Andor.cz - Dračí doupě online

Vůdce?

Ale ne... Takhle to být nemělo, takhle to nechci.
Když vidím, že si mě vesničané všímali, měl jsem radost. Třeba to někoho fakt trkne a povede je! Ale naděje se rozplývá s dalšími a dalšími slovy.
Ne ne ne... Já nejsem ten koho hledáte, já nejsem ničí spasitel. Před chvílí jsem měl problém sám sebe spasit a nikdo mi nepomohl, tak proč bych měl já pomáhat vám všem?!
Nervózně přešlapuju na místě a doufám, že se v davu najde někdo kdo mě vysvobodí.
4 dny cesty, to je dlouho a oni nepůjdou tak rychle. Situace je kritická. Fakt jsou v háji, není jim pomoci.
"J-j-já? Já že vím jak se s tím vypořádat?" Třeba mi přestanou tak bezmezně věřit. nikdo přece nechce neschopného ukoktaného vůdce.
Pak řeknou něco co mě až trochu zarazí- tak jako jste z nebezpečí unikl vy sám. Jak to jako můžou vědět? Nejsem tady ani pár hodin.
"A z jakého nebezpečí jsem se to měl podle vás dostat?" Zeptám se s jedním zvednutým obočím a nechápavým výrazem. Tohle rozhodne o tom co udělám.

Že já do toho vůbec strkal nos. Měl sem odejít s barbarem a beze slova odejít. Měl bych klid a s barbarem i jistou ochranu kdyby mě vzal s sebou. Ale ne já chtěl být za dobráka...
Ale je pravda, že teď nemám domov ani kam jít, takže nějaký nový cíl... Riskovat pro ně svůj život?

Minulá přítomnost
Nalaya

Vstoupili jste do úchvatné chodby. Mnoho z vás mlčky, jen ty a někteří s tichými slovy. Tvé pesimistické řeči Laerona moc neuklidňovaly. Dle všeho moc dobře věděl, o čem se s Denwerem bavíte. Přece jen viděl ti do hlavy no ne?
"Dnes nenadešel tvůj čas."
Odpověděl Denwer prostě aniž by nějak dál komentoval tvou poznámku.
"Tož už poďma ať to máme za sebu."
Ozal se Finergar, který hořel nedočkavostí dostat se někam, kde bylo více prostoru. Možná na tohoto trpaslíka tyto elfy dělané chodby nepůsobily úplně dobře.
Když se otevřely tajné dveře zaplavila tě úleva, ale kvůli tomu, že bys byla opět v paláci, ale kvůli tomu, že jsi ucítila vnitřní duševní konejšivé obejmutí od Laerona, který se ti vloudil do hlavy a zmírňoval to vše, cos cítila.
"To co ovlivňuje a cítí jeden cítí a ovlivňuje v určité míře i druhého na to nezapomínej. Náš osud je společný."
Promluvil ve tvé hlavě mnohem dospěleji, než bys očekávala. Když jste se vyhrnuli z chodby spatřili jste jen zmatené sloužící, kteří polekaně couvali, ale jakmile poznali Denwerovu skupinu oddechli si.
"Potřebujeme královské léčitele ihned!"
Křikl Denwer rozkazně a nekompromisně, ani jsi nevěděla jak a držel tě v náruči a hnal se i s vakem vajec chodbou někam za služebnout, kteér skoro nestačily nohy. Ostatní vás spěšně následovali.

Minulost

„Jestli je těchto pár slov a gest úchvatných… Pak bych vás chtěla vidět, kdybyste viděli všechno, co je tu kolem.“
Smutně jsem se usmála. Město strádalo, ale přesto bylo kolem stále tolik tajemství, které nikdo netušil, jak velká jsou.
Kámen se rozlouskl, s tichým praskáním, přetvořil se v dva sloupy a otevřel pohled na schodiště, které se svažovalo dolů do podzemí. Rozhlédla jsem se kolem a vešla dovnitř. Každým krokem, který jsem ušla, rozsvítilo se na stěně světlo. Chladivé světlo, uklidňující, přívětivé. Jakmile sešli do podzemí všichni, otočila jsem se a do jednoho ze světel sáhla. Utišila jsem světýlko a za chvíli se ozvalo skřípění kamene, jak se vrátil do původního stavu.
„ Musíme doufat, že nás nikdo neviděl. Je to sice chráněné místo… ale kdykoliv sem mohou nahnat armádu a uzavřít tu cestu…A to by byla katastrofa pro všechny tam uvnitř…“
Šeptnu tiše. Vím, že tehdy ta cesta potřeba nebyla, ale co když se teď něco změnilo…Ochvěju se a na chvíli se opřu o stěnu. Jsem tak strašně unavená a bolest se vrací. Nadechla jsem se a vydechla. Musím pokračovat, jinak to nejde. Cesta se větvila. A dost různě. Já šla se zavřenýma očima, roztažené ruce, tak abych dosáhla z jedné strany stěny na druhou, a mlčky jsem našlapovala. Pokaždé když jsme došli na nějaké rozcestí, rozsvítili se všechny cesty. Ale já šla sebejistě dál. Několikrát jsem zahnula, cestou jsem ale dvakrát zastavila a musela si oddechnout. To cestu prodloužilo a mě ubíralo života.
„ Denwere…“
Zašeptám tiše, šla jsem pomalu, sice stále správnou cestou, ale už ne tak sebejistě.
„ Pokud… se mi něco stane… postaráš se o Laerona…“
Vydechnu. Tvář mi z jedné strany pokrývali černé žilky, zasahující do vlasů, k oku, ke rtu.
„ Je to… ještě dvě odbočky vpravo… A pak po schodech… “
Vydechla jsem bolestně a zabočila, kam bylo třeba. Ušla jsem pár metrů a opřela se o stěnu. Podívala jsem se na Nala a Rala. Na Denwera. Lórnu. I přátelského trpaslíka. A nakonec na Laerona.
„ Promiň mi to…“
Zašeptala jsem tiše, po tvářích se mi rozkutálelo pár slz.
„ Tolik jsem toužila ho vidět…“
Posteskla jsem si. Tolik jsem toužila otce poznat. Nadechla jsem se a vydechla, načež jsem se odlepila od zdi a rozešla jsem se. Bylo to utrpení. Každý krok. Každý schod, po kterém jsem vyšla. Víceméně jsem visela na vlastní holi, ale přesto jsem vyšla až nahoru. Opřela jsem se o stěnu, na kterou dopadlo pár mých slz.
„ Až otevřu průchod… možná budou vyděšení…“
Vydechla jsem a připravila je tak na to, že možná někdo zaútočí. Kdo ví jestli nás vůbec poznají.
„ Život poslední lesní růže je naší nadějí.“
Zašeptala jsem tiše ruku přitisknutou na stěně… A stěna začala praskat… otevírat se.

Minulá přítomnost
Nalaya

Zbytek cesty až k místu tajné cesty do města jste šli mlčky. Měli jste jediné štěstí, že tajná cesta začínala ještě mimo obležené, které se nyní děsivě rozprostíralo okolo města. I vy jste měli celý tento hrůzný výjev na dohled. Jak se zdálo město strádalo a zoufale potřebovalo zbavit se nepřátel. Patrně už musely pomalu docházet zásoby jídla.
"Jsou věci, které mne nepřestanou překvapovat."
Zadíval se na tebe a zeď úžasle Denwer. Lórna jen něco zamumlala nesrozumitelně ve svém jazyce a zorničky se jí rozšířily překvapením.
"Úchvatné."
Dodali Nal a Ral společně.
"Tož už poďme. Nerad bych čekal, až mňa něco kousne do zadnice."
Popohnal vás trpaslík, který se nervózně ohlédl přes rameno. Taky kdo ví, kdy nepřítel vyšle další vlnu útoku, která by si vás zde mohla všimnout.

Tajná cesta do města

Přikývla jsem. Přesto jsem tušila, že mi neříká všechno. Ostatně… jako už mnohokrát.
„ Nedlužíte mi nic. Musím o své království pečovat… nehledě na to, jestli je mi někdo vděčný nebo není…“
Přesto všechno, co říkal, jsem stejně měla pocit, že je něco ještě jinak, než by mělo být. Zamračila jsem se, když prohlásil, že mi nemůže poradit. Zachvěla jsem se a skousla si ret.
„ Král zemře. V poslední bitvě. Při obraně města…“
Zakaboním se. Mluvím o svém otci. Který by teď ještě měl být na živu. Jenže jak dlouho.
„ Já cestu znám. Nedaleko odsud, přeci jen to mělo být do té... hmmm bezpečnější části lesa…“
Zmlkla jsem. Teď mluvit o tom kde je tajný vchod do města nemůžu. Ale můžu je tam zavést…
Vedla jsem je k řece. Pár okličkami, kdyby nás někdo chtěl sledovat, nemohu si dovolit, někomu ukázat vchod do města. Už tam u řeky, bylo něco zvláštního. Něco magického. Byl to skrytý přístav, všechno tady bylo skryté pod velkou iluzí, kterou udržovali čarodějové a včele má matka a otec. Kdo nebyl zasvěcený, neměl tušení co se tu všechno nachází a snadno prošel kolem obrovského kamene, který skrýval kouzlem ukrytý vchod. Došla jsem ke kameni a jemně jsem po něm přejela prsty. Nadechla jsem se a vydechla.
„ Laskavost a víra v život lesa vedou naše srdce.“
Zašeptala jsem tiše, přitiskla jsem na kámen dlaň a nakonec se o něj opřela čelem. Jen královská rodina ví, kam a v jakou chvíli se dotknout. A co za slova pronést, aby se průchod otevřel. Nikdo jiný neprojde. Navíc… asi tam bude i nějaké poznávací znamení o kterém nemám tušení, jen ti z hlavní linie vchod otevřou.

Minulá přítomnost
Nalaya

"Jen jedno malé kouzlo."
Usmál se povzbudivě a mírně pokývl hlavou.
"Na slova díku bude čas až později. Navíc dlužíme ti. Zachránila jsi jednoho z nás, je na místě, abychom udělali to samé pro tebe.....o mě neměj obavy budu v pořádku."
Pokývl hlavou. Únava, jako by mu přidala na letech. Denwer ti šel po boku, aby tě mohl v případě potřeby podepřít a zamyšleně tě poslouchal.
"V tom ti bohužel neporadím. Vše bude tak, jak má být. Proroctví se naplní a koloběh se uzavře."
Odpověděl, jako by si tím byl jistý.
"Nyní je třeba soustředit se na to, abychom se dostali vůbec do města."
Přešel plynule do obecné řeči, když jste se srovnali s ostatními, kteří na vás už čekali.

Ztracená v minulosti

Vydechla jsem bolestí, když mi přiložil ruku na hruď.
„ C-co si udělal?“
Zašeptám nejistě, když se mi uleví. Několikrát se nadechnu a vydechnu, načež se s jeho pomocí zvednu na nohy.
„ Děkuji ti…“
Zadívám se mu do očí a slabě se pousměju.
„ Přežiješ to?“
Úsměv mi poklesne a dobře si ho prohlédnu. Nezbývá mi moc času, ale nechci, aby to stálo život ještě někoho dalšího.
„ Musíme jít…“
Rozhlédla jsme se a sebrala jsem ze země svou hůl. Opřela jsem se o ni a vydala se po boku Denwera, abychom neztratili skupinu. Bude třeba, abych otevřela vchod, bez mě to neudělají.
„ Takže půl roku… to znamená, že za…“
Zbledla jsem.
„ Necelého třičtvrtě roku přijdu na svět… matka už musí…“
Nadechla jsem se a vydechla. Otřela jsem si oči a odvrátila jsem se.
„ Co se stane, když změním, něco co se stalo? Proto jsem tu, že? Abych něco změnila… jak velký zásah můžu udělat?“

Zapomenutá v minulosti
Nalaya

"Samozřejmě, že Miken žije."
Odpověděl Denwer mírně zmateně ale brzy to přešel. Nad tvou otázkou se na chvíli zarazí a zapřemýšlí.
"Hmmm zhruba půl roku od založení Zářící Jednoty. Ještě bohužel doznívají války, které se vedly, ač za toto obležení nemůže žádný z našich nových spojenců. To temnota se rozšířila, kam neměla a my se jí snažíme potlačit zpátky na všech frontách. Brzy by měly dorazit posily spojenců."
Objasnil ti Denwer za chůze. Když jsi upadla zamračil se a přiklekl k tobě. Laeron se na tebe zmateně díval. Denwer zavrčel nadávky v jazyce, který jsi neznala.
Viděla jsi jak k tobě vztáhl ruku a přiložil ti na hruď ruku.
"Kelekeir orna de terne. Grafir nor helfair. Ioliros helfair vurna."
Mumlal jazykem, který jsi opět neznala. Bolest ustoupila, ale úplně neopadla. Denwer vypadal unavený a těžce oddechoval.
"Získá ti to trochu času, ale tohle kouzlo účinkuje vždy jen jednou."
Vysvětlil ti a pomohl ti vstát.

Smrt v minulosti?

Poklesla mi samým překvapením brada, když řekl, že vládne Arwin I. Až moc rychle mi v tu chvíli došlo, co se stalo. Aspoň část z toho. Jsem v minulosti. Proto mi ten les je jen povědomí… Protože les, který znám já, je už trochu jiný. Zůstala jsem stát po Denwerově boku a pozorovala skupinu, jak se od nás vzdaluje.
Jakmile se zmínil o mém otci, prudce jsem k němu otočila hlavou.
„ Otec žije?“
Vyhrkla jsem. Řekl mi to, tak proč se na to ještě ptám. Srdce se mi rozbušilo nadšením, kdy mi došlo, že uvidím svého otce. Tedy… jestli se toho dožiju. Tím návalem adrenalinu a tím, jak mi buší srdce se jed šíří podstatně rychleji, což je vlastně vidět i na žílách v tváři. Postupuje to. A i když to nevidím, cítím to. Jak mi jed ubírá síly.
Přesto jsem se snažila nedát bolesti najevo. Jestli otec žije, bude možnost ho zachránit. Musí být. Musí…
Pak mi došlo, co jsem ale řekla. Jestli jsem v minulosti, neví, že král zemře. Zadívala jsem se Denwerovi do očí.
„ Jaký je rok?“
Zeptala jsem se opatrně. Jestli je to ještě před mým narozením, otec určitě žije. Polkla jsem. Poznám otce.
Zachvěla jsem se a podívala jsem se na svého draka.
Najednou mě sevřela bolest na hrudi. Vykřikla jsem a svezla se na zem. Nemám už čas…

Ztracená a zmatená
Nalaya

Denwer na tebe starostlivě pohlédl.
"Ano byl jsem ve městě, než ho oblehli. A ne žádný Arwin tam nebyl......Trionu však teď vládne Arwin I."
Podotkl Denwer vážně a zadíval se na tebe. Zdá se, že měl pochopení pro tvé zmatení a tak počkal, až zbytek skupiny získá trošku náskok, když už jsi jim naznačila kudy jít k oné tajné stezce.
"Král Miken by ti vše vysvětlil lépe, ale jak pravilo proroctví, přišla jsi k nám z doby vzdálené, abys zachránila dobu naši, i tu svou."
Na chvíli se odmlčel.
"Neuběhl čas tak rychle od chvíle co jsi opustila město Nalayo. Právě naopak v tomto světě ses ještě nenarodila."