Přísaha dračímu rodu

Pohledem jsem sledovala oblé tvary a překrásné barvy vajec, které před mnou ležely. Kdo ví, jak dlouho tu čekají. Jak dlouho čekají na tento okamžik.

Věděl Edron, že se tu jednou objevím a vezmu si je od něj? Věděla to matka? Byla snad matka Edronovou jezdkyní? Já sama si na to nevzpomínám. Ale on zná mě. Musel o mě vědět daleko dříve, než jsem sem přišla.

Zvedla jsem k němu pohled, když řekl, že budu Strážcem dračích vajec a jeden z prvních nových jezdců. Zářící jednotka. Matka byla její členkou. Ano, to vím. Musela tedy mít svého draka. A nebo mít s nimi něco blízkého.

Sklouzla jsem pohledem zpět k pokladu, který mi hodlal předat. Lehce jsem se zachvěla a poklekla k nim. Všechny byly krásné. Všechny se mi líbily. Ale jen jedno mne přitahovalo. Táhlo mne to k němu, mé vlastní srdce mě k němu táhlo. Vejce, které mělo tu nejvíce neobvyklou skořápku, jakou jsem tu zahlédla. Skořápku neurčité barvy, jako by obsahovala všechny najednou.

Jemně jsem se dotkla bříšky prstů povrchu vajíčka. Bylo vyhlazené, jemné, snad jako by nikde nebyl ani ten nejmenší škrábaneček, dirka, či pór. Byl to celistvý povrch jemný na dotek.

„ Když jsem sem jela, žádala jsem les, aby je zastavil. Vím, že je nedokáže les udržet dlouho. Ale… ale cesta zpět je ztracena. Kam mám jít Edrone, když nemohu zpět?“

Zeptám se ho, když už promluvil o tom, že se blíží. Stáhla jsem ruku z vejce, které poutalo mou pozornost a krátce jsem těkla pohledem k drakovým očím. Pak jsem se znovu sklonila k nim. Vytáhla jsem brašnu a vysypala jsem vše, co v ní bylo až na měch s vodou. Ten jsem vytáhla a položila jsem ho stranou, načež jsem do brašny začala skládat vejce. Nakonec jsem musela ale sundat i plášť, abych brašnu dobře omotala a dokázala jsem ji udržet u svého těla. S tímhle se zatraceně špatně bude prchat ať už to bude na koni, nebo pěšky. Jsou strašně těžcí, ale na tom nezáleží, teď už je musím ochránit ať to stojí, co to stojí. Nemohu je zklamat. Nemohu zklamat Edrona. Ani všechny ostatní. Je to tíživé, vědět, že osud všeho je teď a tady v mé brašně a já to mám ochránit a dovést ke zdárnému vylíhnutí.

Zachvěla jsem se a pohlédla jsem na poslední vejce, které zůstalo v hnízdě. Cípy pláště jsem si přivázala k tělu spolu s brašnou přes ramena a pas, aby se uzly neurvaly a náhodou mi nepopadaly vejce na zem.

Naposledy jsem poklekla v dračím hnízdě a znovu jsem se dotkla jemného povrchu skořápky. Tentokrát oběma dlaněmi, abych jej mohla zvednout do náručí.

„ Co teď bude s tebou Edrone?“

Otázala jsem se se starostí v hlase. Je to drak, neměl by umřít. Pro všechno dobré na světě, jen ať tady neumře. Znovu mnou projel třas. Bojím se. Neměla bych se bát. Vždyť teď mám být ten hrdina a ochránce zatraceně já.

Pohlédla jsem na Edrona a nadechla jsem se.

„ Přijdu si malá na takový úkol, který si mi dal. A mé srdce má strach. Ne z toho, že by jej měla potkat smrt. Ale strach o to ně. Jsou malý a bezbranní. Zatím menší než já. Ale je jich tolik…“

Vydechla jsem tiše a přivinula si brašnu obalenou pláštěm k sobě.

„ Musím je dostat do bezpečí… Ale nevím. Kde to je.“

Dračí výuka
Lirtiel

"V tom máš naprostou pravdu. Nezbývá, než se snažit."
Usměje se na tebe starý jezdec a chvíli se dívá na tábor.
"Kdyby v tom táboře byl tvůj jezdec poznal bys to...každý drak a jezdec to poznají, když jsou blízko sebe. Táhne je to k sobě a když se vzájemně dotknou vytvoří se pouto které......které je jiné, než cokoli, co se dá znát."
Zdá se, že vzpomíná na vlastní zkušenosti.
"Nemůžeme řeku udržet věčně Lirtieli. Uvědomuji si to moc dobře, my máme omezené zdroje a zásoby, oni nikoliv. Potřebovali bychom tu zásobování, posily a další věci, abychom se úspěšně dál bránili. Je jen otázkou, kdy se jim nás podaří zdolat nikoli jestli."
Zachmuří se jezdec nad smutnou pravdou.
"Musíme hadovi utnout hlavu, aby tělo odumřelo, ale nepřítel je daleko. A cesta je nebezpečná...."
Přemýšlí nahlas, jako by snad zvažoval, že toto riziko sám podstoupí.

Lesní bitva
Alasseon, Lenora a Salenie

Bitva je lítá. Strážci lesa se pustili do nemrtvých s takovým zápalem, jaký jste ještě neviděli. Byli tak děsiví a krásní zároveň. Tak zvláštní tajemní a přitom tolik přirození. Samozřejmě ani jejich řady se neobešly bezestrát, kterých stále přibývalo, ale jednoznačně nemrtvé tlačili zpět a drželi vám tedy i otevřenou cestu směrem k městu, odkud se již ozývá dunění válečných elfích rohů. Určitě se tam už srocují bojovníci, aby přispěchali do boje.
Jak se však dál boj vyvine? To jest otázkou, nikdo neví kolik síly má ještě les vzdorovat.

Dračí Přísaha
Nalaya

Edron na tebe shlédne svýma moudrýma a přesto děsivýma očima.
"Slyším tvou přísahu dítě a přijímám ji."
Zaduní jeho hlas a ty máš pocit, jako by se vzduch zavlnil magií, jako by se stalo něco nepostřehnutelného, ale přesto se něco stalo a přesto je vše stále stejné.
"Od této chvíle jsi prvním z nových Strážčů dračích vajec a také se staneš prvním z nových dračích jezdců."
Pohne se a lehce uvolní trochu místa v hnízdu, abys měla přístup k vejcím.
"Přistup a převezmi si své svěřence a neobávej se. Až příjde čas některého z nich poznají to samy ony i ty. Rozhodnutí je vždy svobodné. Tvá úloha je chránit je."
Nasál vzduch do plic.
"Blíží se a má kouzla je neudrží dlouho...přistup a nech velet srdce Nalayo."
Oznámí ještě a pak tě bedlivě sleduje. Ty sama cítíš, jak tě nyní k vejcím něco váže a také, že tě to k nim táhne a pak extrémě k jednomu.

Překvapení

S mocných řevem jsem se rozeběhla vůči nepřítely, kterého neodradila moje hradba.
Mínila jsem na sebe upoutat tolik pozornosti, aby druhá mohla zničit ty, které všechny ostatní ovládali. Avšak v půlce běhu se prudce zastavím, zaryju drápy hluboko do země, až za mnou zůstane krátká dráha.
Co se to děje?
Můj zrak spočine na krajíc lesa, který nás obklopoval. Celý se chvěl, jakoby se snad bál. Ne, nebál. Tohle chvění bylo něco jiného, znamenalo to něco jiného.
"Při Dračí královně... " vydechnu prvně když to uvidím.
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového někdy za svůj život uvidím...
Moje srdce zajásalo a s ohlušujícím řevem, který nesl s sebou znovu nalezenou naději, se rozeběhnu vůči nepřítely.

Dračí doupě

Zadívala jsem se na něj, když zmínil, že jsem si to vyložila špatně. Zprvu jsem nechápavě zamrkala, zatraceně, vždyť je to drak! Je to drak, ten by přeci neměl potřebovat pomoct. Pak mi to ale došlo. Zahleděla jsem se na dračí vejce, která hlídal, strážil a chránil vlastním tělem, před nebezpečím zvenčí.

Mlčky jsem pozorovala draka s jeho nejdražším pokladem. A když mne vyzval ať pokleknu, pokud jsem připravená, nezaváhala jsem. Ne že bych poklekla nějak prudce nebo rychle, ale s rozvahou. Budu za ně všechny zodpovědná. Budu je muset uchránit před vším.

„ Pak přísahám na svůj život i svou duši. Ochráním je v životě a budu je chránit i po své smrti.“

Vím, co to znamená. Jsem si vědoma toho, že jsem právě vsadila svůj život na kupu vajec, které jsou teď ještě bezmocná. Bezmocná a při tom plná naděje pro nás všechny.

Postavila jsem se na nohy a s rozvahou jsem vyšla vstříc drakovi.

„ Postarám se o ně. Jen mi řekni … jak poznám, že přišel jejich čas? Budou to vědět sami? A nebo mám rozhodnout já?“

Ta poslední možnost se mi nelíbila. Měli by mít svobodnou vůli. Neměla bych rozhodovat o tom, kdo bude jejich partnerem.

„ Co mám udělat?“

Šeptla jsem tiše, klekajíc si k vejcím před drakem. Jemně jsem k nim natáhla ruku, jako bych je chtěla pohladit, ale nedotkla jsem se jich.

Zadívala jsem se na drakovo zlaté tělo, očima putujíc až k jeho úchvatným očím. Předstoupila jsem před něj s nadějí, že mi pomůže zachránit můj domov a snad i domovy ostatních a při tom jsem byla já, kdo měl pomoci jemu. Přesto si stále ještě uchovávám tu poslední kapku naděje, že mě, mé matce, našemu království, lesům a domovu lidí a trpaslíků, pomůže.

Setkání s Edronem
Nalaya

Drakova hlava se natočila tvým směrem a bedlivě se na tebe zadívala.
"Jsem."
Odsouhlasí přičemž plynule přejde do elfího jazyka, který v jeho podání zní velmi drsně a hrdelně.
"Ano nebezpečí.....cítím ho...."
Přitaká a roztáhne široce nozdry a nasaje vzduch a pak se rozhlédne, jakoby ostražitě, než se vrátí pohledem k tobě. Nakonec se mocně rozchechtá, až se jeskyně otřásá a máš strach, že ti spadne celá na hlavu.
"Pomoci vám? Špatně sis to vyložila dítě."
Na jeho tlamě se objeví zubatý úsměv.
"To já jsem ten, kdo potřebuje pomoc. Tvou pomoc a každého dalšího, koho bude možné."
Jeho pohled slétne dolů k vejcím, které chrání.
"Už příliš dlouho čekají, než aby byla ztracena. A mé síly, nejsou již tak mocné, jak bývaly. Nebezpečí se blíží a dračí vejce musí být uchráněna. Nová generace musí přijít a klíčem k tomu jsi ty. Ty budeš první."
Vyloží ti tajemně a pak náhle zvážní.
"Pokud jsi rozhodnuta mi pomoci a přijmout toto břímě, tak poklekni a přísahej! Přísahej, že vejce ochráníš svým životem i po něm. Že nedopustíš, aby padly do špatných rukou! Že zajistíš, aby se mohla vylíhnout. Přísahej a věz, že porušení tvé přísahy ti přinese osud horší, než smrt samotná!"
Burácí jeho hlas prosycený mocí a prastarou magií, tvá příští slova budou rozhodující a možná tě k něčemu zaváží navěky věků.

Nekonečná pouť
Erundill

Již uběhlo mnoho dní ode dne, kdy jsi se vrátil do své domovské svatyně a ta byla zničená. Od té doby jsi urazil již dlouhou cestu a setkal ses s velkým množstvím tvorů a bytostí, z čehož minimálně polovinu si nikdy předtím neviděl. Ať si se již zastavil v jakémkoli městě, vesnici, nebo usedlosti, stejně tě to nakonec táhlo dál. A táhlo tě to tam, kam správné elfy vždy. K lesům. K těm rozlehlým zalesněným plochám, které skýtaly tolik tajemství. Tolik neuvěřitelných a prazvláštních věcí. A hlavně chuť domova a bezpečí.
Když jsi zmizel v útrobách dalšího z lesů bylo to něco dočista jiného. Tentokrát oproti normálnu jsi takřka vycítil temný nádech vznášející se ve vzduchu. Něco zlého přebývalo v tomto lese. Něco zlého jej hubilo a nutilo chřadnout. Byl to velký les, spíše hvozd, a přesto ač tak silný stejně tak byl zranitelný. A jeho žilami nyní kolovala nákaza, kterou si prozatím nedokázal určit.
Než jsi se však mohl zabrat více, do zkoumání tohoto úkazu uslyšel jsi výkřiky a zvuky boje.
Když jsi přiběhl blíže k celému dění spatřil jsi malou elfí osadu, která byla právě pod útokem. Bytosti, které jsi předtím neviděl, které vypadaly, jako by právě vstaly z hrobů se proháněly vesnicí a vraždily na potkání každého, koho potkali. Elfové se zmáhali jen na chabý odpor povětšinou se jednalo asi o prosté vesničany a domobranců, nebo vycvičených vojáků zde bylo žalostně málo. K tvému štěstí si tě zatím nikdo moc nevšímá, takže si máš šanci trošku rozmyslet, jak se rozhodneš a co vlastně v této situaci učiníš. Každá minuta váhání však stojí další a další životy a tobě před očima přelétl obrázek toho, jak to vypadalo ve vaší svatyni, když jsi jí našel.

Edronova Jeskyně

Nebyla to ani tak zvědavost, jako nutkání a naléhavost, a hlas mé matky, který mi zněl v hlavě, když lpěla na tom, abychom upozornili Edrona na nebezpečí, které se blíží. Abychom ho přivedli.
Chvěla jsem se nervozitou po celou cestu jeskyní a třas se zvýšil, když se ozval hluboký mužský hlas z útrob temné jeskyně. Hlas se v ozvěně odrážel kolem okolních stěn a narážel do mého těla, jako by byl téměř hmatatelný. A kdyby se ozval znovu, asi bych ten nápor jen tak nevydržela.
„ Jsem tu, abych tě varovala.“
Zvolám v odpovědi. Možná mám strach, ale rozhodně se teď nezastavím a neotočím se, abych se vrátila zpátky. Matka mě sem poslala, abych varovala jejího přítele. Je to přítel, neublíží mi snad ne?
Co je tak mocného, že i jeho hlas může být tak cítit na kůži? Nejspíše je Edron něco víc, než jen matčin přítel. Jen ten hlas poukazuje na tu sílu, kterou může mít… Kdo ví, jak tomu doopravdy je.
Náhle jsem vešla ze tmy přímo do světla. Světlo tu prostě bylo, nepřicházelo odnikud a bylo prosycené nápěvem magie. Bylo to nepřirozené, navíc pro mě, když jsem celou dobu našlapovala v temnotě jeskyně a přešla do velkého dómu, plného světla. Bodlo mě v očích a na krátko jsem zakryla své oči dlaní a zamrkala, než jsem uvykla alespoň trochu téhle změně.
Mé oči okamžitě nalezly velké plazí tělo uprostřed dómu ve velkém hnízdě. Zlaté šupiny odráželi zlatý lesk. Jeho oči pozorovali přímo mou postavu stojící ohromeně na okraji vstupu do chodby. Nebyla jsem s to se pohnout. Oněměle jsem zírala na onoho tvora, který strážil své hnízdo, svůj poklad. Ale nebylo to zlato, šperky a nezměrná bohatství. Byli to vejce. Hromada dračích vajec, které hlídal velký zlatý drak. Bohatství, které pro něj bylo to nejdůležitější. Potomstvo…
Polkla jsem, když mne oslovil matčiným jménem. Zná ji. A dobře ji zná. Málo kdo jí oslovuje jejím vlastním jménem. Téměř nikdo…
„ Nejsem…. Mikena.“
Vydechnu tiše, když vidím, jak se zamračil. Zachvěju se. Jasně, že mám strach. Je to drak. Je to sice matčin přítel, ale pořád je tu velikostní rozdíl. Slupl by mě jako malinu, ani by pořádně neotevřel pusu.
„ Ano jsem Nalaya… Vy jste Edron, že?“
Prohlédla jsem si ho. Užasle a zkoumavě jsem sledovala jednotlivé šupiny jeho těla, fascinován tím, co vlastně vidím. Nejsou to jenom pohádky. Draci nezmizeli. Ukrývají se… Ale před čím?
Promnula jsem si rty, než jsem se odvážila znovu pohlédnout drakovi do tváře a promluvit.
„ Přijela jsem vás varovat. Matka mne poslala, abych vás upozornila na nebezpečí, které se blíží. Nebezpečí, které nás všechny může zahubit. Žádala mne, abych vás přivedla.“
Pokročila jsem blíže k němu. Jak já můžu přivést draka?
„ Prosím… pomozte nám.“
Zašeptala jsem. Vím, že mě slyší. Ale popravdě? Začíná na mne dopadat bezradnost. S tím vším co jsem viděla tam v lese. S tím, co se kolem nás děje. Nemrtví přicházejí a pustoší vše, kam vkročí, jako nákaza. Vše, co zemře, jim přidá jen na síle a odhodlání.

Edronova jeskyně
Nalaya

Nakonec ti zvědavost a nutnost nedala. Přišla jsi k okraji jeskyně a pak pomalu vešla do jejího temného ústí. Udělala pár kroků a vyslovila jméno toho, koho hledáš. Měla jsi zvláštní pocit a srdce si bušilo, jako zběsilé. Zvuk tvého hlasu se odrážel jeskyní od stěn, než úplně ustal a nastalo ticho. Ticho, které se ti zdálo příliš dlouhé...
"Kdo volá mé jméno?"
Zaburácí hluboká ozvěna z útrob jeskyně.
"Kdo jsi, že se odvažuješ vstoupit do mé jeskyně?"
Odráží se hlas od stěn, než odezní. Je to skoro, jako zemětřesení. Je to hluboký mužský hlas. Zvědavost ti nakonec nedá jinak, než abys postoupila dál do nitra jeskyně v naději, že opravdu najdeš Edrona.
Po chvilce tě oslnilo náhlé světlo v dómu jeskyně. Určitě bylo magického původu, protože to vypadalo, jako by denní světlo v jeskyni přicházelo odnikud. Prostě tam bylo světlo, ale lampa žádná ani otvor ve stěně, nebo stropě. Ale to je to poslední, co by tě nyní zajímalo. Tvou pozornost si plně získal tvor, který leží s pozvednutou hlavou v jejím středu. Mohutný a krásný. Ovinutý okolo svého drahocenného pokladu. Jeho šupiny odrážejí nazlátlý lesk a oči vyzařují moudrost.

Vidíš, však, že tento drak zde nemá žádný velký bájný dračí poklad až na pár maličkostí ve svém hnízdě, ale to hlavní, co se krývá v jeho obětí jsou vejce. Dračí vejce celá hromádka. Ale podle hlasu, bys typovala, že se jedná o mužské pohlaví draka.
"Mikeno....?"
Vydechne drak úžasle jméno tvé matky, ale pak se rysy jeho tváře trošku změní, jako by se zamračil a soustředěně si tě prohlížel.
"Ne....velká podoba, ale jiná osoba.....hmmmm.....malá Nalaya....tolik podobná matce...."
Bručí si spíše pro sebe drak zamyšleně.

Noví přátelé či nepřátelé?
Araoth

Žhnoucí oči onoho trpaslíka na břehu si vás bedlivě prohlížejí zatímco se hrabete na nohy a ty se snažíš podat nějaké vysvětlení.
"Chmmm.....z našaho múdra si moc nepobral. Vychovali ťa snad nadzemci?"
Lehce se zamračí trpaslík, nejspíše naráží na tvůj odlišný způsob mluvy oproti běžným trpaslíkům. Nejspíše máte trošku odlišné nářečí nahoře v horách, než je v útrobách hor.
"Tak či tak, dušu má stejnů. To sa vsaď."
Podpoří tě tvůj spolubojovník. A trpaslík si vás znovu přeměří pohledem.
"Vylezte z tej vody, nebo budete chrchlat."
Vybídne vás, což nemusí opakovat, protože přece jen být suchý je mnohem lepší. Když jste na břehu trpaslík chvíli přemýšlí možná jestli vám rozbít šišky.
"Takže sta sa streli s těmi zkurvysyny krysími."
Potřese hlavou chápavě.
"Tož....dostaneta svoju šancu. Já musím eště něco vyříďat, ale tady Knogu vás dovede do tábora za ostatníma."
Kývne na tvora, kterého si všimnete až nyní. Byl ve stínu a není větší, než půl metru spíše méně. Vzdáleně možná připomíná netopýra, ale nikdy jste nic podobného neviděli.

"Zavedu."
Kývne trošku chraplavě a skřehotavě Knogu. Zdá se, že se jedná o humanoida, ale jak hodně může být inteligentní je otázkou. Každopádně Knogu na vás mávne tím, že byste snad mohli říkat ruka a docela svižnými hopkavými kroky a přískoky se vydá někam do útrob jeskyně. Tvůj spolubojovník na tebe nejistě pohlédne.

Tvrdá výuka
Lirtiel

Starý jezdec se nakonec přece jen trochu usměje a vydá se za tebou na nádvoří.
"Možná máš pravdu. Možná máš pravdu."
Promluví nahlas a chvilku tě sleduje ve tvém počínání.
"Tady nemůžeš chrlit oheň. Mohl bys zapálit celou pevnost. Pojď ven na pláň."
Vybídne tě a zamíří ven branou mimo tábor okolo pevností až do volného prostoru.
"Když budeš chtít něco vědět zeptej se. Naučím tě, co zvládnu."
Přikývne Hillbur a pak si tě prohlédne a chvíli mlčí.
"Ták a nyní k plivání plamenů. Musíš svůj dech smísit s hořlavou tekutinou v tobě. Nadechni se a vydechni to společně. Otevři své nitro. Je to jednodušší, než kouzla. Tohle prostě půjde....samo. Je to tvá přirozenost."
Chvíli se ti daří, jen vyfukovat obláčky, nebo trošky nachových plamenů, ale pak vyšlehne z tvé tlamy soustředěný proud ohně.

"Výborně. Ale tohle je jen základ."
Usměje se Hillbur. Opět to vypadá, že jeho léta ustupují a probouzí se v něm dračí jezdec.
"Škoda, že tu není žádný starý drak, který by tě mohl naučit tajům dračího umění. Časem budeš potřebovat i svého jezdce pokud chceš opravdu získat na síle. A ne, pokud chceš říci, že bych to měl být já, pak to.....nejde. Ne tak jak myslíš."
Lehce se zachmuří, ale pak nasadí opět klidný výraz.
"Abys tomu rozuměl, tak dračí jezdec a drak se mohou spojit jen s jednou osobou. A i když je toto spojení přerušeno smrtí jednoho z nich, nebo jinak násilně, tak je velmi těžké spíše nemožné, aby se jeden či druhý z nich mohl vytvořit spojení s někým jiným."
Vysvětluje snad k tvému pochopení.

Hněv lesa
Lenora, Salenie a Alasseon

Salenie se prodrala větvovím a korunami stromů k nebi aby mohla splnit to, co jí Lenora přikázala. Bylo to však těžké, protože hustota lesa nebyla uzpůsobena průletu draka. Navíc, když se konečně dostala nahoru, tak se setkala s již známým problémem a to byla opět hustota lesa. Přes koruny stromů nebylo víceméně nic vidět a kdyby přece chtěla zapálit nemrtvé dole musela by šlehnout oheň právě na les, který by patrně celý vzplanul a přineslo by to více potíží, než užitku. Setkala se tedy s nepřekonatelným problémem.
Lenora mezitím vychrlila své ledové plameny a vytvořila stěnu z ledu, která je sice šetrnější k lesu a účinná na zastavení nepřítele, ale stejně bude pouze otázkou času, než se podaří nemrtvým stěnu obejít ze stran, protože její šíře nebude asi nikdy dostačující, nebo než naleznou způsob, jak jí prorazit. Ale každý získaný okamžik je nyní důležitý.
Al naproti tomu se rozhodne vyslat svou myšlenkovou modlitbu Matce přírodě a požádat jí o pomoc. Pak se stejně, jako jeho krajané vrhá kupředu do boje. Ozývá se bojový křik elfů, kteří se řítí bránit své domovy, ryčení nemrtvých lačnících po krvi a také řev draků, kteří se účastní boje.
Al najednou na chvilku, jen okamžik, zastaví jakoby se něco stalo.
"Slyším tě mé dítě."
Zazní mu hlavou sladký, melodický a vlídný hlas, který nezná, ale stejně je přitom jakoby tak známý.
"Vyslyšte mé volání Strážci lesa! Splňte své přísahy a braňte svou zem!"
Opět mu zazní v hlavě stejný melodický hlas ale tentokrát rozkazný a naléhavý.
Pak všichni pocítíte, jakoby se zachvěl celý les. Něco se změnilo. Najednou vám přišlo, že celý les ožil. Jakoby se pohnul a najednou ze země a stromu se začali zjevovat bytosti, které jste nikdy předtím neviděli. Vzdáleně připomínaly pastýře stromů, ale tihle měli jen asi přes dva nebo tři metry, jejich nohy byly spletí kořenů, měli dva páry rukou a všechny je symbolizovaly jasné modré oči. Také bylo možno všimnout si modré mízy, která jim pulzovala těly.

"Hrroooooooááááárrrrrgggggg!"
Rozezní se děsivé bojové ryčení těchto ochránců lesa, kteří se vrhnou kupředu a přidávají se k nim další hlasy, dalších jim podobných tvorů, kteří připomínají Enty ještě více jen ve zmenšené formě. A také děsivější s pevnou kůrou více elfími rysy a zelenkavýma očima. Kromě nich mezi nimi také prolétají malé bytůstky, které ani díky jejich rychlosti nejste schopni dobře rozeznat.

Všichni tito Strážci lesa se vrhají kupředu do boje po vašem boku. Mnozí vás předbíhají a blíží se k linii nepřítele mnohem rychleji, než vy. Je to úchvatný a zároveň děsivý pohled. Ale všichni bojujete za jednu věc. Za svůj les. Prastará Matka vás nejspíše vyslyšela. Nikdo jste nic podobného ještě nezažili.

Boj nekončí.


Už tam skoro... Jistě úleva se nekoná, máme jen pár boje schopných a draci jsou unavení. Druidové šli na pomoc lesu a tady je jen malá šance, Tedy pokud by se nestal zázrak. Jsem elf, elfové malí blízko k přírodě, blízko k zemi. k lesu.
Matko lesa, vyslyš mé volán, vyslyš mou prosbu a pomoz nám. Vyslyš mé kroky, které povedou tento útok, vyslyš mé srdce, které bije za mou zem, za lesy, které ještě žijí i za elfy, kteří jsou ve strastech a v utrpení z této nesmyslné války. Dej nám svou sílu, dej nám vše,čím disponuješ, pomoz nám zachránit zem, kterou jme tak dlouho opatrovali a chránili celé své životy. Dej nám sílu a prostředky k tomu, abychom zahnali temnotu zpět.
Prosím matu lesů a vyrážím také do boje se svým mečem, který se nerozbije, rukou pevnou která se netřese a myslí čistou, jako voda ve studni, která nechává odplout všechny starosti. Vím, že Lenora má plán, vím, že už řekla něco dráčeti a doufám, modlím se, aby to stačilo. Musí...

Další boj

S trochou vůle a pomoci se mi podaří dostat nějaké a především ty zraněné elfy do relativního bezpečí.
Ale teď jsem musela fungovat, jako obranná hradba, tudž nosítka musela počkat.
Setřesu je případně ze sebe, i klidně servu, bude-li to třeba a poté se zaměřím na nepřítele.
Ale ne...
Projdou mi v hlavě myšlenky, když jsem to viděla.
Bylo to trochu jako znovu čelit noční můře, které jsem již jednou čelili a tak, tak jste jí přežily. Trochu přešlápnu na místě a trochu si odfrnu, až mlha odstoupá z mých nozder.
"Dráče!!" oslovím svými myšlenkami druhého draka.
"Vzleť do vzduchu, nad nepřátelské linie!! Odvedu jejich pozornost a ty vyhledej jednoho, který se od všech bude lišit!! Znič jej poté svým ohněm!"
Řeknu načež se rozeběhnu trochu vůči nepřátelům. Trochu roztáhnu křídla, nadechnu se a z tlamy vyšlehne bílý oheň, který však nepálil. Jakmile se dotkl země, ze země které se dotkl vyraší několik desítek stop vysoký a široký ledový, jako břitva ostrý krystal. Tímhle jsem opět chtěla vytvořit jakousi hradbu, která by nám koupila více času. odkaz