Andor.cz - Dračí doupě online

Zářící Jednota
Nalaya

Členové této podivuhodné skupiny postupné vzhlédli zpátky k tobě a pomalu se opět stavěli na nohy. Laeron vše pouze se zájmem a stále lehkou nechápavostí sledoval, avšak ubezpečení, že se brzy najíte ho patrně docela uklidnilo.
"Brzy bude hotová večeře, ale než se tak stane, měli bychom přinést i zbylé tvé svěřence k našemu ohni do bezpečí."
Podotkne Denwer a pohlédne směrem, ze kterého jsi přišla.
"Časy nejsou bezpečné a pokud by se jim něco stalo ztráta by byla příliš velká."
Laeron vzhlédne zpátky k tobě.
"Má pravdu ostatní by se také měli hřát u ohně."
Ucítíš Laeronovu myšlenku, která ti proběhne hlavou.
"Netoulejte sa dlouho brzy bude žravka."
Upozorní vás Finergar, který se stará o to, aby se maso nespálilo. Lórna se mezitím tiše zvedla a ještě tišeji zmizela mezi stíny lesa, tak jako by do nich patřila.
"Neměj strach vrátí se....vždycky se vrátí."
Prohodí mimoděk Nal jedno z lidských dvojčat načež se mu dostane souhlasného přikývnutí Rala.

Krok zpět znamená jít vpřed
Lenora a Alasseon

Al vyrazil kupředu společně se svým lidem.
"Nebojte se princi kouzla každého elfího města jsou mocná, ač ne moc dobře použitelná. Za ztrátu tohoto nemrtví tvrdě zaplatí."
Pokývne velitel rozhodně hlavou. Město se rychle vylidňuje a jako poslední se stahují Strážci přírody, které povolala sama Matka příroda. Tajným východem opouštíte město a dáváte se rychle na postup směr hlavní město. V dálce slyšíte, jak armáda troubí k útoku a dunění, jak je prolamována hlavní brána.
"Teď musíme jen doufat v naši rychlost, nemůžeme doufat, že město polapí celou jejich armádu."
Zamračí se velitel, který jde rychlým krokem stále vedle Ala.

Lenora mezitím zahájila svůj útok z výšky vypustila led dolů na nemrtvou Salenii, aby upoutala její pozornost. Kusy ledu zasáhly pár nemrtvých stojících okolo, zdá se, že si toho jejich druhové ani nevšimli. Avšak Salenia s děsivým zařváním máchla křídly a začala se vznášet, aby se utkala se svým dračím sokem. Ve stejné chvíli zaduly rohy a nemrtvá armáda se dala do útoku a vzala frontálním stečem bránu, která jen praskala pod jejich náporem.
Bylo až z podivem, jak rychle se nemrtvý drak dostal do vzduchu a dokázal vychrlit načernalé plameny po Lenoře. Nebýt dobrých reflexů zasáhla by. Salenie se však nevzdává a vrhá se do dalšího útoku temným ohněm proti Lenoře. Bude to určitě ještě nepříjemný souboj.

Nemluvný společník
Rakr

Jakmile barbar usoudil, že snědl veškeré dostupné maso ze své kýty, tak jí odložil zpět na tácek, muselo na ní být původně, tak kilo masa.
Následovalo několik doušků z korbelu piva, než se zaměřil znovu na tebe.
"Z hor....co ti po tom?"
Lehce podezřívavě se na tebe zamračí a přeměří si tě pohledem. Asi nebude z těch nejdůvěřivějších a možná ani z těch nejpřívětivějších.
"Prcku."
Doplní aby poukázal na výškové rozdíly mezi vámi.

V hlubinách
Araoth

Žena ohně se na tebe podívá.
"Samozřejmě, našlo se tu toho dost....zbraně....zbroje....různé věci, dle toho, kdo byli jejich původní majitelé."
Pokrčí rameny skoro lhostejně, jako by je zbraně snad ani nezajímaly.
"Vše je tam za těma kamennýma dveřma, co budete chtít je vaše."
Poukáže na doslova kamenný kvádr, který je zasazen do zbytku skály. Pohnout s ním chce určitě značnou sílu.
"Vybavení by se hodilo, ale je divné, že ho tu mají takový přebytek...nelíbí se mi to."
Zabručí tvůj trpasličí společník.

Odlet

Vyšplhala jsem zpátky na hradby.
Ohlídla se ještě zpátky, za Alem, slyšíc jeho slova, lehce jsem přikývla. Vlastně neohlížela jsem se jenom za ním, tak nějak jsem se dívala na všechny ostatní tam.
Odfrknu si, až se z nozder zvedne obláček páry, roztáhnu kožnatá křídla a několika mocnými údery se vznesu do vzduchu, pokračujíc výše a výše, než naberu ideální výšku a také nějaký ten větrný proud.
Pak zamířím k vojsku, dostatečně vysoko na to, aby mě nenašel zbloudilí šíp, či něco podobného, namířím si to přímo k ní. S těžkým srdcem potom ´plivnu´několik ledových střel jejím směrem. Nezáleželo moc na tom jak moc se trefím či ne, potřebovala jsem upoutat její pozornost. Máchnutím křídel proplachtím oblouk a útok ještě zopakuji, pokud ještě nebudu mít její pozornost.

Obyvatelé tunelů

"Dopracovali, ale pořád je lepší být tady a živí, než být někde v tunelech, právě požíráni zaživa... ať už čimkoliv." pronesu a rozhlédnu se, jestli nenajdu něco, čím bych zahnal hlad a žízeň.
"Tady můžeme pojídat my!" pronesu na odlehčení situace. Čas se táhne a já se snažím vyzvídat o zdejších obyvatelích, o jejich každodením životě tady dole. Probírat jejich situaci, vyprávět o naší a nemůžu se dočkat, kdy konečně dojde čas na to vyrazit. Jak se čas odchodu blíží uvědomím si, že nám ještě s naším společníkem ale něco chybí.
"Vybavení!" pronesu najednou, jak se mi myšlenka zjeví v hlavě. "Z města nás pustili jen s pochodní a jednou sekerou dohromady. Nemáme se čím bránit v tunelech, vlastně nic co by nám pomohlo. Nenašli jste náhodou při toulkách podzemím něco, co by nám mohlo pomoct?"

Staří známí – neznámí – tedy… teď už známí?

Zrovna dvakrát náladu na vtípky nemám, když prohlásí, že to znamená, že ještěrku k večeři dlouho neměla. Zavrtím hlavou s trochu smutným úsměvem. Myslím ale, že ví moc dobře, co se děje, a proč jsem v takovém stavu, když nemám náladu se smát. Vždyť našemu světu se blíží jeho vlastní konec. A draci jsou možná jediní, kteří tomu snad dokáží zabránit. A nebo jsou alespoň tou nadějí, kterou všichni strašně moc potřebujeme.
Pozoruju zvláštní skupinku a vlastně si nejsem jistá, jak se vlastně mohli dát někdy dohromady. Jak asi znějí jejich příběhy? Co už si zažili? A co je vlastně mohlo dát dohromady? To a mnohem více se mi míhá hlavou, dokud se snědý muž znovu nepostaví a neujme se tentokrát slova zase on.
Minimálně na tu poslední otázku se mi ale záhy dostane odpovědi, když začne mluvit. Jakmile představí sebe, jako člena Zářící jednotky, stojí mne dost přemáhání, aby se mi jen rozšířily oči údivem a nepoklesla mi brada, což se málem stane, když dodá, že je ctitelem mojí matky. Trochu mi při tom zrůžoví tváře, ale do jejich vztahu mi nic není. A pak mi začne jednoho po druhém představovat, jako členy svého společenství. Každému kývnu na znamení úcty a každému se podívám do očí. Jsou prostě tady. A jsou to členové Zářící jednotky!
Všichni začali poklekat. Já jen zůstala chvíli ochromeně stát s dráčetem v náručí. Nakonec jsem ale udělala pár svižných krůčků směrem k Denwerovi a padla na kolena k němu.
„ Prosím povstaň…Nepoklekej před mnou…“
Zašeptala jsem tiše, roztřeseně. Podívala jsem se první na něj a následně pak na všechny kolem.
„ Všichni vstaňte, prosím vás…“
Promluvím k nim. Ani nevím jak jsem se přepnula do rodné řeči. Zachvěla jsem se a raději jsem to zopakovala.
„ Vstaňte prosím.“
Tentokrát však obecnou řečí. Z toho všeho překvapení mě ale vytrhli až Laeron. Uchechtla jsem se.
„ Ne, neblbnou, Laerone. Čekali až přijdeme. Až přijdeme my dva a tví sourozenci…Ale neměj strach, brzy se najíš.“
Usměju se na něj a přejedu mu prsty přes hlavu až na záda. Pak jsem se začala opatrně zvedat, abych neupadla.
„ Musím pro ně dojít, přinést je sem… Musí být v bezpečí.“

Tak co... Řekne něco?

Sice nevypadá moc nadšený, že by měl mít společnost, ale nakonec kývne. Nečekám a sednu si.
Chvíli ho jen tak sleduju a pořádně si ho prohlídnu. Vypadá drsně, asi už toho hodně zažil, mohl by se rozvyprávět. A ty meče! S ním si to nechci rozházet. Sicé mám pár trumfů v rukávu, ale i tak to není úplně příjemný nepřítel.
Když pije pivo, tak se k němu přidám a taky se napiju. Zajímalo by mě, co ta odpověď přesně znamenala, jestli pochopení nebo nějaké povzdechnutí možná, Spíše to pochopení, dávalo by to takhle více smysl. Dříve, než stihnu cokoliv říct, začne skoro až zuřivě jíst, možná bych se ani nebál říct - žrát jeho jehněčí kýtu. Aspoň mám víc času promyslet si otázku abych na ní pravděpodobněji dostal odpověď. Když dokončím své myšlenkové pochody, trochu nervózně se znova napiju piva a zeptám se:
"Odkud jsi?"
Myslím, že mu budou jakésik společenské "povinnosti" jako třeba vykání úplně cizí. Jestli ano pak je větší šance k rozhovoru, jestli ne... Inu pak budu asi rychle utíkat.

Lenora


,,budu tě čekat v hlavním městě, neopozdi se..."
Křiknu k ní a pozoruji les, jak si bere zpět své padlé.
Vydechnu a ještě chvíli pozoruji Lenoru, která se ze všech svých dračích sil snaží - a že jich nemá málo.
,,Jak říkáte, ale jestli se něco podělá..."
Vydechnu, protože věřím svým lidem.
,,přímo tedy do hlavního města ano?"
Kývnu a rozejdu se tím směrem, a pevně doufám, že to Lenora zvládne.

Podivuhodná skupina
Nalaya

"Vím, ale chvíli to počkat musí. Hladová daleko nedojdeš a on taky ne."
Odpoví snědý muž bezmyšlenkovitě. U ohně se posadí mezi ostatní a s lehkým úsměvem sleduje jejich reakce na tvou osobu.
"Říkala, že ještěrku na večeři už dlouho neměla."
Odpoví ti snědý muž s kamennou tváří, ale během chvíle se rozesměje.
"Dělám si legraci, v naší řeči by to bylo vyjádření neuvěřitelnosti, že vidí draka."
Objasní poklidně a pak přiloží na oheň. Oči všech přítomných se upírají na tebe a Laerona. Když mluvíš někteří vypadají udiveně jiní zaujatě, jen se snědým cizincem to v podstatě ani nehne. Je klidný, jako řeka a jakmile tvůj hlas utichne opět vstane a postaví se bokem od tebe ale čelem k tobě.
"Jsem Denwer Černý mezi dračími jezdci též znám "Černý Přízrak", jeden ze zbylých členů Zářící jednoty. Bratr ve zbrani tvého otce a ctitel tvé matky. A toto jsou mí společníci a druhové."
Obsáhlým gestem ukáže na ostatní sedící u ohně.
"Nal a Ral jsou bratři dvojčata, sirotci, kterým nemrtví vzali domov i rodinu, ten trpaslík to je Finergar válečník z Království Železných skal a ta tajemná dívka támhle to je Lórna z rodu drowů z hlubin temných zemí na které lidská noha jen málokdy vkročí. Jsme jedni z mála bojovníků Zářící jednoty, kteří zůstali. A dlouho jsme očekávali tvůj příchod princezno, dlouho jsme očekávali až přijdeš Strážkyně."
Ve světle ohně se zaleskne čepel meče, který Denwer tasil a pak se lehce špička opře o zem, když poklekne před tebou. Když se rozhlédneš klekají na jedno koleno i všichni ostatní.
Co blbnou? Já mám jenom hlad."
Broukne ti v hlavě Laeron nechápavě.

Starý známí – neznámí

„ Pokud si tak dobře znal mé rodiče, jistě víš, že tu nejsem jen tak pro nic.“
Zadívám se mu do očí. Trochu se mi uleví, když skloní kuši a hodí si ji přes rameno, přesto mu nevěřím. Říct, že znal dobře mé rodiče, může úplně každý a já nebudu vědět, kde je pravda, dokud mi to nepotvrdí má matka.
„ Víš… já nemohu čekat. Nemohu se zastavit…“
V hlase se mi objevila zoufalost. Pohlédla jsem mu přes rameno směrem ke kameni – tedy k vejcím skrytým pod kouzly a zachvěla jsem se.
„ Když mi nechceš říct své jméno, řekneš mi alespoň, kde to jsme?“
Zeptala jsem se opatrně, když jsem nakonec vykročila za ním. Budu se muset pro vejce vrátit. A to co nejdříve. Jenže se mi nechce prozradit je cizincům, i když se chovají přátelsky. Když jsem vstoupila do tábořiště skupinky, prohlédla jsem si všechny nejistým pohledem. Mojí pozornost okamžitě upoutala štíhlá dívka, která málem spadla ze svého kmene, na kterém posedávala a něco mě naprosto neznámého vyhrkla. Přitiskla jsem Laerona k sobě a pevněji jsem sevřela hůl. Opravdu mám trochu strach sem chodit. Ale už se stalo, teď se nemůžu jen tak otočit a zmizet. Teď už ne…
„ Co to říkala?“
Zeptám se opatrně muže, který mě sem přivedl. Jsou opravdu velmi zvláštní skupinka… Až moc. Dva lidé, trpaslík, žena s modrou kůží a člověk zase s hnědou.
Pozorovala jsem dívku, která byla celá vyhrknutá z mé přítomnosti. A možná ani ne tak z mojí, jako z té drakovi.
„ Jsem…“
Hlas se mi zadrhl. V první chvíli jsem si řekla, jestli jim raději nezalhat, ale ten muž mě znal a zjevně velmi dobře. A navíc je tu Laeron. Malé dráče. Lhát bych před ním určitě neměla.
„ Jsem Nalaya Kenemi Anmalia Sonokwei. Dcera Královny z království Kvetoucí růže.“
Mírně jsem se jim uklonila, ale jen tak nějak jak se slušelo, nijak hluboce, to se na princeznu nepřísluší, pokud v okolí není někdo výše postavený.
„ Tohle je Laeron, můj drak.“
Představila jsem i svého maličkého přítele a prohlédla jsem si tváře všech přítomných. Zastavila jsem se na tváři muže, který mě sem přivedl.
„ Nemohu zůstat. Musím se dostat domů. Království bylo napadeno… A musím dostat do bezpečí draka a…“
Zarazila jsem se. Nemůžu vak prozradit. Nemůžu. Jsou to cizinci. Kdo ví, jaké mají úmysly. Nemohu jen tak někomu důvěřovat.

Starý neznámý známý
Nalaya

Muž tmavé pleti si tě měří nevyzpytatelným pohledem. Nakonec, jakoby nic skloní kuši úplně a pověsí si jí na popruh na rameno.
"Někdo, kdo znal tvého otce a matku lépe, než si myslíš. Ale to si nemůžeš pamatovat, byla jsi ještě příliš malá,
když jsi mě naposledy viděla. Ale vysvětlování počká, pojď si sednout s tím tvým malým hladovcem k našemu ohni. Najde se tu dost jídla pro Vás oba."
Zamíří zpátky k ohni, od kterého si tě měří pohledem už několik dalších postav. Zahlédla jsi tam sedět dva muže světlé pleti, kteří seděli vedle sebe a povídali si, vzájemně jeden druhému byli docela podobní a typovala bys je na bratry. Pak u ohniště seděl ještě vousatý trpaslík, štíhlá dívka zahalená v tmavém plášti, zpod kterého jí vyčnívala tmavě modrá kůže. Byla to podivná skupina, která se však očividně dobře bavila.
"Koho nám to vedeš?"
Optal se jeden z lidí.
"Artalga, dargonision!"
Vyhrkla žena v plášti až málem spadla ze svého kmínku, na kterém seděla. Zdálo se, že je celá udivená.

Kdo chce žít ví, kdy je moudré ustoupit
Lenora a Alasseon

"Moudré rozhodnutí můj princi. Zhotovíme vše k ústupu. A nenecháme vzít nemrtvé město zadarmo!"
Kývne velitel strážní a několika posunky rukou začne vydávat rozkazy a následně je i pokřikovat na příslušné pobočníky. Ve městě se to začne hemžit, jako v mraveništi.
"Odveďte všechny k tajné bráně! Vyražte neprodleně a držte se pohromadě!"
Instruuje všechny a rozkazy se nesou po městě.
Strážci, které povolala samá Matka Příroda se na Alův rozkaz začali stahovat společně s ostatními obyvateli, aby je mohli chránit. Poslední, kdo zůstává chránit město při evakuaci jsou neohrožení elfí válečníci, kteří odrážejí střelbou z balist, katapultů ale i svými luky nepřátele, kteří se k městu blíží v prvním náporu.
Lenora se již mezitím vznesla opět do vzduchu, aby mohla čelit nemrtvé Salenii. Al mezitím vysílal tichou prosbu k bohyni lesa. Lenora ve vzduchu vychrilila proud ledu přímo na Salenii, ale ta jí odpověděla proudem černého ohně, který tavil led. A pak se pohnuly kořeny samotné země a začaly některé nepřátelské bojovníky zachytávat a stahovat do země, drtit a je a ničit. Nedělalo to velké škody v řadách nemrtvých, ale patrně se les nehodlá jen tak vzdát.
"Princi všichni se stahují k tajné bráně, musíme jít také. Jakmile nemrtví prorazí do města musíme být už pryč. Naše město se stane jejich hrobem a zkázou. Ti, kteří vkročí z něj už nevyjdou."
Ubezpečí Ala velitel stráží. Jak toho však chtějí elfové dosáhnout, to je otázkou. Al, jako takový o něčem takovém nikdy neslyšel. Bitva však pokračuje nehledě na její postup. Bude třeba ještě pár věcí vykonat, než si budete moci v klidu oddechnout.

Ochrana města

Mladý princ toho měl na ramenou teď příliš.
Proto se není čemu divit, že teď byl poněkud na rozcestí, tržen mezi dvěma body. Ale já tu byla, a stále budu připravena po jeho boku.
Slyším Alovu prosbu a tiché zamručení, které se ozve v mém krku a malí obláček ledové mlhy, opustí nozdry a dlouhá hlava lehce přikývne.
"Vždycky jí máš a mít budeš." odvětím mu i nakonec.
Dále pak jen již naslouchám, jak mladý princ udílí rozkazy, možná i prosby nejenom ke svým mužům.
Opustit tuhle pevnost bude možná to nejrozumnější, co můžeme udělat. Obětovat jednu, abychom zachránily ostatní.
Jedna z jeho proseb je směřovány i mě. Trochu si odfrknu.
"Zkusím upoutat její pozornost a odvést jí do nejdále to půjde. Je-li ovládána, moc nad ní může vzdáleností zeslábnout." řeknu mu. Než tak udělám, znovu do něj šťouchnu čumákem
"Dej mi na sebe pozor. Moje duše by nevydržela už další ztrátu..." řeknu mu ještě, než vydám zpátky na hradby, kde poté roztáhnu kožnatá křídla a vnesu se do vzduchu.