, zásoby a někdy i někoho zabijí, když se vzpouzí.
"Měli by přijít zase dneska za poledne můj pane.....že se s nimi vypořádáte? Bývá jich asi pět....ale naše ves nemá žádné cvičené bojovníky, kteří by se jim postavili."
Vysvětloval ti farmář, když jste se přiblížili na dohled jeho malému domovu. Ves byla opravdu malinká, ale i tak se tu dalo co rabovat a místní lidé mohli trpět. Války a tyhle doby přinášejí různé nepříjemnosti.

Mezi svými
Nalaya

"Neopatrnost a mládí jsou ruku v ruce jak se zdá.....jen dej pozor, aby se ti to jednou nevymstilo."
Odpověděla královna laskavě.
"Je dobré, že se cítíš lépe. Ale tím naše starosti nekončí."
Odpověděl ti v myšlenkách Laeron.
"On moc dobře ví, zač může, že Denwere."
Přelétla ho královna trošku přísným pohledem. Ten jen mírně kývl, ale nekomentoval to.
"Nal je díky tobě zdráv."
Dodala královna a poukázala k oknu, kde postával Nal a koukal se skrze něj ven. Jeho bratr nebyl o moc dál od něj.
"Jen mne mrzí, že jste sem přišli za takových okolností, jaké tu panují."
Svraštila královna starostlivě obočí a přešla po místnosti.
"Jedinou útěchou je tvůj příchod. Misky vah se možná nyní pohnou v náš prospěch."
Usmála se nadějně.

Doma

Zaměřila jsem se na onu známou tvář. Byla krásná, stejně jako bude za padesát let. Otřela jsem si oči a pozvedla hlavu, abych se mohla podívat, co mi to leží na břiše. Usmála jsem se na svého draka a natáhla k němu prsty, abych ho mohla pohladit. Zdá se mi to, nebo opravdu o kousek vyrostl…
„ Byl hloupý, já vím. Ale byla to jediná šance, jak to přežít všichni. Nechtěla jsem, aby tam někdo padl... “
Pozorovala jsem matku. Hlavu jsem však dlouho neudržela a brzy po té mi padla opět na polštář.
„ Věř mi, že jsem velmi ráda, že jsem vzhůru. A že tu jsi ty.“
Pousmála jsem se směrem k Laeronovi a jen mírným otáčením hlavy prozkoumala pokoj, ve kterém jsem se nacházela. Byli tady všichni. Včetně dračích vajec. Oddechla jsem si a zavřela oči. Jsem unavená a to opravdu hodně.
„ Denwer za to nemůže. Rozhodla jsem se tak sama, aniž by mohl zasáhnout. Jak je na tom Nal?“

Opět mezi živými
Nalaya

Když se ti rozmazaná vidění ustálilo uviděla jsi vlídnou známou tvář své matky. Stejně krásnou a silnou, tak, jak si jí pamatuješ.
"Již to bude dobré mé dítě. Brzy ti bude zase dobře. Měla jsi velké štěstí. Čin, který jsi provedla byl odvážný ale hloupý zároveň.....To samé platí pro tebe Denwere."
Zamračila se lehce královna směrem někam bokem, ale pak zase pookřála.
"Tvůj drak má s tebou nevídaně silné spojení. Tvou léčbu značně usnadnil, když se svedl vést temnotou zpět."
Usmála se a pak se vydala mimo tvůj dočasný dohled. Patrně za Denwerem. Mezitím jsi ucítila, jak se ti něco pohnulo na břiše a pak na tebe zamžouraly oči hlavy na dlouhém krku.
"Jsem rád, že jsi vzhůru."
Uslyšela jsi Laerona ve své hlavě. Ležela jsi v měkoučké elfí posteli a po pokoji se pohyboval víceméně i zbytek vaší skupiny. Vak s vejci ležel vedle sebe na stolku.

Roztříštěné temnoty

Pomalu ale jistě jsem ztrácela vědomí, tělo mi vypovídalo službu a hlava se mi zakláněla z náručí Denwera. V mysli jsem se upínala k myšlenkám na svého draka, na svou matku a také na Arwina. Bolelo mne u srdce, když přišlo zjištění, že už ho možná nikdy neuvidím, tak jako svého Laerona a matku. A najednou mě opustili i Denwerovi ruce. Zůstala jsem v těch temnotách sama… úplně sama až… až na něj… na ten pocit, že tu semnou pořád ještě někdo je, na tu naději, že snad nejsem úplně sama. Ten pocit, že mě i tady někdo stráží. Pocit zesílil a stal se skutečným, když se mi jeho hlas, laskavý, konejšivý ozval v hlavě.
Jsem ráda, že tu nejsem sama…
Nevím, jak dlouho jsem bloumala prázdnotou, temnem, nevím. Ale najednou se to změnilo. Byla to velká úleva, konečně zase vidět světlo, cítit, že je semnou můj drak.
Když jsem ucítila dotek na tváři, pohnula jsem se. Nadechla jsem se a vydechla. Ten chladivý dotek mě přivedl zpět k vědomí, probral mne a snad zahnal vše zlé, co trápilo mé tělo.
Pomalu jsem otevřela oči, několikrát zamrkala, abych zahnala rozmazané vidění. Přežila jsem. Nevím jak, ale přežila…

Vůdce Rark!
Rark

"Smrtelné nebezpečí!"
Zakřičel někdo, a jiné hlasy se k němu přidaly. Že by opravdu znali tvůj příběh? Že by se dostal nějak záhadně až sem? Drby se šíří rychle to ano, ale i tak....
"Jste naše jediná naděje, víte, jak z tohohle maléru ven a určitě jste si poradil i s horšími!"
Zavolala nějaká žena.
"Ano ano! Myslím, že jsem už o tom mladíkovi slyšel! Je jako dělaný pro velké skutky!"
Zavolal nějaký děda. Smyčka okolo tvého krku se pomalu stahovala a možnosti úniku z téhle situace ubývalo.
"Musíte nám pomoci! Naše životy jsou ve Vašich rukách!"
Zatloukli ti poslední hřebíček do rakvičky.

Chladivý dotek
Nalaya

"Nezemřeš.""Nezemřeš."
Slyšela jsi něčí hlas, ale nejsi si jistá kdo to vlastně řekl. Své okolí jsi pomalu ale jistě přestávála vnímat. Jediné, co zůstávalo byly pevné ruce Denwera, které tě držely v náruči a někam nesly. I ty po nějaké době zmizely a objalo tě.....vlastně to bylo cítit jako prázdno. Nicota okolo tebe a temný záchvěv paniky.
"Ještě nenadešel tvůj čas Nalayo. Svou cestu máš daleko před sebou."
Ozval se ten konejšivý vlídný hlas Laerona, který byl i tady v ničem stále s tebou. Měla jsi pocit, že ho cítíš i když bylo vše tak zastřené a pak.....temnotou proniklo světlo, jako slunce roztrhlo stíny a ty ucítila chladivý dotek, který ti přejel po tváři. Chladivý dotek, který ti pročistil mysl a rozehnal špatnosti ve tvém těle. Opět jsi začala přicházet k sobě. Zmatená a zesláblá, ale patrně živá.

Doma v minulosti.

Bolestně jsem vydechla a otřela si orosené čelo, jakmile se otevřel tajný vchod do trůnního sálu. Byli jsme tady… v bezpečí. Konečně. Bylo to zvláštní, když se mi tak ulevilo a ucítila jsem Laerona. Ovšem po jeho myšlenkovém proslovu mne neuvěřitelně bodlo u srdce.
„ Pokud… pokud zemřu já… co se stane s tebou?“
Zašeptám tiše, nejistě a velmi bolestně. Mám strach z toho, co mi odpoví. V očích mám slzy. Zabiju sebe a ještě to odnese drak.
„ Tolik mě to mrzí Laerone… způsobuju ti bolest… kvůli mně trpíš…“
Někdo mě zvedl překvapivě na ruce. Nečekala jsem, že to vůbec někdo udělá. Hůl mi vypadla z ruky a spadla dost hlasitě na zem. Ani nevím, kam mě vlastně nesl, pomalu ale jistě mi mysl černala. Snad to nebylo tím, že se k ní dostal onen jed.
„ Laerone…“
Vydechla jsem roztřeseně. Pokusil jsem se na něj zaměřit, na tu duhovou ještěrku. Objala jsem Denwera kolem krku, přesto jsem jednou rukou natáhla po drakovi.