„A kdo z nás ne? Proč jsi tu ty?“ zeptám se, ale zvednu ruku, abych ji zastavil „Nemusíš odpovídat. Jen poukazuju na to, že každý z nás si něco drží v sobě. Ale jo, je možné, že Kluzký tají něco významnějšího.“ nepřu se. Nemám důkazy ani o jednom, takže nechci zastávat ani jeden názor. Druhá poznámka je zajímavější. „Legendy Příhraničí...“ odpovím a přemýšlím, jak pokračovat „...Nevrací se všichni. Jen s ním víc lidí než s jinými...“ dodávám a přemýšlím, jestli viděla ta jeho tetování nebo u toho nebyla.

„Co se týče Katrin, to si dávám trochu za vinu vzhledem k tomu medu... Ale Marcus? Za toho nemůže nikdo konkrétně. Věděl o garážích a jejich riziku. Krysy tentokrát vyhrály a můžem být rádi, že dostaly jen jednoho.“ odpovídám i když nejsem rád za tohle připomenutí Katrin. Sice jsem ji pořádně neznal, ale pořád to byl člověk, kterého jsem si zvykl potkávat relativně často a ještě se ukazuje, že za její smrt - byť nepřímo - můžu já. Nic moc pocit.

Netuším úplně co od toho čekat, ale byl bych idiot, kdybych takovou nabídku odmítal. Zítra můžeme všichni zhebnout a proč si nedopřát aspoň takové drobné potěšení - i kdyby zůstalo opravdu jen u těch zad. „Nevěříš mu?“ zeptám se po její prosbě. „Ale ano. Noc už snad nic nezmění.“ odpovím s pokrčením ramen. Pokud mě chce pro změnu podrazit ona, nějak se s tím vyrovnám. „To zní rozumně.“ souhlasím s jejím návrhem ohledně dramat.

„K seníku tudy, k pramenům stejnou cestou, akorát je to o kus dál.“ ukážu směr a pomalu vyrazím. Nemusíme spěchat a nechci, aby mi musela dokazovat, že i s těmi žebry je stejně rychlá. Byla by to zbytečná pitomost. V seníku si můžeme nechat většinu věcí a pak se teprve vyrazit ohřát.

Vidím její zamyšlený výraz. Čekám, jestli přijde nějaký dotaz, ale trochu překvapivě se tak neděje. No, budiž. I to je odpověď. Stejně bych neměl úplně náladu na to vyprávět příběh o zradě, nechání přátel na pospas pustině a o tom, proč teď na kteroukoliv zmínku o něčem podobném reaguju trochu přehnaně. Pokaždé se mi vybaví Fjodorův úšklebek když mě střelil do stehna a zkusil si tak zachránit kůži. Překvapivě jsem přežil a on zhebnul v nějaké pohyblivé anomálii. Pak se ale vrátím do reality a vidím, že stojí ještě o něco blíž.

„Co?“ zeptám se stručně a čekám na odpověď. Vzhledem k pauzami mezi odpověďmi už jsem celkem trpělivý. Když se ale dočkám, mám co dělat, abych se nezačal smát. Ta potvora si ještě hraje. „Proč ne.“ usměju se a přehodím si batoh do trochu pohodlnější polohy. Pokud už na mě ale nemá žádné další dotazy, měli bychom se pohnout. Přece jen, v seníku bude určitě tepleji a v pramenech? To už bude něco úplně jiného.

Když zvedám ze země její batoh, zachytím větu, co právě pronesla. Batoh sice nepustím, ale z mého postoje jí musí dojít, že teď se pro změnu dotkla relativně citlivého tématu ona. „Kdybych tě chtěl podrazit, jednu ti fláknu a jdu to říct Kluzkému.“ odpovím chladně. „Věřím ti.“ odpovím pak smířlivěji když vidím, jak se tváří. „A nechci tě podrazit.“ dodám.

„Dobře.“ odpovím pak ohledně kudly do zad. „To se první musíme nějaké další dožít.“ zasměju se „Co ta tvá žebra? Tady ty prameny by ti mohly trochu ulevit od bolesti...“ nadhodím pokud už to vypadá, že s rozhovorem končíme.