Nečekaná cesta dolů

"No vidíte, Vaše lázně jsou již proslavené!" pronesu v naději, že trpaslíka obměkčím vtipem. Zároveň si ždímám oblečení a jen smutně pokukuju po pochodni, která leží vedle mě.
Tak tou už si na cestu asi neposvítíme.
"Doufám, že jsou tak léčivé, jak se všude široce povídá, protože ty... ty... krysí monstra nebo co to bylo nás pořádně prohnaly."
Snažím se porozhlédnout, kde to vlastně jsme. Jen s boží pomocí se nám podařilo uniknout té hrůze nahoře, tak by bylo vhodné být připraven na jakoukoliv eventualitu.
"Jinak tedy, já jsem Araoth a tohle... ummm..." pozastavím se.
Musím vymyslet, jak mu budu říkat. Tohle je strašný...
"Tohle je můj spolubojovník. Hledali jsme spolu cestu ven z hory, ale vypadá to, že s tím co máme to bude asi těžší, než jsme čekali. Kde vlastně jsme?"

Sama, kdo ví kde

Nevěděla jsem, jestli můj plán dopadl dobře, ale musel to Arwin zvládnout. Nemůže teď udělat nic víc, než vrátit se a podat zprávu.
Větve mi téměř uhýbali z cesty, když jsem jela tryskem lesem. Nezastavovala jsem, dokud kůň mohl jet dost rychle. Pak jsem zpomalila a konečně jsem začala dávat pozor na to kam jedu. Věděla jsem, že mě jedu správně, vedlo mě mé srdce. A nejspíše i matka.
Jela jsem kdo ví jak dlouho, ale přišlo mi to strašně dlouhé. A nakonec jsem zastavila. Byl to malý palouk, mýtinka se zarostlou jeskyní. Zůstala jsem chvíli sedět v sedle a sledovala jeskyni.
„ Nesmím se zdržovat…“
Šeptnu tiše a svezu se ze sedla. Nohy mám ztuhlé a v první chvíli mě nechtějí poslechnout, ale nakonec se srovnám a opírajíc se o svou hůl, jsem se vydala k jeskyni. Koně jsem uvázala poblíž a vydala jsem se obezřetně dovnitř.
„ Edrone?“

Cesty se rozcházejí
Lirtiel a Malari

"Já poletím!"
Ozve se najednou dunivě hlavě, jak jezdce tak Lirtiela. Je to hlas Malari, která totálně a velmi zdárně ignorovala Lirtielův pokus oslovit jí. Její oči slétly na jezdce a pak se zahleděly někam na obzor.
"Poletím pro pomoc, jsem tady ta nejrychlejší a asi jediná, kdo může. Vrátím se!"
Slyšíte její myšlenky a pak její křídla rozfoukají vítr, když se začne vznášet.
"Ale my tě potřebujeme zde!"
Zdálo se, že jezdec promluvil skoro zoufale, ale Malari jen vyslala uklidňující myšlenku a pak pohlédla na Lirtiela.
"Pomoz jim, než se vrátím. Uč se."
Pak se její mentální spojení s vámi přeruší a ona zamíří do nebes a pryč daleko od pevnosti a od vás. Jestli se ještě někdy opravdu vrátí, kdo ví?
Jezdec slétne očima k tobě.
"Ach....a tak odlétá část naděje......hmmm....pokud se chceš naučit chrlit oheň snad ti budu umět alespoň trošku pomoci."
Vydechne a zdá se najednou starý a unavený, jako by jej opustila část energie.

Nákaza lesa
Salenie, Lenora a Alasseon

Ranění sténají a nejraději by asi utekli do města po svých, ale na nosítkách, na kterých je táhnout Lenora a Salenie to moc dobře nejde, avšak ani za mák se jim nelíbí představa, že by zde s nimi měli zůstat před hradbami města. Naštěstí Salenie neváhá a míří dál zběsile k městu.
Alasseon mezitím udílí rozkazy a nabádá Lenoru, aby se také stáhla. S trochou štěstí, když bude utíkající skupina dost rychlá, tak přijdou Alovi posily dřív, než je nepřítel zdecimuje.
"Za mnou! Braňte náš domov! Braňte naše rodiny!!"
Ozve se pronikavý melodický hlas Irily, která se postavila mezi ty bojeschopné a nyní vyběhla kupředu s lukem připraveným ke střelbě. S bojovým pokřikem za ní vyběhla skupina elfů ozbrojená luky, meči, sekerami, nebo čímkoli, co zrovna měli, aby se vyzbrojili.
A roh duje v odezvu, duje temně a dlouze a na jeho volání přicházejí oni....

Mezi stromy se to začíná hemžit postavami, které postrádají maso, postavami, které by měly dávno odpočívat, ale které naproti tomu jdou ve strašlivé armádě kupředu směrem k vám. Irila a její skupina se zastavili asi deset metrů od Ala a zhruba dvacet od nemrtvých a zahájili palbu.

Odtržená
Nalaya a Arwin

Arwin se ač nerad od Nalay odpojil a jak dopadl, když mu zmizela z dohledu, to je otázkou. Ale ona uháněla stále dál a vyhnula se nemrtvým. Její kůň letěl, jako vítr. Vše nechala za sebou.
Až když kůň už trysk dál nezvládal, tak opět začala vnímat své okolí. Ví jen to, že jela stále správným směrem, ale kolik vzdálenosti ujela, kdo ví?
Něco ti však říkalo, abys jela dál, sice pomaleji ale jela. Něco, jako by tě za sebou volalo. Minuly další minuty, nebo snad hodiny? Čas se slil do jednoho a vše ti připadá, jako věčnost. Až, když vyjedeš na mýtinku, kde spatříš velkou zarostlou jeskyni víš, že jsi na místě. Něco ti říká, že Edrona nalezneš právě zde. Běhá ti z toho mráz po zádech. Konečně jej spatříš a zjistíš o kom to tvá matka mluvila.

Krysí problémy
Araoth

Běžíte kupředu. Probíjíte si cestu ohněm a sekerou. Nezastavujete a snažíte se být stále v pohybu. Udržet si od těla ty krysí potvory. Kdo ví, kolik jste jich zasáhli, kdo ví, kolik jste jich zabili. Stále však běžíte kupředu ven z té proklaté místnosti a pak dál a dál chodbou a za sebou slyšíte pištění a klapání drápků a kroků, jak běží ty neúnavné potvory za vámi. A pak si až příliš pozdě všimnete díry v zemi a nejprve ty a pak tvůj kolega oba postupně zahučíte dolů. Ty nohama napřed on hlavou, protože zakopl a pak svištíte tunelem dobrých pár minut, než vás to vyplivne někde hluboko v útrobách hory a vy s čáchnutím dopadnete do vody. Ledové vody, která vám je určitě alespoň po kolena.

"To už su třetí návštěvníci za posledního půl roka."
Ozve se drsný hlas, který, když vzhlédnete vidíte, že patří trpaslíkovi s našedlou kůží, zářivýma žlutýma očima a světlým vousem. Působí děsivě. Nikdy jsi takového trpaslíka neviděl. Stojí na břehu vzdáleném pár metrů od vás a jak vidno je dobře ozbrojen.

Nebezpečí lesa

Srdce mi poskočilo, když jsem se na krátko ohlédla a zahlédla jsem Arwina, jak otáčí směr svého cvalu rovnou k mému městu.
*Nechť nad tebou bdí samotná matka příroda, Arwine.*
Prolétne mi hlavou a já dál pobízím koně v šíleném trysku, který by žádný jiný nezvládl. Jen elfí koně věří svému lesu a svému jezdci.
„ Můj domove… prosím zdrž tuto nákazu a pomož Arwinovi doručit můj vzkaz bezpečně až k matce.“
Promlouvám tiše, šeptem svou prosbu. A pokračuji v tom podobném duchu dál, doufajíc, že se snad stane zázrak, že mne příroda vyslyší.

Nemrtví

To, že máme problém jsem si uvědomil mnohem dříve, než to Nalaya vyřkla nahlas. Cestovali jsme rychle ale ani to nezabránilo těm znesvěceným tělům, aby se nám přimotaly do cesty a snažili se nám zhatit plány. Nalaya vyrazila kupředu obloukem, jako střela. Takhle mohou jezdit lesem snad jen elfové. I můj kůň se vzpínal na zadních a nemrtví se blížili. Nalaya mne pověřila úlohou, která se mi ani trošku nelíbí a navíc mi v ní ani nechce dát nikterak na výběr.
"Sakra!"
Zavrčím podrážděně a pobídnu koně na zpáteční cestu. Někdo je varovat musí. Má pravdu, ale to, co dělá je šílené. Měli jsme si sebou vzít ten doprovod, nemusel bych se teď vracet.
"Doženu tě."
Slíbím si v duchu a pobídnu koně zpátky směrem k městu.

Smrt v lesích mého domova

Netrvalo dlouho a já jsem stála ve stájích, připravená vyrazit. Nebyl čas na nic víc, než zabalit to nejpotřebnější, převléknout se a jít. Mým tělem sem tam přejel poryv strachu, nebylo ani divu, všechny věci dostali strašně rychlí spád.

Můj kůň v barvě čistě napadlého sněhu, nervózně pofrkával, zatím co jsem ho hladila po krku a šeptala mu konejšivá slůvka. Ani nevím, jestli jsem se snažila uklidnit sebe, nebo svého koně, a ani nevím jestli to někoho z nás uklidnilo, ale aspoň jsem nestála s rukama třesoucíma se jen tak. Vojáci nesmí vidět, že mám strach.

„ Držte se! Nechť vás provází hvězdy!“

Promluvila jsem k vojákům. Pak už jsem jenom pobídla svého koně a ten vystřelil kupředu. S dunivým klapotem kopyt, jsme procválali hlavní ulicí až k branám města, které se už otevírali, abychom mohli bez zastavení, bez zdržení projet a ujíždět dál.

Netrvalo to moc dlouho a narazili jsme na první potíže. Deset elfů, v pokročilém stádiu rozkladu. Naše bývalé hlídky a ochránci lesa. Všichni mrtví. Strhla jsem uzdu oři tak, že jsme se málem převrátili kotoulem přes hlavu. Naštěstí to byl zkušený kůň a dokázal to ustát.

„ Máme velký problém Arwine.“

Ohlédnu se na něj a podívám se na nemrtvé, kteří se k nám začínají vrhat. Otočím hlavu koně na stranu a prudce ho pobídnu, až se zvedne na zadní a vyrazí směrem vpravo.

„ Otoč se a vrať se varovat město! Jsou příliš blízko na to, aby bylo město ještě v bezpečí! Slyšíš!“

Zavolám na Arwina, zatímco pobízím svého koně ke zběsilému cvalu lesem. Čím méně nás pojede tím větší šance je přejet přes les. A navíc bude varováno město. Hnala jsem se dál lesem a postupně jsem srovnávala směr. Vím, že nás budou pronásledovat, ale musíme jet. Nemáme čas na to je pobít.

Začala jsem promlouvat velmi tiše, sotva slyšitelně, k lesu a samotné přírodě. Prosila jsem ji snad o zázrak, ale též o to, aby nás uchránila tohoto nebezpečí a bezpečně dopravila tam, kam je potřeba. Pevně sem v dlani držela svou hůl a cválala jsem lesem.

„ Jeď. Beze strachu jeď a nezastavuj.“

Zašeptala jsem k uchu svého koně a přitiskla jsem se o to víc na jeho krk. Větve šlehali kolem celého mého těla a les skučel, sténal a prosil.

Souboj s krysákama

"Tady nemá cenu ztrácet čas, bereme nohy na ramena!" křiknu směrem k trpaslíkovi a utíkám směrem k východu.
Prosím bože, dohlédni na nás, ať se z téhle šlamastiky v pořádku dostaneme. modlím se v duchu zatímco očima upřeně hledím na vchod do tunelu hloub do jeskyně.
Snad budeme mít rychlejší nohy než oni.
Po očku pozoruji stále svého kolegu jestli běží za mnou a krysáky, kteří se na nás vrhli.
Proč se jen obávám, že tohle ještě stále není to nejhorší, na co tu narazíme?

Lenora


Uslyším známý zvuk, který mi projede tělem až do morku kostí. Vydechnu.
,,Draci dopraví zraněné! Ti co mohou bojovat tak se snažte nastražit pasti na zpomalení! Ostatní utíkejte!"
Zakřičím a rozhlédnu se po terénu, který by mohl být naší výhodou.
,,Lenoro! Prosím vyraž je varovat..."
Dodám k ní a rozhlédnu se. Zvuk je blízko. Ale musíme si pomoci i jinak.
Věčná pomoz nám! Využij svou sílu, která ti byla dána a braň náš lid, braň svůj les, který je ničený zlem a touhou vyhladit vše živé!

Další střet

Sbalili jsme co šlo a koho šlo a vyrazili jsme.
Cesta sama osobě nebyla příliš nic, co by se dalo samo osobě nějak užívat, přece jenom za zády, jsme měli smrt a to poněkud doslova. Cítila jsem její prsty na svém hřbetu a zřejmě jsem nebyla jediná.
Bylo to poznat na všech kolem mě a nebylo se čemu divit.
Častokrát jsem se ohlížela, ujišťovala se, že nejsem pronásledování těmi stvořeními, ale vnitřní instinkt mi říkal, že to nebylo všechno, že bychom měli zůstat ostražití. Nejraději bych odtud odletěla, někam do bezpečí, ale to by znamenalo, že tu nechám napospas smrti všechny ostatní a to se stát nesmí.
Když se ohlédnu naposled, bylo to jakoby se všechny ty temné myšlenky potvrdily a srdce se mi přitom úzkostlivě sevřelo.
Jak s nimi jen bojovat...?
Projde mi hlavou, zatímco se otočím úplně a začnu se stavět do obranné pozice.
"Pokračujte všichni!! Kdo může bojovat, zůstaňte a braňte zbytek!!" křiknu kolem sebe, doufajíc, že někdo má nebo přijde s lepším plánem.