Andor.cz - Dračí doupě online

Nový život?

Když jsem ve spěchu opouštěl svůj domov - utíkal co nohy stačily - ani v nejhorších snech mě nenapadlo jak náročné může být takové cestování. Prach i bahno.... Horko i zima... Na nic z tohohle jsem nebyl připravený. Natož ještě na střídání těchto podmínek. Den ode dne jsem byl zoufalejší, jediným světlým bodem mi byl jen každovečerní oheň, který mě aspoň na noc uklidnil. Ale přišlo ráno a zas to samé. To vyčerpání, nepohodlí a počasí, které mě rozčilovalo v jakékoliv podobě.
Když jsem konečně dorazil do vesnice radostí a úlevou se mi rozzářil obličej a začal jsem se možná až nepřiměřeně nahlas smát. Za pár sekund jsem se ale vzpamatoval, nasadil běžný pohled, otřepal si prach a špínu z oblečení. Dále následovalo zkontrolování, jestli mi někde nečouhají zápalné šňůry či jakékoliv jinačí předměty, které by se vesničanům nemusely zdát. Přeci jenom nemusím být středem pozornosti. Je možné, že mě sledují ti parchanti z mé rodné vesnice...
Po důkladné kontrole mého zevnějšku, aby byl co nejméně poutající pozornost, jsem na nic nečekal a rázným krokem jsem se vydal k hospodě. Když někoho po cestě potkám kývnu na něj na pozdrav - sice vypadám cizácky, ale chovat se tak nemusím.
Jakmile vstoupím do hospody rozhlédnu se a pokud je tam krčmář, či někdo podobný příjdu za ním: "Zdravím, mohl bych si objednat pivo?". Pozorně si při tom prohlídnu všechno a všechny v hospodě abych se rozhodl co dál...

Nový život
Rakr

Utekl jsi ze svého bývalého domova v záři plamenů. Nejspíše by tě upálili, nebo popravili za ty poslední události, ale rozhodl ses nechat starý život za sebou. Od toho okamžiku uplynulo už pár dní, ale bylo to pár těžkých dní strávených na cestách divočinou a prašnými cestami. Tohle bylo něco, nač jsi nebyl připraven ani v nejmenším. Cestovat takhle natvrdo....nepředstavoval sis, že by to mohlo být až tak těžké.
Každopádně tvému strádání by mohlo být konečně konce, protože jsi spatřil kus před sebou malou vesnici, která měla hned na okraji něco tak blahodárného, jako je vývěsní štít malé hospůdky, která by ti mohla pomoci svlažit vyprahlé hrdlo.
Vesnice se právě probouzela do svého ranního života. Třeba by se tu pro tebe našla i práce, nebo alespoň místo k žití. Pokud tě tedy nepřijedou sem hledat. Ač proč by se tebou nějací vesničané z vedlejší vsi zabývali. Vždyť navíc jsi považovaný doma určitě za mrtvého.
Každopádně tvého příchodu do vesnice si všímají první lidé a jejich pohledy jsou přinejmenším podezíravé, nebo opatrné. Nejspíše sem moc cizinců nezavítá, nebo s nimi nemají dobré zkušenosti.

Vášnivá debata
Alasseon a Lenora

Když Al chytne kapitána pod krkem, tak ten se na něj jen pevně zadívá a lehce se zamračí. Neucukne v tu chvíli skoro nevypadá ani jako elf, ale spíše sveřepý člověk.
"Princi sloužil jsem a bojoval v bitvách ještě po boku Vašeho pana otce a poznám, které bitvy lze a které nelze vyhrát. Prohrát bitvu neznamená prohrát válku a naopak. Někdy je moudřejší o dva kroky ustoupit, abychom mohli postoupit o velký krok vpřed."
Svými prsty pevně sevře zápěstí ruky, kterou jej Al drží pod krkem.
"Nikdy jsem na drakovi neletěl ale za ta desetiletí, co žiju jsem se o nich pár věcí naučil. Kůň je kůň a drak je drak a drak má šupiny. Jezdec bez sedla na drakovi to je asi.....hmmmmm lidé by řekli sjíždět rozkrokem po ostrých kamenech."
Varuje tě mírně ale naprosto vážně.
"Nic ve zlém."
Podívá se trochu omluvně na Lenoru, aby věděla, že jí nechtěl urazit. Pak Al pronesl svou modlitbu. Byla dlouhá a skýtala mnoho přání a nadějí a hlavně víry. Nic se však nedělo. Už v něm začínala vyhasínat naděje, když uslyšel hlas, ale ten hlas nepatřil jeho bohyni, jako předtím. Byl to jiný hlas známý, který neslyšel již velmi dlouho.
"Tvá přání jsou ušlechtilá a tvé srdce odvážné Alasseone, ale tvůj úsudek zatemňuje mládí a horlivost. Najdi v sobě moudrost, kterou jsi zdědil po svých předcích, tak jako já. Ta nepřímější cesta zřídka kdy bývá správná. Dívej se dál, než ostatní a mysli dál, než ostatní. Pokud nyní vyjdeš a padneš, pak bude ztraceno vše. Celá říše, kterou jsi přísahal chránit a celý tvůj lid, protože jejich víra patří nyní tobě. Ty je vedeš, jsou nyní tvou zodpovědností a ještě nenadešel čas, kdy by sis mohl dovolit kvůli nim umřít, protože by je to odsoudilo stejně k záhubě."
Hlas Alova otce je klidný a vlídný.
"Les je silný les se uzdraví, když jej někdo poškodí. Ale tvůj lid obnovit nelze pokud padne. Musíš chránit hlavně svůj lid. Svůj lid a Srdce hvozdu v hlavním městě. Pokud padne to, pak zahyne i hvozd. Zanech jedné ztracené bitvy,
abys mohl vyhrát válku můj synu. Najdi v sobě moudrost, která v tobě třímá a nes můj odkaz. Ochraň náš lid. Přestaň být jejich princem a staň se jejich králem."
Al byl chvíli mimo, když k němu mluvil jeho otec až do chvíle, než s ním kapitán zatřásl.
"Princi znovu Vás prosím zanechte toho šílenství, když o Vás přijdeme lid ztratí naději!"
Promluví k němu kapitán o to naléhavěji.

Jídlo
Nalaya

"Jídlo je prostě jídlo."
Odpoví ti jednoduše Laeron a lehce hopkavým krokem se vydá směrem odkud cítí ten pach.
"Nevím, jak prostě.....asi to byl obraný reflex....prostě se to najednou stalo."
Zavrtí lehce dráček hlavou. Ještě chvíli pochodujete opět lesem, když tu to uslyšíš. Mužský smích a povídání. A v dálce uvidíš také malý ohýnek a nad ním se opéká králík, teda alespoň podle velikosti by to mohl být králík.
"To vám teda povím myslel jsem, že je po mě ale...."
Slyšíš útržky hovoru.
"Jídlo!"
Broukne spokojeně dráček ve tvé hlavě a má v plánu si to tam prostě naštrádovat.
"A pamatujete na ten nevěstinec na hranicích?......Jooooo přesně ta.....ta byla!"
Opět následuje smích a veselí, jako by tady prostě problémy vůbec neexistovaly.

Hladový drak

Zadívala jsem se do těch klidných očí a táhle jsem vydechla. Mé srdce se uklidnilo už při tom pohledu do hlubokých očí malého dráčete. Ničím nezkaženého a při tom tak strašně dospělého, jako by už dávno prožilo dlouhá staletí a znalo celý svět. Po rtech se mi rozlil úsměv a hrdého dráčka jsem pohladila přes čumák až na čelo a pak po krku dolů až ke kohoutku.
„ Budeme se ochraňovat navzájem, můj příteli… A budeme ochraňovat i je.“
Kývla jsem směrem k vaku z mého pláště, úsměv mi nemizel. Nezmizel tedy do té chvíle, než se ozval můj žaludek na popud toho drakova. No jestli budu jíst stejně často a tolik jako on, jak asi budu za týden vypadat?
„ Dobrá… a víš kde to je a co to vlastně je? Mám taky hlad.“
Usmála jsem se na něj a přejela si rukou po břiše, kde se mi kroutil žaludek hladem. Kdy jsem vlastně naposledy jedla? No už to nějakou dobu bude.
„ Jak si nás sem vlastně dostal? Nemohl bys to udělat znovu, Laerone?“
Odvázala jsem si vak a položila ho opatrně na zem, abych se mohla zvednout a protáhnout se. Budeme muset sehnat něco k jídlu. Pochybuju, že zrovna Laeron bude jíst bobule, takže se bude muset lovit. A to znamená být dost rychlý na to, abychom to chytili. Jenže nechat ten vak jen tak tady je taky nebezpečné. Doufám, že to co cítí je blízko ať nemusíme mít strach o to, co bude s nimi. Dobře jsem vak naaranžovala do tvaru kamene a pak jsem se ho jemně dotkla, odříkávajíc tiše formuli iluze, která ho v kámen opravdu proměnila. Není to zrovna nejlepší řešení, ale aspoň si jich nikdo hned nevšimne. Dodala jsem tiše několik ochranných kouzel, hlavně odvracejících pozornost a pak jsem se podívala na Laerona.
„ Nemůžeme se tu dlouho zdržet, tak kde cítíš to jídlo?“
Usmála jsem se na něj. Je pravdou, že jsem cítila jistou dávku strachu, přeci jen jsem zodpovědná za vak plný vajec, které se nejspíše teď nedokážou nijak bránit a za dráče, které sice umí pár dobrých věcí, ale sama nemám ponětí, co vlastně dokáže. Mohlo by to nakonec dopadnout katastroficky. A to bych opravdu nerada. Ale když je tady semnou Laeron, cítím se mnohem lépe, než kdybych tu zůstala sama.

Obrana města

Naše situace byla opravdu na ostří nože.
Mohla jsem se kdykoliv zvednout a odletět, možná i s Alem, ale jaký by to mělo smysl? Znovu nechat padnout milované? Znovu prostě jenom tak utéci?
Dlouze si povzdechnu a na okamžik zavřu oči, snažíc se uklidnit svou mysl a vymyslet něco, co by nám pomohlo. Jenže, mohl mysl nedostane příliš klidu, nebo mě vyruší pronikaví výkřik jednoho z vojáků.
Otevřela jsem oči jen abych viděla chvíly skonu jednoho ze svých druhů.
Zorničky doširoka šokem roztažené, neschopná se pohnout jen o píď. Sevřela jsem mezi pařáty opevnění, které trochu popraskalo. Cítila jsem, jako kdyby ostrý ledoví nůž projel mým srdcem.
Kolik jich ještě budu muset vidět zemřít? Kolik mých druhů bude ještě muset padnout než bude tomu všemu konec?
Naplněna smutkem a žalem, jedné slze se podaří uniknout než zpětně pevně zavřu oči a natáhnu dlouhý krk k nebesům, jenom aby z něho unikl dlouhá táhlí nářek odkaz .
Nevnímajíc pak co se dělo kolem mě, vojáky, Ala, slova... nic ke mě nedolehlo. Žal zachvátil moje srdce i mou mysl. Pozvolna jsem tedy sestoupila z hradeb dolů. Kožnatá křídla skleslá, stejně jako dlouhý krk. V očích patrnou jasnou bolest.
Vnímám až za okamžik, až když kroky dojdou až ke mě a teprve potom uslyším Alův hlas.
Podívám se na něj a pak se trochu natáhnu a vtisknu mu čumák do rukou.
"Jsem s tebou. Jakkoliv se rozhodneš, můj princi."

Obavy


,,Nejrychlejší poslové nezaručí, že někdo přijde na pomoc!"
Dívám se skrz vojska nepřítele přímo na něj, na toho parchanta...
,,Šílené je, se o to nepokusit a bránit brány vojáky, kteří jsou na pokraji sil! Uvědomte si, že můj otec je pryč! Nenechám je, aby zničili to, co vybudoval! Nenechám je, aby mi sebrali domov! A rozhodně je nenechám zneuctít památku našich padlých!"
Pak se zarazím, když vyřkne to, co řekl... Chytnu ho pod krkem a přitáhnu si ho.
,,A jak ho zabiju hm? Vypadá to, že jste se s něčím podobným už setkal, takže... Jestli mi chcete pomoci, tak s pravdou ven, teď je ten čas, kdy by se to velice hodilo. A to, že nemám sedlo... Na koni taky můžete jezdit bez sedla, stačí se jen pevně držet nohama! Takže?! Potřebuji vás tady. Pokud se mi něco stane, tak... Vy je musíte všechny dostat do bezpečí. Rozumíte mi?"
Pak zavřu na moment oči a představím si ho. Jsem mu dosti podobný, paličatý a tak trochu blázen. Ale nesmíme je nechat projít touto vesnicí, protože jakmile by se dostali k hlavnímu lesu, tak tam jsou moji předkové včetně mého otce, a to nedovolím i kdybych měl zemřít.
,,Věčná naposledy tě žádám stůj při mě, při tvém synovi abych měl odvahu a štěstí zabít toho parchanta, co tě ničí. Vím, že jsem byl hrubý na svého otce a odešel jsem, ale jsem zpět a chci to všechno napravit. Nesmíme dovolit, aby těla našich starších znovu povstala, nesmím dovolit, aby vyrvali tvé děti ze spárů odpočinku, aby kdokoliv další, kdo je mrtvý znovu povstal. Jsi matka příroda, Pomoz mi, jakkoliv, abych zastavil tuto vlnu a nechal vojákům odpočinout a všem, kteří se bijí do úmoru. Dej nám víru, že i nemožné se může stát možným. A dej nám sílu čelit dalšímu náporu nepřátel. A hlavně... Dej mi odvahu, kterou jsem neměl se postavit i svému otci, který, kdyby tu byl, tak by mě asi hodil sám dolu a nechal mě zabít. Dej mi odvahu dokončit to, co jsem začal pro náš les..."
Slova která pronáším v elfštině jsou tišší, ale výrazná a rychlá. Snažím se se dívat do středu vesnice kde vždy roste strom jako oko věčné. Jsem rozhodnut.
,,Musí se to stát! Protože jakmile projdou tímto městem, nekromant se dostane blíž k hlavnímu městu a opravdu by mě nasralo, kdyby si dovolil vytáhnout z věčného odpočinku mého otce a mé předky..."
Dojdu k Lenoře.
,,Co myslíš Lenoro, jsem šílený?"

Zoufalý pokus
Lenora a Alasseon

"Vyšleme ty nejrychlejší posly do okolních zemí a království princi, ale bude trvat, než se sem dostanou. Pokud vyslyší naše volání."
Odpoví kapitán a pohlédne směrem k bráně. Nejen kapitán, ale i další slyší Alova slova, někteří jásají, jiní váhají, ale pouze kapitán Ala chytne v tom zmatku pevně za paži a nakloní se k němu.
"To je šílenství! Nemůžete za hradby princi! Viděl jste, jak snadno zabili dračici, pokud ztratíme i tu druhou a Vás, pak se dají všichni na útěk a budou to jatka. Tady za hradbami máme šanci se jim ubránit, alespoň nějakou dobu. Toho nekromancera nezabijete tak snadno, jak si myslíte."
V jeho očích se zračí zoufalost a strach, ale ne o vlastní život.
"Ani nemáte sedlo, abyste se na ní pořádně udržel. Princi poslouchejte bojoval jsem ještě po boku Vašeho otce.
Tohle není ten druh bitvy, kdy bychom jim mohli vyjet vstříc čelním útokem čelíme silné magii, tu nezvládneme jen meči a šípy."
Naléhá na Alův rozum jeho kapitán zatímco ostatní jásají. Lenora se zatím k Alovu nápadu nijak zvláště nevyjádřila.

Dračí jezdec
Nalaya

Jakobys uvnitř pocítila Laeronovu lítost nad rozrušením, které sama uvnitř cítíš.
"Uklidni svou mysl Nalayo, byl ti svěřen velký úkol, kterého jsou hodni nemnozí."
Slyšíš svého draka ve své hlavě. Trošku se ti zavrtí na klíně a v podstatě dost líně zívne.
"Neměj obavy odteď budu s tebou já a ochráním tě."
Vypne hruď a napřímí se malý dráček do své plné výšky hrdě, jako miniatura majestátního draka, jakým byl třeba jejich opatrovatel, kterého jsi potkala tam v jeskyni.
"Cítím jídlo."
Oblízne se Laeron mlsně a jeho nozdry se rozšíří, když zavětří ve vzduchu. Jeho pocit chuti po jídle, které zavonělo působí i na tebe a tím pádem i na tvůj žaludek, který se hladově ozve.

Obyvatelé tunelů
Araoth

"No jen, aby na nás ti bohové opravdu dohlíželi."
Zabručí si pod vousy tvůj trpasličí společník. Ohnivá žena se tvému elánu naproti tomu srdečně zasmála.
"Tomu říkám nadšení. Inu odpočiňte si. Mí společníci vám později určitě rádi ukáží tunely. Pokud objevíte něco, co my jsme přehlédli, možná to bude velký den."
Odpoví poklidně, ale v jejím hlase jde znát, že moc nevěří tomu, že byste mohli mít takové štěstí.
"To jsme to dopracovali."
Povzdechne si lehce tvůj společník a trochu nervozně si prsty prohrabuje svůj hustý plnovous.

Obyvatelé tunelů

"Nevadí!" pronesu rázně. "Já se jen tak zlomit nedám! A tady kamarád určitě taky ne, co? Mě bohové doprovázeli doposud. Nevzdám to teď! Budu pokračovat dál, protože dokud dýchám, vždycky je naděje. A já tady v těch tunelech umřít nehodlám. A hádám, že vy taky ne!"
Cítím, jak mi v žilách pumpuje adrenalin a cítím se připraven na cokoliv, co se stane.
"Odpočiňme si a hned jakmile to půjde, tak vyrazíme do tunelů a to by bylo, aby to nevyšlo! Bohové nás povedou a my se dostaneme zpět, kam patříme! Domů."
Nebo alespoň zpátky na cestu, potrestat ty, kteří si to zaslouží. Když už se nemám kam vracet...

Jezdec? Spíše chůva zatím...

Musela jsem se usmát, nad tím jeho ujištěním, že jsme pro teď v bezpečí. Jeho velikost tomu zrovna dvakrát nenahrávala, ale já přeci jen vím, že udělám všechno pro to, abych ho ochránila, stejně tak jako jeho sourozence.
To spojení, které jeho jméno vyvolalo, bylo zvláštní, svazující a při tom svobodné. Přitáhla jsem si ho k sobě a přejela mu jemně po šupinách od hlavy až po ocas. Úsměv mi bohužel pohasl, když Laeron narazil na mé obavy. Odvrátila jsem pohled a tiše jsem si povzdechla.
„ Ano. Mám obavy. A ne zrovna malé a málo…“
Zadívala jsem se mu do očí. Byly tak krásné.
„ Ve vaku mám hromadu tvých sourozenců, které musím udržet v bezpečí a nejsem si zrovna jistá, kde vlastně jsme. A dějí se strašlivé věci.“
Povzdechla jsem si. Bylo mi líto mu vyprávět, že se nenarodil zrovna do nejlepší doby, byl tak maličký.
„ Musíme se dostat k mému domovu. Jen nevím, kterým směrem to je, tenhle les neznám.“[/b]

Tváří v tvář nepříteli


Bylo to jako zlý sen, špatný vtip a do toho...
,,Salenie!!!! NE!!!"
Dívám se směrem, kam letěla ale nakonec vidím jen mrtvolu, která by měla patřit lesu. Zaslechnu hlasy a vidím ho.
,,Povolejte další bojovníky Mým jménem! Lenoro!!! Máme práci."
Doběhnu si pro další šípy a luk plus zbraně.
,,Jestli zabijeme toho, kdo jí oživil, tak padne jak ona, tak i ti, které oživil ten, co totéž udělal se Salenií!!!"
Zakřičím a rozhlédnu se po řadách.
,,Lenoro? Myslíš že sneseš na svých zádech jezdce, který je začátečník? Potřebuji, abys mě tam dostala, klidně i hodila, nebo jen odložila u té postavy v tom černém hávu! Jestli to nevyjde, tak věčná chraň ostatní a tenhle les!"
Podívám se na kapitána a pak zakřičím.
,,NAPOSLEDY VÁS ŽÁDÁM, SEBERTE SVÉ SÍLY A STŮJTE PŘI MĚ AŽ DO KONCE! NENECHÁM TENTO LES PADNOUT A POKUD PADNE, TAK JÁ S NÍM!!!!!!!!!"
Pozvednu zbraň a doufám, že se ke mě někdo přidá.
,,Lenoro, musíš zmrazit salenii, Aby se nemohla hýbat, tak zajistíme, aby naše armáda postoupila."