Obyvatelé tunelů
Araoth

Když slyším jejich výpovědi, posmutním. Šance dostat se odsud někam pryč se zase trochu vytrácí.
"No dobrá... Tak to je... no není to, v co jsem doufal, ale žijeme! Musíme to brát s pozitivem. Bohové se na nás stále usmívají." snažím se dodat sílu a motivaci ostatním.
Nebo se o tom snažíš spíš přesvědčit sebe? Hm?
"Vím, že jste určitě strávili celou tu dobu tady hledáním, ale já jsem teprve dorazil, nebudu tady jen čekat na smrt, než si pro mne přijde. Musíme vyrazit dál. Musíme hledat cestu ven. Venku je svoboda. Ať už jsme spáchali, nebo i třeba nespáchali cokoliv, bohové nás budou soudit. A pokud uznají, že jsme čistí a spravedliví, pomohou nám najít cestu z tohohle pekla! Co vy na to?"
Počkám na jejich reakce a pak se pomalu připravuju k odchodu.
"Napijme se, najezme se, vezměme vše potřebné. Hmmm... možná by se nám hodilo něco, s čím bychom se mohli bránit." přemýšlím nahlas nad tím, co všechno můžeme potřebovat na cestu skrz tunely a doufám, že se ostatní přidají a společně najdeme cestu ven.

Obyvatelé tunelů
Araoth

"Prostě se to postupem času stalo, dřív, než jsme si to stačili uvědomit. Realita byla taková, jaká je nyní.....nevíme jak se to stalo ani kdy, jen to že se to stalo. Čas je zde velmi prchlavý pojem....můžouto být dny, týdny, měsíce, roky...kdo ví, příjde nám to jako věčnost, co jsme zde."
Odpoví žena poklidně na vysvětlenou.
"Jestli se ti to stane také? Možné to je. Jisté? Kdo ví."
Žena se na chvíli odmlčí, když se jí ptáš dál.
"Naše zločiny byly již zapomenuty, zůstal jen trest.....cestu ven jsme dosud neobjevili, ač pátráme jak pátráme."
Trošku posmutní, zdá se, že tu musí být už opravdu dlouho, i když si to neuvědomují.

Dračí výuka
Lirtiel

"Máš pravdu....vše je jen hra s časem o ten tu nyní jde. Nemáme dost sil je porazit, jen pozastavit a doufat v pomoc."
Zdá se, že se starý jezdec na chvíli zamyslel.
"Spoustu věcí...nejvíce jich přichází až po spojení s jezdcem. Ale můžeš se naučit třeba plivat led ne jen oheň ač tuto dovednost zvládá jen málo draků, kteří k tomu nejsou přímo zrozeni. Dále se můžeš učit prastarou dračí řeč a kouzla s ní spojená. Jejich slabou verzi jsi viděl použít mě."
Objasní ti a promne si bradu.
"Měl by ses cvičit v letu, abys byl rychlý jako orel a obratný, jako sokol a u měl u toho používat hlavu, jako sova. Umět se udržet ve vzduchu není vše. Musíš znát, jak využívat vzdušné proudy pro svůj prospěch, jak se sžít s počasím a spoustu dalšíích věcí."
Udělá ti kratší výčet všech těch složitostí.

Útěk lesem
Nalaya

Šla jsi co nejrychleji, ač s tvým nákladem to nebylo dvakrát lehké. Vejce se nezdála ale byla těžká, bylo to, jako bys nesla náklad....inu náklad kamení. Je to ošklivé ale pravdivé přirovnání. Stále častěji jsi musela zastavovat, aby sis odpočinula. Únava tě dostihávala a to bylo špatná, protože právě díky tomu tě dostihli i oni....

Přišli zdánlivě od nikud a snimi i zrádná zelená mlha mezi stromy, po které vše podivně černalo. Jejich kostěné tváře se upnuly na tebe a jejich těla vyrazila kupředu s pozdviženými zbraněmi. Bylo jich minimálně šest a zdá se, že povídat si ty stvůry nechtějí. Ve vejci to znovu podivně zakřoupalo.

Útěk z dračí sluje

Utíkám. Spěchám seč mi síly stačí jen, abych se tam odtud dostala a v duchu děkuji Edronovi, že je průchod bez překážek a velkých zákrutů. Kdyby byl, byla bych přímo pomalá.

Setkání s čerstvým vzduchem a hlavně s plání zalitou sluncem bylo nepříjemné. Zakryla jsem si oči dlaní a chvíli pomrkávala, než si přivykly na nové světlo. Sotva jsem zahlédla, že se průchod za mnou uzavřel. Věděla jsem ale přesně kde vlastně jsem. Před Edronovou jeskyní. Po zádech mi přeběhl mráz.

Tichý klidný les byl strašidelný. Jako by sám věděl, že v téhle skále je něco, co jej může zahubit a udělá to, pokud to dostane možnost.

* Ach Edrone… *

Vzdychla jsem v myšlenkách a u srdce mě bodlo. Jakou šanci může mít drak proti hordě nemrtvých vedených takovou zrůdou? Neměla bych Edrona podceňovat, já vím… já vím. Jen mám strach.

Zůstala jsem stát na okraji lesa připravená vrhnout se do jeho stínů, když jsem zaslechla křupnutí mezi vejci. Snad jsem nenaskládala špatně!

Polila mne hrůza a já jsem nemohla jinak než nahlédnout do vaku. Vždyť jsou tak strašně pevná. Vydržela by staletí, možná i tisíciletí netknutá. Nezničitelná. A těžká. A přesto v jednom tiše pokřupávalo. Bylo to, to co mé oči upoutalo hned na první pohled. Zalovila jsem ve vaku a vytáhla to jedno do své náruče, svou hůl na chvíli opřela o strom, abych měla prázdné ruce a mohla ho v náruči sevřít.

A pak se dotklo něco mého nitra. Zachvěla jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Nikdo nikde nebyl. Přitiskla jsem vejce ke své hrudi a držela ho v náruči jen jednou rukou. Do druhé jsem vzala svou hůl a vyrazila jsem na cestu. Musím jít. Edron říkal, jdi stále dopředu. Není cesty zpět. Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad, ale musím jít tak jako tak ať se mi to líbí nebo ne.

„ Musíme vydržet… Musím jít dál.“

Vydechla jsem tiše. Opřela jsem se o hůl a za její vydatné pomoci vyrazila vpřed. Musím najít bezpečné místo. Ačkoliv pochybuji o tom, že nějaké bezpečné místo ještě na tomhle světě je. Musím je ochránit za každou cenu.

Čas od času přehodím vak z jednoho ramene na druhé, když už to jedno bolí až moc. Ale nezastavuji na moc dlouho. Jdu dál. Kéž bych jen věděla, jestli je to do bezpečí anebo do záhuby…

Plamenná schůze

"Takže žádná bohyně?" na tváři se mi objeví vyděšený výraz. "Ach, bohové mě teď potrestají za tato rouhačská slova." svěsím ramena a jen tiše doufám, že trest nebude příliš krutý. I když... tady dole, daleko od všeho, za čím jsem vyrazil... Jak ještě mohou být krutější?

Pak se ale zamyslím nad tím, co ta žena říkala. Takhle je změnilo tohle místo? Co když se to stane i mně?

"A jak se to stalo? Jak dlouho jste tu byli, že se vám stalo tohle? Vím, že to asi zní trochu hrubě se na tohle ptát, rychle se omluvím, "Já jen, co když se to stane i mně?"

Divoké myšlenky se mi honí hlavou. Co bude teď? Jak dál? A... počkat, říkala, že oni byli taky vyhnaní?

"A proč vás vlastně vyhnali? A proč jste zůstali tady dole, to odsud neexistuje cesta pryč?"

Útěk z dračí sluje
Nalaya

Poslední, co zahlédneš, je, jak se ta nelidská stvůra vrhá kupředu proti Edronovi, zatímco on stojí klidně a neochvějně, jako samotná hora. Pak se za tebou průchod zavírá a zbývá jen potemnělý tunel, který však vede stále rovně a jeho stěny i podlaha jsou hladké, takže není oč zakopnout. Trvá to dlouhé minuty, které se táhnout hůře, než bys čekala ale ve skutečnosti nemohla být ta cesta až tak dlouhá.
Když jsi vyběhla do osvětleného otvoru zalilo tě najednou slunce a oslnilo tě. Musela jsi na chvíli zastavit a zastínit si oči, než sis přivykla opět na denní světlo. Kde je nyní konec tvému koni je otázka.
Každopádně ty jsi venku a průchod za tebou, jako by prostě zmizel. Nejprve se změnil v pouhou prasklinu a pak zmizela i ta, a zbyla jen skála. Když ses rozhlédla kolem sebe viděla jsi jen přívětivé stromy a ticho. Les byl až příliš tichý na to, jaký býval normálně. Žádní ptáci, žádné zvířata, i ševelení stromů, jakoby utichlo. I samotný les poznal, že se děje něco špatného.
Ty můžeš být jedině ráda, že to, co tiší přírodu není teď tady s tebou. Ale dračí vejce jsou a v jednom to opět zakřoupe.
Máš pocit, jako by se něco otřelo o tvou mysl. O tvou samotnou duši. Je to zvláštní pocit.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Všichni tři přítomní včetně tvého společníka tě v tichosti vyslechnou a nechají vypovědět tvůj příběh.
Když svá slova zakončíš poklonou ohnivě ženě, odměnou ti je za chvíli její srdečný smích. I ostatní její společníci se pochechtávají.
"Není to tak, jak se zdá. Žádná božská síla mne mým vzhledem neobdařila. Je tomu přesně naopak příteli."
Pousměje se lehce posmutněle a její společníci mírně přikývnou. Tvůj doprovod naproti tomu neví, co si o tom myslet.
"Za vše, jak vypadáme a jací jsme můžou tyto tunely. Nevíme proč tomu tak, je, nebo jak se to stalo ale po delší době strávené zde, jsme se stali takovými, jací jsme nyní. Byla jsem kdysi normální obyčejnou ženou a oni obyčejnými trpaslíky, ale vykázání do tunelů s námi udělalo toto. Důvod nám znám není. Jediný Knogu se narodil zde a vyvinul se takový, jaký je."
Objasní ti dívka k tvému šoku.

Plamenná schůze

Dlouhé tunely přede mnou mi mátly hlavu. Šli jsme doprava, dvakrát doleva? Nebo... A pak zpátky... Ne... No snad ví, kam jdeme, protože odsud se asi jen tak nevymotáme...

Netrvalo však dlouho a naše cesta skončila tam, kde měla. Železná brána ve mně ihned evokovala návaly radosti. Konečně civilizace, konečně místo klidu, usmálo se na nás štěstí a bohové nás dovedli kam měli.

Když se otevřely dveře s úctou jsem si prohlédl trpaslíka, který nás přivítal. Bylo sice vidět, že věk na něm zanechává svou stopu, ale do křížku bych se s ním dostat nechtěl. S pozdravem jsem tak prošel dovnitř... A žádná osada, žádná civilizace. Jenom skromný příbytek této skupinky, co tu žije hluboko v horách. Naděje na to, že se opět dostaneme pryč, do bezpečí trochu poklesly, ale tady to vypadá, že budeme v bezpečí, možná.

Moje chmurné myšlenky trvaly ale jen chvíli. Pak jsem si totiž všiml, že je tam Ona. Hned na první pohled mě uchvátila. Živoucí oheň, přímo tady přede mnou.

Je to bohyně ohně? Bohyně kovářů? Vždycky jsem si myslel, že Bůh kovářů je trpaslík a muž, nikdy bych nehádal, že může vypadat takhle. Může to vůbec být pravda? S upřeným zrakem ji dále pozoruju a nedaří se mi uklidnit myšlenky v hlavě. Instinktivně se snažím nahmatat si přívěšek, než si uvědomím, že jsem v žaláři o všechno přišel.

"Já... já... víte..." chvíli mi trvá posbírat slova dohromady, aby vytvořila kloudnou větu.
"Já, no, je to dlouhý příběh. Smutný příběh." Ochotně začnu vyprávět o všem co se mi stalo, o tom, jak zničili mou rodnou vesnici a jak jsem se díky tomu dostal na cesty, jak jsem skončil až v tom prokletém městě, a jak přes snahu uskutečnit dobrý skutek, který jsem se chystal náležitě po trpaslicku oslavit. Bohužel jsem pak ráno skončil v žaláři, protože jsem údajně v noci odcizil magickou kouli, ačkoliv si nic z toho nepamatuju. A po odsouzení k trestu v jeskyních jsem po všech peripetiích skončil až zde.

"... a teď jsem tady. U vás. A konečně po těch pár dnech se zas všechno zdá být na lepší cestě." Celou dobu, co jsem vyprávěl, jsem z ní nemohl spustit oči.

"Já omlouvám se, že tak zírám, ale nemohu si pomoct. Bytost z živoucího plamene. To je přímo boží úkaz!" Uctivě se ukloním a pronesu krátkou modlitbu.

Útěk

Zachvěla jsem se, když mi pověděl, že není cesty zpět. Není, má pravdu. Musím jít vpřed a není tím myšleno zrovna po rovné cestě. Ale jít dál ať se stane, co se stane. Čas se nedá vrátit.

Zvedla jsem k drakovi oči, když se zvedl na nohy a ukázal se v plné velikosti. Nadechla jsem se a vydechla. Byl jednoduše úžasný. Pohled mi sklouzl z něj k vejci, ve kterém to zvláštně křuplo. Přivinula jsem ho k sobě ještě víc.

„ Dodržím.“

Povím tiše a zadívám se na tlapu, kterou přitiskl ke stěně. Stěna pod drápy zaskřípala a jeskyní se rozlehl zvláštní mohutný zvuk hlasu, sytého magií. Skryla jsem vejce ve vaku a ten jsem přitiskla k sobě. Je těžký. Strašně těžký. Kdo ví jak dlouho vydržím s něčím takovým utíkat.

Pod tlapou se objevil průchod. Možná mne to udivilo, ale jakmile jsem pohlédla na draka, údiv zmizel. Vždyť je to drak, tohle pro něj určitě nebylo poprvé, kdy potřeboval udělat průchod stěnou jeskyně ne?

Už už jsem chystala udělat krok k průchodu, když jsem zaslechla řev. Zastavila jsem se. Po zádech mi přeběhl mráz. Otočila jsem se jen tak na půl, abych viděla, co zrovna procházelo vchodem do jeskyně. Ani nevím, jak jsem udělala ten krok zpět.

A pak už jen zazněl Edronův hlas, jak mě popoháněl, abych vyrazila. Zamrkala jsem a dostala jsem se tak z paralyzujícího strachu, který ve mně vyvolala zrůdnost, která nás přepadla.

„ Nechť tě příroda chrání, Edrone, Draku!“

Vykřikla jsem. Pak jsem se otočila a vyrazila chodbou, kterou pro mne a můj úkol otevřel. Běžela jsem. Náruč jsem měla plnou vaku z mého pláště a snažila jsem se nezastavit na moc dlouhou dobu a hlavně neopacknout.

„ Postarám se o tvůj poklad Edrone. Postarám se, aby se zrodil jejich život.“

Zašeptala jsem do větru. Nevím jestli mě mohl slyšet, nemám tušení. Ale teď už na tom nezáleží. Setkání proběhlo, varovala jsem ho anebo snad on varoval mne? Dal mi snad něco, co by mohlo zastavit to zlo, které se tu šíří? Nevím jistě. Nevím. Až se vylíhnou, budou malincí a bude trvat, než vyrostou. Možná dokonce roky. Kolik vlastně máme času na to, abychom je vychovali? A kolik vlastně máme času, než nás zlo smete? Nevím. Ale máme je.

Běžela jsem. Běžela jsem neznámo kam…

Dračí slova
Nalaya

"Jdi stále dopředu dítě. Nikdy není cesty zpět."
Odpoví Edron tajemně a moudře. Je v tom snad skryt, nějaký tajemný význam?
"Se mnou? Kdo ví.....budu chránit svůj domov a poskytnu tobě čas, abys mohla odejít. To zlé sémě v našem lese musí být zastaveno. Sic, nevím zdali k tomu mám dost sil, ale pokusit se o to musím."
Zvedne se pomalu na všechny čtyři a napřími svůj dlouhý krk, do hrdé a plné délky. Vypadá teď tak majestátně, tak děsivě a zároveň krásně.
"Ti nejmenší dokáží vykonat ty největší věci. O tom se má rasa přesvěčila již mnohokrát."
Z hrdla se mu vydere něco, co by se dalo nazvat pobaveným uchechtnutím.
"Navíc nikdy sama být nemusíš a taky nebudeš."
Jeho moudré oči slétnout na vejce, kterého ses dotkla s nejvěší vášní. Toho, co tě tak okouzlilo a když se podíváš vejce se zachvěje a pod skořápkou to zakřoupe.
"Již brzy se vše změní dítě."
Roztáhne Edron čelisti do zubatého úsměvu.
"Nyní jdi Nalayo. Jdi a dodrž svou přísahu, tak jako jsem dodržel já tu svou."
Svou mohutnou tlapou se dotkne stěny nedaleko svého hnízda až jeho drápy lehce zaskřípou o kámen.
"Shernulg nai ervelen dur elevar rang veler."
Zaduní jeho hlas prosycený magií starší a tajemnější, než si umíš představit a kamenná stěna pod jeho tlapou zlatě zazáří. Když jí pak odtáhne vidíš tam oválný průchod do temnoty.
"Jdi a čel svému osudu."
Promluví Edron a pak jeho pohled padne k ústí jeho jeskyně.
"Tak jako já musím tomu svému."
Dlouze se nadechne a ty stejně, jako patrně i on cítíš, jak se něco temného vkrádá do Edronovy jeskyně.
Pak uslyšíš nelidský řev plný smrti budící strach a ze stínu do jeskyně vstupuje postava, ze které ti běhá mráz po zádech.

Edron zastoupí cestu mezi tebou a tím zrůdným nemrtvým stvořením.
"Jdi!"
Šlehne jeho hlas prostě a jednoduše. Nyní je jediná cesta ven pro tebe ta, kterou vytvořil Edron.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Tvůj společník polkne a pokývne svou vousatou hlavou a následuje tě. Zdá se, že ve vašeho netopýřího průvodce Knoga, nemá moc velkou důvěru. Ale kdo by se tomu taky divil, vždyť jste takové stvoření nikdy neviděli. Vede vás dlouho a neomylně. Zdá se, že nikdy nezaváhá a zná tu každý záhyb těchto zrádných chodeb. Nakonec se zastaví u jedné boční chodby, která je zakončená velkými železnými dveřmi.
"Zde."
Zamručí Knogu a zabouchá na železné dveře. Chvíli se nic neděje, ale pak se s zavrzáním dveře otevřou. A tam stojí další trochu děsivý trpaslík, na kterém se už podepisuje stáří. Ale za dob svého mládí musel být strašlivým bojovníkem.

"Knogu, koho jsi nám to přivedl?"
Slétne na vás pohledem trpaslík.
"Balgin poslal."
Odpoví Knogu a zaťapká dovnitř kolem trpaslíka někam za světlem.
"Tak Balgin....zajímavý oběv....další trpaslíky jsem tu už dlouho neviděl. Hmmm....no nic pojďte dovnitř povíta mi vše tam."
Uhne, abyste mohli projít a zabouchne za vámi dveřmi. Když dojdete do síně je lehce zařízená. Kamenné židle a stůl, nějaký ten krb, nebo ohniště chceteli. Kamenný nábytek lehkého rázu. Něco, co připomíná i postel.
Ale hlavně v tomto menším útulném domově zahlédnete další postavu, která zde je. Sálá z ní teplo a jas a rozhodně není trpaslíkem.

"Vítejte nadzemci."
Promluví klidným hlasem a usadí se na jednu z kamenných stolic. Vypadá to, jako by hořela. Oblečena je opravdu jen skromě a je otázkou, proč její kusy kůži , které zakrývají jen to nejnutnější také nehoří. Temné tělo jí celé září ohnivými ornamenty a o vlasech ani nemluvě.
"Co vás sem přivedlo?"
Optá se žena a trpaslík, který vám otevřel se usadí o kus dál od ní a zkoumavě vás sledujte.

Nová setkání

Když se trpaslík zeptal, co jsem za zvláštního trpaslíka, vytanula mi na mysli matná vzpomínka na rodnou vísku. Tu ale ihned přehlušila ta, na ten osudný den.
"Jo, vychovali. Dlouho jsem si říkal, že je to tak normální, nic jiného jsem neznal, až pozdějc z vyprávění od ostatních jsem zjistil, že vlastně víc trpaslíků žije v horách než na nich."
Staré povídačky. Když jsem byl mladý, tak jsem je rád poslouchal. Vždycky když někdo přijel hned jsem dychtil po nových příbězích.
"A ve výsledku bych byl asi radši, kdybych žil jako normální trpaslík. Na horách není úplně bezpečno jako uvnitř. I když těžko říct, jak je bezpečno tady, když jsou tady ti krysáci."

Pak nás trpaslík vyšle do tábora s zvláštním tvorem, kterého jsem v životě neviděl. Trošku jsem byl v šoku a prohlížel si ho od hlavy až k... patě? a přemýšlel, co to je za tvora. Můj souputník se na mě jen vyzývavě podíval. Asi se mu nezdálo, že by měl vyrazit s tímhle tvorem kamsi do hloubi jeskyně. Jenom jsem pokrčil rameny.
"No co, jdeme!", pronesu jistě a vyrazím.
'Přeci jen mezi krysáky a bůhví čím vším v té jeskyni a těmihle trpaslíky, jakkoliv zvláštní mají parťáky, pořád daleko vedou trpaslíci.'