Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Tanec lesem Věci, které vídají… Nestřílím. Dál se rozhlížím. Zmatená vším, co se tu děje. Ruka s pistolí se občas zvedne, pak však znovu pomalu klesne. Nikdo mi neodpovídá – nevím tedy, čeho se chytnout. Očima propátrávám zem… hledám stopy. Pocity v mé tváři se přelévají z jednoho do druhého – zmatení, nejistota, děs, chuť začít se křečovitě smát, … na všechno se vykašlat a vrátit se do srubu. „Do prdele!“ Ujede mi. Tohle není normální. Když dojde na magickou munici, rozhodnu se jednat. Tohle musí skončit. Ostatním to nedává smysl, ale jsem si naprosto jistá, že nikdo a nic neútočí. Rázně dojdu k Alexovi a vrazím mu pořádnou facku. „Prober se! Sakra! Nic tu není. NIC TU NENÍ!“ Chytím ho za klopy a zkusím s ním zatřást. Očima se snažím najít Kluzkého, jestli se neprobere Alex, půjdu za ním. „Zbytečně plýtváš municí!!“ Zařvu, takže si vůbec nevšimnu varování. Blesk mě oslepí, pustím Alexe a chytím se za oči. „Kurva.“ | ||
| |||
 | Fata MorganaPrvní šíp si našel svůj cíl a zvíře padlo k zemi. Jenže to není konec. Jak je tohle vůbec možné? Něco si tu s námi pohrává. Co z toho je vůbec skutečné a co ne? Proč se mi myšlenky táhnou jako míza ze stromu? A moje srdce svírá ledový děs? No tak, Freyo! Nahmatám runový kámen, ale vyklouzne mi z prstů zpět do váčku. Ani moje ruka mě nechce poslouchat. Zády se zapřu o jeden strom a pomocí dechu se snažím získat, alespoň trošku čistého rozumu. Téměř nemožné. Už aby to skončilo. Pokusím se jej znovu chytit. Podaří se mi jej pevně sevřít v pěsti. "Kryjte si oči! Teď!" zařvu a vyberu si jeden ze stínu, na který pošlu blesk pomocí runy sowulo. A protože stíny strádají ve světle, soustředím se i silný záblesk světla. Snad je to minimálně oslabí. | ||
| |||
 | Ledová hrůza Svět se točí. Barvy lítají v obrazcích všude kolem. Stromy se vlní. Žaludek nezadržitelně stoupá nahoru. A vlčí bestie mi skáče po krku. Normálního vlka bych zahodil. Normální vlk, by si o moji zbroj vylámal tesáky. Ale tenhle ne. Tenhle po mě skočí, i když se motám jako největší opilec z pevnosti a navíc kolem sebe mávám čepelí. Nedoskočí. Kousek přede mnou ho do sněhu srazí šíp. Vděčně kývnu směrem k davu ledových sester. Vím, že tam je jen jedna, ale já jich vidím víc. Palicí mi ani nestihnou prolétnout myšlenky na téma přežití, vítězství a kam vyhodit čaj se sušenkama a je tu další trabl. A můj boj dostane nový směr. Prosekat se vlnou bestií kousek dál, kde bych mohl potupně vrhnout. Ale ani toho mi není dopřáno. Útroby mi sevře strach, jaký jsem nikdy nezažil. Nedokážu mu vzdorovat ani svoji paličatostí či vztekem. Dokonce ani brutální výcvik psychické odolnosti, jaký jsem prodělal v Bratrstvu na tohle nestačí. Tohle je prostě čirá, hmatatelná hrůza. Jenže potvory si na tohle vybraly špatného protivníka. Protože co udělá člověk, když se něčeho bojí? Pokusí se utýct. A nebo to zabít. Aby se už nemusel bát. Vyberu si protivníky, aktivuju symbol na meči a po dvakráte po přízracích seknu. Nebýt Kluzkého výkřiku ani by mě to v tomhle stavu nenapadlo. Ale takhle můžu spokojeně říci, že jsem zasáhl a zabil. | ||
| |||
 | Nic není jak se zdá II No rozhodně to s lukem umí. To se musí Freye nechat. Sirka jí dluží minimálně panáka nebo podrbání na zádech, to už je na nich, ale myslím že mu zachránila život. V tom stavu, ve kterém jsme tak je zázrak, že se vůbec někdo trefil. "Proč se raduješ ty idiote? to nevíš, že to přináší smůlu?" Můžu si tak akorát nadávat, protože ta hromada stínů, která vylétla z vlčího těla je něco co se jen tak taky nevidí. Slyším rozkaz a rychle přemýšlím jak ho vyplnit. Měnit munici v revolveru je blbost, takže co teď? Kdyby na to měl čas a sílu, tak se plácnu do čela a to plácnutí je slyšet až v Pevnosti. Nejsme zvyklý mít u sebe Včelí úly nebo něco podobného, takže zastrčím revolver do pouzdra a od batohu vytáhnu krátkou hůl, která je plná včeliček. Je těžké mířit. To co dělají ty přízraky je šílené. Myslel jsem, že jsem odolný proti tomuhle svinstvu už, ale ne. Je to silnější než já a to se mi vůbec nelíbí. Rozhodně je nenechám, aby se mě zmocnili, ale odolávat tomu je fakt náročné. Zamířil jsem úlem do davu těch bastardů a prostě tam poslal dvě dávky. Proti chladu, který do mě zasazovali oni, šlo teplo z toho, kolik těch kurev najednou zmizelo. | ||
| |||
 | Nic není jak se zdá II Vlkodlak nám dává dost zabrat když se najednou po zadrnčení tětivy zastaví ve vzduchu a padne k zemi. Tohle je asi poprvé, co jsem fakt rád, že je Freya s náma a já se pomalu zvedám ze země při pohledu na nehybné tělo příšery. "Co to kurva je..." ujede mi, když vidím, jak se z vlčího těla zvedají černé stínové siluety. O tomhle jsem ještě ani neslyšel. Nevím jak jsou na tom ostatní, ale mě se útroby sevřou až iracionálním strachem. Viděl jsem tady různé věci a nějak jsem to zvládl, ale tohle je jiné. Musí to být nějaká zasraná magie, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. | ||
| |||
 | Nic není jak se zdá II Vlčí bestie okolo vás skáče rychlostí blesku. Většina vašich kulek rozrývá sníh ve vašem okolí. Betchan máchá svým mečem do prázdna a vlkodlak si jej zvolil jako svou další kořist. Obrovská kopa masa a chlupů se proti tobě rozbíhá a skáče. Jenže nedoskočí, a před tebe padá mrtvola velkého vlka. Freyin šíp si našel cestu do jejího srdce. Zajel do bestie jako nůž do másla. To co ale vypadá jako zřejmá výhra se náhle promění na boj o holý život. Z vlkodlačího těla se začnou hrnout desítky černých stínů ve tvaru vlčích hlav.  Stíny se rozlétnou do okolí, a vytvoří kolem vás neprůchozí bariéru. "Přízraky!! Magická munice! " zařve řvát znovu Kluzký a mění zásobník. Jakmile zacvakne do zbraně, z Vintorezu začnou lítat zářivé magické kuličky. Jen co se jedna dotkne prvního stínu, ten se vzápětí rozplyne. Stíny se dají do pohybu, a z jejich bariéry na vás začínají útočit. Létají nad vámi, létají kolem vás a nebo se snaží prolétnout mezi vámi. Jejich přízračné vytí vás ledově probodává na všech místech. Snaží se najít cestu do vašeho těla. Pokaždé když se o vás stín otře, cítíte nesnesitelnou pichlavou bolest. Jakoby do vás někdo zapíchl tisíce malých jehliček. Cítíte že v přítomnosti stínů je váš stav horší. Je to pro vás obrovský nápor na psychiku. To co normálně pomáhalo proti pocitu strachu teď nefunguje. I ti největší tvrďáci začínají cítit ledový pocit strachu ve svém těle. Nejde to ovlivnit. Nejde to potlačit. Něco se s vámi děje. Zrak vám začíná pulzovat. Sluch jakoby se proměnil na ozvěny. Tělo je čím dál tím slabší. Jakoby z vás snad stíny vysávaly energii. Stínů může být zhruba dvacet. Možná o něco víc. Kluzký vás kryje a několik přízračných vlčích hlav se po doteku projektilu rozplývá jako mlha....ale jedna zbraň na všechny nestačí... navíc nikdo neví kolik magické munice Kluzký má. Jedno je ale jasné....vlk se nesmí dostat do vás. Tohle začíná vypadat na pořádný průser. (Stín má obranné číslo 4 a pouze jeden život. Zranit se dá ale jenom magickým střelivem, kouzlem a nebo magickou zbraní) | ||
| |||
| Příslib tepla… a šílenství Veci se někdy pokazí „Pokud chtějí spolupracovat, tak by měly.“ Cvrknu ženu na oplátku laškovně do nosu – je těžké říct nakolik je to gesto upřímné a nakolik jen oplácím, co jsem dostala. Mít víc času, zahřeju se sama. Zabručím v duchu. „Vytáhla jsi mě sem nahoru, kde je příšerná zima, … takže si to zahřátí nechám u tebe schované. Dobře?“ Navrhnu. V očích zvláštní jiskru. Na další smlouvání už není čas. Vyrážíme. Sotva se stihnu obléct a trochu rozehřát. Ta zima, které se teď nemůžu zbavit, byla dost vysoká cena, za obvázání a křehké spojenectví, které není nemusí být vůbec myšleno vážně. Prášek od Betchana si vezmu s očividnou nedůvěrou. „Dobře… nechám si ho… na noc.“ Oznámím. Nepoděkuji ani se neusměji ale vypadám o poznání více přístupná než prve. Tabletu schovám na bezpečné místo. Pokud to není nějaký podvod, mohla by mi opravdu zpříjemnit noc. Ale můžu věřit tomu, že to není past? Zima není náš jediný problém. Nejistě si měřím ostatní. Rozhlížím se kolem. Ale znovu a znovu se vracím k pohledu na své společníky. „Děje se něco?“ Nevydržím to. „Je všechno… v pořádku?“ Mračím se. Pak jako by mi něco došlo. „To je nějaká sranda… test?“ Dodám o poznání tišeji a zdánlivě sama k sobě. Semknu rty. „Tohle fakt není dobrá chvíle na…“ Pokračuji tiše. Myšlenku nedokončím, protože se věci dají do pohybu. „… do prdele.“ Ujede mi. Ihned (a velice ochotně) se stavím do obranné pozice, a ještě rychleji přebíjím na stříbro do Tokareva. O co tu jde? Nutím se dýchat. Nehodlám nic uspěchat. Čekám na útok. Moc dobře si uvědomuji, že nábojů mám zoufale málo. Nechci jimi plýtvat. Ostatní však tenhle problém nemají… třeštím oči na vše, co se kolem děje – někdo střílí, někdo pobíhá kolem s mečem… je to šílenství. „Kde je? Kam mám střílet?“ Dožaduji se pomoci, protože mi očividně něco uniká. | ||
| |||
| Všechno se točí Kluzký zavelí a začínáme se balit. Do chystání dřeva se nemontuju. Tohle je záležitost Patroly. Ale sáhnu do jedné z kapes přezkou přidělanou k batohu. Je plná lékařského vybavení. Obvazy, lahvičky s léky, injekce… jednu z lahviček vytáhnu a vyklepnu z ní jeden prášek a položím ho na stůl. Pak lékárnu opět zabalím a připevním k batohu. Nijak své počínání nekomentuju. Ale Benjimu odpovím. „No, když jsem byl poprvé venku, dobře mi nebylo. A chvíli mi trvalo, než jsem se otrkal.“ Přiznám beze studu. Protože tady se nebojí jenom úplný magor. Není to strach ze smrti. Jde o to jaká ta smrt bude. Je rozdíl, když dostane člověk kuli do hlavy a nebo ho zaživa sežerou krysy. Počkám, až se vrátí ženský a Gabriele podám prášek. „Utlumí to bolest. Nástup pá kolem tří minut a vydrží přibližně šest hodin.“ Nečekám žádné poděkování. Dokonce by mě ani nepřekvapilo, kdyby mi lék vyrazila z ruky. A zase mi pod nohami křupe sníh. Je to zvláštní. Tolik postapokalyptických filmů a her bylo vytvořeno a naprostá většina se odehrává v zimě. Proč ne na jaře? Nebo v létě? Fakt by bylo tak náročné, když už je svět v hajzlu, ulehčit hrdinům život počasím tak plus 20? Sem. Sem k nám bych poslal všechny ty vývojáře a scénáristy. Aby si užili tu kosu tady. Kosu, při který se po vychcání musíš odlomit. „Co to, kurva, je?“ Zavrčím překvapeně, když se mi před očima rozvlní strom, jako když do jeho odrazu na vodní hladině hodím kámen. A horší se to. Zavrávorám. Podobně jsem se cítil když jsem neopatrně vlezl na pouti na nějakou roztočenou blbost. A dost!! Ještě chvíli a budu blít jak pes! Ticho lesa prořízne táhle zavití a Kluzký má najednou plnou hubu rozkazů. Kolem mě se ozývá kovové cvakání, jak Patrola rychle přehazuje zásobníky. Já vytáhnu meč. Vlk, opravdu pořádný kus vlčí bestie. Hlava se mi točí, svět se točí, stromy se vlní...situace totálně na hovno. Ozývá se střelba a podle zakničení občas i úspěšná. Seknu po zvířeti, ale minu. Svět se se mnou točí příliš. | ||
| |||
| VlkodlakPousměju se na Gabrielu. Je jasné, že na vše nemůžeme mít stejný názor, ale já jsem otevřená i jinému pohledu. Však uvidíme, jak to bude fungovat. Je na mě znát, že dost potlačuji zasmání. "Vědma nikdy neprozradí všechny své triky." řeknu trochu záhadně a pohladím ji něžně po tváři. Nejistota ne také účinný nástroj. Pak ji už fyzicky neobtěžuju. Uchechtnu se. "Mít více času, dokážu tě zahřát. Znám několik způsobů." řeknu mnohoznačně a pozorně si vyslechnu, co mi ona prozradí o sobě. Zní to hloupě, ale je to taková holka pro všechno. I to se může hodit. Následně už nás Kluzký vybízí k odchodu. Nic příjemné netrvá věčně. Co se dá dělat. Ale jednou jsem se na tuhle výpravu dala, nebo spíše mě starší vybraly, tak se musím kousnout. Cesta ubíhá hezky, až do chvíle, kdy si se mnou začnou hrát moje smysly. A podle reakcí ostatních v tom rozhodně nejsem sama. Do háje. Zrovna tohle. Je to přirozené nebo se nás někdo snaží posrat? Kdybych tak mohla...ne, nemohla. Protože na nás zaútočí cosi velice podobné vlkodlakovi. Jestli je skutečný... Připravím si luk. Nestřílím hned. Najdu si vyvýšenější místo a když je bestie zaměstnaná Alexem, zamířím do místa, kde by měl mít srdce a vystřelím (17). Automaticky za ním pošlu druhý stříbrný šíp, ale minu (6),což mě dost naštve a nasaju do plic ledový vzduch. | ||
| |||
| Nic není jak se zdá I Sotva si nějak začneme zvykat na teplo, Kluzký oznámil odchod. I když... Takhle je to pořád. Do AKM vrazím plný zásobník a ten poloprázdný vrátím do sumky. Sice na tom s náboji nejsem nijak růžově, ale už to bylo horší. Kluzký nanosí nějaké polena, já dvě ze zásoby rozštípu na třísky ať to má další uživatel chaty stejně jednoduché jako my. Nepsané pravidlo, ale když se sem někdo dopotácí napůl zmrzlý, počítá se každá minuta dělící ho od tepla... | ||