| |||
|
| |||
Matt, Alec, prof. Sanny, Angela, Regina a ostatní na kroužku Zarazím se a omluvně se usměju. "Ne, to není hloupá otázka! Promiň." Chudáček Matt. Je děsně plachý a moje společnost ho zjevně musí dost děsit. A o to víc pak ta Alecova, který se k nám přiřítí jako torpédo. Trochu se mi uleví, protože ho zjevně Reece ani Wolf zatím nedostali do svých spárů. Díkybohu. Pořádně ani nevím, co dělám. Podrbu Míňu, kterému věnuji poslední zářivý úsměv a i přes značnou bolest v rameni si Aleca přitáhnu do náruče a pevně ho obejmu. "Díkybohu, jsi v pořádku... už jsem se bála..." Obyčejně lidi na potkání neobjímám a zvlášť ne ty, o kterých vím, že je třičvrtina naší koleje nesnáší. Jsem na tom ale s nervy dost bídně, takže je mi všechno ukradené. Možná jsem zfetovaná? "Jo... čekám tu na tebe..." Zabořím obličej do Alecova ramene a úlevně vzlyknu. Je toho na mě moc. Sice je tak o hlavu menší, ale to je mi fuk. Celkem mě překvapí Mattova starost. Na Alecovi je vidět, že by mi to z fleku rád ošetřil. Nasadím statečný výraz, i když to tak moc nevypadá, spíš jako jakási grimasa. "Narazila jsem do dveří... dlouhý příběh..." Před očima mám opět Reecovu pálící se kůži. Myšlenku ihned zaženu a stisknu Aleca pevněji. Potřebuju se něčeho držet. "Můžu s tebou po mentálce mluvit? Něco... něco se stalo..." Nevím, komu jinému bych to řekla. Zmijozeláci by si mysleli, že jsem slaboch. Domů o tom napsat nemůžu, dostala bych pořádnou čočku. A žádné jiné bližší kamarády tu nemám. "To mi připomíná... společný oběd?" Netuším, jestli ho z Ošetřovny pustí i na oběd, ale zkusit to musím. Opatrně Aleca pustím a zdráhavě dojdu k Mattovi. Snažím se udržovat nějaký ten osobní prostor. "Omlouvám se. Alec je občas trochu hyperaktivní... Nechceš s námi poobědvat a pak se s Míňou projít? Chtěla bych vzít svoji Stjerne ven." Mluvím pomalu a usmívám se. Nechci Matta zbytečně vyplašit ještě víc. "Samozřejmě jen pokud chceš... vím, že nejsme nějaká vybraná společnost... ale venku je klid." Omluvně se na něj usměju a případně i zaslechnu jeho odpověď. Jednou rukou zamávám a se staženým výrazem následuji energického Aleca do učebny. "Omlouváme se, pane profesore," zamumlám hned po Alecovi a následuji jej na polštář vedle něj. Povzbudivě se na něj usměju, opřu se o opěrátko a rozhlédnu se na spolužáky. Zahlédnu Reginu a Angelu. Zavřu oči a nadechnu se. Tohle bude dlouhých 45 minut. Další pozornost už věnuji panu profesorovi. |
| |||
|
| |||
Ošetřovna -> G82Ti na Ošetřovně |
doba vygenerování stránky: 0.61887502670288 sekund