Skřípějící les a zvonící meče

Bojovali jsme všichni, jak jen to šlo. Bylo to nutné. Dokonce i Laeron se pustil do boje i s jeho vlastním ohněm. Byl skvělí. Jen kdybych mohla ho víc pozorovat, jenže teď jsem měla tolik práce s tím, abych udržela svou magii na uzdě. Mám strach ze sama sebe, co když se to vymkne a pozabíjím všechny? Je to ten důvod, proč… proč jsem nikdy nevyužila všechno? Jsem opravdu tak mocná, že se bojím sama sebe? Dost možná ano…
Když se začali dávat na útěk, navedla jsem stromy, aby je zastavovali. Nikdo nesmí uniknout a informovat nepřítele o tom, co se tu stalo. Bohužel. A já z toho budu ta špatná.
A část z těch stromů se starala o to, aby odchytila ty koně, na kterých přijeli. Budeme mít alespoň dopravu.
Když to skončilo, opřela jsem se o jeden ze stromů a ztěžka oddechla. Otřela jsem si čelo a podívala jsem se na bojiště. Tolik mrtvých. Ale žádný nebyl někdo z nás. Skousla jsem si ret a otřásla jsem se.
Z toho všeho mě vytrhl až podivný zvuk skřípění a halekání.
„ Laerone…“
Promluvila jsem a vydala jsem se k němu.
„ Nech ho být. Pokud je na živu, můžeme se od něj něco dozvědět.“
Oddechla jsem a pohlédla na Denwera.
„ A ne jen já… Jen by bylo lepší, kdybych se nebála sama sebe a své moci.“
Odvrátila jsem pohled a zadívala jsem se na své dráče.

Šířící se panika
Rakr

Barbara jsi vlastně zastavil až venku z hospody, kde už se chystal vydat dál na svou cestu a nechat vás na pospas. Když jsi se objevil před ním slétl k tobě pohledem. Klidným a pevným.
"Dá těžce....mnoho mrtvých....oni ne bojovníci...jen ovce, ovce umírat."
Trhne barbar hlavou zpět k hostinci.
"Ohniví duchové moci pomoct....ale mrtvých moc. Nic vás nezachrání ani ohniví duchové."
Odpověděl barbar a upravil si svůj vak na zádech.
"Uteč pokud chceš žít."
Poradí ti a pak odchází. Ve vesnici mezitím vzrůstá zmatek a panika, dle všeho zde není nikdo schopný, kdo by v této situaci opět nastolil pořádek a řád. Všude vládne chaos a lidé se bojí o své prosté životy.

Dračí let
Lenora

Salenie, nebo to co z ní zbylo se hnala za tebou, dravě a chtivě. Blížila se ale tys ji, sebe i vše okolo zahalila hustou studenou mlhou a pak začala stoupat. Výš a výš do mraků a oblak, abys mohla provést střemhlavý přepad na nechráněná záda té nemrtvé příšery. Chvíli to trvalo, než jsi jí v mlze spatřila pak už ses snášela dolů v útoku.
Nemrtvá dračice si tě všimla až příliš pozdě. Zasekla jsi jí drápy do těla a sevřela. Cítila jsi všude mrtvolný puch a Salenie se vzmítala ve tvém sevření zatímco, jste padali z oblohy. Nedbaje na trhající se kusy masa a kůže škubla sebou a své spáry ti bolestně zaryla do boku a ramenního kloubu. Její tlama plná ostrých zubů se tě snažila hryznout do krku a vy jste dál v propletenci zubů a drápů, ocasů a křídel padaly dolů směrem ke korunám stromů. Pokud dopadnete bude to ošklivý, bolestný a možná i smrtelný pád vzhledem k situaci.

Tajemný zbrojnice
Araoth

Oblékl ses do zbroje a ozbrojil ses, jak nejlépe to šlo. Tvůj společník zvolil obouruční sekeru a kroužkovou zbroj, ocelová přilbice mu seděla, jako ulitá. Ještě si dopnul chrániče a zhluboka se nadechl.
"Jak nejlépe to jde."
Pokývl hlavou a zastrčil ještě jednu menší sekerku za opasek.
"A nějaký nápad, jak tu cestu ven najdeme, aniž bychom se tady v těch tunelech ztratili a nechali se sežrat těmi krysáky?"
Podívá se na tebe tázavě. Každopádně zbrojnice, jako taková je opravdu úchvatná trpaslík by tu snad našel, vše po čem by jeho srdce mohlo toužit, tedy kromě cesty ven.
"Nerad bych šel jen tak naslepo, je to tady na to až moc.....nepřívětivé prostředí."
Zabručí trpaslík.

Skřípění stromů a oceli
Nalaya

Tvá magie vypadala děsivě a úchvatně zároveň. Tví společníci se zastavili v boji jen na okamžik a pak s novým elánem opět pokračovali. Bili se, jako hrdinové, o kterých se vypráví v příbězích. Sekali, nacházeli slabiny a zabíjeli své soupeře, nebo doráželi ty, které chytily stromy. Černí rytíři už dávno nestáli v jedné formaci byli roztříštěni zmateni a v nevýhodě. Najednou jste byli prakticky v přesile vy a ne oni. To oni se dostali do úzkých a taky jsi viděla Laerona, jak se napřímil do své plné výšky a vypustil úctyhodný kužel plamene, kterým sežehl nohu nejbližšího Černého, který začal kvílet bolestí.
Ještě pár okamžiků se ozýval třeskot zbraní, než Černí konečně obrátili a začali se dávat na útěk. Nebylo mnoho těch, kterým se to podařilo, ale přeci. Ti, kteří zde zůstali byli nemilosrdně drceni stromy, doráženi tvými společníky, nebo už leželi mrtví v kalužích krve.
"Jsi samé překvapení."
Usmál se na tebe hřejivě Denwer a rozhlédl se po bojišti a svých společnících. Všichni těžce oddechovali, ale jinak se zdáli být všichni v pořádku. Skoro se zdálo, že to bylo až příliš snadné.....a nebo jsi pouze tolik zesílila? Tolik konečně projevila svou moc a přestala se jí bát? Změnila ses opravdu tolik od doby, co jsi vyrazila na svou cestu a opustila domov? Toto vše bylo důkazem, že pravděpodobně ano.
Ze zamyšlení tě vytrhl až Laeron, který stál na jedno černém a zoubky se dobýval pod jeho helmu. Vypadal, jako zuřivá ještěrka, která zápasí s plechovou krabičkou.

Panika

To co řekl barbar rozšířilo ještě větší paniku. Co teď? Můj spolusedící toho moc nenamluvil, ale když něco řekl mělo to svou váhu. Na moc jsem se nezmohl a dost nervózně jsem se napil svého piva zatímco jsem si pořád hrál se zapalovačem.
Takovou otázku jsem nečekal a dost mě zaskočila. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil na co se vlastně ptá.
"No... V podstatě ano. Proč se ptáš?"
Jeho mračení se mohlo vypovídat o spoustě věcí a prostě se v něm nevyznám. Nemusí mít oheň rád, nebo dokonce i pravý opak... Možná se dá takhle s nima bojovat... Ohněm.
Při barbarově odchodu a varování rychle zaklapnu zapalovač, uložím ho jednou rukou do brašny a druhou do sebe kopnu zbytek svého piva. Pak se co nejrychleji zvednu a rychlým krokem se snažím dohnat onoho barbara. Dojdu na jeho úroveň a držím s ním krok.
"Prosímtě.... Řekni mi všechno co víš... Dá se s nima bojovat? Dají se porazit? Je šance je porazit s těmi... ohnivými duchy? Cokoliv co víš!"
Dost jsem toho na něj vychrlil a s dost naléhavým tónem, ani nevím co to do mě vjelo. Nejsem žádný hrdina abych tohle řešil. Ale pořád ve mě doutná vzpomínka na dům co mi někdo zničil a nechci aby takový osud potkal i tyto lidi. Sám to nezvládnu i kdybych sebevíce chtěl. A chci vůbec? Musí z něho něco vypadnout, jinak jsem nahraný.

Souboj

Dostat její pozornost, nezdálo se zrovna těžké.
Stačilo málo a její pozornost, měla jsem na sobě snad více, než bych sama chtěla míti. Však mocnými údery křídel, snažila jsem se letět co nejdále to bude možné, odvádějíc jí od města, Ala, elfů a snad i její pána
I když se mi to příčilo, pomýšlet takto o jednom z vlastních, neměla jsem nevybranou. Už to ona nebyla. Její duše, vše co tvojí jí, bylo pryč. A její tělo bylo znesvěceno v tuhle zvrácenost. Pro klid její duše, musím tomu udělat přítrž.
Během letu tedy, mocně se nadechnu, vypouštějíc pak z tlamy hustou mlhu, která snad, koupí mi krátký okamžik při jejím oslepení, který bych mohla využít v rychlí vzestup a pak i útok ze shora přímo na její hřbet.

Zbrojnice

"Vidíš, bohové se na nás usmáli..." řeknu svému společníkovi.
"Není tohle lepší než pobíhat venku s pochodní. No teď jenom najít to, co potřebuju." prohlásím a začínám hledat.

Je zvláštní, kde se to tu všechno vzalo. Ale no... teď nad tím radši nepřemýšlet, dokud štěstí dává, je třeba brát.

"Jediné, co já potřebuju, je pořádné kladivo a štít. A možná zbroj... nějakou dostatečně odolnou, ale lehkou. Kroužková? Ne... moc těžká...Kožená jistě bude stačit... " povídám si pro sebe a prohlížím přitom vše kolem sebe. Nakonec se spokojím s kladivem štítem, koženou zbrojí a helmicí.
"No... není to úplně to samé kladivo, jako moje staré dobré, ale co už... Co sis vybral ty? Je nejvyšší čas vyrazit a hledat cestu ven! Obrátím se na svého společníka.

Šumící les

Vyslechla jsem si, co jsou zač zatím, co jsem se snažila soustředit na spojení s přírodou a živly. Stála jsem tam a vypadala, že nic nedělám, ale přesto mé nitro pracovalo na plné obrátky.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do šelestu v korunách stromů. Byly to staré stromy. Letité. Když jsem oči opět otevřela, slyšela jsem v korunách zpěv. Takový, který asi neslyší nikdo jiný. Zpěv stromů. I v téhle temné chvíli, to bylo malé světélko naděje. Avšak v tu chvíli už jsem byla téměř pod útokem. Jeden z temných rytířů se prodral až ke mně a hodlal mě rozpůlit ve dví. Jenže já nejsem jen tak někdo. Jsem dcerou přírody. Dokud jí nezačnu ničit, bude mne chránit. V to věřím.
A nespletla jsem se. Ve chvíli, kdy už rytíř sekal, z koruny stromu vyšlehly větve A hned několik. Omotaly se okolo vetřelce, kolem zbraně, kterou zastavili těsně před tím, než mne udeřila, vyškubly ji a odhodily někam v dál.
Pokud chtějí zlikvidovat oni nás, pak my budeme likvidovat je. A s námi i tento les. Platí se za to vysokou cenou, mou vlastní energií. Kdo ví, jak budu vypadat po tomhle boji. Teď na tom ale nesejde. Můj úkol je jasný. Udržet v bezpečí vejce a pokusit se u toho neumřít. A pokud už umřít, tak pak při jejich záchraně.
Rytíř žil, ale strom ho držel pevně obmotaný a snažil se ho zadusit a zaškrtit. Nemohla jsem ale čekat, až se to stromu povede, proto jsem začala v rukách formovat plamínek. Zprvu byl malý, takový, jako ten, který jsem uzavřela ve hlíně tam v táboře, ale postupně se měnil na něco víc. Na jasný, zuřivý plamének, který nabíral na síle. Nadechla jsem se a vydechla, načež jsem plamének schovala do dlaní, kde se zmenšil v menší kouličku, kterou jsem pomocí vlastní síly zvětšila a vrhla proti rytíři, kterého ač v brnění, které by hořet moc nemělo, zachvátily plameny. Strom se postaral o to, aby z toho už neutekl.
Tím jsem si vyčistila své pole působnosti a rozhlédla jsem se kolem po ostatních bojujících. Začala jsem se tentokrát soustředit i na okolní stromy. Tentokrát zpěv v korunách zesílil a mohli ho slyšet i ostatní, ovšem spíše jako sténání. Sténání budícího se tvora, trochu nesouhlasné, poněkud líné, skoro jako zívnutí po dlouhém spánku, ze kterého se prostě nechcete vzbudit. Zavřela jsem oči a rozpřáhla ruce. Na jedné z nich se dalo povšimnou malé spáleniny, několika puchýřků. Nejspíše nešlo všechno podle mého přání, ale to se prostě stává. Nejsem žádný zkušený válečník a dokonce nejsem ani bojový mág. Tak mě nikdy nikdo nevychoval. Naučili mě ale dost na to, abych byla schopná chránit sebe a možná i daleko víc. Jen bych si měla asi víc věřit, když teď mám zodpovědnost i za kupu vajec, kterým se prostě nic stát nesmí. A také malého draka.
Polkla jsem a po tvářích se mi rozkutálely krůpěje potu. Větve stromů se začaly pohybovat, jako by začalo foukat, jenže vzduch se víceméně nepohnul. První ze stromů šlehl mezi rytíře, zatím, co druhý začal svými kořeny šmejdit po jejich kotnících a začal je omotávat. Další z mých stromových přátel šel po zbraních těch rytířů a po jejich hlavách, které měl na dosah. Tohle je můj domov, i když jeho vzdálená hranice. Pořád jsou na mém území a pořád ještě jsme v lese. V lese, ke kterému jsem měla vždy nejblíže.

Šířící se panika
Rakr

"Plenili.....zabíjeli....raději nepočítat....a jsou blízko..."
Odpoví stroze na tvé otázky onen barbar, čímž místní zrovna dvakrát opravdu neuklidnil. Když jsi vytáhl zapalovač slétly mu oči zaujatě na onen malý podivný předmět.
"Ovládáš moc ohnivých duchů?"
Zamračí se podezíravě na tvůj vynález. Pak se však stejně rychle vrátil ke svému jídlu a pivu. Zbytky dojedl, pivo do sebe doklopil na stůl položil pár stříbrných mincí a zvedl se od stolu.
"Hodně štěstí, prcku. Mrtví si pro vás přijdou brzy."
Zabručí varovně a vydává se skrze lokál směrem ven, pryč od panikařících vesničanů.

Střet s temnými rytíři
Nalaya

"Temní rytíři."
Odpoví potemněle Denwer, který drží svůj meč připravený ke střetu. Ostatní se zdají být stejně připravení na blížící se boj. Laeron si jen odfrkl trošku uraženě, že jej odstavuješ bokem a z čumáčku mu vystoupaly obláčky kouře.
A pak už nebyl čas nad něčím přemýšlet. Sesedlí rytíři v temných zbrojích se vrhli vpřed. Rychleji, než bys čekala jen díky ohýbajícím se větvím a kořenům se je dařilo zpomalit ale i tak se prosekávala většina z nich skrze.
"Služebníci zlého krále. Mají své metody jak nacházet, takové, jako jsme my."
Podotkne ještě Denwer mírně znechuceně a pak už o sebe třesknou zbraně, když se tví noví přátelé střetnou s prvními rytíři. Pravdou je, že jich je přesila, ale dle všeho je Denwerova skupina složena ze zkušených bojovníků, kteří ví, jak si poradit i v nevýhodné situaci. Určitě s těmito nepřáteli nebojují poprvé, ale na druhou stranu je vidět, že jim to dává zabrat a netrvá to dlouho a jeden z temných rytířů se protlačí i k tobě a seká po tobě svým mečem. Tihle tu určitě nejsou, aby brali zajatce, mají jasný cíl zlikvidovat veškerou hrozbu, kterou představujete.

Tajemný nepřítel – Černí rytíři

„ Tohle bylo jen dětské kouzlo….“
Podívala jsem se na ně, trochu nechápavě, proč se jim líbí zrovna tohle, ale nakonec jsem neměla stejně čas nic řešit.
Neotálela jsem. Udělala jsem to, co bylo zrovna teď nutné, posbírala jsem svoje věci a byla jsem připravená k odchodu. A netrvalo moc dlouho a bylo to tak u všech. Cesta byla krátká. Vlastně jsme poodešli jen do hustějšího lesa, kdy Lórna zaznakovala Denwerovi. Zachvěla jsem se, protože to nevypadalo dobře, a i když znakům nerozumím, z odpovědi Denwera jsem pochopila, že jsou hned za námi. Neotáčela jsem se. Teď ještě ne. Pokud se teď rozptýlím, s mým štěstím upadnu a všechny zdržím.
Jakmile však Denwer zastaví a otočí se, zůstanu stát také. Jsme v husté části lesa. Sem se jezdci nedostanou, takže musí sesednout a jít po svých.
„ Co jsou zač?“
Otázala jsem se.
„ Zatraceně co jsou zač a jak to, že nás našli tak rychle?“
Udělala jsem krok k Denwerovi, i když mi řekl ať se držím za nimi. Ne. Tohle je i můj boj. Nenechám je jen tak bojovat samotné. Je ale pravda, že ze skupiny ne vystupuju a vlastně raději nejdu ani před ně. Já jsem přece tady čarodějka, spojenkyně přírody a živlů. Položila jsem vak s vejci na zem a podívala jsem se na Laerona.
„ Pohlídej své sourozence Laerone a krej nám záda. Kdyby se objevil někdo za námi, okamžitě začni řvát.“
Zašeptám mu. Je ještě moc malý na to, aby se pletl do boje. Nechci aby se mu něco stalo. On bude jednou velký drak, který bude chránit mě. Teď ale musím ochránit já jeho a jeho sourozence.
S mírným úsměvem jsem mu přejela rukou po šupinatém těle. Pak jsem se postavila tělem přímo před něj a spoléhala jsem se na to, že to bude on, kdo mi zachrání zadek, když nás někdo napadne do zad. Sama jsem pak poklekla na zem a ruce položila na mech a hlínu a do listí a jehličí, které popadalo ze stromů. Tentokrát nebudu jen prosit o pomoc přírodu, ale pomůžu jí v tom i já. Konečně se zapojím a nebudu jen brát, ale vydávat i vlastní energii na to, abychom tohle přežili. Chystám se pomocí stromů, pomocí větví a kořenů zpomalovat, zastavovat a když to bude nutné i zabíjet. Přírodě se to líbit nemusí, ale koloběh už je narušen a pokud bychom v tomhle boji ztratili život, pak by se koloběh už nikdy nemusel urovnat.

Promluvil!

Při jeho slovech mi ztuhne krev v žilách. Poblednu ve tváři. Nakloním se blíž k barbarovi.
"Mrtví co... ch-chodí? J-jak to myslíš? Jako nemrtví?" Rozhodí mě to natolik, že začnu koktat. Mluvím tišeji, aby se více lidí nevyděsilo, tak jak jsem vyděšený já. A možná úplně zbytečně! Třeba přehání. Jo určitě bude přehánět. I když... Proč by to dělal?
Pořád potichu se snažím získat více informací, i když je trochu vychrlím.
"A kde jsou? Kolik jich bylo? Co udělali?"
Sice to z něho leze jako z chlupaté deky, ale bez informací ani nevím kam bych měl utíkat, pokud bych teda chtěl. A měl bych? Nebo bych měl těmhle lidem nějak pomoci? Pomoci utéct? Nebo bojovat? Výbušniny mám, něco bych udělat mohl. Ale jsem já snad nějaký hrdina?
Barbar má ke všemu zřejmě dost praktický postoj. Bere všechny fakta a netahá do toho emoce, ale jak to zvládá? Možná je na vlastní oči viděl? Možná viděl jak vybíjí vesnice? Už jenom při té myšlence mi běhá mráz po zádech. Otřesu se nad tou představou.
Na druhou stranu vesničané jsou přinejmenším otřeseni. To mi vůbec nepříjde zvláštní. Mě to vyděsilo velmi a to já se klidně můžu sebrat a odejít si kam se mi zachce, peníze snad vydělám i jinde a přežiju. Ale tihle tady? Oni tady mají své domovy a rodiny o které můžou přijít. Já už takové místo nemám... Ale není to dávno co jsem měl. Rozesmutním se ještě víc při té vzpomínce.
Příjde na vlna soucitu. To co jsem ztratil já bych nepřál ztratit nikomu. Ale i kdybych jim chtěl přeci jen pomoci. Jsem jen jeden člověk, jedna kapka v oceánu...
Z nervozity si vytáhnu svůj zapalovač a pohrávám si s ním. Pohled na oheň mě vždycky uklidní, ale pořád mi pohled utíká i po místnosti. Krčma je plná strachu a začínající paniky, atmosféra je stísněná.
Jestli barbar neporzradí více faktů, nevím co ti lidé budou dělat... A co budu dělat já...

Tajemný nepřítel
Nalaya

Laeron se zatváří dotčeně, že mu něco takového říkáš patrně se nehodlá nikde ztrácet. Když jsi vyřešila uhašení ohně sklidila jsi od některých obdiv a souhlasné mručení. I tak jste se sbalili docela na rychlo a Denwer vás nenechal moc dlouho otálet. Vyrazili jste kupředu.
"Neutečeme jim, ale alespoň si je zavedeme tam, kam my sami chceme."
Objasní skupině docela zběžně zatímco vás vede. Zkušeně a jistě, ví přesně, kam jdete. Přesunuli jste se do části lesa, kde jsou stromy hustší a pohyblivost docela omezená. Denwer se však zdá být touto okolností nanejvýše spokojen a za okamžik mu něco Lórna znakuje.
"V pořádku to stihneme."
Kývne Denwer a pokračuje ještě kousek do lesa, než se v nejhustší části zastaví a otočí se čelem vzad.
"Připravte se brzy budou tady. Aby mohli za námi budou muset támhle sesednout z koní tím srovnáme šance."
Instruuje vás a za pár okamžiků uvidíš mezi stromy rytíře.

Přijíždějí na koních ale když zjistili, že je les moc hustý obratem sesedají a sahají po mečích, aby se mohli vaší skupině postavit.
"Drž se za námi Nalayo, postaráme se o ně."
Tasí svůj jeden a půl ruční meč Denwer a nakročí kupředu připraven na první střet, který jistě brzy přijde. I ostatní sahají po zbraních.