| |||
Famfrpálové hřiště |
| |||
Tribuny Kenji, Noemi, Emily, okrajově Deirdre Všechno se událo na mě až příliš rychle. To, co jsem myslel, že bude chutnat fantasticky, protože je to bonbon, fantasticky nechutnalo. A skutečně mě ani nenapadlo, že by to Emily udělala. Můj vyflusnutý bonbon na její tváři i s mými slinami skončil zpátky na mé tváři. Trochu zbytečné, když je to její chyba. Jakoby se už nevyřádila dost. Mít mé sliny na tváři je nic oproti tomu, že mi dala bonbon, který chutnal jako zvratky! Jenže Kenji se poblil. Netuším, co měl za příchuť on, ale když vidím, jak sype svůj obsah žaludku Airimoyové na sukni, napadá mě, že musel mít mnohem nechutnější příchuť. Za normálních okolností, bych se Deirdre vysmál, zasloužila si to. Za ty blbý kecy, ale to bych nesměl mít tu pachuť v ústěch jakou jsem měl. Díky bohu za Noemi a její vodu. Rychle se nahnu k proudu vodu, který tryskal z její hůlky a otevřu pusu. Hltám vodu jako šílenec. Díky tomu jsem si ani nevšiml, jak Kenjiho Unitato žere blitky. Asi bych se zeblil taky. ,,Bože." Znechuceně se zašklebím, když tu chuť konečně spláchnu. Ale nejspíš potřebuju něco, čím to zajím, nebo se toho pocitu zvratek v puse nikdy nezbavím. Ale vlastně - Kenji je měl teď taky, akorát opravdové. ,,Díky, Em." Podívám se na Noemi a vděčně se usměju. Druhou rukou se natáhnu pro pocky tyčinku, které Kenji přinesl na tribunu. ,,Zachránilas mě, málem bych se totiž poblil taky." Otočím se na Emily, která přiběhla ke Kenjimu. ,,Cože? Tys to udělala schválně?" Vykulím oči. To bych do ní neřekl. Neříkám, že se na ni zlobím. Teď, když žvejkám pocky tyčku a vrací se mi lepší chuť do žaludku už mám i lepší náladu. Ale to Emily neví, že tímhle činem u nás rozproudila chuť po odplatě. Vtípky a žerty jsme vždy s chutí vraceli. No, nebýt to holka, tak už ji ty její zvrhlé bonbony násilím nasypu do pusy. Alespoň takhle bych to udělal třeba Ryanovi. ,,Hej brácho," otočím se na Kenjiho. ,,Už dobrý? Měl bys to taky zapít a asi i zajíst. Fakt to pomáhá. Zbavíš se tý pachuti." Nabídnu mu jeho vlastní pocky tyčinky a dokonce nabídnu i Noemi. Nabízet cizí sladkosti mi šlo vždycky parádně. Dění famfrpálu už absolutně nesleduji a mezitím, co jsme se tu dávili, zvraceli a plivali, tak nábor skončil. Ani nevím, jak se tvářila Deirdre, když ji to přilítlo na sukni, ale teď je pryč a já to už nezjistím. No smůla. Místo toho si všimnu Marie, která podávala Dominikovi zlatonku. ,,No to mě - ! Mařka chytila zlatonku! Holka jedna ušatá, no řekli byste to do ní?" Mám radost i za ní. Kdykoliv někdo chytil při náboru zlatonku, měl u Hoochové jasné "ano". Tribuny se začínají vyprazdňovat a my bychom asi taky měli jít. Kolik je vůbec hodin? Pomalu se zvednu a otočím se na ostatní. ,,No, a co teď?" Rozhlídnu se do všech stran. Kam jsme mohli jít? Do kostela? Sovince? K Hagridovi? Nebo do hlavní síně si sednout? Nebo na nádvoří. ,,Máte něco v plánu? Kromě nabízení odporných Bertíkových lentilek." Věnuji Emily zamračený pohled. Ale pak se přece jen pousměju. Vlastně jsme museli vypadat celkem vtipně. |
| |||
Richard a všichni na Ošetřovně Mlčky poslouchám rozhovor mezi madam Pomfreyovou, Richardem a Caylusem. Znuděně si povzdechnu a založím si ruce na hruď. Ostatním postiženým nevěnuji moc pozornosti, pouze zachytím pohledem Patricka, který okamžitě vystřelí na nohy a dožaduje se odpovědí. Věnuji mu drobný úsměv. Oba jsme byli antitalenti na lekvary, takže jsem s ním hluboce soucítila po tom, co si odstřelil nohu. Já i Richard moc dobře víme, že jeho starost je falešná a nezajímá ho to. "Děláš si legraci? To byla svačina! Jako bys nevěděl, že mám pořád hlad. Pěkně znáš svoji kolej, jen co je pravda." Toho, že já i Princ žereme jako zjednaní, by si mohl nevšimnout jen totální idiot. A Richard, který předchozí roky strávil zahrabaný někde v koutu se svými transformery a Helen. "Mějte se. Snad se nám brzy vrátíš, Patricku. Už je tam bez tebe nuda." Kývnu hlavou na všechny přítomné zelené, krátce zalétnu pohledem i k Acai a vydám se za Richardem ven z Ošetřovny. "Fajn," procedím skrze zaťaté zuby a mlčky jej následuji. Je mi jasné, o co mu jde. Richard si možná myslí, že jsou všechny jeho ovečky hloupé a naivní, ale minimálně já a pár dalších jedinců mu to nežere. Mechanicky Richarda následuji do pátého patra, přímo k prefektským koupelnám. Vstupu se mi ale nedostane, jelikož Richard okamžitě začne s tím svým bossováním. Nemám na něj náladu. Narůstající hlad a události předchozích minut mi v puse zanechaly nepříjemnou pachuť. Je mi zle jen ze samotné Richardovi přítomnosti. I když patří do stejné koleje jako já, až moc připomíná jedinou osobu, kterou nenávidím víc jak lorda. A to je můj otec. Mlčím a nechám se přitisknout ke zdi. Richard se většinou chová jako uhlazený gentleman. Myslí si, že mi svými chytrými řečmi nažene strach. Během prvních roků v Bradavicích jsem se při zaznění jeho jména třásla strachy. S tím je ale konec. Pokud je něco, co z duše nenávidím, tak jsou to dominantní muži, kteří si myslí, že jsou ženy něco nižšího a že mají poslouchat. Na to nejsem zvědavá. Ostře se nadechnu. "Nebudeš mi rokazovat, co mám nebo nemám dělat, Richarde. Nejsi můj otec a ani můj přítel. Najíst se ještě dokážu sama, děkuji pěkně. Do mého mudlovského přítele ti nic není. Jíst si budu, s kým chci. Pokud ti to tak vadí, tak jsi se mnou měl obědvat ty a ne se pořád hrabat v těch svých hračkách. Nejsem žádná pitomá ovečka, která tě bude následovat." Mám chuť tomu namachrovanci plivnout do ksichtu. Drží mě zpět jen fakt, že je to pořád můj spolukolejník a navíc prefekt. Kolej je důležitější. Dlouze se nadechnu a pokusím se v duchu uklidnit. Nechci říct nic, čeho bych dál musela litovat. Richard mě nekompromisně chytne za bradu a zvedne ji. Oplácím mu ten jeho pohled. Mám chuť protočit oči, ale rozmyslím se. Co mám dělat? Přizvukovat mu nebo bránit kamarády? Má vlastně pravdu... Achjo. Kousnu se do rtu. Nebyla to první chvíle, kdy jsem se za svoje pochybné přátelství s Alecem a svou crush nenáviděla. Richard to možná nevěděl, ale probrečela jsem hodně nocí. Chtěla jsem být dobrou dcerou, která by se svému otci zavděčila. Pořád tu ale byl dopis od matky... Měla jsem si snad mezi rodiči vybrat? A pak Nikolas, kterého výchova v Kruvalu tak zblbla, že raději skočil do chomoutu s první holkou, která se otci zalíbila. "Chceš vědět, co mě k tomu nutí? Víš, jak znechucená sama ze sebe jsem? Tady vůbec nejde o to, že to jsou mudlové. Když... když se na ty osoby podívám, tak ten původ prostě nevidím. Musí... musí to ale přestat. Je to špatné." Vykoktám a otřesu se znechucením. Chtěla bych být statečná. Měla bych se upnout na vidinu Matta a to, co k němu cítit. Jakmile ale Richard začne s drcením mého ramene, nejde to. Před očima mi automaticky naskočí vzpomínky na otce a na jeho obličej. Na krutý úsměv, kterým mě častoval pokaždé, když jsem něco zkazila. Na zářící oči, kterými mne probodával. Uznání, po kterém jsem od mala tak toužila. Můj bratr byl ten starší, ale nikdy neměl otce příliš v lásce. Raději přizvukoval matce, která s otcem sice pekla, ale v koutu duše s jeho nenávistí nesouhlasila. Svěřila se mi v poslední snaze mne zachránit z Rainerových spárů. Zklamala jsem ji. Nikdy mi to neodpustila. "Můj otec..." Je celkem absurdní, že bolest v tuhle chvíli skoro necítím. Ještě ne. Strach z předchozích osmnácti let se mi nahrne do těla. Jsem ochromená. Zalapám po dechu. Nemám daleko k tomu, abych začala opět vyvádět. Nechci se ale před Richardem složit. Nepochopil by to. Před očima vidím obličeje všech mudlanů, kteří můžou za to, co mi otec provedl. Za jeho fyzické tresty. Kdyby nebylo jich, nikdy by mě netrestal. Je to jejich chyba. Vidím Zahradníkův obličej. Netuším, proč mi naskočil právě ten jeho. Možná za to může fakt, že se choval tak, jak se choval. Jeho rodina. Měl to, co já neměla. Svobodu. Nemusel vyrůstat ve strachu z toho, co mu udělají vlastní rodiče. Mast od slečny Etty možná pomohla, ale s Richardovou pomocí se mé rameno opět mění v kriploidní něco. Strach trochu ustoupil, mysl se mi trochu pročistila, takže už cítím bolest. Zatnu zuby a snažím se potlačit stoupající výkřik. Vyhrknou mi slzy bolesti. Nebráním se jim. Zuřivě zatínám zuby a koušu si ret, který si od toho prokousnu až do krve. Nedovolím, aby mě tenhle idiot donutil křičet. Na to jsem moc hrdá. Po těch letech s otcem jsem se naučila, jak snášet bolest a ani neceknout. "Můj otec se o tomhle nesmí dozvědět... Nejsem... nejsem jako William." Svěsím trochu hlavu. Třesu se. "Nikdo mě k tomu nenutil, Richarde... Nikdo. Nenechala bych si od nikoho poroučet, moc dobře to víš. Nejsem... nejsem ale jediná, kdo se s nima paktuje. Chápu, že pro tebe to, že někdo s někým pouze spí nic neznamená, ale pořád to je paktování. Měl bys alespoň měřit dvojím metrem, když už tu někoho obviňuješ." Se slzami v očích mu věnuji nenávistný spalující pohled. "Víš moc dobře, o kom mluvím. Hraješ si tu na nějakého vedoucího koleje, ale od toho tu nejsi. Neplatí tu to, že jsme si všichni rovní, ale někteří jsou si rovnější. Jsme jedna kolej. Máme držet u sebe. Ne se navzájem mrzačit. Zapomněls snad na to?" Asi není nejvhodnější doba na to vytahovat zrovna tohle, ale nemohla jsem si nevšimnout, že přesně takhle Richard smýšlel. Nebyla jsem jediná, kdo si to myslel. A že dělal rozdíly mezi mnou a Caylusem? Samozřejmě. Byla jsem přeci jen hloupá holka. "Rozumím ti. Nedávám nikomu přednost před svojí kolejí, Richarde. Nikdy to neudělám. Kolej je pro mě jako rodina. Ať se děje, co se děje... A toho se taky budu držet. Samovolné diktátory tu ale trpět nebudu. Klidně mě za to zmlať, když ti to udělá dobře... Ostatní holky ti na to možná skočí, já ale tak hloupá nejsem. BDSM mě fakt nebere. Nech mě dýchat a slibuju, že ti nebudu dělat problémy." Mám chuť mu tu jeho ruku ze své tváře odplesknout. Nechám ho ale žít v domnění, že jsem se poučila a budu hodná. Hlupák. Pustí mě. Automaticky si chytnu pulzující rameno, které je nejspíš v o dost horším stavu než ráno. Vystřelující bolest se snažím nevnímat. Nechci osobě vedle sebe udělat tu radost a omdlít tu. Pěkně si to odtrpím. "Dobře... Jdeme." Rameno pustím. Pravou ruku už vůbec necítím. Není to asi dobré znamení, ale bude to muset počkat. Nechám Richarda vejít a následuji jej. Vztek se mi daří celkem dobře maskovat. Jestli si ale myslí, že z toho vyjde jen s tím svým americkým úsměvem, tak se hošan šíleně mýlí. Nejsem žádná blbá blondýna. Obejdu Richarda a zastavím se před ním. "Idiote." Napřáhnu levou ruku, vložím do ní všechnu zbývající sílu a pokusím se Richardovi dát facku. Bleskově mi ale chytne ruku. V závěsu se pokusím ho kolenem nakopnout do boku, ale i tomu se se štěstím vyhne. Vzteky bez sebe oddechuju a zuřivě na něj zahlížím. Dnes při mně štěstí prostě nestojí... "Já.... taky s tebou musím o něčem mluvit." Nefandím si. Změnit téma teď už nepomůže. Nejspíš ho můj útok naštval. Snad je ale dost chytrý na to, aby si spočítal, že je to jen opožděná reakce. I přes bolest se snažím tvářit vážně. Máme tu totiž možný problém. |
| |||
Ošetřovna - Prefektské koupelny Všichni z ošetřovny, Deirdre Odvedením Cayluse na ošetřovnu nic nekončilo. Zatvrdil se snad ještě víc. Ten blázen má ruku na padrť a stejnak by byl schopný odejít jen s krabičkou obyčejné masti. Osel jeden tvrdohlavej! Ještě než odejdeme, začne madam Pomfreyová zjišťovat, co se stalo. "Potlouk mu narazil do ramene. Byla to pořádná rána." odpovím za Cayla, abych mu ušetřil práci s vysvětlováním. Pokud by vůbec něco vysvětloval. Nedivil bych se, kdyby všechny přesvědčoval, že mu vůbec nic není. "Podívejte se mu ještě na žebra. Náš odražeč dneska neměl svůj den." podotknu. Nejsem doktor a nejsem tu ani od toho, abych stanovoval diagnózy, ale už od pohledu je jasné, že tohle bude vážnější. O dalšího zmijozelského přijít nemusíme. Bohatě stačí to, co se stalo během snídaně Williamovi. "Máš hlad? To mě opravdu mrzí." s předstíranou lítostí se na Deirdre podívám. Stav jejího žaludku mě totiž ani trochu nezajímá. "Myslel jsem, že jsi měla na tribuně sladkosti." zapátrám v paměti. Než ošetřovnu nadobro opustíme, krátce kývnu hlavou na Patricka. Nevím, jestli slyšel, co jsem předtím Deirdre šeptal, a i kdyby ano, není mu po tom vůbec nic. "Brzy se uzdravte." prohlásím čistě ze zdvořilosti ke svým kolejníkům, načež vyjdu s Dee ze dveří. Vypadá duchem nepřítomná. To jí tolik sebrala ta pozvracená sukně? Nebo snad tuší, proč s ní chci mluvit? "Pojďme do prefektských koupelen. Chodím tam vždycky po skončení famfrpálu." seznámím jí se svým plánem. Bylo to celkem logické. Na hřišti se člověk vždycky zpotí, ale proč chodit do normálních sprch, když jsem měl jako prefekt celou koupelnu pro sebe? Vykročím vpřed, přímo do pátého patra hradu. Rozhlédnu se. Nikdo tu není. Ani Johanna, se kterou se tu čas od času potkávám. "Hned po koupeli si obstarej něco k jídlu. I když jsem měl za to, že jsi se pořádně naobědvala se svým mudlovským přítelem." Zastavím a vážně na Dei pohlédnu. Pak jí nešetrně přimáčknu ke zdi. "Pověz mi Deirdre, co tě nutí paktovat se s mudly? Nějaká hloupá sázka? Nebo ti snad něco přikázal někdo od nás?" chytnu jí za ramena a zatřesu s ní. "Dívej se na mě, když s tebou mluvím." Chytnu Dee za bradu a mírným tlakem jí přinutím, aby mi hleděla do očí. Nestrpím neposlušnost. Ne u žen. Navíc chci vidět její výraz, až mi odpoví. Pokud bude lhát, poznám to. "Není to tak, že mudlové nahání tebe. Ty naháníš je. Viděl jsem, jak sis k němu sedala u oběda. Jak by na tohle reagoval tvůj otec? Připadáš si jako správná dcera, když zrazuješ to, jak tě vychoval?" osočím ji. Na rozdíl od ostatních mám přehled o tom, co je rodina Airimoyových zač. Otec Deirdre se nikdy netajil svou nenávistí k mudlům. Své děti, staršího syna i mladší dceru už odmala vedl k nenávisti vůči mudlovským kouzelníkům. Jenže jeho dcerunka dělá právě teď naprostý opak. "Oni nejsou naši přátelé. Nejsou hodni ani tebe, ani nikoho jiného. Na téhle škole nemají co dělat. Nepřísluší jim vlastnit hůlku. Patří jim svět tam venku, mimo Bradavice. Rozumíš tomu?" Nešetrně popadnu Dei za zraněné rameno a pevně ho stisknu. Je naražené a já jej svírám tak silně, že její bolest musí být dvakrát tak větší, než kdyby bylo v pořádku. A to si uvědomuji. Víc, než cokoliv jiného. "Co cítíš, Dee? Bolí to? Stejnou bolest by cítil i tvůj otec. Ubližuješ mu tím, co děláš. A nejen jemu. Ubližuješ Zmijozelu. Dáváš přednost mudlům před vlastní kolejí?" Nepouštím ji. Právě naopak. Prsty znovu zabořím do ramene a nepolevuji, dokud se v jejích očích nezalesknou první slzy. Cítím uspokojení. Její utrpení mě nemálo vzrušuje. Tohle je… skvost. "Nešťastná Deirdre. Tohle se nesmí víckrát opakovat." zašeptám a hřbetem ruky jí jemně přejedu po tváři. Jakoby jí to snad mohlo pomoct od bolesti. Jistě, že ne. "Chovej se tak, aby byl na tebe tvůj otec pyšný. Nemusí se o tomhle dozvědět. Ty víš, že to, co děláš, je špatné. A já bych mu opravdu nerad posílal sovu se stížností." Může si být jistá, že to udělám, pokud nebudu mít jinou možnost. Ví, čeho jsem schopný. Dost možná tím riskuje i svůj pobyt tady v Bradavicích. "Teď pojď. Koupel ti udělá dobře." A mně umyješ záda. Pomyslím si, načež pustím její rameno a vyslovím heslo, aby se dveře koupelny otevřely. |
doba vygenerování stránky: 0.62270903587341 sekund