Zoufalý pokus
Salenie, Lenora a Alasseon

"Potřebovali bychom více, než jen kusy papíru princi. Potřebujeme další bojovníky. Je třeba povolat staré spojence a doufat, že se dostaví dříve, než nás zdolá nepřítel."
Agrumentuje Lenoře kapitán, jehož hlas je prosycen obavami.
"Princi! Princi! Ta rudá dračice odlétá z města! Míří zpátky do lesa mezi nepřátele!"
Vykřikne kdosi z hradeb a ukazuje někam před bránu.
A vskutku Salenie se rozhodla pro zoufalý tah. Vrhla se kupředu vstříc nepříteli. Plivala oheň, který zachvacoval, jak nepřítele, tak les. Bila ocasem, sekala drápy a drtila čelistmi každého nemrtvého bojovníka a monstrum, které se k ní dostalo, ale bylo jich tolik. Brzy jí doslova zaplavili.
Čepele bodaly, šípy svištěly vzduchem, kopí hryzala pod šupiny, zuby a spáry trhaly maso. Pomalu ale jistě ta masa nemrtvých prostě Salenii udolala. Kousek po kousku z ní vytrhali život.
"Oh! Matko! Ochraňuj nás zabili draka!"
Zahučelo to nedaleko vás a pak se ten zlověstný vzdech nesl mezi mužstvem, jejich morákla poklesla, jedna z jejich největších nadějí padla.
"Araghal drag nor teru tei! Herforg terenos galangar!"
Nese se vzduchem bodavý, hlas ze kterého mrazí v zádech. Ti s nejbystřejšíma očima zahlédnou postavu a v černém hábitu, která se chvíli skláněla nad padlým drakem a pak se Salenie opět pohnula.....zvedla se na všechny čtyři a obrátila směrem k městu. Její oči byly nyní propadlé a bezduché. Nezbylo z ní nic než jen chladnoucí tělo. Nekromancer právě vychýlil misky vah a oživil vaší padlou společnici.
"Nemůžeme zvítězit!......Teď už nás nic nezachrání!"
Bojovníci ztráceli naději, tedy ti z elfích řad.
"Princi musíme okamžitě pozvednout morálku, nebo bitva skončí dříve, než začne!"
Ozve se po Alově boku kapitán.

S větrem o závod
Lirtiel

"Umět mluvit je mnohem snazší, než chrlit oheň řekl bych."
Uchechtne se ti v hlavě starý jezdec. I když jsi vzlétl a užíváš si toho, jak se snažíš využívat větru a proudů, cítíš, že tě jezdec bedlivě pozoruje. I když ne možná očima. Létání ti jde lépe, než jsi vůbec čekal. Je to tak přirozené a samozřejmé. Když nad tím přemýšlíš dává to smysl a brzy přicházíš na to, jak správně létat. I když sám si dokážeš odhadnout, že letět s někým na zádech bude asi zase trošku něco jiného.
"Nikdy neztrácej koncentraci, nebo bude tvůj další tah ten poslední....nauč se koordinovat let a jakékoli jiné své pohyby či chrlení ohně. Musí to být vše plynulé."
Slyšíš pouze hlas jezdce.

Obyvatelé tunelů
Araoth

"Bohové sem nevítají."
Odpoví ohnivá žena.
"To i to ale ani jedno není dost."
Dopověděl za ní trpaslík.
"Tady nikdy nevíš, co tě může potkat kromě krysáků."
Zabručí trpaslík nespokojeně.
"Jo netopýři občas tu jsou....voda tu podzemní teče, ale to nikam nevede a vzduch tu je, ale pokud si myslíš, že tou úzkou dírou ve stropě někdo proleze pleteš se, ani Knoga jsme tam nenarvali."
Zabručí trpaslík.

Dračí jezdec
Nalaya

"Kde?.....Sám si nejsem jistý."
Zazní ti v hlavě hlas dráčete, které si tě nyní bedlivě prohlíží. Po chvilce si protáhne malá blanitá křidélka.
"Ale jsme v bezpečí....pro teď."
Ujistí tě jistým a rozhodným hlasem, ale jeho velikost tomu moc na důvěryhodnosti a váze nepřidává.
Když se rozhlédneš kolem sebe zjišťuješ, že v této části lesa jsi patrně asi ještě nikdy nebyla. Tedy pokud se stále jedná o vás hvozd a nejsi někde úplně jinde.
Když jsi vyslovila jeho jméno bylo to zvláštní. Jako by se vaše životy spojily. Ani, když ses poprvé opila květovým vínem, nebylo to takové.
"Máš obavy."
Ozve se znenadání Laeron

Dráče

Srdce mi poskočilo, když jsem zahlédla ty barevné šupiny. A když jsem uviděla ty modré oči, zastavilo se mi na chvíli srdce úplně. Byl nádherný. Malý drobeček s velkýma modrýma očima a snad každou šupinou jinou. Zachvěla jsem se, když jsem uslyšela jeho hlas ve vlastních myšlenkách a na rtech se mi objevil úsměv. Ani nevím proč, snad z úlevy nebo radosti. Já nevím. Bylo to snad všechno najednou. Nebyla jsem ale schopna slova. Ukázal mi, jak bude vypadat, až bude větší, starší. Bude překrásný. O tom není pochyb.
Pak mne ale vyzval, abych ho pojmenovala. Vyslovila jsem to, co mne napadlo jako první.
„ Laeron.“
Zašeptala jsem tiše, s velkou úctou k němu samotnému. Zachvěla jsem se pod návalem zvláštního pocitu, který jako by snad spoutal mou vlastní duši s tou jeho a mírně jsem k sobě dráče ještě z části skryté ve vejci přitiskla. Teprve až ten zvláštní pocit, začal odeznívat, odtrhla jsem od dráčete pohled a rozhlédla jsem se kolem.
„ Kde to jsme?“

Obyvatelé tunelů

"To zní jako fajn nápad, odpočinek se bude hodit." pronesu a vyberu si nejbližší kamennou židli na kterou se usadím.
"A nebezpečí nebo ne, Bohové při mně stáli doteď, tak mně neopustí v tuto hodinu." pomodlím se v duši a pokračuji v konverzaci.
"Navíc lepší se o něco pokusit a zemřít než sejít stářím v těchto tunelech. Říkali jste, že to tu mapujete? A chodíte po paměti nebo máte i někde zakreslenou mapu tunelů, kam se který táhne,
co nás kde může potkat?" přemýšlím, co by nás mohlo dovézt zpátky na povrch.
"Teče tu třeba někde voda? Mají tu někde brloh zvířata, která by člověk nad zemí? Co netopýři třeba, i ti někdy musí zpátky nad zem. Závan čerstvého vzduchu, však víte taková nějaká vodítka,
co by nás posunuly směrem ven?"

Zahnáni

I když to zezačátku vypadalo, že je tu jistá naděje na vítězství, ta postupně však chřadla a opadávala jako květina v zimních mrazech. I přes novou pomoc nakonec Al zavolal k ústupu za městské hradby.
Nemohla jsem proti tomu nic namítat. Snažila jsem se pomoci jak jenom to šlo, a to nejenom tesáky a drápy.
Blanitá křídla několikrát promáchla vzduchem a já se usadila na hradbách, sledujíc nepřítele v dáli.
Cítila jsem temnotu a smrt, která kráčela naším směrem.
Město je dobře opevněné, elfové uvnitř i vydrží mnoho dní se zásobami, ale navěky to nebude. Nepřítel měl oproti nám nejenom výhodu v jeho vlastním počtu, ale hlavně času.
Zafrkám a obláček, který utekl z nozder se brzy rozplynul neškodně ve vzduchu.
Zachytím ve vzduchu známí pach a natáhnu dlouhý krk jeho směrem. Návrat opeřených přátel nevěstil nic dobrého. A také to tak bylo.
Když druidy dorazily na náměstí, stočila jsem tělo napůl jejich směrem, stejně jako dlouhý krk a naslouchala jejich slovům.
"Musíme jednat a musíme jednat rychle, Ale." řeknu poté. Mé myšlenky mohla slyšet valná většina, která byla v mém dosahu.
"Svitky tvého otce jsou možná jediné, co nás může zachránit."

Strážce a nový dračí jezdec
Nalaya

Ulevilo se ti, když sis kecla na zadek. Dlouze jsi vydechla, protože toho bylo pro jednu chvíli na tebe moc, ale tvá pozornost nezůstala zaměřená do prázdna dlouho, protože tě zaujme pohyb na tvém klíně.
Slétne očima dolů ke svým rukám, kterými jsi držela ještě před chvílí dračí vejce. Nyní je však jiné. Dočista z něj vyprchala barva a vypadá, jako obyčejné vejce, až na to, že kus skořápky je odloupnutý a z něj vykukuje malé stvořeníčko.

Vypadá to skoro, jako by se barva vejce vsákla do dráčka samotného, když se z něj dostal. Jeho velká jasně modrá očička se na tebe zadívají.
"Konečně tě vidím, tak dlouho jsem na tebe čekal Nalayo."
Ozve se ti v hlavě opět onen neznámý hlas, ale nyní už víš, že patří dráčkovi. Připadá ti, jako by k tobě prostě patřil, jako by to bylo úplně přirozené, že k tobě takto promlouvá.
"Trvalo to dlouho, než sis pro mě přišla, ale nyní jsem se konečně mohl vylíhnout pro svého jezdce. S tebou po boku mohu vyrůst a jednoho dne být silný. Spolu porazíme své nepřátele a ochráníme své přátele. Jednou bych mohl být takovýto..."
Hlavou ti bleskne obrázek staršího dospívajícího draka.

Byla to snad budoucnost? Nebo jen fantasie malého dráčka?
Nyní vyřkni mé jméno Nalayo. Jen ty jej znáš, jen ty jej můžeš poprvé vyslovit. Vyslov jej a spoj naše osudy, jakožto Jezdce a Draka!"
Jeho hlas zní mnohem dospěleji, než jeho tělo vypadá ale možná se ti to jen zdá pro tuto chvíli.

Les

Jednou k tomu dojít muselo. Život je pomíjiví a může skončit kdykoliv, ačkoliv u nás elfů může trvat i stovky let. Stačí jediná dobře mířená rána a každý může zemřít. A já rozhodně nestála o to, aby ta rána přišla do zad…
Když už mi téměř docházely síly a já cítila blízkost svých pronásledovatelů, otočila jsem se a postavila jsem se jim čelem. Vak s vejci jsem posunula na záda a jediné, které jsem měla v náručí, bylo to mé. V druhé ruce jsem držela hůl, ačkoliv o přípravě se bránit nešlo moc mluvit.
Znenadání mne zalil klid. Klid jaký jsem nečekala, že ještě kdy zažiju. Aby také ne, kdyby se vejcím něco stalo, drak mi slíbil strašlivé věci. A já přísahala, že je ochráním za každou cenu. Hlas, který onen klid provázel, mne překvapil, přesto mi nebyl neznámí. Jako bych ho znala celý život. Matka Příroda. Vydechla jsem a pevně jsem se narovnala. Ať už to bude, jak chce, pomoc je blízko. Nezůstanou napospas. Jen je musím uchránit.
Byla to hůl, kterou jsem nastavila do rány meči. Není to zrovna nejlepší obrana, ale hůl je magická, něco sama o sobě vydrží. Snad dost na to, aby se stal nějaký zázrak.
Něco křuplo. Jsem si jistá, že hůl ne, protože se zbraně ještě nestačili setkat. A pak jsem zaslechla další slova, tentokrát byl hlas však úplně cizí. Zablesklo se. V tu chvíli jsem kvůli záři musela odvrátit zrak a tak nějak jsem o krok ustoupila zpátky, oslepená pokoušejíc se vyhnout ráně. Ucítila jsem pod patou kořen a já začala padat dozadu.
Dopadla jsem do měkkého mechu, který pokrýval celé místo kolem mne. Hůl jsem držela nad sebou, nad hlavou, jako bych se stále ještě chtěla bránit, ale nikdo tam nebyl. Byla jsem sama na neznámém místě. I když sama…
Pohyb, který jsem ucítila na klíně, byl nečekaný a okamžitě upoutal mou pozornost. Stáhla jsem hůl k sobě a položila ji na zem.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Chvíli je ticho, ale pak se žena i trpaslík oba společně rozesmějí. Trpaslík má hrubý smích, připomínající padající horu zatímco ohnivá žena zvonivý, jako když to cinká o rozžhavené železo.
"Hledat cestu ven?....Dovol, abych ti objasnila jednu věc. Každý den trávíme velkou část téhle věčnosti tím, že procházíme a mapujeme tunely a snažíme se najít cestu ven, avšak stále marně. Je to tu, jako bludiště bez východu."
Zvážní opět a tvůj společník se zachmuří.
"Tohle je strašné místo."
Zašeptá ponuře.
"To opravdu je, ale i zde se dá žít."
Odpoví žena opět vlídně.
"Jestli budete chtít můžete až si odpočinete vyrazit s našimi pátrači česat tunely a hledat cestu, ale dejte si pozor je to nebezpečné."
Varuje vás ještě.

V pasti
Nalaya

Tvá prosba se nese lesem, jako ozvěna, hrdlo máš sevřené a srdce až v krku, když se ty nemrtvé bestie blíží každým krokem k tobě a ty víš, že tolika nedokážeš vzdorovat.
A pak tě zaplaví vlna úlevy a klidu.
"Neboj se mé dítě pomoc je blíže, než si myslíš."
Zazní ti hlavou klidný melodický hlas, který hladí a uklidňuje na duši. Nevíš, jak ale jsi si jistá, že je to Matka příroda, která k tobě promlouvá a mezitím jsou kostlivci už jen pár kroků od tebe a ten první se napřahuje k úderu mečem.
Vše ti připadá, jako by se najednou zpomalilo, když vidíš, jak se blíží čepel a zaslechneš další ono zakřoupání ve vejci a pak uslyšíš neznámý hlas.
"Asta portis."
Najednou se vše zableskne. Oslní tě záře, jakou jsi ještě neviděla a vše se najednou rozmaže. Máš pocit, že to vyšlo od tvého vejce a taky ti příjde, že hrozně hřeje. Každopádně necítila jsi, zásah čepelí kostlivce, který se po tobě rozmáchl. A když se ti opět přizpůsobí oslněné vidění a ty se rozhlédneš kolem vidíš sice stromy, ale jsou jiné, než ty, kde jsi byla. Máš pocit, že jsi úplně v jiné časti lesa, pokud je tohle ještě vůbec váš les. Nějakým zázračným způsobem ses ocitla úplně někde jinde, než jsi stála a taky cítíš pohyb v místě, kde hřálo vejce.

Zatlačeni
Lenora, Salenie a Alasseon

Al zavelel k ústupu. Usoudil, že situace je příliš zoufalá na to, aby zde mohli otevřeně bojovat. Raněných bylo příliš a proto jste se všichni začali stahovat. Draci pomáhali s evakuací zraněných a nechávali za sebou vybourané stromy. Strážci lesa se pohybovali kolem, jako líté stromy, které vám poskytovaly nejvíce času stáhnout se k městu.
Dokonce i kouzlo neviditelnosti již nad hlavním městem nefunguje. Nepřítel se dostal příliš blízko k jeho srdci. Elfové na sebe pokřikují a probíhají branou zatímco vás střelbou kryje zástup elfů připravených na hradbách.
"Och Matko je jich tolik!......Držte se pohromodě musíme se stáhnout za hradby!.....Strážci lesa jsou při nás s nimi po boku vyhrajeme!"
Pokřikují po různu elfové, když Al dobíhá k bráně. V patách jsou mu zbytky vaší nečekaně rozrostlé armády. Přes hradby přelétají malí Strážci lesa, kteří se mihnou kolem. Branou pak procházejí ti menší a sklonění ti větší. Všichni na ně hledí s údivem a nadějí. Když se brána zavře zdá se, že jste na chvíli v bezpečí města. Nikdy nebylo pořádně dobito. Hradby jsou silné a pevné. Zásob na vydržení obléhání máte dost, ale nikdy město nečelilo takové hrozbě. Mezi stromy zahlédne Al ještě proletět skupinu velkých ptáků, kteří přeléti hradby a přistanou na volné ploše nádvoří, kde se mění zpátky do druidů. Právě těch, kteří vám šli získat čas.
Kapitáni a velitelé už rozdávají mužům a ženám rozkazy, aby byla obrana města, co nejvíce efektivní.
"Princi....princi jste v pořádku?"
Přiřítí se k vám jeden z kapitánů s helmou v ruce.
"Viděli jsme, co se děje. Je to strašné, že se dostali až sem. Pokud město padne už les nic nezachrání. Srdce lesa uchřadne. A nechci to říkat moc nahlas ale....nemáme tu dost bojeschopných ani s prastarými Strážci lesa, kteří by dokázali udržet město dost dlouho. Potřebujeme odněkud sehnat pomoc, posily, prostě cokoli, co se dá."
Zamračí se kapitán a pak přibíhá další důstojník.
"Kapitáne, princi! Na dohled od města se nepřítel už formuje, čekáme, že do večera příjde první vlna útoku. A je jich tam tolik!"
Vydechne zdrceně. Morálka obránců bude jistě brzy upadat, až si plně uvědomí, čemu vlastně čelí.

Ústup!



,,Ustupujte do města!"
Křiknu a sám popadnu nějaké raněné a táhnu je.
,,Musíme dostat raněné tam! Máme čas! Tak sebou hněte!"
Dívám se na draky a doufám, že než se také pustí do boje, tak donesou raněné do města.

Útěk lesem

Bylo to těžké, postupovat lesem a táhnout takový náklad. Ale nezastaví mě to. Nesmím zůstat stát, jinak zklamu. Zůstanu stát a dostihne mě zlo, které mne pronásleduje. I tak cítím, že se neúprosně blíží…

Po zádech mi přejel mráz. Ucítila jsem je tak blízko. Tak strašně blízko. Otočila jsem hlavu a zahlédla zelenou mlhu prostupující rychle umírajícím lesem. Tiše žalostně jsem vydechla a přidala jsem do kroku. Těm už neuteču, já to vím. Ale i přes tohle vědomí jsem stále šla. Dotýkala jsem se stromů okolo, kterých jsem prošla a do každého jsem vyslala malý zoufalý kousek energie s prosbou o pomoc.

„ Matko přírodo, matko lesů… ochraňuj nás…“

Dýchalo se mi ztěžka. Kdybych se teď měla otočit a bojovat, nezbylo by mi asi už vůbec nic na to, abych pokračovala dál.

„ Nesu naději pro nás všechny… ta naděje musí dostat šanci vzejít…“

Na krátko jsem zalovila ve vaku a pohladila několik vajec. Přesto jsem se nezastavila.

„ I kdyby mě to mělo stát život…“

Zašeptala jsem. Moje tělo se s jistotou pohybuje už jenom díky mojí vůli. Nevím, jak dlouho dokážu ještě jít. Nevím.