Tři už jsou dav..

Sotva jsem se dostala zpátky na nohy, mohli jsme vyrazit. A taky se tak stalo.
Ovšem, když se tak stalo, přišlo do toho i nějaké to vypravování a.. musím říci, že jsem byla lehce mimo.. navenek jsem to nedávala příliš znát, ale vnitřně jsem myslela, že třeba špatně slyším nebo tak.. ale dost věcí mi nedávalo svůj mysl..
Že je tu jistý problém s nemrtvými, ano o tom vím už nějaký ten den a pociťuji to na vlastní kůži skoro každým okamžikem. Získávat čas... splácet to co jsem pro ně tehdy udělala.. čekali na mě..? Vždyť... potkala jsem je sotva možná ani ne před necelým dnem.. a ta cesta, kterou spunktoval Kvítko.. nezapadalo mi to do sebe, vůbec nijak. Nic z toho.. až, měla jsem pocit, že jestli o tom budu uvažovat nějak více, začne mě z toho až bolet hlava, což by v tuhle chvíli nebylo příjemné. Drak s bolestí hlavy není nikdy příjemného..
Raději jsem to odložila stranou. Jsem si jista, že přijde chvíle kdy budu se smět zeptat na všechno to, co nedávalo mi příliš smysl. Či odpovědi ku mě přijdou nakonec sami. Snad.
"A my.. míříme vlastně... kam?"

Útěk z Trnínu

Nemám čas se příliš otáčet na to, co se děje na voze. I půl vteřiny nepozornosti na neosvětlenou cestu by mohlo znamenat, že nechám vůz najet do příkopu. Koně sice podvědomě cestu znají, ale i tak by nebylo dobré, kdyby si zlomili nohu o nějaký vyčnívající kořen jen proto, že trochu sjedeme ze směru.
Když se ozve zadrnčení, stejně si neodpustím se na okamžik ohlédnout. Žena někde ve voze měla ukrytou kuši, která pro ni byla sama o sobě dost velká a těžká. Výstřel ženu srazil zpět do vozu. Kdesi ve tmě se však ozval výkřik. Šipka zjevně našla svůj cíl. Možná bych se mohl do budoucna začít zajímat i o tento druh zbraní. Vím, že jsou jednoduché na používání a někteří členové klanu využívají jejich zmenšené varianty.
Nezdá se však, že by to jezdce zastavilo v jejich snaze pronásledovat vůz. Což mojí racionálně uvažující části mysli nedává smysl. Už tak přišli o jednoho muže, což je větší ztráta, než mohou získat na prchajícím voze.
,,To není dobré." procedím skrze zuby. Před námi je sice bezpečnější cesta, ale stejně tak je to lepší cesta pro pronásledovatele. Jednu výhodu to má, koně se aspoň udrží samovolně na cestě bez toho, abych je musel víc korigovat. Chytnu si otěže mezi stehna a zdravou rukou si prohmatám oděv, zda někde nenajdu nějakou vrhací zbraň, kterou bych mohl hodit proti blížícím se jezdcům. Pokud ano, pak počkám, až bude některý z jezdců dostatečně blízko, abych jej mohl reálně zasáhnout a nespoléhal se pouze na náhodu.

Starosti války

Vyslal jsem k Nalaye konejšivé zamručení.
"Možná právě proto by sis odpočinout měla. Ze všech těch důvodů, které jsi jmenovala. Pokud budeš unavená bude tvá mysl zastřená a nejasná. Budeš dělat chybná rozhodnutí."
Upozornil jsem jí vlídně a se starostí.
"Nemůžeš vždy zachránit všechny maličká. Válka je krutá a bere si své oběti. Jsou věci, které nezměníme."
Povzdechl jsem si a pak jsem vydal nespokojené bručení.
"Nesouhlasím, první spojenci již přece dorazili. Pravda z těch mágů jsme zatím viděl jen toho zakrslého trpaslíka, ale pokud je pravda, co říkal.....mohli by nám nemálo pomoci."
Stočil jsem pohled ke své drobné jezdkyni. Bylo mi jí líto, příliš se přemáhala. Možná bych jí měl pomoci spát. Ukolébat její vědomí. Vím, že bych to zvládl.

Návrat do zničeného domova

„ Laerone, čeká mne válečná rada. Nemohu si teď jít lehnout a nechat všechno plavat. Ztratili jsme v této bitvě dva vládce a je stále naděje, že tu někde jsou, musíme je najít…“
Odpověděla jsem mu v myšlenkách zkroušeně. Byla jsem vyčerpaná a pohled na mé zničené město, můj domov a jeho blízké okolí to jen zhoršoval. Srdce se mi sevřelo ještě víc, když zmínil starost o Arwina a matku.
„ Mnoho jich během noci ještě zemře a já jim nemám jak pomoci.“
Skousnula jsem si ret. Bylo to čím dál horší. A nejspíše to nebyl poslední střet. Kolik takových ještě budeme schopni vydržet? A budeme schopni vůbec vydržet ještě nějaký další?
„ Nemohu jít odpočívat, prozatím. Moc dobře to víš, Laerone. Kdykoliv může přijít další útok a momentálně jsme bez spojenců. Ani je nemáme jak kontaktovat, jestli vůbec nějací ještě zůstali…“

Tichá rozprava

Tiše jsem si v její mysli povzdechl. Cítil jsem její smutek a únavu, jako by byla má vlastní. Slétl jsem k ní koutkem oka, jak jen mi to pohled dovoloval.
"To, co musíš teď dělat je odpočinout si. V tomto stavu nebudeš ničeho schopná."
Odtušil jsem poklidně a vlídně.
Blížili jsme se k městu, které vypadalo o tolik zuboženěji oproti tomu, když jsme jej viděli ještě nedávno.
"Vím, že máš matku i toho lidského muže starosti Maličká, ale musíš dbát i na sebe. V tuto chvíli hlavně na sebe. Dost bylo již dnes umírání a přesto umřou nejspíše další, kteří podlehnou svým zraněním."
Zachmuřil jsem se. Tolik smrti. Tolik zkázy a to v jediný den. Třeba však dnešek přinese ještě alespoň záblesk naděje. Ano mohl by, cítím to ve vzduchu, leč ještě přesně nevím, co vlastně.
"Zatímco budeš odpočívat budu hlídat."
Ubezpečil jsem jí. To už jsme se vraceli skrz už částečně uklizené bojiště. Práce tu však bylo ještě mnoho a bude trvat dny možná týdny, než budou odklizena všechna těla a les alespoň trošku uklizen.

Kovářka Neya
Alasseon

"Ale to rozhodnutí na rozdíl od toho tvého nebylo mé!"
Křikla za tebou nevíš jestli spíše neštvaně nebo snad částečně zlomeně. Každopádně jsi odešel, takže už na tom nesešlo. Nebyl čas na to řešit osoby ze své minulosti, bylo třeba bránit království....

"Jistě výsosti, někoho tím pověřím."
Přikývl rádce, něco pošeptal jednomu z mladíků, které měl k ruce a ten odběhl. Pak se šel podívat na mapu za tebou. Mírně si povzdech. Hlavní město, kde jste se nacházeli bylo krásně vidět v srdci lesa.
"Nepřátelská armáda prorazila na mnoha místech naše hranice a rychle postoupila skrz hvozd."
Ukázal a začal ti postupně ukazovat jednotlivé body v západní části hvozdu, kde zvědové hlásili první kontakt s nepřítelem, než se přestali hlásit úplně. Pak postupně naznačil na mapě a ukázal ti, kde všude už se počítá se zamořením až po hlavní město. Rozloha čítala minimálně dobrou třetinu království, možná více. Bylo to až děsivé vidět, tak velkou část tvé domoviny v tuto chvíli ztracenou.
"Jsou to bohužel jen hrubé odhady Výsosti. Ze spousty míst nemáme zprávy."
Připustil rádce zachmuřeně a zadíval se na tebe, aby si vyslechl tvůj názor.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Zběsilé kodrcání a házení vozu dost z nesnadňovalo jízdu, stejně, jako blížící se pronásledovatelé naopak dost přidávali na adrenalinu v žilách.
"Něco bych tu asi měla!"
Uslyšel jsi křiknout Majčinu matku, která odněkud z vozu vytáhla velkou loveckou kuši, která byla nabitá. Nejspíše i farmáři byli na delší cesty připraveni se snažit bránit. Chvíli s kuší zápasila, než vypálila. Kuše zadrnčela a srazila ženu do náruče dcery a do vozu. Jen letmo ses podíval, jak střela dopadla.
"Agrráááchhhhh!"
Zařval jezdec nejvíce vepředu, kterému se šipka zabořila do břicha skrz pancíř a o chvíli později z koně spadl. Zůstali tedy dva pronásledovatelé, kteří vás neúnavně dotahovali. A přišla další špatná zpráva vyjeli jste z lesa na cestu, která nejspíše vedla do další vsi, nebo města, ale kdo ví, jak daleko bylo.
"Přibližují se!"
Křikla Majka trochu zoufale a shodila z vozu jednu bednu, která se roztříštila ale jezdci se jí vyhli.
"A blíží se další jezdec, rychle! Vypadá to, že se chce připojit k našemu pronásledování!"
Hlásila Majka dál.

Starší přátelé
Lenora

Pokud jsi přijala pomohli ti zpátky na nohy, než jste znovu vyrazili lesem.
"Dost věcí jde z poslední dobou z kopce. Ta havěť cos potkala se roztahuje lesem, jako by se nechumelilo."
Postěžoval si mladík a šel více vepředu.
"Jsme jedni z mála, kteří zůstali tak daleko od hlavního města. Hodně elfů se stáhlo. Ale my se snažíme získávat čas a splácet to, cos pro nás tehdy udělala. A taky jsme čekali na tebe."
Objasňovala dívka a kráčela vedle tebe. Na okamžik jste se zastavili a chvíli čekali, než mladík znovu pokračoval.
"Mají všude špehy a hlídky. Je stále těžší se pohybovat nepozorovaní skrz hvozd. Jestli to tak půjde dál brzy dobudou hlavní město."
Zamračil se. Přišlo ti, že tě vedou kamsi do starších částí lesa v jeho jižní části, ale byl to jen tvůj pocit, který nemusel být vůbec přesný.

Shledání

Když zmíní ona slova o tom, kterak co pro mě jest okamžikem, pro ně bylo poněkud delším časem, musela jsem se nepatrně pousmát. Něco takového slyšet zejména od někoho jako byl elf bylo vskutku... opravdu k jistému pobavení, to nepochybně.. ti kdo mají neustále na všechno čas. Jop, tohle.. tohle byl vážně vtip dneška. Nicméně, i přes tyhle vtípky, rozhodně jsem nechtěla aby to znělo nějak pohrdavě, či tak podobně. Přece jenom, oba ušli pořádný kus cesty, kterou by nikdo neměl zpochybňovat nebo si z nich utahovat.
K jeho dalším slovům trochu přikývnu.
"Jo, máte pravdu. Měli bychom pokračovat."
S tím, tak nějak cítila jsem jak.. všechno to nepohodlné a bolestivé, bylo během chvilky pryč. Nebudu lhát, byla to rozhodně jistá úleva.

Trnín - Na útěku

Musím zabrat otěžemi a reflexivně si pomoci zraněnou rukou, což vyvolá další bolest, která mi vystřelí ze zraněné paže do mozku až mi téměř vyhrknout slzy do očí. Zda se potrhaly stehy nemám teď vůbec čas zjišťovat, když se snažím udržet vůz vůbec v jízdě, neřkuli, že příliš nemám ponětí, kam jedeme. Jen doufám, že pokračujeme správným směrem.
Přijde mi téměř šílené, že se jezdci rozhodli nás následovat houstnoucí temnotou skrze les. Což nijak nesnižuje fakt, že je to pro nás špatná zpráva. Přemýšlím, co všechno se ještě dneska může pokazit. Ale už toho příliš nebude, jestli to půjde tímhle tempem, tak nepřežijeme další noc.
Reálně není možné se s vozem schovat.
,,Máme něco, co můžeme naházet jezdcům pod kopyta?!" křiknu za sebe, protože si teď nemůžu dovolit spustit oči z temnoty před námi. Nerad bych svůj život ukončil tím, že s vozem narazím do některého z okolních stromů.

Ona kovářka a pocit viny?


Zhluboka dýchám, když poslouchám jak na mě řve... Vaří se ve mě krev, ale fakt nemám čas na to tu vyřizovat dávnou křivdu, že jsem něco udělal nebo neudělal a že se chovám nějak, jak se jí nelíbí.
,,Pokud vím, tak vaše rodina odešla první, a pak jsme se nevídali... Jak je to dlouho hm?!"¨
Zakroutím naposledy hlavou. Ta její výhružka bylo to poslední, co jsem dnes potřeboval... Za branami se blížili nemrtví a já ještě musím nechat najít jejího otce... Jistě že tu nebude... Ale já jí hledat nebudu... Ne teď možná ani zítra...

,,Ať někdo hlídá Neyu, aby neudělala nějakou blbost..."
Řeknu rádci a pak se jdu podívat na mapu, abych se podíval, kde všude nemrtvá vojska napáchala škody.

Návrat do města

„ Ne Laerone, nebezpečné bylo to, že jsme se rozdělili. Ale už se stalo, nechme to být.“
Natáhla jsem ruku ke svému drakovi, tolik jsem se ho chtěla dotknout. Pokud mi to dovolil, přejela jsem prsty po jeho šupinách.
„ V tuhle chvíli už nemám sílu bojovat s dalším, Laerone.“
Stáhla jsem ruku k sobě a chytila jsem se sedla. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná. A tolik věcí jsem ještě musela udělat. A zůstala jsem na to jen já a můj drak.
„ Co mám dělat, Laerone? Královna je pryč… A Arwin… Jeho Království je bez vládce, nějaké vedení má ale… bez krále…“
Zachvěla jsem se. Připravila jsem dvě království o jejich vládce. Dvě… za jeden den.