„ To záleží na úhlu pohledu. A také na tom, jak moc v to dané proroctví věříš.“
Pohlédla jsem na něj, i když jsem obraz před sebou měla dost zkreslený plamínky ohně, na které jsem měla ještě před malinkou chvílí, upřený pohled. Celou dobu, co mi vyprávěl proroctví, jsem ho poslouchala.
Sedělo to. Alespoň v tom, že jsem elfí princezna a jsou zlé časy.
„ Proroctví neříká, kdy se objeví, jen, že přinese naději v zoufalém čase.“
Ano, jsme ve velmi zoufalé životní situaci.
„ Ale naděje pořád je. Pořád jsme na živu. A teď máme vejce. Ano jsou to malý draci, ale .. i ti už jsou schopní něco dělat.“
Podívala jsem se na Laerona.
„ Byl to on, kdo mě zachránil, když jsem prchala z dračí sluje, kde jsem dostala do opatrovnictví vejce.“
Usmála jsem se na malého draka. Ovšem úsměv mi velmi rychle pohasl, když se objevila Lórna a začalo cosi znakovat. Pohlédla jsem směrem k Nalovi, který přeložil alespoň zhruba to, co mu Lórna ukázala. Přejel mi mráz po zádech. Takže nás našli… A nebo je to snad jen nějaký zvěd?
Zvedla jsem se na nohy a pohlédla do plamenů, nad které jsem následně vztáhla ruku.
„ Utiš se a spočiň.“
Šeptla jsem. Následně oheň trochu nesouhlasně zaplápolal, pak ale začal uhasínat až jen doutnal. Ale i to bylo nebezpečné, takže jsem se sehnula k zemi a v srdci ji poprosila, aby ukonejšila poslední plaménky. V tu chvíli se hlína pohnula a zasypala ohniště, takže za chvíli bylo po ohni úplně.
Nakonec jsem se otočila k vaku s dračími vejci a zvedla jsem ho. Byl tak strašně těžký. Ale mohu jej snad někomu jen tak svěřit?
Sebrala jsem svou hůl a pohlédla jsem na Laerona.
„ Drž se u mě. Nebude čas na odpočinek a nesmíš se ztratit.“

Nemluvný společník
Rakr

"Jo jdu....pryč....co nejdál od mrtvých co chodí."
Oznámí suše a i když nehne ani brvou, jakou by šlo o úplně běžnou záležitost, přejde ti mráz po zádech. Mrtví, kteří chodí, to opravdu nezní přívětivě.
"Měl bys utíkat...než tě najdou a vykuchají."
Dodá nezaujatě. Jeho docela silný hlas strhne pozornost několika dalších místních host, ve kterých se mísí zvědavost nebo náhlý strach. Nic netušící vesnice dostává čerstvé novinky od dobrodruha a nejsou moc dobré. To určitě nepřinese klid místnímu lidu.
"Nemrtví se blíží?"
Ozve se od jedné děvečky.
"Jestli před nimi prchá takový válečník jsme ztraceni! Ztraceni!"
Začínají někteří panikařit. Do srdce vesnice se vlévá strach, který je téměř hmatatelný.

Zářící Jednota
Nalaya

"Tak jest."
Kývne Finergar na potvrzení tvých slov.
"Hmmm může a nemusí, proroctví předurčuje avšak nezajišťuje."
Odpoví Denwer zamyšleně.
"Bylo předpovězeno, že elfí princezna přinese naději v zoufalém čase a věci, které vykoná pohnout světem. Bez ní by se řád zhroutil a vše dobré se obrátilo v prach. A právě to, co zde vykoná pomůže proti zlu i v čase ze kterého přichází."
Mluví Denwer tiše a lehce zasmušile. Hledí při tom do plamenů a jak se zdá ztrácí se v myšlenkách. Jako duch se najednou zpoza jednoho stromu vynoří Lórna a začne ukazovat určitý druh symboliky na rukou.
"Musíme jít Denwere, jsou blízko."
Ozve se Nal, který sledoval, co se vám snaží vaše společnice říci. Denwer odtrhne pohled od ohně a lehce kývne.
"Zhaste oheň a vemte sebou vše důležité. Vyrazíme, jakmile to bude možné."
Ruka mu sjede k jílci meče.

Proroctví

Pozorovala jsem Denwera a poslouchala jsem, co mi říká. To že se mračil se mi ani za nic nelíbilo a už vůbec tomu nepřikládaly v dobrém jeho slova.
Takže proroctví? Proto tady jsou?
„ Proto jste tu čekali? Věděli jste, že přijdu a objevím se tady?“
Sklouzla jsem pohledem k dráčeti, které právě sluplo můj kousek jídla. Prošla mnou nepříjemná obava, že tohle mu opravdu nebude stačit.
„ Jestli to bylo proroctví, pak se to událo tak jak mělo, Denwere. Pokud proroctví řeklo, že přijdu a něco udělám, tak se to tak nejspíše i stane.“
Vrátila jsem se pohledem k němu. Proč zrovna já jsem středem takové pozornosti.
Nikdy jsem… tohle nechtěla. A přesto mi mé vědomí už od dětství říkalo, že budu mít co dočinění s draky… ty sny…
Zachvěla jsem se a zadívala jsem se do plamenů.
„ Řekni mi o tom proroctví víc. Prosím, Denwere.“
Řekla jsem tiše. Od plamenů jsem ale pohled nezvedla. Snad jen na krátko, kdy jsem zvedla Laerona do náručí a přitiskla jej k sobě.

Nemluva

Pojedl opravdu... Jak to říct slušně... Bohatýrsky. Sice ano je obrovský, alespoň oproti mě, ale i tak. Vždyť to mohlo být kilo masa a on to sežral za takovou krátkou dobu!
Když pije tak se taky napiju svého piva, aby řeč nestála... I když ona se asi ani nerozešla.
"Tak jsem tady nový, nevím co se tady děje a nevím co tu dělat... Proto jsem se ptal na takovou věc, abych se pak mohl ptá..." Pak si uvědomím, že mluvím s barbarem a stejně to asi nemá cenu vysvětlovat, i když, kdoví.
Pozvdechnu si. "Nic mi po tom není... Pravda..."
"A i když mi potom nic není.... Co tady děláš? Jedeš někam?"
Opřu se v židli, jednak aby, kdybych ho náhodou naštval abych byl co nejdál a jednak si myslím, že tenhle hovor se ještě natáhne. Aspoň něco z něho musí vypadnout. Něco abych si našel něco čím se zabavím a nejlíp i vydělám ňáký peníz. Domu se přece nevrátím a otvírat krám... To teď není nic pro mě.
Když mě nazve prckem tak obrátím oči v sloup, ale hned potom se usměju jedním koutkem, abych ho neodradil od odpovědí.

Jeskyní dary
Araoth

"Hmmm asi máš pravdu."
Kývne trpaslík a pomůže ti ten masivní kámen odtlačit. Je to opravdu dřina nezdálo se, že by mohl být tak těžký, ale ovoce, které je za kamenem je dostatečně sladkou odměnou. Jsou tam kusy zbrojí, zbraně nejrůznějšího druhu a vybavení tolik, že by stačilo pro celou jednotku možná i více trpaslíků.
"Tak tomu říkám zbrojnice."
Vydechne spokojeně tvůj společník. Můžete si zde patrně vybrat co jen je libo. Dle všeho to zde všichni pokládají za bezpředmětné, nebo se jim nic z tohoto zde nehodí.

Vzdušný souboj
Lenora

Ani se nikterak moc ujišťovat nemusíš chladný dračí řev a tlukot křídel kus za tebou ti jasně oznamuje, že tvůj doprovod se tě drží, jako tvůj vlastní ocas a docela zuří. Zdá se, že až je tento tvor nemrtvý, tak stejně oplývá silou a jistou elegancí, která je Vašemu druhu vlastní.
Těsně nad hřbetem ti proletí kužel černých plamenů, které ti skoro připálí záda. Jak se zdá tvá sokyně se s tebou mazat nebude a dle tlukotu ti taky přijde, že pomalu ale jistě stahuje vzdálenost a docela dobře mění pozice, abys jí jednoduše nemohla sestřelit. Začíná to dost nepříjemně a to Váš vzdušný souboj teprve pouze začal.

Zářící Jednota
Nalaya

"Ano to máš pravdu je to docela dlouhá cesta, když neumíš cestovat jinak, než pěšky, nebo koňmo."
Přikývne souhlasně Denwer. Když se jej optáš, co jej trápí mírně zbystří a přesune svou pozornost k tobě. Lehce se pro sebe zamračí a pak se nadechne.
"Jen to jestli vše probíhá správně tak, jak má. Jestli jsi přišla ve správnou dobu, jestli se něco nepokazilo."
Zní to trošku zmateně a neurčitě avšak Denwer to řekl se smrtelnou vážností.
"Víš tvůj příchod byl předpovězen. Tohle se vše mělo stát, otázkou zůstává jestli se tomu tak stalo ve správný čas a zdali ještě není moc pozdě."
Zadíval se směrem do ohně.

Souboj

Ostatní s těch nemrtvích sotva nějak můj útok zaregistrovali.
Ovšem svou pozornost jsem si u nemrtvé dračice vysloužila. Možná i více než jsem očekávala, ale hbitě jsem se vyhnula jejímu útoku.
Byla to již nějaká doba, několik let co jsem musela nějak bojovat vůči svému vlastnímu druhu, ale mohu právě využít onu výhodu let ke svému prospěchu.
Věnovala jsem tedy ještě jeden rychlí pohled k městu, než jsem nabrala trochu výšku, otočila se a pod vlastním křídlem jí poslala další ledové přivírání. Nepotřebovala jsem se trefit, potřebovala jsem jen její pozornost na sobě.
Setrvám ještě pár okamžiků nad městem, než zamířím dál, do lesa, do míst, kde ještě jejich noha nevkročila, ujišťujíc se, že jí mám stále za svým ocasem.

Zářící jednotka

Šla jsem velmi tiše, zatím co jsem pozorně sledovala okolí. Denwer byl trochu strašidelný, to přiznávám, ale na druhou stranu, byla jsem velmi ráda, že tu je. Pořád tu hrozí nebezpečí, že někdo, kdo se mě bude chtít zbavit, vyběhne ze křoví a pokusí se mě rozsekat na kousky. A hlavně… že se mi pokusí sebrat dráče a vejce.
Nic moc se mým návratem s vakem vajec nezměnilo, snad jen, že se nám trochu zmenšil životní prostor. A Lórna se ještě stále nevrátila zpět. To bylo trochu podezřelé… Ale neměla bych podezřívat spojence ze zrady… asi už mi to všechno, co se děje, pokrucuje myšlení. To není moc dobré. Ale stejně bych měla být opatrná.
„ Takže u severní hranice…“
Kousla jsem se do rtu. Jela jsem tryskem celý den, abych dojela k západní hranici, a to jsem ještě koně popoháněla a snažila se z něj dostat to nejlepší, co v něm bylo, a to patřil mezi nejlepší elfí koně, desetkrát rychlejší než koně lidí.
„ Odsud je to do hlavního města minimálně tři dny a to ve svižné chůzi.“
Promluvila jsem tiše. Podívala jsem se na Denwera a pak na vak s vejci. Nebyla to zrovna povzbudivá zpráva, ale aspoň vím zhruba, kde jsem.
„ Co tě trápí? Máš starost a je to na tobě vidět.“
Vrátila jsem se pohledem ke snědému muži. Tou dobou mi v ruce přistál kousek jídla. Maličký kousek, přesto jsem vděčně poděkovala. Pohlédla jsem na Laerona a usmála jsem se. Užďubla jsem si jen maličký kousek a zbytek jsem mu nabídla, aby to snědl.

V hlubinách

"Divné nebo ne, vybavení potřebujeme. Nebo chceš po jeskyních pobíhat pořád jenom s pochodní a jednou sekerkou? Já bych bral cokoliv, co nám padne, ať se máme jak bránit. A i kdyby ses bál našich hostitelů, budeš se bát míň, když si od nich nic nevezmeš, nebo s něčím v ruce?" pronesu rázně a vyrazím směrem, kterým ukázala žena ohně.
"Pojď mi s tím pomoct!" zavolám na svého společníka, abychom společně otevřely dveře, kde bychom našli něco užitečného.

Zářící Jednota
Nalaya

Když se vracíš k místu, kde jsi zanechala své malé svěřence, slyšíš téměř neslyšné kroky za tvými zády, když tě Denwer mlčky doprovází, jako stín, který tě hlídá. Možná má strach, abys neutekla, možná s tebou jde, jako ochránce, kdyby se něco stalo. Možná je pouze zvědavý, kdo ví, každopádně je tady a dodává ti na jistotě, že minimálně jeden další meč bude stát v případě nebezpečí po tvém boku.
Laeron mezitím potlapkává kolem a spokojeně se rozhlíží. Nejspíše na chvíli zapomněl na svůj hlad a je zaujat úplně jinými věcmi. Vejce jsi našla přesně tam, kde jsi je nechala v pořádku a všechna.
Jakmile ses vracela Denwer ti opět dělal tichý stín, kdyby ti neřekl, že patří k řádu patrně by to bylo docela děsivé.
O pár okamžiků později jste opět všichni až na Lórnu, která se ještě nevrátila z lesa.
"Kde?"
Slétl k tobě očima Denwer trošku zamyšleně, zatímco Finergar začal porcovat opečené maso a rozdávat ho přítomným, samozřejmě odložil kousek i pro Lórnu.
"Poblíž severní hranice tvého království Království Kvetoucí Růže."
Vysvětlí ti Denwer ale jeho zamyšlený a trošku potemnělý výraz napovídá, že nevyřkl nahlas vše, co se mu honí hlavou.

Zářící jednotka

„ Vím, že je tento čas nebezpečný. Jsou pod ochrannými kouzly, která jsem na ně vyčarovala. Ale je pravda, že by tu měli být semnou a s Laeronem.“
Pohlédnu směrem, kterým se dívá Denwer, tím směrem, ze kterého jsem přišla. Není to daleko, naštěstí. Jakmile se ozve Finegar, usměju se na něj a přikývnu.
„ Nebudu pryč moc dlouho.“
Pustím Laerona na zem a vykročím pro jeho sourozence. To, že Lórna zmizela, mi trochu starosti dělá, ale třeba šla jen pro dřevo nebo na hlídku, kdo ví… Navíc, jedno z dvojčat prohlásí, že se vždycky vrátí, takže asi je to vcelku normální. Tedy snad…
Naposledy se ohlédnu k táboru, který mne uvítal dost nečekaným způsobem a vydám se pro vak z mého pláště, který ukrývá mé svěřence, zahalený kouzly, jen aby je někdo nenašel. Sestřela jsem kouzla, která z balíku udělala vzhledově kámen, a pak jsem sejmula i ty ostatní, které ho chránili. Nakonec jsem těžký vak zvedla a hodila si ho zase na záda, načež jsem vyrazila zase zpátky.
„ Už jsem zase s vámi, děti…“
Zašeptala jsem tiše k vaku s mírným úsměvem.
„ Laerone neboj už brzy budeš jíst…“
Pohlédla jsem na něj krátce, ale pak jsem se zase věnovala krokům, které jsem směřovala k tábořišti. Kousek od ohně jsem uložila vak ze svého pláště na zem a opatrně jsem ho rozvázala, abych zkontrolovala počet a stav vajec. Trochu jsem se chvěla. Jsou tak bezbranní… nebo aspoň mi to tak přišlo.
Jakmile jsem vejce zase skryla v plášti, usadila jsem se na zemi vedle nich na malém cípu pláště, blízko ohni. Najednou na mě dolehla únava. Byl to náročný den a ještě ani neskončil. Kdo ví, co nás čeká zítra, kdo ví, co bude za hodinu… Teď je doma, kdy se věci mění z okamžiku na okamžik.
Podívala jsem se po všech přítomných, každého jsem si lehce prohlédla, ale nevisela jsem na nikom dlouho pohledem. Spíše tak, jako bych si je chtěla jen dobře prohlédnout, zapamatovat. Pak jsem se rozhlédla konečně znovu kolem.
„ Kde to tedy jsme?“